DMD 2026

Sibylla Trelawneyová přivlála do ředitelny. „Sesedněme se do magického kruhu a zeptejme se orákula, kde se ztracení nalézají.“
„Jistě,“ odpověděla nepřítomně Minerva. „Sesedni se. Já musím…“
„Esli chceš jít zametat ty chodby, tak nemusíš,“ zahalasil Hagrid, který se také procpal dveřmi. „Máme je šecky. Sou na vošetřovně. Tři posbíral Dráp kolem jeskyně, kentauři přivedli další štyry, dva sme vylovili z jezera, jednoho sundali z havraspárský věže, jeden připajdal sám a jednoho přived Aberforth z Prasinek.“
„To je ale jen dvanáct!“
„Eště Laděnka. Vona prolítla votevřeným voknem do knihovny. Do voddělení s omezeným přístupem. Čte si a vodmítá se votamtaď hnout.“ 

„Teraz to nemôžeš vzdať,“ hlasy k Paule prichádzali z mimoskafandrových priestorov. 

Cítila sa úplná, poskladaná správne. Levitovala bez pomoci. 

„Už je neskoro!“ nepatrilo jej. Brafčáky zachraňovali mechanické srdce hviezdoletu Aramídia a striedavo KRochGrali. „Ale nie je koniec.“ 

„Shalom alejkum, Brafčíci!“ 

Paulu udrel do helmy mačací chvost a do nosa molekuly kyslíka. 

„Nenechajte sa oshaliť,“ kocúr Miau popieral pravidlá beztiaže, „Ste v Nikdyvždy! Svoju misiu ste splnili.“

Miau sa roztiahol, Brafčáky scvrkli, keď zamraučal. „Poznáš slová?“ 

Písmenká sa zhmotňovali, zablikali. Do ticha Aramídie prečítala: „Ako by som tu nebola...“ 

„...však už som fuč!“ parafrázovala slová uprostred zrkadlovej sály. 

„Vitaj vo Vôbeckde.“  

Loď Discovery uvízla v ledu v oblasti Jamesovy zátoky. Posádka zde musela přezimovat. Byla to velmi krušná doba. Proto, když led povolil sevření, chtěli se námořníci vrátit domů. 

„Musíme něco podniknout. Hudson bude chtít dál hledat cestu do Asie.“
„Tohle už je jeho čtvrtá objevná cesta. Odradit nedá.“
„To nemůžeme dopustit.“
„Zabijme ho!“ 
„To né!“
„Ale jo.“
„Nechci na rukou krev.“ 
„Drž hubu!“

Vzpoura zacloumala lodí. 
Strach potlačil svědomí. Pochybná rada byla vzbouřenci přijata. 
Násilí se rozpřáhlo. 
„Do člunu s nimi!“
„Nenechávejte nás napospas moři!“ 
Ozvěna marně opakovala zoufalost.

Hudson se synem a sedmi muži byli ponecháni osudu - jisté smrti.

Cesta se zdála nekonečná. Kolem pusto a prázdno.
To je dobře. Mají skvělý přehled o svém okolí.
Skvělý přehled o okolí ztratili, když se po nějaké době cesta ponořila do lesa. Přes stromy nebylo vidět nic. Ani kopce na severu.
Přiblížili se k sobě, připravení na případný útok...
„Jé, co tu děláte?“
„Co ty tu děláš?“
Holka? Tady je holka? Úplně sama? Oblečená do voskované bundy, klobouk stíní oči a chrání před deštěm.
„Máme farmu támhle kousek,“ mávne rukou. „Ale víte, jaký to je. Kopce volaj. Kdybych musela celej život sedět na zadku na dvoře... to bych ani nebyla já.“

"You're still here," Martin said, immediately regretting it. Not even five minutes under Our Jet Still's roof, and he was already sticking his foot firmly in his mouth. There was something else that had not changed. 

Arthur looked around. "Yeah, I'm always in the office. How would you know?" The office was new. Clearly things were looking up; Carolyn might even be paying all of her pilots these days.  

"I mean, still at OJS." Still beaming like a runway light. 

"Of course! If I wasn't, I wouldn't be here." Arthur hesitated. "If you see what I mean."

Weirdly, Martin did. 

"Ty sis nenechal říct, co?" Probodla ho pohledem, přičemž on ten svůj sklonil k zemi.

"Pamatuj si, že.. Co kdybych tady nebyla? Tak tu nejsem. A ty dál v té zadržující cele... Mhm jak nemilé by to bylo..."

Položí ruce na volant u auta, které by normálně neřídila, kdyby společník vedle ní byl o něco lépe přítomný.

"Cože?" Hluboce si rozepne košili. Ne, nenechá ho řídit.

"No, kdybych pro tebe přijela, tak tu nejsem-   ale jestli budeš hodný... To všechno, co jsi napovídal... Prostě užívejme momentu."

Teď byli spolu. Ač... V jeho stavu by tam raději nebyla. No jo no. 

