Moje články

Nechtěla tomu věřit. Nemělo to logiku. Proč nic neviděla? Vždyť přece chtěla. Tolik chtěla. Chtěla? Co chtěla? Chtěla ho vidět? Nebo chtěla jen záruku? Jistotu? Vypadnout z toho hrozného lesa? Je to strašlivý okamžik, když začnete lhát sami sobě a jste si přitom tak jisti svou upřímností. Dělala jen to, co bylo rozumné.
Následovat Lucku bylo šílenství. A přece šli. S každým krokem přibývalo světla. Oči se jí otevíraly. Teď už vědomě strhávala klapky, kterými se oslepila. Záblesk zlaté. A pak spadla poslední a ona najednou, tak jasně jako viděla své sourozence, spatřila lva, „Aslane,“ a všechno zase dávalo smysl.

„A vůbec – dost už bylo povídání, měl bys spát,“ pravil anděl naoko přísně.
„Có? Vždyť je ještě…“ pohled mu sklouzl na hodiny, „aha,“ dodal zaraženě.
„Byl jsi nějakou dobu v bezvědomí. A rozhodně nejsi tak docela v pořádku, tak na to mysli.“
„Dobře,“ hlesl rezignovaně a klesl do peřin.
„Kdybys něco potřeboval, budu tady,“ řekl anděl a změnil se v zářivou světlušku.
Chlapec zavřel oči. Po chvíli se nejistě zeptal: „Jsi tu?“
„Jistě.“
Bylo ticho.
„Anděli?“
„Hm?“
Chlapec otevřel oči: „Děkuju.“
Světluška usměvavě zablikala.
„Dobrou noc,“ řekl anděl a přelétl nad svým svěřencem. Ten zaklapl víčka a vzápětí tvrdě usnul.

„Co tady vlastně děláme?“ povzdechl si trpaslík. Chvíli zíral na šachovnici, načež přemístil krále.
„To říkáš vždycky, když prohráváš,“ usmál se faun. Po krátkém zaváhání táhl koněm.
„Chm,“ zabručel trpaslík, „ale teď se ptám vážně. Co a pro koho tu vlastně hlídáme?“
„Není to jedno? Služba jako služba.“
„Není. Na normální hlídce jeden vídá lidi,“ zamračil se.
„Táhni,“ vyzval ho faun.
„Měsíc hlídat opuštěný hrad, pche!“
Trpaslík mrzutě pohnul jezdcem.
„Eso,“ prohlásil vesele faun, když přemístil zlatého střelce.
„Kolikrát ti mám opakovat, že se říká šach!“ zaúpěl jeho společník.
Faun se smál. A kolem nich se nehlučně rozpadal Cair Paravel.

Když se o něco později za matkou zavřely dveře, sáhl nedočkavě do rukávu. Anděl tam nebyl. Obrátil se a pohlédl přímo do přísné tváře.
„Ne,“ řekl anděl kategoricky.
„Ale ty bys mě tam přece mohl dostat!“ zaprotestoval chlapec.
„Nejsem žádný tvůj kumpán,“ pravil přísně.
„No, tak, vždyť to pro tebe musí být hračka!“ naléhal dál.
„Poslyš, jsem tvůj anděl a mám tě rád, ale to neznamená, že ti budu asistovat při každé klukovině, která ti přijde na mysl, jasný?“
Chlapec mlčel.
„Co se děje?“
„To moc často neslýchám,“ řekl zastřeně.
„Možná jenom málo posloucháš,“ odsekl anděl, ale hlas mu zjihl.

„O mně ani muk,“ dodal rychle anděl a zmizel.
Vzápětí chlapce sevřely starostlivé ruce.
„Mami, to je dobrý,“ hlesl.
„Ani mi nemluv!“ zašeptala vyčítavě, „díkybohu, že jsi v pořádku.“
„No, to taky,“ podotkl anděl odkudsi.
Chlapec se kousl do rtu, aby se neušklíbl, což mu v dané situaci nepřišlo na místě.
„Slib mi, že už nikdy nebudeš tak neopatrný!“
„Neslibuj,“ řekl anděl, který na něj náhle maličký vykoukl z rukávu, „když to nedodržíš.“
„Odteď si budu dávat pozor, mami, opravdu!“ vykoktal.
„Jistě ovšem chápeš, že na turnaj jet nemůžeš,“ pokračovala matka.
Chápal. Naštěstí měl v rukávu eso. Tedy vlastně anděla.

