Moje články

„Tento lektvar má vysoce léčivé účinky, ale dávejte pozor, jeho vůně je prudce jedovatá,“ odříkával Severus Snape trochu znuděně. Byl si předem jistý, že nikdo ze studentů nedokáže lektvar připravit. Ty ochranné roušky byly úplně zbytečné.
A opravdu – trvalo pouhých patnáct minut, než vybuchl kotlík toho tupce Longbottoma, a dalších asi dvacet, než několik dalších začalo nekontrolovatelně chrlit barevný dým. Ale pak, proti všem jeho předpokladům, se zvedla jedna štíhlá ruka.
„Ano, slečno Grangerová?“ zavrčel.
„Je to správně, pane profesore?“ zeptala se Hermiona se sebejistým úsměvem. Severus Snape se nevěřícně naklonil nad kotlík, zatímco si v duchu opakoval: Čichni si!

O DMD jsem se dozvěděla u Rebelky.
Píšu už pár let, ale občas si jen tak zmizím z vod internetových, změním si přezdívku nebo se přestěhuju na jinou adresu, takže mě nejspíš stejně neznáte. Momentálně už rok sídlím na http://cahiers.blog.cz/
Píšu hlavně poezii.

Nechala štěteček řasenky pomalu pročesávat řasy. Rtěnkou se dotýkala úst téměř láskyplně. Nakonec si do uší zavěsila své oblíbené náušnice – skleněné sedmikrásky. To podle nich jí říkali. Pak si ještě požitkářsky protáhla chodidlo, než si nazula lodičky. Vyšla do noci.
Nechala se pozvat na skleničku. Měla ráda, když jí muž sám začal říkat Sedmikrásko, ale neostýchala se mu to ani sama navrhnout. Při první skleničce. Další už nikdy nepila. Zato on většinou ano.
„Půjdeme ke mně, Sedmikrásko?“
Podobně se dříve nebo později zeptal každý. Dokázala skvěle napodobit nevinné rozpaky, když ho zvala raději k sobě. Pěšky, má nějak chuť se projít (stydlivý smích).
Ulice už byly téměř prázdné, i ty hlavní působily děsivě. Ona však bez váhání zamířila do těch zapadlých.
„Nebojíš se jít tudy v noci?“ zeptal se. Tma skryla její pobavený výraz.
„Zvykla jsem si,“ odbyla ho a setřásla jeho ruku ze svého boku. Už brzy budou na místě. Nespěchala, dnes vyšla o něco dřív než obvykle. Pak se odehrálo tradiční divadlo.
„Co to bylo?“ zeptala se vyděšeně, když spadlo víko od popelnice. Zastavili se a on se na ni konejšivě podíval. To byl moment, kdy si naposled mohl užít vědomí.
„Dobrou noc, Sedmikrásko,“ popřál jí hrubý hlas.

Fandom: originální, konečně závěr
Vítr neodpověděl. Sám nevěděl, proč je vlastně zlý. Nikdy nad tím nepřemýšlel. A už vůbec o tom s nikým nemluvil.
„Víš, stačí kdybys trochu zpomalil a nechal se zahřát od sluníčka. Copak se nikdy nevyhříváš na sluníčku?“ zeptal se mladík. Vítr opět mlčel. Nikdy to nezkoušel.
„Pojď sem. Řeknu ti tajemství,“ prohlásil mladík. Vítr byl tak zmatený, že poslechl. Mladík mu cosi pošeptal do ucha.
„Vážně až poslední?“ ujistil se vítr zamyšleně. Pak uvolnil mladíka z pasti a beze slova odletěl pryč.
Náledující podzim bylo většinou bezvětří. Ale od té doby se obyvatelé království každoročně těší na krásné babí léto.

Fandom: originální, pokračování předchozích tří drabblů (ale příště už to vážně ukončím, opravdu, na téma "V pasti" to prostě nešlo...)
Vítr mávl rukou a dveře se za mladíkem zabouchly.
Pak vítr mávl rukou podruhé a chlapce obtočil silný vír, který mu nedovolil se pohnout.
Teprve pak vítr řekl: „Přišel jsi mě zastavit?“ A znělo to tak hrozivě, že v horách cosi zasvištělo.
„Ano,“ odpověděl mladík hrdě. Nechtěl dát najevo strach. Žádný plán ho ale nenapadal, nemluvě o plánu B.
S tím také vítr počítal. Uvěznil ho v koutě místnosti za větrnou zeď. Mladík byl v pasti. Neztrácel ale naději, přeci jenom tak aspoň získal čas přemýšlet. A taky že na něco přišel!
„Větře?“ špitl opatrně. „Proč jsi vlastně tak zlý?“

Fandom: originální, pokračování předchozích dvou drabblů
Mladík přemýšlel, jak stou věž v horách najde. Našel nejvyšší věž celého zámku, vyšel všechny schody nahoru a rozhlédl se. Zoufalství ho na chvíli začalo přemáhat, když neviděl nic než hory, ale pak zpoza mraku vykouklo slunce a on si všiml, že mezi dvěma skalami v dálce se cosi třpytí.
Znovu se tedy vydal na cestu. Byla náročná, ale on si stále opakoval, že cena za štěstí celého království musí být vysoká.
Našel ji. Měla více než padesát pater. A v každém patře dostal jednu otázku. Jen správná odpověď mu uvolnila cestu dál. Konečně pak pohlédl zlému větru do tváře.

