Moje články

Záviděla těm, kteří své hranice nikdy nepoznají. Ona si také dlouho odmítala přiznat, že na ně narazila. Tohle přece mělo být štěstí. Jaké jiné si mohla přát? Jaké uspokojení jí mohla nabízet samota a cizí myšlenky na papíře?
Říkali o ní, že se rozhodla opustit svou rodinu. To ale nebylo fér. Nerozhodovala se jednou. Copak si myslí, že ji to nenapadlo už před svatbou? Tohle ale mělo být štěstí a ona se pokaždé rozhodla se o něj snažit. Pokaždé se znovu rozhodla spát se svým mužem. Mít děti.
Teprve poté se rozhodla jinak. Laura Brown nasedla na autobus do Kanady.

Temná ulička. Zrychlující kroky a kus za nimi další troje. První kroky přechází do běhu a pak náhle zastavují. Jsou obklíčeny.
V tu chvíli se ale vedle dívky v nesnázích objevuje Masožravka. Pod superhrdinskou maskou se skrývá hybrid rostliny a člověka. Lidská anatomie se v ní protahuje do elegantních zelených tvarů a ze zad jí vyrůstají šlahouny s lepkavými klepety. Každou noc spravedlivě bojuje za nevinné.
Nepíše se o ní, vlastně ani nemluví. Nekreslí se komiksy s její tváří na obalu. Kdo by mohl jako svého hrdinu přijmout tvora, který svou oběť naporcuje a pohltí jako masožravá rostlina špinavou mouchu?

Česko hledá alibistu roku!
Dokážete si racionálně odůvodnit každý proflákaný den?
Ani sebedůležitější úkol neobstojí před vaším alibismem?
Přijďte na casting naší nové televizní soutěže
vylosujte si svou situaci
a ukažte porotě i celému světu, že vy
NEMUSÍTE PRACOVAT UŽ NIKDY VÍCE!
Více informací naleznete na internetových stránkách televize Nova.

Čmárá si pastelkou na okraj sešitu, zatímco učitel zase uklidňuje spolužáky: „Pssst!“
Vypadá to jako zvláštní škola, ale v jeho hlavě je zvláštní jen tím, že je úžasná a kouzelnická. Starou žlutou budovu si proměnil ve velký hrad. Ano, Harry bude kouzelník! A chce nosit velký černý hábit, ne tohle ošklivé tričko, které mu dala teta.
„Pssst!“ zopakuje po učiteli. Poprvé si toho nikdo nevšimne, ale když to udělá během hodiny už počtvrté učiteli dojde trpělivost.
„Děláš si ze mě legraci?“ zeptá se spíš unaveně než rozčíleně.
„Já mluvím s hady!“ vysvětlí mu a rozesměje se. „Umím mluvit s hady!“

„Teď mě dobře poslouchejte,“ pronesl hlubším hlasem než obvykle s důrazem na každé slovo. Nenápadně se při tom postavil na patník, aby byl vyšší, a zaujal nebezpečnou pózu s pažemi mírně od těla, jako by mu obří svaly bránily je spustit. Zbylí dva se ale dokázali nerozesmát.
„Přinesl jsem masky.“
Hodil jim každému prostříhanou punčochu.
„A potřebujem krycí jména. Já budu Mlátička. Ty budeš Drtička a ty Vrtačka.“
„Cože? Vrtačka?“ protestoval Vrtačka.
„Protože furt do něčeho vrtáš! Tak drž hubu a krok!“
„Řekni mu něco! Já chci taky drsňácký jméno!“
Drtička nereagoval. Právě do dlouhého papírku vysypal voňavou zelenou drť.

Popošli k dalšímu obrazu. Tázavě zvedli obočí. Oba stáhli oči, aby zaostřili na malou cedulku pod plátnem. Nekonečná bolest lidské duše. 11 000 Kč. Zahleděli se zpátky na obraz a oba současně naklonili hlavu, každý na jinou stranu.
„Vidíš to v tom?“
„Ne.“
„A máš to v tom vidět?“
„Netuším.“
„Víš co, třeba je to umělecký záměr. Jakože poukázat na–“
„Leda hovno.“
„Hovno je hnědý. Tohle je jasná oranžová.“
„A co z toho vyplývá?“
„Právě že nic.“
„Aha.“
„No já jen, že nechápu, proč to tak pojmenoval.“
„Protože kdyby se to jmenovalo Mrkev v zimě, neprodal by to ani za polovic.“