Celé jeho nitro se sevřelo a cosi uvnitř temně zadunělo. Teď ne. Teď jdu zemřít.
Srdce se mu rozbušilo zběsilým rytmem a krev v žilách trylkovala. Ještě ne. Zbývá zvítězit.
Svaly sebou škubaly a rozeznívaly mohutný chorál. Vložit koruny na hlavy.* „Proč odchází?“ zeptala se Lucinka posmutněle.
„Víš, není to žádný ochočený lev,“ odpověděl pan Tumnus.
„Ne, to není,“ řekla. Ale uvnitř to nechápala. Nebylo mu s nimi dobře?
Aslan cítil dětský smutek. Nerad opouštěl ty, co ho milovali. Ale melodie uzrála a v lese mezi světy tryskala čerstvá voda. Nový svět volal po písni. A Aslan miloval nové světy.

Anděl se s odlesky smíchu v očích vrátil nohama skoro na zem.
„Tak, teď když jsme si to vyjasnili, pár pravidel…“
„Jsi se mnou úplně pořád?“
„V podstatě. Pravidlo číslo jedna…“
„A když se mnou nejsi, co děláš?“
„Většinou mluvím s jiným andělem. Pravidlo číslo…“
„A nemůže se mi v té chvíli něco stát?“
„To těžko. Pravidlo…“
„Jak to?“
„Protože kdykoli se bojíš, nebo cítíš jakoukoli silnou emoci, úplně mě to ničí, jasný?! A teď…“
„Třeba když brečím?“
„Jo,“ zahučel rezignovaně anděl.
„Promiň, tak já se budu snažit brečet míň.“
„To po tobě nechci. Pravidlo zní…“
Dveře pokoje se otevřely.

"Přiznejme si to, zestárli jsme," povzdechl si.
"Vzpomínáš, byly časy, kdy tě každá narážka na věk hrozně urazila," otočil hlavu.
"Vždycky jsi pak se mnou týden nemluvila," usmál se pro sebe.
"Říkával jsem ti, jen si trucuj, jen aby ti to nezůstalo - kdo chvíli mlčel, už mlčí opodál."
V koruně stromu zahvízdal vítr.
"Já vím, že ta průpovídka je ve skutečnosti jinak. Ale to všechno, tolik se toho změnilo. Podívej na mě, copak by mě někdo ze starých přátel poznal? Faun, který netančí," umlkl.
"Tak už jednou přestaň trucovat," přejel rukou po hrubé kůře, "prosím."
Vrba mlčela. A sníh padal.

„Jak to, že vypadáte takhle?“ zeptal se zvědavě.
„Proč mi vykáš?“ odpověděl anděl otázkou.
„Vidím vás poprvé v životě,“ namítl chlapec.
„Ale vždyť jsme spolu přece pořád. Stín v pokoji, který často pozoruješ, je můj. Broukám ti za dlouhých nocí a držím tě za ruku, když se ti třese. S nikým na zemi jsi nestrávil tolik času jako se mnou.“
„Stejně by mi přišlo zvláštní vám tykat.“
„No, jen aby ti to nezůstalo, mám taky své city... A vůbec, jsem starší, takže mi prostě tykej!“
„Nezlobte se, ale nemůžu.“
Anděl se uraženě zavěsil hlavou dolů.
Chlapec vyprskl smíchy.
„Vypadáš směšně!“

Čas všednosti. Čas překovat meče v radlice, hroty šípů v násadky per, vyměnit vládu za podřízenost, trůny za nepohodlné školní škamny. A přece se v nich něco změnilo. Všichni to vycítili.
„Víš,“ zakoktal se chlapec, který jí chtěl zřejmě složit poklonu, „ty jsi jiná než ostatní holky. Jsi hrdá… skoro jako královna.“ Trefa do černého. Co na to říct?
Po chvíli ticha se usmála, s nečekanou lehkostí odhodila tu rozumnou Zuzanu a řekla: „Protože jsem královna.“
Hoch na ni s nepochopením zazíral, a když ho míjela, nezmohl se na slovo. Věděla, co si o ní pomyslí. Potrhlá „královna“. Tak ať.

