DMD 2026

„Za hranicemi Egypta spočinula svatá rodina v městě tak malém, že zde nepostavili ani pyramidu nevlastnímu bratranci faraonova nejméně talentovaného písaře.

Tu si jich povšimla jedna vdova a poslala jim trochu kaše, kterou vařila.

Za to měli všichni ve městě po tři dny misky plné kaše.

Jenže brzy se jí přejedli a začali žehrat.

I stalo se, že kaše přetekla z nádob, zaplavila město a lidé se brodili po kolena za svou nespokojenost.“

Marie chtěla vypravěče opravit, že zázrak ve skutečnosti vznikl, když při vaření usnula a hrnek nepřestával chrlit kaši.

Ale nikdo ji neposlouchal.

Možná to tak bylo lepší.

Zátah na zlodějíčky se nakonec ukázal jako dost nebezpečný.

Volavka zabrala, jenže z bandy se vyklubali nebezpeční grázlové, a než ostatní stačili zasáhnout, Šichtus skončil s probodnutým předloktím. 

V nastalém zmatku jeden vyklouzl a utíkal pryč, želbohům přímo směrem, kde seržant Tračník hlídal, aby se k místu zátahu nepřiblížili civilisté. Schytal ránu do hlavy, ale naštěstí posloužil jako příhodné zdržení.

Ve Dvoře bandu s mírným zadostiučiněním předali Karotkovi s Navážkou.

Elániovi i ostatním vrtalo hlavou, proč. Proč Šichtus neudělal... zázrak. Šichtus vypadal schlíple, zdálo se, že chce něco říct, ale nakonec jen povzdechl.

A před každým se zhmotnil hrnek kafe.

„Balíčky? Ssskvělá návnada. Jsssem sssi jissstá, PPL už přešlapuje sssa rákosssem!” Kulevra se rozvalila a komentovala žabí manévry.

„Skokane,” zaskřehotal Alberto. „Nenech se rozhodit! Show must go on! Projekt zelená romantika pokračuje!”

V balicích lopuchách se vršily zetlelé listy, voňavé bahno a tlusté okřídlené mrtvolky.

„Ssso to tam dáváte?”

„Nebuď zvědavá!”

Užovka napjala krční svaly.

„C’est une surprise, krásko!”

„Krásssko!” Kulevra zjihla. „Ssse vysssvlíknu sss kůže! Tenhle Alberto není k sssahosssení!” Našpulila bezzubé dásně a poslala vzdušný polibek: „K sssežrání! Obejmout a ochutnat!” Smyslně se zavlnila, hodila po žabákovi očkem a zamilovaně zamrkala: „Ukaž mi, ssso to máš v balíčsssích!”

Moc je jednoduchá. Stačí vyvolat v nepřátelích strach, aby nedokázali uvažovat racionálně. 

V tom klubu to fungovalo skvěle – křik, krev, zaskočená Agony a banda idiotů, co si myslela, že drží svět v hrsti.

Nemohli se mýlit víc. 

Byl v pokušení vše ukončit, okamžitě, definitivně. Ale to by bylo příliš snadné, příliš primitivní. Paní Dao měla dalekosáhlejší plány.

Peníze, vliv, nesmrtelnost. Když je máte, těžko vás něčím zlákat. Šance beztrestně zabíjet a mučit? Jistě, i tomu by dokázal odolat. Ale proč?

Jejich role byly dané. Wries moudře promlouval. On konal. Rychle. Efektivně.

Moc je návyková.
Ale on není feťák.
Je dealer.

Dávno již se nad Seinou netyčí věž Nesle, druhdy dějiště pochmurného dramatu.

Žila kdysi v Paříži královna, domýšlivá stejně jako chlípná. 

Toužila neustále po mladých mužích. Každého milovala jen krátce, odhodila ho vysátého, nepotřebného, a natahovala se po dalším.

Ve věži nad řekou vskrytu holdovala svým choutkám. Ven vycházela už jen ona sama. Každého nešťastníka svrhla do propadla, napospas vlnám a vírům.

Zvláště ji vábili mladí studenti. Až jeden měl v osudu psáno něco jiného. Zachoval klid, obratným plaváním si zachránil život.

Královniny zlé činy byly odhaleny, neušla spravedlivému trestu.

A zachráněný žák zmoudřel, vystudoval a stal se velikým filosofem.

To se lehce řekne, že má být ostražitá, ale...

Přemýšlí. 

Pokud je za vším David, tak se chtěl pokusit se svými "dětmi" poškodit naši komunitu. Stačily by mu k tomu dvě skupiny? Nebo má větší plán? 

Jeho ego už dostalo zabrat dost. Určitě nepočítal s tím, že Daniels s dalšími lidmi vytvoří takto dobře bráněnou komunitu.  Sice asi dál pokračuje v pokusech s vetřelci, aby vytvořil dokonalý organismum, ale lidé mu dokázali, že nejsou druh určený k vyhynutí a že jsou schopni přežít. 

Zkusí prostudovat mapu.  Obě místa, kde došlo k napadení, jsou poblíž bažinatého terénu. A tady je třetí. 

