Moje články

Začala bych zlehka drabblem "Na konci" od Saphiry, to mě dorazilo.
Pokračovala bych dalším veselým zážitkem Doctora s Donnou, z "Doctor Who v nesnázích" umírám doteď, to se Doktorovi povedlo.
Potom mě samozřejmě pobavil i Jack a to ve "Vystupte, prosím!" od Solasta a v "Malý dlouhověký problém" od Rebelky. Vtipné byly i zápletky a pletky s Iantem v "Povídce pro pobavení" a "(Ne)zpívej!", obojí od Iantoucha.
"Dvě tváře odvahy od Lejdynky, no, směju se doteď.
Závěřrem ještě šílený Master z "Jedné VELKÉ rodiny" v sigam podání mě taky odrovnal.
A nakonec mimo Doctora Who a Torchwoodu:
Praštěný nápad Dartha Vadera v "Osudovém rozhodnutí" od Lady Vader, z toho mi tekly slzy smíchu a jedna srdcovka inspirovaná panem Asimovem "Žádný stroj nemiluje navěky", kterou napsala Rya.

Náhrada za téma Vražda na tyranu není zločinem.
Vražda na tyranu není zločinem. Dobro většiny převažuje nad menšinou. Neexistuje jiné řešení. Takhle to bude nejlepší.
Tolik výmluv a vždy se stejným výsledkem. Zkáza a smrt. Jejíž byl příčinou. Nikdy nečekal na následky svých činů. Utekl do TARDIS a byl pryč dřív, než dopadl prach.
Stejně tomu bylo i nyní. Jedno stlačení páky. Jen jedno. A bude konec, dvacet tisíc lidí zemře.
Buď oni, nebo planeta.
Není zbytí.
Není alternativa.
Zbude po nich jen další mrak v jeho už tak černém svědomí. Další z mnoha, s kterými se bude muset vyrovnat.
Stačí stisknout.
Potom ucítil její ruce na svých.

I Doctor někdy zapadá do stereotypu a přiznejme si, že za ten měsíc v těch drabblech zažil věcí...
Další den. Další planeta. Další vězeňská cela.
Popravdě, začínalo to být únavné. Na co měl psychopapír, když stejně nakonec skončil ve vězení?
K čemu sonický šroubovák, když nefunguje na dřevo. Proč má polovina cel ve vesmíru dřevěné dveře? Proč si ještě nepořídil lepší model?
Stejná situace, stejně zbytečné dialogy se strážnými, stejné výhrůžky od Donny na stranu celého vesmíru.
Nakonec její stejné prohlášení: „Počkat, ještě mám v rukávu jeden trumf!“ následovaný narovnáním a srovnáním předností v podprsence.
„To mi nepřijde jako rukáv, Donno.“
Stejná mlaskavá facka jako vždycky.
Možná by měl něco se svým životem udělat. Třeba si pořídit motýlek.

„To byla teda pěkně otrocká práce,“ povzdechl si Master v hotové TARDIS.
„Otrocká? Vždyťs byl polovinu času sjetej,“ vyčetla mu Donna. „A vůbec, jsi si jistý, že je to správně? Co to máš v ruce?“
„Nic,“ odsekl jí a schoval přebývající součástku do kapsy. „Tak abychom to zkusili, ne?“
Donna přikývla. Trochu nejistě zadala koordináty.
Oslepující výbuch.
Amy byla sirotek. Vyrůstala u své tety v Leadworthu. Po rodičích jí zbyly jen staré rozbité kapesní hodinky.
Rory byl adoptovaný. Nalezli ho jako dítě na ulici. Měl u sebe jen jedny rozbité kapesní hodinky. Už od dětství ho něco táhlo k Amy.

Slíbil mi galaxie. Kam mě vzal? Do Cardiffu jednadvacátého století, prý musí natankovat. Tím mě parádně naštval. Šla jsem se cournout. Před Millenium centrem kousek od TARDIS jsem ho uviděla. Měl perfektně střižený oblek, v klopě saka červený karafiát. Pokuřoval.
Můj stupeň naštvanosti na Doctora dosáhl kritické úrovně, takže jsem ho poprosila o cigaretu. Začali jsme se bavit. Řekl, že je mu kosa, šéf mu nepůjčil kabát. Postěžovala jsem si na Cardiff. Prohlásil, že Cardiff není tak špatný a že mi ukáže svou oblíbenou hospodu.
Víno.
Mlha.
Měl prima byt.
Proč jsem si vzala Doctorovo modrý trenýrky s červeným vláčkem?

