DMD 2026

"Sylvain, Mathieu, arrêt!" zavolala za nimi Elise.
Oba se otočili právě včas, aby viděli, jak se malá dvířka v polorozpadlé zdi rozrazila silou právě jednoho nadšeného bígla.
"Flambeau!" křikl Sylvain a pes mu skočil do náruče. 
Sylvainovi zvlhly oči dojetím, když zabořil nos do hrubé psí srsti.
"Měl by být s tebou, teď, když máš domov," usmála se Elise, než zavřela, "au revoir, mes amis."
"Rád tě poznávám, monsieur Flambeau. V Londýně tě seznámím s jedním velmi nadšeným společníkem," drbal psa Matthew.
"V Paříži budu teď asi dlouho nežádoucí," povzdechl si Sylvain.
"Nevadí. V Londýně jsi velmi žádoucí. Pojeďme domů."
 

Jaká nádhera, sbaleno nemít; nepotřebovat nic. Vystavit nestoudně svou nahotu, nespoutaně, bez pochybností o sobě, bez ohledů na konvence. Smát se hlasitě anebo plakat do sytosti třeba i bez příčiny, tisknout se holými stehny k teplému koňskému hřbetu, osvobodit duši i tělo, naslouchat burácení vln a smíchu přítelkyně, cítit na kůži sůl a horko a chlad, nebát se ničeho, důvěřovat sobě i světu.

Být sebou.

Dívám se, dívám a vynadívat se nemůžu, vracím se do obrazů jako domů. A když odejdu zpátky do všednosti, mám na rtech sůl, ve vlasech vítr a mezi prsty světlou koňskou žíni.

Radost, čirá radost.

Jede ve vlaku hypochondr a matematik. Hypochondr říká: „Já jedu na Riviéru vlakem, protože mám nemocné srdce, a doktor mi zakázal letadlo.”

Matematik: „To já jsem si spočítal, že pravděpodobnost, že vykolejí vlak je menší, než že v letadle bude bomba.”

O dva roky později se potkají v letadle. Hypochondr: „Můj doktor mi nasadil nové léky na srdce, a tak už můžu cestovat letadlem. A co vy? Opravil jste svoje výpočty?”

Matematik: „Ano, spočítal jsem, že pravděpodobnost, že vlak vykolejí je větší, než že v letadle budou dvě bomby. A tak mám jednu bombu stále s sebou sbalenou v kufru.”

Velká vizita. Z paní doktorky zase oukropeček. 
“Abstinovat, přestat kouřit, brát léky, sportovat, zhubnout. Dneska jsou na to i injekce!” 
Výčet jako by nekončil. Napůl se schovávám za složkou se svými poznámkami. 
To se lehko řekne.
Jak by to vypadalo, kdyby se role obrátily? To by už asi nebyl tak snadný seznam úkolů. 

Později jdu aspoň minimalizovat škody. 
“Chápu, že to nebude snadné. Je potřeba na tom pracovat postupně. Nevím, jaká je teď přesně vaše situace. Co si můžete dovolit. Je potřeba se na své zdraví zaměřit, ale všechny změny nejde udělat hned.” 

Možná stačí jen trocha trpělivosti. Pochopení. Empatie. 

Uslzená Sylvie hladí Slávčiny poničené vlasy, zděšeně poslouchá Drahošovo vyprávění.
Slávka se snaží o povzbudivý úsměv: „Je to za námi. Abych nezapomněla…“ Zachrastí ranečkem svázaným z šátku. Je plný těžkých valounků. „Sbalila jsem vydlakovo zlato. Rozdáš ho těm okradeným?“
Sylvie přisvědčí.
„Vracíme se do Budče, už jsme tam měli být. Ale nejdřív vám musíme s Drahošem něco oznámit.“
Drahoš dívku obejme: „Chceme se co nejdřív vzít.“
„Cože? Ale to přece… Děti… Tak rychle?“ Zaskočená Sylvie se obrátí na Vulpesovy: „Copak vy nic neřeknete?“
Xénie se jen tiše usmívá.
„Prošli spolu ohněm a nerozdělilo je to,“ promluví Evžen. „Myslím, že můžou.“

Nejdřív byl sprostý a agresivní, mínění o vlastní neomylnosti ho dlouho nepřecházelo.
Při spatření notebooku, vytaženého zpod harampádí ve sklepě, se jen ušklíbl. 
Smích ho přešel ve chvíli, kdy zjistil, že soubory byly částečně obnoveny. Největší ránu mu ale uštědřila nenápadná kulatá svíčka, z které jsem před jeho zraky nahřátým nožem vyloupla flash disk. 
Pak už nepromluvil ani slovo. 
Teď bude vše na soudu. Státní žalobce od nás obdržel kompletně zpracované důkazy – fotografie, pořízené pachatelem, jeho poznámky k pěti obtěžováním, jedné vraždě dokonané a další plánované.
Mojí.

Svých činů nikdy nelitoval. Litoval jen sebe.
Doufám, že dostane co nejvyšší trest.

