Moje články

Jsem mu na stope.
Tak zněla poslední zpráva, kterou Sašovi poslala Lynda. Jindřich se vyklonil z okýnka auta jedoucího stovkou po okruhu.
"Lyndooooooo! Ivaneeeeeee!"
"Zalez, tě nebudu sbírat," varoval ho Saša.
"Někřičte," postěžovala si dřímající Tina.
"Proč šel opilej běhat?" ozvala se Líza.
"Říkal, že musí udržet formu."
"A proč za ním šla Lynda?"
"Prý ho najde podle gps."
"Nenávidím vás všechny," povzdechl si řidič, střízlivý Albert.
Mezitím ve sklepním nonstopu bez mobilního signálu probíhala jiná diskuze.
"Prý, že párty skončila a už nebudem pít," smál se Ivan nad pivem.
"Jak máš na sobě ty buzigatě!" vyprskla Lynda smíchy griotku.

Zachránil snad Zemi Kirk a jeho odvaha?
Nebo to byly výpočty pana Spocka?
Možná Scottyho šikovnost hrála svou roli?
Však Chekov též důležitý byl, když nukleární lodě hledal?
Či jen ta možnost vrátit se časem?
Popravdě, Kirk jako obvykle jen zmátnul Spocka a potom sbalil nejbližší ženskou.
Spock pobíhal v županu po San Franciscu a skočil do akvária ve vodním světě.
Scotty se akorát ztrapnil neschopností ovládat myš.
Chekov nejen, že nic nenašel, ale navíc se nechal zatknout.
A z Kirkova cestování v čase bude bolet hlava nejednoho historika.
Jen George a Gracie věděli své - svým zpěvem kouzelným zachránili Zem.

Každý den v Deltakvadrantu přinášel něco nového a samozřejmě nic dobrého. Naštěstí z jejich pětasedmdesátileté cesty zbývalo už jen směšných 74 let a 10 měsíců.
"Hlavně nepropadnout panice," ujišťovala se kapitán, protože pokud by sama sobě po ránu připustila jiný pocit než nadšené očekávání šálku kávy, zbláznila by se před měsícem.
I toho rána vyrazila nadšeně do jídelny. Nadšeně než zjistila, že káva není. Nebyla si jista, co ten potrhlý Talaxian uvařil místo toho, ale do hrnku se to odplazilo. Později se tedy nešlo divit její větě, když na můstku usedla do kapitánského křesla.
"V té mlhovině je určitě káva."

Jindřich nikdy neměl snahu na někoho zapůsobit, proč by to dělal. Některé jeho kousky však byly působivé. Toho večera popíjel s Fanoušem na Vyšehradě na lavičce. Dívali se směrem do Podolí, když si František povzdechl:"Mám hlad."
"Už jsem objednal pizzu," ukázal mu aplikaci na mobilu. Jako adresu uvedl Lavička na Vyšehradě směrem k Bráníku.
"Jindřich," představil se do telefonu.
"Dobrý den, jsem tu s tou pizzou, ale je tu zákaz."
"No, tak dojděte nahoru pěšky," položil poslíčkovi telefon. "Dělá, jakoby neměl nohy, píča."
"To teda," zasmál se František. Smích ho přešel při následující Jindřichově větě.
"Doufám, že máš prachy."

Vše kolem vybuchovalo. Loď šla k čertu. Jean-Luc cítil na pokraji vnímání něco povědomého. Jakoby od začátku tušil, že je to past. Kapitán neopustí můstek uprostřed boje, říkal si, ale chtěl se rozeběhnout pryč.
Neuvědomil si, že to udělal dokud se neocitl před ošetřovnou. Uvnitř snad nic nebylo na svém místě. Jako ve snu kráčel k jedinému tělu. Rozšklebená rána na jejím čele kontrastovala s její bledou pletí. Zašeptal její jméno.
"Ještě čaj?" zeptala se. Seděl ve své kajutě, před ním snídaně. Beverly se usmívala jako každé ráno. Tohle přeci bylo včera. Že by měl ještě jednu šanci vše změnit?

