Moje články

Král si pečlivě prohlížel plány, které mu byly předloženy. Pak rezolutně zavrtěl hlavou.
"Tohle nebude fungovat," prohlásil a zapíchl prst do plánů.
Konstruktér si pozorně prohlédl inkriminované místo.
"Nevidím problém, Vaše Veličenstvo."
"Tenhle tvar je neefektivní," trval na svém panovník: "tenhle půlměsícový koncept je zcela nevhodný."
"Co byste navrhoval?"
Král požádal o pero a načrtl jednoduchý plánek.
"Vidíte, takhle. Ne do kulata a ne rovně. Musí to být takhle šikmo. Tak dosáhnete těch nejlepších výsledků."
Konstruktéři podle nákresu sestrojili model a dali mu za pravdu.
Králův zlepšovák se ujal. Sám Ludvík XVI. s ním byl sťat ani ne rok poté.

Císař byl na kolenou. Neměl schopné vojevůdce, neměl vojáky a čas ho tlačil. Švédský král pokračoval ve vítězném tažení a zdálo se, že ho nic nezastaví. Ferdinand dlouho váhal, ale čím dál více mu bylo jasné, že jeho jediná možnost je povolat Valdštejna zpět. Albrecht váhal. Málo se mu chtělo zpět do politiky, dobře věděl, jaké city k němu chová většina vídeňského dvora. Nakonec souhlasil. S pár podmínkami.
Císař smlouvu podepsal a dal frýdlantskému vévodovi absolutní moc nad armádou a neomezenou pravomoc při vyjednávání s nepřítelem. Vyplatilo se.
O čtyři měsíce a pár dní později byl Lev severu poprvé poražen.

Když si ho poprvé všimly, polekaly se. Všechny se rozutekly, ale on tam zůstal stát, nehýbal se, jen se tak smutně koukal a ovčí kůže mu plandala po zemi. Bylo jim ho líto, a tak se vrátily.
Byl úplně krotký. Měl hlad, a tak ho učily jíst trávu. Vůbec mu nechutnala.
Spát musel venku, nechtěly ho poblíž svých dětí.
Ráno ho našly tam, kde ho předešlého dne nechaly. Trávu už ukusoval bez námitek. Brzy se s ním sblížily a byli přátelé.
Pak jim došlo, jak ponižující pro něj musí být nosit cizí kůži. Sundaly mu ji.
Měl hlad jako vlk.

Dal jsem slovo.
Chytil se té myšlenky jako tonoucí stébla. Ano, nikdy slovo neporušil. Ale... Jindy to bylo jiné. Jindy neměl strach.
Ten s ním teď zmítal jako hadrovou panenkou. Neměl stání. Chvílemi pobíhal sem a tam, aby přehlušil myšlenky. Pak zase upadal do letargie. Ležel a skelnýma očima sledoval stále stejný bod. Dokud ho nová děsivá představa nedonutila pustit se znovu do horečnatého běhu. Připadal si jako lev v kleci a zároveň se děsil chvíle, kdy tu klec opustí. Věděl, že se musí rozhodnout.
Dal jsem slovo.
Šel. Proč? Protože smlouvy se mají dodržovat. Ale hlavně aby zachránil Edmunda.

Bývaly chvíle, kdy pochyboval. Přestával být pevným. Litoval se.
Byly chvíle, kdy měl pocit, že to všechno bylo zbytečné. Že jeho úsilí nemělo smysl. Díval se skrz zamřížované okno na oblohu a přemýšlel.
Udělal správně, když začal bojovat? Anebo to byla jen jeho hrdost a tvrdohlavost, která ho vrhla proti proudu? Možná si jen namlouval, že bojuje za svobodu.
Ale, když se pak zadíval na nebe, uvědomil si to.
Nenáviděl se za to, že je tam nechal samotné, ale... věděl, že by sám sebe nenáviděl mnohem víc, kdyby nebojoval.
Protože svoboda existuje. I když je vidět jen jako kousek nebe.

