Moje články

"Raz, dva, tři, čtyři, pět, šest. Áha, tak to nepůjde, jednoho se musíme zbavit."
"Cože? Proč?" tázal se nechápavě zrzek.
"Protože jsem zakladatel a šest je prostě moc. Nemohl bych pak stát na fotkách uprostřed."
"A to jako budeme hlasovat, koho vyhodíme, nebo co?"
"Hlasovat netřeba, už vím, kdo to bude."
"Kdo?!" vyjekli rozrušeně všichni.
"Ty," ukázal na nejvyššího chlapce.
"Já?! Proč zrovna já?"
"Nechci, aby se na mě někdo díval shora, a ty seš jak bidlo. A nosíš ošklivé brýle."
Vyloučený jen zaťal ruce v pěst a vztekle odešel.
Však já ti ještě ukážu, kdo je tady bidlo, Mirečku!

Tolik toužil psát pro lidi. Mohl by. Kdyby byl ideologičtější.
Takže vlastně nemohl. Leda by zradil všechno, v co věřil.
Čekal. Sem tam poznamenal na papír neodbytnou myšlenku. Když viděl knihy na pultech knihkupectví, zaťal zuby.
Nápady mu probíjely až do konečků prstů, jen vyskočit na papír.
V těch nejtěžších chvílích se v myšlenkách zakul do brnění, oddělil od sebe pochybnosti myšlenou ocelí.
Spolupracovat? Nikdy.
Pak přišel listopad.
A tu zjistil, že po tom všem v brnění nic nezůstalo. Ani nápady, ani spisovatel. Jen prokřehlá duše.
Plakal by, kdyby nebylo ruky na rameni a lásky v očích manželky.
"Jsi krásný."

TheFirstOne:
Ahoj. Mám slušné místo, jsem schopný a hezký, zkrátka (aniž bych se chtěl vytahovat) jsem boží. Hledám někoho, kdo má rád přírodu a zvířata, pomáhal by mi se o ně starat a vůbec by mi byl rovnocenným partnerem.
LongHair:
Ahoj. Zvířata i přírodu mám moc ráda. (Akorát s plazy to moc neumím, máš nějaké?)
TheFirstOne:
Plazy mám, ale nedělají problémy. Tak kde se sejdem?
LongHair:
Počkej, ještě ani nevím, jestli jsi můj typ!
TheFirstOne:
Evo, jsem jedinej chlap na planetě...
LongHair:
Jak víš, kdo jsem?! Já myslela, že tohle je anonymní seznamka!
TheFirstOne:
Chjo, vždyť ty jsi taky jediná.

Jsem nejšťastnější z lidí.
Není tomu však dávno, kdy jsem trpěl pocitem, že nikam nepatřím. Obýval jsem mnoho světů, ale v žádném jsem nebyl doma. Jednou se mě Lev zeptal: "Co chceš, abys byl šťastný?" A já řekl: "Pane, dej mi svět jen pro mě. Svět, který bych mohl milovat, který by mě na každém kroku překvapoval, kde bych nikdy netušil, kam dojdu, když se vydám na cestu. Stvoř mi svět náhody."
"Žádáš mnoho," řekl Lev: "nedám ti svět."
Mlčel jsem.
"Ale učiním tě poustevníkem mezi lidmi, nebudeš žít ani zde ani jinde, věčně putující.
Dám ti les mezi světy."

Jako vždy ji bodlo u srdce, když Lucinka vyslovila to jméno.
Vstala.
"Děje se něco?" zeptal se Petr.
"Promiňte, o tomhle už mluvit nechci."
"Nechceš mluvit o ..."
Nevydržela to.
"Ne! Už o ní nechci nikdy slyšet, rozumíš, od nikoho z vás!"
"Zuzano, co tě to popadlo, vždyť..."
"Vždyť co?! Vždyť už jsem dospělá?! Přesně tak. Jsem moc stará, abych se něčím takovým zabývala!"
Schválně křičela. Věděla, že je to faleš, chtěla jen, aby ji nechali být.
Sám jsi řekl, že vrátit se nemohu. Abych přestala žít, to po mně ale nemůžeš chtít. Vím, že nechceš, Aslane.
Ale oni to nepochopí.