Kristina vyšla z řídící místnosti a vydala se do své kajuty. Než ale nastoupila do výtahu, zakručelo jí v žaludku, což ji přimělo změnit plán cesty. Zahnula do chodby vedoucí k lodní kantýně.
Jak procházela chodbou, zřejmě do něčeho omylem kopla, protože na podlaze cosi kovově zazvonilo. Sehnula se pro drobný předmět – kovová podložka pod matku šroubu. A majitel nebyl daleko: Ze štaflí cosi kutil na tepelném štítu.
„Něco ti upadlo, Rimmere,“ upozornila ho. „Jestli děláš, co si myslím, že děláš, nesmí tam zůstat žádná škvíra.“
„Díky za radu,“ ucedil neochotně Rimmer a za Kristininými zády polohlasně dodal: „slečno nejchytřejší.“
 

V letošní klání v akrobatických skocích na lyžích znovu zvítězila známá psí lyžařka, která ovládla vzduch náročnou kombinací salt a vrutů. Ta se k tomuto adrenalinovému sportu dostala, překvapivě, z obav o vlastní život. Už od malička prý totiž doma slýchala, že tam chcípl pes. 

„Bála jsem se, že podobný osud potká i mě,“ popisuje skokanka. „Proto jsem se začala věnovat sportu.“ 

Vždycky ráda dělala psí kusy, a proto pro ni bylo akrobatické lyžování jasnou volbou.

„Sport je psina – a to mě zachránilo. Uznejte, že je lepší kousat na mistrovství do medaile než se doma ukousat nudou,“ uzavírá sympatická sportovkyně.

"Hermiono?" ozvalo se jí do sluchátek.

Omylem se přepnula na komunikační frekvenci, proto slyšel její povzdech. 

"Severusi, slyším tě."

"Nejspíš nás budeš muset znovu zachraňovat."

Grangerová významně pohlédla na Shacklebolta. Ten poněkud zaskočeně couvl od jejího pracovního stolu a kývl.

"Naveďte je k nám. Vyklidím jim pole."

"PA3110, jste 50 mil od letiště Gatwick. Udržujte kurz 340 pro přibližovací bod Crawley."

"Rozumím. Kurz 340 pro Crawley."

"Máte na palubě zraněné?"

"Negativní. Zatím."

"Připravujeme záchranné složky. Klesejte do libovolné hladiny."

"Díky. Zůstaneš na příjmu, že?"

"Kdybych se už neozvala, tak jedině proto, že mě kleplo. Na záchod se teď fakt nechystám."

Přeložit to, jak se Hospodin představí Mojžíšovi, není snadné.

"Budu, který budu" zní skoro rozmarně, nestále, jako by se rozhodoval až v tu danou chvíli.

"Jsem, který jsem" naopak zní neměnně, rigidně. Omezeně.

Třetí možnost výkladu je "já budu tam" - ať už je 'tam' kdekoli a kdykoli. Bůh jež doprovází, vstupuje do situací, je v nich ještě předtím, než se tam dostaneme my.

Immanuel - Bůh s námi, Bůh, který do nás vložil svůj obraz.

Pokud nejsem tady (s vámi), pak nejsem nikde a nebyl jsem nikdy.

"Hospodin tě nese ve svém srdci. Hospodin tě vnímá a bere vážně tvůj život."

S úľavou sa opäť posadila a ... dala mu šach-mat. Nebyť rošády, nebyť hrozby, že zbadá volavku, hoc len v odraze, nepodarilo by sa jej to.

S očakávaním mlčala. Spomínala. Pred rokmi boli na tomto istom mieste. Kde získala jeho pohľad. Pravdepodobne to ju zachránilo pred tým, aby ju ovládol. Aby ju donútil podvoliť sa mu. 

Len vďaka tomu tu mohla dnes sedieť. Už poznala spôsobom, ako donútil svoje obete k spolupráci. Ale chýbal motív a dôkaz. Výhrou v dnešnom zápase by mala obe získať. 

Mikah sa striedavo pozeral na ňu, na šachovnicu. Neočákaval prehru. Neočakával ani spôsob, ktorým prehral. Mrcha!

Prvních pár týdnů na Mstiteli bylo pro Abby poněkud náročnějších. Přeci jen tam byla přidělena vysloveně omylem, jen horko těžko si našla nějaké uplatnění a celou tu dobu se snažila zjednat systémovou nápravu. Ostatně ty vykopávky, kterých se měla původně účastnit, se samy neprovedou.
Pak jednou s Plutem procházeli pravidelná hlášení z jiných sektorů galaxie a ona náhle zmlkla.
„Co je?“ zeptal se pilot, protože ani jemu její změna nálady neušla.
„Carlac,“ ukázala na mapu. „Vpadli tam Mandaloriani a nikdo nepřežil.“
„Tam jsi měla kopat, než ses ocitla tady?“
Abby jenom přikývla. Možná Síla přeci jen věděla, kam ji posílá.

