DMD 2026

Putovali ledovou krajinou již několik týdnů. Zásoby docházely stejně jako vnitřní síla pokračovat dál. Ale zastavit se znělo ještě hůř, než dávat jednu nohu před druhou. Prý to kdysi bylo moře. Velmi bohaté a živé. Ale pak přišel žár, který odpařil veškerou vodu. A posléze chlad, který zmrazil, co zůstalo. 

Teď bloudili kaňony ledových útesů, které se dříve pyšnily pestrobarevným životem. Ticho se ozývalo skrze křišťálově hladké povrchy a zpřítomňovalo dávnou smrt. Jeden by nevěřil, že i z chladu lze dostat halucinace, protože tamten dávný korál doslova kvetl! Dokonce ze všech těch barev bolely oči. Hrobka, kterou už nikdy neopustí.

Frances se probrala z dalšího prchavého snu. V ústech měla vyprahlo. Tělo v jednom ohni. Chtěla zavolat Jonese. Slova drhla v hrdle. Odpovědí bylo prázdné mlčení. 
Pak se ozvalo klapnutí dveří a dvojí kroky. Tlumené hlasy se rozplývaly mlze. Dotek na zápěstí. Tikot kapesních hodinek bodal ve spáncích. Dlaň na rozpáleném čele. 
Zamžourala do komíhavého světla lucerny.
„Vypijte to.“
Nebránila se hořké pachuti ani sevření Jonesových rukou. 
Když doktor Dobbler odstraňoval krví a hnisem prosáklé obvazy, mlčel. Odulý, růžovočervený květ živil obavy.
„Doktore, jestli... Napíšete...?“
Přikývl. Nechlácholil milosrdnou lží. 
Když se pouštěl do boje s bujícím nepřítelem, nevěděla o světě.

Je to až magické naslouchat zvukům moře. 

Ta rozmanitost. Uklidňující šumění, které se záhy může změnit v řev gigantických mas.

Účes vln se stále mění. Někdy se vzpouzí, ale přesto podléhají diktátu Měsíce. 
S pravidelností se vrhají ke břehu a pak schlíple ustupují. 

Mořské proudy jako řeky v oceánech s sebou nesou rozhovory delfínů a jiných tvorů, zpěv kvetoucích korálů a zároveň nářek těch, které umírají. Oceány pohřbívají spoustu zbytečné uhynulých živočichů, jimž plasty zacpaly ústa, aby nesténaly. Když jsou nářky příliš silné, vodstvu se udělá nevolno. Zvrací obrovské vlny. 

Tsunami se snaží pomstít lidem, kteří to mají na svědomí. 

Cesta na Zemi skrz divokou část vesmíru je žůžo dobrodrůžo. Stačí jednou špatně zabočit a jste někde, kde jste ještě nebyli.
"Takže kde jsme dneska?" zeptala se Gwen při pohledu na planetu s plynným obrem v pozadí. Vypadalo to jako Země a Jupiter. V tmavě modrym.
Sme u Pandory. Neptej se proč a jak. Už počítám zpáteční cestu odpověděl Com.
"Jé, Pandora!" Thon se přilepil na sklo, "nemohli bysme...?"
"Nedá se tam dýchat."
"Síla, vole, ne?"

O půl hodiny později

"Jé... koukněte na ty kytičky pod vodou! To je jak koráli na Zemi."
"Koráli nejsou..."
"Zmlkni a podej mi foťák."

Z ateliéru textilního designu není na kyvadlo vidět, ale studenti jeho rytmus vnímají.

Rufina drží špulku odstínu 666, barvu tepenné krve.

„Oni věří, že když se obalí plechem, stanou se nezničitelnými.“

Ukáže na náčrt ozubených kol. 

„Lžete jim. Křížky jsou runy síly a uzly pouta, držící národ pohromadě. Budou to milovat.“

Přejde k jednomu z rámů a prudce zabodne jehlu do látky.

„Nitě pokřtěné krví. Výšivka je invaze. Měkký květ korálu, který proroste skrze krunýř k srdci. I nejtvrdší kámen má jádro, které kdysi plakalo. Udělejte vzory tak krásné, aby se jich nemohli vzdát. Neporazíme je silou. Rozložíme je zevnitř.“

Azurově modré nebe, rozvířená vodní hladina. Nad ní zuří bouře. Hromy a blesky přináší zkázu. Krvavý déšť neustává. Těžké kapky se rozplývají v kruzích, moře má barvu staletého dubu. 

Hlouběji se nachází zelenomodrý třpyt šupin. Myriády drobounkých životů, tlamičky chňapají po černých chaluhách vlasů. Bublinky rybího dechu se dotýkají chladnoucí tváře.  

Mořské dno odkrývá tisícileté sousoší. Vyřezávaný rubínový filigrán, mozaika na skalním masivu. Na něm se tyčí stovky mávajících rukou s rozevřenými dlaněmi, vlnících se jako pableskující záře cizího slunce. Květiny neobjevených zahrad. Život, vyrůstající ze života.  

Oči námořníka zšednou jako hra světel. Božská nádhera. Zemřít znamená objevit nový svět. 