Šichtuse si všiml už ráno. S malým rancem na zádech hned nastoupil směnu. Elániovi teď připadal jiný, ale nemohl přijít na to, proč. Držením těla, výrazem ve tváři? Pak si ale řekl, že je to koneckonců jeho věc, a pohroužil se do své vlastní práce.

Om přemýšlel mnohem déle. Ani ti nejstarší z bohů nepamatovali, že by se nějaký z nich sbalil a Dunmanifestin opustil. Na druhou stranu, on sám měl na život mezi smrtelníky spoustu vzpomínek. A rozhodně nebyly všechny špatné.

Smrť neměl důvod přemýšlet vůbec. Jen si všiml nových přesýpacích hodin se jménem "Policista Šichtus".

Byly plné písku.

"PA3110, zhasly nám všechny monitory kromě umělého horizontu. Žádáme o vektorování."

"PA3110, jste 15 mil od Crawley, 35 mil od letiště. Držte kurz 340."

"Díky... Siriusi, máme problém." Snape zvedl oči od výpočtů.

"Nepovídej, ani bych si nevšiml."

"Jsme moc vysoko a sestupujeme příliš pomalu. Takhle Gatwick mineme. Musíme ztratit výšku."

"Nechci klesat pod větším úhlem než 5 stupňů. Když vyměním výšku za rychlost, nemáme šanci zastavit na dráze."

"Souhlasím. Co obrátka?"

"S tím pocuchaným křídlem jsem rád, že udržím podélnej náklon. Do třistašedesátistupňový otočky se mi nechce."

"Fajn, zbývá jediná možnost. Skluz."

Poprvé spatřil v Blackově tváři čirou hrůzu.

Lovecké výpravě pana Barkleho se podařilo obohatit důstojnickou jídelnu o pár kusů místní zvěřiny. Větší starosti dělaly Frances zásoby dalších potravin. Kolonie neměla mnoho přebytků, které by mohla fregatě postoupit. 
„Myslím, že tady jsme skončili, pane Laytone,“ pronesla vážně, když byly poslední sudy s pitnou vodou uloženy v podpalubí. 
„Vyplujeme?“
„S ranním odlivem.“
Neměli důvod se déle zdržovat. Svůj úkol splnili, jak nejlépe dovedli. Tři ze čtyř vězeňských lodí bezpečně dovedli do cíle. 
Čekala je plavba přes nekonečnou rozlohu oceánu a kolem mysu, jehož jméno námořníci vyslovovali pouze šeptem, zpět k domovu. Než doplují, podruhé překročí rovník a obeplují svět.

To, co se odehrávalo potom, se vymykalo představivosti nejen lidské, ale i božské. Šichtus ztratil pojem o čase i prostoru, a probral se až ráno na kavalci ve Dvoře. Brzy nato se vytratil se slovy, že si musí něco zařídit. Hlava pořád ještě třeštila, ale měl v ní jasno. Nejen v hlavě, ale i sám v sobě.

V Dunmanifestinu si sbalil pár drobností. Co se týče ostatních bohů, s některými se rozloučil, některé ignoroval, a nepochyboval, že další budou rádi, že zmizel.

Pět minut před začátkem směny byl zase ve Dvoře. Nový život čeká.

Asi si bude muset najít podnájem.

"Třeští mi z vás hlava," zabručel Jaroslav.

"Vezmi si špunty," radil dobromyslně Vraspír.

"Vraspíre... Neprovokuj!" varoval Jaroslav pobaveně.

"Nemáš rád dobré rady?" škádlil ho Vraspír dál.

"Ne," přiznal oslovený. "Víš kolik jsem jich už dostal?"

"Asi méně než já," vmísil se do debaty Daniel.

"Možná. Ale tobě zachraňujeme život." Teď už starší učitel nezněl příliš pobaveně.

"Vím a děkuji. Jen... Někdy jsou všechny ty rady břemenem," vzdychl mladší.

"Nechte vážné debaty, bratříčci," přerušil je Vraspír lehce. "Život je krátký a čas je vzácný."

"Máš ještě nějakou druhořadou radu, Vraspíre?"

"Plný pytel!" rozesmál se Vraspír, div mu nespadla z hlavy kápě.

Ležel ve stínu a poslouchal. Šakal mu šeptal, že lidé jsou slabí. Opice tvrdily, že síla je v počtu. Starý had syčel cosi o trpělivosti.

Dobré rady? Jen stěží. 

Olízl si zuby. Slabí lidé? Možná. Ale to lidské mládě mu už jednou uniklo. Počet? Opice umí počítat jen své pracky držící banán. Trpělivost? Ta většinou hlad nezažene.

Zvedl se. Les ztichl.

„Děkuji vám, druhořadí tvorové, za vaše nápady,“ zavrčel do prázdna. „Teď to zkusím po svém.“

O hodinu později byla džungle o něco tišší. A Šér Chán trochu nasycenější.

Rady jsou levné.
Chyby drahé.
Ovšem cizí chyby… ty se vyplatí.

Predlhé dni hodín zameškaného učiva. Domáci učitelia s jemnými hlasmi. Skúšajú, kárajú, chvália. 

Prázdnotváro, akosi úkosom, akoby im nestála za výraz naviac, akoby miesto dievčaťa, ktorého svrbia nohy i mozog videli čosi iné. Niečo, načo je lepšie nemyslieť.