"Fakt nevím, co mám dělat," povzdechla si Lynda, "když dám výpověď, budu muset hledat práci. Když nedám výpověď, tak mi z těch překladů auditních dokumentů jebne."
"A si jako myslíš, že dělat asistenta v právnický firmě je nějaký voodoo ovládání všechno?" postěžoval si Ivan. "Dneska jsem dělal archivaci. Jeb děrovačkou, šup do šanonu, uklidit šanon, vzít novej, pořád dokola osm hodin v kuse přes tři audiobooky."
"Tak se hoďte marod," navrhnul jim Saša, toho času již devátým měsícem úspěšně na nemocenské, a objednal další rundu griotek.
Probudili se u Ivana na zemi, o 4000Kč lehčí a tam, kde byli včera.

"Worfe, nerozčiluj se kvůli salámu," uklidňovala ho Deanna.
"Byla to klingonská mortadela! Štangle! To bylo salámu!" hřímal na celou Přední desítku. "Sehnat ve Federaci jen deset deka je neskutečný úkol!"
Data u vedlejšího stolu sledoval jejich rozhovor. Rozhodl se záhadu vyšetřit. Večer sezval důstojníky k sobě.
"Jak víte, poručíkovi se ztratila klingonská mortadela," přecházel po místnosti. "Pachatel je zde mezi námi. Geordi, předevčírem jsi mi byl nakrmit Flíčka."
"Ano."
"Uniklo ti však, že Flíček po tvém odchodu v místnosti není."
"Cože?"
"Utekl z kajuty a dostal se do Jeffriesova průlezu. Pachatelem salámové loupeže je tedy on."
"Nadělám z něj salám!"

"Geordi, mohl bys prosím přijít do mé kajuty. Mám problém s Flíčkem," kontaktoval ho Data. Za několik minut již vstupoval do jeho kajuty. Data klečel u postele zpod které se ozývalo naštvané syčení.
"Takhle vzteklého jsem ho ještě neviděl, co se mu stalo?"
"Nevím," naklonil Data hlavu, "ještě včera bylo vše v pořádku."
"Co jsi s ním udělal jinak než obvykle?"
"Vlastně, byl jsem doktorkou Crusherovou upozorněn, že Flíček poněkud zapáchá. Abych ho zápachu zbavil, dal jsem ho do sonické pračky. Od té doby pozoruji změnu v jeho chování."
"Jinými slovy je teď tvá kočka voňavá, nadýchaná a pořádně namíchnutá."

"Kurva do prdele, kde mám ty klíčky!" rozčiloval se Saša. Takový bordel snad neměla v tašce ani jeho žena. "Já se na to vyseru s tímhletím. Do píče!"
"Duch jazyka tvého zdá se mi poněkud nešťastným," upozornil ho Ivan.
"Ty drž hubu, necháš si ode mě dělat taxíka a ještě si stěžuj."
"Čistota jazyka odpovídá čistotě mysli tvé," výraz v Ivanově tváři se blížil zenu.
"Neser mi nebo jdeš pěšky," zamračil se Saša. By ho zajímalo, co Jindřich dal do toho čaje. Nahmatal klíčky. "No kurva, konečně!"
"Duch jazyka tvého Mordorský jest."
"Ježiš, zalez do toho auta ať je klid."

"Co budeme dělat?" zeptala se Donna zatímco místnost kolem nich se rychle plnila vodou. To byl nápad, přistát na ponorce.
"Neboj, to se vymyslí," ujišťoval ji a šacoval si kapsy.
"Upozorňuji tě, že na ten plán nemáš moc času."
"Nepotřebuji plán, někde mám takový udělátko," zabořil ruce hlouběji. Okolo něj se postupně objevil banán, jojo, pytlík bonbónů, klubíčko a kočičí hračka.
"Zatím tu žádné udělátko teda nevidím."
"Tady je!" vytáhl vítězoslavně nástroj.
"Kladivo?! To tvoje úžasný udělátko je kladivo?!"
"Je sonický."
"Nebyl by lepší francouzák?"
"Ten jsem měl někde taky," jal se znova šacovat.
"My se utopíme," začla šlapat vodu.