V Narnii už dlouho vládl mír. Měl by zavládnout i v jeho srdci, ale…
Častokrát se přistihl – i když se za to nenáviděl – že touží po válce. A ne nutně po válce, vždyť by přece stačila docela drobná půtka, sotva týdenní potyčka na hranicích. Sám by vyrazil do boje – i když jej nesnášel – byl by v prvních řadách a riskoval by život, jen aby mohl v tu pravou chvíli zatroubit na Zuzanin roh.
Sevřel darovaný bílý kapesník a nešťastně složil hlavu do dlaní. Ano – byl by se všeho odvážil… Jenže v Narnii už dlouho vládl mír. A pan Tumnus plakal.

„Ale já v anděly nevěřím,“ pronesl zaraženě.
„To mé práci nijak nevadí,“ opáčil anděl, „i když musím přiznat, že mě to trochu mrzí.“
„Pardon,“ zahuhlal omluvně, „máte hodně práce?“
„Hodně práce,“ rozkřikl se anděl, „je slabé slovo! Nepřetržitá pracovní doba a žádná dovolená! Možnost kariérního postupu – nulová. Musíme dřít až do dne, kdy lidé konečně překují své meče na radlice a nebudou se už cvičit v boji. Teprve pak budeme mít padla.“
„To bude kdy?“ zeptal se s náhlým zaujetím.
„Nemám tušení. Kdy ten den přijde, ví jen Pán.“
„Máte teda dost drsnýho šéfa,“ podotkl chlapec.
Anděl se zvonivě rozesmál.

Moře a déšť.
„Proč?“
„Měl bys být rád, bratře. Vždyť tě pronásledovali. Třeba spravedlnost konečně zvítězí.“
Netušil, že to budou jejich potomci. A spravedlnost?
Jeho žena neřekla nic. Jednou zdědí zemi. Promluvil třetí bratr. „Měli dostat další šanci. Nikdo z nich nebyl doopravdy zlý.“
Ani druhá žena nepromluvila. Chudá duchem, ale jinak, než se zdálo.
Přiběhla švagrová. „Přestaňte lelkovat! Do práce!“ Chtěli se ohradit, ale matka je předběhla. „Jistě, už jdeme. Snad také zapomeneme.“ Teprve teď si všimli zarudlých očí své činorodé příbuzné. Dře se, aby alespoň ve dne neplakala. „Šéme, Cháme, na zadní palubu. Jafete, ty pojď se mnou.“

Dva nárazy přišly těsně po sobě. Lesklá kapota, mokrá vozovka.
Auto, které prudce zabrzdilo, ani vyděšeného řidiče už neviděl.
Cosi zašustilo a náhlá bouře vjemů ho oslepila. Do těla se mu vrátil cit a s ním bolest.
"To jsou mi nápady takhle vběhnout pod auto!" zaznělo káravě, "bylo to tak tak. Ale neboj, 87,5 % tvého těla je naprosto v pořádku. Zbytek je sice na maděru, ale..."
"Cože?!" zprudka otevřel oči a zazíral vyděšeně na tvář nad sebou.
"Jen žertuji, chtěl jsem, aby ses probral," zasmál se.
"Kdo jste?!"
"Tvůj anděl strážný," řekl a snesl se na zem, "těší mě."

Něco scházelo. Bylo to jako škubání v chybějící končetině, pálení, na které nelze dosáhnout. Bolest, bolest, bolest. Zasykla, protože si nepřítomně zatrhla nehet až do krve. Neměla by tu tak sedět a dělat ze sebe chudinku. Ale všechno kolem ji dusilo.
Zprudka otevřela dveře své stísněnosti a za nimi - místo starých závějí - najednou nebylo nic, jen tichý šum vzduchu po dešti. A Aslanovo jméno znenadání, jako když se vytrhne trn z paty, přestalo bolet a přineslo zpět známou vůni a melodii. Ten večer s odleskem zlata v koutku očí poprvé vyprávěla svým dětem příběh o jednom starém domě a skříni.