Seděla skrčená a útrpně snášela sníh, pod kterým byla téměř pohřbená. Už dávno ztratila sílu bránit se mu. Vždycky, když se ho zbavila, napadl zase další. Celých sto let neroztál. Tak ji pod sebou nakonec celou pohřbil. Usnula. Bylo to to nejlepší, co mohla udělat. Zvířata se smutně šourala hlubokým sněhem a dívala se na stromy, které už po sto let nepromluvily.
Náhle se dryáda probudila. Kdosi z ní oprašoval sníh. Byla by mu řekla, že je to zbytečné, ale zima ji odnaučila mluvit. Tentokrát to ale bylo jiné. Ucítila paprsek slunce. Pohlédla šťastně na svého osvoboditele.
"Aslan se vrátil."

Stvořil tisíce sluncí a miliony hvězd. Sta tisíce lesů a polí, nespočet řek a říček, studánek, jezer, hor a skalisek. Stvořil miliony zvířat, velkých i malých, bájné tvory i nestvůry. Stvořil lidi. Celé tisíce světů.
A přesto nebyl hotov. Zbýval jeden jediný svět. A i když to bylo potisící, vložil do toho stejnou lásku a stejnou radost, jako by to bylo poprvé.
Postavil se a zpíval.
Zpíval o kráse, o pokoji a o štěstí. Zpíval, protože miloval. A svět mu odpovídal.
Tisícerými hlasy přizvukovali jeho radostné písni. A když dozpíval, ležel mu u nohou svět.
Ten poslední. Ten nejkrásnější. Narnie.

Zmateně podupával a pohazoval hlavou. Chtěl prohlédnout tmu, kterou byl obklopený, ale neviděl nic. Nebál se. Jen ničemu nerozuměl.
Náhle jakoby něco uhodilo na strunku vzduchu, zem se zachvěla a on cítil, jak jeho srdce začalo broukat do rytmu. Pak i on uslyšel.
Znělo to jako hukot vod, šumění lesů, skřípění větru a zpěv ptáků. Ale bylo v tom mnohem víc. Jakoby země zpívala a vše se přidávalo. Každá buňka v jeho těle zněla v té všeobjímající písni.
A vyšlo slunce. Spatřil ho. A najednou chápal, čemu nerozuměl. Ano, jeho může následovat. Byl to on, kdo zpíval. Kdo ho probudil.

Dlouho žili v blahobytu. Město stále rostlo, lidí přibývalo, obchody kvetly. Žilo se tam dobře. Městem protékala řeka, po které se dopravovalo zboží z jiných velkých měst i z venkova. Každý, kdo se nebál práce, zde mohl spokojeně a v dostatku žít.
A pak to začalo.
Nejprve tomu nechtěli věřit. Válka? To v naší zemí není možné. Tady žádná válka není.
Netušili, že za měsíc se budou skrývat ve sklepích a bojovat o život ve vlastním městě. Ale neodešli. Charn pro ně byl jejich největším bohatstvím. Jejich domovem.
Válka přišla. Lila se krev. A pak přišlo slovo. A život zanikl.

Když byl malý, rodiče mu vždycky večer četli pohádky. Posadili si ho na klín a teprve, když dočetli, uložili ho do postele a přikryli až po bradu. Dokud se četlo, v posteli nikdy neležel. Ten zvyk mu zůstal, i když už si četl sám. Cokoli dělal, dělal mimo ni. Teprve, když vše dokončil, ulehl a přikryl se. Spával přikrytý v zimě, i v létě. Nakonec bez pokrývky vůbec neusnul.
Rok a půl na vojně ho hodně proměnil. Ale, když ho kvůli ožralovi na pokoji dali do basy, nedal si deku pod hlavu jako všichni, ale přikryl se.
Nevygumovali ho úplně.

Myšlenkou polaskal půdu a nechal z ní vyrůst květinu. Pomalu se sklonil a vytáhl ještě rostoucí růži i s kořínky ze země.
Les tiše zašuměl.
Pokýval hlavou.
"Myslím, že si zaslouží tu květinu dostat. Každý by měl dostat šanci."
Usmál se do lesa a přistoupil k jezírku.
"Brzy budu zpátky." Pak skočil.
Chvíli padal tmou. Jaký bude svět pod ním? Ten poslední bez magie.
Dopadl na zem. Tak tohle je... Atlantis.
Vytáhl z kapsy květinu a vydal se do centra města.
Konečně narazil na člověka. Lehce mu poklepal na rameno a podal květinu.
"Magie z Lesa mezi světy. Opatrujte ji."