V jídelně na stole trůnil hrnec. To nebylo neobvyklé, ale teď tu byli kluci a každý vyjmenovával, co chce k obědu. Gwen stála ve dveřích na můstek a pojímala tušení.
Když byla hromadná objednávka dokončena, hrnec poskočil, poklička zarachotila a v jídelně to rázem vonělo jako v restauraci.
Kluci začali vytahovat z hrnce talíře a misky, které se tam podle všech fyzikálních zákonů neměly vejít.
Gwen přistoupila blíž.
"Chci vědět jednu věc. Že jste to neukradli?"
"No dovol," ohradil se Trins, "jsem viděl takovou pohádku..."
"Já vím," mávla rukou Gwen, "no, u tohohle aspoň nehrozí, že se utopíme v kaši."

Mléko vzkypělo a se syčením zaprskalo na plotně. Chtěla ho rychle stáhnout, ale jen si popálila prsty a kuthan málem skončil na podlaze.

"Zamilovaná?" dobíral si nevěstu bratranec. "Na svatbu se těšíš?"

"Jen aby ta svatba byla. Najednou je Vašíček jak vyměněný. Snad už se ani ženit nechce. Nemluví... A necpi se pořád těma koláčema!"

"Však jich neubylo."

Zarazil se. Mísa byla pořád plná.

"Marjánko, kolik jsi toho napekla?"

"Já nic, to Vašek přines. Asi od panímámy."

Pražský bratránek zavrtěl hlavou.

"Kdepak, holka zlatá, dostal je od divoženek a po těch bude zamilovaně tesknit, dokud na ty koláče nevezmeš nůž."

Křoví, připomínající růžový korál, na druhém konci louky se rozestoupilo.

Na palouk vběhla veliká zelená bestie na dvou nohách a jedním chňapnutím slupla celou ovci.

Tětivy zadrnčely.

Šípy a šipky trefily.

Jakoby se nic nestalo.

Potvora hop hop a chňapla po mně.

Na poslední chvíli jsem uskočil. Větev, na které jsem stál, to prostě ukouslo.

Fleuriot to zasáhl bleskem.

Stříkla krev.

Zařvalo to a vyrazilo k němu.

Klíšťákovy šípy z toho trčely na všechny strany, ale žádný hluboko.

"Zaměstnejte to na chvíli," křikl kouzloš a přesunul se k Jorše.

Klíšťák po tom hází šutry.

Já jsem vrhl štít a scimitar.

Jak na horu přicházeli stále další, kteří zůstávali, neschopni nebo neochotni odejít, měnilo se klima. Ti, co mají rádi samotu a klid hledali pro sebe stále obtížněji místa, kde by se cítili dobře. Někteří z nich se adaptovali a začali se přizpůsobovat životu v nepravděpodobných skupinách. Jiní se skrývali dál a hlouběji a stávali se nepředvídatelnými a výbušnými, když byli vyrušeni. Potrava, nedávno tak hojná, se stávala pro slabší nedostatkovým zbožím a silnější přestali být vlídní a ohleduplní. Tam, kde dřív vládlo příměří, se objevovala podezíravost a strach. Někteří byli altruističtí na hranici sebezničení. Všechno se začalo míchat a vřít.

„Tak vař!“ Nakázala mu, jak se usadila na židli.
„Nejsem žádný kouzelný hrneček,“ oponoval, „musím to tu nejdřív dodělat a jít nakoupit. Není z čeho vařit.“
„Tak uvař krupicovou kaši, chci něco sladkýho!“ Naléhala Alex.
Vojta chvíli mlčel. „No budiž. Udělám ti kaši. Ale ty mezitím skočíš naproti nakoupit.“
Alex vydala zvuk znaveného skotu. „Dobře! Jdu, ale ty začni vařit až přijdu, protože jinak by ztuhla a vystydla.“
„Jak kážeš,“ přitakal Vojta.
Alex si vykračovala do obchodu. Ulovit kuchaře se jen tak někomu nepodaří. A ještě navíc takového, který uklízí. Je to jenom kaše, ale on jí umí prostě nejlepší.

Šichtus byl zamlklý celý večer. Už bylo po půlnoci, když se vytratil ze Dvora. Za rohem, na okenní římse, seděla želva.

"Jsi si jistý tím, co děláš?" upřela želva pohled na jeho ovázanou ruku.

"Kéž by, " přiznal Šichtus upřímně. "Ale to, co mě čeká, může být mnohem lepší."

"Ale cenu znáš, předpokládám. Jsi jako ten pověstný korál, co z mělčiny spatřil růži, a zatoužil vonět a kvést jako ona."

"Jsem," přiznal nakonec Šichtus. "Proto, abych rozkvetl, budu muset opustit moře. A neudělám to pro sebe, ale pro Hlídku."

"Vlastně ti trochu závidím. Já neměl odvahu takhle rozkvést," řekl nakonec Om.

Dveře vrzly a Malvína nakoukla dovnitř. V zahradě bylo mrtvo. Můry, tělíčka pohodlně vyskládaná na vyhřáté podlaze, klidně spaly. Slunce pálilo do zbývajících skel a holé zdi vydechovaly žár. 

Metoděj se roztřásl. Schoulil se do klubíčka a přikryl se nejbližšími křídly.