"Vaše Výsosti," uklonili se.
"Nezlobte mě," rozesmála se Lucinka, "můžu si přisednout?"
Faun se posunul a udělal vedle sebe místo.
"O čem si povídáte?" zajímala se.
"Ále... stěžuji si na pana Bobra," zahudrala jakoby nespokojeně paní Bobrová.
"Copak provedl?"
"Jako by v poslední době ztratil všechen elán. Pořád jen sedí doma. Když si vzpomenu, s jakým zápalem stavěl naši hráz. Ale kdeže loňské sněhy..." náhle se odmlčela.
Pan Tumnus se chápavě pousmál.
"Co se stalo?" zeptala se po chvíli ticha zmateně Lucinka.
"To nic," paní Bobrová si otřela oči, "došlo mi, že teprve teď vím, co to loňské sněhy jsou."

Zvonek.
Vstát a pustit si do bytu divoké psy. Sledovat, jak všechno obrátí naruby. Štěkají, vrčí, slídí a zas ho naloží do auta.
Spolupracujte. Podepište. Emigrujte. Pořád dokola.
A proč ne? Technicky vzato by mohl. Ještě by ho s radostí vyprovodili. Mohl by... nebýt zvonku, buzerace, šikany, izolace, vší té úporné snahy srazit ho na kolena. Nesnášel to. Nenáviděl!
Nebudete spolupracovat?! Nepodepíšete?! Zůstanete?! Jak myslíte!
Zítra (nebo pozítří, co na tom sejde) zase zvonek a znovu jako kolovrátek...
Čím víc se snažili, tím méně mohl. Tím více kousal do ruky s bičem.
A doufal... že to třeba přece není kruh.

Docela spokojeně sedím v křesle a odpočívám. Větrné mlýny na kopci se točí pomalu a tiše a vůbec působí přátelsky. Upíjím čaj a jím sušenky. Chutnají obyčejně a vyvolávají jen nudu. Nespokojeně vstanu a přejdu k oknu. Venku fouká. Po nebi se prohání bílá velryba a hřmí. Vím, o co vám jde. Ale já se nedám. Už mám svá léta, mám nárok na chvíli klidu!
Prudce se odvrátím od okna. Když nečekaně zakopnu o stále stojící čtverhran a před pádem mě zachrání jen komín sestavený z Augustinových spisů, vzdám to.
Rezignovaně usednu za stůl a otevřu knihu. Dohnaly jste mě.

Se zatajeným dechem obracel stránky. Před jeho očima rostly do výše obři a děsivé stvůry dávných dob, vyzbrojené tím nejmocnějším, co lidstvo zná.
Náhle vrzly dveře. Prudce schoval knihu za záda, ale bylo pozdě.
"Co to máš?!"
"Nic! Opravdu nic, mami!"
"Nelži mi!"
"Můžu lhát," ohradil se: "protože nejsoucno existuje!"
"Nemíchej mi etiku s metafyzikou, drzoune, a dej sem tu knihu!"
Chlapec zkroušeně vydal svůj poklad.
Sotva obrátila dvě stránky, s hrůzou ji zaklapla.
"Na to jsi ještě moc malý, nesmíš číst takové brutality! Tak odporný bestiář doma nestrpím!" zaječela, když házela O životě a učení slavných filosofů do ohně.

"Quid scribas, amice mi?" interrogavit eum.
"Scis, me puero, appetivi fieri venatore... Et nunc haec mea voluntas paene impleta est."
"Ignosce mihi, sed non tibi intellego. Rogavi, quid scriberes."
"Mane, amice carissime, si sinit, omne explicabo."
"Audio."
"Interrogavisti, quid scriberem. Responsum cum beluis venatuque partim cohaeret."
Vir manum in apertum librum posuit.
"Scribo Chronica Boemorum - historiam a veteribus ad praesens tempus refero."
"Quomodo historia cum beluis cohaerere potest?" demiratus est.
"Simpliciter. Hic liber enim fere sicut bestiarum vocabulum est."
"Sed ubi sunt in eo libro bestiae?"
"Ubique. Historia differta brutorum est. Nostra memorie modo magnum bestiarum vocabulum est," dixit Cosmas.