Člověk si to vždycky představuje v těch nejkrásnějších barvách. Jak se bude snažit, jak to bude prožívat. (Nikdy to nevyjde.) Ale naděje je mrcha, vždycky znovu si říkám, dnes, dnes to třeba vážně dokážu. Dnes večer budu skutečně s Bohem.
A pak dostanu sedmé čtení a během prvních šesti si jen opakuji postupně nabývající řadu: stvoření, Abrahám, Egypt, nevěsta, voda, šesté (protože z toho už si nepamatuji ani slovo). Se smysly strašlivě zostřenými vystoupím na kazatelnu. Čtu. Ani jednou nezdvihnu oči. Když se po žalmu a modlitbě rozezní zvony, neslyším je. Místo toho mi buší srdce a klepou se kolena.

Slyším je, jak se pošklebují.
Prašiví psi. Smradlavé tlamy. Masožravky. Ano, tak nám říkají.
Už pro ně nejsme ani šelmy. Jsme příštipkáři, žereme drobky, žrali bychom i vlastní blechy, kdybychom je uměli chytit, říkají.
Ach, jak lžou.
Za co bychom se měli stydět?
Snad za to, že následujeme svou přirozenost?
Že obdivujeme sílu?
Že následujeme toho, kdo vládne?
Že sloužíme, abychom měli podíl na moci?
Že zabíjíme na rozkaz?
Že otročíme jen pro ten pocit výlučnosti?
Ne! My se nemáme za co stydět!
Tak proč mám pořád pocit, že mají pravdu? Řekni.
Proč mám pocit, že jsme všechno ztratili, Maugrime?

Schovávaná od Owlicious o prvních výčitkách.
O čem se nemlčí od Ryy o utrpení a radosti, která musela být sdílena.
Kdo to jen je? od Julie, protože její pojetí zázraku je neobyčejné.
Eli od Aplír o blízkých, kterým promíjíme někdy až moc.
To jsem já od Keneu o člověku, který dokázal odpustit.
Proč kontrolovat podřízené od Avevy o tom, jak je to se svobodnou vůlí někdy složité.
Jom ha-šo'a od Blancy o lidském utrpení, ale hlavně o naději.
Jak pokoušeli Božího syna od Doktora, protože Belzebub se nemá podceňovat, i když je to už senilní stařec.
Večer od ef77 o tom, že nikdo není docela ztracený.
První setkání od Danae o Přítelkyni.
Autor všeho od Erendis, protože On nic napsat nemusel.

Slova jsou mocná. I ona sama byla bezmocná tváří v tvář tomuto Starci.
"Co by se stalo, kdybys napsal nic?"
"Jak to myslíš, Císařovno?"
"Kdybys napsal, že se Fantázie proměnila v nicotu, že je nic."
"Pak by se celá Fantázie obrátila v nicotu."
"I ty?"
"I já."
"Napadlo tě to někdy?"
"Častokrát jsem nad tím přemýšlel."
"Takže má říše se může v kterýkoli okamžik proměnit v prach?"
"Sama nejlépe víš, že se to nestane. Rozhodně ne kvůli mně. Stařec z Putující hory nikdy nenapíše nic."
"Jak to můžeš říci?"
"Protože jsem právě napsal: Stařec z Putující hory nikdy nenapíše nic."

Ticho je krásné.
Pokojné, kolébající a laskavé. Bez ticha se mu špatně dýchalo. Bez ticha totiž nelze naslouchat.
Nejdřív ho zaslechl a pak ucítil cupitání nožek po ramenou. Otočil hlavu. Když se do něj zabodl komáří sosáček, jeho pohled zjihl. Sledoval toho drobného tvorečka, jak pije, a byl dojat. Když komár odlétl, vydal se pomalu dál.
Ticho.
Nevydrželo příliš dlouho, slunce ho totiž vzápětí rozradostnilo natolik, že začal zpívat. Trvalo to sotva chvíli a už se k němu slétali ptáci a trylkem mu přizvukovali. Chvála stoupala výš a výš.
Opět ticho.
Svět je tak krásný, když jste František z Assisi.