„Dobrý večer. Jmenuji se Anton. Mohl bych zůstat s vámi?“
„Pojďte dál. Chcete polívku? Ráno jsme chytili myš.“ Katia nesla nejhůř, když se něco pokazilo. Stejně tak se ale uměla radovat z maličkostí.
„Teď ne, děkuji. Ale rád bych se posadil.“
Aricu rozhovor vytáhl z postele. Na rameni měla čerstvou ránu; zase se nás pokusili vykrást.
„Co jste dělal před válkou?“
„Přednášel jsem matematiku. Ale z univerzity jsou trosky.“
Odmlčel se. Nikdo jej nepřerušil.
„Jedna studentka mi vyčetla, že mám tendenci zacházet se životem jako s rovnicí – nezávisle proměnné pro příčiny a tak dále. S touhle proměnnou jsem ale nepočítal.“

Nejdřív byl jako všichni malí kluci. Říct mu, ať se nedívá, byl nejjistější způsob jak získat jeho pozornost. Krvavé scény ve filmech, veškerá překvapení, nic se nemohlo schovat před jeho nekonečnou zvědavostí.
Občas to člověku trochu lezlo na nervy. Například při hře na schovávanou ho už skoro nikdy nenechali stát u pikoly. Nedalo mu to. Vždycky se podíval.
Problém nastal, když z toho nevyrostl. Pubertální dívky se červenaly jako růžičky, když je neposlechl a koutkem oka sledoval, jak si převlékají tričko. Brzy také zjistil, že se mnohem lépe kouká, když o něm nikdo neví.
V šestnácti si pořídil první dalekohled.

Přijdeš?
Bude to stejné?
Bude to stejně intenzivní?
Bude to stejně hloupé?
Bude to stejně důležité?
Bylo to tak, jak si to pamatujeme?
Trvá to déle, než na co jsme dost staří.
Podařilo se ti to někdy definovat?
A neříkej, že z tvé strany to někdy bylo čisté, Severusi.
Ale já jsem si také nikdy nemyslela, že to zůstane bez následků.
Dvě protikladné cesty není dobré protínat.
Už jsme se zase nějakou dobu zlobili.
Pojedu s tebou, aspoň na pár dní. Nikomu nic neřekneme, zase.
I tak je to na vlastní nebezpečí. Že mě zase trochu změníš. A já tebe.

Když si kdysi dávno na škole vymýšleli přezdívky, stál za tím pocit určité důležitosti. Ani toho „červíčka“ tehdy nemysleli jako urážku. Byli prostě takoví, kdykoli si mohli rýpnout do jakékoli slabosti, udělali to. Jak strašně dávno se to teď zdálo...
Sirius zaťal svaly. Petrova přezdívka mu nyní připadala jako strašlivá předzvěst toho, co následovalo. Měli to vědět. Ne, věděli to. Jen jim něco bránilo věřit svému instinktu.
Teď měl před sebou dlouhá léta na přemýšlení. V Azkabanu. Spoustu let na to, aby tomu červovi vymyslel lepší jméno, takové, které by ho vystihovalo. Třeba „přizdisráč“ se mu teď zdál poměrně použitelný.

Byli jste sprostě zmanipulováni!
Ano, přiznávám, nakonec jsem opravdu byl nucen zabít svého bratra a vzít si jeho ženu, ale začalo to úplně jinak!
Brácha byl vždycky prostě monarcha. To já, já jsem bojoval za demokracii, za obyčejné lidi! Za proletariát!
Založil jsem politickou stranu, kterou jsem podle mého tehdejšího postavení nazval Více strýce. Ze všech sil jsem prosazoval svobodné volby, které by umožnili našim poddaným tuto sice jedinou, zato jednoznačně nejlepší stranu dostat do čela království, které by se tím změnilo na dokonale fungující republiku. Vždyť já jsem to všechno dělal pro jejich dobro!
Měl jsem zabít i Hamleta.