Doctor šel chodbou v TARDIS. Uslyšel zvuk, který ho zaujal. Bez okolků otevřel dveře do místnosti plné páry.
„Donno, ty si zpíváš ve sprše?“
„Co děláš u mě v koupelně?“
„Jsem se chtěl zeptat, jestli se můžu přidat?“
„Do sprchy? To si vyhoď z hlavy.“
„Ale proč bych ti tam lezl, mám vlastní. Ke zpěvu.“
„Tak zpívej.“
Později Donna žehlila. Doctor se jí začal přehrabovat v koši s prádlem.
„Donno, tys mi vyprala?“
„Jo.“
„Nemůžu najít trenýrky.“
„Který trenýrky?“
„Modrý s červeným vláčkem.“
„Jo tyhle. Tak ty mám teď místo pyžama.“
„Donno, co jsem ti říkal o svém spodním prádle?“

„To mi teda jako vysvětli, jak mohli být Vinnetou a Old Shatterhand pokrevní bratři, když se předtím vůbec neznali,“ pozastavil Jack zamračeně film.
„Protože udělali ten rituál s krví, který je spojil v bratrství,“ povzdechl si Doctor a svařil k sobě dva dráty.
„Takže kdybych si teď tady já rozříznul ruku a ty sis rozříznul ruku a přiložili bychom rány k sobě, stali by se z nás pokrevní bratři?“
„Ne. Tebe by to jen pekelně bolelo a já bych od tebe chytil sbírku pohlavně přenosných chorob.“
„Abys věděl, já žádný pohlavně přenosný choroby nemám.“
„To máš dobrý.“
„Stejně spolu spali.“

TARDIS přistála.
Otevřel dveře.
„Ups“ bylo vše, co stačil říct, než se ozval praskavý zvuk. Potom už se jen dovnitř valila voda. Spousta ledové vody. Donna měla dost rozumu se chytit jednoho z pilířů a vytáhnout na něj i jeho. Oba se částečně topili, nejen Donně, ale i jemu uniklo pár nadávek.
Když proud vody konečně ustal po čase, který se zdál pouze nekonečný, zůstalo na podlaze TARDIS blíže nespecifikované množství ryb. Došli ke dveřím. Naskytl se jim pohled na dno jezera. Daleko nad nimi se nacházela ledová střecha s dírou po TARDIS.
„Doctore… doufám, že máš v TARDIS špunt.“

„Proč na nás všichni zírají?“ šeptajíc se k němu naklonila. Rozhlédl se po okolním davu.
„Ale oni nezírají na nás. Oni sledují tebe,“ odpověděl, ruce v kapsách, a obrátil zrak zpět někam k nebesům.
„Proč proboha by se dívali na mě?“ zamračila se.
„Jestli sis nevšimla, tady ve starém Japonsku je většina žen drobná a černovlasá,“ otočil se zpět na ni. „Ty máš jasně zrzavé vlasy, výrazné… proporce a jsi poměrně vysoká.“
„Ach tak,“ zamyslela se. „A proč sledují jen mě a ne i vysokou hubenou bleduli jako ty?“
„Protože já, drahá Donno, nemám vzadu cíp sukně strčený do punčocháčů.“

Málokdy si uvědomoval skutečnou velikost TARDIS, jako když tam zůstal sám. Byl zvyklý, že ho opouštějí. Ale obvykle ne takhle. Většinou věděl, že ať se stalo cokoli, zůstala po něm v jejich životě stopa, že je změnil. Ne tohle.
V kuchyni zůstala jen druhá prázdná židle. Na stole zůstal nedojedený toust a hrnek od kávy. V podstatě vše, co mu zůstalo po jeho nejlepší přítelkyni. Která se nikdy nebála mu říct svůj názor. Která ho dokázala praštit, když se jí něco nelíbilo. Která ho nikdy nestavěla na piedestal. S kterou se vždy zasmál.
Vyčerpaně se zhroutil na protější židli.
„Donno…“