Zatúži po umastených laviciach ukričanej triedy predmestia, takmer vytratená spomienka. 

„Slečna Tirgramová?“

„Ano Orianna?“

„Ako dlho som spala?“

„Váš otec věrí, že se s tým zatím trápit nemáte.“

„Von sa vraj bojovalo. Lode cestujú cez svetlo. A už nie sme dve mestá.“

„Přejdeme si násobilku."

„A máme mágov! Čo ten, čo mi pomohol? Nestaví sa znova? Počula som, že bol ako ja."

Magdalena se posadila na lavičku u pomníku padlých. Natáhla nohy před sebe a zakroutila palci. 

"Odpočíváte, Vytáčková?" zahlaholil předseda.

"Odpočívám, odpočívám. A co ty tady, neznaboh u kapličky?" kývla Vytáčková hlavou ke svatostánku.

"Jdu si pro radu k Truhlářovum," zabručel předseda.

"Nechoď, starej je zas ožralej," radila Magdalena.

"Jenže tomu jinej nerozumí," vjel si rukama na počínající pleš předseda.

"Nervi si ty vlasy, co ti zbývají a svěř se," vybídla ho Vytáčková.

"Já se na ty vaše rady, babo..." Nestihl doříci předseda, protože ho cosi přetáhlo po hřbetě. Upadl.

"Mé rady nejsou druhořadé zboží," zabručela Magdalena a šla předsedu zvednout.

„Chvíli neposedíš, poletucho! Dívka musí být klidná!“ hubuje jedenáctiletou holčičku matka. 

„Zase sis nezapletla vlasy?! Prostovlasé chodí jen bosorky!“ hodí po ní ve třinácti hřebenem.

„Dávej si pozor na pusu! Muži nestojí o užvaněné ženy,“ zahrozí patnáctileté prstem. 

Svého prvního manžela si dívka bere o rok později. Manželství dopadne špatně.  

Když je jí čtyřiadvacet, zamiluje se do ní jiný muž. Nevadí mu, že nosí mužské oblečení a vlasy ostříhané pod uši. Těší ho její bojovnost, odvaha i řeč. 

A ona už dávno od nikoho rady nepřijímá. Udělala všechno správně, a štěstí jí stejně nepřinesly. Je čas začít důvěřovat sama sobě. 

Mayor Byron was settling in his new office. He had so many plans for future development of the city, but first he had to take care of some paperwork.

He opened the letter that his predecessor left him and read it. It contained mostly unasked-for advices that he had no intent of heeding, but one passage caught his eye.

Lastly, do not dismiss those that are of different opinion and might oppose you; their concerns may be real, and you should address them, not suppress.

Byron set the letter down, looking pensively. Even the staunchest adversaries deserve respect, he thought.

Nu, vychovali mě jako pravou královskou nevěstu. I pro nejvznešenější dvůr.

Jenže…

Na svatební noc mě nemohlo připravit dočista nic.

Ani na život s manželem, který vymetá pochybné lokály. Nemiloval mě, ale nakazit mě stihl. Po dcerce už další děti nemohly přijít.

Obratem býval přepracovaný a zoufalý.

Až potom – konec. Tohle si nikdo nedovedl ani představit.

Svobodná, ale pro jaký život? Jen pro dítě…

Až po letech přišlo opravdové štěstí. S mužem, kterého mi otec ani tchán neschválili. 

Jenže dcera se mi úplně odcizila.

A tahle poslední válka mi vzala všechno, i domov. Nezbývá než zavřít oči pod cizí střechou.

Sedím na kamenném prahu, zády opřená o trám, na klíně skicák. Snažím se spoutat světlo. Šedá růžoví, stříbřitá zeleň přechází v olivovou a na stéblech jiskří kapky.

„Zůstanu tady.“ 

„Ino, neblázni.“ Rita vyskakuje jako čertík ze škatulky. „Přišly jsme spolu, odejdeme spolu.“

Marta nevěřícně kouká. „Normální život je dole.“

Ovíjejí mne teplé ruce. Na krku cítím slzy. „Mám tě ráda. Moc. Chci, abys šla s námi.“

Zpod lesa sestupuje postava. Opírá hůl o stěnu, pokládá kbelík. Snědá ruka láme kus divoké plástve. Vrásky nezmizely, brada je hladká. Bez stínů strniště. Vlasy má sepnuté sponou.

Burrnesha, panna z přísahy, voní medem.

Randící sezóna pokračovala a Dokonalá se nevracela. 
Bicásek už měl zpátky doma Kočenu. Radili mi, že to přebolí a najdu si jinou ženskou. Když jsem se jich zeptal, jestli by si jen tak našli jiný protějšek oni, najednou je radění přešlo. 
Kde jen může být? 
Je opravdu někde s jiným klukem? Co když se jí něco stalo? Snad… ji neulovil jestřáb? 
Bicásek a Kočena e po ní v Budči porozhlédli. Prý byli i za věží a nikde po ní ani vidu ani slechu.