Adam pospává opodál. Eva křepčí kolem Stromů.
EVA (zpívá):
Co je štěstí, co svoboda,
Zda-li to necítím já?
Pokoj, mír a láska, shoda.
Vše, co chci, teď Bůh mi dá.
Zpoza stromu vylézá had.
HAD (tiše se přidává k písni):
Bůh je velmi laskav, ALE
nikdy neptala ses, proč
nesmíš vzít ovoce zralé
copak ty nevidíš oč…
Eva se obrátí.
HAD (vemlouvavě dopoví):
…tě Bůh okrádá?
EVA (prudce):
Proč bych měla poslouchat hada?!
HAD (blahosklonně):
I ty ubohá, vždyť ty ani nevíš, co je to pravda.
EVA:
Pravda?
HAD:
Ani to slovo neznáš, ale kdybys okusila z tohoto stromu, poznala bys.
EVA:
Z tohoto stromu nám Hospodin zakázal jíst.
Had obtočí ženinu paži.
HAD (zpívá):
Hospodin zakázal a ty se bojíš,
Odvracíš hlavu, nechceš vztáhnout ruku.
Pravdou je ale, když ze stromu pojíš,
konečně přestaneš být jedním z otroků.
Eva tančí s Hadem svíjivý tanec. Adam se budí, přichází k Evě, oba okusí jablko, Had triumfálně syčí. Lidé spatří, že jsou nazí.
ADAM (zpívá):
Ach, ženo, ta pravda, o níž jsi mluvila
moc krásně zněla, však praktická nebyla.
Pohleď, jsme nazí, řekni, co teď?
Hle, listy fíkové, zástěry spleť!
ADAM (po chvíli):
Jestli se Bůh naštve, tak si mě nepřej!

Fauni se někdy mýlí.
Když tam uprostřed davu šíleného hrůzou prchal zoufale před zkázou, která jim šlapala na paty, pocítil na moment nenávist k Němu, který jen pozoroval umírající svět a nic neudělal. Mžik oka a náhle běžel do tmy.
Zastavil se.
Kam to jdu, ptal se sám sebe. Vše, co dělalo Narnii Narnií odešlo tamtěmi dveřmi! A když viděl rozpadající se domov, došlo mu, že třináctý život není. Není už ani těch předchozích dvanáct. Život tento svět právě opustil.
Jako v horečce se rozběhl zpátky ke světlu. Valící se voda ho zalila a hodila ho na práh dveří. Otevřených.

Je to podivná válka.
Nesčetněkrát už si vzpomněl na podobenství o rozsévači, který zasévá slovo do lidských srdcí.
Vedena je výlučně slovy.
Mnohem více by mu vyhovovalo vytáhnout postaru se vztyčenou korouhví. Ale silou to nešlo a bojovat musel. Desítky a desítky hodin odkrojených ze spánku. Psaní a předávání, čtení a schovávání. Domovní prohlídky.
Jen víra, že slova mohou něco změnit, ho nutila pokračovat. První úroda byla vesměs špatná. Suchá půda vydala jen trní a hloží, které mu omotalo nohy a stáhlo ho k zemi. Zavřeli ho.
Přesto věděl, že v skrytu, tiše, mimo zraky moci zapustilo dobré slovo kořeny.

Zašeptaná slova neslyšela. Nepotřebovala slyšet. Věděla to. Umírala. Zbývalo jí pár hodin a pak konec. Říká se, že naděje umírá poslední. Ta její zemře do rána.
Pokud nějaká byla. Tolikrát měla pocit, že jí dává znamení, že ji volá, ale nikdy se nic nestalo. Zapomněl na ni?
Šelest za oknem. Najednou si byla jistá, že je tady. Vstala... ona vstala a bez pomoci přistoupila k oknu. Když je otevřela, vánek ji objal.
Ráno nikdy nepřijde. Naděje nikdy neumírá.
„Přišels,“ zašeptala s něhou, o které si myslela, že už jí není schopna.
Zuzano...
Natáhla ruku a zabořila ji do Lví hřívy.