„Pfffffffrrrtttt,“ odfrkla si nearistokraticky lady Margolotta Überwaldská a odložila knihu na noční* stolek. Nejen, že upíři v románu figurovali jako duševně rozhárané bledničky, navíc ještě pili krev, taková zaostalost. Zamyšleně se zahleděla na sloužící snažící se – zoufale pomalu – zapálit v krbu. Někdy by ale takové pokousnutí – pošťouchnutí mohlo být výchovné… Ne, ne, ne – intriky, moc, splétání, černá káva – to jsou ta pravá afrodisiaka.

Jako prastarý upír si ale uvědomovala magickou sílu Slova. Ta naprostá debilita by mohla prosáknout mnohovesmírem a nakazit ostatní světy tou….upíří romantikou.

Riskovat nelze, pomyslela si a mrskla knihou přímo do ohně.

*V jejím případě denní.
 

Je přitažlivé, to vytáhlé děvče s kaštanovým copem, a v něm se palčivě ozývá čerstvě nalezená touha. A tak ji k sobě jednou ve stájích nesmlouvavě přitáhne. 

Dívka se roztřese, cloumá jí strach z nepoznaného. Očekává bolest, ale neprotestuje. 

„Chci tě,“ oznámí jí.  

„Proč?“ pípne. 

Bylo by tak snadné říct, protože já jsem pán a ty jenom služka. 

„Líbíš se mi.“ 

Ustrašeně se na něj podívá. Její oči mluví, i když je zticha. Polkne a kývne. 

Po chvíli se chlapec zvedne a odejde, aniž by se jí dotkl. 

Ten, který se jednou stane poručíkem Bánffym, právě prošel první zkouškou lidskosti. 

Jeskyně na úbočí kopce se ukázala jako slepá, a tak pátrali dál. Nakonec vhodný podzemní prostor objevil Borlan. Větší vstup ústil v chodbu, jež klesala do bludiště pod Lučnými vrchy. Přesně tohle potřebovali. Borlan se následně vydal do nedaleké vesnice najmout kohokoli na výrobu schránky. Trnilam mohl snadno vše urychlit a schránku vytvarovat kouzlem. Velmi jej svrběly ruce, aby čarovné schopnosti využil, leč věděl, že jakékoli kouzlo by mohlo netvora přivolat. A na to zatím nebyli připraveni.

S Vajgorem konečně osaměli.

„Pane Trnilame,“ Vajgor mu pevně pohlédl do očí, „ocenil bych, kdybyste mi sdělil, co po mně vlastně budete chtít.“

"Občas mě přepadne chuť udělat něco zakázanýho, nebo něco, co nikdo neudělal."

"Ano, říká se tomu hazardování a dotyční by neměli pilotovat letadla."

"Kušuj! Jsem dobrej pilot."

"Byl bys ještě lepší, kdyby ti nescházela sebekázeň."

"Netvrď mi, že jsi nikdy stíhačkou do vzduchu nenačmáral čuráka."

"Zklamu tě, ale ne."

"Vždycky jsi byl hodnej chlapeček?"

"Jak kdy a jak pro koho. Uniforma RAF otevírala různé dveře. A ne všechny vedly na počestná místa."

"To mě zajímá, povídej!"

"Zkrátka, než malovat ptáka kondenzační čarou na oblohu, to jsem si ho radši nechal vykouřit."

Black chtěl něco poznamenat, ale přerušila ho výstraha palivoměru.

Sourozenci Věrka a  Péťa sedí v kuchyni u stolu. "Já mám hlad," řekne hošík. Pohladí si bříško. "Tak si uvaříme kaši." "Maminka je u sousedky. Tak ji překvapíme a uvaříme večeři. Určitě bude ráda."  Věrka přichystala rendlík a nalila do něj mléko. "Já tam nasypu krupičku," nabídl se Petřík. "Odměř ji do hrnku."  Péťa poslechl. Nasypal krupici do mléka a Věrka vařila. Kaše neuvěřitelně zhoustla. "Dal jsi tam jen jeden hrnek  krupice?"  "Ano, tenhle a plný."  Péťa strkal Věrce pod nos svůj oblíbený hrnek. Ta jen zalapala po dechu, K tomu množství, by potřebovala hrneček z pohádky a mléko navíc.

“Pane poslanče, prosím vyjádření!”

“Lituji, ale mám důležité jednání!”

Za poslancem se zabouchly masivní dveře s nápisem ‘Poslanecký klub’.

Poslanec se zul do ponožek, přeťapkal chodbou do dveří. Ty ústily na jakýsi balkon. Rozběhl se, odrazil a skočil. Po krátkém letu dopadl do bazénu naplněného balónky. V něm už si hrálo několik dalších poslanců.

“No to je dost, kde jsi? Museli jsme začít bez tebe!”

Poslanec váhavě odpověděl: “Pronásledovali mě novináři. Začíná tam být docela horko. Neměli bychom se přece jen poradit ohledně toho Blízkého východu?”

“O tom nechcem počuť, ešte slovo a nebude prechádzka na poníkovi,” pokáral ho premiér. 