Dokonalá dorazila za dva dny. 
Prý potkala kamarádky z jiné kolonie a pár dní se to protáhlo. 

"Nejde," pronese žena smutně. Její výraz přechází z malátnosti k vyděšení. "Nejde?"

"Ne," pronese Eremi tvrdě. "Máte všichni v sobě vetřelce, nedokáži vás rychle dostat k nám na ošetřovnu, abychom vás mohli zachránit." 

"Přileťte pro nás."

"Nemáme čím, létající plošinu máme poškozenou."

"Odvezte nás něčím. Určitě to nějak půjde."

"Na Covenantu nebyla žádná vozidla. Je mi to líto, ale nemohu pro vás nic udělat.“ 

Eremi věděla, že tady jsou všechny rady marné. Mohou dojít jedině pěšky. A pokud to nestihnou, vyklube se z nich vetřelec, který ohrozí nejen ji, ale i další kolonisty ze základny. 

"Neexistuje rada, která by fungovala." 

„Nerozlúčila som sa,“ šepla Paula a zaplavili ju vizuálne podnety. 

Z jagotavého trónu žiarila striebrovlasá žena. Odrážala sa v tisíckach zrkadiel, transformovala sa, kraľovala obrazom najumeleckejších štýlov, sochoradia niesli jej dokonalú podobu.   

Paula zacítila podivné motýlie chvenie. Nemohla od nej odtrhnúť zrak.     

„Čoho sa najviac bojíš, keď zaznie láska?“ ženin hlas bol podmanivý. 

Prapodivná otázka. 

„Nepočúvaj ju!“ Paula prižmúrila oči. V nepodstatných tieňoch sa tiesnili klietky. S ružou, srdcom zvonu, prsteňom. A líškou.

„Nesnívaj! Neponocuj!“ štekala smutne, „Nehľadali sme kocúrovu stratenú zamilovanosť, však?“

Žena, so zrkadlovými odrazmi, povstala. 

„Proti láske všetko druhoradé. Nastáva zatmenie mesiacov. Láska zaplní celú moju Vôbeckde.“  

„Kouknou, mládenče,“ píchla majitelka krámku Rady, kletby, kuří oka do ceníku. „Výborná rada, první kategorie, za tu mi dají..“

„O čem nevím, že mám doma?“

„Starý krámy mě nezajímaj. Dají mi deset zlatek. Pak máme radu dobrou, druhá kategorie, za zlatku.“

„Já chci jen vědět, jestli si mám vzít Mařku.“

Baba ukázala na ceduli: Rady manželské neposkytujeme, toto jest podnik solidní, se zárukou pracující.

„Ale můžou naproti k vodníkovi. Má dvě utopení za cenu jednoho a dobře se utopit - to vyloučí možnost špatně se oženit. Mařku šplouchne taky, ať se holka netrápí… Daj mi groš za nevyžádanou radu šesté kategorie.“

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si za Ančou nešiel. Veď v stredy za ňou každý týždeň chodíš.
- Jáj, starý môj, Anču mi ty ani nespomínaj. Minule mi poradila, že si mám vlasy ostrihať a pozri, ako to dopadlo.
- Veru, a mne sa ti hneď zdalo, že sa to tu nejak viac leskne. Ale Pištík, to ti je dnes moderné mať hlavu úplne vyholenú. Vari sa to Anči nepáči?
- Anči aj hej. Ale Mariena ma od tej doby nechce ani vidieť. A predsedová žena tiež nie.

Alex se zhroutil.

Ležel na zemi a nekontrolovaně vzlykal.

Jak mohl něco takového dopustit?

Den rychle přešel v noc a ta zase v den.

Alex se za tu dobu nezvedl. Skoro se ani nepohnul.

Vtom uslyšel cinknutí svého telefonu. Nová zpráva.

V Alexovi se rozhořel plamínek naděje. Zvedl mobil a ten plamínek zase rychle uhasl.

"Další úkol, X. Dnes v podvečer tě navštíví informátor," stálo ve zprávě.

"Na nějakej další cíl vám seru! Opustila mě žena s dítětem," odepsal Alex zuřivě.

Vzápětí se dostavila odpověď: "Na to kašli, máš tu práci. Jseš chlap, tak se vzmuž!"

"Končím," napsal Alex naposled.

Důvod, proč Freyja odešla do enklávy a opustila civilizovanou společnost, byl ten, že to byla společnost, ve které chybělo obyčejné porozumění, vřelost, láska.

Začínalo to už narozením. Oddělení matky a dítěte už v prenatálním stádiu, dál i po narození.

Vše obstarala různá zařízení. Houpala postýlkou, připravovala výživu, jen aby bezbranné dítě nepotřebovalo rodiče.

A když se u nějaké ženy přeci jen vyskytl záchvěv mateřské intuice, která se projevovala tělesnou potřebou dítě držet a projevovat mu něhu, hned si vyslechla rady, jak tímto chováním dítě poškodí, že ho má nechat vyřvat, aby nebylo závislé na druhém.

Ne, tohle už nedokázala vydržet.

Alberto, s nohama široce rozžabenýma, úplně neromanticky seděl na romantickém balvanu. Zíral do rákosí, ve kterém zmizela Kulevra.