Malvína mu sáhla na čelo. „Příliš nových vzpomínek,” zašeptala. „Moc rychle.” 

Objala ho a přitiskla k sobě. Začal drkotat zuby.

„Potřebuješ zahřát. Huňatou měkkou deku!” rozhlédla se.

Červi byli pryč. Přežrali se vistárie i vzpomínek a uložili se. Z holých větví visely stovky hedvábných spacáčků.

„Čína! To je ono!” Malvína vyskočila. „Zaběhnu do kuchyně! Seženu hrnec a horkou vodu.”

Moře se rozhodlo zkamenět a dotknout se nebe. 

Bílý vápenec, ostrý jako zuby dravců, je tichý hřbitov korálů. Každý kámen tvoří miliardy schránek dávných tvorů. Kdo našlapuje po hřebeni, chodí po dně oceánu, který už miliony let neokusil ani kapku slané vody. Ticho bolí.

Když se jarní slunce dotkne ledových štítů, probudí v horách touhu vrátit perly do prázdných škeblí. Z ostrého štěrku vytrysknou šafrány. Křehká chapadla okvětních lístků se natahují do řídkého vzduchu, oranžové blizny svítí jako sasanky. Prokletije se na pár týdnů stává zase útesem. 

Fialové stráně potvrzují, že minulost není zapomenuta. 

Lze se vrátit. 

Drak to ví.

„Mimochodem, jak se vám povedlo zbavit těch zbylých dvou těl?”
„Jsou někde uprostřed Baltu. Sám nevím kde.”
Gabriela nervózně promne přívěšek s lotosovým korálkem. Něco je špatně. Příliš otázek. Příliš svědků. „Proč se ptáte?” promluví opatrně. 
„Neumíš blbou minutu držet hubu!?”
Nora ho ignoruje. „Dobrá otázka. Jestli mám jet v krytí čtyř vražd, chci vědět, na čem jsem.”
Somrák a šlapky se přestali strkat. Tirák zmizel.
„Dušane… musíme vypadnout. Hned.”
Vztek se mu vypaří z tváře. „Nečum jak slepice a dělej něco!” zařve a skočí do auta. 
Gabriela před sebe mrští jediné bojové kouzlo, které zná. 
Říká se mu řezačka.

Předstírat, že je nejmladším synem hraběte z Yorku, nedělalo Matthewovi moc potíží. Stačilo se chovat jako nadutý hlupák, hihňat se hloupým řečem, které u večeře pronášela ta husička Melody, a k tomu mít oblečený tweed.
Matthew se svého divadla hodlal držet celou cestu, ovšem v Athénách k jejich stolu přibyl kapitánův vzdálený synovec. Matthew při pohledu na Sylvaina Allarda ztratil řeč. Bledá pleť, tmavé vlasy a uhrančivě tmavé oči byly až příliš okouzlující. 
Ke konci večera změnil Matthew téma na běloskvoucí krásu antických soch a hypnotizoval nového společníka. 
K jeho velké radosti Sylvainova tvář rozkvetla nachovými odstíny korálů.
Okamžitě pochopil.

Léto vrcholí. Žitné pole unaveně sklání hlavu, zem puká. Polední zvon zní zahlušeně, jako by mu srdce obalila flanelová krusta. Na obloze jeden bílý mráček. Večer přijde bouřka.
Ani okna otevřená dokořán nepomohou, vzduch uvnitř je k zalknutí. Hrnec na kamnech zdvihá poklici, bublá, až překypí a vyzvrátí oběd, který nikdo nechce a nebude jíst. 
Vytřeští na něj pohled krví podlitých, divokých očí, a pak se rozkřičí.
„Já měla ležet v chladné zemi, já, ne on! Kdybys mě tak zabil! Nebo aspoň facku dal!“
Mozolnatá ruka jejího muže se sevře v pěst. Pak povolí a rána se změní v pohlazení.
 

Magdalena si otře pot z čela a zastrčí do pece poslední bochník. Potřebovala by pomocnici, už má svůj věk, ale co Klára přišla s tím, že se bude vdávat, žádná se tu neuchytila. 

A navíc je čím dál těžší sehnat něco pořádného k vaření. Páni od ní čekají, že s tím málem dokáže zázraky, jako kdyby snad uměla čarovat, ale že by jí paní Adelheide dávala na týden víc peněz, to zase ne. 

Hrnek na kamnech se syčivě rozbublá. Kaše se přelije přes okraj a rázem je úplně všude. Magdalena ho strhne z ohně, klesne na lavici a rozpláče se. 

"Takovou blbost jsi mohl vymyslet jedině ty."

Doktor se nafoukl jako balon. "No pardon."

"Omluvy ničemu nepomůžou." Zaprskala jsem na něj. "Spíš vymysli, jak se z toho dostaneme."

Zatímco jsme se hádali, hladina kaše v TARDIS rapidně stoupala. Už nám spoutala nohy. Bylo jen otázkou času, než se v ní utopíme.

"Nedá se nic dělat," prohlásil Doktor. "Budeme ji muset sníst."

"Tvůj žaludek je možná zevnitř větší jako ten blbej hrnek, ale můj rozhodně ne."