"Mastere."
Master se rozhlédnul, kdo ho to volá. Přísahal by, že tam byl sám.
"Mastere."
Šel po zvuku. Brzy ji našel. Byla to ona, to nejhorší zlo na světě. Flaška Medvědí krve.
"Co chceš?" zeptal se jí.
"Mastere, vypij mě," nabádala ho.
"Ne. Nejsi tady. Nevidím tě, neslyším tě, nemluvím s tebou."
"Ale no tak, víš, že mě chceš."
"Ne."
"Mastere. Pojď ke mě. Bude ti dobře."
"Ne."
O dvanáct hodin později vešel Doctor do místnosti. Master ležel na zemi v komatózním stavu. Vedle něj...prázdná flaška. Doctor ji zděšeně zvedl. Ale ne. Jak se jen dostala do jeho TARDIS!

Albert Viktorii sice miloval, ale když odjela na týdenní školení do Skotska, byl tomu rád. Konečně jako správný slaměný vdovec uspořádá pánský večírek s whiskou, doutníky a karbanem. I rozeslal pozvánky a již brzy se těšil z potvrzení účasti od Františka, Ivana, Jindřicha a svého oblíbeného švagra Saši.
Konečně přišel den D a vše bylo nachystáno.
"Neměli bysme vyjet k tomu Bertiemu," zeptal se notně vykalený Ivan.
"Asi měli," pokýval Fanouš.
"A kdo bude řídit?" škytnul Saša.
"Jěstě vodku s mrkví?" vyndal z ledničky další várku Jindřich.
"Králík!" vykřikli trojhlasně.
Albert to nechápal. Proč jen nikdo nepřijel navštívit jeho hrad?

"Kde je Jindřich?" zeptala se Lynda, když jí František na terase podával hrnek s kávou.
"Jindřich šel do květinářství koupit novou květinu místo té, kterou nezaléval, když jsem byl na dovolené," odložil konvičku. "Měl jsem tušit, že úplně zapomene."
Jakoby věděl, že se o něm mluví, vrazil Jindřich do bytu s hlasitým zahlaholením: "Už jsem tady."
"A neseš mi tu novou fialku!" zakřičel na něj František.
"Něco lepšího," objevil se ve dveřích terasy s ďábelským úsměvem a začal vybalovat květinu z papíru.
"Co to je?" zeptal se František nevěřícně, když mu Jindřich předal květináč.
"Fialky neměli. Koupil jsem ti masožravku."

"Pssst, ty, nechceš koupit nějaký diskety," nabízel mu trpaslíček v temné uličce.
"Co bych dělal s disketou?" podivil se Ivan.
"Vyrobíš si z ní Enterprise a poletíš ke hvězdám."
"Nechci ke hvězdám. Chci do Bradavic."
"To potřebuješ kouzelnou duhu, nechceš koupit kouzelnou duhu?"
"Tak jo, za kolik?"
"Hrnec zlata."
"Kde bych vzal hrnec zlata?"
"Na konci kouzelné duhy."
"Ale tu právě nemám."
"To je blbý," poškrábal se trpaslík na hlavě.
Lynda zamávala Ivanovi před obličejem. Žádná reakce. "Jak dlouho už takhle sedí?"
"Dvě hodiny," potáhl Saša z cigarety.
"Co se mu stalo?"
"Popletl svoje vitamíny a babičky prášky na hlavu."

Usually, one wasn't confronted with a threshing machine unless at some obscure school trip. At least, in her life as a London born urban woman, Donna had not expected to ever see one, let alone operate it.
Well, here she was, using one. Against a Cyberman.
"Donna! To your right!" the Doctor yelled from the other side of the barn.
"Delete!" were the Cyberman's last words as it toppled over. The Doctor was on top of it in no time, deactivating it with his screwdriver.
"Now this is what I call a harvest," he grinned at her. She grinned back.