„Lituješ?” zaskřehotal skokan.

„Vůbec. Já jí ten sud přeju!”

„A dál?”

Princ pokrčil rameny: „Bodla by dobrá rada!”

Všechen bodavý hmyz okamžitě zpozorněl. Včely se zarazily v letu a významně zabzučely. Vosy pomlaskávaly.

„Pusu!” zaduněl obrovský sršeň.

„Pusu! Pusu!” bažina ožila a začala skandovat. 

Alberto se rozzářil: „Ženiální! Když nevíš co, vraž tam polibek!” Přivřel oči a svůdně zamrkal.

Skokan protočil jazyk: „Jako vážně?! Co následky?!

Princ zamával do davu a rozjařeně našpulil rty: „Žábovina! V tomhle fandomu to nakonec vždycky dopadne!”

S omezením tělesného pohybu se naplno rozpohybovaly duševní procesy. Teď, v okamžicích před rozhodnutím, bojovaly obě podstaty za své zachování. Zvířecí radila ponechat si přímočarost, jednoduchost a vědomí sounáležitosti, lidská radila pochybovat a hledat. Někteří od lidské existence nepotřebovali utíkat a jiní se k ní nepotřebovali vracet. Kolik lidí, tolik příběhů a každý jiný, jiné premisy, intermezza i závěry. Někomu bylo snáze v lidské kůži, někomu ve zvířecí, někomu v obou a jinému ani v jedné. Hora jim zaujatě četla v duších a ptala se, kolik jsou schopni poznat, obětovat, změnit, nést dál a zapomenout. Mlha dál houstla a uspávala.

Jsou věty, jejichž znění si zapamatujete na celý život: "Srdeční ozvy nula, plod nedefinuji!" 
V tu chvíli se vám zastaví svět. Z počátku žijete od nádechu k nádechu, od minuty k minutě, od hodiny k hodině. Najednou se to překulí a je to měsíc, dva, půl roku. Bohužel se i v této době musíte potkávat se spoustou lidí. 

V lepším případě váš stav nekomentují, v tom horším vás chtějí dobře mířenou radou podpořit. 
"Vždyť to ještě nebylo dítě."
„Jsi mladá, máš ještě čas.“
"Bylo to takhle lepší, příroda ví, co dělá."

Nepomáhají! Naopak, máte sto chutí poslat dotyčného do prdele.
 

Kecají dva staříci a jeden povídá: „Ti řeknu Karle, je to děs, mám strašnou zácpu.”

Karel mu odpoví: „Venco, máš štěstí, že ses svěřil. Právě mi přišel nový superlék z Číny, jsou to takovýhle kapky, ale musí se pečlivě dávkovat. Jak dlouho ti to trvá k domovním dveřím?”

„Sedm minut.”

Karel nakape kapky a znovu se ptá: „Jak dlouho jdeš po schodech do bytu?”

„Dvě minuty.”

Karel znovu nakape a povídá: „Teď běž v klidu domů a uvidíš.”

Druhý den se potkají a Karel se ptá: „Tak co?”

A Venca odpoví: „Kámo, jsi borec, sekl ses jenom o tři schody.”

Píseň dojemná a varovná o strašlivém osudu těch, kteří špatným radám naslouchají.

Kumpáni radili, jen se vzmuž,

nenech si nic líbit, braň se už!

Tak hádku, zda pěšky či za ojem

řešil jsem na meče soubojem.

Neměl jsem poslouchat, mordyjé,

rady druhý kategorie!

Máti má dobře mi radila 

Abych už pálenku nepila!

V hospodě však vždy mi nalili

Až mě tou pálenkou zabili!

Měla jsem poslouchat, mordyjé,

rady první kategorie!

A my jsme se zas stali bandity, 

I když naši říkali, ty ty ty!

 Hojný lup práskači radili,

na katově oprátce jsme skončili!

Neměli jsme slyšet, mordyjé,

rady druhý kategorie!

"Dobrý den," pozdravil pán obří obrazovku.

"Dobrý den, čím mohu posloužit?"

"Jsem tady pro radu?"

"Samozřejmě, vyberte si prosím jeden z přednastavených balíčků," odpověděla obrazovka a nabídla možnosti.

"Neexistují ještě další možnosti?"

"Je mi líto. Mé možnosti jsou omezené. Jsem umělá inteligence vyvinutá společností KREBLOM. Kontaktujte prosím danou společnost."

"V tom případě si vezmu ten poslední balíček..."

"Je mi líto, ale na vašem kontě není dostatek financí. Ruším vaši objednávku." 

***

Pán procházel ulicí, když najednou vrazil do překvapeného žebráka. "Omlouvám se," řekl prostě.

"Nic se neděje! Určitě jste tady také, abyste vystál frontu. Rozdávají dobré rady druhé kategorie zcela zdarma!" 

“Pane, tam bych nech…”

Velvyslanec se otočil, ruku výhružně zdviženou.

“Jak se opovažujete? Vy máte sloužit, ne obtěžovat občany Republiky!”

“Pane, já vás chtěl…”

“Vy jste chtěl?” Velvyslanec zvolna nabýval čím dál červenější odstín: “Co máte co chtít?”