Hleděl do tmy, hrdlo sevřené. 
Chlápek, co teď prošel kolem paneláku, nezahlédl ho ráno na zastávce? 
Proč do něj odpoledne vrazila ta podivná žena? Beztak mu zas chtěli strčit nějaký lístek do kapsy, či kdoví co horšího. 
Taky ten zvláštní mladík, co se na něj v buse dlouze díval a přitom telefonoval. Určitě ho popisoval ostatním. 
Policajti? Nebo…? 
Usrkl kávy, okamžitě ji vylil do dřezu. Chutnala divně. Že by zas pronikli do bytu? Kdy už ta zatracená firma konečně nainstaluje objednané bezpečnostní dveře? Potřetí prohlédl detektorem všechny místnosti.
Byt mu začal připomínat Papinův hrnec. Bezpečí zmizelo.
Jak z toho ven?

 

Slávku do sklepa protáhnou, sami okénkem proskočí v liščí podobě.
Xénie neztrácí čas otázkami, nabere pavučiny a začne s hojivými kouzly. 
Drahošovo nitro vře přetlakem protichůdných pocitů, až nakonec nekontrolovatelně překypí: „Myslel jsem, že jsi mrtvý!“ Sám se zhrozí vyčítavého tónu svého přeskakujícího hlasu, ale nemůže si pomoct, poslední zbytky sebevlády vypotřeboval, aby se nedal do pláče. „Viděl jsem ten oheň!“
„Shořela jen bunda.“ 
„Tos nemohl dát vědět?“
Evžen hryže do hřbetu zdravé ruky. Xéniino léčení je jako obvykle účinné, ale málem bolestivější než zranění.
„Hádej, můžeš třikrát,“ vrčí.
„Stačí,“ utne hádku Xénie. „Drahoši, přidrž mi ho, ať se necuká.“ 

"Kde je Gwen?" zeptala se Tess jednoho rána u snídaně.
San pokrčila rameny.
"Netuším."
Hledání zabralo dvě hodiny.
Gwen seděla na trámu (který tam ještě včera nebyl) s výhledem na dveře do kabinetu Růžové Dolores. Nade dveřmi se ve vzduchu mírně kymácel kyblík s barvou, vosí hnízdo, šestnáctitunové závaží, Ráchel Welchová a noha.
"Gwen! Nesmíš!"
"Můžu a chci."
"Gwen... no tak... Jedi, Světlá strana Síly, jsi Pan Hodný..."
"Jsem zlý..."
"Když to neuděláš, tak ti koupim dort."
"Ale když ono je to tak lákavé..."
"Já vím, ale nemůžeš..."
Gwen váhala.
"Co by na to řekli kluci? Žes na ně nepočkala?"

Karel V. Špěnělský měl takový nepěkný zvyk utrácet víc, než mohl vydělat, ale také měl zdánlivě nevyčerpatelný zdroj. Přes oceán proudily z Potosí tuny stříbra, které vždycky dokázaly zalátat děravou státní kapsu. Španělsko vedlo jednu válku na druhou, státní pokladna dotovala Karlův náročný životní styl coby hlavy Svaté říše římské a ještě přišel ten bláhový nápad s protireformací. 
Inflace vesele rostla a Karel si vesele utrácel dál. Stříbrný důl byl velký a ti neznabohové, kteří tam dřeli, až se sedřeli z kůže, ti se vždycky dali nahradit nějakým tím dovozem z Afriky.
Zbyl po něm dluh třicet šest milionů dukátů.

“Na tom není nic těžkého,” řekla Marta. “Vážně chceš recept sepsat?”
“Určitě. Chci Jousefa překvapit. Tvoje svíčková je excelentní.”

“Mám všechno?” přehlédla  Jindřiška stůl. Pak popadla struhadlo. Po chvíli zhlédla kupu zeleniny a lehce znejistěla. Pokrčila rameny. Mrkve i petržele mělo být stejné množství jako celeru. Copak může za to, že vážil skoro dvě kila?
Po hodině se z trouby začala linout úžasná vůně. Jindřiška nadšeně nakukovala do pekáče. Pak vyndala měkké maso, pustila se do mixování.

“Miláčku,” řekl Jousef, když odložil příbor. “Tvoje svíčková je úžasná. Ale proč jí máme plný prádlový hrnec? Hodláš uspořádat hostinu pro půl vesnice?”
 

Všechny oči davu Marka Antonia sledovaly, jak pomalu a slavnostně kráčel. Miloval jejich pozornost, cítil jejich závist a ta mu dělala tak dobře.

Před sebou držel zlatou korunu. Chladný kov se v jeho rukou pomalu ohřál. Blyštěla se v zimním slunci, odrážela světlo a přitahovala pohledy přítomných, protože dnes šlo právě o ni. O ni a o Caesara sedícího v křesle.

I konzulova tvář byla obrácena ke koruně, ale jeho oči pomalu a nenápadně bloudily po mužích kolem. Vnímaly jejich obavy. Jejich pohoršení.

Antonius se zastavil u Caesara a zvedl korunu nad jeho proplešatělou hlavu.

Nad Palatinem viselo ledové ticho.

