Moje články

I přes ten nepříjemný fakt, že cesta do Jezerního města neproběhla příliš pohodlně a komfortně, se všichni během uvítací hostiny potěšeně usmívali.
Tedy alespoň do doby, než došlo na místní zvyk uvítat příchozí jablkem.
"Sněz to," poručil Thorin Filimu, který odmítavě křížil ruce.
"Ne, držím dietu," bránil se trpaslík se zarputilým výrazem.
"Jablko je ovoce. To je dietní." Tón, jakým Thorin vyslovil ovoce, byl jen o něco málo zhnusenější, než kdyby mluvil o zelenině.
"Držím jablečnou dietu," poopravil se Fili.
"Proč to tak komplikuješ?"
"Tak promiň, strýčku, ale teď jsem dva dny v sudu čuchal vůni jablek. Nechci ho jíst!"

Thranduil se na svém trůnu poněkud narovnal, aby před synem neseděl vyloženě ležérně rozvalený.
"Pověz," vyzval Legolase hlubokým melodickým hlasem, "co tě trápí, synu?"
"To ti trpaslíci," přiznal elfský princ neochotně.
"Trpaslíci? Co je s nimi?"
"Proč tu musejí být zavření?"
"Tobě vadí, že jsem zavřel narušitele našich hranic?" Thranduil se na trůnu již zcela narovnal a nechápavě krčil obočí.
"To ne," snažil se najít vhodná slova Legolas, "ale oni jsou takoví..."
"Hrubí?"
Legolas zavrtěl hlavou.
"Hloupí?"
Další zavrtění.
"Hamižní? Hrabiví? Páchnoucí? Zlí? Malí?"
Legolas stále vrtěl hlavou, až náhle rozzářeně kývl.
Thranduil se podivil: "Malí?"
"A oškliví," potvrdil Legolas.

"Dnes jsi až podezřele dobře naladěn, Sarumane," zasmál se Gandalf poté, co s jindy nepřístupným Bílým čarodějem strávil příjemnou hodinku debatou nad kvalitou dýmkového koření hobitů.
"Našel jsem si totiž někoho, kdo mě vždy vyslechne a dá mi dobrou radu, pokud ji potřebuji," vysvětlil s tajemným úsměvem Saruman.
"Inu, každý by měl mít někoho, s kým si rozumí. Nějakou tu spřízněnou duši."
"Přesně tak, Gandalfe," usmál se Saruman zatímco sledoval jak nasedá do sedla.
"Gandalf našel Prsten, co mám dělat?" ptal se o pár okamžiků později svého vidoucího kamene.
Zabij pulčíka, přines mi Prsten...
"Velmi rád," odtušil Saruman s pousmáním.

"Mamííí, už to začíná!" Lucinka se nadšeně sápala po ovladači, aby zesílila na televizi zvuk.
"A o čempak, že to je?"
"Přece o nutrii," převrátila Lucinka oči nad tím, jak je její maminka out, "to vědí všichni."
Maminka to tedy rozhodně nevěděla, a tak se usadila vedle Lucinky na pohovku a spolu s ní sledovala osudy malé nutrie.
"Jé, hele mami, ona má na hlavě z toho kožíšku číro," zvolala náhle Lucinka pobaveně, když nutrie vylezle z vody.
"Číro?" Maminka se nestačila divit, kam Lucinka na ta slova chodí.
"No jasně, Hannah Montana taky jedno má. Můžu mít taky číro?"

"Aragorne, tys neslyšel, že jsem tě volal?"
Aragorn přesměroval pohled od okna k Elrondovi a přestal okusovat husí brk. "Píšu báseň," vydechl zasněně.
To Elronda překvapilo: "Báseň? Ty?"
"Ano, pro vaši dceru."
To elfa překvapilo ještě o něco víc. Nakrčil čelo: "Nejsem si jist, že je nutné psát Arwen básně."
"Máte pravdu, vždyť ona sama je tou nejsladší básní a vrcholem veškerého umění, které mohou lidé kdy stvořit...Raději ji hned půjdu požádat o ruku!"
"Já to myslel spíš tak, že nemá cenu jí psát báseň, jelikož jsem ji zrovna ráno poslal do Přístavů," podotkl Elrond do již ztichlého pokoje.

Thorin se probral.
VODU?
"Ano," zachraplal trpaslík a přijal čutoru, "mám pocit, že jsem dostal přes hlavu snad celou horou."
VE SKUTEČNOSTI TO BYLO PÁR RAN MEČEM A NĚKOLIK ŠÍPŮ. OH, A TAKY TA KUDLA V ZÁDECH.
"Cože?!" Thorin se začal pokoušet dohlédnout na vlastní záda.
VÍTE, NEVYKLÁDEJTE SI TO ŠPATNĚ, ALE UŽ POTŘEBUJU JÍT, TAK POKUD BYSTE BYL TAK LASKAV A PODÍVAL SE KE SVÝM NOHÁM...
"Proč?" Thorin otočil nahněvaně hlavu směrem ke svému dobrodinci a chvíli bezvýrazně zíral na bílou lebku. "Aha," prohlásil pak a sklonil hlavu dolů, ke svému vlastnímu mrtvému tělu.
MŮŽEME?
"A vyhráli jsme alespoň?"

Vedle poklidně pokuřujícího Munga Hrdonožky zastavil cizinec na černém koni.
"Kraj...Pytlík," zasyčel.
"Jó tak vy jedete za panem Bilbem, já si hned říkal, že pojedete zrovinka za ním," pokýval hobit hlavou a sjel cizince nesouhlasným pohledem.
"Poslyšte, pana Pytlíka ale teďkon neseženete. On zase někam vyrazil, pořád někde trajdá, a to už mu je tolik, že by měl mít trochu rozumu, a nehnat se za nějakým bláznivým dobrodružstvím," rukou máchl směrem ke Kraji a cizinec v černé kápi bez poděkování tryskem vyrazil.
"Říkal sem, že tam není," zabručel Mungo nenaloženě. Ten člověk mu úplně zkazil požitek z večerní dýmky!

Po průzkumné výpravě do vrcholků stromů Bilbo slezl zpět na elfskou cestu. K jeho překvapení tam nebylo po trpaslících ani stopy.
"Haló?"
Bilbo nervózně přešlápl z nohy na nohu. "Bude to v pořádku, hlavně klídek, důležité je nesejít z cesty..."
V koruně nad sebou zaslechl nějaký hluk a s ukazováčkem připraveným obviňujícně ukázat na schované trpaslíky se po něm ohlédl. Vzápětí ale zděšeně zaječel. To když zjistil, že se na něj z koruny stromu šklebí ošklivý pavoučí exemplář.
Bez ohledu na své předchozí přesvědčování o důležitosti klidu a zůstání na cestě, se nyní Bilbo rozeběhl přímo do temného okolního lesa.

"Mluvíš dobře, jezdče na soudku," zavrčel spokojeně Šmak po další Bilbově ódě na jeho dokonalost.
"V tvé přítomnosti mi krásná slova přicházejí sama na mysl, ó velkolepý Šmaku," pokračoval hobit nervózně.
Šmak náhle přiblížil hlavu téměř až k Bilbovi:"Tak mi řekni, jaký myslíš, že mají tvar mé zuby?"
Bilbo zaskočeně zalapal po dechu. Pak mu ale došla správná odpověď a zbledl. "K zabíjení," vydechl tiše a nahmátl v kapse Prsten.
"Správně, ten nejdokonalejší tvar k zabíjení všech lupičů," zasyčel Šmak a chňapl tlamou v místě, kde ještě před chvílí stál Bilbo.
Ten už ale díky Prstenu pelášil dávno pryč.

"Musíme Šmaka zmást. A pak zlikvidovat." Thorin přejel ostatní zkoumavým pohledem, aby zjistil, jestli dostatečně vnímají. Když usoudil, že ano, začal klacíkem črtat do hlíny bojový plán.
"Dvaline, ty povedeš skupina jedna k výhním. Připravte je k použití. Já povedu druhou skupinu s úkolem nalákat tam Šmaka. Třetí skupinu," a tady si Thorin zhluboka povzdychl, "povedeš ty, Fili. Vaším úkolem bude zajistit, aby Šmak neutekl z Hory."
Fili se pýchou celý nadmul: "Jistě."
Thorin si znovu povzdychl. "Stačí když ho nepustíte dál než do druhého poschodí. Pak by mělo..."
"Strýčku," přerušil ho Fili, "já to zvládnu odvelet sám. Věř mi."

"Thorine, musíš to udělat!"
Balin přecházel sem a tam před kamenem, kde se zkříženýma rukama seděl zachmuřený dědic království pod horou.
"Je to zbytečná práce navíc," zabručel Thorin.
"Ale slovo dělá krále. A ty i Bilbo jste tu smlouvu podepsali," vrtěl Balin hlavou.
Thorin si odfrknul a otočil hlavu směrem od Balina. Ten netrpělivě zadupal nohou v okované botě. Pak si i založil ruce v bok a nespokojeně zamlaskal.
Nakonec se, přesně jak Balin předpokládal, Thorin otočil zpět: "Nemůžu za to, že se nechal spálit na prach!"
"Ale přesto jsi povinen ten prach dopravit do Kraje. Bylo to ve smlouvě..."

Jednoho večera připlul spolu se čtyřmi přáteli do Šedých přístavů. Čím se zabýval do té doby bohužel není nikterak známo. Faktem ovšem je, že samotné přístavy na něj zapůsobily natolik, že podle nich přijal svůj přídomek. Od těch dob mu nikdo neřekl jinak než Gandalf Šedý.
Miloval cestování. V pěti říších byl stíhán pro potulku, v Kraji dokonce i pro pobuřování a mravní ohrožení mládeže. V ostatních říších ho ctili jako zcestovalého mudrce, který si vždy ví rady.
Spáchal sebevraždu skokem do propasti v Morii, když vyšlo najevo, že unesl čtyři hobity a poslal je na jím vymyšlenou sebevražednou misi.

Harry, Ron a Hermiona se odhodlali k zoufalému činu. Vydali se na Ministerstvo kouzel pozměněni mnoholičným lektvarem. Všechno šlo dobře. Tedy až do doby, kdy...
"Cattermole, v mé kanceláři stále prší," zarazil je postarší kouzelník.
Ron, na kterého neznámý upíral pohled, pokrčil rameny: "Zkusil jste deštník?"
"Hele, nic si z toho nedělej, nemohl jsi tušit, že zrovna jede dolů vyslýchat tvojí manželku," chlácholil Harry přítele o pár chvil později.
"Ve skutečnosti to není jeho manželka," podotkla Hermiona.
Ron se po obou podíval zoufalým pohledem: "A kde jsou teď všechny ty řeči o tom, že každý by chtěl svůj kousek nebe?"

"Už je tady zas," povzdychl si starosta Jezerního města při odtrhávání listu kalendáře. "Dnešek není vhodný den pro nástup do funkce," oznámil ještě svému novému pobočníkovi.
"Proč?" Mladý pobočník se nerozhodně díval na starostu. Dnešek se mu nezdál o nic horším dnem než jiný.
"Za týden končí podzim. Už pět let nás v tuto dobu obtěžuje jistý trpasličí pobuda. Tvrdí, že je král pod horou. Prý jde zabít draka a chce po nás zbraně a zásoby."
Dříve než mohla zaznít další otázka, vpadl do místnosti strážce. "Je tady," oznámil zoufale.
"Tak ho zase vyžeňte! My o žádné zabíjení draků nestojíme!"

"Takže vy říkáte, že najednou nemáte vůbec chuť k životu?" otázal se zamyšleně pan Vančura, nejlepší psycholog v Praze.
PŘESNĚ TAK, potvrdil Smrť a spokojeně pokývl kosou.
"Aha-hm," protáhl zamyšleně pan Vančura a cosi si načmáral do bločku, "a necítíte se někdy sám?"
SÁM? ANO, MYSLÍM, ŽE TO JE VÝSTIŽNÝ VÝRAZ PRO MŮJ ŽIVOTNÍ ÚDĚL.
"Pak je to jasné, pane Smrť, chybí vám žena!" Pan Vančura si spokojeně protřel ruce zatímco Smrť na něj nejistě mžoural modře zařícíma očima.
ŽENA?
"Přesně tak. Musíte si nějakou najít a všechno bude v pořádku. Takže, jaká by měla být vaše ideální partnerka?"
ZUBATÁ?

„Takže,“ odfoukl si Balin a otřel zpocené čelo, „zváženo, sečteno. Váš podíl na pokladu tvoří deset beden zlata, sto safírů, padesát diamantů, dvacet rubínů a jeden mitrilový kabátec. Vše pečlivě zabaleno v těchto CéBéBéPé neboli cestovních bednách pro bezpečnou přepravu.
„Oh,“ vydechl Bilbo překvapený z hromady připravených beden, „skutečně děkuji převelice. Obávám se ale, že můj poník tohle všechno neuveze!“
„Hmm… v tom případě vám můžeme za padesát safírů a čtyři bedýnky zlata prodat pět dalších poníků. Pak už by to mělo stačit.“
Po odečtení té ceny určitě, pomyslel si hobit nenaloženě a přikývl na souhlas. Co má dělat jiného?

"Víte, paní Eówyn, vy lidé jste zvláštní. Slyšíte u někoho výraz, který se vám zalíbí, tak ho také začnete používat. Jenže tím úplně změníte jeho význam."
"Vskutku? Ráda se nechám poučit - máte příklad?"
"Tak třeba 'rodná hrouda', jak tenhle pojem chápete?"
Eówyn se zatvářila zmateně. "Jak bych ho mohla chápat jinak, než jako výraz pro místo odkud pocházím? Mou rodnou hroudou je Edoras."
"Cha! A to je právě špatně. Rodná hrouda je jedna ze sedmi hroud hlíny, ze kterých pocházejí naši prapředkové. Jak by to mohl být kus krajiny, kde jste se narodili? Vždyť vy nejste z hlíny," odfrkl Gimli.

Na dveřích pokoje visí cedule "Nerušte, drabbluju!". Všichni doma už vědí, kdo to je drabblista - počínající schizofrenik. Nemůže to být jinak, protože z pokoje se každý den ozývá nadšené jásání, smích, zoufalé vytí a občas i hádky.
Maminka přikládá ucho ke dveřím - co to bude dnes?
Chvíli je ticho, ale pak se ozve zděšené: "Klácení zmijí? WTF?!"
Hluboký nádech, hluboký výdech. Prsty zatančí lehce po klávesnici.
A to je na dalších deset minut vše. Prostě nic, absolutní ticho.
Pak se ozve bušení hlavy o stůl dopravázené vzteklým zařváním "Zabít málo!" adresovanému autorovi tématu.
Maminka sahá po telefonu a vytáčí 112.

Gandalf zamračeně přecházel po Dnu Pytle. Frodo upíral zrak k židli, kde seděl spoutaný Samvěd Křepelka.
"Takže," zahřímal Gandalf, "ty tvrdíš, že Prsten moci se ocitl u tebe v kapse úplně náhodou?!"
Sam na židli zakňučel cosi v odpověď a teprve když mu Gandalf pohrozil, že ho promění ve slimáka s brekem slíbil, že všechno poví.
"Komu jsi ho nesl?!" vybafl čaroděj.
"Růže," zakvičel Sam vyděšeně, "víte, pane Frodo, já ji mám rád a chtěl jsem ji požádat o ruku. Ale vy mi nic neplatíte a já neměl za co koupit zásnubák. Nevěděl jsem, že je to TEN prsten. Přísahám!"

Ztichlou noční krajinou se ozývá spokojené oddechování spáčů. Pokojnou atmosféru narušuje jen občasné zašustění látky o látku a tlumené bouchání z příliš prudkého převalení se.
To pan Pytllík nemůže spát. Prvně ve svém dospělém životě na noc venku ze známého pohodlí Dna Pytle. A ty sovy tak hlasitě houkají! A ty hvězdy tak protivně jasně svítí! A ta deka tak kouše a není dost dlouhá, aby pod ni mohl zastrčit nohy i hlavu naráz! A poníci pořád odfrkávají! A trpaslíci funí příliš nahlas! Proč on se vlastně do téhle akce pouštěl - měl se vrátit hned, jak zjistil, že zapomněl kapesník!

Píši Vám, pane starosto, abych si postěžovala.
Před nedávnem jsem se dozvěděla smutnou novinu, že můj drahý příbuzný pan Bilbo Pytlík je již drahně měsíců nezvěstný a nejspíš tedy i po smrti. Plna nejčernějšího smutku ujala jsem se jeho pozůstalosti - část věcí měla jít do veřejné aukce a část měla zůtat spolu s Dnem pytle v našem majetku.
Jenže, a teď považte, v den aukce se objevil u dveří pobuda s kapsami plnými pokladu a vydával se za pana Pytlíka! A jak já k tomu teď přijdu?
Žádám o okamžitou nápravu a dopadení podvodníka.
S úctou
Lobelie Pytlíková ze Sáčkova

Národ Racků byl moudrý a vynalézavý. Jednou se ale stalo, že mezi ně zavítal cizinec. Byl to Havran s peřím nabarveným na bílo, který říkal, že je jejich strýček.
"Strýček? Vy jste strýček It? Mysleli jsme, že je mrtvý" štěbetali racci vyjukaně.
"Mrtvý? Kdepak," chlácholil je Havran a rovnou jim i vysvětlil, že je může mnohému naučit.
Racci se nechali přesvědčit, vpustili Havrana mezi sebe a vyráběli pod jeho vedením kroužky moci.
Jaké bylo ale jejich překvapení, když nakonec Havran smyl bílou barvu a zjevil svůj skutečný záměr - ovládnout je pomocí kroužků!
Až tehdy Racci poznali, že byli příliš důvěřiví.

"Zachraňte, co se dá! Kroky sudby se blíží!" Ulicemi Minas Tirith se rozléhal naléhavě hlaholící hlas. "Brzy na nás dopadne rána osudu! Naše země skončí pod vlnami za naši domýšlivost! Myslíte, že jste v bezpečí? To si myslelo i to druhé město! A jak skončilo? Padlé pod vlnami!"
"Gandalfe, myslí to vážně?" ptal se vyjukaně Pipin.
"Je to starý pomatenec," zavrčel čaroděj v odpověď.
"A o jakém druhém městě mluvil?"
"O Armenelosu, největším městu Númenoru. Ten byl pohřben pod vlnami za domýšlivost jeho lidu."
"Takže Minas Tirith se taky potopí?"
"Říkal jsem ti přece, že je to jen starý pomatenec!"

"Byla jako noc a den snoubící se v jedno. Jako zář hvězd posílená o jiskření slunečních paprsků. Jako vánek na rozkvetlých lukách. Znovuzrozená Lúthien," vzdychal zasněně mladý Aragorn zatímco se opíral o rám okna ve svém pokoji. Najednou ho napadla spásná myšlenka: "Řekněte, Mistře Elronde, znáte ji?" Pohled plný naděje přesunul ze scenérie Roklinky na elfa.
Elrond se zatvářil neproniknutelně a otcovsky obejmul Aragorna kolem ramen: "Neznám - nejspíš to byla jen tvá zhmotnělá představa... Ale říkal jsem si, co kdyby ses stal Hraničářem? Tak dlouho už po tom toužíš a já bych ti tak nerad házel klacky pod nohy, co?"

"Dvaline," vítal nadšeně Bilbo příchozího trpaslíka. Už kolik let se pokoušel pozvat staré známé k sobě domů na zopakování dávné neočekávané sešlosti. A dnes se tu konečně měli sejít alespoň dva najednou!
"K vašim službám," usmál se Dvalin a stejně jako před lety zamířil přímo do kuchyně, kde už čekalo nachystané jídlo.
Nedlouho poté se zvonek ozval znovu a jejich společnosti doplnil Balin.
"Baline, dlouho jsme se neviděli! Jak to jde?"
"Dvaline, také tě rád vidím! Dobře, narazili jsme v Morii na hotové bohatství..."
Trpaslíci nadšeně zabředli do hovoru o kovech a drahokamech.
Jen Bilbo se najednou cítil poněkud... odsunutě.

"Nechápu, že vám to tak trvá," stěžoval si Dvalin tiše na hobitovu adresu.
V tu chvíli Bilbo již po páté musel uznat, že se v zámku Thorinovy cely zcela ztratil a není sto ji pomocí špičky Žihadla otevřít.
"Nemuselo by mi to tak trvat, kdybyste vy neztratil ten klíč," opáčil Bilbo zamračeně.
"Stalo se," odbyl jeho oprávněnou námitku Dvalin, "ale stejně nechápu, co vám na tom tak trvá. Říkal jste přece, že váš otec i děd byli také lupiči!"
"Říkal jsem, že byli zámečníky. Oni se do zámku nedostávali špičkou meče, oni je dělali!" vyštěkl Bilbo.
"Oh," vydechl Dvalin překvapeně.

„Tímto podpisem jste se, pane Pytlíku, stal oficiálním členem naší skupiny. A také naším lupičem. Spoléháme na vás!“ S těmito slovy potřásl Thorin stále ještě trochu vykulenému Bilbovi rukou. Vzápětí mu s výrazem hrdého rodiče předal objemnou knihu. „P.I.F.K.A,“ vysvětlil krátce a odešel.
„Pifka?“ podivil se hobit hlasitě.
„Ne pifka, ale P.I.F.K.A.,“ poučil ho okamžitě Glóin nábožně zírající na bichli, „psal se s ní mnoho měsíců.“
„Aha,“ hlesl Bilbo a rozhlédl se po fascinovaných trpasličích tvářích, „a co to ta P.I.F.K.A. znamená?“
„Propracovaná Instruktážní Fakta Krádeže Arcikamu,“ odfrknul si Bifur.
Smýšlení trpaslíků o panu Pytlíkovi očividně kleslo hluboko pod nulu.

„Nechápu, jak můžou elfové jíst trávu,“ stěžoval si Ori.
„Nebyla to tráva, ale zelenina. Slyšíš to tam? ZELEnina,“ vysvětloval trpělivě Dori.
„Zelenina nebo tráva, byl to hnus,“ zašklebil se Dvalin a přihodil do ohýnku nohu jedné ze židlí.
„Bombure, chytej,“ vykřikl najednou Fili a hodil po něm klobásku.
Ten ji za jásotu ostatních chytil. Jenže v tu chvíli se ozvalo hlasité křup a Bombur místo na lavici seděl na zemi.
Trpaslíci propukli v chechot.
„Moc se nesmějte,“ klidnil je rozdurděně Bombur, „pod tou lavicí měl Thorin věci.“
Smích rázem umlkl.
„A sakra,“ vyjekl Kili a v očích měl čirý děs.

Po dalším deštivém dni, který trpaslíci s hobitem a čarodějem strávili kodrcáním se pustou krajinou na hřbetech schlíplých poníků, to konečně vypadalo, že se brzy utáboří.
V čele skupiny ale očividně vládl nesoulad názorů ohledně toho, kde se na noc uložit.
„Já vážně nechápu, proč musíte být tak tvrdohlavý,“ rozléhal se okolím Gandlfům pobouřený hlas, „dům pána Elronda je odtud jenom kousíček!“
„Já – rozhodně – nepůjdu – k – žádnému – elfovi,“ usekával Thorin v odpověď.
„Áá, zdá se mi, že tu máme jisté tření ve vedení,“ poznamenal s potutelným úšklebkem Bifur k vyjukanému Bilbovi, když Gandalf stočil koně a odpojil se od nich.

V Ereboru nastal chmurný den. Den Thorinova pohřbu.
S velikou pompou ho uložili do hluboké jámy s Arcikamem na prsou. Den bude jeho hrob přístupný všem truchlícím, aby se mohli rozloučit, a pak jej navěky zasypou.
"Sbohem, Thorine," zafňukal Bilbo než odspěchal za ostatními.
"Já nejsem mrtvý!" křičel Thorin za odcházejícím průvodem truchlících a snažil se upoutat jejich pozornost poskakováním a máváním.
PRAKTICKY VZATO MRTVÝ VLASTNĚ JSTE, prohlásil nevzrušeně Smrť, který se vedle trpaslíka zničehonic objevil.
Thorin přesunul pohled na postavu s kosou v černém plášti.
"To odvoláš," zavrčel výhrůžně a pozvedl Orkrist, "a přestaň se zatraceně tak výsměšně šklebit!"

Bardův černý šíp zasáhl Šmaka do jediného místa nekrytého šupinami. Drak se zřítil do jezera a pohřbil pod sebou celé město.
Všechny pohledy se upíraly k umírajícímu netvorovi. Nikdo si nepovšiml malého drozda, který nad mrtvolou zakroužil a poté přelétl na břeh jezera, kde se usadil na větev k dalším dvěma drozdům.
"Prozradit dědici Dolu Šmakovo slabé místo a zařídit tak najednou skon netvora i oblibu budoucího krále? Dobrý nápad," pochválil přiletivšího starší z drozdů.
"Milionový, řekl bych!" nešetřil chválou druhý z drozdů.
"Myslím, že tu praktickou zkoušku ti dáme za jedna," dokončil znovu starý drozd.
Zanedlouho všichni tři odletěli.

Thorinova kumpánie stála naměstnána v jedné z místností Posledního domáckého domu a s napjetím čitelně vepsaným ve tvářích sledovala Elronda jak podrobně studuje jejich mapu.
"Ano, je to jasné. Jsou zde měsíční litery starodávné trpasličtiny. Ty půjdou přečíst jen pod světlem stejného měsíce, při kterém byly napsány..."
Trpaslíci se po sobě trudně podívali - tohle byla tuplovaná smůla. Neumějí starodávnou trpasličtinu a nemají tolik času, aby každou noc zkoušeli, jesti luna nedospěla do vhodné fáze.
"Nevěšte hlavu, mí malí přátelé, já čistě náhodou umím číst ve starověké trpasličtině, a čistě náhodou dnes zrovinka svítí ten správný měsíc," pousmál se vychytrale Elrond.

"Tak naposledy, Thorine, syne Thráinův: Kam jdete a co tam chcete dělat?!" otázal se už snad po desété král lesních elfů.
Thorin si pohrdlivě odfrknul. "Vážně si myslíte, že když mi nandáte klepeta, tak vám něco řeknu?" Aby dal na svá slova větší důraz, zachřestil trpaslík řetězy na svých poutech.
Thranduil se na trůnu napřímil, podezíravě pohlédl na trpaslíka a pak zvolal hlasitě na celou síň: "Kdo jste mu dal ty klepeta? Humři z Esgarothu mají být na zítřejší oslavu, nemůžete rozdávat jejich klepeta!"
"To se tak říká," zamumlal Thorin potichu a sledoval, jak role vyslýchaného putuje pryč od něj.

Trpaslíci s hobitem stáli poblíž obrovského otisku dračí nohy ve ztuhlém blátě.
„Na šířku šestnáct stop,“ hlásil Bifur.
„Na výšku třicet dva,“ doplnil Bofur.
„Do hloubky to je tak na dva a půl trpaslíka,“ zavolal Ori z hloubky otisku, kde stál na ramenou Dorimu.
„Takže Šmak na našem pokladu pěkně roste a mohutní,“ zhodnotil výsledky měření Thorin.
Trpaslíci si pomohli z jámy, sbalili všechny věci a chystali se vyrazit směr Osamělá hora. V tu chvíli ale Bilbo vyjekl, zavrávoral na okraji obtisklé dračí stopy a spadl dolů.
Thorin převrátil oči. “Fili, Kili, pomozte našemu lupiči ven. My zatím jdeme dál.“

„Tento den se zapíše do historie. Budete vyprávět svým dětem, jak jste statečně bojovali na Pelenorských polích,“ hřímal Theódén, „nemějte slitování se skřety, nemějte slitování s jižany, nemějte slitování s nikým! Nepřátel je mnoho, ale my se nezalekneme! Neustoupíme Temnému pánu!“
Rohanští v odpověď bojovně zabušili zbraněmi o štít. Vojsko se dalo do pohybu a přejelo mírný kopec dělící je od Pelenoru.
Theóden nevěřícně zíral na šiky skřetů dole na pláních. „Bohové… Bude zázrak pokud tuhle bitvu přežiju,“ zašeptal sám k sobě.
„Možná bude tohle poslední svítání, které uvidíme, ale budeme hrdinové! Smrt!“ zvolal na své muže a vyrazil vpřed.