"Já jim všechno," tvrdil ještě toho rána Saša. To bylo než se vydali s Ivanem k Lyndě na oběd. Těd oba dva rozpačitě koukali do talíře. Vepřový v mrkvi by dali. Přeci jen je tam to prase. Ale dušená mrkev se sójovým masem byla trochu moc.
V kuchyni mezitím probíhala ostrá hádka. Jindřich totiž narozdíl od nich neměl v těle kouska taktu.
"Já sem jedu jak trotl ze zkurvenýho Mordoru, vlakem v týhle zimě! Cestou mi došla vodka už u Český Třebový protože ti zmrdi od drah netopí! A ty chceš, abych žral mrkev! Se sójou, no ty vole! Nasrat!"

Donna a Doktor se snažili zabránit Slitheenům otevřít dveře.
"Můžeš mi vysvětlit, proč to vždycky dopadne přesně takhle?!" požadovala vysvětlení, když dveře prorazil dráp. Doctor uskočil a jal se k nim přesouvat pohovku.
"Myslel jsem, že trefíme jiný rok, ale někde se stala chyba ve výpočtu."
"Já ti to taky spočítám," vyhrožovala, když pokládali masivní psací stůl na pohovku. V místnosti se otevřely druhé dveře.
"Asi jsem nepropočítal všechny proměnné do detailů."
"Nevšiml sis těch druhých dveří?" uskakovala Donna před Slitheenem.
"Menší mýlka!" omlouval se.
"Zmýlená neplatí!" vykřikla a nasadila Slitheenovi na hlavu odpadkový koš. Opět se dali na útěk.

Kapitán Janewayová seděla v pracovně na gauči a prohlížela si návštěvníka vedle sebe. Objevil se na můstku při průletu kolem tachyony vyzařující anomálie. Doktor potvrdil, že se jedná o člověka z počátku 21. století. Nevypadal nebezpečně.
"Takže, pane...?"
"Pavlík, Honza Pavlík."
"Pane Pavlík, mohu vám něco nabídnout?"
"Dal bych si kávu."
Přikývla a nalila mu šálek. "Můžete mi zopakovat co se stalo?"
"No, přestupoval jsem na Můstku a najednou jsem byl na můstku. Teď se prosím nedívejte," požádal ji. Odvrátila zrak. Přesto v odrazu konzole zahlédla, jak si do kávy hází šest! kostek cukru. Možná by měla tu nebezpečnost přehodnotit.

Na vlastní nebezpečí
Ve vesmíru snad neexistovala cedule, která by byla více ignorována.
Doctor ji bral jako čistě informativní.
Jean-Luc Picard ji považoval za výzvu ke zvýšené opatrnosti.
James T. Kirk se jí vysmíval stejně jako nebezpečí samotnému.
Dle Kathryn Janeway se jednalo o běžné označení koupaliště.
Buffy Summers pochybovala, že by se za ní mohlo schovávat něco horšího než upír.
Regina Mills byla to nebezpečí, co se za ní skrývalo.
Susan Ivanova ji měla na své krabici s vodkou.
Děti v celé galaxii prolézaly zříceniny budov, které za ní byly.
Kolem a kolem se jednalo o ceduli zcela zbytečnou.

Buffy věděla, že je Faith trochu vyšinutá. Možná ne na úrovni Drusilly, ale přeci jen vyšinutá. Tohle už ale bylo trochu přehnané. Procházela opuštěnou továrnou mezi hromádkami popela a kusy démonů a mohla si ukroutit hlavu. Tohle byl hotový masakr. Samozřejmě, nejdříve netušila, co se tu ve skutečnosti stalo, ale došlo jí to ve chvíli, když vyšla na plošinu, z které byl výhled na bývalou výrobní halu. Kusy démonů nebyly jen tak rozházené. Dávaly dohromady vzkaz.
Ahoj Buffy,
myslím, že tu byl trochu problém s přemnožením, takže jsem převzala iniciativu. Vrátím se, až se vrátím.
Pac a pusu,
Tvá Faith

