Moje články

Tora je součástí našeho čarodějnického hnízda a její svět, ve které se pohybuje Šejla, je čím dál propracovanější a zajímavější. Tentokrát ho spojila se svou zálibou historie a vzala nás do složitého období třicetileté války. Mohl jsem vybrat takřka kterýkoli, ale tento je jeden z nejpůsobivějších: Daleko za hlavním vojem

Regi je další z našeho hnízda a často myslíme velmi podobně. Jako já má ráda Harryho Pottera, ale už si v něm vytvořila vlastní, svébytný svět obrazů, o který se JRK jen tak lehce otřela. Celý letošní seriál by hodně povedený, podívejte se třeba na tento střípek: Právo na spánek

Vím, že mila_JJ nepíše o stále stejných postavách ani to není seriál. Ale taky je pevnou součástí našeho hnízda a nakonec, Svět vědy je jednotný svět, ne? Z jejích zábavně naučných kousků se mi líbilo hodně, ale možná nejvíce právě tento: Nežádám, ucházím se

I Arengu znám osobně a také ona k nám patří. Sice nepíše s námi, ale často naše texty velmi profesionálně betuje. A její svět plný čaje a starosvětské atmosféry mě neuvěřitelně baví. (Moc se těším na její knihu.) A pokud se v něm letos magie v podstatě nevyskytla, vůbec mi to nevadilo. Stačí Praha na konci 19. století, chytré a schopné dívky a sympatický mladý muž.Představení v Národním

S Dede se znám i neznám. Známe se jen virtuálně, ale tak dobře, jako bychom se už potkaly. Její Alžběta, která se dostala do světa plného draků a magie mě baví stejně jako samotní draci. Dárek pro maminku

Beneslenka a její kluci z Prahy byli mým největším letošním objevem. Vůbec se neznáme, ale mám pocit, jako bych ji znala už dávno. Píše přesně podle mého gusta. I já často a ráda píšu o dětech a svět, který nám představila, je světem mého dětství. Líbily se mi všechny její střípky, ale co třeba tento: . Agent

Xantin mě celý měsíc bavil se svými pohádkami pro Viktorku. Den co den jsem s napětím čekala – Tak co dneska? Skamarádí se? Podívejte se, jak se to povedlo tady: Kdo dává i z mála, dvakrát dává

Aries psala tak napínavě, až se člověku občas tajil dech. Ale i méně napjaté chvíle jsem si užívala, stejně jako si Evžen užíval Ladin obdiv. Co třeba tento: První krok

Mordomor svého upíra tak trápil hladem, až mi ho občas bylo líto. Jako třeba tady: Noční lov

kytka píše nesmírně poeticky i dramaticky a srdceryvně. Já mám raději tu poetickou stránku, před chvílemi emočně vypjatých situací dávám přednost chvílím poklidně plynoucím, které pohladí po duši. Proto se mi tak hodně líbilo toto: Plavení plavých koní

Angiera nám ukazuje kousky ze světa Harryho Pottera, který obohatila o vlastní postavy. S těmi se sice v tomto kousku nepotkáme, ale Draco mě vážně pobavilTa ženská fakt blábolila

Linkového stykače jsem četla spíš příležitostně, ale tento kousek mě opravdu dojal: František a Miluška

Queen24 jsem si vybrala, protože koně obdivuju (byť je z dálky) odjakživa. A tento drabblík byl takový, že mi až vehnal slzy dojetí do očí. Ti, které už nikdo nechtěl

Netopýra budečského jsem vybrala prostě proto, že mě netopýři v jeho podání prostě baví. Tady byla netopýrka vyloženě roztomilá: Mám já vůbec řasy?

Když jsem ho poprvé uviděla na své pohovce, byl to šok. Uznejte, mít doma otce vlasti. Šok to musel být i pro něj, všechno docela jiné… I když… lidi jsou pořád stejní. Někteří skvělí, jiné potopit do Vltavy.
Uteklo to.
„Přišel čas, aby ses vrátil.“
„Máš pravdu,“ povzdechl. „Líbilo se mi zde, ale už se mi stýská. Přesto nezapomenu. Těším se, jaké vymoženosti v Čechách zavedu. Už jen ty balóny...“
Zavřela jsem oči. Věděla jsem, že si nebude pamatovat nic a že to tak má být. Ale v skrytu duše jsem doufala, že alespoň jméno Kateřina mu v paměti zůstane.

Procházíme se po zahradě, chlubím se čerstvě zasázenými azalkami.
„Rozkvetlé budou překrásné,“ tvrdím.