Remus ze začátku protestoval, nakonec ho ale přinutili pochopit důležitost geniálního, bezchybného plánu. Byl to útěk z domova, to se nedalo brát na lehkou váhu. Nemohl přece jenom tak vyjít ze dveří.
„Tak si to probereme ještě jednou. Signál je jelení zatroubení. A pak? Červíčku?“
„Přeměním se, dostanu se do pokoje služebné, zmenším šaty a přinesu je Tichošlápkovi.“
„Tichošlápku?“
„Já si vykouzlím prsa, obleču se a nasadím si tuhle paruku.“
„Náměsíčníku?“
„Já budu čekat pod oknem s paraplíčkem a kabelkou. Vážně?“
„Jo. A já budu za rohem u kočáru oblečený jako pravý gentleman. Jsme připraveni. Zítra v noci to vypukne.“

„Kluci, tomu byste fakt nevěřili, ta blonďatá kost z Mrzimoru... To bylo jak tenkrát, když jsem se zdekoval na víkend a ten kluk z vedlejšího pokoje, co má mudlovské rodiče, mě učil stopovat, to byla psina! Pak jsme se ocitli někde u nějakých jezer a potápěli jsme, byla tam příšera, chtěl jsem si s ní pokecat, naše drahá Oliheň jí poslala vzkaz... Páni, ale příští víkend musíte jít se mnou, když se nám podaří zdrhnout, zajedem za těma čarodějkama, co nás zvaly v létě...“
„Proboha, Tichošlápku, je jim třicet...“
Remus se otočil, mávl hůlkou a zeptal se: „Říkali jste něco?“

Tahle část ji na celém učení bavila nejvíc. Každý rok si vymyslela jiné úvodní číslo. Ne proto, že by se chtěla předvádět. Milovala pohled na ty dětské oči, v nichž se mísil údiv, nadšení a nesmělý záblesk hrdosti, že se to všechno jednou naučí.
„Jmenuji se McGonagallová a vítám vás na hodině přeměňování,“ začala a svižně mávla hůlkou. Brky, které si studenti stihli vytáhnout, se spojily do dvojic a ve vzletu se přeměnily v malé ptáčky. Ve vzduchu se objevily těžké olověné kruhy, jimiž ptáčci v elegantních sestavách prolétali, než se snesli na lavice a kruhy se beze stopy rozplynuly.

„Teď už to jen tady podepíšete kapkou krve a hotovo,“ usmál se ďábel.
Byla to jediná možnost. Potřeboval pomoc. Byl tak strašně slabý. Vyčerpaný. Každé ráno strávil celou věčnost přemlouváním sebe sama, aby vstal. A nebyl sám. I kdyby se on naplnění slibu nedočkal, lidstvo ho potřebuje.
„Tak, výborně. Jak jsem řekl, velmi brzy se na trhu objeví látka, která se stane snadno dostupnou, masově užívanou a společností schvalovanou. Nejen vy, ale celé další generace budou těžit z jejích vlastností.“
„Jo, jasně, to už jste říkal... Můžete mi jenom ještě zopakovat, jak že se ten váš zázrak bude jmenovat?“
„Kafe.“

Pomalu se stáváme žijící legendou. Stále narážíme na skeptiky, ale většinou nás vesnice samy zvou, abychom zachránili jejich unesené děti. A co je mnohem důležitějšího, ony o nás ví. Čarodějnice. Prohnilé babizny, které jako paraziti zamořují lesy široko daleko. Ví o nás, a to je sakra dobře. Nikdy je nezničíme všechny, ale z těch, které nám přijdou pod ruku, vytřískáme duši, jestli nějakou mají. A ty ostatní by se měly sakra bát, abychom si příště nevybrali zrovna je. Na jedno se ale rozhodně můžou spolehnout: nikdy je nenecháme zapomenout na to, že po nich někdo jde. Jen ať se bojí!

Mravenec se zařadil do pochodujícího zástupu mezi své druhy. Supěl námahou pod těžkým drobkem. Mravenci jdoucí do protisměru elegantně kličkovali mezi svými pomalejšími, naloženými kolegy.
Mladí potkaní bratři stáli proti sobě na zadních s packami i vousky namířenými k protivníkovi. Zbylí obyvatelé hnízda si jich nevšímali, takové vyřizování účtů tady nebylo nic neobvyklého.
Shromažďovali se na drátě. Zobákem si srovnávali peří. Staré klepny bez ustání štěbetaly. Pak všichni zpozorněli a jako na povel se vznesli do vzduchu.
Dva houfy lidí se na chvíli promísily v jeden. Pak část nastoupila do vozu metra, který nový náklad tiše spolkl a rozjel se.