“Hermiono, měla jsi obraceč celý rok, napadlo tě použít ho na něco jiného než ke studiu?”

***

Draco Malfoy se prudce probudil. Aby ne, právě dostal ránu něčím tvrdým. Nad ním stála Hermiona s odrážečskou pálkou.

“To máš za všechno. A pamatuj! Nikdy jsem tu nebyla. A kdyby tě napadlo, že ano, tak jsem tu rozhodně nebyla.”

Šáhla si na krk a zmizela.

Draco vyskočil z postele. On to tak nenechá, okamžitě to nahlásí.

Vtom dostal další ránu do zad. “Já tě varovala.” A byla zase pryč.

Otci, napíše otci!

Prásk! “Ani na to nemysli.”

Mamince... 

Prásk! “Ne ne!”

Rozbrečel se.

Práce na úřadě je, byla a (dost pravděpodobně) bude úmorná, proto si potřebujete usnadnit život. Třeba takto. 

"Jdu na tu poradu," povzdechla unaveně úřednice.
"Jano, prosím tě, mám jednání na Kounické. Kdybych tu nebyla, až se vrátíš, tak už tu nejsem."
"Jo, jasně."

Jana popadla složku a vydala se do jámy lvové. Cestou jí vrtalo hlavou,  co vlastně bude kolegyně projednávat, když po druhé hodině ve škole nebude kromě uklízečky ani noha, možná ještě tak sekretářka. Nejspíš půjde k řezníkovi. Je čtvrtek, do masny přivezli maso. Jo, to se někdo má, že si může dovolit v pracovní době si nakoupit.
 

"Kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem," zamračeně přečetla Bábi Zlopočasná lístek.

Moudro nedozírné hloubky v sobě skrývalo pravdu a také naprostou absenci informace o tom, kde Gyta Oggová je.

"Tyhle vaše výlety," bohorovně ignorovala fakt, že návštěvu trhů ve slabé chvíli sama navrhla.

"Mám nápad," řekla Magráta. Začala zpívat Píseň o ježkovi. Přidala i taneček, načež kolemjdoucí začali házet peníze do klobouku (cizího). 

Stařenku našla vzápětí, protože se přidala. Stačilo hlas následovat. Zrovna nadšeně stavěla hranici na jakousi rozkošnou místní tradici pálení čarodějnic.

"Tak jsme všechny," řekla Magráta spokojeně. Nebyly. Někam zmizela Bábi. Nechala jen lístek:

Radši tady nejsem.

Dny splývaly. Večer se posádka scházela na přídi. Báchorky prokládané přístavními odrhovačkami rozptylovaly zemdlelost z dlouhé plavby. 
Toby lodníky zaujatě poslouchal.
„Až doplujeme, zlíbám první holku, kterou potkám,“ kasal se Torney.
„S holkama je kříž. To já zaplatím všem rundu,“ přisadil si Bowes.
„Neposlouchej je,“ ozval se Fergus. Opíral se o brlení a bafal z dýmky. 
„Tam kam plujem, čeká jenom smrt. Radši se drž na lodi.“

Osm měsíců ode dne, kdy vypluli, se z koše ozvalo očekávané zvolání. Toby sledoval cizí nevlídnou pevninu. Přístav, který si maloval v představách, hledal marně. Jen chatrče roztroušené po pobřeží. 
Fergus měl pravdu.

"Kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem. Co jsem?"

"Gauč!" řekne Mareček. "Jste gauč."

"Gauč? Jak mohu být gauč? Vždyť to nedává smysl."

"Úplně jednoduše," usmál se šibalsky. "Six seven!"

Celá třída vybuchla smíchy a začala opakovat stejná slova. Pořád a pořád, dokud je paní učitelka neokřikla.

"Nemohl sis pomoct, viď, Marku? A teď mi řekni, proč jsem krucinál gauč..."

"To je úplně jednoduché... 'kdybyste tady nebyla', to znamená, že jste tady byla. 'Už tady nejsem' znamená, že máte nějakou předchozí zkušenost. Mezi námi, paní učitelko, ten gauč na chodbě opravdu nechce, aby na něm seděla tlustá prdel pana ředitele."

Who do you work for?

Angella snorted in derision.

"Myself."

But somebody is...

"Not being on 'the good side' does not mean I am not loyal, or have mutually beneficial relationships." she explained with the air of tried patience.

So you don't owe him anything?

The Queen's hand reached for the amulet once again.

"I can be grateful. If I weren't here," she indicated her comfortable quarters, "I probably would be gone by now."

There was an origin story in there, but what intrigued Swan was the way the amulet echoed - or rather amplified - the other woman's very life force.