Co uděláš? Zabiješ mě?
Ne, sama ses připravila o možnost zemřít. To jablko, které jsi snědla, tě učinilo nesmrtelnou. Ani já tě nemůžu zabít.
Když mě nedokážeš zabít ani ty, tak se mě Narnie nikdy nezbaví. Vždycky se vrátím.
Mýlíš se, zabít tě by bylo málo. Já mám pro tebe horší trest.
Jestliže mě nemůžeš zabít, není trest, kterého bych se od tebe bála.
Tedy poslyš můj ortel. Tímto tě vyháním z tvého těla. Tvoje duše bude bloudit po Narnii. Nebude zvířete, kterého by ses mohla dotknout. Neuvidí tě ani neuslyší. Vítr a déšť tě poženou, kam budou chtít.
"Graaaau!"

Milý Bože!
Jak jistě víš, po Obnoveném zřízení zemském jsme museli natrvalo opustit svou vlast. Doznávám, že Jednota bratrská jistě mohla v minulosti působit drobné nešvary, nicméně stále neshledávám dostatečný důvod pro takto tvrdý trest. A vůbec mi nepřijde spravedlivé, abychom trpěli jen proto, že jsme v menšině. Nemohl bys své rozhodnutí přehodnotit a dát nám stejná práva jako katolíkům? Budeme ti neskonale vděčni. S úctou Jan Amos Komenský
Milý Jene Amosi Komenský!
Tvá žádost byla předložena místnímu orgánu. Parlamentní většinu však tvoří katolíci a proto byla zamítnuta. Napište nám, až budete mít víc světců. S úctou Předseda Poslanecké sněmovny

Otevřela knihu na dvousté stránce a pomalu začala předčítat kouzlo. Vzduch kolem ní se chvěl a i vlkodlakům se ježila srst hrůzou.
Když skončila, zle se pousmála. Konečně bylo vše připraveno. Armáda stvůr čekala jen na její příkaz. Vystoupila na vůz a majestátně pokynula. Vojsko se pohnulo.
Nikdo ji nedokázal zastavit. Zvířata prchala a vše, přes co její přívrženci přešli, se obrátilo v sníh a led. Byl to den jejího velkého vítězství.
Aslan stál na pahorku a díval se na zemi, kterou stvořil. Viděl čarodějnici na trůně, který jí nepatřil.
Pohodil hlavou.
Dávám ti sto let, Jadis. Jen sto let.

Loď pomalu zahájila sestup. Termosféra, mezosféra, stratosféra... Jakou zdegenerovanou planetu to zase počítač našel?
Za chvíli už stáli na zemi. Během chvíle se přizpůsobili místnímu klimatu a vystoupili. Malého a bezvýznamného města Harmond si při tom skoro ani nevšimli. Poté, co našli vhodné místo, utišili svůj hlad a pořídili pár snímků "rozumnými tvory zjevně neobydlené" planety, ponechali na místě pár svých exemplářů, aby zalidnili a proměnili nepoužitelnou planetu.
Dobře věděli, co se Zemí udělá rosol. Ale bylo jim to jedno, stejně jako jim bylo jedno, že Harmond rozpůlí. Že udělají z jednoho města dvě. Živé a mrtvé. Harmond a Pásmo.

Byl jednou jeden vlk a ten hledal nesmrtelnost. Chodil po lesích a každého, koho potkal, se vyptával na věčný život. Ale nikdo mu nedovedl odpovědět. Až ho jeden výr poslal za lidmi, rce, že jen oni znají tajemství, která ostatním nejsou známa. I šel. Putoval dlouho a už by se byl vrátil, když jednou na svých toulkách nočním městem objevil muzeum. A tam v skleněné vitríně stál jeho strýček, krásný a časem nedotčený. Ale nehybný. Zíral strnule do rohu a mlčel. Vlk ho oslovil, když tu si všiml korálků zasazených do strýčkových očí. Utekl.
Nehledej nesmrtelnost, leč žij, dokud můžeš.