Když jí oznámil, že kvůli poruše na TARDIS zůstanou uvězněni na týden v Londýně šedesátých let, myslela, že ho praští. Vlastně ho praštila.
První den ušel.
Druhý den omylem potkala svou matku. V Tescu.
Třetí den se začal nudit.
Čtvrtý den se začala nudit.
Pátý den začaly hloupé sázky.
Šestý den mu musela dát šedesát liber, protože se vsadili, že vykouří za sebou šedesát cigaret, aniž by mu bylo zle. Zatracený respirační okruh.
Sedmý den jí je musel vrátit, protože zvládla to stejné s čokoládovými sušenkami. Praxe.
Osmý den odlétali. Oba uznali, že šedesátá léta nemusí dalších šedesát let vidět.
Fotodokumentace: Doctor vyhrává sázku - http://i57.photobucket.com/albums/g226/SevenJetC/DoctorWho-TheBalladofRu...

Jeden nesoutěžní, protože jsem se při barvení poličky nadýchala výparů a potom jsem uviděla tenhle obraz Catherine Tate (http://i57.photobucket.com/albums/g226/SevenJetC/CatherineTate-Fameinthe...) a tohle ze mě vypadlo.
„Nevrť se.“
„Když mě to škrtí.“
„Samozřejmě, je to korzet.“
„A je mi zima.“
„Promiň, v tomhle století nemají centrální vytápění.“
„Chytá mě křeč.“
„Pro krásu se musí trpět, Donno.“
„Mohli byste se přestat hádat, potřebuji se soustředit,“ napomenul je sir Joshua Reynolds.
„Slyšíš, přestaň kňourat.“
„Jak bude ten obraz hotový, ještě uvidíš kňourání.“
Později stáli v Huntingtonově galerii. Portrét Tragické múzy tam stále byl, ale vypadal trochu jinak.
„To je prostě...já nemám slov.“
„To je asi poprvé.“
„Ale změnili jsme minulost?“
„Nic, co by svět nezvládl. Myslím, že tentokrát byl předlohou mnohem kvalitnější materiál,“ zazubil se na ni. Zčervenala.

Že s Masterem budou jenom problémy, věděla už ve chvíli, kdy ho našla spát u popelnic po technopárty. Vlastně si na všechny vzpomínala, i když se nejednalo o její vzpomínky. Momentálně seděl hlavou dolů na otočné židli, manicky se smál a občas vykřikl „vhíííííí“, když se mu podařilo uvést své sedátko do pohybu. Povzdechla si. Docela chápala, proč Doctor tvrdí, že je poslední z Time Lordů, když druhý je tohle. Někdy je těžké si přiznat, že jediný další člen vaší rasy je váš bývalý, který je normální techno smažka. Alespoň, že ten materiál má kvalitní. Růžový slon s ní souhlasil.

„Co bys řekla antickému Římu, vybereme datum a můžeme vyrazit,“ poskakoval Doctor nadšeně kolem konzole.
„Zbláznil ses?“ zamrkala Donna. „Strávila jsem osm hodin na dámském záchodě, skoro sletěla z věžáku, zachránila Londýn před proměnou v tukové ťuntíky. Teď si jdu vybalit, najíst se a spát.“
Sledoval ji s nechápavým výrazem. Zamračila se: „Copak ty nikdy nespíš? Nejíš? To pořád jenom pobíháš?“
„Ano! Vždycky v pohybu, to jsem já. Nezastavitelný. Jako perpetuum mobile,“ rozhodil ruce a přitom udělal piruetu při pohybu mezi páčkami.
„Per co? Na tohle jsem moc utahaná,“ zívla, vzala do ruky kufr a zamířila do svého pokoje. Spát.