"Tak ale hergot, kde je moje mazání?!" rozčilil se Max.
"Vůbec to poslední dobou stojí za pendrek," stěžoval si Rolík: "Znáte Bořka, všechno spraví, ale o vlastní stroje se nepostará, nevděčník!"
"Hrozně mě bolí v háku, Julčo, myslíš, že bys mi mohla pomoct?"
"Jak asi? Víš, jak mě bolí záda, tak vysoko se nenatáhnu," zaskřehotala shrbená míchačka.
"Zkuste se na to dívat pozitivně!" zahlaholil Béďa.
Ostatní se po něm nevraživě podívali.
"Vyřadil nás? Vyřadil. Točí seriál s nějakými novými moderními křápy? Točí. Šoupl nás do důchoďáku? Šoupl."
"Vážně, už jsem celej pozitivní," zavrčel Max.
"Měli jsme to ve smlouvě? Měli."

Gentleman na zemi mu dělal starosti. Ale těšilo ho to. Měl ho svým způsobem docela rád. Pokynul rukou a gorily ležícího muže zvedly.
"Omluvte, prosím, jejich hrubost, ale potřebujeme vaši odpověď," pronesl laskavě.
Muž ztěžka nadzvedl hlavu a usmál se.
"Nezlobte se, skutečně mě to mrzí, ale nemůžu vám pomoct," snažil se vyslovovat, ale chroptěl.
"Nechceme po vás nic víc než odpověď, to mi snad nemůžete mít za zlé," pokračoval v mírném tónu.
"Je mi nesmírně líto, ale... nic nevím."
"Odpusťte mi, ale já vám to tak docela nevěřím," pokynul gorilám, které srazily muže zpět na zem.
Zbytečně. Nic nevěděl.

Hvízd... škrrr... sss...
"Eh, co to zas blbne," unaveně přejel rukou po panelu.
"Jak je to vlastně s obyvatelstvem?" obrátil se na svého společníka.
"Žádné. Nejblíž se tomu označení blíží nějací lidoopi."
"Jsou přátelští?"
"Nevím, ale i kdyby ne, našel jsem si, co jedí, a nakoupil zásobu banánů, takže budeme v pohodě."
"Fajn. Mimochodem, aktualizoval jsi před cestou databázi?"
Píp...
"Ne, nebylo třeba, dělal jsem to nedávno."
Píp... píp...
"To známe. Kdy?"
Píp... píp... píp...
"Asi před třemi miliony let..." zaniklo v ohlušujícím výbuchu. Vesmírná loď se rozlétla na kousky.
Dole na zemi zahřměl potlesk.
"Hrozba zlikvidována. Dobrá práce, lidi."

Všechno prošlo důkladnými zatěžkávacími testy. Každá součástka byla pečlivě prozkoumána, nic nebylo ponecháno náhodě. Všechny komponenty musely vydržet maximální zátěž. Měl vzniknout systém šlapající lépe než hodinky, které jsou jeho nápodobou, s drobnou úpravou - malým faktorem, potenciálně rizikovým, ale přesto ponechaným na příkaz shora. Celé nic napjatě očekávalo start.
Vším, co nebylo, otřáslo Slovo a vesmír se poprvé nadechl a rozkřičel. Tiše.
Dech života prostoupil tvorstvo, obloha zašustila a nekonečný kosmos objal laskavě jednu malou planetu: zranitelnou, bezbrannou, nejkrásnější planetu. Všechna hrůza, bolest a krev budou prolity tady. Stejně jako laskavost, krása a moudrost, která si hraje s lidskými syny.

Zdrávas Maria…
Pár vedle mě se hlučně baví. Dveře hrozně skřípají.
Zdrávas Maria…
Zapomněla jsem odpovědět na email, do háje.
Zdrávas Maria…
Ten člověk nade mnou mě hrozně znervózňuje.
Zdrávas Maria…
Proč dnes ten řidič jede jako blázen?
Zdrávas Maria…
Kniha, kterou čtu, je vážně zajímavá.
Zdrávas Maria…
Zdi venku jsou počmárané nečitelnými klikyháky. Kdyby ti lidé alespoň uměli kreslit.
Zdrávas Maria…
Sanitka… Zase nějaký chudák.
Zdrávas Maria…
Moje modlitba je jako mazanec. Drolí se a rozpadá. Nakonec se vyhodí.
Zdrávas Maria…
Nech si ty pitomý metafory a soustřeď se.
Zdrávas Maria…
Málokdy si připadám hříšnější, než když se modlím.