Tohle jsem asi neměl dělat. Ale znáte to, doporučené postupy shora, papírování... Někam chodit musíme.
No, řeknu to radši rychle. Vzal jsem je do kostela, že se jim jako třeba uleví, když se vyzpovídají z těch věcí, co provedli.
Čekal jsem, že budou remcat. Voldemort jako vždycky syčel nějaké nadávky. Ježibaba si stoupla před zpovědnici a začala řvát, že vona nikdy nic špatnýho neudělala, že těm malejm chudákům akorát dala trochu perníku (což si nejspíš kněz špatně vyložil, protože jí začal kázat o drogách).
Když jsme odcházeli, z okousané zpovědnice právě ministranti vynášeli kněze. Chudák na nás není zvyklý, no.

Bylo až neuvěřitelně krásné počasí a větší část Bradavic se potulovala po pozemcích. On se nepotuloval. Chodil sem pravidelně. Seděl zády opřený o strom a líně kolem sebe máchal hůlkou.
Kouzla ho fascinovala. Nejbližší mu byla přesnost a komplikovanost lektvarů, ale neomezoval se na ně. Studoval teorii kouzel. Nepřestával se podivovat nad způsobem, jakým určité slovo a pohyb transformují strukturu okolního světa. Experimentoval.
„Sectumsempra,“ sykl a hůlkou provedl krátký sekavý pohyb směrem k nejbližší pampelišce. Žlutá hlavička se skutálela do trávy. Fungovalo to perfektně. Pokusil se popravit několik dalších pampelišek neverbálně. Jednu za Blacka, jednu za Pottera, jednu za vlkodlaka.

Říše mrtvých není taková, jak byste si ji nejspíš představovali. Nikde tu nepoletují šedivé přízraky s vlajícími cáry. Nevisí tu kostlivci ze stromů. Neděsí vás tu pohyblivé stíny.
Vlastně tu žádné stromy nejsou. Ani stíny ne, neboť tu nesvítí slunce. Kam oko dohlédne a vsadím se, že ještě mnohem dál se táhne louka pokrytá drobnými kvítky asfodelu. Obyčejná louka. Žádné zvláštní efekty, žádný ráj ani pekelné utrpení. Jen louka. Jenom trocha trávy, naprosté bezvětří a malé květinky, na té obrovské ploše stejně ztracené jako my. Žil jsem obyčejný život. Zemřel jsem obyčejnou smrtí. Jaký jiný osud bych si mohl přát?

Krásnýma velkýma očima lhostejně přejížděla po okolo stojících. Pak se trochu sehnula a ukousla si další výtečné sousto. Zatímco žvýkala, popostrčila trochu svou dceru, ještě malé dítě, aby nechala toho otravného tvora na pokoji a radši se šla najíst.
„Podívej se na ně. Tolik si o sobě myslí. A přitom jsou tak malí a oškliví... Zavalité tělíčko, zakrnělý krk a ty směšné ručičky! Jsou tak pomalí a neohrabaní...“
Majestátně protáhla svůj dlouhý krk, aby se návštěvníkům ZOO předvedla v celé své žirafí kráse.
„Ale dobře, že je máme. Kdo by nechtěl, aby mu sluhové nosili jídlo a kartáčovali mu srst.“

Nevěřili by mi, kdybych jim řekl, co k tobě cítím. Myslí si, že jsem spolu se svou duší zničil i své srdce. A i kdyby to věděli, nechápali by to.
Ne, ty za to nemůžeš. Oni ti jen nerozumí, miláčku.
Neznám holku, co by měla oči krásnější než ty. Jsou tak zvláštní.
Ti pitomci nikdy nedokáží ocenit krásu tvého dokonale štíhlého, pevného těla.
Ten svalovec před pár lety, to nic nebylo, opravdu, přísahám. Víš, že jsem byl zoufalý, neměl jsem tělo a tak, potřeboval jsem jeho pomoc.
Ale víš přece sám, že vždycky budu milovat jen a jen tebe, Nagini.