Věnováno Iantouchovi, protože je mojí jedinou múzou. Ano, představujte si ho zahaleného do růžového šifonu, jak mi poletuje kolem stolu.
V TARDISu je tma
nejsou tam okna
jo kdysi tam okna byly
Daleci je vymlátili
v TARDISu je tma.
Dalek je sviňa
zvon na sobě má
zvonem všechno prosakuje
on si sprostě vyskakuje
Dalek je sviňa.
Doctor roupy má
vrtnul šroubama
pověsil si i poličky
včera večer na dušičky
Doctor roupy má.
Rose je blondýna
dlouhý vlasy má
nemá čas na kadeřníka
S TARDISem někde lítá
Rose je blondýna.
Jack se raduje
Ianta sleduje
večer hupsnou do postele
budou to dělat do cenzura
Jack se raduje.
Donna se naštvala
báseň mi zmuchlala
o ní nic nebylo
to se jí nelíbilo.

Všichni do řady, nástup, hezky podle velikosti. Vpravo v bok. Poklusem klus. Parkem jako stádo idiotů. Vždycky měla pocit, že si nafackuje vlastním poprsím. S tempem, kterým se nezadržitelně zvětšovalo, ani nemělo cenu si kupovat sportovní podprsenku. Jakmile se naskytla příležitost, ladně zaplula do křoví a zapálila si cigaretu. Frajerka.
Překotný běh o dvacet let později jí naznačoval, že měla v mládí méně kouřit a více běhat. S tím odporným množstvím útěků o život, které provozovala, by se určitě vyplatila i ta sportovní podprsenka, ale to by v ní musela chodit pořád. Prostě až ho doběhne, kopne Doctora do zadnice.

Když nevíš co dál, navaž na veselé příhody ze života Mastera a Donny. Bodík je bodík.
„Kurňa,“ zalamentoval Master a pustil kladivo, aby se chytil za prst, do kterého se praštil. Spadlo mu na nohu, za kterou se následně chytil a skončil kvíleje na zemi. Donna zakroutila hlavou a vypnula svářečku. Tímhle tempem to nikdy nedostaví.
„Ty jsi vážně zdegenerovaný nemehlo,“ povzdechla si nad svým společníkem a šla zkontrolovat, jestli z něj někde nestříká krev. Nevypadalo to, i když palec ruky začínal ošklivě modrat. Jala se mu zouvat botu ze zasažené nohy.
„Abys věděla, jsem výsledkem pečlivé selekce a to nejlepší, co kdy vesmíru dalo Gallifreyské genetické inženýrství,“ našpulil Master naštvaně pusu.
„Jo, v příbuzenský plemenitbě.“

„Příště, až řeknu, že bych si dala oddechový piknik, myslím tím oddechový piknik a ne překotný útěk!“ křičela na něj, to zvládla, i když sotva popadala dechu po svém životním nejlepším čase v běhu na sto metrů.
„Nemáš po ruce klíč, já ten svůj nemůžu najít,“ odpověděl a s vyděšeným výrazem si šacoval kabát, kalhoty i sako.
„To proto, že máš nekonečný kapsy plný nekonečnýho bordelu,“ odstrčila ho od zámku a rychle odemkla. Zmizeli v TARDIS s rázným zabouchnutím dveří. Během několika minut se loď dematerializovala z planety.
Ze stráně jí zamával poslední masožravý petrklíč, třímajíc v listech piknikový koš.

Opět mírná návaznost na drabble o tom, jak Master a Donna stavěli TARDIS. A také je to jasný důvod, proč bychom se já a Iantouch neměli bavit po chatu, když se pokoušíme probudit múzy.
‚To mám zase bolehlav,‘ pomyslel si Master a vyplivnul vajgl. Opět spal mezi součástkami k TARDIS a do zad ho tlačil ikea montážní klíč.
„Donno!“ zavolal na svou bytnou doufaje v odpověď v podobě brufáče a kafe. Nic. Odpotácel se k ní do ložnice. „Donno, co jsme to včera pili?“
„Medvědí krev,“ odpověděl Jack Harkness. Master se zamračil a přemýšlel, kde k němu přišli. „Byla ve slevě v Penny.“
„Kde je Donna?“
„Nevím, přivázala mě k posteli a potom se někam odchichotala,“ ušklíbl se Jack. „Rozvážeš mě?“
„Sorry, Harkness, na to ti kašlu,“ odvětil Master a začal si rozepínat poklepec.