"Ach jo, už abych byla za poslední stránkou," povzdychla Lynda a mrskla na stůl s tlustou svázanou bichlí, na jejíchž deskách se skvělo logo prominentní korporace. Zničeně zajela do boxu U slepého koťátka a poděkovala číšníkovi za pivo.
"Co to vůbec čteš?" zeptal se Saša a připálil jí cigaretu.
"Simtě, dělám korekturu překladu nějakýho zasranýho finančního reportu, dlouhý jak pondělí a nudný jak estráda na nově."
"Já mám poslední stránky rád. Jsou za nima ty bílý listy. A ty se daj v nouzi použít jako toaleťák," pravil nepřítomně usměvavý Ivan.
"Ty vole, kolik toho už vypil?"
"Jindřich mu uvařil čaj."

Našel jsem ho zapadlý pod gaučem mezi chuchvalci prachu. Nejspíš už tam byl delší dobu. Nejdřív jsem ho chtěl vyhodit. Ale nakonec zůstal ležet na konferenčním stolku.
Byl to takový souboj mezi náma dvěma. Přihmouřil jsem oči jako ve westernovém filmu. Ani se nehnul. Pořád tam byl, drzoun. Slyšel jsem v duchu jeho volání.
"Sněz mě. Sněz mě. Jsem poslední."
Nechtěl jsem ho poslechnout. Říkal jsem si, že jsem silnější než on. Říkal jsem si to ještě dlouho potom, co se rozkládal v mém žaludku a začínala jízda. Některý věci se prostě nezmění. Bylo mi to jedno. Můj milovaný vicodínek.

"Opravdus' o tom nikdy neuvažoval, Jime, že by ses oženil a měl děti?" zeptal se Kostra, když náléval další rundu poctivé skotské whisky.
"Ne...I když, možná jednou. Ale potom jsem se rozhodl, že to není pro mě," zavrtěl odmítavě hlavou. "Umíš si to představit, zvládat loď, ženu a ještě děti. Neustále poslouchat, jak jsi pořád někde v trapu a ona je na vše sama? Kdepak. Kapitán má mít jen jednu ženu, svou loď."
"Ale zase ten pocit, že na tebe doma někdo čeká-"
"Jaký pocit, sám jsi rozvedený! A vůbec, Kostro, já myslím, že radši umířt, než se oženit."

"Lyto, skoč ještě do skladu pro vejce!"
S povzdechem jsem opustila vytírání a vydala se pro ty ďábelské věci, celou dobu přemítajíc jak moc nenávidím vajíčka, ranní směny a vůbec KFC. Vztekle jsem trhla za dveře od chladicího boxu a zůstala stát na místě jako přibitá, čelist mi klesla. Vzpamatovala jsem se až při vzpomínce na Kelišovou a probrala se z transu.
Přešla jsem k ní a dotkla se pevného povrchu. Opravdu tam byla, nezdála se mi, ani jsem se nezbláznila. Modrá policejní budka. Vzala jsem za dveře. Otevřely se. Byla skutečná. Ty vajíčka ať přinese někdo jiný. Já letím.

Vždycky byl takový přizdisráč. Ve škole průměrný, veselé historky z ní neměl, protože se bál i vylézt na strom starý Novákový a nabrat pár švestek anebo s klukama na tajňáka ochutnat první pivo. Bál se jít i na vysokou, protože co kdyby mu to nešlo. V práci se uchytil jako úředníček, šéfy ani poměry nekritizoval, co kdyby se to někomu doneslo.
Večer však zažíval opojení mocí. Od té doby, co Evu poprvé praštil, se mu změnil svět. Konečně někomu vládl, konečně mohl všechno a nemusel se bát trestu. Sledoval, jak se mění. Poslouchala ho na slovo. Doma byl pánem všeho.