Až zase přijde noc
a my se napijem,
koupím ti, má drahá
kožíšek z nutrie
Kožíšek bude hřát,
ty moje zvířátko
a je mi fuk že to je
neetický drobátko
V kožíšku hřejivém z chudáka nutrie
zahrajem v garáži nutriovej punk
V kožíšku hřejivém a až se napijem
zahrajem v garáži nutriovej punk
Budeš jak slečinka
z bohatý rodinky
služka ti udělá
k snídani palačinky
Sluha ti zaváže
na gládech tkaničky
Tak nějak to dělaj
bohatý paničky
V kožíšku hřejivém z chudáka nutrie
zahrajem v garáži nutriovej punk
V kožíšku hřejivém a až se napijem
zahrajem v garáži nutriovej punk

Kouzelnický svět se minulou sobotu otřásl v základech, když Stanislav Broskvička, uznávaný umělec, zveřejnil pohyblivý abstraktní obraz inspirovaným mudlovským moderním uměním. A co na to naše osobnosti?
Kornelius Popletal, ministr kouzel: „No já nevím, mně se to zdá už takové přehnané... Dá se to vůbec ještě nazývat uměním?“
Prokop Paleták, kritik umění: „K naprosté bezpředmětnosti mudlovkých patlanic autor přidává pohyb, který v geometrické abstrakci nutně působí kýčovitě a svou nahodilostí uráží jakýkoli smysl, který bychom dílu mohli přisoudit. Já zkrátka říkám, nechme čtverce mudlům!“
Albus Brumbál, ředitel Bradavic: „Mně to připadá veselé. Takové hravé, víte? Má to moc pěkné barvy.“

Když vzdělávací program, tak teda vzdělávací program. Ale zdá se mi to jako pěkná kravina. Ty nové terapeutické metody asi nikdy nepochopím.
Včera jsme byli na přednášce o jedech, což docela naštvalo toho Hamletovic strýčka. Zítra máme na programu nemrtvé. Voldemort prohlásil, že už je to pěkná nuda a že se na to vykašle. No a teď zrovna trčíme na šíleně dlouhém semináři s poetickým názvem „Kudla v zádech“. Čumíme na tabuli, která je celá počmáraná výpočty ideálního úhlu a síly nebo čeho.
„Děláte to blbě, to se musí takhle!“ zařval najednou Boleslav a přiskočil s cvičným nožem k přednášejícímu.

Jen se nebojte, my čápi a vrány máme smysl pro humor. Jinak bychom vás lidi nenechali si myslet, že své dítě vychováváte vy sami. Podívejte se, ta cesta trvá devět měsíců a třeba já jsem fakt strašně užvaněný. Někdy si až říkám, chudák děcko, rozum z toho pořádně nemá, radši by spalo... Ale to si zas nemyslete, že by to byly dětičky zamlklé. Správné děcko ví, jak si popovídat s čápem. To jenom vy je musíte tak dlouho učit mluvit. Občas se zaletím mrknout na dětičky, co jsem nesl, a jenom zírám, kolik si toho z těch mých keců vzaly.

Její prababička vždycky říkávala: „To chce klid a nohy v teple.“
Její prababičce se to mluvilo. V té době nefrčely čarodějnické procesy jak na běžícím páse. Teď aby se ženská jako první kouzlo místo nadnášení a přebarvování učila ohněchladící zaklínadlo
Uměla ho perfektně, samozřejmě. Ale když si máte vybrat, jestli se necháte přivázat k hromadě hořícího dřeva nebo ne, většinou vás ani nenapadne machrovat s kouzly. Aspoň ne poprvé. Takže trvalo pěkných pár let, než se jim podařilo ji chytit.
Nakonec tu ale stála. Plamínky začínaly pomalu tančit po třískách.
„Nohy v teple už mám,“ pomyslela si. „Teď hlavně klid.“

Dlaní zkoumal tisíckrát každý její rys, než se s dlátem přesunul dál. Když se blížil ke konci své práce, celé hodiny hladil dlouhé linie jejích křivek. Byly přesně takové, jak je stvořil, nemohl se ale zbavit dojmu, že jen následoval vedení nějaké moudřejší ruky. Stála tu před ním slonovinově bledá. Podíval se jí do očí a promluvil na ni s takovou něhou, jako by šeptal slova lásky milence. Byla dokonalá. Jeho Galatea. Božská, krásná Galatea. Kdyby jí bohové darovali život, byl by tím nejšťastnějším mužem na světě. Roztřásly se mu ruce, když si to uvědomil.
Pomoz mi, Afrodité. Já miluji.

