Moje články

Až do pátého nedělního oběda s Doktorem u Sylvie žil Shaun v blažené nevědomosti. Toho dne se však dal do řeči se sousedkou.
"A vám nevadí, že se vrátil ten první manžel?"
"Manžel?"
"Ano, tenkrát s ním utekla ze svatby."
"Utekla ze svatby?"
"A pak byli v tom pořadu v televizi."
"Televizi?"
"No s těmi duchy."
"Duchy?"
Přehrával si tu konverzaci v hlavě celé odpoledne, ale odvahu se zeptat našel až večer.
"Donno...bylas někdy v televizi?"
Zarazila se s kartáčkem v ruce.
"V pořadu s duchy?"
"No...jednou Doktor koupil strašidelný dům."
"A?"
"No a zbytek je dávná historie."

Na soutoku Leach, Cole a Temže stála už od roku 1220 Psutruhová hospoda. Na tom nebylo nic divného, takových hospod byla v Británii spousta. Podivná byla trojice jejích návštěvníků - muž s vysokou rusovláskou a čím dál otráveněji vypadajícím mladíkem. Objevili se každých sto let, oděni do zvláštních šatů a vždycky si dali nabídku dne.
Uběhlo osmé století, psal se již rok 2020, a oni, pro jednou vypadající úplně obyčejně, zasedli opět ke stejnému stolu.
Mladík s motýlkem vzal do ruky denní menu, když ten druhý konečně vybuchl: "Doktore, já prostě nedokážu obědvat osm dní v kuse v té stejné knajpě!"

"Tohle si nezasloužil," začala nezvykle mírně Missy.
"Podle tebe si nikdy nic nezaslouží, uvědomuješ si, jak divný to je?" zeptal se Master.
"Taky o něm občas mluví jako o svém milenci, nevšiml sis?"
"Počkat, to snad...ale Missy, z toho jsme se měli dostat už před pěti regeneracemi."
"Zbytečně se snažíte odvést pozornost pryč od toho, co jste provedli."
"Vždyť jsme nic neprovedli."
"Křičet 'uhoď ho, nemá žádné kamarády' nebylo fér."
"Proč ne, chceš snad tvrdit, že Doktor má kamarády?"
Missy se na ně významně podívala.
"Počkej ty myslíš, že jsme..."
"Co jiného snad jsme, než jeho nejstarší, nejlepší přátelé?"

"Podívej, jak tam sedí, všichni v černým, jak tři vrány," dívala se Donna z okna kuchyně na zahradní houpačku. Doktor přestal u linky krájet mrkev a připojil se k ní.
"Jo, no. Hotový bratrstvo kočičí pracky."
"Ani jeden z nich není dost vysoký na Dlouhý Bidlo. Ale rozhodně vím, který z nich je Štětináč."
"Prý když sedí vrána u domu, čekají toho, kdo si jí všiml, potíže."
"Čekají? Chceš mi snad říct, že si umíš představit ještě horší pohromu, než jsou tihle tři?"
"Nevím, mohl by třeba...přijet na návštěvu kapitán Jack...nebo moje žena."
"Počkej...kdo je tvoje žena?!"

"Neměl byste nějaké, co se hodí do kanceláře?" oslovila Donna chlapce v běžeckých potřebách.
"Obvykle lidé hledají nějaké vhodné na maraton," odpověděl zmateně.
"Ale ti-"
Přerušil ji známý zvuk vřeštící kočky bojující s dudy a vedle řady s nápisem Puma se zjevila modrá budka.
"Kde jsi, spěcháme!" objevil se ve dveřích Doktor.
"Říkala jsem, že se vším tím běháním potřebuju nový běžecký boty," odpověděla trpělivě.
"Běhat se dá ve všech botech, jde o techniku," předvedla za ním Mel popoběhnutí na podpatkách.
"Nejsem masochistka," obrátila se na prodavače. "Vezmu si ty růžový."
"Donno!"
"Nevím, kam pořád spěcháš, vždyť máš stroj času!"