Johanka bydlela s Lyndou. To bylo vše, co o ní na Jižáku věděli, jejich pitek se neúčastnila. Lynda párkrát zmínila slova Subaru, Libero a srandovní, ale ostatní tomu nepřikládali váhu.
Než jednou Sašovo auto vypovědělo službu před plánovaným výletem.
"Nevadí," prohlásila Lynda, "pozveme Johanku a ona nás dopraví."
Víkend vypadal zachráněn.
Než Tina zděšeně zjistila, že se to startuje roztlačením a naskočením jak do jamajského bobu.
Než si Saša vymknul kotník, protože vytlačovali Subaru z pole.
Než si Ivan vyrazil zub, když vesele poskočilo na jedné z mnoha polních cest, které projeli.
Pro Johanku byla prostě každá cesta ta pravá.

Hemžili jsme se bez zastavení. Kdo trénuje, doplave nejrychleji a nejdál a to byl taky náš úkol.
"Až najdu vajíčko," povídá nám takhle jednou Šprťák, "dohodnem se a bude z nás slavný fyzik."
"Na to se ti vajíčko může vykašlat, oplodním ho já a budeme krásná herečka," opravila ho Fiflena a pohodila ocáskem způsobem, kterým by jednou pohazovala vlasy.
"Ale oba jste k ničemu, já mám nejlepší tah na branku, já a vajíčko budem mistr světa v hokeji," přihemžil k nám Sporťák.
"Dal bych si pivo," povzdechl jsem si. Nakonec jsem vajíčko oplodnil já. Za devět měsíců mě pojmenovali Saša.

Ivan a Saša si vlastně nebyli jistí, kde přišli k Lyndě. Když se jich na to někdo po letech zeptal, pokrčili rameny. Vlastně se nemohli mezi sebou dohodnout.
Ivan trval na tom, že seděli vykalení na lavičce v parku, když do křoví vedle začala zvracet nějaká čubka v kostýmku, a že se o ni gentlemansky postarali.
Saša zase vyprávěl, že seděli s Ivanem lehce podnapilí na zastávce autobusu, když k nim přišla slušně oblečená slečna a požádala o připálení cigarety.
Nicméně se probrali u ní v obýváku na zemi. Do jejich říše opilosti, kocovin a mrzkých pracovních výkonů zapadla dokonale.

Jejich revírem je hlava. Moje, vaše, jejich, to je jedno. Jsou mrňaví, že i pochybujete o jejich existenci. Oškliví jako noc uprostřed drogovýho squatu. A tihle hnusný trpajzlíci mají ještě hnusnější kladívko. Tím kladívkem vás mlátí do všeho, co mají v dosahu, oční bulvy, spánky, temeno, je jim to jedno, kutaj hlava nehlava. Nikdo neví, co tam vlastně kutaj, jestli vůbec něco dolují, hledají anebo jsou prostě jen nasraní a hyperaktivní. Nikdo neví, co je vlastně nutí začít něco dělat, jejich předáka taky nikdo nikdy neviděl. Výsledek jejich práce je však jasně citelný a víte o něm hned. Pitomá migréna.

Jane přišla domů a plácla sebou na gauč. Ani se nestihla nadechnout a měla v ruce láhev piva. Maura si přisedla se svou sklenkou vína. Jane ostentativně hlasitě vzdechla.
"Děje se něco?"
"Ne."
"Jane?"
"Dobře," posadila se do vzpřímenější polohy. "Dneska jsem potkala jednoho z detektivů z protidrogovýho a zeptal se mě, jestli už máme datum svatby."
"Jako ty a Casey?"
"Ne, jako ty a já! Myslel si, žes mě o ruku požádala ty!"
"Cos mu řekla?"
"Že jsme jen kamarádky, spřízněné duše."
"Aha."
"Nevím, proč si všichni myslí, že jsme lesby!"
"Taky to nechápu. Chceš namasírovat nohy?"
"Ano, prosím."