Vtom se kolem mihne šedý stín.
„Prase!“ vyjeknu. „Nebo spíš prasák!!!“ vyhodnotím velikost, neschopna si ve vypjatém okamžiku vzpomenout na slovo kňour.
„Konečně hrdinský čin!“ zajásá Karel a popadne odložený rýč.
Výpad! Naštvaný divočák se rozbíhá jako při turnaji. Ostří rýče ho zkrotí. Obrací se na útěk.
„Tudy ne!“ ječím, když ho Karel zahání do rohu zahrady. Marně. Prase je dokonale zaháknuté v plotě. Karel ho pobídne špičkou rýče, prase zabere a prodere se ven. Uff.
„Díky,“ vydechnu.
Karel si otře čelo.
„Bylo mi ctí zachránit dámu.“

„Petrarca byl obdivuhodný muž. Rozhovory s ním byly podnětné… ale byl snílek. Toužil po obnově říše římské,“ vyprávěl Karel. Pak citoval úryvky z dopisů, které mu básník psal.
Římská říše, dlouho zmítaná bouřemi, konečně složila v tvou sílu naději na záchranu…
Kéž tě nezdržuje starost o věci zaalpské, kéž tě nezdržuje sladkost rodné země!...
Již tě v duchu vítám při přechodu přes alpské hřebeny, a zajisté ne sám…
„Já lépe než on věděl, že jeho naděje je marná. Rozhádané italské rody, vzájemně bojující města… Všichni byli hluší ke spojené říši… A pak, mé srdce už dávno patřilo Praze, ne Římu.“

Blanička… Bylo pro ni těžké, když přijela z francouzského dvora do země v rozvratu. Ona, zhýčkaná princeznička a drsné Čechy. Ale zvládla to. Naučila se česky, starala se o můj lid, když já nebyl přítomen. Má něžná dušinka.
Anna Falcká? Neptej se, to bolí. Příliš krátce jsme spolu byli a příliš nadějí bylo zklamáno. Syn, kterého mi dala, se ani dvou let nedožil.
To Anna Svídnická mi to vynahradila. Její syn je budoucím českým králem. Ale ona sama byla až příliš křehká na tvrdou roli matky.
Poslední je Eliška. Zdatnější než ty před ní. Kéž mi ji Bůh ráčí zachovat.

„Můžeš mi, prosím, vysvětlit, co je to ta vaše demokracie?“ otázal se.
Zamyslela jsem se: „Obávám se, že jen nejlepší ze špatných řešení. Máme svobodu volit podle svého. Zda však většina zvolí správně, to už je jiná otázka. Ale zatím jsme nevymysleli nic lepšího.“
„Stále mám pocit, že osvícený panovník zvolí lépe.“
„To je právě to. Osvícený!“
Zarděl se. Patrně si vzpomněl na celou řadu svých ne tak rozumných současníků.
„No ale uznávám,“ pokračovala jsem, „že svobodně rozhodnout podle svého vlastního moudrého přesvědčení má své výhody.“
„Nepleť se,“ ušklíbl se trpce, „panovník je spoután nejpevněji. Jeho možnosti jsou velmi omezené.“

Dost mě namíchlo, když mě zařadili mezi statečné, kteří budou bojovat po tátově boku. On říkal něco o tom, že v žádným případě nebude z boje zdrhat, ale když se na vás valí mračno šípů velkých jak kmeny jedle, to bysem vás chtěl vidět nezdrhat. Jeden se do mě zabod, ti Angličani sou fakt svině, to je nenapadlo, že to bolí, když do vás střelí? Ale nakonec to bylo dobře, protože táta zavelel, aby mě vyvezli z bitvy a já už nemusel být statečný. Nemoh sem nic dělat, že? No, takže táta je teď mrtvej a já jsem českej král.

- Posaďte do svého zaparkovaného auta, nasaďte si protisluneční brýle a miřte fénem na kolemjedoucí vozy. Sledujte, jestli zpomalí.
- Pokaždé, když vás někdo o něco požádá, zeptejte se, zda si k tomu přeje hranolky.
- Všechny věty zakončujte prohlášením: "Přesně jak pravilo staré proroctví."
- Co nejčastěji místo chůze poskakujte.
- Ptejte se lidí, jakého jsou pohlaví. Po jejich odpovědi se hystericky rozesmějte.
- Jděte na recitál moderní poezie a zeptejte se, proč se verše nerýmují.
- Při vybírání peněz z bankomatu vykřikujte: "Vyhrál jsem, vyhrál jsem! Tento týden už potřetí!“
- Při odchodu ze zoologické zahrady se rozběhněte a křičte: "Zachraň se, kdo můžeš, utekli jim!“