Doktor mě ignoroval. Ponořil se a začal záplavu kaše pojídat. Pokusila jsem se jí k němu doplavat.

"A pak má člověk věřit technologiím Pánů času."

"Ještě kolčaví jatýrka?" 

"Ne..." vydechl Pompeius, "jsem plný."

"Nebyly by tam drozdí mozečky?" otázal se otroka Cicero.

"Ne, pane, lituji. Byly hned pryč."

Cicero nespokojeně zabručel.

"Neříkej mi," oslovil ho Pompeius, "že tohle jí pořád. Teď se jen předvádí. Určitě snídá něco normálního. Kaši, chleba, polévku..."

"I kdyby, tak to nepřizná," odpověděl Cicero, nimraje se v talíři zaječích ledvinek. 

"Nepotřebuju jeho přiznání." Pompeius mávl rukou a zavolal na otroka: "Vyřiď panu Lucullovi, že se zdržíme na snídani, ale ať nic nechystá, rádi vezmeme zavděk běžným jídlem."

Po chvíli se otrok vrátil. "Pán vás pohostí. Bude rozpočet padesát tisíc drachem dostačující?"

Voda vřela v konvi. Patrik vedle ní stál. Potřeboval svůj hrnek černého čaje. Aby to nějak zvládnul.

Na svojí práci se moc netěšil. S nástupem AI už to nebylo ono. Jen si říct, aby mu stroj udělal práci. Vše se dá najednou dělat rychleji. Ale je to pravdu lepší?

Konvice cvakla. S velkým hrnkem usednul ke svému stolu. Stačilo jen aby šel psát zadání. Ne přímo tvořit, ale říkat stroji ať tvoří za něj.

Většinu času jen četl, co ten stroj vyplodil. Už měl i nástroj jak ten výstup nechat zkontrolovat jiným strojem.

Už to Patrikovi nedávalo smysl.

Pil čaj.

Voda zurčela a na hladinu v těsném objetí vyplouvaly dvojice roztoužených bublin. V bažině to vřelo. S láskou sbalené balíčky zmizely ve smyslných křivkách hadího těla. Smyčky se utahovaly. Kulevra, stižená náhlým záchvatem lásky a prožabí náklonnosti, se svíjela, až Albertovi přecházel zrak. Protočil bulvy k nebi a sepjal pracičky. 

„Vše ztraceno! Bez návnady to můžeme rovnou zabalit!”

„Znovu?!”

„Přemýšlej, Skokane!”

„Já?! Za všechno může Líba!”

„Líba?!”

„Vždyť víš! Líba co všechny líbá.” 

Alberto zezelenal: „Myslíš, že mě doopravdy nechá políbit užovku?” 

„Stoprocentně!” Skokan vyplašeně kývnul: „Ta ženská je schopná všeho!”

Kulevra francouzsky mlaskla.

Na přírodní vířivku padl růžový opar.

"Všechno hodíš dovnitř, přiklopíš, zapneš a o víc se nestaráš," vykládala nadšeně a ukazovala mu svůj nový parní hrnec. "Tak. A teď máme hoďku na kafe a povídání."

"Prima."

"Musíme zase někdy na kluzák. Bylo to strašně fajn. Člověk nemůže pořád jen pracovat. Mám dojem, že vůbec nežiju. Sex jsem měla naposled asi před sto lety. Vztah už nehledám. A všichni ti dotěrní frajírci kolem, děkuju pěkně, radši dobrou knihu. Promiň, pořád melu."

"V pořádku. Radši poslouchám, než mluvím."

"Tak to ne. Víš, že jsem zvědavá. Povídej. Co ty a Black?"

"Nemůžeme se bavit třeba o hemeroidech? Nebo vaginální mykóze?"

Lišák na něj zavrčel znovu. Proslov malého hrdiny ho nijak neohromil. A když se Thomas pokusil zvířecího společníka prostě ignorovat a projít kolem něj, jen tak tak neskončil s pokousanou nohou.

„Hej!“ ohradil se. „Já myslel že si na mojí straně.“

Lišák ale neustoupil. Ježil se, vrčel a byl připravený dát svůj názor důrazně najevo.

„Co si vůbec myslíš? Že tě budu poslouchat? Že jsem nějaký hrnečku vař, že řekneš a já skočím?“ chlapcův hlas byl čím dál hlasitější a pronikala do něj panika.

A lišák nic, neustoupil. A kdyby to bylo možné, přísahal by, že si dokonce otráveně povzdechl.

As their cats were quite demanding when it came to quality food, Damien and Atal were going to invent a new food type for them.

They set a large pot on the heater, and threw in things that cats were eating, like some dead rodents, insects, or a cup of catnip. Once the concoction was ready, they put it into a food bowl and gave it to the cats.

One cat approached the bowl and sniffed at the content. It screamed, its fur stood on end, and it bolted out like greased lightning.

“Maybe we should’ve tried honeysuckle?” commented Atal.

“Člověk by ani neřekl,” dumal Sumec, skloněný nad ohništěm: “kolik nám toho příroda dává, když se jen podíváme kolem sebe. Třeba tady,” uškubnul větvičku: “Smrkový výhonek. Spousta vitamínu Cé. Nebo maliník, jahodník, listí z buku a břízy. Všechno se to svaří do čaje a už nemusíte k doktorovi.”