Počítáš, po kolikáté už tenhle úsek jdeš. Kdy to bylo poprvé? Snad v roce 2012. 
Mění se.
Rozpadající se budova uprostřed ničeho, tenkrát jste seděli na hromadě haraburdí ve staré ovčí ohradě. Dnes je v ní lavička.
Mapa vám tvrdila, že dál bude les, těšili jste se na něj celý pustý úsek, abyste přišli k čerstvě poraženým stromům.
Poušť v kopcích. Dnes...
Copak se to děje?
Vykukují, naprosto podloudně. Skotské borovice.
Skotské borovice!
Musely se schovávat, dávné šišky, semínka. Nebo je sem přenesla nějaká zákeřná veverka. Nepravidelně vykukující stromečky, tohle asi nevysadila lidská ruka.
Tady už nikdy nebude průmyslový les.

Naděje visela ve vzduchu. Aspoň takový měla Hanka pocit, když na gauči čekala večer na Michala.

Potřebovala si s ním promluvit. A Michal to věděl. Několik posledních společných dní a večerů směřovalo k této chvíli.

Michal byl Hance nevěrný. Přiznal se hned druhý den. Slzy tekly na obou stranách. Byla potřeba změna. V komunikaci, pozornosti. Hlavně na straně Michala, ale i Hanka měla na čem zapracovat.

Teď je jen otázka, jestli to zkusí. Pro sebe i pro toho druhého. Prostě pro ně.

Dnes přes den měli prostor kažý sám.

Když by se večer nepotkali, je rovnou konec.

Michal otevřel dveře.

Kantorka vzdychla. 
"Mám z webu stažené příklady vzdělávacích cílů podle Bloomovy taxonomie, materiály pro kolegiální podporu a mentoring, pracovní listy pro sebereflexi... dobře, ty se budou hodit až po hodině, metodické materiály k tandemové výuce... já si to všechno pročetla, ale tak nějak nevím, jak vlastně konkrétně učit."
Fendra povzbudivě kývla. "Víte, pochybnosti jsou normální. A zkoušet nové postupy je záslužné. Některé fungují lépe, jiné hůř. Nicméně - klíčové jsou tři věci: Vědět, co studentům říct. Vědět, co jim prozatím neříkat. A hlavně - nejdřív stanovit pravidla práce v hodinách. Protože škola bez kázně..."
"... je jako mlýn bez vody," dodala kantorka spokojeně.

S drinkem v ruce se usadila do křesílka. Hodila si nohy na stůl a jen pozorovala, jak se to tu pomalu plní všemožnými pochybnými existencemi, jako je ona.

"Jee, čau V. Tebe jsem neviděla ani nepamatuju, kde se tu bereš?" ozvalo se za ní.

Otočila se. "Kde se tu beru? Vždyť tu sem pokaždý, jedinej způsob, jak zajistit, abych tu nebyla, by bylo mě zabít. Nebo něco horšího ..." Podívala se na osobu za sebou s vážnou tváří, ale dlouho ji neudržela a začla se smát. "Přece si to tu nenechám ujít. Co ty, taky ještě simuluješ, že si stále naživu?" 

Anluan usilovně hledal ten správný klíč pro odpojení těžkého železného řetězu. Zkoušel jeden po druhém ze sady, které sebral strážci, ale ani jeden nepasoval.

Zbývalo jich už jen pár, když se konečně ozvalo slibné šťuknutí, když klíč úspěšně vplul do klíčové dírky. Nový problém nastal s odemčením. Ať se snažil sebelíp, klíč se ani nehnul. Zkoušel to i Fergus, ale mechanismus se snad rzí kompletně znehybnil. 

Hned padlo několik velmi platných rad z obou stran, jako použití paklíče, který neměli, naolejování zámku, což bylo jen zbožné přání, nebo dokonce jeho vylomení, na což ani jeden neměl potřebnou sílu.

Úporně přemýšleli.

"V ledničce v kastrolku máte večeři. Večer, kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem," praví Scholastika Lvu po ránu.

"Tomu nerozumím," odvětí Lev, "to jako že utečeš za nějakým milencem?"

"Tyhle myšlenky nerozvíjej, abych to nevzala vážně. A uvažuj, kdybych měla něco takového v úmyslu, tak se vám nedělám s večeří."

"To máš pravdu, to by nedávalo smysl."

"Kromě toho, podnikat takovou akci poté, co jsem tobě obětovala mládí, na to se můžu víš co."

"A jak jsi to tedy myslela?"

"Jednoduše. Jdu na tu dámskou jízdu, jak jsem ti říkala. A buď mě tu zastihneš před odchodem, nebo ne."

Knihovny fakt stojí za to.
Magické knihovny ještě víc.
Jak dobře víme, jsou všechny knihovny navzájem propojené. 
Magické knihovny ještě víc.
To může být důvodem, proč s sebou Gwen neustále nosí banán a občas nenápadně zavolá: „Oook? Oook! Oook!“
A za živého boha si nenechá vysvětlit, že jsme ve špatném fandomu.
V knihovnách je fajn ještě jedna věc.
To místo na poličce, kde bydlíte.
Teda ten, váš svazek, bydlí.
I když si ho tady nikdo nepůjčuje (je v oddělení z omezeným přístupem a vůbec zakázanej).
Pravidelně ho chodím kontrolovat.
Je mi to jasný; jak se chvíli neukážu, tak určitě zmizí!
 