Pracně se vydrápal na strom a uvelebil na větvi. Nohama se zahákl a vytáhl z kapsy dalekohled. Chvíli ho ostřil a pak zaměřil na známé okno. Ta dívka ho nepřestávala fascinovat. Neznal ani její jméno. Ale od chvíle, co jí ve škole poprvé potkal, neustále myslel na to, jak se k ní dostat blíž. V okně se objevila silueta. Zbystřil. Prudká změna polohy ho ale vyvedla z rovnováhy. Spadl. Přímo doprostřed silnice. Sakra! Spatřil jen šmouhu přijíždějícího auta, když ho kdosi srazil na zem. Auto ho minulo.
"Jsem Marty, ten ze včera. Rád bych ti představil Lorraine."
...
Lorraine, hezké jméno.

Zíral do stropu a usmíval se. Byl se sebou spokojený. Koneckonců neměl čeho se bát. Jeho budoucnost byla více než slibná. Do pětadvaceti si bude užívat. Pak najde tu pravou dívku, se kterou bude ochoten strávit zbytek života, ožení se s ní, pořídí si dvě děti, (možná tři, když ty dvě budou dívky) najde si dobrou práci. Usadí se. Ačkoli mu bylo dvacet, dokázal snít nad idylickým stářím v rodinném domku, u krbu, s manželkou a šálkem dobrého čaje.
Teď mu posměšně říkají stará škola. Ten, co se nikdy nezamiloval. Ten, co se nikdy neusadil. Ten dědek z CI5. Cowley.

Vlak zasupěl a pomalu se rozjel.
"Proč jedeme po vedlejší koleji?" zeptala se překvapeně.
"Nejspíš ještě nepřijel vlak z opačného směru a tak nás poslali po jiné trati, abychom nenabrali zpoždění," konstatoval mladík sedící naproti ní.
"Aha."
Náhle zaskřípěly brzdy. Vlak sebou prudce trhl. Děti to vyhodilo ze sedadel a všechny popadaly na jednu hromadu na podlahu kupé. Lucka vyjekla. Znenadání dostala hrozný strach.
"Neboj se, mé dítě."
Překvapeně vzhlédla. A najednou bylo všechno pryč. Vlak, koleje, otřesy i strach. Zůstala jen ona a Aslan. Usmál se na ni. Zamrkala a zlatý lev zmizel.
Zachránili se. Byli zpátky v Narnii.

Lidé se začínali tísnit a mačkat.
"Proč stojíme?" zeptal se kdosi.
"Brána je zavřená."
"Ale proč?"
"Nevím, taky jsem tu poprvé!"
Postarší muž nervózně přecházel sem a tam. To je malér!
"Lidé začínají být netrpěliví!"
"A co mám dělat?! Stejně nechápu, kde se ty davy vzaly. Poslední měsíc tu nebyla ani noha."
Anděl pokrčil rameny.
"Třeba měly nějakou zácpu cestou."
"Na cestě do ráje? To zní hodně nepravděpodobně."
"Mně připadá spíš zvláštní, že svatý Petr zalomí klíč v nebeské bráně."
"Prosím, nemluv o tom! Stejně nechápu, proč nemáme v nebi po ruce jediného zámečníka."
"Bůh ví."
"Ale já to nechápu."

Dnes je vážně krásně, pomyslel si, když se řítil vzduchem. Měl pocit, že snad obletí celý svět.
Křup! Prudce se zakymácel a změnil směr. To je ale nehoráznost, chtělo se mu křičet, ten kluk mu schválně nastavil ruku! A nikomu to nevadí! Vztekle se obrátil a vyrazil směrem k výtržníkovi. Ten se vší silou rozletěl za malým zlatým míčkem. To tak! Já ti dám, ukazovat mi záda.
Než Harry spadl z koštěte, byl už ubohý potlouk celý otlučený. Pln vzteku letěl s úmyslem oplatit ránu. Tetelil se rozhořčením.
„Finite incancatem!“
A už byl zase v bedně.
To jsem si nezasloužil.

