Moje články

Upozornění: Nevhodné pro rodiče, osoby citlivé, tvory vyhýbající se smutným či tragickým drabblatům, ... pro kohokoli?
„Mamí! Oni útočej' na moje panenky!“
Žena vyrazila obhlédnout situaci do dětských pokojů. Cestou ji zasáhlo několik šípů z dětských luků.
„Klid tady bude,“ zahrozila malým indiánům. „Váš lov byl úspěšný, takže se teď můžete postarat o své kmeny. Třeba vám pak bohové požehnají koláčem.“ Kamarádi nadšeně zmizeli v pokoji.
„Vykouříme tuto dýmku míru,“ odříkával chlapec, v ruce obyčejný klacík, „a spojíme naši krev na zapečetění našeho bratrství.“ Vytáhl odněkud nůž. „Pšt, máma neví, že jsem si ho půjčil.“
Dveře se otevřely.
Tác dopadl na podlahu.
Kusy koláče se rozsypaly po koberci.
Pohřbili je do jednoho hrobu, jako opravdové bratry.

Možná by věnovaná drabblata měla být kvalitnější, ale co už.
Věnováno všem, kteří se někdy museli potýkat s novinářskou fantazií.
Dva chlapci bobovali, sjížděli ze svahu k zamrzlému potoku.
Najednou jednomu sjely boby dál než obvykle, až na potok.
Tenký led nevydržel.
Chlapec se ocitl ve vodě.
Naštěstí byl potok mělký, vody tak po kolena.
Chlapec se postavil a vylezl na zasněžený břeh.
Jeho kamarád mezitím utekl.
Chlapec se s pláčem vydal domů.
Večer se kamarádova maminka přišla za syna omluvit.
Zeptat se, jestli je všechno v pořádku.
Jestli případně může nějak pomoci.
Ráno vyšla v novinách zpráva, jak čtveřice sáňkujících chlapců zachránila jiného, který si hrál na potoce, probořil se pod ním led a začal se topit.
Maminky nechápaly.

Poznámka/upozornění: Kdo mě naladil na tragickou notu?
Lidi se začínají shlukovat.
Dívají se před sebe, pozorují.
Jsou zvědaví, tak lidsky a tak nemístně zvědaví.
Sledují ji.
Jeho možná taky, i když ji víc.
Sledují ji.
Ona je vnímá a nevnímá zároveň.
Ztracená v sobě, ztracená ve svých pocitech.
Beznadějně ztracená v té chvíli.
Pohlcená událostí.
A oni sledují.
Sledují ji.
Sledují, jak zčásti kleká, zčásti padá na zem.
Sledují ji.
Zosobněnou zdrcenost.
Sledují ji.
Jak se vrhá k chlapci.
Jak ho hladí po vlasech.
Jak se rozpláče...
Policie rozhání dav čumilů.
Lidé odcházejí. Cestou pryč se ohlížejí.
Sledují ji.
Jak se k němu přitiskne.
Neunikne.
Sledují ji.

Přiznejte se, kdo si to pamatujete?
Hurá, zase jsme se všichni vrátili v pořádku. Teď mají děti až do oběda volno.
Nový domeček pro panenky i kuchyňka se ocitají v obležení.
Zbytek dětí spolehlivě baví autíčka a plyšáci.
Všímám si obsazené židle u stolu. Vzápětí se zarážím.
Sedí tam Matýsek a něco kreslí.
Nechávám ho být, hlídám ostatní.
Židle je prázdná.
Matýsek mi nese ukázat, co nakreslil. Když mi podává obrázek, ptá se: „A přijde už Karolínka do školky?“ Obrázek je pro ni.
Bože! Opět cítím slzy v očích. Klekám si k němu. Když odpovídám, cítím, že se mi třese hlas. „Víš, Matýsku, Karolínka už nepřijde...“

Upozornění: Tragické
Před školní budovou postávaly desítky rodičů.
Ohlížely se po silnici, čekaly.
Konečně! Oba autobusy dorazily.
Přivezly domů vítěze zeměpisné soutěže o zájezd do Jižní Francie.
Sedmáci v soutěži zazářili, za svůj výkon si výlet rozhodně zasloužili.
Teď děti vystupovaly a vyhledávaly své rodiny.
Jen atmosféra nějak neodpovídala návratu vítězů.
Rodiče k sobě své děti pevně tiskly, většina z nich se slzami v očích.
Děti se nesmály, nechrlily ze sebe dojmy a zážitky.
Šedesátá byla drobná dívenka se dvěma culíky.
Byla poslední.
Víc už jich nevystoupí, víc už se jich nevrátí.
Švýcarské tunely si na své konto připsaly dalších dvanáct životů.
Poznámka: S fandomem jsem malinko váhala. Drabble se neodkazuje na konkrétní událost, jen připomíná všechny události tohohle typu.

