Moje články

Přežil jsi. Napřed jednu válku, pak druhou. A neporadíš si s jedním mizerným papírem?
Ludwig Beillschmidt uznával, že moderní doba měla několik omezení. Jednou za čas musel měnit občanský průkaz, kmet s mladistvým vzhledem by byl podezřelý. Také bylo třeba větší opatrnosti. A pak tu bylo ještě to zpropadené daňové přiznání! Nikdy nemusel platit desátky. Jenže teď byl prostý občan.
„Odteď jsi optimista, nezapomeň.“
Říkal to každé ráno. Cedil to skrz zuby i ve chvíli, kdy mu policista vypisoval pokutu. Jediné, co se nezměnilo, byla chuť piva. Podepíše ten ďáblův papír a jedno si otevře. S úsměvem. Jako správný optimista.

Cestovat s tímhle „turistou“ bylo o nervy. Dvoukvítek chtěl vědět vše, ale čarodějovy znalosti tak daleko nesahaly.
„Jak je ten svět fascinující! A kolik krásných obrázků ponesu domů!“
„Ty, co maluje ten skřet?“
„Lepšího neseženeš.“
Mrakoplaš se ušklíbl. „Pokud tě nepustí ten nápad jít navštívit chrám Bel-Shamharotha, odkud se nikdo nevrátil, ujisti se, že máš čisté spodní prádlo.“
Dvoukvítek se zasmál. „Moc si to všechno bereš, Mrakoplaši. Prostě shoď skopce z kopce.“
„Cos říkal?“
„Shoď skopce z kopce. To znamená, nedělej si starosti.“
Následně mu začal Dvoukvítek vysvětlovat původ a historii dalších „jazykozlomů“. Tu noc se mu hodně špatně spalo.

Opájel se mocí. Chtěl oslavovat. Ukázal prstem a ona šla. Bylo to rychlé, divoké, zahalené tajemstvím.
Nikdo neměl vědět, že ze spojení pána a věrné služebnice něco vzniklo. Když přinesl holčičku do úkrytu, měl s ní jiné plány, chtěl ji dát do sirotčince. Jenže bylo tolik práce. Takže děvčátko v sídle zůstalo.
Smrtijedi měli přísný zákaz se k děvčátku přibližovat, ovšem dívence s Voldemortovými kukadly se těžko odolávalo. Navíc… Červíček byl mizerná chůva.
Jednou otevřel černokněžník dveře „dětského“ pokoje. Snape stál nad postýlkou. Ručička se dotýkala jeho „tetování“. Holčička se usmála na příchozího. „Tata!“
Tehdy se lord Voldemort poprvé dojal.

„Naruto-kun.“
Podíval se na ni. Malá, modrovlasá, stydlivá. Nabízela mu ruku. Ani vlastně nevěděl, proč ji přijal. Hinata pro něj byla velkou neznámou.
„Je nádherná noc.“
Rozhlédl se. Znala tajný východ z vesnice, byli pěkný kus za ní. Pitomost! Všichni renegáti z okolí se třesou na to, aby se zmocnili Jinchuurikiho s devítiocasým liščím démonem. A on tu stojí bez bodyguardů za zády a kochá se.
A teď navíc začal padat sníh. Studil ho na tvářích, mrzutě se mračil. Zatímco ona…
„Podívej!“
Ukazovala mu vločku, která dopadla na rukáv. Vypadala jako drobné, ochmýřené bodláčí. Ještě nikdy neviděl Hinatu tak šťastnou.

ANNIE: „Neměly jsme to dělat!“
MANDY: „Nebuď jak malá!“
Jemné poklepávání po zdech, následované silným bouchnutím.
CHERYL: „Nevrací se Vaši?“
MANDY: „Ne. A ne, abys rozsvítila!“
ANNIE: „Co to teda bylo?“
Tabulka na stole poskočí. Vyděšené dívky ječí.
ANNIE: „Svíčka zhasla! Zapal novou! Je tu hrozná tma!“
CHERYL: „Ne! Musíme ten rituál dokončit!“
Zrychlené dýchání, tiché kroky, dopad ruky na rameno.
HLAS: „Přišel jsem pro vás, čarodějky. Neklaďte odpor, bude to horší.“
Řev, zvuk prudce otevřených dveří, náraz do nábytku. Přibližujicí se kroky. Smích puberťáka.
Zapálení svíčky, hlasitý výdech.
TYLER: „Nechte toho, holky. Byl to jen fór. Je přece Halloween!“