"To bylo včera asi hodně punkový," posadil se Master a rozhlížel se kolem sebe. Podlaha nedostavěné TARDIS byla poseta lahvemi od Medvědí krve a přísahal by, že v jednu chvíli tam trsal i Ianto Jones a to už je pár let mrtvej.
"Moje hlava," postěžovala si vedle něj Donna. "Koliks toho koupil?"
"Nevím, pět, šest..."
"Lahví?"
"Kartónů. A všechno se to vypilo."
"Co je to tu za smrad," zakňučela odněkud Martha. "To smrdí hůř než farma nutrií."
"To je Master, bojí se vody, dostat ho do sprchy nebo mu vyprat tu mikinu je nemožný. Tak smrdí jako nutrie. Punková nutrie."

"Podívejte se na to dokonalé provedení, tu strukturu, to natažení strun," Quark předváděl předmět turistovi, který měl to neštětí, že narazil zrovna na jeho bar. "Je jediný svého druhu, vyrobený panenskými kněžkami na Bajoru. Klasické umění. A jen za jeden prut latinia."
"No, já nevím, přijde mi to trochu drahé," vykrucoval se turista.
"Jedinečná koupě, prodáte ho za dvojnásobek! A ten zvuk," zabrnkal Quark na struny.
Major Kira s povzdechem vyšla před bar, tohle snad nikdy neskončí. Aktivovala komunikátor.
"Kira Odovi."
"Tady Odo, co se děje?"
"Přijďte, prosím, do Quarkova baru. Už zase vydává kráječe na vajíčka za umělecká díla."

"A půjdeme do střechy," nadšeně zahlásil instruktor. Ivan si pomyslel něco o vysklení úsměvu toho vitamínovýho paka a s kuřáckým funěním zaujmul polohu. Bodavá bolest v zádech mu potvrdila blízkost středního věku.
"Co je, vole, vypadáš, jak kdyby tě přejel traktor?" zeptal se ho večer U Slepého Koťátka Saša.
"Mám pocit, že mám kudlu v zádech," zakňučel Ivan.
"Cos dělal?"
"Lyndě připadalo, že nemám dost pohybu, takže mě vzala na jógu."
"Jóga, vždyť tam vůbec necvičíš, jen medituješ," vysmál se mu Saša. Smích ho přešel, když ho Ivan po čtvrtým pivu srovnal do střechy a poznal pocit kudly v zádech.

Jean-Luc Picard byl zvyklý na ledacos. Přeci jen, necestoval vesmírem první den. Zvládal Ferengy, Klingony, Borgy i bytost Q. Byl zastáncem diplomatických řešení, ale věděl, kdy je čas použít sílu.
Zvládal i svou posádku, z Rikera se profiloval dobrý velitel, Deanna konečně vypadala jako důstojník a Worfovi záchvaty vzteku a rozbíjení Přední desítky vyřešil převelením.
Jednu věc ale stále nezvládal. Naštvanou Beverly. Jednou rukou si nervózně potáhl uniformu, třímající kytici růží v té druhé a odvážně zazvonil na její kajutu. Dveře se otevřely.
"Beverly, drahá-" víc říct nestihl. Ta váza mu proletěla těsně nad pleší. Možná to nechá na zítra.

Lauren si Bo dokonalých tvarů všimla hned, když ji poprvé uviděla. Byla mistrovské dílo, nejúspěšnější pokus matky přírody o nadlidskou bytost. A Lauren si tento skvostný umělecký kus mohla prohlédnout zblízka. Zcela otevřeně musela sama sobě přiznat, že její dotek nebyl zcela profesionální. Nejraději by se jí hned na místě nabídla za doživotního osobního lékaře. V tu chvíli ji nenapadlo, jak moc osobní se jejich vztah stane, že jednoho dne podřídí vše, co kdy udělá, právě Bo. Ani ji nenapadlo, že Bo upřednostní jeji záchranu před bojem o konec světa. Nemohla však říct, že by něčeho z toho někdy litovala.