Omlouvám se, že zas vůbec nekomentuju. Nestíhám, ale budu se snažit to napravit.
Poznámka/upozornění: Opět by si to asi zasloužilo kvalitnější zpracování. Ale po snad osmi hodinách nad úkolem z analýzy jsem ráda, že jsem stvořila aspoň tohle.
Kromě vět typu „Zpomalte, Pepíček právě spadnul ze skály“ existuje mnoho dalších, které vedoucího zrovna nepotěší.
Třeba...
„Taková technická... netrápí nás, že nám ve stanu stojí kaluže vody?“
„Já ti do toho teda nechci mluvit, ale ten líh ti moc nehoří.“
„Hm, to jídlo vypadá skoro jako jídlo. Jůů, divná bílá věc.“
„Něco mi říká, že ta igelitka za chvíli přijde o obě uši. I když je fakt, že vydržela už tři sta metrů.“
„Ale prosím tě, to je v pohodě. Tak ten popruh třeba něčím přivážu... nemáte někdo provázek?“
Kolikrát už litovala, že kvalitní materiál není jedinou existující variantou.

Poznámka: Jestli jsem někomu ukradla nápad, tak se omlouvám. Nebylo by to vědomé.
Upozornění. Přesto asi trošku BJB
Přišla domů. Tašky hodila na postel a vyrazila si připravit šálek čaje. Ranní schůzku zvládla, vyzvednutí materiálů ze skladu na druhém kraji města taky. Prosba o zanesení jakýchsi lejster na třetí kraj města ji zaskočila, ale udělala to. To na náhlou nutnost zajet pro hosta do sousedního města už trochu vrčela. Nicméně návštěvu vyzvedla, dopravila a vyrazila domů. Dokonce zašla na nákup. Ale teď ji čekal jen ten čaj.
Vyzvánění telefonu. S neblahou předtuchou ho zvedla. „Jani, prosím tě, máme problém... mohla bys přijet do kanceláře, co nejdřív?“ Vidina chvilky klidu se rozplynula. Věčně v pohybu, to byl její život...

Odfouknutá lokna.
Rozsvícený okna
odjely po trati,
jen tak se nevrátí.
Tvý dětský přemítání,
drzý nakukování
do cizích životů
oživlých robotů,
musí počkat,
tiše vyčkat
zas na další vlak.
Stékající kapky deště,
venku smutno, prší ještě,
přímo na skle vodní čáry,
vítr je vzal do parády,
stanovuješ jim prstem cíle,
a kapky při vší svojí síle
k němu tečou.
Smutek z toho počasí bez řečí
střídá známej pocit bezpečí,
za oponami mlází,
kde se dvě tratě schází,
dvě řady světel se sobě blíží,
a že stíny se tu divně plíží,
nevadí, za oknem tě pohled uklidní
na tvý domovský nádraží.

Poznámka 1: Doufám, že jsem nikomu neukradla nápad.
Poznámka 2: Asi by si to zasloužilo lepší zpracování. Ale nějak jsem ten nápad nechtěla opustit.
Poznámka 3: V těhle událostech se až tak nevyznám, za jakékoli opravení historických nepřesností budu ráda.
Na pražském hlavním nádraží se tísnil hlouček lidí. Rodiny se loučily se svými dětmi.
Ty mladší se těšily na výlet, na všechno, co je čeká.
Na starší dopadala atmosféra doby, strach z definitivnosti dočasného odloučení.
Děti nastupovaly do vlaku.
Se svými pár věcmi.
Dvacet dětí.
Pouhých dvacet dětí.
Celých dvacet dětí.
Rodiče je ještě naposledy uklidňovali. Ještě jim naposledy mávali.
Děti jim mávaly zpátky.
Některým se po rodičích už teď stýskalo.
Některé si uvědomovaly, že za pár dní budou mít nové rodiče.
Všechny čekala dlouhá cesta a velká změna.
Nástup ukončen, vlak vyrazil.
Za pár dní měl dorazit do Londýna.
Poznámka vysvětlovací: Drabble se snaží odkazovat na první Kindertransport, na jehož vypravení se podílel sir Nicholas Winton.