"PIFKA? Co to znamená?"
"Milé dítě, i mladší jedinec používající svůj mozek by odvodil, že to znamená Polévkový Institut, Frakce Knedlíčkové Anomálie."
"No, dobře. A co tohle znamená?"
"V rámci tohoto institutu funguje mnoho frakcí, frakce knedlíčkové anomálie se zaměřuje specielně na výrobu knedlíčků z velice atypických surovin."
Pět dětských očí se upřelo na Willyho Wonku.
"Nemůžete mluvit česky?" otázal se otráveně obtloustlý chlapec.
"Jinými slovy je to lis na otravné děti," zamumlal pan Wonka.
"Cože?!"
V tu chvíli se milé děti propadly podlahou a zmizely v hlubinách stroje.
Willy Wonka se zamyšleně podrbal na hlavě.
"Propána, začínám být senilní!"

Byli absolutně odkázáni na počasí. Mohli si určovat kam půjdou, kde se usadí, kde budou lovit, ale svrchovaným pánem nad jejich životem a smrtí bylo vždy počasí. Ono mělo poslední slovo. Koneckonců darovalo jim oheň a ten se stal jejich největší zbraní. Proto mezi nimi nebyl jediný, kdo by před ním neměl respekt. A tak žili.
Malý chlapec si vesele hrál a vyhraboval do hlíny žlábky. Pak spatřil, že děvče, které sedělo vedle něj, drží jakýsi lesklý kamínek. Vzal jí ho. Chtěl ho pazourkem rozbít, když tu vyletěla jiskra. A z jiskry byl oheň.
Od té doby byli svými pány.

Vůbec netušil, jak se tam octl. Tedy tušil, jen tomu nemohl uvěřit. Nebyl přece mrtvý! Tak proč tu stál mezi kamennými sochami a nemohl se pohnout? To byla moc čarodějnice tak velká?
Stál tam dlouho. Zíral stále stejným směrem na stále stejné sochy. Jen občas nějaká přibyla. Sto let čekal v zajetí kamene.
Pak se cosi změnilo. Jakoby obloha trochu změnila barvu. Jakoby sněhu bylo náhle trochu míň. Cítil, že teď mají naději a věděl, že ostatní to cítí také.
Co byly týdny proti staletí? On přišel. A když lev pocítil, že již není z kamene, zařval nebi své: "Žiju!"

"Na čem teď vlastně pracuješ?"
"Píšu."
"Všiml jsem si. O čem to bude?"
"Nejsem si ještě úplně jistá. Ale bude to pro děti."
"Kostru příběhu už máš?"
"No, ráda bych to zasadila do prostředí internátní školy."
"Takže žádné fantasy?"
"Nejsem si jistá, je pravda, že děti to mají rády."
"Tak to spoj! Nějaký ten drak, kouzelník, internátní škola, proč ne?"
"Nemyslíš, že by to pak bylo přeplácané?"
"Umíš skvěle vyprávět, to pro tebe nebude problém."
"Takže magie?"
"No, jasně, Londýn a magie, to si přímo říká o příběh!"
"Hm, takže Harry bude čaroděj. Snad se to bude někomu líbit."
"Bude."

Bylo za pět dvanáct. Jeho srdce už tlouklo jako o závod. Rozběhl se vzhůru po schodech. S každým krokem si připadal lehčí. Konečně vyběhl na zvonici.
Tady byly. Stále tak tvrdé, stále tak krásné. Stále stejné. Pohladil Gabrielu.
"Jste připraveni, přátelé? Dnes musíte zpívat lépe než kdy jindy! Ať se lidé třesou! Thibaulte, dnes žádné zahálení!"
Ručička se posunula a hodiny teď ukazovaly za minutu poledne.
Ještě jednou přehlédl svých milovaných šest zpěváků a pak dal pokyn pomocníkům. Zvony se začaly rozhoupávat. Zvoník stál napjatě před největším z nich. Pak se srdce zvonu poprvé rozezvučelo.
Hřmot. Lup. A bylo ticho.