"Udělej to pro tetičku Missy."
"Za prvé nejste moje tetička," zpražila ji Rose nezvykle nepříjemným tónem, "a za druhé vás nemám ani trochu ráda."
"No to mi ale úplně láme srdce," popadla se Missy teatrálně za hruď.
"Tak to ještě, že máte dvě," našpulila Rose rty, vzala školní batoh a odešla do svého pokoje.
Missy zamračeně našla své společníky.
"Ta holka ví, že máme dvě srdce!"
"A kdo to neví, copak o tom Doktor někdy zmlkne," pokrčil Master rameny.
"Navíc není vůbec snadné ji zmanipulovat."
"Možná to zkus na někoho, kdo neprošel lidsko-pánočasovskou metakrizí."
"Lidsko-pánočasovská metakrize?! Ale to je nechutné!"

Konzole uprostřed TARDIS doutnala. Doktor se vynořil zpoza ní.
"Donno?"
"Tady!" zakřičela z druhé strany. Pomohl jí na nohy a vyběhli ven.
"Země!"
"Podle GPS Glasgow."
"Správný stát!"
"Shaun nás zabije, řekla jsem, že jen skočíme pro čínu!"
"Alespoň už nejsme v Číně? Zavolám UNIT na odtah, za pár hodin jsme doma. Ale náhodou, tohle je dobrý, jednou jsem vypadl ven do Sheffieldu a potom jsem TARDIS vůbec nemohl najít. Vlastně jsem už jednou boural i ve Skotsku. A jednou na Powell Estate, to by se nám hodilo víc. A jednou-"
"Není náhodou nad Británií velký nápis 'úsek častých nehod'?!"

Nešlo o to, že by Missy výslovně nenáviděla lidskou rasu. Jako většina jiných druhů jí byla jedno. Rasy klasifikovala využitelné, zneužitelné, bezpečné, nebezpečné a samu sebe nade všemi z nich.
Jinou záležitostí ale byly její pocity ohledně Doktorovy posedlosti tím naprosto bezvýznamným druhem. Sledovat, jak je zas a znovu protežuje, ji dovádělo k šílenství. Všechny ty unylé nicky, jejichž jména napůl zapomněla a tváře si stěží pamatovala. Přesto, pro něj byly dost důležité na to, že by ji snad kvůli nim i zabil.
Snažila se pojmenovat svůj pocit vzteku a znechucení, který cítila.
Nemohla přeci na někoho tak bezvýznamného žárlit?

"Co dělá?" zeptal se Master svého staršího protějšku ohledně jejich ženské verze, která nehnutě ležela na posteli, ruce složené na břiše a se zkroušeným výrazem zírala do stropu.
"Ale, poslouchá hlasy našich obětí," mávl ten druhý rukou. "Doktor na nás zkoušel takovou věc, svědomí."
"Fuj, to jsem nikdy neměl," znechuceně se ušklíbl. "Jako slýchám občas bubny, ale teda hlas svědomí..."
"Mohli byste laskavě mlčet," zvedla se Missy s naštvaným pohledem. "Nevidíte, že se tu snažím o sebenápravu a charakterový vývoj."
"Ví, že jsi její budoucí já, že jo?" pošeptal Master svému kolegovi, který přikývl. "Takže to nebude fungovat?"
Další přikývnutí.

"Prosím tě, ty je znáš dlouho, viď?" zeptal se při odpoledním čaji Shaun Doktora.
"No, nějaký čas, od Akademie, takže od dětství?" přitakal Doktor.
"Můžeš mi říct, co se jim stalo, to je doma mlátili nebo mučili?"
"Ne, úplně normální respektující výchova."
"Tak to je divný," povzdechl si Shaun, než ho napadl dotaz. "Počkej...co je u vás respektující výchova?"
"Normálně, zíraní do časoprostorových trhlin, indoktrinace strachu z časových pevných bodů a paradoxů, prostě abys měl respekt z časoprostoru," pokrčil Doktor rameny a namazal džem na koláček.
Shaun se zvedl s výkřikem do útrob domu: "Donno, asi jsem to pochopil!"