Vigilantibus iura.
Její filozofie. Filozofie jejího rodu. A bohužel i její sestry.
Vždycky věděla, že právo je na straně silných. Všichni silní to věděli.
A přesto její země po staletí uschovávala tajemství, které by každého učinilo na místě králem. Všichni byli takoví zbabělci.
Ale ona ne. Osud je třeba chytit za pačesy, aby vás poslechl.
Vypátrat slovo bylo nakonec nad očekávání snadné.
Jen bdělí mají právo. Jen živí mají právo.
A vy už živí nejste! vmetla sestře do tváře toho osudného dne.
Na vládnutí mrtvému světu bylo cosi zrůdně krásného. Ale brzy se to omrzelo.
A ona chtěla další svět.

Jsme udření, vy, já, všichni. Překvapení, říkáte? Ale kdeže, nečerná baba si zkrátka myslí, že může zrušit žně a pšenice poroste dál. Nicméně její strategie funguje. Mnozí okolo vás pochybují, otevírají své kebule jejímu „něžnému“ jedu. Je smutné vidět je, jak zpitoměli, ale ještě smutnější, že i vy pomalu hloupnete. Třeba tuhle Bříza se mnou už vůbec nemluví. Ale nebojte se, ti, co už nevěří na reinkarnaci, nejsou ztraceni, ona stejně přijde. Nezapomene na vás, i kdybyste vy na ni zapomněli. Sluneční vítr se opět vrátí.
Citrónům zdar:
Stále jsme s vámi! Šiřte dle možností.
Smrt čarodějnici! Ať žije Aslan!

Na ceduli stálo Snědený krám.
"Co to znamená?" optal se Malý princ zvědavě muže, který seděl vedle.
"Jste tisící člověk, který se na to zeptal. Dobře jsem to tam napsal."
"Napsal jste to, aby se lidi ptali?"
"Ano."
"Proč?" optal se zvědavě Malý princ.
"Protože prodávám příběhy. Lidé mají rádi příběhy, ale nejprve se musí zastavit, aby si je mohli poslechnout."
"Musí se zastavit, aby si je mohli poslechnout..." zopakoval Malý princ zamyšleně.
"Ale už příliš dlouho nikdo nepřišel. Zapomněl jsem všechny příběhy," muž sklopil oči.
Malý princ se rozzářil.
"Pojď, nemáš-li co vyprávět, podíváme se spolu na západ slunce."

Hladké tělo zašustilo po písku a obkroužilo stopu. Vystrčený jazyk lačně lapá vůni. Had zasyčí překvapením. Poprvé v životě se osud potká se zázrakem. Smrt si jedinkráte stiskne ruku s životem.
Ty mě neznáš, človíčku, ani já tebe. Jsme jiní. Já si přeji smrt a ty si přeješ život. A náhodou jsi jediný na téhle planetě, komu mohu pomoci. Jen ty můžeš žít, aniž bych byl připraven o to, co chci. Kdybych byl skutečně zlý, nedopřál bych ti to. Ale jsi příliš dítětem, abych ti mohl lhát, a příliš čistý, abych ti odolal.
Človíčku, brzy tě pošlu ke tvé hvězdě.

Lov.
Radost a uspokojení, které mu obvykle přinášel, zmizelo s deštěm. Ale vzrušení, touha po kořisti, odhodlání zůstalo. Jen málo předčí v životě šelmy vůni čerstvé stopy.
Vyhládlý a unavený uháněl vpřed.
Šelmy tvrdí, že nejkrásnější na lovu je to, že se zapomíná. Jakmile složíš svou kořist, touha pomalu umlkne a nepropukne, dokud jsi sytý. Kdybys nezapomínal na slast lovu, neustal bys, dokud bys neulovil vše živé.
Ale on nezapomínal. Proto mnohdy lovil více, než musel.
Bylo to k ničemu. Touha byla nenasytná.
Vyběhl z houštin a zaklel. Byl u Vaingangy.
Ani velký Šér Chán se neodváží porušit Vodní příměří.