“Protože tě zahrabou hned pod tím stromem. To je tis.” zabrblala Lída. Sumec neodpověděl, ale větvičku nenápadně zahodil. “Nebo kopřivy! Pro většinu plevel, pro znalce výtečný špenát. K tomu vydloubnout pár hříbků, natrhat borůvky…”

“A nikdo by nepoznal, že pod jezem utopil peněženku. Myslíte, že ho v obchodě vyměníme aspoň za lančmít?”

CT-2992 měl obrovské štěstí. Nejen že přežil výbuch, který rozmetal celou jeho jednotku a jemu rozštípl helmu, dokonce ho pak navzdory nepříjemným trvalým následkům adoptovala rota bratrů ze Mstitele a on jim mohl dělat aspoň kuchaře, když zbraň už mu do rukou nedali.
Jenom dvě věci ho trochu mrzely: jednak že mu jméno odvodili od toho, jaké dělal skvělé bábovky z omezených zásob na palubě, a pak že ho měli za hlupáka, když jim občas dobře radil s plánováním výsadků. Dokoktat ho sice nechali, ale pak ho poplácali po hlavě a poslali do kuchyně.
„Podívej, Hrnečku, neser a vař, jo?“

Vídat se po půlnoci na televizní obrazovce pro něj přestala být dostatečná výzva a tak začal... hledat dobrodružství... napřímo vyhledávat (jak by řekl) kunšofty a otevírat nové perspektivní trhy pro značky, které reprezentoval.

Vanou příznivé větry. Doplachtil. Zakotvil. A s úsměvem vyrazil vstříc příležitostem v hloubi džungle.

***

"Tenhleten byl nadmíru přesvědčivý."
Spolustolující mlčky přikývnul.
"A výřečný. Představ si, nikdy už nemít hlad!"
Spolustolující zamlaskal.
"A čistí se docela sám..."
Spolustolující zabručel.
"A nakrmíš tím celou vesnici!"
Spolustolující zafuněl.
"Škoda že krupicová kaše je taková sračka."
Spolustolující mlčky vylovil z misky culík, ušklíbl se a hodil ho za sebe na zem. 

„No tak, Harry, Hermiono, to přece musíte znát.“ Nenechal se odbýt Ron. „Králice Alice a chechtavý pařez“, to zná přeci každý. Neříkejte, že vám rodiče pohádky nečetli.

„Mně ne,“ zamumlal Harry.

„Jo, promiň, kámo,“ omluvil se Ron. „A co ty, Hermiono?“

„Rone, pochop, že my známe jen pohádky jako Ubrousku, prostři se, Hrnečku, vař anebo Červenou karkulku,“ vysvětlovala Hermiona.

„Hrnečku, vař? Hehe,“ poťouchle se smál Ron. „To zní jako samovarný kotlík: Kotlíku, vař.“

„Tak mi prosím řekněte nějakou pohádku. Chtěl bych vědět, jaká je taková mudlovská pohádka bez kouzel.“

„Víš, Rone, mudlové mají těch kouzel paradoxně v pohádkách docela dost.“

Renáta seděla v okně, lžící kroužila v hrnečku a ten se pomalu plnil kaší, když vešel Felipe s hromadou listin v ruce.

“Musím ti vzdát hold. Dosáhlas svého,” řekl tak trochu nesouhlasným tónem. “Ale byla to chyba. Rozdělilas je. O své pravdě jsi jich přesvědčila jen o málo víc než polovinu. Nevím jak je dokážeš přimět, aby na to do volby představeného zapomněli.”

“Ale já nechci, aby zapomněli,” přestala Renáta míchat a podívala se na něj. “Co jsem si navařila, to si taky sním,” nabrala z hrnečku a ochutnala. Pak se usmála.

“Na Miladu by sis před měsícem taky nevsadil.”

Margaret si nedůvěřivě přičichla k lahvičce. Obsah vypadal jako normální koktejl, dokonce voněl po příchuti (broskvová?). Gretchen říkala, že její máma na něm shodila pět kilo za týden. Hotový zázrak! A že je to bezpečné. 
Tak proč tomu nevěří? 
Zadívala se na své břicho (přetéká) a stehna (rozpláclé). 
Někde v zadním traktu její hlavy se ozval tichý hlásek. Vždyť netušíš, co v tom je!
Co by? Nejspíš vitamíny. Všechno, co potřebuje k životu, až na ty zatracené, pitomé, tlusté kalorie. 
Zabouchla za hláskem dveře a zakvedlala lahvičkou. 
Hrnečku, vař! pomyslela si. Pět kilo. Možná sedm? Víc ne. 
Odhodlaně odzátkovala lahev. 

Stejně jako jinde muselo v Banánové zemi hospodářství neustále růst.

Byly nutné investice do různých odvětví. 

Byly jistě nutné vylepšené dopravní trasy napříč ostrovy. A náčelník s pověřenci přitom mohli efektně pózovat při stříhání pásky.

Základní lidské potřeby a pohodlí si přitom žádaly své.