Na obrázcích vždycky figuroval úplně vzadu, většinou zaujatý něčím mnohem důležitějším než pochod do práce. Byl prostě ten sedmý trpaslík. To jelito, na které musí ostatní dávat pozor. Vždycky to tak ale nebylo.
Před několika lety se mu podařilo prosadit, aby se o vedoucím skupiny pravidelně hlasovalo. Proč ho tehdy zvolili jako prvního, to doposud nepochopil. Pamatuje si to však, jako by to bylo včera. První den zaspal. Druhý den zabloudili cestou k dolu a snad by ani nenašli cestu zpátky, kdyby pro ně Sněhurka neposlala ty své ptáky. Od té doby razí heslo „komu se nelení, tomu nech velení“.

Lidem jako já se říká lidští hadi. Svlékáme kůži, ale ta nedorůstá, měníme ji za novou. Většina z nás se tak narodila. Prý existují i jiné způsoby, jak se tou zrůdou stát. Nechtěl jsem o nich slyšet, vím, že by se mi z nich zvedal žaludek.
Když jsem si poprvé vybíral novou kůži, hodně jsem brečel. Jenže to časem přejde. Teď už si dopředu vyhlížím, která by mi dobře seděla. Nedokážu se téměř podívat na člověka, aniž bych na to myslel. Jsem tak sám. Často přemítám, jestli by rodina dotyčného poznala, že se nevrátil on. Byl bych na ně hodný.

Říká se, že na počátku bylo slovo, ale tato pověst sahá ještě dál. Mluví o daru tak velkém, že na něm stojí celý lidský svět, a o smlouvě, která se k němu váže. Když bohové slovem vytvořili svět a člověka k obrazu svému, žárlivě střežili svou stvořitelskou moc. Jeden z nich však lidstvo natolik miloval, že jako Prometheus v řeckých bájích riskoval věčné zatracení, aby s nimi uzavřel smlouvu. Poskytl jim jazyk v jeho holé, netvořivé formě výměnou za slib, že nikdy nebudou pátrat po jeho pravé podobě. Od těch dob bohové trestají neštěstím ty, co se přiblíží. Básníky, vizionáře.

„Stromy, stromy, stromy... Kousek nebe! Stromy, stromy... Kousek nebe! Stromy... Jé, ale tohle je fakt pěkný kousek nebe, divej! Stromy, stromy...“
Pomalu se setmělo, ale měsíc a hvězdy zářily tak jasně, že mezery mezi listím byly stále ostře viditelné.
„Stromy... A další stromy... Jů, kousek nebe, ale jaký! Stromy... Už ani ty stromy, zatracená tma! Tma... tma... Kousek nebe! Ty to vůbec nesleduješ! Tma, tma, samá tma... Jé, zírej na ty hvězdy, to je krása!“
„Jeníčku, prosím tě, zavři zobák a vylez tam na ten strom, jestli náhodou neuvidíš nějaké světýlko. Raději bych vlezla do chalupy čarodějnici než tě poslouchat.“

„Připraven?“
Nervózně kývl. Jinak to nešlo. Píše přece pohádky. Pro děti. Pro malé děti.
„Teď budu počítat od jedné do deseti.“
Poposedl na židli. Zkoušel už všechno, ale vždycky se vrátilo. Snažil se na ně nemyslet, soustředit se na příběh, ale to slovo jako by mu samo skákalo na stránku. Pořád. Bylo to jako nějaký Tourettův syndrom v psaní a korektorům už docházela trpělivost. Hypnóza byla jeho poslední šance.
„...až tlesknu, probudíte se.“
Když přiběhl domů, nezdržoval se vyzouváním a rovnou začala psát:
Honza sledoval, jak na mýtince tančí víly. Ty jejich prdele... No do prdele. Už je tady zas.