"Tady čtu, že je na ránu nejlepší přiložit obklad z babského ucha," pravil Master nad knihou "Domácí lékař" z roku 1941.
"Píšou tam, od kolika jsou lidi bába, nestačí chytit tu holku?" zeptal se světlovlasý Master, jehož hnisající rána celé pátrání započala.
"Ta bude moc mladá. Uříznout ucho Donně by Doktora naštvalo..."
"Nechodí sem ještě jedna? Jak se vždycky Doktor se Shaunem tváří, že jim budou trhat zuby."
"Jo ta...tchýně! Nad jejím uchem určitě brečet nebudou, jak dlouho se má vařit..."
"Vidím, že jste si to skvěle naplánovali, ale Donna mi prostě dala Framykoin," oznámila jim od dveří Missy.

Řev ze zahrady vylákal Doktora s Donnou ven. Nebylo těžké najít původce - světlovlasý Master visel hlavou dolů z okna, zatímco ho ti druzí dva drželi za nohy.
"Okamžitě ho pusťte!" rozkázala Donna.
"Ne, nepouštět!" vykřikl zděšeně Doktor a podíval se na ni. Pokrčila rameny.
"Chtěl vědět, co by se stalo, kdyby některý z nás umřel," vysvětloval Master.
"Nemusíte to hned zkoušel, okamžitě ho vytáhněte nahoru!"
"Nebo co?" Missy si dala ruce v bok a Masterův jekot zintenzivnil. Rychle opět chytla jeho nohu. "Promiň."
"Nedostanete večeři?" zkusil Doktor.
"Nebudou pohádky?" navrhla trest Donna.
"Není nám osm!" obořil se ten hlavou dolů.

"Co myslíš, že je tohle?" vytáhl Master z Donnina nočního stolku realisticky vypadající strap-on.
"Fuj, co asi myslíš, lidi jsou fakt hrozně nechutná rasa," sebrala mu předmět Missy a vrátila ho na místo.
"Jak víš, že ty klíčky od TARDIS schoval tady?" zeptal se její druhý protějšek, který si zkoušel hedvábnou halenku. "Sluší mi tahle barva?"
"Říkal: 'napovím ti, jsou na místě, kde tě nikdy nenapadne hledat'," odsekla Missy. "A je to dámská halenka."
"Nebuď malomyslná. Nechci se ti do toho motat, ale tohle místo tě napadlo?"
"No a které mě nenapadlo?"
Všichni tři si vyměnili pohledy.
"Asi máme problém."

Missy si obtáhla rty rudou barvou a zkontrolovala oční stíny.
"Nevím, o co se snažíš. Doktor má oči stejně jen pro ty svý... lidi," ušklíbl se znechuceně Master, když si na posteli pohazoval s míčkem.
"Mohl bys mi občas říct něco hezkého," upravila si vlasy a v pohledu se jí nebezpečně zalesklo.
"Mohl bys mi občas říct něco hezkého," posměšně po ní zopakoval.
"Být tebou, nedělám si z toho legraci a poslechnu," varoval ho jeho starší protějšek.
"Nebo co, dá mi otrávený jablko? Vidíš, to je nápad, mohla bys nabídnout Donně otrávený jablko."
"A ty bys mohl přestat sledovat disneyovky."