Srdce mu bušilo. Vzpamatuj se, poručil si. Nic o tobě neví. Nemůže ani tušit, žes ji sledoval. Navíc jsi perfektně zametl stopy podle rad na internetových fórech, nemáš se čeho bát. Pomalu se uklidňoval. 
„Nepotřebujete se napít?“ 
Trhni si nohou, děvko. 
„Chci podat trestní oznámení,“ zasípal. 
„Samozřejmě, k tomu dojdeme. Ale nejdřív – říká vám něco jméno Brigita Hořejší?“ 
„Ne.“ 
„Opravdu?“ 
„Neznám!“ 
Přistrčila k němu fotografii. 
„Nikdy jsem ji neviděl!“ 
„Jak mi pak vysvětlíte, že v kabelce, nalezené u jejího mrtvého těla, jsme našli vaše otisky prstů?“ 
„Nevím! Možná jsem ji někde náhodou potkal!“ 
„V mém bytě jste byl také náhodou?
 

Ludmila leží na hřbitově. Sebevražda byla překvalifikována na vraždu. 
Markétu po pozitivním ztotožnění DNA předali příbuzným. Po patnácti letech čekání a nejistoty. 
Eriku a Terezu hledá Interpol mezi neztotoženými těly vylovenými z moře. 
„Ty dvě těžko najdeme, ale máme na něj nabito dostatečně. Plus přiznání jako bonus.” 
„Co když to ten magor odvolá?”
„Neodvolá.”
Blanka hledí do dřevěné krabičky. Čtyři kusy šperků, čtyři suvenýry. Pozůstalí je identifikovali. Krabičku Dušan schovával za postelí. Chtěl je stále vlastnit. 
„Mohli bychom je nafotit, dát rodinám a nahlásit jako ztracená,” navrhne člen týmu. „Prstýnky a řetízky se ztratí snadno.” 
„Nemůžeme. Potřebujeme to do důkazů.” 

Maminka mi vždycky říkala, ať ty ženské časopisy pořád nečtu, že je to tam všechno vymyšlené a rady tam rozdávají druhořadí odborníci, ale já jsem jednu takovou radu poslechla a konečně jsem našla klid v duši. 

Rada zněla takto: "Způsob dosažení vnitřního míru spočívá v tom, že dokončíte úplně všechno, co jste začali." 

Tak jsem se doma rozhlédla okolo sebe po všem, co jsem začala a v půlce nechala.

Než jsem vyrazila do práce, dopila jsem láhev červeného, potom jsem dorazila Bailey´s, Martini, vodku, rum, fernet, sáček chipsů a krabici čokolády.

Nedovedete si ani představit, jak je mi teď fajn.

Povšimla si urozená paní Johana, že rytíř z Pálče všelijak se ošívá, jako by snad něco říci chtěl, ale zároveň nevěděl, jak začíti. 
"Vidím, že cos trápí tě, bratře," oslovila jej podle jeho zvyků.
"Sestro královno," začal Pálček, "že jsi žena nad míru rozumem požehnaná, proto odpusť mi, co chystám se ti říci."
"Nuž spusť už, co nedá spát tvé prosté mysli?" vybízela jej Johana.
"Toliko zlata jsi vynaložila na svatoprokopskou pouť ke klášteru v Sázavě, ale slyš, nebylo by lepší, kdybys čas ten i dary využila k práci pro nejubožejší z ubohých? Bohu by jistě větší radost to udělalo."
 

Sylvie posté drhne stolky, až se z povrchu loupe bílý lak. Leští vyklizenou vitrínu. V odrazu skla pozoruje vlastní vyděšené oči. Když jsi nervózní, zaměstnej se, přijdeš na jiné myšlenky. Tak ji vždycky nabádala matka, jenže rada proti ochromujícímu mrazení nezabírá.
Venku se něco děje. Na obzoru se mihotá podivná oranžová záře. Hoří? Slyší sirény. 
Proč se Slávka nevrací? Má tam jít? A co když mezitím přijde, bude potřebovat mámu a najde jen prázdno a tmu?
Zavolat manželovi? Třikrát uchopí a odloží telefon. Proč ho plašit? Není čaroděj, nepomůže, neporadí. 
Zabušení na dveře.
Sylvie poskočí leknutím. 
"Mami!"
Rozvzlyká se úlevou.
 

Seděl s oběma u Bubnu a snažil se opít.

Nešlo to. Byl pořád bůh*.

Začali ankh-morporským pivem, levným, tmavým, hustým, a podezřelým. Když to se Šichtusem nic nedělalo, postupně se propracovali ke kořalkám. Samozřejmě že nezůstalo jen u pití, Noby s Fredem to prokládali svými nejlepšími radami ohledně života policisty, jejichž úroveň klesala úměrně tomu, jak v nich stoupala hladina alkoholu.