Neměl svůj den. Byl nevyspalý, rozlámaný a pavoučí jed mu také nedělal zrovna dobře.
Gandalf jim řekl: "Hlavu vzhůru. Doufejte v to nejlepší." Trpaslík si jistě vážil čarodějových moudrých rad, ale který obyvatel by na jeho místě hýřil optimismem? Ostatně visel hlavou dolů.
Chtělo se mu strašně spát, ale krev se mu neustále hrnula do hlavy, takže nemohl usnout. Jediné na co se zmohl bylo proklínání čaroděje, který je nechal jít přes ten setsakramentský hvozd.
Pak se náhle kdosi začal dobývat dovnitř kokonu. A je to tady, sežerou mě, pomyslel si.
"Hrom aby do těch sakramentských trpaslíků!" ulevil si Bilbo.

Z kabinetu se ozvalo pronikavé zavřeštění. Umbridgeová se vyřítila ven a s křikem uháněla do Velké síně. Kdo by ji byl potkal, nemohl by si nepovšimnout dvoubřitníka, kterého nesla, a který byl zřejmě příčinou jejího jekotu. Ale pravděpodobně více než dvoubřitník ji vyváděla z míry razance, s jakou zvíře svíralo klepety její kouzelnickou hůlku, kterou se mu zoufale snažila vytrhnout. Tvor však s paličatostí sobě vlastní svíral klepeta tak pevně, až hůlka s proudem jisker povzdechla a praskla v půli.
"Baba přišla o hůlku, teď už má jenom půlku!
Může tak leda hádat, kdo podstrčil jí krába!"
Dvojčata si blahopřála.

Byl mrzutý. Měl za sebou bezmála sedmnáct mil od řeky Vaingangy a po celou cestu nenatrefil na jediný kus zvěře či dobytka.
"Jestli je pahorkatina na lov taky tak mizerná, mohl jsem zůstat tam, kde jsem byl," bručel si vztekle pro sebe.
Náhle objevil stopu. Nebyla zvířecí. Takový otisk zanechávali jedině lidé.
Znal dobře zákon džungle. Lidé se nejedí. Ale nic lepšího neměl a ostatně, co mu bylo po zákoně. Pustil se po stopě.
Setmělo se. Cítil, že už je blízko. Pak spatřil světlo. Začal vrnět. Jídlo!
Obyčejně se plížil až ke kořisti, ale dnes měl hlad.
Skok. Oheň. Bolest.

Jen tak tak uhnul ráně mířené na jeho hlavu. Prudce máchl paží a ostří prošlo nepřítelovou zbrojí. Pak na kohosi šlápl. Zapotácel se a byl by upadl, kdyby jeho pád nezastavil blízko stojící spolubojovník. Znovu se zvedl a trochu zpomalil, protože mu už docházel dech. Začínal pochybovat. Amálekovci měli nad nimi velikou převahu. Izraelité jen stěží udržovali semknutý šik pod náporem nepřátel. Je tohle konec cesty do zaslíbené země?
Zvedl hlavu. A tu spatřil Mojžíše s rukama vysoko vztyčenýma. Po pravici a po levici stáli Áron a Chúr a podpírali ho.
Teď už na počtu nezáleželo.
Dnes před Hospodinem zvítězí.

Odpočíval jsem. Najednou vrzly dveře. Zabolelo to. Kdesi uvnitř jsem velice postrádal Malého prince. Zavrzání mi připomnělo zpěv rumpálu, když jsem ze studny vytahoval vodu pro mého přítele.
Po týdnu jsem to už nevydržel. Řekl jsem hospodyni, aby dveře pečlivě promazala. Už to nebolelo. Ale jakoby se z mého života něco vytratilo. Odstranění skřípotu dveří, bylo jako opuštění části vzpomínky na Malého prince.
Vyšel jsem ven. Hvězdy se smály, ale tentokrát se smály mně.
„Máte pravdu,“ řekl jsem: „Lepší bolestná vzpomínka, než bezduché prázdno.“
Další den jsem vyměnil dveře za jiné, vrzající. Každý, kdo vejde, mi teď připomene Malého prince.

Seskočil z koně a unaveně se svezl na zem. Kůň do něj šťouchl. Nezareagoval. Další šťouchnutí.
"Teď ne, Brí, jsem unavený,"
Kůň prudce odfrkl a pak ho kopl.
"Au! Za co to bylo?"
Otočil se rozhořčeně na svého zvířecího společníka.
"Zapomněl jsi, že nejsem obyčejný kalormenský kůň, se kterým bys mohl zacházet jako se svým majetkem!"
"Omlouvám se."
"No tak dobře. A teď mě odsedlej."
-
"Brí, tak rád tě zase vidím!" natáhl ruku, aby mohl Koně podrbat.
Ten však ucukl a pořádně chlapce kopl.
"Za co bylo tohle?"
"Nemysli si, že to, že jsi král, mezi námi něco mění, človíčku."