"Já jsem neměl na okraji vesmíru sypat tu sůl," kroutil Doktor hlavou nad svou situací s Masterem.
"Myslím, že bys tím měl přestat být posedlý," řekla mu asi posté Donna. "Stalo se. Neznamená to, že budeš svalovat všechno zlé od té doby na jednu pověru. Já jsem třeba jednou v Egyptě ztratila gumičku do vlasů a potom se mi celý výlet na velbloudech lepily vlasy k obličeji. Mám si snad myslet, že to bylo proto, že mi cestou na letiště přeběhla přes cestu černá kočka?"
"Vidíš, všimla sis jí a pamatuješ si ji. Můžeš mi dokázat, že to nebylo tím?"

Celé to začalo překotnou bitkou s Masterovými kyberlidmi na palubě vesmírného vlaku. Když se na to dívala zpětně, byl to den téměř jako každý jiný. Nemohla tušit, že bude její poslední.
Možná to bylo jen pár hodin a možná celá věčnost, co ten vlak nechala za sebou. Stejně jako Masterovo tělo, zničené jeho vlastní vinou. Ne však předtím, než smrtelně zranil i ji.
Tahle kapitola se tím uzavřela, nadešel čas stát se někým jiným. Naposledy se rozloučila s Yaz, kterou odvezla domů.
'Musí být hezké mít domov, kam se vrátit,' pomyslela si, když naposledy vyšla ven z TARDIS na útes.

"No, a mezi těma jednotlivýma sazenicema musíte nechat asi na pěst mezeru," vysvětloval u záhonu Shaun Missy, která se s předstíraným zájmem opírala o paraple a přikyvovala.
"Ale na vaši pěst nebo moji, podívejte, jak je má ruka proti té vaší velké silné maličká."
"Zajímalo by mě, co tím sleduje," svěřil se opodál u stolu Master svému protějšku, když to pozoroval.
"Ona furt něco vymýšlí. Chceš vidět, jak si nacpu celou pěst do pusy?"
"Ne."
"Pozdě," zahuhlal s končetinou u úst.
Master ho na odpověď srazil pěstí k zemi. Jak mají vyhrát, když mají dohromady sotva jeden a půl mozku.

Doktor se pod záminkou úklidu vydal do pokoje jeho tří nedobrovolných spolubydlící. Prošel ke komodě uličkou mezi různě poházenými svršky, o kterých se zapřísahali, že je uklidí. V misce na ní se blýskaly roztodivné šperky, na první pohled brože z kočičího zlata, pečetní prsteny a jiné cetky. Doktor však dokázal identifikovat každý kousek technologie, kterými ve byly.
"Bože, ti tady mají bordel," vydechla od dveří Donna. Doktor se otočil s prstenem v ruce. "Promiň, zlato, ale fakt ne. Navíc už jsem vdaná."
Doktor se usmál a vrátil prsten na místo. "Problém není ten nepořádek. Problém je, co v něm schovávají."

"Nejlepší bude spolupracovat, dokud nepřijdeme na to, o co jde," navrhla Missy.
"Spolupracovat s Doktorem? Už jsem ti řekl, že nikdy," bránil se jejímu nápadu mladší Master.
"Chápu, ještě nemáš zkušenosti, abys pochopil proč, ale věř mi, že je to nejlepší cesta," vysvětlovala Missy.
"Podívej, on je starší než ty a není celý hrrr tahat se s Doktorem," ukázal na třetího z nich.
"To jsem neřekl!"
"Ty chceš spolupracovat s Doktorem?!"
"Já mám s Doktorem spoustu plánů," zazubil se. "Tak nebuď sobec a hraj to s námi."
"Jinak taky můžeš jít, ale hlídej si při tom záda," zamrkala koketně Missy.

Master ležel na podlaze své TARDIS a smál se na plné kolo. Jeho osud byl poetický, nejen, že přivodil svůj definitivní konec, ale musela celou dobu vědět, jak skončí. Miloval ji i nenáviděl. Ve všech formách. Čas na poslední regeneraci. Pohltilo ho bílé světlo.

Missy ležela ve vlhkém listí umělého lesa. Tragickou nevyhnutelností osudu se tento okamžik už jednou stal pevným bodem v čase. Chystala se naposledy vydechnout, když ji pohltilo bílé světlo.