Fandom: originální, pokračování předchozího drabblu
V království žil odvážný mladík, který se rozhodl zlý vítr zastavit. Vydal se do hor.
Cesta byla velmi složitá. Trvalo mnoho dní a nocí, než mladík došel k velkému mramorovému zámku. S hlavou odvážně vztyčenou zaklepal na bránu.
Nikdo neotevřel.
Mladík tedy vešel na pusté nádvoří a padlo na něj zoufalství. Na rozdíl od předešlých se mu ale nepoddal, neboť na něj doma čekalo jeho děvče. Rozhlédl se. V koutě se krčil muž v ošuntělém kabátě.
„Zámek má 99 věží,“ prozradil mladíkovi, ale uplakané oči nechal sklopené. „Vítr sídlí ve sté, skryté v horách. Musíš ji najít. Já jsem selhal.“

Bylo jednou jedno království, kde lidé žili šťastně a spokojeně. Ne že by je nic netrápilo, ale pomáhali si, a tak každou nesnáz rychle překonali. Až na jedinou.
Každý podzim začal od hor foukat vítr, který přivál špatnou náladu. Lidé na sebe začali být zlí, a teprve když napadl sníh, uvědomili si, jak hloupě se chovali. To pak vždycky přemýšleli, odkud ten vítr fouká.
Několik lidí se vypravilo po tom pátrat, ale žádný se nikdy nevrátil. Říkalo se, že v horách sídlí tak mocné zlo, že kdo jej spatří, dobro ho navždy opustí.
A tak bylo království každý podzim nešťastné.

Mladý Ivan, študovaný hlemýžď, se vždycky hrdě považoval za filosofa. Kdykoli v práci dostal volno, pokoušel se vyjasnit naléhavé životní otázky. Proč například žalud nemá tvar krychle? Když na něco přišel (ale moc často se to nestávalo), nadšeně se otočil jako na obrtlíku a plazil se tak závratnou rychlostí, že z toho měl kalhoty celé roztrhané, ke svým kolegům. Musel se s nimi do své geniální myšlenky podělit.
Konec Ivanova života ale nebyl šťastný a přišel nečekaně brzy. Z nebe se sypalo cosi bílého, studeného a on chudák umrzl, když se to s malý košíkem s nezbytným náčiním vydal zkoumat

Nikdy jsem vlastně pořádně nevěděl, co to sakra je ta vůně hořkých mandlí. Proč ne prostě vůně mandlí? Ne. Kdyby hořká vůně mandlí, neřeknu ani slovo. Nebo třeba taková vůně mandlí v hořké čokoládě, tu mám opravdu moc rád. Ale vůně hořkých mandlí, ten výraz mi prostě vždycky připadal jako šílená pitomost.
Vlastně jsem se nikdy nad vůněmi moc nezamýšlel, jednoduše tu byli a nemohly mě zajímat míň. Netrpěl jsem ani posedlostí mnoha mých známých s téměř fyzickou rozkoší čuchat ke kávě. Ale je fakt, že dneska ráno mé kafe od manželky voní nějak divně.
A pak mi to došlo.

„Ach ty kalorie,“ povzdechl si zpocený a udýchaný motýl Emanuel, když konečně položil makovou panenku na zem a s úlevou odletěl za přáteli na pivo. Křídla ho bolela.
„Ach ty kalorie,“ povzdechla si maková panenka, když se večer hrbila nad šicím strojem a povolovala si svou červenou sukýnku v pase o dobrých pár centimetrů.
„To jsem jí místo té bonboniéry mohl radši natrhat nějaké koště,“ zabručel motýl Emanuel, když si stěžoval přátelům v hospodě, jak maková panenka přibrala.
„To mi místo té bonboniéry mohl radši natrhat květiny,“ zakroutila hlavou maková panenka, když se po koupeli se zděšením prohlížela v zrcadle.