"Nakresli mi beránka," řekl najednou.
"Mám zamazané ruce. A stejně neumím kreslit," odbyl jsem ho s očima zabořenýma v motoru. Práce je spousta a času málo, sotva ideální podmínky na kreslení.
"Nakresli mi, prosím, beránka," opakoval znovu.
Otřel jsem si unaveně čelo. Když jsem dostal z rukou olej, chvíli jsem čmáral na papír a pak mu ho podal.
"Je to trochu mazanice," řekl jsem omluvně.
Soustředěně hleděl na obrázek.
"Spíš mazanec," řekl.
"Co?" nahlédl jsem mu přes rameno. To jsem to nakreslil až tak špatně?
"Je to přece ten beránek," dodal.
Nevědomky tak složil mému kreslení největší kompliment ze všech.

Nikdo misál neumíme. Zkušený ministrant Štěpán tu není.
"Co máme dělat, když nedorazí?"
"V tom případě vezmeš ty," praví kněz s prstem napřaženým ke mně: "přímluvy a Berenika bude běhat kolem oltáře a křičet: aj, caramba." Jasně...
Když se dopředu nahrne drobotina, farář posadí nejmenšího na své křeslo. Sám usedá do lavice. Jakmile se pokusím nalít vodu, uhne s kalichem. Čekám to, ale stejně trochu vyliju na zem. Skvěle.
"Zrádce... Jidáši," praví při přijímání sestře, která z ministrování vycouvala.
"Jděte ve jménu Páně - počkat," zarazí se: "... ještě závěrečná modlitba."
Konečně mizíme v sakristii.
"Bohu díky," praví s úsměvem.
... za Vás.

"Ale no tak, nedělej se, službičku přece kamarádům neodepřeš..."
Obrátil do sebe další sklenku.
"Vždyť víte, že to nejde."
"Proč ne? Oba koně... s tím souhlasí, já s Tomem jsme dómluvený, klisna dostane věnem kousek louky... a se svatbou v kostele si můžou žít šťastně áž do smrti, no, přece to těm našim koníčkům nezkazíš!"
Nakonec povolil.
Kdyby mu hlava tak netřeštila, tloukl by s ní o zeď, když si ráno uvědomil, co v hospodě slíbil. Bože, malá pomoc by mi přišla vhod...
Tři dny před koňskou svatbou ho zavřeli.
Povzdechl si. Zapomněl jsem, jak radikální míváš řešení. Ale děkuju.

První návštěva. Ruku svírala v pěst, ale opatrně, aby se tenká oplatka nezlomila.
Když konečně uviděla jeho unavenou tvář, po tváři jí přeběhl úsměv.
Natáhl se přes stůl a její ruce spočinuly v jeho. Na chvíli ztuhl, ale rychle pochopil.
"Ahoj, miláčku," řekl: "jak je doma?"
Zatímco mluvila, sklonil se, aby si zavázal tkaničku. Nepřerušila se ani na vteřinu, pátravé oči udržela na sobě. A vyprávěla dál, dokud se mu hostie rozpouštěla v ústech.
Přišlo jí to náhle k smíchu.
Do vězení vešel nepozorovaně před zraky mnohých Bůh a kde je moc těch, kdo zabíjí tělo, ale duši zabít nemohou?

Vzduch byl chladný a vlahý. Ne tak jeho myšlenky. Zběsile se tloukly jedna o druhou a rozdíraly mu hlavu do krve. Cit křičel ano, rozum mysli! a kdesi hluboko uvnitř znělo tiché, ale nesporné ne, kterému se oba vzpíraly. Ovládnout cit bylo snazší, ale hlava se bouřila. Proč ne?! Jediný důvod, proč bych nemohl! Kopala kolem sebe ze všech sil, ačkoli (nebo možná právě proto, že) věděla, kdo z toho souboje odejde jako vítěz.
Opřel si čelo o chladný kámen. Brzy přijdu.
Jako Bůh věděl, že Josef nebude dlouho čekat. Že jej vykoupí.
Jako Bůh to věděl. Ale člověk plakal.