„Země je kulatá,“ prohlásila jsem kategoricky.
„A to dokážeš jak?“
No, naběhla jsem si. Nemohla jsem ji nechat placatou? Myslím, že i želvu A-tuin a slony na jejím hřbetě by spolkl snadněji.
Pokusila jsem se to vysvětlit. Díky za online aplikace a školní výklad Vesmíru našim prvňákům. Ne že by to fungovalo.
„Kdyby byla kulatá, tak by ti lidé, co jsou dole, spadli,“ namítal.
„Ve Vesmíru není dole a gravitace je udrží.“
„Gravitace?“
„Přitažlivá síla. Podívej, všechno, co pustíš, upadne na zem,“ předvedla jsem názorně na zmuchlaném papíru.
„Pak mi tedy vysvětli, má paní, proč nám nebe nespadne na hlavu!“

Těžko vysvětlovat, proč jsme své dospělé dceři ještě nenašli ženicha.
„O sňatcích u nás rozhodovali muži,“ poučoval mě Karel.
„Vím, ale… Co tvůj bratr? Ten také rozhodoval o svém sňatku?“
„On ne, otec ano.“
„Jeho soužití s Markétou Pyskatou zřejmě nebylo nejšťastnější.“
„Pyskatá?“ rozzlobil se. „Taková urážka. Měla větší rty, pravda, u ní to ovšem byl znak vášnivosti. Nebýt to bratrova žena…“
„Prý ho pronásledovala a on se jí bál. Když jí uprchl, rozvedla se s ním pro údajnou impotenci.“
„Taková lež. Se svou druhou manželkou měl šest dětí!“ vyprskl.
„Takže domluvené sňatky nebyly vždycky výhrou.“
Zbavila jsem ho slov.

Třesk zbraní. Sestry se krčí v koutku, bratříček vříská z povijanu. Otcův křik, matčin pláč. Drsná ruka mě vytrhává z měkkého náručí. A pak…
Komůrka v podzemí. Docela pohodlná, ale osamělá. Obhroublé žertování stráží, vážná, kárající výchova kněze. A světlo přichází jen okénkem u stropu, za kterým se občas mihnou čísi boty.
Tak rád bych, aby se vrátila maminka, mé sestry, ba i bratr už mohl vyrůst k dětským hrám. Ale nikdo nepřichází. Vzpomínky na matku nenávratně mizí. A tolik, tolik bych je chtěl udržet.
Osobuji si právo, aby můj pobyt v kobkách hradu Lokte byl zapomenut. Už nechci vzpomínat.

Karel sledoval záběry ze sněmovny. Vzájemné urážky! Hrubosti! Vulgarity! I facka padla. Styděla jsem se do morku kostí.
„Taková sebranka,“ hřímal. „Za mých časů bych to tak nenechal. Na pranýř s nimi! Ponořit do Vltavy!“
S gustem jsem se přidala: „Nápis idiot natisknout na roušku! Škůdce vlasti!“
Pak jsem se bavit přestala. „Jenže, ten pán, co nám teď vládne, tohle nepřipustí. On je první mezi nimi. To z něho si berou příklad.“
„Nelze ho snad svrhnout?“
„Svrhnout ani ne, naštěstí je tam pouze dočasně. Jen doufám, že příště budeme volit lépe. Protože pokud ne, začnu uvažovat o čtvrté pražské defenestraci.“

„Jak vlastně dosahujete toho, že vaše svíce nekouří?“ zarazil se Karel. Zíral na žárovku, jako by ji viděl poprvé.
To sis uvědomil teprve teď? pomyslela jsem si poněkud rozladěně, ale pak jsem uznala, že nových poznatků se na něj nahrnula spousta.
„Nejsou to svíce a pohání je elektřina. Právě tak jako počítač nebo žehličku, které už znáš, pane.“
„Elektřina? Jaký to zázrak?“
„Prostě energie. Přeměněná energie.“
„???“
Chtěla jsem se pustit do složitého výkladu zákona o zachování energie, ale pak jsem si vzpomněla na poučku – „řekni mi to jako osmiletému dítěti“.
„Vodní mlýny máte, ne? Tak to je podobné,“ začala jsem.