„Tentokrát mě musíte poslouchat!“ zapištěl Šmudla a zbylých šest trpaslíků se otráveně posadilo na svolanou večerní poradu.
„Něco na tom nehraje. Nemohl ji přece víc jak deset hodin po smrti probrat jediným polibkem,“ začal Šmudla.
„Jsme sakra v pohádce, uvědom si to,“ opáčil Rejpal.
„Ale podívej se, jak je pořád bledá! A myslíš, že má tak rudé rty od rtěnky?“ Šmudla už začínal být trochu zoufalý.
„Tak proč nás teda nevysála, když jsi tak chytrý, ha?“ namítl Prófa. „Nech to být. Teď už je to starost prince.“
„Copak bych pila trpasličí krev?“ Sněhurka se objevila ve dveřích a zhasla světlo.

Fandom: Historie (velký požár Londýna), trochu AU
Thomas Farriner zkrátka dostal hlad. A to velký. Měl sice dávno po práci a jeho žena už spala, ale nemohl si pomoct. Opatrně rozsvítil petrolejku a vešel do pekárny. Kéž by měl aspoň zrovna napečené své oblíbené rohlíčky! Zatopil v peci. Když připravil těsto, mohl ho už pohodlně dát péct.
„Co tu děláš tak pozdě?“ ozvalo se u dveří. Jeho žena tam stála jen v noční košili a trochu se chvěla zimou. Byl to přesně ten pohledů, který ho vždycky přinutil si uvědomit, jak je krásná. Něžně ji objal. Rozhodl se jít s ní na chvíli do ložnice, než se rohlíčky upečou, i za tu cenu, že by si je mohl připálit.
Trochu udýchaný a sladce vyčerpaný se k ní přitulil. Pod peřinou bylo tak teplíčko, že se mu začala klížit víčka. Na rohlíky úplně zapomněl. Usnul téměř okamžitě a ani jeho ženě netrvalo dlouho upadnout do snů.
Probudili je zděšené výkřiky: „Hoří!“ Vyskočili z postele. Popadli děti a jen pár vteřin chybělo k tomu, aby v domě uvízli. Jejich hospodyně takové štěstí neměla.
Žili ještě dlouho a poměrně šťastně, ztracený majetek si poctivou prací brzy získali zpátky. Thomas se však už vždycky při pohledu na Londýn tak trochu zastyděl.

Téma: Pořádná kára
Fandom: Battlestar Galactica
pozn. Za tohle se omlouvám, je to fakt slabé.
Popravdě řečeno neměla prezidentku Roslinovou nikdy zas tak v oblibě, ale tentokrát se musela přiklonit na její stranu. Možná se na tom částečně podílela touha konečně něco udělat. Proto se teď soustředila na ovládání té cylonské hračky, co jí zachránila život, a citlivě ji přiměla skočit, bez ohledů na následky. Ale předtím, než se pustila ke Caprice, chtěla ještě udělat jednu věc. Volně se proletět. Bez rozkazů. Jen Kara Thrace, a její ochočené zvířátko. Během zotavování se z nehody stihla stroj důkladně prozkoumat, ale teprve teď ho mohla pořádně ocenit. Nepřátelská nebo ne, tahle kára pod její rukou dokázala divy.

pozn. Na nic optimistického teď nějak nemám náladu...
Když jsme s tátou a se sestřičkou zůstali sami, dlouho jsem si neuvědomoval, že už je to napořád. Ale bylo mi smutno. Moc smutno. Sestřička to ještě nechápala, byla ještě maličká. Táta mi tehdy dost často říkal: „Neplač, Richie. Kluci přece nepláčou.“ A od té doby jsem plakal tajně.
Pak jsem začal chodit do školy a bylo to ještě horší. Všiml jsem si totiž, že ostatní kluci opravdu nepláčou. A časem jsem zjistil ten největší rozdíl – že je mám rád jinak, než oni mě. Že jsem vlastně úplně jiný.
Později jsem byl i šťastný. Ale plakat jsem se neodnaučil nikdy.

„Co jsem to jenom...“ mumlal si Bůh pod fousy, zatímco přecházel tam a zpátky po rajské zahradě. Věděl, že to mělo být na seznamu někde na začátku, ale za živého B- no, prostě si nemohl vzpomenout. Znova zkusil vypočítávat na prstech: nebe a země, obloha, zeleň, živočichové... I člověka už měl hotového, ale ta jedna poslední věc, ta mu nepřestávala vrtat hlavou. Andělíčci schovaní za keřem se mu škodolibě pochechtávali. Byli to samozřejmě oni, kdo mu schoval jeho seznam – a on chudák teď musel tvořit zpaměti. Najednou se zastavil. Přišel na to.
Bůh řekl: „Ať je světlo!“ – a bylo světlo.