Master umíral, kde ho nechala ležet. Jeho tělo bylo zničené, hrál vabank a prohrál vše.

"Ještě jednu hru?" vykřikl do prázdna.

"Dva ze tří?" ozvala se odpověď.

Doktor seděl u kuchyňského stolu a pomalu míchal čaj. Udržoval si neutrální výraz, pohled upřený na muže naproti sobě. I ten zůstával mlčet, na rtech mu pohrával démonický úsměv, zatímco všechny předchozí dotazy zůstávaly nezodpovězeny.
Jediný z těch tří Donně naháněl hrůzu.
Co nejnepádněji otevřela ledničku, vzala z ní láhev a po špičkách opustila místnost. Nahlédla do obýváku, kde si ten světlovasý z nich stále s hudrováním ošetřoval ránu, zatímco ho jeho společnice ostentativně ignorovala.
Donna se beze slova vydala po schodech do ložnice, protřepala láhev a obrátila si trysku se šlehačkou do pusy. Do některých věcí se lépe nemíchat.

"No a, škyt, jsem tam zůstala sama samotinká ležet, škyt, a pak už, škyt, nic nevím, jen jsem najednou, škyt, byla na ulici, škyt, v Londýně," vysvětlovala Missy přikyvujícímu Doktorovi.
"Takže tys ho bodla do zad a on tě zastřelil šroubovákem."
"Jo, škyt, a tys mě tam, škyt, normálně, škyt, nechal samotnou, škyt, umřít!"
"Abychom byli fér, taky jsem to tam schytal," vysvětloval Doktor, a nenápadně sledoval Donnu, jak se k Missy blíží s papírovým pytlíkem.
"Samý, škyt, vý-"
*Prásk!*
Missy nadskočila leknutím a otočila se na Donnu. "Zabila jsem lidi za míň!"
"Ale pomohlo to, ne?" pokrčila Donna rameny.

"Donno, oni jsou na mě zlí," skuhral Doktor, když zalezl do postele a objal ji jako oblíbeného plyšáka.
Odložila knihu a začala ho drbat ve vlasech. "Copak zase provedli?"
"Missy mi dala do boty připínáček."
"Hm..."
"Zatímco jsem se sprchoval, Master nastražil před dveře pastičky na myši."
"Hm..."
"A druhý Master mi ukradl od každé ponožky levou."
"Jak víš, která je levá?!"
"Prostě to vím. Proč jsou takoví? A proč mi útočí zrovna na nohy!"
"Tady jste ty i tvoje nohy v bezpečí. Zvážils někdy, že jsou trojice psychopatů?"
"Donno," podíval se na ni významně, "oni jsou všichni jedna osoba."

Missy netušila, proč souhlasila s karetním večerem. Na stole se množila esa neodpovídající počtu karet. Se záminkou rozvázané tkaničky se sklonila obhlédnout situaci. Její starší já mělo přilepené karty zespoda desky. Doktor se zul a přejížděl Donně levou nohou po lýtku. Na pravém koleni měl Shaunovu ruku. Ach, ten úchyl. Vynořila se zpod stolu.
"Řekni něco hezkého," poradila svému mladšímu já.
"Cože?" ošil se, když ho škubla za rukáv, z kterého se vysypala hromada karet.
"Ty podvádíš!" vyskočil na nohy starší, převrátil stůl a shodil své karty.
"Ale to není hezké," usmívala se, když se oba podvodníci pustili do rvačky.