Jeho stvořitelská touha ho hnala dál.
První tóny zazpíval tmě. Pak začalo svítat.
Vše jako prve, vše zase znova. Radostné tóny se rozlévaly po zemi a jimi zality rozkvétaly výhonky života. Píseň tvorstva a země se potisící spojila v jednu.
A pak bylo... něco špatně. Jako šíp protne oblaka, jediný falešný tón zasáhl z hloubi živou píseň. Cosi velmi hluboko vydalo pokřivený tón a pak umlklo. Píseň zněla dál, ale tíseň přetrvala.
Svět byl hotov a živ, ale Aslan věděl, že ten krásný zpěv této zemi nestačil.
A poprvé zalitoval, že stvořil další svět, sklonil hlavu a zaplakal nad Charnem.

"Chtěl bych ty nejvytahanější tepláky, co tu máte."
Prodavačka si povzdechla a podala zákazníkovi XXXLka.
"No," vyjádřil pochyby dotyčný: "tak bude zatahovat břicho. Ještě jedny nezničitelné legíny, prosím."
Prodavačka neomylně hmátla po legínách s 30% podílem elastanu.
Zákazník se na ni ani nepodíval, ale pravil s jistou dávkou skepse:
"Určitě jsou nezničitelné?"
"Nejpružnější na trhu, pane," přisvědčila.
"No, budiž, ještě bych potřeboval neprůhledné černé brýle."
Prodavačka se jen nepatrně zarazila a potom na pult položila nejtmavší a nejdražší brýle na krámě.
Nasadil si je, propálil ji pohledem, a když se zapálila ruměncem místo plamenem, zahlaholil vesele:
"Dlouhý, Široký, máme nakoupeno!"

Náhle se jí udělalo nevolno. Odvrátila se. Chvíli čekal, ale když se náhle schoulila, dovolil si položit jí ruku na rameno.
"Jsi v pořádku?"
"To nic není," zašeptala: "jsem těhotná."
Všechna ta sladká a toužebná očekávání se náhle změnila v hořkoslané moře. Nikdy by tomu neuvěřil, kdyby to neslyšel z jejích úst. Jak velmi se v ní mýlil. Vlna hněvu se v něm zvedla, ale vzápětí ji rozehnal. Cítil jen bolest. Neřekl nic.
Pomalu stáhl ruku do klína. Oči, do kterých pohlédl, lhaly čistotu.
Neboj se, Marie, nezostudím tě. Už pro to dítě ne. Nechci, aby pykalo za cizí vinu.

V domě nám nečekaně vyměnili zvonky. Jen klid, šeptám si konejšivě do ouška, to se vstřebá. Na chodbě komplet servali lino. Bude tam nový. Dýchej, připomínám své tělesné schránce. Zatím to jde. Metro prodloužili o čtyři stanice. Je to pro dobrou věc, přesvědčuju sama sebe. A nebuď sobec, dodám. Tramvajovou zastávku přejmenovali. Zase. Je to prkotina, uklidňuji se. U babičky nad umyvadlem nahmatám nové kohoutky. Dobře, tohle pomalu přestává být vtipné. Všechny dveře jsou nově natřené. Ze záchoda zmizela moje oblíbená nálepka Diesel.
Kašlu na to, vyřvu svůj hněv do světa!
Bejt konzerva je v dnešní době fakt za trest.

Tam v horách padla tma.
V jednoduchosti je krása a v náznaku hrůza. Kolik už je to let, dvacet? A přece se vrací slova a za nimi padající brána.
Každý oddíl luštil kousek. Nejhorší bylo „Khazad-dûm", stále hledali chybu, když vycházel takový nesmysl.
Tam v horách padla tma.
Vyřknutí veršů, výkřik, plátno zakrývající bránu padá, cesta do temnoty otevřena.
Je-li divu, že po takovém entrée se jistá osoba, chycena v Morii táborovými „skřety“ a ke stromu přivázána, zděsila a raději zdrhla do tmy, hodiny pak vedoucími hledána?
Tam v horách padla tma.
Tam v Morii číhá smrt.
Tvá zkáza – Khazad-dûm.