Ztichlou ulicí se rozlehlo ožralé: "Eeeens dicitur m-m-multipliciter!"
Než jsem se mohl znovu propadnout do blaženého nevědomí spánku, vyšli do ulic kameloti.
"Šóóókující odhalení! Fóóórma uděluje bytí látce!"
"Kááápitální úlovek! Jááákub Vágner vylovil z Amazonky Eudaimonii!"
"Příčina příčin je příčinou příčinnosti ve všech příčinách!"
"VÁŽENÍ OBČANÉ," zařvaly zničehonic ampliony: "VYSLECHNĚTE, PROSÍM, TOTO MIMOŘÁDNÉ HLÁŠENÍ! VŠICHNI... JSME ODSOUZENI KE SVOBODĚ!"
Náhle kdosi nesměle zaklepal. Za dveřmi stál usměvavý mladík, který hned spustil:
"Přispějte, prosím, na opuštěné filosofy! Moudrost vám to oplatí!"
Vrazil jsem do něj a vyběhl ven.
"K čertu s kategorickým imperativem!" zařval jsem, než jsem se vrhl z mostu.

Proslul jste svými cestovatelskými zkušenostmi, můžete nám říci, jaké je první místo, které jste navštívil?
Vlastně... si nevzpomínám. Bylo jich tolik.
To jistě, ale musíte mít přece nějaké záznamy, palubní deník, rozepsané cestopisy, nebo něco takového, ne?
To mě nikdy nenapadlo. Mluvil jsem prostě s lidmi, zvířaty a květinami.
*zaraženě* Jistě... Jak si vybíráte, kam se vydáte?
Vlastně si nevybírám, mířím prostě někam a někam se dostanu.
Chápu. Další otázka: co bylo to nejkrásnější a nejpozoruhodnější, co jste na svých cestách viděl?
Východy slunce.
Myslíte východy slunce na horských skaliskách? Nebo v hlubokých lesích?
Ne, *s úsměvem* všechny východy slunce.

Když umučili nejmladšího, osopili se na ni:
"Nevidíš, co jsme učinili tvým synům, vzdej už se své zpupnosti a zachraň alespoň sebe!"
"Pošetilci," dala si záležet, aby se jí hlas nezadrhl: "což nemusíme jednou všichni zemřít? Ale mrtví spravedliví mohou přebývat v Hospodinově slávě. Mám snad zradit svou víru i své syny?"
"Ještě se vzpíráš?!" vzkřikl hněvivě král: "kde je ten váš Bůh, který vás nechává napospas mé ruce?!"
"Ne tak, králi, my trpíme za svá provinění, ale naše věrnost nebude zapomenuta, stejně jako tvá provinění. Brzy upadneš do věčné smrti!"
Hluboko uvnitř se král otřásl hrůzou.
"Jak chceš," zavrčel.

„Vaše výsosti.“
Tón jeho hlasu byl zvláštní a přitom jakoby známý. Královně se náhle, zcela nečekaně sevřelo srdce. Trvalo dlouho, než pochopila proč. Myslel to vážně. Pro něj byla královna. Všichni její vojáci byli stateční a věrní. Ale tento jediný, ať si to uvědomoval, či ne, ji miloval. A Jadis to nebylo zcela lhostejné. Přese všechno byla žena.
Učinila jej svým osobním strážcem. Nepotřebovala ochranu, ale příčila se jí představa, že by padl. Tak se jediný člověk, který jí byl blízký, stal také její jedinou slabinou. Nemohla použít slovo.
Když ho její sestra zabila, vyhladit svět bylo náhle velmi snadné.

Laeta se narodila jen o minutu dříve než její dvojče, ale zdálo se, jako by byla starší o pět let. Hry, které si hrála, hrála i její sestra, věci, nad kterými přemýšlela, zkoumala i její sestra, kam se vrtla, tam šla i její sestra.
Když se poprvé postavila, sestra ji následovala.
Když zpívala první píseň, sestra se přidala.
Když poprvé ztýrala sluhu, sestra nezůstala pozadu.
Když chtěla nastoupit na trůn, sestra s ní soupeřila.
Když porušila slib, sestra jej rovněž nedodržela.
Když vyhladila armádu své sestry, její sestra vyhladila svět.
Těžko říci, která z nich byla nakonec krutější.
Jadis přežila.