“Já jenom…” Lefty se naposledy pokusil, ale nebylo mu dopřáno.

“Vaše výmluvy mě nezajímají! Taková druhořadá náhražka za člověka mě nebude zdržovat od práce!” Kapky slin mu odletovaly od úst: “Můžete být rád, že vás nenahlásím!”  Znovu se dramaticky otočil. Plášť za ním vlál.

Lefty počkal pár vteřin. Ozvalo se zaječení a rána.

“...jsem chtěl říct, že je tam nezakrytý výkop,” dokončil.

Býval subalterním úředníkem říšepána. Celý život měl dobré nápady, ale nikdo mu nenaslouchal. Přestože se vyznal v mnohém, byl jeho názor skrz naskrz zbytný. Nikoho nezajímal, i když byl chytrý a... ano, musí se uznat že i přehnaně ambiciózní. Byl úředníkem úředníka - radou rady. Byl občanem druhé kategorie s prvotřídními postřehy, třeba: "Nenos na hlavě toho netopýra, vypadáš jak vocas." Věděl, že v něm je mnoho... že má světu mnoho co dát. Nejenom všední posluhu zvonílkům zvonečkem... Jenomže DOBRO, ve strnulosti vlastního "já na bráchu - brácha na mě", o jeho přínos nestálo... Tak teď... teď všem ukáže. A všichni uvidí!

Trnilam dopadl na zem a rychle okolo sebe vyčaroval zábranu. Jenže kouzelnou bariéru netvor záhy rozsápal. 

Kdo uteče vyhraje. Vajgorovi proběhla myslí jedna z otcových rad. Hned ji zapudil. Hloupost! Přece v tom Trnilama nenechá.

Vyskočil ze schránky. Netvor čekal jen na to. Vajgor se ani nenarovnal a už na něj stvůra útočila. Natlačila jej zpět do kamenné schránky. Stáhl ji tam s sebou. Vajgor rozpálil ruce a zanořil je do přízračného těla. Netvorovy pohyby zrychlily, jakoby mu žhnoucí dlaně způsobovaly zranění a on se marně snažil ze sevření vymanit. Trnilamova past zapůsobila. 

Škoda jen, že Vajgor uvízl na dně. 

Kráčeli k domu guvernéra. Pod střevíci skřípal písek. Odpolední slunce žhnulo k nesnesení. Frances cítila v zádech prázdné pohledy. Vězni v žaláři bez mříží.
Guvernér je přijal v salónu. Nablýskané pozlátko uprostřed prachu a utrpení.
„Měly připlout čtyři,“ pronesl nezaujatě.
„S lítostí musím oznámit, že Harpyji jsme ztratili.“
Guvernér ledabyle mávl rukou. Nikdo nebude truchlit pro ztracené duše.
„Máte ještě něco na srdci, kapitáne?“
„Mám na palubě šestnáct mužů z Chiméry. Osvědčili se a mám podstav.“
„Chcete mít takovou chátru v posádce? Nezdá...“
„Pašeráci a zlodějíčci. Ale schopní námořníci.“
„Je to vaše zodpovědnost.“
O šestnáct hladových krků na hrbu méně.

Mysleli to se mnou určitě dobře, když mi dávali různé rady. 
Nos košilku, ať nenastydneš (Nesnášela jsem ji, jak jsem mohla, odhodila ji, dodnes žádnou nenosím).
Ponožky, kde máš zase ponožky! Koukej si je vzít, zima od nohou je nejhorší! (Jako u košilky. Ponožky jen do bot, doma letí okamžitě dolů).
Nelítej jak šuspajtl, seš samá modřina, dá se do tebe kostižer! (Babička. Po pravdě, kostižer mě v dětství děsil docela dlouho).
Ale babička mi dala ještě jednu radu do života, a tu si pamatuju dodnes: 
Lhář musí mít dobrou paměť! 
A proto nelžu. Kdo by si to měl pamatovat…

„Dámy a pánové, hovoří první důstojník. Potýkáme se s několika technickými komplikacemi, kvůli kterým jsme nuceni nouzově přistát na londýnském letišti Gatwick. Letíme bez motorů, proto bude průběh přistání nestandardní. Prosím, zachovejte klid, zůstaňte na svých místech, připoutejte se a následujte pokyny palubního personálu…“ Snape se spojil s vedoucí stevardkou. „Auroro, příprava kabiny na nouzové přistání. Dosednutí zhruba za 10 minut.“

„Rozumím, Severusi. Jdeme na to.“

„Co se děje?“ začalo se ozývat z řad cestujících. „Hej, to jsme přišli o motory?“

„Jak zaznělo od druhého pilota –“

„Jo, slyšel jsem. Ale jak mám sakra zůstat klidnej? To by mi poradit nemohl?“

Nechejte si dobré rady druhořadé jakosti, 
mám právo si rozbít hubu podle vlastní libosti!

Občas jednat nedospěle a vyvádět hlouposti
i narazit na mantinel obyčejné tuposti. 

Chybovat je přece lidské, nebudu se omlouvat, 
proč mě za to rovnou soudit, popřípadě pomlouvat?