Laskavý náčelník ochraňoval rodiny s dětmi, sirotky, přestárlé, všechny potřebné.

Neustále musela vznikat nová obydlí.

A vůbec nikdo nechtěl dávat do obecní kasy víc než dříve.

Jak to zvládnout?

Však je tu schopná pověřenkyně, konečně zase zaměstnaná, takže už nemusí nosit pytel od hranolek, myslel si náčelník spokojeně, zatímco sledoval, jak jeho plantážím plyne další podpora.

Van Vren odmítá pokušení. Wries ne. On ho vychutnává.

Peníze, vliv, nesmrtelnost.

Labužnicky nasává jejich vůni. Ještě trochu okořenit, promíchat v kotlíku nad ohněm, povařit… výsledek bude dokonalý.

Zajetí Tobiáše ho nadchlo. Dlouhodobý pobyt na lodi paní Dao dokázal být monotónní. Přítomnost toho nevychovaného naivního Evropana byla osvěžující.

Pravidelné souboje se záhy staly oblíbenou zábavou celé posádky. Na sotva vyvinuté upíří mládě si nevedl špatně.

Postupně si ho začínal vážit. Jeho vysoce nastavený kodex cti byl zábavný. Zároveň také velmi omezující. Přesto…

Čekal, kdy se pokusí o útěk.

Doufal, že uspěje. A oni, s Van Vrenem, se vydají na lov.

"Proč to nejde?" zajímal se Jaroslav.

"Byl mimo svou časovou osu příliš dlouho. Nejdřív v minulosti, potom na základně. Lékařské procedury, které jsme použili, byly, mírně řečeno, velmi experimentální. Musí se zotavit v reálném čase," odpověděl Josef.

"Nelíbí se mu to." Námitka zněla spíše jako konstatování.

"Ne," pokrčil rameny velitel Stráže času. "Ale ví, že mu nic jiného nezbývá. Jeho tělo momentálně odmítá nanoboty. Bohužel se bez nich dlouhodobě neobejde."

"Jak je to možné?" nechápal Jaroslav.

"Nejsou jeho. Pravděpodobně je tam podobný problém jako u transplantací. Navíc se u Daniela vyvinul podivný metabolický syndrom. Musíme v laboratoři uvařit nové nanoboty."

Josef pozoroval Daniela opřeného o třešeň. Ten ho nemohl vidět. Seděl s nosem zabořeným do pojednání o životním cyklu poltergeistů. 

"Nějak se u toho mračí," komentoval to Jaroslav.

"Nedivím se. Jsou tam samé žvásty," prohlásil Josef. "Za chvíli bude chtít propisku a začne sepisovat errata."

"Mám mu ji dát?" ptal se Jaroslav.

Starší muž vzdychl. "Ale ano. Když bude v klidu, tak ať tu studii o poltergeistech klidně opraví."

Jaroslav se na něho podíval poněkud udiveně.

"Rád bych ho vzal mimo čas. Mohu zařídit, aby se léčil na základně. Jenže tomuhle pokušení musím odolat," řekl smutně velitel základny Stráže času.

Mobil vyzvání. 
Somrák otravuje šlapky. 
Tirák zabuší na dveře pánských záchodů a zařve: „Kolega problem? Pohni s tím!” 
Somrák a šlapky se začnou strkat a narazí do kapoty auta. 
Dušan praští do klaksonu. „Už mě to kurva sere!”

Vyděračka konečně zvedne hovor.
„Jsem uvnitř benzínky.” 
„Vyjděte ven.” 
„Dobře. Ale oba vystupte z auta.”

„Jste sama?” 
„Mám doprovod.” Kývne ke stojanům. „Nejsem blázen. Zabil jste čtyři lidi.”
„To mi nikdo nedokáže.” 
„Kdy jste naposledy kontroloval ten hrob v Krušných horách?” 
„Ten nikdo nenajde.”
„Je skrytý kouzlem, ale já vím, kde je to kouzlo. Tak se rozhodněte. Chcete se  domluvit nebo ne?”

„Takže tu třídenní neproniknutelnou mlhu v celém Ankh-Morporku má na svědomí Neviditelná univezita,“ shrnul to Lord Vetinari.

„Ano, pane,“ potvrdil Rozšafín Ctibum. „Katedra Nekromanc- promiňte, Posmrtných studií, stále trvá na mlžném oparu u jejich seancí, a v pátek odpoledne při poslední hodině takto pracovali s kotlíkovým vyvíječem páry, když zazněl cvičný požární poplach, na kterém Vaše lordstvo trvalo ve všech veřejných budovách, a po evakuaci se nám studenti i profesor poněkud rozutekli…“

Lord Vetinari se podíval na jeden z papírů: „Tady vidím, že už se na odstranění pracuje?“

„Ano pane,“ kývnul Rozšafín. „Arcikancléř již pověřil profesora Mrakoplaše sestrojením umělého větru.“

Plechovka se musela poškodit v transportu, nebo se něco pokazilo už ve výrobě.

Backup několikrát ztěžka polknul a pokusil se udržet nevolnost pod kontrolou. I tak měl na jazyku kyselo.