Dlouho se rmoutil, protože všichni lidé v domě, kde sloužil, byli pohané. Slýchával o apoštolech a přemýšlel, jak by i on mohl kázat evangelium svému pánovi. Ale když mu kdosi dal přečíst útržek z Pavlova listu, došlo mu, že to není to, co se po něm žádá.
I zamiloval si svého pána jako Krista, sloužil mu s pokorou a radostí, bez reptání a beze strachu. Všichni se podivovali jeho horlivosti, ale on žádné výsady nepřijímal a na uznání nedbal.
Když po roce přijal pán s celým svým domem křest, pochopil, proč měl hledat prve Jeho království. Bůh přidal vše ostatní.

Utéct.
Nechtěl jsem. Nikdy by mě nenapadlo, že dopadnu takhle.
Ale nemohl jsem zůstat.
Začít znovu.
Byl jsem docela šťastný. Svobodný. Pracoval jsem a můj život konečně začal dávat smysl. Zapomněl jsem.
Vrátit se?
Jak bych mohl?! Vrátit se k včerejšku, k dnům zalitým sluncem, k časům, kdy jsem byl Egyptským princem... vrátit se jako pasáček, nejmenší ze svého lidu, vrátit se, abych byl nepřítelem vlastnímu bratrovi. Muži, se kterým jsem vyrůstal.
Ne, můj zítřek nepatří včerejšku! Nechci se vracet! V Egyptě pro mě nic nezůstalo. Nechci zničit i tu vzpomínku, to po mně nemůžeš chtít!
Já budu tvým zítřkem.

"Povězte, pane Tumnusi, nikdy jste se neptali, proč to na vás Aslan dopustil? Proč nechal čarodějnici vládnout v Narnii?"
"Aslan nic nedělá bezdůvodně. Víš, dcero Evina, než přišla Bílá čarodějnice, byla v Narnii, inu, ve vašem světě byste tomu možná řekli "totální anarchie". Čarodějnice nám ukázala, kam patříme. Semkla nás dohromady."
"Zní to, jako by vám to ani neublížilo."
"Ublížilo, ale ne každá pomoc je bezbolestná."
"A to jste nikdy nepřestali věřit v Aslana?"
"Někteří ano. Ale víra není něco, co bys mohl za pár dní odložit. Jestli stačí sto let, abys o ni přišel, nebyla asi nikdy příliš silná."

Cimrman proslul také svou specifickou metodou měření inteligence. Podle Cimrmana inteligence přímo úměrně souvisela s velikostí mozku. Dokonce sestavil tabulku s inteligenčními hodnotami, nejvýše na stupnici byl on a nejníže jste byli přirozeně vy.
Samozřejmě vyvstala potíž, jak velikost mozku měřit. Tak s tím se Cimrman vypořádal originálně. Měl takovou vlastní metodu - říkal tomu metoda trojitého ťuku - to takhle poklepal na lebku člověka ze tří stran a podle toho, jaké vibrace lebka vydávala, měřil Cimrman velikost mozku. Technika vpravdě geniální, ale měla menší nedostatky. Tak například když to tuhle zkoušel na svém příteli Einsteinovi, zjistil, že ten žádný mozek nemá.

Už zase se prali.
Odtrhla je od sebe, ale neřekla nic. Rozuměla jim. Ponížení tolik pálilo, když jste byli kdysi králové. Bylo jí zase dvanáct. Jenže k čemu vám jsou léta, když je nemůžete prožít s těmi, kdo vás jimi provázeli.
Když je magie stáhla zpět do Narnie, plamínek naděje se znovu rozhořel.
Za uplynulý rok se jí skoro podařilo zapomenout. Až teď jí došlo, jak moc si přeje, aby bylo všechno jako dřív.
Rána do hlavy, když poznala, že tyhle ruiny bývaly Cair Paravel.
Nejhorší bylo přiznat si, že i když je ze svých sourozenců nejrozumnější, pořád to bolí.

Toho dne se ve městečku ztratil kůň. Majitel šílel.
Detektiv neváhal a dal se do pátrání. Podle toho, jak byl zámek od stáje vypáčen, zúžil kruh podezřelých na tři osoby. Nejoblíbenější technikou detektivů - kdo se dost ptá, dost se dozví - zjistil, že jeden z podezřelých je mimo město a druhý je toho času ve vězení.
Krkolomný útěk třetího, když ho detektiv přišel prověřit, se rovnal doznání.
Zbývalo jen najít koně. Ale zloděj nepromluvil a stopy chyběly.
Když náhodou zaslechl řezníka, jak přivažuje stálému zákazníkovi deset deka salámu gratis, protože toho má na skladech spousty, došlo mu, že tenhle případ nevyřešil.