Jistě bychom měli radost ze sourozenců. I kdyby pocházeli z alternativních dimenzí. Smrť se s nimi setkal v noc Všech ladem ležících.
Teď seděl u pracovního stolu a kostnatými prsty přejížděl po sklence.
„Alberte?“
„Ano?“
„Mám pocit, že stárnu.“
„Proč?“
„Zlomil jsem už třetí kosu. A ta drzá mládež se mě pořád snaží přechytračit. Jdu si pro duši a odcházím s posměchem.“
„Nemá to něco společného s Vašimi bratry?“
„Mám nemoderní metody. Měl bych si pořídit tu hučící věc, motorka se jí říká.“
„Nebuďte smutný. Já Vás mám rád takového, jaký jste.“
Nebyl si jistý, zda to jsou slova útěchy.

„Už dost! To jsi přehnal! Vyzývám tě na souboj!“
Je ta holka vždycky tak krásná, když se čertí? Šedovlasý mládenec se pousmál.
„Co za to?“
Zarazila se. „Jak to myslíš?“
„Bez odměny pro vítěze není pořádný souboj. Ale to ty přece víš.“
Utahoval si z ní. Věděla to, nechtěla se však vzdát.
„Pokud prohraješ, budeš mi celý týden sloužit. A jestli to dopadne jinak, daruji ti svého nejlepšího koně.“
Souhlasil. Nejdřív odolával, nakonec ale potupně prohrál.
Musel jí čistit boty, vařit, dokud nebyla spokojená, zkoušet její šaty. Teď se přiblížil a nečekaně ji políbil.
„Tomu se říká vzpoura, má paní.“

Jmenuji se Apu Nahasapeemapetilon. Jsem Ind. Snesu hodně. Několikrát přepaden, mnohokrát ponížen, potupně oženěn. Vlastním malý obchod se smíšeným zbožím. Denně se potýkám s různými typy zákazníků. Nerudní důchodci, užvaněné ženy, drzé děti. Ten nejhorší má jméno Homer J. Simpson. A právě vstupuje do dveří.
Nenabízejte mému božstvu buráky. Neprskejte na to sklo, před chvílí jsem ho umyl. Koblihy v regálu nejsou vzorky na ochutnávku. Prosím, nedotýkejte se mastnýma rukama žádných potravin, i jiní chtějí mé zboží kupovat. Časopisy odkládejte výhradně tam, kde byly předtím.
Den ode dne je to horší. Pekelný zákazník, co říct víc. Karma mě musí nenávidět.

Školička, ovšem ne ledajaká! Budoucí králové a královny se zde učí základy etikety, i když ne každý si může studium dovolit.
Nahlédněme do první třídy. Popelka si žmoulá šatičky, které jí půjčila kmotřička víla. Opodál zápasí Rapunzel s vlásky, neznámo jak se jí zapletly do radiátoru. Zlomyslný Eric drží nůžky, ale ty mu bere rudovlasá holčička a prohlíží si je. Elsa se nudí, kreslí prstem na okno. Sněhurka má v krabičce se svačinou schované živé zvířátko, už jí stihlo okousat jablíčko.
Dveře se otevřou. Žena si caparty prohlíží se širokým úsměvem. „Dobré ráno, třído. Jsem vaše učitelka. Jmenuji se Zloba.“

Kovový stůl. Nic pro jeho holozáda. Provazy z mizerného materiálu. U stropu kyvadlo. Jak zastaralé. Copak se ti padouši nikdy nepoučí?
Přichází žena. Zvrácená dcera ještě zvrácenějšího padoucha. Proč se mu právě teď nepodlamují kolena?
„Pane Rimmere, neopustil jste hvězdný prostor. Bude Vás škoda.“
„Vždy upřednostňuji osobní setkání, krásná vražedkyně. Jsem však zklamán.“
Zaváhala. „Proč?“
„Neřekli jste mi nic o vašich ďábelských plánech. Uznejte, že takové rande za moc nestojí.“
Okouzlující muž. Poslední přání se má odsouzenci splnit. Jenže Eso umřít nehodlá. Vyvleče se z provazů, vyhoupne přes stůl, vrazí zkoprnělému nepříteli francouzáka a mizí.
„Brzy nashle!“
To je frajer!