Měl by to vyhodit. Určitě to bylo kontaminované. Jenže cesta měla trvat ještě víc než týden a na lodi bylo sotva něco jiného, co by dokázal strávit. 

Odvrátil hlavu. Po hmatu se dalo předstírat, že jsou to jenom kamínky, nebo hrudky spečeného prášku. Když ignoroval, že se mu hýbou v prstech.

Raději kaši zalil dvojnásobnou dávkou vody. Dala se pak vypít rychleji, než jeho žaludku došlo, co se vlastně děje.

Nacházíme. Nacházíme co? Bezpečí. Možná že odlesk známého nám postačí, když se vše ostatní rozsypalo.
Nacházíme. Nacházíme co? Ticho a pokoj, sluneční paprsky a možnost být sám sebou.
Nacházíme. Nacházíme co? Odpovědi. Nebo spíš prostor, který už nepotřebuje otázky.
Nacházíme. Nacházíme co? Překvapení. Čtyřlístek skrytý v stéblech trávy, zbytek povidel na dně hrníčku, jen se vařte, zbytek přijde sám. Každý nový den je nám darem.
Nacházíme. Nacházíme co? Důvod nepřestávat a ještě chvíli dýchat.
Nacházíme. Nacházíme co? Svobodu milovat a neptat se na svolení.
Nacházíme. Nacházíme co?
Nacházíme sebe. Tebe. Jeden druhého.
Nacházíme domov.
Třeba po každé ztrátě přijde nacházení.

Na počátku bylo slovo. To slovo bylo horké.

Pálila.

Planeta byla horká a měkká. Prvky v jejím jádru se teprve formovaly. Plášť připomínal výtrysk hvězdného plynu. Planetární kůra dosud neexistovala, atmosféru tvořila směs toxických plynů a par.

Ohřívala se.

Blízká hvězda zářila minutu od minuty víc. Bílý trpaslík se měnil v rudého obra. Nekonečně velké síly přitahovaly planetu na její oběžné dráze stále blíž. Nedovolovaly jí utuhnout.

Vařila.

Nestabilita prvků vylučovala zformování pevného jádra. Plášť se tavil čím, dál víc. Atmosféra unikala do volného vesmíru. 

Vypařovala se.

Vesmír byl studený. Vyvrhovaná hmota tuhla a odlétala pryč. Atomová jádra se rozpadala.

„Velevážené publikum, dovolte mi uvítat speciálního hosta!“ zadeklamoval Felix z pódia. Vincenc udeřil do bubnu a Walther otevřel bednu. Mrtvý udělal krok vpřed. A druhý. Klaudie pilně zachytávala vlnky údivu a měnila je v nadšení a víru v zázrak. Velmi účinně . Když Ferda uchopil kytaru, už nikomu nevadilo, že se pohybuje poněkud strnule a akordy drží jak prase kost. Publikum vřelo.

Jak voda na humra, radoval se Felix. Ještě chvilku a ten božský hajzl to nevydrží a skočí přímo do hrnce.

A pak dav překypěl a jako jeden muž se vrhl k pódiu v touze dotknout se svého nového idolu.

„Né!“ ječí kluk a kope do dveří. 

„Filí, už fakt musíme jít. Vždycky ses do Ladění těšil!“ 

Uhýbá před rukávy, ruce zaťaté v pěst. „Pitomý, hnusný, blbý!“ Natlakovaný jak papiňák. Vysmekne se, běží do pokojíčku, leze na palandu.  

„Filipe dost!“ Mamince dochází trpělivost. „Okamžitě slez dolů a pojď se oblíknout!“

Markéta si zouvá boty. „Já mu domluvím, mami.“ Stoupá po žebříku.

„Ty mě taky nech,“ hlásek přechází do fistule. „Poslalas na mě tmu!“

„Neměls do ní píchat.“ 

„Jsem nejsilnější! Jako tá…“

Holčička už je nahoře. Blíží se k bráškovi v nejzazším rohu postýlky. Utrženým modrým nohám a rukám se vyhýbá.

Picek krájel zeleninu, Cora kořenila maso a drak dumal, co dá takové jídlo práce.

„A to byste si to nemohli vyčarovat?“ broukl do ticha.

„Říkal jsem ti, nemůžeš vyčarovat něco z ničeho…“ oponoval Picek.

„A co očarovat nádobí, aby vařilo samo?“

„Hele, to není špatný nápad,“ podotkla Cora.

„Jako aby hrnec vařil sám?“ ujišťoval se Picek.

„Přesně! Jen bys potřeboval kouzelnou formuli, aby začal…“

„Nějaké ‚Vař!‘ nebo ‚Začni!‘,“ zkoušel Picek, ale ani jedno se nelíbilo.

„A co ‚Hrnečku vař!‘?“ napadlo Coru.

„To zní dobře!“ chválil Drobek. „A jak ho pak zastavíš? Aby jídlo nepřevařil…“

„Jednoduše – ‚Hrnečku dost!‘,“ vítězoslavně pronesla Cora.