Shaun seděl na zahradě a netrápila ho jediná věc. Nezaujatě pozoroval trojici svých nocležníků u modré budky.
"Máte někdo klíče?!" zeptal se ten blonďatý, když se opřel do zamčených dveří.
"Prosím tě, klíče!" odpověděl mu skotský trylek a Missy se jala otevírat zámek vlásenkou. Úspěch na sebe nenechal čekat.
"Zvedáme kotvy!" hrnul se dovnitř ten tmavovlasý.
Než se za nimi stihly dveře zavřít, už u nich stála jeho žena se svým...cokoli to vlastně bylo. Vytáhla ven Mastera, každého za jedno ucho, zatímco Doktor nesl přes rameno prskající Missy jako pytel brambor.
"Takže ty kotvy zase spustíme," pousmál se Shaun.

Shaun Temple byl velmi klidný a uvolněný muž. Vlastně, až moc, došlo jednoho dne Masterovi. Netrvalo dlouho, než našel Shaunovu tajnou zásobu.
O pekáč sušenek později byla zábava v plném proudu. Držíce se za ruce, leželi se svým druhým já na zahradě v trávě. Pozorovali mraky.
Na pozadí pohody je rušila jen Missy, která se lekala úplně všeho, a šplhala stále výš a výš po všem možném jak vyděšené kotě.
Jak mohla být tak bláhová a zapomenout, že váží polovinu, co oni?
Mlhavě vnímal Donnin obrys, když se ji snažila dostat ze střechy koštětem.
Probral ho až kýbl ledové vody.

"No, potom přidáš tu konstantu a už to musí vyjít," strkala Missy blonďáka od sešitu.
"Ale mě tam furt něco nesedí," bodnul ji Master kružítkem do ruky a reaplikoval camboolianskou plochou matematiku.
"Auuu, no tak si to spočítej sám."
"Podle mě na to jdete z úplně špatného úhlu, když považujete konstantu za nějakou jistotu, dneska přece není jisté nic," namítl ten třetí.
"Co to zase vyvádí?" zeptala se Donna Doktora a nalila si kávu.
"Rosein úkol z fyziky. Nevědí, že mavitace je gravitace," potměšile se usmál Doktor.
"Mavitace je co?"
"Nezatěžuj se s tím. Já se k tomu jednou dostanu."

"Hele, pamatujete jeho ksicht, když jsem všechny lidi změnil v sebe?" zeptal se Master, zatímco si kusem gázy snažil zastavit krvácení.
"Ha, to nic nebylo," škytla Missy. "Kdybys viděl ten výraz, když jsem stvořila kyberarmádu nemrtvých!"
"Ani jedno nemělo na ten její kukuč, když jsem zničil Gallifrey," pochlubil se třetí z nich.
"Počkej, tys zničil Gallifrey?" zeptala se Missy. Všichni tři propukli k bujarý smích.
"Co se to tam děje?" otázal se v obýváku Shaun na skupinku v kuchyni.
"Myslím, že se předhání, kdo z nich mu co nejhoršího provedl," odpověděla Donna, hladíc notně traumatizovaného Doktora po zádech. "Hrozná slepičárna."

"Říkalas: `Může u nás zůstat?`. On. Jeden, ne čtyři! Umíš si představit toho vaření? Toho prádla?" Shaunův rozčilený "šepot" se nesl z obýváku do kuchyně, kde u stolu seděla čtveřice Pánů Času.
"Tak já oloupu brambory," navrhl černovlasý Master. Z nějakého důvodu v jeho ruce i škrabka působila zlověstně.
"Výborný nápad, obalím rybu!" souhlasila zaníceně Missy.
Doktor upřel pohled na jejich zbývající verzi. Ten si založil ruce na prsou: "Já nemám hlad."
"Chceš zase bydlet v kontejneru?"
"No tak já jdu vyprat," zvedl se nevrle. Na odchodu si však neodpustil poznámku. "Abyste věděli, lidi jedí i něco jinýho, než Fish'n'Chips!"