Na Odboru záhad pracoval rok. Po Vyvoleném sáhli všemi deseti. Teď hypnotizoval dveře s přísným zákazem vstupu. Neodolal. Za nimi byly další, s obrázky. Nejvíce ho zaujala obrovská želva.
Portál ho přežvýkal, než ho vyplivl na rušné ulici. Odpudivé místo, hledal úkryt. U Prokopnutého bubnu. To zní dobře. Hosté po něm vrhali divné pohledy. A pak se zjevil On.
„Neměl byste tu být.“
Vypadal jako Snape se smyslem pro humor nebo Brumbál na dost drastické dietě.
„Brzy dojde k explozi. Já to musím vědět.“
Vhodil zkoprnělého Harryho do vytvořeného portálu.
„Mám slabost pro turisty,“ prohlásil Smrť spokojeně a vytratil se.

„Tak kdy mě vyzkoušíš?“ Hnědovlasý nervózně přešlápl.
„Až si dočtu noviny,“ odbyl ho blonďák. „Na co to vůbec je?“
„Mám si zapamatovat jména zemí, odkud přijedou renegáti.“
Arthur zbrunátněl. „Nečuč na ty kovbojský filmy. Jsou to delegáti.“ Podíval se na seznam pozvaných a na mapu před sebou. Začal mu ukazovat jednotlivé země. Hlavní hrdina těžce selhával. „Přestaneš číst Kapitána Ameriku. Začínáš blbnout.“
Tvrdá slova. Zafungovala. Amerika se začal snažit. I když… „A tohle poslední bílé místo na mapě?“
Arthur se zadíval pozorněji. „Vážně to chceš vědět?“ Přikývnutí. „Tam byl kdysi nápis. Vyrobeno v Číně.“
„Tak to ji nesmíme zapomenout pozvat!“

Španělsko pozoroval dospívajícího chlapce. Opíral se o zábradlí terasy, nejspíš si chtěl uplivnout. Jak je to dlouho, co ho vyrval z rukou Osmanské říši? Za celou dobu si k tomu náladovému stvoření nedokázal vytvořit pouto. Předsevzal si, že z něj vychová gentlemana. Nadlidský úkol.
Teď se k němu Romano obrátil, v očích znechucení. „Už nejsem dítě! Přestaň mě furt špiclovat!“
Antonio pamatoval doby, kdy ho hnědovlasý chlapeček tloukl do břicha, žvatlal: „Vať mi jajče! Vať mi nos!“ Ten roztomilý klučina zmizel. Místo něj tu stálo klející, věčně nespokojené cosi. Za chvíli ho vztek přejde. Přijde loudit. Měl rád tohle usmiřování.

Jeden stůl. Jedna židle. Papír, prázdný, ale brzy se v něm zjeví první písmena, doznání tvé nevědomosti. A ona! Krouží kolem tebe jako sup. Postavu má k nakousnutí, ale nechceš si s ní nic začít. Přesto roztaješ, když požitkářsky vydechne: „Máte strach? Potíte se. Připravoval jste se? Je to váš poslední pokus, pokud vím.“
Blekotáš. Měls jinou zábavu. Přemýšlíš nad přijatelnou výmluvou a zároveň víš, že slova jsou zbytečná. Ona ti vidí až do žaludku.
„Ukončíme to. Za tři bude stačit. Berte, nebo nechte být.“
Nabídka, která se nedá odmítnout. Přijmi!
Podává ti index. Vydechneš úlevou. Máš to za sebou.

Připrav se! Několikaměsíční challenge začíná. Dotáhneš ji do konce? Nesložíš se v půli cesty? Dobrá, hrdino, zvol si téma. Připrav osnovu. Obíhej knihovny. Každá knížka se hodí.
Tolik odhodlání. Se vztyčenou hlavou chodíš na konzultace, i když jsi ještě ani pořádně nezačal. Máš velké plány. Víš, že jich vyjde tak polovina?
Vida, tvoji respondenti nejsou tak sdílní, jak sis myslel. Lidé prchají, chováš se divně. Liješ do sebe hektolitry kafe, na všechny vrčíš. Po nocích tě mučí hesla. Jedno střídá druhé, jsou všude. Čas hesel nadešel, brzy ti způsobí pořádný bolehlav. Vytrvej! Odměna stojí za to! Ten titul musíš mít!