Hostinský pozoroval jejich snažení a rozhodl se pro experiment. Nalil Šichtusovi tu kořalku, co mu tu kdysi nechala ta veselá babka** v klobouku odněkud ze Středu.

Šichtus se napil.

A v tu chvíli se s ním otřásl celý vesmír.

"Nejlepší rada, jakou mi fotr kdy dal, byla: Nežeň se."

"Zatím ti to jde," ušklíbne se Jorcha.

"Mistr bylinkář, než uhořel tedy, mi vždycky říkal: Ne všechno, co je zelené je k jídlu," pochlubil se Klíšťák.

"Jo třeba taková měď se fakt žere blbě," zachechtá se Jorcha.

"A můj mistr mi zase vštěpoval: Když hulíš, nečaruj," snažím se tím řídit, hihi. Fleuriot vyfoukne a podává jointa dál.

"Vykouzli mi myšku, " tlemí se Jorcha a silně potáhne.

"To víš, že jo. Místo ní by se objevil třeba krokodýl."

"Tak to by bylo blbý. Mě vždycky vštěpovali: Nikdy si nehraj s krokodýlama."

Maruška nevěřícně sledovala své dva bratry, kteří po letech zjistili, že jejich otec už nebydlí ve svém bytě, ale u ní na statku.
“Měl bys ten byt prodat,” radil František. “Pár set tisíc by se mi do podnikání šiklo!”
“Prosím tě, zas bys je tam jen utopil,” oponoval mu Bedřich. “Vyhoď nájemníky, my se tam s Andreou nastěhujem. Nájmy sou drahý.”
“Ne! Prodat a rozdělit prachy napůl! Však si nám to slíbil!”
Vašek se nadzdvihl, ale Ryba ho gestem zastavil.
“Hoši,” pravil jedovatě. “Štěkate na špatny strom. Byt je davno Mařky. Jedina se o mně totiž postarala. A včil ven!”

Pracovnou hlavy pařížského Institutu létaly nadávky tak peprné, že na ně Matthewova francouzština nestačila. Nepotřeboval ovšem rozumět, aby pochopil, že Verlac starší není z návratu ztraceného syna šťastný.
"...et toi.." zabodl prstem směrem k Matthewovi,"...pervers!"
Matthew si odkašlal a zcela proti své přirozenosti mlčel.
"Jsem tvůj nejstarší syn. Ten prsten mi náleží," trval na svém Sylvain.
"Ty už nejsi můj syn, " pronesl ledově. "Vy dva - ohavné. Abomination. 
Měli byste zemřít hanbou!" křičel.
Matthew si vybavil přívětivou tvář svého otce a jeho laskavá slova. Položil svou dlaň na Sylvainovu.
"Nikdy se nebudu stydět za lásku," pronesl pevně.
"Odcházíme," uzavřel Sylvain.
 

Přichází k sedícím lidem. Vypadají stejně špinavě jako ti před nimi. Je jich pět. Stejně jako v její dřívější skupince. Ale vypadají ještě mnohem malátněji než muž, se kterým stihla mluvit.

Přejede všem skenerem po hrudi. Všichni v sobě mají vetřelce. Do prdele!! 

"Co s námi bude," probere se jedna z žen. 

"Co vám řekl David?" Ptám se rychle.

"Že nás najdou, že tady budeme v bezpečí. Větším než tam," vykládá vyděšeně. "Tam jsou příšery," odmlčí se. 

"Lhal vám. Kdybych tady nebyla, tak bych už za chvíli nebyla vůbec. Stejně jako vy. Nejde vás zachránit. Máte tu příšeru v sobě."

Kdybych si neprošlapala svoji cestu až sem
Kdo ví, jestli bych tady stála 
Jizvy na mém těle jsou toho důkazem

Jizvy, které ani ten nejhrubší kartáč neumí smýt
Hořký je pláč bolavé duše 
Někdy je hrozně moc těžké jen dýchat a žít

Je těžké vzdorovat, když dochází síla
Bojovat s temnotou ve vlastním srdci
Přesvědčit hlavu, aby ještě žila

Kroky mě vedly a tak jsem teď tady
Ale co kdyby ne? 
Zachytily by snad jiné ruce mé pády? 

Každý den je malý dárek, to už vím
Ale někdy je to pro mě taky boj
Toho už se možná nikdy nezbavím

Helga subscibed to a philosophy course that the Archive scholars were organizing.

“So you’re saying that if I wasn’t here then, I wouldn’t be here now?” she asked Elwin. “Then when does this happen?”
“Now,” answered Elwin. “Everything that happens now is happening now.”
“Now? What happened to ‘then’?” she continued.
“We passed ‘then’,” he replied.
“When?” Helga looked puzzled.
“Well, ‘now’,” said Elwin, a hint of frustration creeping into his voice.
“Can we go back to ‘then’?” pressed Helga.
“Now?”
“Not ‘now’, ‘then’.”
“’Then’, when?” Elwin cried in desperation.