Poznámka 1: Ne že bych s tím byla spokojená. Ale třeba to někoho pobaví.
Poznámka 2: Nebýt indoorového larpu Mitgard, asi by tahle věc nikdy nevznikla. Mitgard není fandomem, ale vyšla jsem z jeho seznamu ras... a z přerostlého impátka.
Mohli opět začít plně žít.
A množit se.
Boje jich ovšem přežilo příliš málo.
Většinou jen příbuzné, společně ukryté skupinky.
Ale páření mezi příbuznými...
To může přinést spoustu problémů.
Tak se příslušníci různých ras začali pářit mezi sebou.
A výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat.
Bezmála dvoumetrové „impátko“.
Upír s ďábelskými rohy.
Nemrtvá temná víla.
Padlý anděl s okem uprostřed čela.
Titán s hady místo vlasů.
Pavoučí nekromant.
Těžce se ploužící medůza.
Tři metry vysoký přízrak.
Ve vlka se měnící ghůl.
Démon ve vosím těle.
Kyklop sající krev.
Temný rytíř s jemnými křidélky.
Troll se schopností levitace.
Zlatá příbuzenská plemenitba.

V trávě se krčil drobný petrklíč.
Bezmyšlenkovitě ho utrhla.
Najednou jí z toho bylo smutno.
I tohle byl zmařený život.
Byť jedné květiny.
Vzpomněla si na své zlatíčko.
Na její dětskou tvář.
Na nadšení, na běhání po stráních.
Na hledání prvních jarních květin.
Na dětské rozpočítadlo.
„U potoka roste kvítí...“
Tomuhle potoku jeho kvítí sebrala.
A sebe tím neutěšila.
Rozpočítadla.
Básničky.
Pohádky.
Musela jít dál.
Ale to nebylo zrovna lehké.
Hodila rostlinku do potoka.
Záhy ji chytil proud.
Unášel ji kamsi do neznáma.
Žena zamířila na druhou stranu.
Jít dál s petrklíči jí nebylo dáno.
Třeba někde jinde porostou sasanky.

Natáhnout ruku. Nekolabovat.
Proboha, proč? Proč jsem to tehdy udělal?
Možná zavřít oči? Třeba to tak bude snazší.
Přece jsem věděl, k čemu to může vést.
Nevnímat ten tlak. Nepřemýšlet.
Ten stres a strach jsem si teda představit neuměl.
Nepředstavovat si, co se zrovna děje.
Ovšem, je utápění se v myšlenkách lepší?
Stejně by to nic nezměnilo.
Když člověk bláznivě miluje, dělá blbosti.
Nepřipouští si, jak to může dopadnout.
Otevřít oči. Červená tekutina. Odpověď. Zkusit nezkolabovat.
Ta divná věc. Přiložit, přitisknout.
Kdybych ji radši nikdy nepotkal...
Rozloučit se. Odejít.
Když opouštěl Dům Světla, věděl, že ho čeká hodně dlouhý týden.
----------
Poznámka: Dům Světla je jedno z míst, kde se provádějí HIV testy. Kdo chce, může hádat, jak dlouho se většinou čeká na výsledky.

Poznámka 1: Snad se vejdu do tématu...
Vztekal se. A hodně. Ale nevydal ani hlásku.
To na něm bylo nejděsivější. Vlastně na nich všech.
Jen málo lidí s nimi chtělo pracovat. Ona ano.
Teď měla co dělat.
Snažil se hodit velkým odpadkovým košem.
Kdo by čekal, že půjde jen tak zvednout?
Zařvala na něj.
Nezklidnil se, nezareagoval.
Tohle po dobrém prostě nepůjde.
Skočila k němu.
Chytila ho zezadu a tiskla k sobě.
Nakopl ji.
Zaúpěla, ale nepustila ho.
Dostala ho na zem.
Teď už ho zvládne.
Byly chvíle, kdy osobní asistence nízkofunkčním autistům rozhodně cvičila celé tělo.
A lidi kolem si zatím šeptali něco o zbytečném násilí.
Poznámka 2: Inspirováno historkami asistentů
Poznámky 3 a 4: I kdyby se někdo nechytal, googlit asi umíme všichni. