Moje články

Horký kámen tlačí do zad. Na krku ... nebo možná v duši mě tíží chladný kov. Oči pálí, nohy hnisají z otevřených ran, prsty už ani nedokážu hýbat a nikdo netuší, jak se cítím. Chtěl bych vytlačit alespoň jedinou slzu. Není odkud. Chtěl bych řvát, ale nevím jak.
Mám naložit co nejlépe s tím, co mi osud připravil. Ale já nechci!
Každý den je horší a mám pocit, že pokud si ho nenasadím, pokud se naše duše nespojí...
Proč si každý myslí, že to tak není? Kde najít odpověď?
Tak rád bych viděl jen maličkatý blankytně modrý kousek nebe v Kraji.

Dokoukávám poslední díl a pláču. S poslední minutou přijde těžké vystřízlivění. Je konec. A začíná mě na prsou tížit velký balvan, který je tak horký, že propaluje mou duši. Co bude dál? Skončilo to, asi dobře, ale on zůstal sám. Je to dobře? Asi je to správné. Dopadlo to, tak jak mělo, ale proč je mi teď tak smutno a nemohu se nadechnout? Takhle to nemělo skončit. Nechci to.
Jdu radši spát. Zavřu oči a vrací se. Je zpět a kolem něj nejede náklaďák, ale přímo proti němu jede jeho nejlepší přítel na koni a zdravý. Merlin nesmí zůstat sám!

Pozoruji Tě jak spíš. Pokaždé, když jsi přišel z venku, dohadovali jsme se, zda se půjdeš umýt, než usneš, ale byl jsi tak unavený. Jakmile se tvé nohy přestaly dotýkat země, už jsi byl v říši snů. Milovala jsem ten okamžik, jen tak tě pozorovat. Jediná věc, která mi dokázala přivodit do duše kousek klidu.
Dnes to ale vypadá, že tvůj spánek nedoprovázejí žádní strážní andělé. Převaluješ se a zdá se, že tě tíží noční můry.
Omlouvám se. Nedošlo mi to. Tebe jsem tady nechat nechtěla. Ještě tě pohladím, ale zase přijdu, zlatíčko. Pac a pusu. A nezapomeň, miluju tě.

V rokli sedí dva prochladlý hošíci a rukama si objímají kolena a drkotají zuby. Ani černé pláště jim moc nepomáhají.
"Víš Rone, asi to nebyl nejlepší nápad, jít hledat obry na vlastní pěst."
"Taky si myslím, Harry. Nejspíš tady zahyneme příšernou smrtí jako nějaký mudlové."
"Já nevím komu vypadla hůlka z ruky a při svý šikovnosti jí vyrazil i nejlepšímu kámošovi?"
"Máš pravdu kámo. Takže když zemřu první, sněz mě. Někde jsem to četl, že lidi takhle někde přežili a nebyli to ani kouzelníci."
"Zbláznil ses?! Ani náhodou." Znechuceně vykřikl.
Najednou se před nimi objevila obrovská hnáta:
"Já to beru."

"Frede, dojez si snídani. Kde máš bratra?"
"Ještě nevylezl z postele."
"Georgi, okamžitě vylez z postele, nebo si pro tebe dojdu!" zakřičela Molly do stropu, aby se v zápětí otočila a napomenula nejmladší:
"Miláčku, nesahej na to, vyskočí na tebe trpaslík."
"Mami, Ron ti leze do hrnce."
"Tak ho prosím Tě vezmi, Percy. Charlie, nezapomeň zaskočit odpoledne za tatínkem, potřebuje vyzvednout nějaké papíry."
"Mami, Ron se nechce pustit!"
"Už abyste šli do školy" Unaveně povzdechne, když se k ní zezadu přitočí manžel, aby jí políbil. Otočí se na něj: "A ty mi nelez na oči! Ještě někdy poslechnu volání přírody!"

"Proč tam stojí tamta pumpa?"
"Ona tam nestojí Donno, ona se vznáší." Podotkl Doktor.
"Není to jedno? Důležité je, že tam je a můžeme do ní narazit. Dělej něco ,Doktoreeee!"
Muž zběsile mačkal čudlíky, tahal páky, ale loď se ne a ne uklidnit.
"Co je s tebou, holka? Co potřebuješ?" prohodil do placu.
"To nevím, ale zjisti to rychle, než se rozmlátíme." V panice křičela Donna.
Doktor začal střídavě prohlížet spodní a vrchní část palubní desky, běhal z kouta do kouta, až ve vteřině zastavil.
"Vždyť jsi to říkala," bušil si pěstí do hlavy." Tardis naposledy jedla před stoosmdesátitřemi lety."

"Měl by ses oženit Sherlocku. Od té doby, co jsem zasnoubený, chováš se jak pitomec. Musíš mít i svůj život a ne ničit stále ten můj. Nějaká žena by Ti prospěla. Co se po nějaké porozhlédnout?"
"Zbláznil jsi se, Johne?! To být raději mrtvý. Věř mi, už jsem to zažil a je to rozhodně lepší."
"Co jsi si zažil?! Být mrtvý?! Jestli myslíš tu svojí oplzlou hru na mrtvého, to bych raději nepřipomínal. Pokud mě zase nechceš rozčílit. Věř mi, dneska bych se trefil mohem lépe."
"Na to jsem příliš skvělý...ne, dokonalý, než aby mi život ničila manželka."
Prásk!!!

Sedím tu, vedoucí se na mně usmívá, jako by mi sdělila nejúžasnější zprávu, která mi změní život, ale já nejsem schopná utřídit si myšlenky.
"Bereš to špatně. Není to žádný trest. Počítám s tebou i nadále. Jsi perfektní, děláš co se ti řekne, jsem s tebou spokojená, učíš se rychle a nemohu ti nic vytknout, ale vedení rozhodlo, že tvá pozice se ruší. Nechci se s tebou rozloučit, takže ti mohu nabídnout pozici nižší, též ve vedení. Budeš mít sice o třetinu menší plat, ale budeš ve vedení."
A já si vždy myslela, že za dobře odvedenou práci následuje odměna.

"Přizdisráč."
"Prosím?"
"Při-zdi-sráč."
Nechápavě pokrčil rameny, ale nakonec to nechal bez povšimnutí a podal muži ruku.
"Já jsem Doktor."
"Doktor Kdo?"
"Prostě Doktor."
Tentokrát znejistěl druhý, ale pozdrav přijal. Donna stojící za ním se jen pousmála a špitla mu do ucha.
"Mám pocit, že se nám Tardis trochu porouchala, nemyslíš?"
"Klídek Donno, počkej a uvidíme. To že nám přeloží většinu známých jazyků, neznamená, že i význam je vždy stejný."
Nakonec se ukázalo, že se dotyčný představil jako starosta města.
Podle staroupinejského překladu: zeď - město, srát - starost, ochrana. Slovo doktor má zde obdobu jen jako léčitel.
Léčit - masírovat; prosté, jednoduché - sex.

V pravěku cesta pravé ženy zahrnovala velmi silnou kštici a odolnou kůži, aby vydržela, než jí její pramuž dotáhne do jeskyně. Ve středověku se sice nic moc nezměnilo, jen ty vlasy už nebyly potřeba tak silné. Každopádně tvrdé chování vůči nim bylo běžné. Byla sice období, kdy byli muži nejspíše mláceni do hlavy něčím mimozemským, jelikož ženu chvíli uctívali, než zase přišli k rozumu, ale zdá se, že odolnost vůči stíženým podmínkám se bude nejspíše počítat k největším kvalitám žen. Dnes už si muži často uvědomují, že svým jednáním, ženy zdokonalili, takže odolnou kůži už převážně nepotřebují, narozdíl od vychytralosti.

Je mi zima, bolí mě chodidla, vlastně celé nohy. Mám hlad. Zvířata tu jsou dravá nebo minimálně rychlá. Ani na stromech nic neroste. Pomalu ani listí. Evu stále bolí hlava, a když ji zrovna nebolí, tak mi stále něco hustí do hlavy. Kdyby aspoň na chvíli zavřela tu svojí pusu. Tohle jsem si vážně nezasloužil. Dodržoval jsem všechny tvoje zákony. Ctil tvá rozhodnutí a ty mě prostě jen tak vyšoupneš a necháš mi jí ještě navíc na krku?
A to všechno kvůli jednomu jablku?
"Bože, mám pocit, že ten dar v podobě Evy nebyla zase až tak úplně dobrá transakce."

Olověné kruhy se rozplývají ve vzduchu, těkají. Zvětšují se a zmenšují, mění se na železné jak jimi prosvítá slunce. Zavřu oči a znova je otevřu. Stále tam jsou a navíc ta úporná bolest v týlu. Mám pocit, že nejsou ve vzduchu, ale v mý hlavě a jak se zvětšují, praská mi lebka.
"Au." Vyjede mi z pusy. To musela bejt pěkná rána. Asi mám naraženou i kostrč a taky možná rameno.
"Jsi v pořádku, Gimli."
Z dost velký výšky na mně čumý Legolas.
"Samozřejmě, že jsem v pořádku, proč bych neměl bejt. Už dávno tvrdím, že trpaslík na koně nepatří."

"Hmmm."
"Jo."
"Mlask."
"Dej mi ho. Ukaž."
"Počkej. Vydrž chvíli."
"U Merlina, to je zvrhlý. Ukaž, dej mi ho ještě. Prosím."
"Pšt. Vydrž. Poslouchej. Nejde někdo?"
"Myslíš, že o nás vědí?"
"Určitě ne. Kdo by sem do sklepení touhle dobu chodil."
"Dobře, když to říkáš. Neviděl jsem teď náhodou úsměv, Severusi?"
"Rozhodně ne. Asi jsi vypil moc vlkodlačího lektvaru."
"Nemyslím si, drahý příteli. To co jsem viděl, byl úsměv."
"Pomatenče."
"Tak to přiznej, dělá ti to dobře."
"Buď ticho Lupine! Raději už půjdeme, nebo někdo zjistí, že zbožňuju Brumbálovi bonbony, a to je horší než cruciatus..... A ty ...budeš mlčet!"

"Otče, vím, že jsem tu každý den, ale musím se vyzpovídat. Byla jsem tu včera, ale když jsem odcházela, potkala jsem starou Wilsonovou. Já vím, já vím, co si asi myslíte, ale to nejsou klepy, jenže já vám to musím říct."
Starší téměř slepá babča o holi ze sebe chrlí slova a neumí zastavit.
"Mluvila se Smithovou, víte, co se teď přistěhovala. Nechtěla jsem poslouchat, ale ony byly tak blízko..."
Najednou se před ní zpovědnice otevře a v modrých dveřích nad kterými stojí nápis Police box, stojí štíhlý muž v hnědém kabátu:
"Jste si úplně jistá, že tu jste správně?"

Harry se zuřivě drbal na hlavě a pročítal knihu před sebou. Ron mu pokukoval přes rameno a div si nepřekousnul jazyk pekelným soustředěním. Učebna byla temná, takže skoro neviděli na vlastní ruce. Harry uchopil nůž a shrábnul s ním vše do kotlíku. Poté vyndal z váčku žluté kvítky a začal je krájet.
"Řekl jsem, ty pampelišky jemně rozdrtit a ne popravit, Pottere!" procedil Snape.
"A Weasley, aby se nepřidal, že ano. Ten pelyněk vylouhovat, ne drasticky utopit. Ještě někdy se nechám od Brumbála přesvědčit k vašemu doučování. Ani kdyby mi slíbil, že už mě nebude terorizovat těmi svými citrónovými bonbony."

Tak jsme teda zachránili náš svět. Dá se ale vůbec o záchraně mluvit? Vždyť nahoře je všechno zničené, nikdo živý nezůstal a říše v podzemí se pomalu zaplavuje vodou. A místo, kam se voda nedostane, je pro změnu oddělené tím atomovým výbuchem.
Tak proč jsme vlastně zachraňovali všechny světy? Pro co? Abychom tu nakonec stejně zůstali sami? Život s rodiči byl díky černému světlu stejně jen klam a Elliot je teď momentálně Bůh ví kde. Jediný důležitý člověk, kvůli kterému ještě stojí za to žít, když je Chester už mrtvý. Tak co tu vlastně budu na celém světě dělat sám?

Když jsem byla malá a v noci mrzla, přišla a přinesla mi deku. Přikryla mě a objala.
Když jsem potkala svou nejlepší kamarádku "spřízněnou duši", postávala opodál a usmívala se.
Když mi moje první láska, moje "spřízněná duše" zarazila dýku do srdce, přes slzy a bolest jsem neviděla. Ucítila jsem teplo známého těla, které se o všechnu tíhu se mnou podělilo.
Objevila se a beze slova mě objala. Neřekla ani slovo, jen tu byla.
Když jsem potřebovala, neřekla jsem nic. Přišla a pohladila mě.
Když odešla, teprve pak jsem pochopila pravý význam slova "Spřízněná duše" a opravdovou bolest zdrceného srdce.

"Měla bys konečně začít něco dělat. Podívej se jak vypadáš? Oblečení, no hrůza. Vlasy neviděly kartáč už roky, obočí máš jak Zapovězený les a ty ruce... Kdyby jsi se občas usmála, nezabilo by tě to. Takhle se nebudeš Rodolphovi líbit."
Cissina snaha se nejspíš minula účinkem, jelikož Bella jen strčila ukazováček do pusy a nepřítomně si ukousla nehet, aby jej vzápětí plivla do trávy.
"Fůj, Bello! Ty jsi prase!"
Aniž by se na sestru podívala, pronesla:
"Můžeš mě laskavě přestat obtěžovat s tou Tvojí morální dietou? Já jsem nepřehlédnutelná. Ty si vezmeš toho parchanta Malfoye a budeš jen šedá myš."

Rukou ji pohladí po vlasech a sjede po zádech až ke kříži. Prsty jemně obkrouží tvář, palcem zabloudí k hornímu rtu a pomalu sjede ke spodnímu. Prohlíží si její malou bradu a zrak pozvolna přenese k lícním kostem.
Rukama sevře její drobná ňadra. Jsou pevná, kulatá, stvořená k milování...a nebo taky ke kojení. Prohlíží si její utlý pas a drobounký pupík. Nemůže se nabažit tou krásou. A ten zadek. Plesk. Malé hýždě se jemně zatřesou a on se jen samolibě usměje. Promne si zarostlou bradu a přimhouří oči.
"Tak už mi jí dej, Bože!" zdrchaně zakřičí Adam z Ráje.

Otce nepoznal, matka neměla na to, aby se o něj postarala. Byl odkázán sám na sebe už od nejútlejšího věku.
Každičký den bloudil ulicemi a sháněl si něco k snědku. Prohledával i odpadky v popelnicích, jen aby mohl v noci spočinout alespoň s relativně plným žaludkem.
Zlom v jeho životě nastal až ve chvíli, kdy potkal svého nejlepšího přítele. Byl to sotva patnáctiletý kluk, ale jeho rozježené vlasy a modré kraťasy ho něčím nesmírně přitahovaly. Pronásledoval ho až k jeho domovním dveřím, přestože on před ním neustále utíkal.
Nakonec se nad ním ustrnul.
Od té doby už měl přátel pět.