After Elwin nearly short-circuited, future philosophy courses were postponed indefinitely.

Nepamatuje si už, jak ji sem přinesli poprvé. Ve vzpomínkách na horečnaté blouznění vyplouvají jen doteky a mlhavé útržky písní a pohádek. Anežčin obnošený kabát, teď už její, visí přehozený přes vyřezávané opěradlo židle. Vzpomene si, jak pro ni František pracoval týden s nožíkem a dlátkem, jen aby měla na sesli kytičky, a obličej se jí zkřiví. V rohu leží sbalený kožený vak, ve kterém si přivezli svůj svět, jenže ten její se do něj nevejde. Je ve věnečku od Anežky, v Roniných lívancích, ve Františkově objetí. Rinka má dva dědečky, šest andělů strážných a jeden domov. Nechce ho opustit.

"Oh, you're here," he surprised himself with his own surprised tone.
"Well, if I wasn't here, I wouldn't be here, right?" his bunkie pointed out.
"Right..."
"On the other hand, I wish I wasn't here. Like here here."
"Sure."
"But then...," he shot him a look he's never seen before, "if I wasn't here, I'd never..."
The PA cracked a few times, then went silent. The moment got broken.
"You'd never what?"
"Nevermind," he smiled, mischief in his eyes. In two long strides he was at the door, grabbing a towel and placing a warm palm against his cheek. "Shower?"

Kámen byl hodinu od hodiny teplejší a horkost, která z něj stoupala, se spolu s nočním vlhkem postarala o hutnou rosolovitou mlhu, ve které bylo čím dál více zatěžko se pohybovat nejen zvířatům, ale i zvukům, které vydávala. Zahalilo je ticho. Ač tušili blízkost mnoha těl, přece najednou tápali v osamění a nenacházeli. Možná už nikdo nikde není. Obavy z boje s druhými byly bezpředmětné, skutečný boj nebude probíhat mezi nimi, ale odehraje se v nich samotných. Někdo se porazí a někdo nad sebou zvítězit nedokáže. Hora navařila mlhu. Kde zůstane nedůvěra, neupřímnost, neláska a malověrnost, tam hora přidá zapomnění.

Někdy se to stane. Ráno se probudíte v míru s celým světem, pak vlezete na trochu rozsáhlejší a hlučnější trh a najednou jsou vaše sociální baterie nejen v mínusu, ale ouplně v... kontejneru na baterie. Naštěstí i tady jsou zapadlé koutky, kde je lavička a relativní pusto a prázdno.
"Moc dlouho se nezdržíme," řekl Tyros
"Můžu tu s tebou zůstat," navrhl Thon.
"To je dobrý, potřebuju jen chvilku."
"Dobře. Nevim, kdy se vrátíme. Kdybys tu nebyla..."
"Tak tu nejsem už vůbec."
"Dobře," Tyros se rozhlédl, "a ono to odtud i dobře půjde."
"Co?"
"Beam me up, Scotty."
"To máš pravdu."

"Prosím vás, máte otevřeno?" ozvalo se v podvečer ve ztichlém krámu. Magdalena zvedla hlavu od knihy.

"Samozřejmě. Co potřebujete?" zeptala se.

"Dvě kila buřtů, nebo všechno, co vám zbylo. Pečivo to samé, deset limonád a dvě piva," požádala mladá žena. 

"Děláte večeři pro pionýrský tábor?" vyptávala se zvědavá Magdalena.

"Něco takového," odvětila žena vyhýbavě a hned změnila téma. "Máte zajímavou otevírací dobu."

Magdalena se podívala ke dveřím, na nichž visel nápis: Pokud tu nejsme, tak jsme někde jinde. Ještě nikdy se nestalo, abychom nebyli nikde.

"No jo," prohlásila rozšafně a mrkla na dívku. "Kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem."

„Mizelo! Kde jsi? Kde sakra ta ženská je, když ji člověk zrovna potřebuje?“ odplivla si Pazderka a vyhodila z jámy další lopatu hlíny. „Tohle je přeci práce sapérů. Proč bych to měla dělat já?“ ptala se sama sebe a přitom vztekle vyhazovala jednu lopatu hlíny za druhou.

„A když potřebujete pomoc od kamarádky, ta se sebere a zmizí. Stejně jako vždycky.“

„Ale já jsem celou dobu tady,“ ozvalo se shora od okraje díry.

„Mizelo! Mistře Kápě, tys tady ale nebyla!“ vztekala se Pazderka.