Ovce bečí na celý les.

Čas ubíhá.

Trpělivost se krátí.

Odehnali jsme už jednoho rysa, dvě kuny, krkavce a tři vlky.

Jezevec jí kousl do nohy, tak ho Klíšťák zastřelil.

"Třeba se to přesunulo jinam."

"Možná to nemá rádo ovce," zašvitořila Jorcha.

"Nebo je to má radši vařený v hrnci, buďte ticho, ať to nevyplašíte, číháme dál," okřikl je Fleuriot.

Z dáli se ozval divný zvuk, asi řev.

Koukáme na Kíšťáka, ten se v lesní zvěři vyzná.

Krčí rameny.

Všichni máme oči na stopkách.

Luky, kuše v rukách.

Ovce zmlkla.

Něco se rychle, prodírá směrem k nám.

Bude to velké.

Dvojice fregat se kolébala bok po boku. Pan Layton s obavami sledoval čluny převážející kořistnou posádku. Neušly mu nevraživé pohledy lodníků vůči zajatcům. Sotva jim je mohl vyčítat. Přehlížet je však nemohl. 
Večer sešel na marodku. Doktor Dobbler při pohledu na jeho unavenou tvář vytáhl lahev koňaku. Naplnil dva pohárky.
„Preston se sotva dožije rána.“
„A kapitán?“
Doktor mlčel. Nechtěl dávat falešné naděje. Ani sýčkovat. Už viděl jak se zkomplikovala i lehčí zranění.
První důstojník dlouze upil. Pod rukama mu kypěl pořádný hrnec potíží. Oddechne si, až doženou konvoj a doplují do přístavu. Tam snad doplní posádku. A vysadí zajatce.

“Měl bys nějaké rady pro začínajícího superhrdinu?” zeptal se Miles.

Seděli na střeše, mezi sebou krabičky z Doordashe. Slunce pomalu zapadalo.

“Hmmm…” zahučel Peter přes hrst hranolek: “Předně bych pořídil dobrý prádlo pod kostým.”

“Něco podstatnějšího by tam nebylo?”

“Po první fotce z bulváru mi poděkuješ. A když jsme u toho: pořiď si dvorního fotografa. Nebo se foť sám.”

Miles se odevzdaně skácel na beton: “Po tolika letech bych čekal větší moudra.”

“Ok, tak…” Peter se zamyslel: “Ať ti nabídnou, kolik chceš, nikdy nechoď do reality show.” Otřásl se. “Tohle pokušení jsem neodolal jednou. A pronásleduje mě to do teď.”

Malíř se vrací nočními Antverpami notně podroušen, ale po svých. Jeho společníci skončili po stolem. Připsal si další pijácké vítězství. 

Cestou nahlíží sousedům do oken. Tady se modlí vdova, jinde se čeledín pokouší vylákat ven služku. A hle, u Johanssů se probudil malý synek! Bregje ho krmí kaší a Willem hned míchá další, celý rozněžnělý nad plodem svého stáří. 

Malíř se zuje přede dveřmi (jeho žena je pořádná semetrika) a bosý se postaví ke stojanu. Před chvílí sotva šel, ale ruka se mu nechvěje.

Otec je postarší, matka mladá, kaše je kaše.

Svítá.

Malíř se usmívá.

Ježíšek se krmí kaší.

Matthew odvrátil hlavu; pohled na Kordélii, jak zamilovaně líbá svého manžela, pořád bolel. 
Vypadalo to, že si toho nikdo nevšiml, dokud mu na rameno nedopadla Thomasova tlapa. Věnoval mu povzbudivý stisk.
"Co máš teď v plánu, Matty?"
Matthew vzdychl. 
"Dlužím Oscarovi dlouhý výlet. Potřebuji... být chvíli sám, zjistit, kdo vlastně jsem, když jsem střízlivý. Pojedu inkognito a..."
Thomas se dobrosrdečně rozesmál.
"Ty? Bez lokaje a kuchařky zahyneš do týdne hlady."
"Náhodou, asi před měsícem jsem si uvařil čaj."
"Zázrak," šťouchnul do něj Thomas.
"Naučím se to. Postarat se o sebe. Navíc... když máš hodně peněz, je to také jako kouzlo."

Voda vaří, Marta zkoumá návod na obalu. „Vraž to tam všechno,“ ozývá se z pryčny. „Mám příšernej hlad.“

„Při válení vyhládne nejvíc,“ neodpustím si poznámku. 

„Italská ňamka.“ Rita mazlí pytlík s parmezánem.

„Když zbyde, ona to dorazí,“ kouknu na Zrzku. Uschla, vrtí ocasem a nespouští oči z vařiče. 

„Jasně, hlavně nakrmit potřebné.“ Těstoviny rachotí do ešusu. Voda se bouří, přetéká a hasí plyn. Marta v panice chytá ucho, nudle kloužou po zemi a ona si cucá rudou šmouhu na zápěstí. 

„Než se zase vdáš, tak se ti to zahojí!“ 

Sjede mě pohledem. Máme stejnou jizvu. Jen její je ještě čerstvá. 