Obuli jste moje boty? Prošli stejnou stopou? 
Vy soudcové samozvaní, co si rádi kopou? 

Chci jen lásku bez podmínek a jistotu v náruči, 
nemusí mít žádnou starost ten, kdo za mě neručí.

Kritiku si radši nechte, neposílí, otřese, 
ukliďte před vlastním prahem, komentářů zdržte se. 

Respektujte, pokud mluvím, nebo mlčím zarytě, 
nevolejte: "vystrč růžky!", chci být ve své ulitě! 

„Takže Terinku někdo zabil, protože je úchylná?” Paní Svobodová vyfoukne kouř Romanovi do obličeje a poslepu odklepe popílek do půllitru. „Do hajzlu! Pepo, nalij mi další!”

„Proč nám nic neřekla?”
„Třináctileté děti jsou snadno ovlivnitelné. Neví, jak má vypadat vztah. Čerpají divné informace z mizerného obsahu na internetu,” odpoví Blanka. „Bohužel nevíme detaily. Její mobil se nenašel.”
„Ale my se o všem bavili otevřeně. Že na ni bez jejího souhlasu nemá nikdo co sahat, že žárlivost není láska… Co jsme udělali špatně?” 
„Nevíme…” Blanka se nadechne. „Popravdě — něco víme. Tenhle případ jsem konzultovala s jasnovidcem… můžu vám dát jeho číslo.” 

Žena si povzdechla. „Sice už se vlastně znáte, ale prosím. Thomasi, seznam se s Erikem. Eriku, víš že do osudu té dívky nemůžu zasahovat.“

Thomas si s lehkou nedůvěrou prohlížel zrzavého dlouhána. Jako lišák mu byl sympatičtější, třebaže kousal.

„Vy ne, madam, ale ve vší úctě, mně v tom nic nebrání,“ poťouchle se ušklíbl, čímž si vysloužil varovně pichlavý pohled jejích krystalkových očí. „Prosím, Helena pro něj hodně znamená.“

Žena svolila a nechala chlapce o samotě.

Erik zvážněl. „Udělám, co budu moci. A tobě radím, abys myslel hlavně za sebe. Bezpečí je fajn, ale svobodu ti pak už nikdo nevrátí.“

Grievous si zamnul pařáty. Tohle bylo neočekávané štěstí.

Nebyli ani vedle sebe v celách. V jedné vždy seděl jeden vězeň, obklopený magnaguardy. V obou vedlejších bylo přecpáno dalšími elitními droidími zabijáky.

Grievous chodil od monitoru k monitoru a pochechtával se.
Pak se za ním ozvalo zakašlání.
"Co tu chceš?!"
"Poradit. Neměl byste jim kromě zbraní odebrat i zbroj?" zeptal se návštěvník, který vypadal trochu jako senátor za Naboo.
"Proč? Copak si myslíš, že stráže umlátí brněním?"
Návštěvník pokrčil rameny a zmizel.

Když jeden vězeň opravdu umlátil stráže brněním a osvobodil ostatní, Grievous usoudil, že ten pan Rumburak měl asi pravdu.

Alfred Reuß moc nepil, ale o to raději v hospodě mastil karty a hádal se.

Třebas o tom, že u Olší straší hejkálek. Kdo tudy jde, tomu na záda skočí a zvalchuje ho.

"Nesmíš se dát. Stačí kapsy obrátit a nemá nad tebou moc."

"I nestačí. Ještě vestu, ať nepozná, kde záda máš."

"Nejjistější je i boty přezout."

"Proč tak složitě?" promluvil Reuß a vynesl trumf. Nejdřív zeleného krále, potom radu.

"Stačí chleba. Kdo ho má u sebe, tomu dá pokoj."

Znělo to učeně. Spoluhráči pokyvovali a pan Reuß se zastyděl. Nikdy to neověřoval. Vyprávěla to jeho bába na přástkách.

“Ctibume, chlapče, potřeboval bych…”

Arcikancléř Vzoromil se zastavil v půlce věty. Ctibum vypadal, že je na pokraji zhroucení - ještě o trochu víc, než obvykle. Pokaždé něco naťukal do klávesnice, přečetl si kartičku s odpovědí, a pak udeřil hlavou o stůl.

“Tak zlé to snad nebude.”

“Hex se zbláznil,” zakvílel Ctibum: “ať mu řeknu cokoli, odpoví Skvělá myšlenka, pane, nebo nějaký podobný blábol.”

“Báječné,” rozzářil se Arcikancléř: “je vidět, že GPT funguje!”

“GPT?”

“Giboní pomocná tlupa. Dáte otázku, opice napíšou tisíc odpovědí, a pak z nich vyberou tu nejlepší.” Usmál se: “Jak vidím, konečně jim došlo, že mág má vždy pravdu…”

„Copak sháníte, Drachomyre?“ vyzvídal zvědavě Crotus, „Péče o tvory magické z pera Světlana Velkohubého, dobré rady pro chov kouzelných mazlíčků?“ přečetl si název knihy, kterou Drachomyr držel v ruce. „Na co to?“

„Mám doma Chiméru. Chci zkusit, jestli by se nedala ochočit,“ přiznal oslovený neochotně.