Viseli z útesu. Přesněji, Donna visela za lano. On visel za její boky. Jak děkoval vesmíru za její boky.
„Co budeme dělat?“
„Vyšplháš?“
„To si děláš srandu? Po laně nevyšplhám sama, natož s tebou!“
„Drž se,“ přikázal jí šplhaje přes ni.
„To si děláš tuplem srandu!“
Po několika nekonečných minutách se úspěšně vydrápal. Zároveň se naučil několik anglických nadávek, o jejichž existenci neměl ponětí, dokud Donně nešlápl na hlavu. Alespoň ji vytáhl nahoru. Zadýchaně leželi na zemi, když se Doctor začal smát.
„Co?“
„Jsem rád, že jsem ti vyhodil to dévédéčko ‚Jak na pevné boky‘.“
Ta facka byla určitě zasloužená.

„Bylo to od nich hezký, že nám udělali rozlučkový večírek, obvykle ani nepoděkujou.“
„Víš, Donno, nebyla to úplně rozlučka, jako spíš, no, přečti si to sama,“ neochotně ji podal kus papíru.
„Oddací list?! Děláš si srandu?! Okamžitě to otoč, musíme se rozvést.“
„Jejich kultura rozvod neuznává, prostě to roztrhej a vyřešeno.“
„Úřední listinu nemůžeš přece jenom tak roztrhat, to by byl ve vesmíru pěkný chaos.“
„Ale prosím tebe, kdybych si nechával každý oddací list, co jsem kde kdy dostal,“ chtěl jí to vysvětlit, ale Donna se zlomyslným úsměvem listinu složila a schovala do výstřihu.
„Jen počkej, až to uvidí máma.“

Mulder nesnášel lomy. Poslední vyšetřování ho zavedlo do jednoho z nich. Navíc se mu ztratila Scullyová a už ji pět minut hledal. Konečně v dálce zahlédl červenou hlavu a černý kabát. Rozeběhl se. Viděl ji, jak šplhá nahoru po stěně. Přeběhl blíže a chtěl se vyšplhat za ní, když najednou šplouch a byl politý slizem. Pohlédl nahoru. Na srázu ležel hubený týpek s kýblem a vedle něj zrzka v kabátě, kterou si předtím spletl se Scullyovou.
„Promiň kámo, já myslel, že seš to strašidlo,“ pozvedl chlapík omluvně kýbl.
„Já si myslel, že je Scullyová,“ povzdechl si Mulder ukazujíc na Donnu.

Návaznost na "Ledové probuzení". Ve stylu BJB, protože večer už nebudu mít čas a momentálně horší kocovinu než já má jenom Iantouch.
Master zkoušel přilít mlíko do instantní Jihlavanky, v mylném dojmu, že ji to vylepší. Byl to takový hnus, že zvažoval regeneraci. Možná by mohl být tentokrát ženská. Třeba pěkná blondýna, co by měla kozy jako vozy. Konečně by si s nimi mohl hrát a hrát, na rozdíl od teď, kdy ho Donna ani nenechá si sáhnout. Prý pojď se mnou stavět TARDIS, bude legrace. Příště si radši šňupne koksu a bude si hrát s legem.
Ale kdyby byl ženská, jak by si říkal. Mistress zní blbě. Hmm, Gloria. To znamená sláva. A až ovládne vesmír, bude slavný a oslavovaný všemi.

Mlhu, která by se dala krájet, viděl Doctor naposledy při návštěvě Rákosníčka. Padla na ně znenadání a teď v ní hledali TARDIS.
„Doctore?“ ozvala se Donna váhavě. Potom ucítil až příliš intimní dotek. Vyjekl.
„Donno, tam mi nesahej, to nebyla ruka!“
„Promiň… A jak mám v týhle mlze vědět, že tam máš předek, nevidím ani tvůj kostnatej zadek!“ ohradila se a konečně nahmatala jeho původně hledanou ruku.
„Zato tvůj zadek z tý mlhy přímo vystupuje,“ přešel do ofenzivy.
„Abys věděl, tuhle byl můj zadek prohlášen za umělecké dílo.“
„Jo, ale to jsme byli v baroku.“
Mlha skryla její vražedný pohled.