Doktorův šťastný důchod přerušil zvonek. Za dveřmi čekal mnohé, ale rozhodně ne Mastera, jak se drží za záda.
"Nemáš náhodou nějakou náplast, crčí to ze mě jak z kohoutku," zeptal se ten namísto pozdravu.
"A já dostala plný zásah laserovým šroubovákem, ještě teď z toho škytám," ozvala se za ním Missy se škytnutím.
"Ta mrcha mě bodla do zad."
"Aby ses z toho-"
"Promiňte, moji drazí," přerušil ji indický mladík s démonickým úsměvem, "Potřeboval bych si tu něco vyřídit s Doktorem."
Doktor si prohlížel tři různé verze svého nejstaršího (ne)přítele a potom se otočil do chodby s vyděšeným výkřikem: "Donno!"

Ivanův děděček odešel na onen svět a po té, co proběhl řádný moravský pohřeb, bylo na Ivanovi, aby vyklidil jeho byt.

"Z Prahy...do Olomouce, vole. Po D1!" lamentoval Saša na gauči, přestože měli tankodrom dávno za sebou.

Lynda, Týna a Ivan mezitím vyklízeli šatník.

"Tohle snad dědek v životě neměl na sobě," prohlížel Ivan zánovní oblek.

"Tenhle kabát je taky novej," přitakala Týna.

"Tenhle Sklepmistr taky!" vynořila se Lynda s litrovou flaškou ze dna šatníku a vytáhla z kapsy vývrtku.

"Lyndo, neblbni, děda byl v důchoďáku od devadesátýhošestýho!"

"Archivní!" zakřičel Saša a běžel pro sklenky.

Byl to špatný nápad.

"Proč jsme vlastně dneska nepozvali Lyndu?" zeptal se u druhého piva Ivan.
"Sim tě, jsem si s ní dneska psal, má nějakou emoční koliku," odpověděl Saša.
"Tak to by se nám mohla vypovídat, ne?"
"Já na to nemám náladu. Víš, že vždycky když má emoční koliku, ožere se a pak má mentální průjem," připálil si už pátou cigaretu.
"Ty vole, kundy od dráh!" zaburácelo od vchodu do podniku a na lavici vedle Ivana přistál batoh a za ním Jindřich. "Já už tím vlakem nejedu, no ty pyčo, příště jedině Regiojet."
"Stačí, že přijel z Ostravy Jindřich," vydechl zdrcený Saša kouř.

"Měl bych jít asi domu," povídá Saša U slepého koťátka.
"Kam bys chodil, tady je dobře," oponoval mu Ivan.
"Žena mě čeká. Psala mi smsku, že mi udělala papání."
"Před šesti hodinama," zvedla zrak od telefonu Lynda.
"Navic venku prší a máš ještě sedm osmin piva," upozornil ho Ivan.
"Spíš tři čtvrtiny," opravila ho Lynda.
"Dobře víš, že jsem z matematiky propadnul.
"Ne, musim, Týna mě čeká," zvedal se Saša vláčnými pohyby.
"Jo, bude nadšená až přijdeš na večeři ve dvě ráno."
"Určitě bude. Jestli teda nenašla toho záložního Chenetta."
"Já se tak těším na Týnin zítřejší status na facebooku."

"Venku je nějak hnusně," snažil se Ivan zaostřit z okna hospody.
"Jseš si jistej, že to není jen nikotinový kouř," zapálil si Saša cigaretu z ten večer již druhé krabičky viceroyek.
"Jsem. Vždyť mi bylo zima cestou sem. Prej jaro. Vždyť Lynda přišla v zimním kabátě."
Lynda zareagovala na své jméno a zvedla hlavu ze stolu, na který upadla již před dvěma pivy. "Tvoe, říkla jsemám jak jsme loni na ty velkonce zasněžili na chatě?"
"Dneska už třikrát," otráveně povzdechl Saša.
"Toblo loni..."
"My víme, Lyndo. Byli jsme tam s tebou. Byla to moje chata," složil hlavu do dlaní Ivan.