Nastal čas. Zástup šourajících se postav vykročil k podivné modle. Vydlabaný kmen vystlali nejměkčím záchodovým papírem, jaký byl na Zeměploše k sehnání. Kolem kmene stály nádoby s vroucí vodou. Funící stařešinové s velikou pečlivostí ukládali chrastící tělo padlého hrdiny do netradiční rakve.
Vysoko nad barbary se tyčil Lord Vetinari, vládce Ankh-Morporku. Nemohl se nezúčastnit smutečního obřadu, když jméno Barbara Cohena rezonovalo zemí. Proslovem byl ovšem nemile zaskočen.
„Vím, že barbarský lid dnes ztrácí posledního skutečného hrdinu, ochránce žen a hledače bájných pokladů. Nikdy nezapomeňme jeho památná slova: Nejdůležitější věci v životě jsou teplá voda, dobrý dentišta a měkký toaletní papír.“

Prudký náraz do stěny. Hučení v hlavě. Mlhavé vidění, touha vstát. Tenhle dům je cizí. Elektrické dráty dávno vzaly za své, jeden zbloudilý vysílá jiskry přímo proti mně. Padám, nořím se do lepkavé tekutiny, páchne železem. Celá místnost se jí plní. Brzy v té divné vodě utonu.
Ruka. Rozeznávám její obrysy jen matně. Dotkni se mě! Pomůžu ti! Ten vnitřní pocit je silný, jenže já už nemůžu.
Zamžourám. Vítá mě nemocniční pokoj. Něco stále drží mou ruku. Chlupatá potvůrka na mě cení zoubky. Probuď se! Mělas štěstí. To já tě zachránil ze spárů smrti. Zhluboka se nadechni. Budeme spolu dlouho…

Mocná Hekaté. Zbloudilý poutník k tobě promlouvá. Vím, jsem příliš nicotný, jen prach pod tvýma nohama. S tichou bázní skláním hlavu a poklekám u nohou sochy, která tě zpodobňuje. Bohyně měsíce, vládkyně proměn, ty chráníš naše ženy a pečuješ o blaho našich narozených dětí. Noc, tvá věrná společnice, přináší do našich srdcí klid. Zpovzdálí pozoruješ náš život, máš mnoho podob. Vídají tě jako krásnou pannu, zralou ženu i moudrou starou dámu. Vévodíš osudům, máš moc nad životem i smrtí. Hekaté, královno cest, patronko poutníků, děkuji ti za své bratry. Přijmi prosím mé skromné dary a nech mne v tichosti odejít.

„Slíbils mi pohádku!“
Jasně, otravuješ s tím už aspoň hodinu. Rozmrzelý blonďák se ušklíbl. Kolikrát se proklel za rozhodnutí uvázat si tohle „věčné dítě“ na krk.
„Tak teda jo. Byl jednou jeden klučina…“
Vojákova mysl horečně pracovala. V hlavě mu rotovala čísla. Trojka je skvělá! Kluk musí mít společníky. Ti mu pomůžou s úkoly. A za to si vyslouží dary, taky tři. Tři krát tři je devět! Není snad devítka nejmocnější magické číslo? Ludwigu, jsi génius!
Snažil se Feliciana vtáhnout do příběhu. Marně. „Co ti zas vadí?“
„Tuhle pohádku jsi mi povídal včera.“
Blonďák si povzdychl. Dětem se zkrátka nezavděčíš.

Kostelík na kopci, kousek za vesnicí. Vede k němu strmá cesta, kráčím po ní nanejvýš opatrně. Když neselžu, dostane tohle místo druhou šanci. Místní sem občas přijdou zapálit svíčku. Já se o něm dozvěděla z nepatrné zmínky v zažloutlém časopise. Takový je úděl zapálených historiků. Hledají, až se dopídí k něčemu, co dávno smetl čas. Příběhy neznámých odvážlivců, místa, kde dýchá historie.
Vcházím do kaple. Chladné lavice, rozpadající se oltář, obrazy pokryté prachem. Seshora shlížejí mlčky patroni, němí svědci radostných i žalostných událostí. Nutí mě pečlivě vkládat slova na papír. Neznámý kostelíku. Zasloužíš si obživnout, nebo tě mám přenechat osudu?

Soustřeď se! Vítězství máš na dosah! Mladík s pichlavýma očima přejížděl prstem po kartách. Vypoulené bulvy protihráče ho nechávaly chladným. Neumí blafovat. Cucá si palec a mrmlá. Je to blázen. Jak ho mohli vzít k policii? Light měl o svém vítězství dost jasnou představu. Nevymění žádnou kartu. Tak ho ještě trochu znervózním. Bude žadonit o milost, až si budu vychutnávat sladkou chuť vítězství. Je to tady! Všechno nebo nic!
Ušklíbl se. „Přihazuju.“
L bez váhání přihodil své poslední žetony, vyložil. Dvě královny, dvě desítky. Naproti nim dva králové, tři devítky. Poslední karta rozhodne. Královna! Zabiják Kira byl na hlavu poražen.