Pomalu se propadal do dvojí hlubiny. První hlubina byla mořská, ale nebyla to ona, která z něj vysávala život. Vzdal se. Dal do toho souboje všechno, ale ani to nestačilo. Byl zdrcen trojím způsobem. Svou bezmocí, svou prohrou a svým selháním, když stvořil ninju, jehož organizace byla největším nebezpečím současného světa. Neuspěl ani v boji, ani v lásce. Neuspěl vlastně v ničem.
Seděla na parapetu a s napětím sledovala vodu, která jí měla přinést odpovědi. Tentokrát nemyslela na vesnici, ani na Akatsuki. Tentokrát poprvé se bála jenom o něj.
Čekala na zprávu dlouho. A když konečně přišla...
Zjistila, že vyhrála.

Byl pryč. A ona se najednou cítila strašně sama. K čemu byla teď její krása? K čemu její slavné drápy? Najednou si uvědomila, jak prázdný byl její život do té doby. Všechno, co dělala, dělala jen kvůli němu. A bez něj to už nemělo smysl. Plakala. A potom rozhodně shodila svoje čtyři trny. Začala si všímat věcí okolo sebe. Sopky nebyly moc sdílné, ale vyhaslá sopka s ní často mluvila o Malém princi a květina zjistila, jak málo ho vlastně znala. A na planetě začala pomalu rašit semínka baobabů.
Pak uslyšela kroky. Vrátil se.
„Víš, že teď jsi mnohem krásnější?“

Seděla skrčená a útrpně snášela sníh, pod kterým byla téměř pohřbená. Už dávno ztratila sílu bránit se mu. Vždycky, když se ho zbavila, napadl zase další. Celých sto let neroztál. Tak ji pod sebou nakonec celou pohřbil. Usnula. Bylo to to nejlepší, co mohla udělat. Zvířata se smutně šourala hlubokým sněhem a dívala se na stromy, které už po sto let nepromluvily.
Náhle se dryáda probudila. Kdosi z ní oprašoval sníh. Byla by mu řekla, že je to zbytečné, ale zima ji odnaučila mluvit. Tentokrát to ale bylo jiné. Ucítila paprsek slunce. Pohlédla šťastně na svého osvoboditele.
"Aslan se vrátil."

Zavrtěl se v sedadle a lehce pohnul kniplem. Bylo příjemné být zase ve vzduchu. Měl to rád. Motor cosi brumlal a on mu tiše přizvukoval. Už se těšil. A byl zvědavý. Kdo se mu dnes postaví? Zběžně zkontroloval stav paliva a zkusmo zvedl letoun do výšky s návratem na původní pozici. Jeho milovaný Lightning, letadlo se k kterým se nerozloučil od studené války, jeho hýčkaný přítel, první nadzvukový letoun bez přídavného spalovacího motoru, reagoval bezchybně. Pohlédl na radar. Už letí! Zachvěl se vzrušením. Byly to stíhačky, typu F-16 V, byly to zmije! Dnes jich pošle dolů pět...
Poslal jich sedm.

Běžel a píchalo ho v boku. Vpřed ho hnala jen zoufalá touha přežít. I když věděl, že prohrál. I když bylo všechno proti němu. Bál se zemřít. Víc, než si byl ochoten přiznat. Na schodech upadl. Už nemohl dál. Zranění si začalo vybírat svou daň. Je tohle vážně konec? Cosi důležitého v jeho hrudi náhle přestalo tlouct.
Stál a zíral na mrtvou krajinu. Ani peklo, ani nebe. Cena za vraždu tisíců lidí. Cena za porážku. Jak hluboko klesl. K čertu se vším! I sám by se tam nejradši vydal. Spíš peklo, než tohle.
"Tak kde jsi, zubatá, když tě potřebuju!"