Od začátku cesty uplynulo mnoho světelných let. Počáteční nadšení zmizelo stejně rychle jako zásoby brazilské kávy. Dokonce i zvídavost přirozená všem vesmírům průzkumníkům nebyla co dřív. Nikoho tedy nevzrušilo, když se na senzorech objevila cizí vesmírná loď, jen kapitána to vytrhlo z vyspávání poobědové kávičky, do které si přilila příliš mnoho samohonky.
"Co je? Proboha, my jsme pořád ještě v tomhle kvadrantu? Co je to za loď? No, to je jedno, sestřelte je, já si jdu dát do pracovny kávu."
Neznámá loď měla štěstí, než se Tuvok probral, aby vystřelil, byla dávno pryč. Ještě, že velení už dávno převzala letargie.

Nebylo to poprvé, co se Mulderovo vědomí ocitlo jinde. Nicméně, bylo to poprvé, co si to pamatoval. Den, kdy se probudil a zjistil, nejen že je žena, ale navíc Reyesová. Zatímco ta se probudila v jeho těle v posteli s jeho Scullyovou. Co ho však zarazilo bylo, že nyní, když už bylo vše v pořádku a věci se měly vrátit do starých kolejí, Scullyová se stále příliš bavila s Reyesovou. Přemýšlel, co se vlastně dělo, když nebyl úplně ve své kůži. Odpovědí mu byly sbalené kufry, Scullyové omluvný výraz a sklopený zrak agentky Reyesové, když ji potkal v chodbách FBI.

"Dlužíš mi to," trval na svém House. Wilson kroutil odmítavě hlavou. "Ale jo, dlužíš."
"Housi, nemůžeš považovat za směrodatné něco, co jsem plácnul v opilosti," protestoval Wilson a pokusil se najít na gauči pohodlnější polohu.
"Dohoda je dohoda, slovo chlapa je slovo chlapa. Chceš snad být sketa?"
"Jasně, že ne, ale uznej sám, tohle je přehnaný."
"Řeklo se jasně, že jestli někdy Cuddy dostanu do postele, tak sníš moje tenisky," ukázal House na obuv umístěnou na talíři. Wilson si povzdechl.
"Tak dobře, dobře," zasunul si ubrousek za límec a vzal do rukou příbor. "Nemohl bych k tomu alespoň dostat kečup?"

Ianto Jones zažíval den blbec. Nepojízdnost jeho přibližovadla znamenala, že se do práce a zpět musel vydat sockou. Už teď mu bylo jasné, že při jeho práci to znamenalo jet nočkou plnou podnapilé omladiny.
Ten idiot Harper ho domů nesveze, ani kdyby ho na kolenou prosil. Vlastně, to by Harpera náramně pobavilo. Čekal na autobus a pozoroval ocelově šedé nebe. Určitě začne chcát. Ianto chtěl modro. Alespoň kousek. Kousek modrého nebe. Začalo chcát.
U zastávky zabrzdilo auto. Přece jen modrá, na kabátu a košili řidiče. Jack otevřel dveře spolujezdce. Ianto se usmál a nastoupil. Možná to nebude tak blbej den.

Kapitán pobíhala po můstku s pytlíkem brambůrků. Situace byla vše, jen ne pod kontrolou.
"Kapitáne, nouzové volání poblíž nás," oznámil komunikační důstojník.
"Kapitáne, já je minul," překřikoval ho pilot.
"Kapitáne, já na ně omylem vystřelila," ozvalo se od taktiky.
"TICHO!" přerušila je kapitán. "Komunikace, omluvte se té lodi."
"To nejde, jsou na cucky," pípla taktika.
"Mám se omluvit těm troskám?"
"Inženýrko, stav naší lodi?" zeptala se kapitán.
"Nedrobte mi do konzole. Ten výbuch nám zlikvidoval štíty."
Kirk složil u monitoru situace v simulátoru hlavu do dlaní. Už to tu bylo zase. První ročník. Musí se Spockem probrat obtížnost příjmacích zkoušek.