Čekal před TARDIS. Donna měla zpoždění. Snad ji neunesla nějaká sekta, která ji bude chtít obětovat. Možná ji měl jít hledat. Potom uviděl dva řecké vojáky vléct zrzku. S hrůzou přemýšlel, co se stalo, když se jim Donna vysmekla křičíc: „Jé, to je von!“
„Pane, patří vám tato Keltka?“ optal se voják. Donna se opřela o TARDIS a svezla podél stěny.
„Vlastně ano,“ povzdychl si Doctor, vytáhl z kapsy drobné a dal mu je. Vojáci se otočili k odchodu.
„Ahoj, klucí!“ zavolala za nimi Donna a nahnula se nad trávník. „Budu blinkat…“
‚Nevěř Řekům, kteří Donnu přinášejí,‘ pomyslel si Doctor.

Master s klidným svědomím absolutního šílence vyspával kocovinu, když najednou – chrst – na hlavu mu přistál kýbl ledové vody. Zvuk, který se z něj vydral, lze přirovnat pouze k vyděšené žákyni prvního stupně.
„Vstávat a cvičit, beruško,“ ozvalo se od zrzavé ženštiny, která nad ním stála s kýblem a ironickým úšklebkem.
„Co to...toto...tohle... Víš, kdo já jsem?!“ vykoktal ze sebe a začal si ždímat kapuci od bundy.
„Dle tvého názoru? Všemocný báječný vládce všehomíra. Dle jeho názoru? Docela kus. Dle mého názoru? Byli všichni Time Lordi takoví idioti?“
Master vyskočil na nohy a výhružně vztyčil ukazováček. „Abys věděla... Počkej, dle čího názoru jsem to docela kus?“
„Doctorova. Koukám, že pozornost dokážete oba udržet asi stejně dlouho,“ obrátila oči v sloup.
„Doctor si myslí, že jsem kus?“ potěšeně se usmál Master a zamnul rukama.
„Ano a ty mi ho pomůžeš najít.“
„Proč bych to proboha dělal, jsem rád, že mám od něj pokoj.“
„Protože já ti pomůžu postavit tvou vlastní TARDIS. S funkčním chameleoním obvodem.“
„TARDIS, říkáš? A proč bys to dělala? A kdo vůbec jsi?“ ušklíbl se na ni. Odložila kýbl a podávala mu ruku. Obezřetně ji vzal do své. Pevný stisk.
„Jsem Donna Noble. A vzpomněla jsem si.“

Donna seděla v křesle, konečně si vychutnávajíc chvilku klidu u beletrie, když do knihovny přibloumal znuděný Doctor. Chvilku jen tak vířil prach na knihách a potom s povzdechem dopadl na gauč.
„Donno, já se nudím,“ postěžoval si na očividné. Nepřítomně přikývla. „Pořídíme si dítě.“
Upustila knihu a spolu s ní jí spadla i čelist.
„Přemýšlej o tom, bude inteligentní po mně, zrzavý po tobě, oči bude mít…jaký bude chtít. Mohli bychom přidělat na konzolu dětskou sedačku a…“
„Tak tohle ne!“ vyjekla Donna, vyskočila, popadla ho za ruku a táhla do ovládací místnosti. „Rychle, Doctore, nějaká planeta určitě potřebuje zachránit!“

„Hej, Donno, co takhle si zaskočit na koncert Queenů, vsadím se, že jsou brilantní!“
„Vydrž do konce,“ Donna nemohla odtrhnout oči od obrazovky.
„Ale prosim tebe, vždyťs to viděla stokrát,“ vypnul Doctor obrazovku a začal nastavovat páky a ovladače. „Viděl bych to na dobu po Flashovi, co ty na to, Flash, aaaauuuuaaaaaaaaaa!“
Jeho zpěv se proměnil v terorizované zakvičení, když ho Donna popadla za klopy saka: „Až na konec světa bych s tebou klidně šla, na zatracenej konec světa, ale ty nemůžeš počkat ani až mi skončí Dallas?! Víš, jak těžký je nastavit tuhle budku na správnou frekvenci v osmdesátkách?!“