"Tak co to bude tentokrát?" úlisný obchodnický tón.
"Chci všechno," zaznělo pevně.
"Nezlobte se, ale oba dva víme, že ani vy nemáte kapitál na to to tady skoupit."
"Myslím, že se přesto domluvíme."
"Poslyšte jsem dost zaměstnaný na to, abych se vybavoval o nepravděpodobném obchodu."
"Zde je má nabídka..."
Zalesknou se mu oči. Bože, je to pravda? Jediný, dokonalý, ryze čistý originál. Nemiloval krásu, ale tohle... to bylo víc než krása.
Fascinovaně okoušel ten obraz všemi smysly. Lidské tělo... nádherné ano, ale lidské a v něm, kolem něj, nebo snad s ním smíšené Božství.
"Dám ti svého Syna."
"Beru," řekl.

Nervózně přecházel po místnosti a čekal na trojí zaklepání. A co kdybych mu neotevřel? Rychle potřásl hlavou, aby zahnal zbabělou myšlenku. Ale nahlas tlukoucí srdce utišit nemohl. Ručičky na hodinách se pomalu sunuly a jemu vyrážel na čele pot. Třeba... nepřijde. Věděl však, že je to milosrdná lež, už když ji v mysli formuloval. Bylo pozdě couvnout. Když do toho šel, bylo mu jasné, že mu to převrátí život naruby. Ale někdo to udělat musel.
Náhle ticho porušilo váhavé ťuk ťuk. Přešel rychle ke dveřím, a když položil ruku na kliku, s hrůzou mu došlo, že on měl klepat třikrát.

Celou noc hustě sněží. Cítím, jak ten naproti úpí, jako bych to byl já. Zapřu se a převezmu část břemene, pod kterým se prohýbá. Jemu i mně se uleví. K ránu začínáme umdlévat, cítím, jak se ostatní chvějí. Ale nikdo z nás to nevzdá.
Lidé to nemůžou pochopit. Jednou dokonce nasázeli čísla do počítače, aby jim vypočítal, zda můžeme stát. Jenže ten počítač nás neznal. Neviděl stovky lidí, kteří nás stavěli. Neslyšel šepot ani zpěv chrámu. Odpověděl stručně - to vám spadne. A přece tu stojíme společně už šest set let a zdvíháme klenbu k nebi. U. I. O. G. D.

"A pamatuj si, co jsem tě učil, synu, žádné vylomeniny!"
"Ano, otče," odfrkl si otráveně.
Ale stejně mu to nedalo. Letět celou cestu v jedný letový hladině je pěkná nuda. Když se táta díval jinam, začal nenápadně stoupat.
"Ty tam! Ano, ty, uličníku, okamžitě přestaň stoupat, tahle hladina je pro onačejší stroje!"
Schválně si začal nahlas hvízdat.
"Tak slyšel jsi, sestup, nebo někomu vlítneš do cesty!" sluneční policajt ztrácel nervy.
V tu chvíli vzduchem prosvištěla modrá budka, prudce se srazila s chlapcem, policajt začal zběsile pískat, Ikaros spadl a Ovidius se poškrábal na temeni, že to asi nějak autorsky upraví.

„Kolego.“
„Zdravím, kolego,“ lehce pokývl hlavou.
---
Po čtvrtém panáku se oba rozmluvili.
„A stejně, ty jo, má ten Locke něco do sebe. Jakože… kdybych ti teď jednu vrazil, proč by za to měl být volanej k odpovědnosti profesor XY, he? Vždyť to spáchala úplně jiná osoba.“
„Jak to, ty vole?“
„Páč na to zapomenu, takže kontinuita vědomí – fúúúč.“
„Ale vopilej, střízlivej, furt seš to ty, ne? Stejná res cogitans.“
„Ty seš kartezián, vole?! To by mě nenapadlo! Ještě začni s Kantem a…“
„Žádnej Kant, blbe, nekecej a chlastej!“
Barman doléval a nenávistně si mrmlal.
„Hajzlové. Takhle špinit dobré jméno alkoholiků.“