Miluji nade vše české království, zemi mé matky, srdce mé říše, mou duši… Někdy ale přece jen zatoužím po slunci žhavějším, než je to, které zkrápí zdejší luka.
Itálie je druhou mou láskou.
Cítím na jazyku chuť temně rudého vína, které laská půnebí. Olivový olej zkrápí čerstvě upečený chléb a sladkost fíků se mísí s ostrostí italského sýra.
Slunce ti rozpaluje krev. Kopyta koní tepou prohřátou zem a drtí tymián, šalvěj a rozmarýn. Jejich vůně až omamuje. O to víc, když do nich ulehneš, na svých rtech ucítíš něžná ústa a tvé tělo se po chvíli rozkoše poddá sladkému odpočinku.

Karel si v krátkém čase pročetl celý svůj život v podání Ludmily Vaňkové.
„Slušné,“ usoudil. „Fakta jsou v pořádku, ale tohle,“ poklepal prstem na inkriminovaný odstavec, „jsem si opravdu nemyslel. Žena se prostě nedokáže vžít do mužské duše. Někde jsem ovšem zahlédl zmínku o jiném autorovi, který se zabývá historickou literaturou. Jakýsi Vondruška, pamatuji si to správně?“
Protočila jsem panenky.
„Tohoto autora bych moc nedoporučovala, pane.“
Urputně trval na svém.
Má mít, co chtěl. Objednala jsem mu Vondrušku na internetu a Karel teď očekává, že si konečně přečte svůj život popsaný skutečně pravdivě.
Obávám se, že jeho optimismus bude zklamán.

„Vidím, že i ženy ve vaší době dosahují značných úspěchů,“ konstatoval Karel při pohledu na slovenskou prezidentku.
„Určitě, spousta žen dosáhne mistrovství ve svém oboru. Třeba Dana Drábová, skvělá vědkyně. (S jadernou fyzikou jsem na něho nešla.) Nebo Hana Hegerová, zpívala mistrovsky. Nebo…“ potměšile jsem se usmála. „Ta poslední se ti bude obzvlášť líbit, pane. Ludmila Vaňková. Napsala řadu knih. Mistrovsky popsala život tvůj, život tvých předků i potomků.“
Poněkud strnul.
„Máš něco od této mistryně ve své knihovně?“
Zamyslela jsem se, zda je dobře, že zjistí, kolik toho o něm vím. Pak jsem rezignovala.
„Samozřejmě. Chceš si něco přečíst?“

„A jak se u vás člověk může stát hrdinou? Na hrdinské skutky jsem tak nějak zvyklý,“ zeptal se Karel. Asi se začal nudit.
„Jednoduché to dneska není,“ připustila jsem. „Můžeš zachránit někoho, kdo se topí, postavit se násilníkům, kteří chtějí zmlátit bezmocného dědu…“
Pak mě osvítila myšlenka: „Nebo můžeš být obyčejným, všedním hrdinou, který pomáhá ženě v nesnázích.“
Poslední ho zaujalo nejvíc.
„A co bych jako…“
„Potřebovala bych vyžehlit, je to vážně nesnáz,“ podotkla jsem.
Statečně se pustil do akce. Skončilo to silně popálenými prsty a mírně propáleným kobercem.
„Už o žádné hrdinství nestojím,“ bručel. „Leda… netopí se někdo někde?“

Vzduch voněl solí a zvonil křikem racků.
Bylo to osudové setkání. Zazářila pro něj, v davu nezajímavých, nevýznamných. S tajnou nadějí, že ona to cítí stejně, ji oslovil: „Dobrý den, krásná neznámá, je mi ctí se s vámi seznámit. Omlouvám se, pokud jsem do vás vrazil.“
Na vysokém modrém nebi oslnivě zářilo slunce, přesto se drobounce zachvěla.
„Ó to nic, vím, že to nebylo schválně, je zde poněkud těsno.“
Dívala se na něj a přemýšlela nad šťastnou náhodou, která je svedla dohromady. Doufala, že spolu zůstanou navždy.
Pak přišla další vlna a spláchla dvě zrnka písku zpátky pod mořskou hladinu.

Karel se zamyšleně podíval na hromadu tašek nacpaných nákupem.
„Můžeš mě pustit do vašich stájí? Projel bych se na koni. Doufám, že nemáte jen soumary.“
„Nemám koně,“ zavrčela jsem a zápolila s koláčem, který jsem zkoušela nacpat do přeplněné skříňky.
„To ses zapřáhla sama, vzácná dámo?“ vyděsil se.
Uvědomila jsem si, že s automobily se Karel ještě neseznámil. To bylo potřeba napravit.
„Auta už dávno nahradila soumary,“ oznámila jsem mu a vzala ho na výlet.
První kilometry seděl strnule. A to jsem jela pomaloučku. Pak se mu to zalíbilo a začal zjišťovat, zda se v jeho říši nachází zásoby ropy.