V táboře pohasínají ohně. Sem tam zapraská doutnající kousek dřeva, zatímco se všichni oddávají zaslouženému odpočinku.
Mlask, cák.
Ze stanů se ozývají tlumené hlasy posledních nespavců.
Mlask, cák. Bum.
Gimli se sbírá ze země, vlasy i vousy slepené bahnem. Jako by to pomohlo, dlaněmi otře kolena.
Mlask. Cák. Mlask.
"Prej noční lov, prej hon na noční šelmy!"
Otře si rukou sekeru a zastrčí za pas, aniž by polevil v chůzi. Šťouraje se prstem v jednom uchu a poté ve druhém přeskočí z nohy na nohu a vyždíme vousy:
"Velení, nech na mně. Ha!!... Ha!! Ještě někdy budu poslouchat zpropadenýho elfa!"

Stojí před zrcadlem a prohlíží si v něm svůj odraz. Zlaté lokny mu rámují hladce oholený obličej, zuby jako perly, alabastrová pleť, pěstěné ruce... jen ten tmavý Nebelvírský hábit nějak do celé vizáže nezapadá. Zpoza ramene mu vykoukne Harry a zamyšleně si promne bradu. Poté se zamračeně podrbe na hlavě a nesouhlasně mlaskne.
Muž vedle něj znovu přeměří svůj odraz a také se zamračí. Nelibost se mu zračí ve tváři. Prohrábne vlasy ledabyle prsty, nakloní hlavu ke straně, znovu se přeměří a nakrčí koutek úst než promluví:
"Já ti nevím kámo, ale nejsem si úplně jistej, že takhle vypadá Snape."

Sedím na nadýchaných polštářích, pozoruji jak si vítr pohrává se závěsy na terase a stále čekám.
Snažím se zaslechnout, co se děje v chodbě přede dveřmi. Upravuji si své oblíbené zelené šaty, uhladím každý jejich záhyb...
...že by? Šouravé kroky, zaklepání, už je tu. Už ho nese.
"Rychle, pojď!"
Sümbul zrychlí chůzi a už se ke mně i s listem naklání a šeptá mi do ucha:
"Je to hotovo, má paní. Hlava mu letěla pět metrů daleko," zachichotá se.
Rozbaluji list v němž stojí: Dokonáno jest!
V mysli si odškrtnu další bod v seznamu.
Sliby se musí dodržovat, drahý pašo!

Horký kámen tlačí do zad. Na krku ... nebo možná v duši mě tíží chladný kov. Oči pálí, nohy hnisají z otevřených ran, prsty už ani nedokážu hýbat a nikdo netuší, jak se cítím. Chtěl bych vytlačit alespoň jedinou slzu. Není odkud. Chtěl bych řvát, ale nevím jak.
Mám naložit co nejlépe s tím, co mi osud připravil. Ale já nechci!
Každý den je horší a mám pocit, že pokud si ho nenasadím, pokud se naše duše nespojí...
Proč si každý myslí, že to tak není? Kde najít odpověď?
Tak rád bych viděl jen maličkatý blankytně modrý kousek nebe v Kraji.

Už je to tu zas!
Ta tepající bolest v mých spáncích, která mi neustále připomíná, že se něco blíží. To brnění v prstech, které neustává a já netuším, co s tím.
Bože, zbav mě toho tlaku!
Ať se snažím jak chci, nemohu přijít na to, jak tu několikaletou trýzeň zničit.
Přichází každoročně ve stejnou dobu a stejně tak i obavy. Pokaždé, když se přiblíží, mám pocit, že si mi někdo stoupnul na hrdlo a tancuje na něm přinejmenším dupák.
A každý rok si říkám to samé. Letos už to DMD zvládnu. Postavím se mu a začnu po letech zase psát!