Téma: A taková to byla láska.
Romana byla přesně ten důvod, proč raději vozil v TARDIS pozemšťanky. Připadal jim chytrý a zábavný. Neutahovaly si z něj, že nezvládá vlastní regeneraci, ve škole mu nešla matematika a že nemá řidičák na TARDIS. Většina z nich ho bezmezně milovala, ať vypadal jak vypadal, a všem bez výjimky přidal úžasný. No dobře, možná kromě Donny, ale ta si to naštěstí nepamatovala, takže se to nepočítá. A žádnou z nich by v životě nenapadlo ho opustit s tím, že musí prozkoumat paralelní vesmír zrovna v době, kdy si myslel, že se mu u ní začíná dařit. Pozemšťanky jsou prostě lepší.

Seděli na stromě. Doctorovy nohy se kymácely ve vzduchu. Donna všemi končetinami křečovitě objímala kmen, který se, k její nelibosti, příliš otřásal.
„Ale Donno, to je v pořádku, oni si jen tak hrajou.“
„Oni. Si. Jen. Tak. Hrajou?!“ zopakovala Donna naštvaně. „Ty potvory se pod náma snaží ten strom přehryzat! A ani to nejsou bobři!“
„Prosím tě, vždyť jsou to ještě mláďátka, to se jim přeci nemůže podařit,“ ujišťoval ji přesně v ten okamžik, kdy se kmen zlomil a spadli do vody.
„Svišti o velikosti medvědů. Špatný nápad,“ prohlásil, když vynořil hlavu. Donna neváhala a zatlačila ji zpět pod vodu.

Stalo se to, jak Donna čekala. Ten naprosto nemožný blbeček pohlédl jen doprava, kde kupodivu nic nebylo a rozeběhl se do náručí Rose Tyler jako z filmu od Danielle Steelové. Samozřejmě neviděl Daleka, který po něm vystřelil. Narozdíl od Jacka Harknesse, který drahému Dalekovi bez mrknutí oka ustřelil kopuli. Teď stáli v TARDIS a Donna zcela nechápala, co se děje, kromě Rosina vzlykotu a podivné záře obklopující Doctora, vnímala ještě Jackovo objetí a jeho příjemnou vůni. Neměla by se nechat rozptýlit. Ale po roce cestování s Doctorem člověka napadají všelijaké hříšné myšlenky. Uvidí, co s ním, až bude po všem.

Doctor v hlavě vypočítával druhy běsnění, na které byl zvyklý. Běsnění Daleků za účelem očisty vesmíru. Noční běsy, kterým občas propadal. Masterovy leckdy zběsilé pokusy ovládnout planetu Zemi. Osobně moc nechápal, proč zrovna Zemi, když ve vesmíru byla spousta jiných planet, které si mohl podmanit, a polovinu z nich Doctor ani neznal, natož, aby mu tam kazil plány. Nejspíš se jednalo o druh žárlivosti. No a samozřejmě staré dobré běsnění živlů. Nic ho však nepřipravilo na běsnění, které se právě odehrávalo v jeho vlastní TARDIS. Kdo mohl čekat, že Donna přehnaným způsobem zareaguje na fakt, že jim došla veškerá čokoláda?

Doctor tušil, že nejen on má slabost pro zrzavé vlasy. Třeba tahle rasa Boblatairů. Jak Donnu uviděli, ustanovili ji svou bohyní. Teď seděla na trůně a cpala se bonbóny. Na rozdíl od něj. Byl přivázaný ke kůlu s pocitem, že dnes bude k večeři timelordí stehýnko.
„Donno, to fakt není vtipný.“
„Ale no tak, Doctore, kam se poděl tvůj smysl pro dobrodružství.“
Rád by jí odpověděl kam přesně, ale v tu chvíli Bolblatairové popadli kůl a nesli ho k ohništi.
„Donno!“
„Nepišti, dám si poslední bonbón a zachráním tě.“
Svému slibu nakonec dostála, ale ne dokud neměl ohořelou část kabátu.