Tam ve tmě nebylo nic.
A i tma bylo jen slovo, lidská náhražka, protože jazyk nedokázal popsat nicotu.
Tma, co nebyla tmou, byla měkká a chladivá. Myšlenky, které nebyly, čekaly na probuzení. Slova, která nezazněla, čekala na vyřčení. Tisíce tvorů z dávných časů čekalo na své tisícileté životy. Odjakživa vyčkávalo příchodu teď.
To měkké nic mohlo porazit cokoli. I jen zrnko písku.
To zrnko písku, které ho zastudilo v dlani.
A zvonivý hlas Dětské císařovny.
Přání.
A shon myšlenek, slov a tvorů, stvoření, které bylo odjakživa.
A tma byla náhle skutečná.
Sevřel v dlani Auryn a najednou byl doopravdy šťastný.

Když šustot křídel červenky
je průvodcem, byť nestálým,
snad setkáme se, vy a já.
Ve tmě pod čtyřmi korunami
se vaše cesta započne,
až k řece, dolů povedu vás.
Při dýmce pravdu povím vám.
Kdo neposlouchá, olituje,
tři pilíře se zachvějí.
V chvat útěku se změní cesta.
Dobro již není bezbranné.
Hodiny míjí a kraj krásne.
Vůně vyprané kočky šelmy
je vůní vpravdě vítězství.
Rytířem jest člověk navždy.
Paní Bobrová protočila panenky.
"Pane Bobře, obyčejně ti do tvé poezie nemluvím, symbolismus a archaismy mi nevadí, ale ty musíš mít pořád nějaké extrahráze! Vůně vyprané šelmy?! To už není ani legrační!"

Být nejbohatším mužem galaxie bylo jistě příjemné. Ale k čemu by to bylo, kdyby jeho zlato rozkradli, sotva by dodýchal? Dlouho si lámal hlavu, jak uchránit poklad před četnými dobrodruhy a především před vlastními lidmi. A pak na to přišel. Viděl tisíce pokladnic vyloupených hrubou silou, a proto se se na ni tentokrát nespolehl.
Jeho největší životní úspěch se vešel do ruky. Byl mapou, klíčem, hlavolamem...
Otevřít ho silou nebylo možné, kód, který by šlo prolomit, neexistoval.
Myslel na všechno, mapu nikomu nikdy neukázal, nikdo ji neviděl se otevřít, vypadala jako ozdobný kus kovu.
Jenže nepomyslel na nenechavé dětské ruce.

Snad i já kdysi věřil v dobrotu. Předtím.
Konečně volný! A přece stále čekám, odkud přijde rána.
Nejdřív mě bavilo toho dědka balamutit, dělat se zbožným pocestným, hotový Bůh do domu! Časem mi došlo, že moji špínu prostě odmítá vidět. Byl slepý, hluchý a vlídný a to začalo být nesnesitelné.
Útěk s lupem a hlavně radost, že se ten svatoušek konečně zklame. Jistě mě prokleje, dobrodinec!
Když mě chytili, bylo to skoro zadostiučinění: teď uvidím, jak krusta jeho pokrytectví praská a tryská to bahno pod ní.
Pak mi poprvé došlo, že to myslí vážně.
„Já vám ty svícny přece dal.“

"Zařazení tohoto slova do seznamu snad nemusím příliš vysvětlovat. Slovo chutný již není očividně potřeba. Za prvé mají tuto vlastnost všechny naše potraviny, druhak lze význam toho slova bez rozpaků nahradit slovem dobrý, anžto není jiné kvality, jakou by potravina mohla mít. Další je slovo věta, myslím, že toto označení už v našem slovníku nemá místo, slovo informace její význam pokrývá. O posledním slově možná budeme muset hlasovat, ale jsem si jist, že mi dáte za pravdu. Toto slovo už nepopisuje reálnou skutečnost, proto není důvodu jej uchovat."
A výbor jednomyslně odhlasoval vymazání pojmu ideozločin ze slovníku newspeaku. Nebyl třeba.