Byl jeden z teplých letních dnů a v Dolu probíhaly již od rána trhy. Celé město zářilo změtí barev, zvuků a vůní. Obchodníci se snažili navzájem překřičet, děti se smály, ženy švitořily nad pestrými látkami a muži platili útratu.
Teplý vzduch se tetelil a mírný vánek příjemně chladil na tvářích. Na městské věži začali troubením oznamovat poledne.
Vánek se změnil ve vichřici a slunce překryl stín. Všechen hlahol trhů naráz ustal. A do nastalého ticha se ozvalo hlasitý řev. Dračí řev.
Zanedlouho se zřítily první budovy a vypukly první požáry.
Čtrnáct minut po poledni nezbylo z Dolu nic než trosky.

Léta po událostech památné výpravy za znovudobytím Osamělé hory se v síních Ereboru sešli Glóin a Bifur.
"A vzpomínáš, Glóine, jak se k nám Bilbo přikradl po tom útěku od skřetů?" vesele se chechtal Bifur.
"O tom mi ani nemluv - kolik dní jsem si pak lámal hlavu, jak nám zvládnul proklouznout!" Vrz, vrz.
"Anebo když zpíval pavoukům v Temném hvozdu!"
"Zato ten jeho šílený nápad se sudy, ten tak dobrý nebyl!" Vrz, vrz.
"Poslyš, Glóine, neslyšíš něco?"
"Co jako?" Vrz, vrz.
"To ty?!"
"No co, mám diamantový zuby a trochu mi teď skřípou panty dyž mluvim, no!"
Vrz, vrz, vrz.

"My kop, kop, kop, kop, kopeme tam hluboko v tmách. To kop, kop, kop, kop, kopání to je láská má," ozýval se jeskyní rytmický zpěv doplněný o zvonění krumpáčů.
"My kopeme věčnou tmou," zabroukal si nenaloženě Rejpal, když mu krumpáč uvízl ve škvíře. "Ohahohaho!" vyjekl vedle kopající Šmudla a přitiskl oko k otvoru ve skále, který právě vyrobil. Ostatních šest trpaslíků se hned seběhlo podívat, co se děje.
"To je Srdce hory," pronesl obdivně Prófa, když vyjmuli jiskřící démant ze stěny.
"Budu Král pod horou!" zavýskl Šmudla.
"Nemám rád Krále pod horou," zabručel Rejpal a konečně vytrhl krumpáč ze stěny.

Vlny se přes něj přelévaly jako hordy nepřátel. Amroth to však nevnímal a upíral zraky úpěnlivě ke vzdálenému pobřeží. Tam někde byla ztracena Nimrodel, tam on má být...
Vzpomínka na milovanou bytost vlila do jeho těla sílu a mocné záběry paží ho hnaly blíž a blíž k pobřeží. Jak krásně zněl její hlásek - jako zurčící potůček! Vlasy cenější zlata a oči sebehezčí démantů.
Amroth zalapal po dechu když ho vlna srazila pod hladinu. Plášť se mu zamotal kolem nohou a pomalu ho stahoval dolů. Vtom mu to došlo: Již nikdy ji nespatří.
Byla tu dívka, a již není,
denice zářivá...

Všech čtrnáct členů výpravy za znovudobytím Ereboru sedělo na skalní římse kousek od Osamělé hory. Thorin se tvářil zarputile a ostatní rytmicky pohupovali nohama.
"Víš, Thorine, já nechci být nějak vlezlý, ale měl bych jednu otázku," ozval se hraně nenuceným hlasem Kili zatímco upíral zrak na poletující havrany.
"Hmpf!" zabručel Thorin a dál zamračeně hleděl na horu před nimi.
"Říkám si, a rozhodně tě tím nechci nijak zpochybňovat, jestli jsi zvolil zcela moudrou dobu pro tuhle akci," nedal se odradit mladý trpaslík.
"Hmpf!"
"Ne, ale vážně, řekni: Co budeme dělat, když je celá Hora pod ledem?"
"Čekat," zavrčel Thorin rozhodně.