„Kdybych tady nebyla, tak tady teď nejsem,“ ozvalo se dotčeně. „A přestaň, nebo ti neřeknu, co vím.“

...nebudu ti déle už o tom vypisovat, srdce mi puká jen pomyslím na tvé. Dobře jsi před rokem učinila a omlouvám se ti, že jsem pochybovala. Jisté je, že kdybych v tu dobu nebyla zde, už bych nebyla vůbec. Takto se mi podařilo shromáždit kolem sebe v krátkosti některé naše ženy z Mirápeis i zdejší a společně budeme hledat bezpečné přístřeší jinde, zde rozhodně zůstat nemůžeme. Ty však jsi sama a bez podpory. Prosím zvaž ještě své kroky. Vždy můžeme dál kráčet společně, i kdyby to nakonec bylo přes hory. Pošlu ti znovu zprávu z nového útočiště.

Jos.
Pam.
F.

"Musím snad být elf? Nemůžu prostě mít rád přírodu?" ohradil se Nils.

"Jseš navíc vysokej, blonďatej, máš divný jméno..." argumentoval Henrik.

"Můj táta byl Švéd! Kapišto?"

"A co ty tvoje..."

"Uši? Ty mám po mámě, zas tak špičatý nejsou!"

"Ale stejně mi připadáš celkem povýšeně..."

"Co, že se s tebou nebavím? Sám ses na mě od začátku mračil jak kakabus!"

"Trochu klidněji, chlapci!" využila čerstvě nabytou autoritu Petra. "Já si vás klidně srovnám. Však jste viděli, kdybych tady nebyla..."

"Tak už tady nejsem..." přitakal ne-elf.

"Fajn," zklidnil se Henrik. "Jestli tedy nejsi elf, tak proč mi lítají šípy do postele?"

Grace pozorovala Jasonovy prstíky, jak se pevně ovinuly kolem Henryho prstu. Stále nemohla pochopit, že už tu s nimi je. Že je jeho máma.

Cítila obrovskou vděčnost, jakou cestu všichni tři ušli. Doslova. Kdyby tu nebyla, kdyby nešla za Freyjou, dost možná by teď měla jiný osud. Obličej jí přelétl temný stín, když koutkem oka zachytila Henryho rozněžnělý úsměv nad Jasonem.

Dost možná by tu nebyla ona. A Jason už vůbec ne.

Nechtěla na to myslet, ale nepříjemně se to drželo vzadu v hlavě jako kus pečiva nalepeného na patře. Nešlo to spolknout, ani zahnat.

Ale teď mají nový život.

Vajgor se usadil do kamenné schránky, Trnilam se zatím pomocí kouzla schoval. Vajgorovi se nelíbilo, že je z něj návnada. Navíc se cítil vyčerpaný, jako kdyby zestárl o dekádu. Leč dal slovo. Borlan žije a on musí splnit svou část dohody.

Náhle něco tvrdě udeřilo do skalní stěny. 

Spatřil rozmazanou šmouhu. Rychlou, silnou, plnou tlam a různých výstupků. Hrůza z Tmiji mory je tu! 

Jeskyně se zachvěla a na místo, kde s Trnilamem nedávno hovořili, popadaly velké kameny. Kdyby nedřepěl ve schránce, zemřel by.

Jenže co hůř. Dávnopár nezaútočil na něj, nýbrž na Trnilama. A s tím jejich plán nepočítal.

„Pane Macmillane, co to tady předvádíte?“ 

Ernie seděl pod lavicí a mručel Óm.

Snape si prudce zmáčkl kořen nosu. 

Dav studentů zaraženě hleděl na rezonující lavici. 

Pak Justin zakňučel: „Ale já opravdu nevím, co v tom kotlíku bylo.“

Profesor Snape zavrtěl hlavou. Na tom už nesešlo. Postupně třídou zněly nastavené časovače. 

„Označené flakónky nechte v košíku na katedře, pergameny s testem na hromádce vedle.“ 

Ernie se postavil, špičky bot otočené ke dveřím, obličej ke kotlíkům, ztělesnění nerozhodnosti. Justin do něj šťouchl a Ernie se dal do pohybu. Mechanicky, ale s prázdným pohledem, plnil pokyny, než bylo vše na svém místě.

„Takhle vypadá?” 
„Víceméně. Spíš trochu jinak. Spíš jsem se jím — jí — inspiroval,” odpoví Adam a otočí obraz k oknu, aby barvy uschnuly rychleji. Nostalgický olejový závan. Odpolední výtvarka na střední. Bezstarostné časy. 
„V hlavě to budu mít vypálené ještě hodně dlouho.” 
„Nejsou… nebezpeční. Jednoduše tady jsou, protože… tady jsou. Jako když někdy prší.” 
„Jak dlouho jsi nemaloval?”
„Od vysoké.” Něco by měl dodat. „Tohle nechtělo ven digitálně ani tužkou.” 
„Hlavně na sebe zbytečně netlač,” řekne Nora. „Poslední dny jsem o tebe chvílemi vážně měla strach.” 
V kuchyni se rozpípá budík. 
„Pokusím se.” Vtiskne jí polibek za ucho. „Pojď se navečeřet.”