"Tak a sborem!"
"Nevidím zlo, neslyším zlo, nemluvím zlo!"
Zavládlo trapné ticho.
"Tak tohle se zamítá, to je naprosto irelevantní a k tomu... promiň, že to říkám, trapné!"
"Tak vymysli něco ty, když seš tak chytrej!" ohrazení se doprovázel mocný šťouch.
"Tak co třeba tohle: Býložravost naše motto! Ptáte se proč? Zkrátka proto!"
"Blbost, vždyť všechno podřizuješ rýmu a vůbec v tom nezazní to důležité!"
"A co je důležité?"
"To je právě to, o čem mluvím, když nebudeme mít dobré heslo, sami se v tom nevyznáme!"
"Počkejte, počkejte a co třeba tohle:
My jsme hodní žraloci, žádní úchylní žrací stroje..."

Na té planetě potkal Malý princ osamělého muže.
"Co tu děláte?" zeptal se.
"Čekám."
"Na koho?"
"Na svou ženu, čekám, abych ji neminul, až přijde."
Malý princ potřásl hlavou a šel dál. Na druhém konci planety potkal ženu.
"Co tu děláte?"
"Čekám."
"Na koho?"
"Na svého muže, abych ho neminula, až přijde."
Malý princ se zamyslel.
*
Byl jsem rozzlobený, ruce jsem měl celé umaštěné, a tak jsem si nejprve nevšiml, že Malý princ umlkl. Když jsem pak vzhlédl, stál tam pořád a díval se na mě.
"Jak to dopadlo s těmi lidmi?"
"Řekl jsem jim, ať jdou stále za sluncem."

Poslední dobou jsem jich vídal stále více. Asi o nich nevíte, ale člověk jako já je pozná hned. Louže, prázdné výklenky, otevřené dveře do průjezdu. Jsou to místa, kde se hranice našich světů dotkly. Jsou to otevřená okna do Narnie. Dlouho jsem tomu nerozuměl, ale když jsem dnes cestou domů spatřil souhvězdí, které na naší obloze není, došlo mi, že to není náhoda. On mě volá.
Píšu tento lístek, abyste si o mě nedělali starosti. Prosím, nehledejte mě, nejsem mrtev, naopak jsem více než živ. Žijte blaze!
A mimochodem ta okna jsou stále otevřená. Jen je třeba dobře se dívat.

Jestli byl dítě Štěstěny, tak ho jeho matka nenáviděla.
Kdykoli se začal něčemu věnovat, zničil buď všechno kolem sebe, nebo sebe, podle toho, co mu způsobilo do budoucna větší potíže.
Když se mu jakýmsi záhadným způsobem podařilo vyrazit na cestu (proč vlastně vyrazil?), přišel v krátkém sledu o peníze, zásoby a boty.
Docela ho překvapilo, že na hranice nedorazil nahý. Netušil, co leží za nimi, ale vlastně na tom nezáleželo. Smůlu měl všude.
Když na něj za hranicemi skočila puma a dvě hodiny si s ním povídala, došlo mu, že matka Štěstěna na něj čekala celou dobu tady.
V Narnii.

Slyším je, jak se pošklebují.
Prašiví psi. Smradlavé tlamy. Masožravky. Ano, tak nám říkají.
Už pro ně nejsme ani šelmy. Jsme příštipkáři, žereme drobky, žrali bychom i vlastní blechy, kdybychom je uměli chytit, říkají.
Ach, jak lžou.
Za co bychom se měli stydět?
Snad za to, že následujeme svou přirozenost?
Že obdivujeme sílu?
Že následujeme toho, kdo vládne?
Že sloužíme, abychom měli podíl na moci?
Že zabíjíme na rozkaz?
Že otročíme jen pro ten pocit výlučnosti?
Ne! My se nemáme za co stydět!
Tak proč mám pořád pocit, že mají pravdu? Řekni.
Proč mám pocit, že jsme všechno ztratili, Maugrime?