V nádobách s formaldehydem se poklidně vznášely orgány. Uprostřed mezi policemi byla židle. Na té seděl House a na tabletu opřeném o nádobu s mozkem se díval na "Prescription Passion". Nic nebylo lepší než soap opera. Ty totiž měly úroveň, ne jako ty Wilsonovo telenovely.
Pomysli na ďábla a přijde, povzdechl si House, když se Wilson objevil ve dveřích.
"Tady seš. Hledá tě Cuddy."
"Vím."
Wilson přešel k němu.
"Jak na to můžeš koukat, měkne z toho mozek."
"Ten za tím vypadá tvrdej dost."
Wilson pokýval, zakoukaný do tabletu. V následujících hodinách nemohla Cuddy najít nejen House, ale i Wilsona.

Doktor měl nohy na ramenou. Nebyly to jeho nohy, ale Donniny. Seděla mu za krkem snažíc se vyšplhat na okno cely.
"Nešij sebou."
"Já sebou nešiju. Ale tys měla sníst o pár sušenek míň."
Váha se konečně zvedla, ale Donna ho zvládla kopnout do ramene. Nikoli omylem.
"Jak to vypadá," promluvil někam k jejím zadním partiím.
"Neprojdu přes prsa," odpověděla a spadla vedle něj jak pytel brambor.
"Nedá se nic dělat. Prolezu, oběhnu to a pustím tě."
"Myslíš?" dotázala se skepticky.
"No jasně. Hop na ramena," zhoupnul se na patách.
O pár minut později už měla nohy na ramenou Donna.

Zasej vítr a sklidíš bouři, říkal si po první sklizni Jindřich.
Ivan ležel na střeše Fanoušova bytu a křičel: "Sašo, ty vole, vidím pivní dráhu!"
Saša se na terase smál. A smál. A smál. A nevěděl čemu. I přesto, že mu došly cigarety.
Lynda procházela pokojem se záclonou ve vlasech a tvrdila, že je víla a křehká ženská bytost. To by nevymyslel ani Tolkien.
Fanouš se pokoušel vlézt do klece k Vincentovi, přesvědčen, že je též křeček a musí běhat v kolečku.
Jindřich sám to s širokým úsměvem pozoroval z otáčecí židle, na které seděl hlavou dolů.
Vypěstoval dobrou bazalku.

Co si člověk neudělá sám, to nemá, pomyslela si Donna, když shazovala vázu ze stolku. Za chvíli si střepem přeřezala provaz a uvolnila si ruce i nohy. Kdyby čekala na Doktora, je tu ještě zítra. Dveře nebyly zamčené. Rozhlídla se po chodbě a když nikoho neviděla, vydala se zkoušet ostatní místnosti.
Doktora našla ho ve čtvrté, svázaného a bezvědomého. Povzdechla si, rozvázala ho a začala ho fackovat.
"Prober se, marťane, proč sis od nich bral pití!"
"Měli výborný čaj," zahuhlal omráčeně. "Banánový."
"Je jasné, kdo za všechno může."
"Má převeliká vina. Moc, moc se omlouvám."
Donna obrátila oči v sloup.

"Já mám sušák," pravil ráno Ivan. Vstal a protáhl se.
"Tvojí prdel jsem fakt po ránu potřebovala vidět," zamručela Lynda.
"Víš, jak se chlapům líbí."
"A proto chodíš s Lízou?"
"A jo," zarazil se Ivan. "Potřebuju kolu. A tři kaiserky. A rybí salát. A čůrat."
Šel vykonat svou potřebu a za chvíli už bytem křičel: "Našel jsem čistou skleničku a šumák, kde máš nějaký jídlo?"
"Nevim, mrkni do ledničky," zahuhlala hromada peřin.
Ivan otevřel ledničku. Našel zbytek tři měsíce prošlého másla, vajíčka stará tak, že i slepice z nich by dávno pošly věkem a plesnivý chleba.
"Lyndo, ty seš tragéd."