V kotlíkách spokojeně bublaly polévky a omáčky, v hrncích se pařila drůbež, struhadla strouhala mrkev a petržel, nože se staraly o celer, tuříny a řepu, ve várnici se táhl máslový ležák, pánvičky smažily do křupava, pece vypékaly nejluxusněji křupající kůrečky. 
Sam tam nějaký ten ušatý skřítek mávl rukou, aby zahýbal vatřečkou nebo košťátkem, ale jinak seděly stovky drobných kuchaříků u stolu, mastili karty nebo hráli v kostky. 
Vyrušil je teprve gong oznamující, že bude večeře. 
Tu vyskočili na nohy a každý zaujal příslušnou pozici. 
Když přišel na kontrolu nějaký z čarodějů, našel je v plném zápřahu. 
Pilní a úplně sedření.

Talíře s hrachem téměř přetékaly. Večeři provázela směsice holedbání i slz. Bocman se tvářil, že nevidí, jak se Fergus modlí ke svaté Brigitě. Navenek smířený. Uvnitř to vřelo. Zklamal Proinnseas. I sám sebe. Nemohl pomoci. Trestance ke kapitánovi nepustí. Malý Toby se přisunul blíž.
„Dělmistr povídal, že kapitán je jako kočka. Má devět životů.“
Mozolnatá dlaň prohrábla čupřinu rozcuchaných vlasů.

Ležela v závěsném lůžku. Roztěkaná mysl uvězněná v okovech obvazů. Bertrand byl mrtev. Měla cítit úlevu. Nepřicházela. Tělo zoufale volalo po spánku. Přicházely jen prchavé okamžiky neklidné dřímoty. Prameny bolesti se plíživě rozpínaly z pravého ramene. Dokud ji docela nepohltí.
 

„Doufala jsem, že ta nešťastná exkurze proběhne hladce,“ začala Minerva. „Ale teď si připadám jako ve známém hororovém příběhu o magickém předmětu, který bylo snadné přimět k činnosti, ale téměř nemožné zastavit. Nakonec zničil celou vesnici.“
„Ti mudlové jsou sice velice zvídaví a občas dojde k malé nehodě,“ zapochyboval profesor Kratiknot, „ale zničit Bradavice?“
„Pověst Bradavic,“ upřesnila ředitelka.
„Jo. Furt vymejšlíme šecko možný, aby se jim nic nestalo. Stejně se dycky něco zvrtne,“ přidal se Hagrid. „A voni chtěj tech kouzel porád víc a víc.“
„Takže tentokrát potřebuji vás všechny,“ uzavřela Minerva. „Naši hosté se totiž chtějí proletět na košťatech.“

Generální ředitel si zhluboka povzdechl. Tohle bude noční můra. Ale jednou se vsadil, tak si to taky vyžere.

Nahodil úsměv a vyšel na pódium. Pohledem přelítl obecenstvo. Stařešina ze skauta, pár vousáčů ve flanelkách. Týpek, co měl na triku nápis "Budeš moje báječná ženská?" a obrázek srdíčka s buřtem.

"Milí hosté. Nový model má v rámci zachování autenticity střechu z hrubého plátna - středně nepromokavou, zatahovací. V zadní části je nad plechovým ohništěm závěs na kotlík. Místo manuálu jsou přibaleny zpěvníky a fixně nastavena frekvence Country rádia. Navigaci jsme nahradili vestavěnou buzolou. Představuji vám revoluční, svým způsobem dokonce předrevoluční, Škodu Hrneq."

To je pořád: „hrnečku vař“, ale kdy se ozve dost? 
Předhazuješ „svojí partě“ denně, jako psovi kost. 

Ohlodají, nechaj zbytky, odejdou jak z krmíku, 
ještě remcaj: „dneska nic moc“ – chce to jinou taktiku. 

Nic ze dřezu neuklízet, simulovat slepotu,
škrtnout slovo „podstrojovat“ a nepřiznat „ochotu“.

Vařit pro své potěšení, dle vlastního vkusu,
neřešit, zda drahouškové otvírají pusu. 

Nepřijímat objednávky jako v hospodě, 
na odpověď „nevim, neřeš“ nechat o vodě. 

„Cokoli“ a „je to jedno“ napsat na papír, 
servírovat rovnou, ať si šmákne, bohatýr. 

Vařečku, to žezlo moci, s velkou pompou předat, 
a pak zdrhnout za kopečky, než to stihnou vstřebat. 

Plachtový polobalón popieral fyzikálne zákony, ale letel.

Paula sa spustila vedľa Ratka. Mal obhorený kožúšok a sťažka ňufkal. Vzala mu popraskanú šošovku,

pohladila ho. „Nech ťa nepokúša!“

Košom zatriasol náraz.

„Len nie pštros!“ zaúpela a vykukla. 

Prelietali nad vanilkovo bielymi kopcami. Z nich mieril harpúnometom kocúr Miau. 

„Vydaj mi ho!“ vystrelil, „Než dosiahneš Vodopád zo šampanského!“ 

Náprotivným hrebeňom prebehol Veľký pes. Nový vietor ich posunul z dostrelu.   

Zahrmelo a oblaky zmenili tvar. Nadobudli mačaciu farbu a začali metať pazúrové blesky. Hromy mraučali. „Som mocnejší, než myslíš!“

Balón narazil do skál. Paula dopadla na plošinu, ale Ratka pohltila otvorená papuľa mrakov.