Pod palcovým titulkem na přední straně novin stálo:
„Vědci učinili revoluční objev! Peklo existuje! Hluboko pod základy starého rodinného domu v Uherském Brodě bylo nalezeno tlející lidské tělo obsahující pozůstatek rohů a ocasu. Nález se okamžitě stal předmětem zkoumání. Právě dnes probíhá pitva, která má za úkol ověřit pravost těla a jeho stáří. Náboženští fanatici hlásají příchod apokalypsy!“
Pitevní sál byl pečlivě hlídaný. Dovnitř nesměla proniknout ani jediná moucha. Proto trvalo několik dlouhých hodin, než vyšla najevo ta příšerná skutečnost.
„Čert nikdy nespí,“ ušklíbl se teď už dokonale regenerovaný „nález“, než luskl prsty a zmizel ze sálu plného mrtvých doktorů.

Vzala si jedny ze svých nejlepších šatů. Vždy si byla vědoma své krásy, ale kvůli některým zákazníkům ji zdůrazňovala ještě pečlivěji.
„Jsem Inara,“ představila se, přestože mladý muž samozřejmě její jméno znal, a elegantním pohybem mu nalila šálek čaje. Tato schůzka byla naplánována dlouho dopředu, cestování na Serenity se snadno komplikuje, ale ničím se od ostatních nelišila. Možná jen tím, že na ni Inara čekala s nepatrnou, přesto však neobvyklou netrpělivostí. Někdy na chvilku - jen na chvilinku - zapřemýšlela nad tím, jaké by to asi bylo žít jinak. Nejspíš ale bylo lepší, že muži, kterým by řekla ano, se nikdy nezeptali.

„Arture!“
„Ale Molly! Je to naprosto bezpečné! Mudlové tomu říkají vzduchovka. Tady tohle strčíš sem – eh, takhle – no a pak...“ vysvětloval nadšeně pan Weasley, jeho žena ho však nenechala domluvit.
„Opovaž se! Jestli ta věc nebude do pěti minut pryč z mého domu, můžeš jít s ní!“ Obličej jí začínal trochu rudnout a z hůlky, kterou v afektu vytáhla, sem tam vylétla malá sprška jisker.
„To není fér! Vždyť si s tím hrají i děti!“ nasadil pan Weasley ublížený tón, ani to mu však nebylo nic platné.
„Molly...“ prosil pan Weasley. „Miláčku.“
Neoblomně zavrtěla hlavou.
„Prosím, ještě aspoň poslední výstřel.“

„Dungu!“ zaburácel přísný hlas. Tato situace se poslední dobou opakovala až příliš často. Mundungus Flatcher se začínal cítit trochu - jak jen to říct? Nechtěný? Když na ulici prodával své krásné zboží, když u něj někdo zahlédl své hodinky, které mu rozhodně nevěnoval... Ať přišel kamkoli, dříve či později došlo na to přísné oslovení a on musel pryč. Spravedlnost, která zavládla po pádu Voldemorta, mu jednoduše neprospívala.
Procestoval už spoustu měst v několika různých zemích - a ve všech vyžadovali poctivost a pravdomluvnost. Situace byla zoufalá. Kam dál? Mundungus se však utěšoval myšlenkou, že vesmír je i pro něj dost nekonečný. Zatím.

Když nikdo nebyl doma, rád vzpomínal. Neměnil by, má přece skvělou ženu a dvě úžasné děti, ale někdy se mu zastesklo po těch pár létech strávených hraním a zpíváním na náměstí. Vlastní kytaru dostal asi tak ve dvanácti a jeho hraní ji hodně poznamenalo – možná proto mu pak lidé do starého klobouku házeli tolik drobných. Klobouk a kytara, jeho prostředky k dobytí světa. Teprve teď si začínal uvědomovat, že to právě tehdy mu svět patřil. A pak ji potkal, holku svých snů. Nabídl jí cigaretu a večer už se šli sami projít do lesa. Tehdy svůj klobouk zapomněl ve křoví.

„Nesu vám ten lektvar,“ zabručel Snape, když vešel do Brumbálovy pracovny. Ředitel se poťouchle ušklíbl.
„A jak že se jmenuje ta úžasná tekutinka?“ zeptal se už asi posedmé.
„Ethanol,“ zopakoval otráveně Snape. Začínal trochu litovat toho dne, kdy považoval za vtipné podstrčit abstinentovi alkohol.
* * *
Před kamenným chrličem stál hlouček studentů. Brumbál si už zase změnil heslo. Nebohé děti v čele s Deanem Thomasem už vyjmenovali snad všechny sladkosti z Medového ráje a pořád nic. Když tu se náhle za rohem ozval veselý zpěv.
„Prooč bychoom se neetěšiili...“ hulákal Brumbál, než se odpotácel pryč.
Dean Thomas se usmál. „Už vím heslo.“