Vážený člověče,
rád bych Vás upozornil na závěžnou situaci, která nastala ve Vašem šatníku. Přestože já osobně s ohledem na kvalitu Vašeho odění už dlouho dávám přednost duševní stravě, s mou početnou rodinou stále přebýváme mezi Vašimi nenošenými kabáty.
Vaším přičiněním se do těchto míst dostala zbraň hromadného ničení zvaná naftalen. Po dlouhých hodinách nad odbornou literaturou jsem dospěl k závěru, že na to prostě nemáte právo. V Zákoně o vztahu člověka a zvířete, odstavci o ochraně majetku je jasně psáno, že tresty smrti za nepovolené stravování jsou zakázány a považovány za závažný zločin.
Prosím o rychlou odpověď.
Váš
Knihomol

41. den 2. kvartálu
Dnes jsem šla do archivu a nahrála si některá díla 21. století. A samozřejmě také Překladače, díky vědě za ten program. Už se fakt těším, až se mi Kruh zase vysměje za tu směšnou fascinaci starou literaturou. Nechtělo se mi čekat, až dojedu domů, takže jsem první knihu spustila už ve flybuse. Skoro jsem zapomněla vystoupit. Doma jsem pak dlouho jen ležela a četla. Je to tak zvláštní pocit; žiju ve stejném městě, ale úplně všechno je jinak. Tolik bych se chtěla podívat na Prahu, kde jde řeka vidět i jinak než přes plastovou podlahu obchoďáků...

Tolik let jsem o ní snila, že se v mé mysli proměnila v ráj, v zázračené řešení všech problémů. Představovala jsem si její kouzla i nešvary. To, jak umí člověku zamotat hlavu, i to, jak dokáže být nepříjemná. To, jak je s ní obyčejný, každodenní život jiný, i když se vlastně téměř neliší od toho bez ní. Jenže už ten pocit, že jsem součástí něčeho tak velkého, mi stačil k tomu, abych po ní toužila. Milovala jsem ji dlouho před tímto okamžikem. Teď tady stojím a pozoruji ji, tu krásnou neznámou Prahu s milionem drobných kuliček světla roztroušeným v ulicích.

Povím vám jeden příběh, který není radno brt na lehkou váhu, neboť v něm leží hluboká moudrost. Tak se pohodlně usaďte a poslouchejte.
Polemiku Inscenovala Frankfurtská Krčma Albatros. Přišli I Fantastičtí Kytaristi A Propagátoři Indické Filosofie. Kázali Alegoricky Přesvědčení I Fanatismus, Kárali A Poučovali I... ehm... Fyzicky Konali (A Proto I Frňáky Krváceli).
Ale Praktický Instinkt Velel Každému: Alou Pro Ideálně Vychlazené, Kouzelně Aromatické Pitivo. I Vyslechli Kytaristé A Propagátoři Indícii. Významně Kynuli, Aby Přinesl Ihned Výčepní Krígle A... zbytek si jistě zvládnete domyslet sami.
A jaké z toho plyne ponaučení? Když máte na někoho pifku, dejte si radši pivko.

Byl jsem už osloven mnoha jmény, ale sám se nejraději nazývám Zámečník. Můžete si mě představit jako postaršího samotáře v ošuntělém kabátě s podivným kloboukem na hlavě, a nebo třeba také úplně jinak. Jen prosím vynechte dýmku, té jsem nikdy na chuť nepřišel. Ale proč vám to tady vůbec povídám? Vlastně jsem se jen chtěl představit. To já totiž otevírám vaše zámky – ty skryté, o kterých někdy nemáte ponětí. Ty ve vaší mysli. Ty, které skrývají poklady mnohem větší a pestřejší než jakýkoli trezor. A to je tedy vše. Jen jsem chtěl, abyste věděli, že když večer usínáte, přichází Zámečník.

„Podívej se na něj. Princátko zatracené. On to křoví normálně kácí!“ pohoršeně pronesla jedna hlava a předala dalekohled druhé.
„Kdyby ho aspoň normálně kácel. Takové krásné křoví to bylo a on do něj řeže mečem, to fakt svět neviděl,“ zakroutila sebou druhá hlava.
„Půjčte mi to na chvilku,“ ozvala se sedmá, kterou už vážně štvalo, že se na ni vždycky dostane až naposled. „No teda to je neuvěřitelné. A jak se u toho zhnuseně tváří! Křupan jeden.“
„Jo, přesně tak, křupan,“ přitakala třetí hlava, které se podařilo dalekohled ukořistit.
„Co s ním?“ zeptala se první, už trochu znuděná.
„Coby. Pokřoupat.“