„Zajímavé, ale u Světlana bych být vámi raději nepátral. To byl takový druhořadý čaroděj a jeho rady jsou také tak trochu… druhé kategorie.“

„Jak to?“

„No, třeba doporučuje ochočit baziliška tím, že se mu upřeně zadíváte do očí.“

„Oh…“

„Dokonce se rozhodl předvést to názorně.“

„A?“

„Zkameněl. Tam, ve výklenku u okna, to je on…“

Felixe zasypaly ženské. Vincenc bojoval s fanoušky. Walter vyslal do boje Ferdu a zavřel se v loďáku. 
Klaudie nečekala, až si někdo všimne jí. Vyhrábla z paměti všechny ty "dobré" rady, jak být lepší, spolu s frustrací, že je nedokáže následovat. Celé to zabalila do pocitu, že je všechno na hovno a vrhla k Eliovi.
Srdce boha na jeho hrudi po dárku hladově chňaplo a předalo dál. Krize středního věku plnou silou zasáhla boha naprosto nepřipraveného. Na okamžik strnul, pak se Eliovi v hlavě rozječel až kámen na jeho hrudi praskl. Nakonec vystřelil pryč, ve snaze tomu šílenému pocitu utéct. 

Stáli v zahradě a hleděli vzhůru.

„Dokážeš to!”

Malvína mrkla na schodiště vyskládané z rozbitých skel. Mířilo do nebe. 

„Mám strach!”

„Máš svoje sny!”

Motýli mávli křídly. Zakroužili kolem Metoděje a přistáli. Pokryli jeho tělo, ruce, ramena i hlavu. Z barevného hroznu vykukovaly jen velké klučičí oči. 

„Všechny zůstávají s tebou!”

Nemluvil, ale jeho oči křičely: „Vytvoř si nové! Jsi Malvína!”

Zakryl je soumrak.

„Musíš jít! Teď!”

„Sama?”

Chodbou se rozlehlo cupitání. Do místnosti se protáhl potkan. Očichal Malvíně nohy a šťastně zapanáčkoval.

Holčička začala stoupat do noci. Nebyla sama. Na rameni se choulil Ratko a spokojeně vrtěl holým ocáskem.

Pláň se blýská kovem. Září vítězstvím. 

Dokonale ostrou uličkou mezi sektory Ladění a Tůrování kulhá zlatý retrívr. „Týnko, počkej,“ stará žena pajdá ještě pomaleji.

„Tudy nemůžete, paní,“ pořadatel se snaží chytit fenku za obojek. „Uvolněte koridor pro stroje vítězů.“ Pes vrčí a uhýbá, mladík ztrácí trpělivost. „Zmizte odtud i s tím čoklem!“

„Masaryk psal, že vlastenectví je láska, ne nenávist,“ mumlá babička. Bere psa a pomalinku se štrachá za zábranu.

Mladík ji neomaleně postrkuje. „Nechte si ty kecy a pohněte, než vás rozmáznou. Pro čistou trasu jsou ztráty povoleny!“

Od Hradu duní motory. Kolona sviští mezi davy. Vzduch páchne benzínem.

Sibylla Trelawneyová přivlála do ředitelny. „Sesedněme se do magického kruhu a zeptejme se orákula, kde se ztracení nalézají.“
„Jistě,“ odpověděla nepřítomně Minerva. „Sesedni se. Já musím…“
„Esli chceš jít zametat ty chodby, tak nemusíš,“ zahalasil Hagrid, který se také procpal dveřmi. „Máme je šecky. Sou na vošetřovně. Tři posbíral Dráp kolem jeskyně, kentauři přivedli další štyry, dva sme vylovili z jezera, jednoho sundali z havraspárský věže, jeden připajdal sám a jednoho přived Aberforth z Prasinek.“
„To je ale jen dvanáct!“
„Eště Laděnka. Vona prolítla votevřeným voknem do knihovny. Do voddělení s omezeným přístupem. Čte si a vodmítá se votamtaď hnout.“ 

„Teraz to nemôžeš vzdať,“ hlasy k Paule prichádzali z mimoskafandrových priestorov. 

Cítila sa úplná, poskladaná správne. Levitovala bez pomoci. 

„Už je neskoro!“ nepatrilo jej. Brafčáky zachraňovali mechanické srdce hviezdoletu Aramídia a striedavo KRochGrali. „Ale nie je koniec.“ 

„Shalom alejkum, Brafčíci!“ 

Paulu udrel do helmy mačací chvost a do nosa molekuly kyslíka. 

„Nenechajte sa oshaliť,“ kocúr Miau popieral pravidlá beztiaže, „Ste v Nikdyvždy! Svoju misiu ste splnili.“

Miau sa roztiahol, Brafčáky scvrkli, keď zamraučal. „Poznáš slová?“ 

Písmenká sa zhmotňovali, zablikali. Do ticha Aramídie prečítala: „Ako by som tu nebola...“ 

„...však už som fuč!“ parafrázovala slová uprostred zrkadlovej sály. 

„Vitaj vo Vôbeckde.“