Protopsaltisovi seděli u večeře, protože je zrovna nikdo nepřepadl nebo neodvezl k výslechu.

"Tati, proč k nám vlastně ti loupežníci pořád chodili? Přece se nekrade pořád na jednom místě," zeptala se najednou malá Eleni.

Aristides pokrčil rameny.

"Ty jsi moje chytrá hlavička," souhlasila s ní Martha. "Je to záhada."

O pár set metrů dál se k řešení záhady ubíral René Ocelot. Vyslýchaný doktor Mráček se třásl strachy, ale vypovídal.

"...ukrást jim obraz s velkou duchovní mocí. Pro našeho klienta, eh, Profesora, představoval velké pokušení. Je to starodávná řeckokatolická ikona Krista z triptychu Pokušení mocných. Tři ikony tvořící bránu duchovního světa."

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či do krčmy nezájdeme.
- Starý môj a vari nevieš, že krčmu už v dedine nemáme?
- Pištík, ty si zo mňa srandu nerob. Keby krčmu zrušili, do pol hodiny by celá dedina horela.
- Jarík, neboj. Zrušená nebola. Len ju krčmár premenoval na kasíno. Teraz si tam okrem pitia aj karty zahrať môžeš.
- Veď karty sme tam už ako malí chlapci hrávali.
- No veď hej, ale teraz tam môže predseda kontroly z Bratislavy vodiť a všetky peniaze za pokuty od nich naspäť vyhrať.

Z ložnice byl slyšet pláč.

"Kdo ti ukřivdil, křepeličko?"

Anynka chtěla věc zamluvit, ale nepovolil, dokud nepřiznala, že jí rozesmutnila slova kolegy ze Společnosti o divoženkách lékárnicích.

"Přišlo mi líto, že já ti nedovedu ulevit."

"A bojíš se, že hledám magický lék na moje šílenství?"

"Zním bláhově, já vím, ale zoufalí lidé..."

"... hledají pomoc kdekoliv a tyhle mocné bytosti nemají důvod odolávat pokušení zahrávat si s osudy lidí."

"Proto je zoufalství hřích," přikývla.

Její slzy studily, když ji přitiskl k sobě.

"Ale ne můj. Můj hřích je pýcha. Pokorný dovedu být jen před Bohem a jiného o nic žádat nebudu."

“Je naživu?”

Fox šťouchnul do senátora. Nepohnul se, ale zaskučel, takže alespoň dýchal. 

“Kdybych nevěděl, že je citlivý na sílu míň než kafevar, tipnul bych si, že to byl útok Sitha.”

“Myslíš toho, co vede Senát?”

Fox si vzdychnul. “Nejspíš to přehnal na nějaké párty a usmažil si mozek.”

Pod nehty senátorových rukou bylo něco černého a mastného. Někde už to viděl. Možná dokonce v kasárnách…

Zavrtěl hlavou. Škoda ho nebude. Spousta kluků už si na něj stěžovalo.

Cluster zapadl do stínu a tvářil se nenápadně. Dělal to nerad, ale když si senátor vybral jeho, tak si to nenechal líbit.

Temná obloha se roztrhne, na děti dopadá první slunce. Malvína přivře oči. Skrz řasy vidí stín. Sklání se nad ní. Voní. Tiše šeptá.

„Udělej to zlehounka, jako dech ve vlasech, jako pohlazení motýlích křídel.”

Mámin hlas, jemný úsměv. 

„Vzpomínám si…” Malvína  začne vyprávět.

Drobnosti. Nedůležité střípky, které ji těší. Malé barevné obrazy, co přehluší strach.

Metoděj slyší. Přisedne blíž. Vpíjí se do Malvíny pohledem. Bezbranný hltá každé slovo. 

V Malvíně zahlodá červík pokušení.

Teď! Má ho ve své moci. Může si vymýšlet. Přijít s lepšími příběhy. Dát mu víc lásky i bezpečí. Změnit osud.

Otevře pusu. 

Zmlkne. 

Ví, že nesmí.

Mayor Hermanubis was reading the latest correspondence that was forwarded to him.

There were several complaints about Melville coming from Ovis and Malduc, citing numerous cases of blasphemy towards the Founder and general criticizing of everything that the Goal represented.

Hermanubis briefly considered summoning Melville to his office. He had no doubt that she would give him hell, but the prospect of just seeing her, just to hear her voice… it was too tempting.

He sighed. No, it wouldn’t be appropriate to misuse the power of his office like this. He will have to find another pretext to meet her.

Bylo jen otázkou času, než Vladana ta čarodějnice připraví o rozum.

Povedlo se jí to dokonale. A pak zmizela.

Podle teorie nejmladšího z bratrů, Bohdana, nejdřív zmizela, a proto se král zbláznil.

Ať byla posloupnost jakákoli, Vladan teď jen seděl, objímal malou dceru a hleděl na ni, nebo do ztracena.

Pokaždé, kdy se ho na tu ženskou zeptali, zhroutil se. Držel se za hlavu a skučel jako zvíře.

Vojenovi jakožto druhému bratrovi nezbývala jiná možnost. Musel nastoupit nový král.

Dělal to pro zemi, vlastně i pro dobro Vladana a neteře.

A potřeboval jednat rychle, protože Bohdana zaručeně napadla stejná věc.

Když se Briwal po korunovaci setkal s Talzidem, zmítal jím vztek a bezmoc. Šlechtic byl věrným následovníkem Briwalova otce a pomáhal starému králi všemi zvěrstvy.

Jenže vzato doslova, neudělal nic protizákonného. Rozetínač a Supové znásilňovali, kradli a vraždili. Talzid jen poskytoval své muže a peníze svému králi jako správný poddaný. Kdyby za to měl viset, musel by Briwal popravit celou ollienskou šlechtu.

Mohl by. Teď byl králem on, mohl všechno.

Pokud by byl ochoten stát se svým otcem.

A tak s nuceným úsměvem přijal Talzidovu přísahu věrnosti a sám sobě slíbil, že počká na Talzidovu chybu. Však on nějakou udělá.

Dalo mu práci všechno uklidit, ale nakonec to zvládl. Vzal to jako špatné znamení a radši z domu zmizel.

Podařilo se mu nepozorovaně dostat do auta.

Jak si tak jel v autě, najednou mu došlo, jakou moc má ve svých rukou. Začal přemýšlet, kolik by toho mohl dokázat.

Silnice ubíhala pod koly a Alex pevně svíral volant.

Ta myšlenka ho nechtěla pustit.

Moc.

Stačí jeden stisk spouště a vše se změní. Lidé padají k zemi a příběhy končí.

A on o tom rozhoduje.

Zamračil se.

"Ale to není dobře," zamumlal, sám tomu nevěřil.

Přemýšlel. Rozhoduje o tom vlastně ještě on?

Okovy promrzlé země pukají prvními sněženkami.  Sedí na mostě, klátí nohama do tklivého rytmu písničky, kterou si Giulio tiše píská, a pozorují plující kry. Svět se pomalu probouzí. Za měsíc za dva se přiženou pstruzi, slepice začnou nést, stromy obsype záplava květů slibujících úrodu. Anežce se svírá žaludek. Myšlenky sklesle klouzají od nekonečných front na plesnivý chleba k hnijícím zemákům a zavřené škole. 

"Zkus něco veselejšího," zamračí se na chlapce, který udiveně ztichne.

Netečná Kocába se žene mohutným proudem dál, stříbrné peřeje víří kal. Špičky děravých bot se skoro dotýkají hladiny. Bude milosrdná, letos se nevyleje.

Počká si deset let.

Znáte moderní historii? Co si vychutnávali prezidenti a na čem ujížděl světoznámý byznysman? Otestujte svoje vědomosti v kvízu.

1. Tomáš Garrigue Masaryk            A. čaj
2. John Fitzgerald Kennedy            B. pivo
3. Ronald Reagan                            C. víno
4. Václav Havel                              D. daiquiri
5. Winston Churchill                       E. whiskey
6. Mahatma Gandhi                         F. mléko
7. Martin Luther King                    G. káva
8. Steve Jobs                                   H. dietní Cola
9. Jaroslav Seifert                             I. voda
10. Albert Einstein                             J. mrkvová šťáva

Výsledky jsou schované pod tímto řádkem.

1F, 2D, 3H, 4B, 5E, 6I, 7G, 8J, 9C, 10A

Věděli jste? Tipovali? Dedukovali? Napište nám komentář a nezapomeňte na kachničku!

„Heleno!“ probudil se s výkřikem jejího jména. Upocený a bílý jako stěna.

Lišák sebou trhl, takové náhlé probuzení u svého lidského společníka nečekal. A Thomas ve svých prudkých reakcích pokračoval. Popadl raneček, vyskočil na nohy a najednou byl připravený vyrazit během chvilky.

„Musím se vrátit, kamarádka je v nebezpečí,“ vysvětloval zvířeti, jak kdyby čekal, že mu rozumí.

A on možná i opravdu rozuměl, jelikož se v tu ránu postavil chlapci do cesty, naježil chlupy a výhružně zavrčel.

„Já jí ale musím pomoct! Navíc, prý ve mně dřímá nějaká síla. Nejvyšší čas ji probudit a nakopat nějakým zmetkům zadek,“ prohlásil odhodlaně.

"Už jsme skoro na řadě. Musíme..."

"Já nic nemusím, já jsem pricezna!"

Felix se zadrhl v půli slova. Tohle od Klaudie opravdu nečekal. Pozorně si ji prohlédl. Tváře jí hořely a oči trochu ujížděly stranou, ale jinak vypadala celkem při smyslech. Což nic nedokazovalo.

"Tobě...?" začal. 

"Přeskočilo?" nenechala ho domluvit Klaudie. "Kupodivu ne. Jen jsem trochu předávkovaná kofeinem a irskou whiskey. A měla jsem strašnou chuť tě trochu nasrat. Měl jsi vidět, jak jsi se zatvářil," ušklíbla se pobaveně.

Felix se zas tak moc nebavil, pro jednou začínal být spíš nervózní. Nabuzený telepat bez zábran mohl jejich plánem slušně zamávat.

Ententýky
a dva špalky
poslal obra pro fialky
prapodivný strašpytel.

Sek se snad
jen v svojí touze
odmotat se po motouze?
tápat tuze? hledat dlouze?

Obr motá - tápe - hledá
Fialka se najít nedá
Namodralá celá
bledá.

Zdá se býti nemocná
z toho jak je ponocná...

Ponocuje celé dny...

Týdny... Roky...

Povysílal strašpytel už
celou řádku menších obrů,
těm výška, váha měla k dobru
být... (dramatická pauza)

Zbývá už jen ujasnit si
jak se včera, jak se kdysi
podařilo strašpytlovi
obrům vládnout, obrům kázat
kolem prstu si je vázat.

Nikoho nezpovyká.

Že příčinou byla ona
od Romana Jakobsona
Sedmá funkce jazyka.

Ještě si ani nerozsvítili.

„Fakt řekl deratizace,“ vydechne muž do ticha. „Že je máme vyhubit jako parazity. Odstranit chyby v systému.“

Žena odkládá nablýskanou sklenici na linku. 

„Praděda, viď.“

Kuchyní zavane cyklon B. 

„Tohle už není o efektivitě. To je o strachu. Chci jen, aby věci fungovaly! Svět, co má řád!“

Ucítí teplo na rameni. „Nemusíš pomáhat brousit gilotinu,“ měkká ruka zesílí tlak. Sjede na záda. „Mám tě ráda.“

„Mamí, my už máme strašnej…“ děti brzdí mezi dveřmi, Markétka rozsvěcí. „Hlad.“

Žena vytahuje příbory ze šuplíku a podává je holčičce. „Už to bude. Prostři.“

Filip se nehýbá. Zírá na tátu. 

Telepat a hypnotizér se přou, kdo z nich je mocnější, a neodolají pokušení si to vyzkoušet.

„Vsaď se, že nám do pěti minut pingl přinese dvě piva a neudělá čárky,“ říká telepat.

A stane se.

„OK, teď já,“ říká hypnotizér. „Vsaď se, že do 10 minut přiměju támhletu slečnu v rohu, aby se svlékla.“

A fakt jo.

Telepat se zamyslí. „Vidíš támhleto rozsvícený okno v tom paneláku naproti? Tak do čtvrt hodiny z něj obyvatel bytu vyhodí televizi.“

A nic.

„Počkej, dej mi ještě pět minut,“ žádá telepat.

Vtom se v okně objeví chlap a zoufale řve: „Nemám, prostě nemám!“

Přicházejí s ocelí v rukách a pýchou v srdcích. Do kamenné kůže bez milosti zatloukají ostré skoby, porostům ubližují hlučnými stroji. Svazují prsť asfaltem. 

Věří, že hory lze ochočit jako toulavé psy. Pečlivě mapují každý záhyb, škálují ticho, předpovídají déšť. Přitom kradou nerosty pro svůj dočasný lesk. Jistí, že pouze jim patří svět pod mraky.

Hoře stačí se lehce oklepat. Jeden hluboký výdech mlhy, ledové objetí vánice, zasvištění laviny. Skála lhostejně setřese nepatrné parazity i s jejich ambicemi. Sesuvy pohřbí pýchu a vítr hravě rozfouká jména hrdinů. Lidská stopa je šrám, co zaroste býlím.

Vrcholy nelze dobýt. To ony dobíjejí.

Adamovo tělo leží na boku na nemocničním lůžku. Na uchu má sluchátko, druhé má v uchu Sabina a něco ladí na mobilu. Bílý šum? Adam by obdivně hvízdl, kdyby mohl. Sabině to vždycky neuvěřitelně zapalovalo. 
„Jsem zpátky,” vyruší ho Tereza. 
„To byl fofr.”
„Jsi překvapený,” řekne entita. „Lidé se obvykle vyděsí.”
Bódhisattvy a andělé jsou krapet děsivá stvoření. Ne zlá. Mohl by ji namalovat…
„Rovnováha je narušena. Tři duše nemohou odejít. Pomůžu vám.” 
Adam cítí napětí ve stříbrné niti. Začíná se probouzet. 
„Taky jsem někomu slíbil, že s tebou promluvím. Vídá tě během usínání.”
„Budu ho tedy navštěvovat během probouzení.”

Byla jsem asi nemocná. Hůř se mi chodilo a pořád jsem padala. Člověk panikařila, že mám mrtvici, ale volala pak odborníkům, jestli netopýr může mít mrtvici. 
Pak jsme jely k mojí doktorce. Netopýři mají taky svoje lékaře. 
Jízda byla fajn, řidič jel jako s kočárkem. Neodolala jsem pokušení se stočit do dokonalého klubíčka, chytit se drápkem o perlinku (pro jistotu) a zdřímnout si. 
Veterinářka mi předepsala vápník do vitamínů, protože jsem přece jen babička. 
Pak si na mé nožce všimla zlomeného drápku. Prý se neobrušují, protože musím chodit po měkkém. 
Absolvolala jsem ještě manikůru a pedikůru. 
A bylo po kulhání. 

Zůstala sama. Krystal zpíval a vyprávěl o životě svých předchozích partnerů. Viděla vše, co bylo, i to co se dělo nyní. Kdyby se snažila, dokázala by ovlivnit cokoliv a kohokoliv. Stejně, jako pomohla Mariovi zvítězit nad otcem a učinila z něj Nejvyššího. Byla všemocná! 

Pak ucítila slabou nitku vědomí z Města. Otec, manžel, syn… její domov. Už je neuvidí. Nikdy neobejme své dítě…

Veškerý pocit moci byl rázem pryč. Zařekla se, že svou sílu násobenou krystalem nikdy nezneužije. Bude strážit Město a ty, které má ráda. 

Snad jedině… Pokud bude mít vnuka, až dospěje, pomůže mu na cestě do Citadely…

Děkuji za všechny chvíle smíchu, nezapomenutelné hlášky i vtipy, které nikdo jiný nechápe.
Děkuji každému přednášejícímu, který odolal pokušení zůstat v akademických výšinách a sestoupil dolů mezi nás.
Děkuji za všechny momenty, kdy jsme jen s úctou mlčeli, tváří v tvář něčemu většímu než jsme my sami.
Děkuji za výjezdní kurzy, kde jsme deset dnů nemuseli dělat nic jiného než studovat, poznávat a žasnout.
Děkuji, že mám v ročníku dvacetiletou prvostudentku i šedesátileté odborníky ověšené doktoráty.

Děkuji, že nejsme jen spolužáci, ale společenství.
Že i když odejdeme, pořád se budeme mít kam vracet.
A že jsme to spolu mohli prožít.

"Myslím, že bys byl ideální kandidát, proč jsi to odmítl?" zeptala se Albuse Minerva. 
Ten jí oplatil trochu neurčitě bláznivým uchechtnutím.
"Ty máš strach," zamrkala překvapeně.
Albus kývl. 
"Lidé mě následují. Jdou za mnou prostě proto, že já jsem... já. Bylo by to příliš snadné. Udělal bych pár zásadních kroků. A pak dalších. Pak kroky, které už se vymykají zdravému rozumu... nene. Přílišná moc nesvědčí nikomu, drahá přítelkyně, tím méně mně."
Minerva vzdychla.
"Smutné budiž, že nikdo jiný si toho není vědom tak dobře, jako ty. Proto si myslím, že mám pravdu a ten ministerský post bys měl přijmout."
"Nikdy."

Zvuk trhané látky drásal spánky. Drtila pachuť kůže mezi zuby, když vyndával kuli z rány. Milosrdná mdloba nepřicházela.
Horace Layton scházel na marodku s rozpolcenými pocity. Boj utichl, ale vítězství nebylo beze ztrát. Záchvěv úlevy vystřídaly obavy, když spatřil kapitána v chirurgových rukou.
„Hermine se vzdala. Velení převezme pan Barkley,“ oznámil. Taktně odvrátil zrak. 
„Pan Whitrow?“ 
Nepřítomnost druhého důstojníka znepokojovala.
„Padl.“
Uznání už se nedočká. 
„A její kapitán?“ 
Otázka pálila naléhavostí. 
„Také mrtev.“
Pokusila se vstát. Musela ho vidět. Potřebovala se přesvědčit. Dva páry paží ji zadržely dřív, než tělo vypovědělo službu.
„Pokoušejte to a už s rukou nikdy nepohnete!“

„Hagride! Jak procházka dopadla?“ zajímalo Minervu.
„Noo… jak sem se pokusil jim vokázat ty mravence a pavouky, tak to teda neklaplo. Voni si přinesli tu Skamanderovou knížku vo fantastickejch zvířatech, tak to poznali.
Ale našli sme pár naštvanejch zahradních trpaslíků. No a voni ty naše mudlíky pokousali.
Si přectav, voni se svalili jak špalky. Teda ty mudlové. Tak si je Dráp nacpal do kapes a vodnes na vošetřovnu. 
Ale žádný vobavy, už sou zase šeci jako rybky. Poppy povidala, že měli enom tudle… alegorickou reakci. Jako že maj málo magie.
Sou fakt spokojený! Prej se jim tu začíná dovopravdy líbit.“

Pistole jí vypadla z ruky. Bílá vesta se barvila krví. Vpíjela se do sukna i hedvábné podšívky u kabátu. Bolest tříštila mysl na kusy. Pořád byla na živu. 
„Proinnseas!“
Výkřik plný úzkosti. Dotek ztvrdlých dlaní. Fergus z paže strhl šátek. Přiložil ho k ráně.
„Pomozte. Mi. Vstát.“ 
Nutkání pokračovat v boji vábilo. Měla by zůstat. Dokud se nepřesvědčí, že neminula. Dokud se Hermine nevzdá. 
„Musím vás odsud dostat!“ 
Hlava se vzpírala. Síly docházely. Tělo se podvolilo. 
Doktor Dobbler sešíval bok lodníka Torneyho, když se objevil O‘Neill. Podpíral kapitána. Frances se sotva držela na nohou. Obličej sinalý. 
Pak ji vůle opustila.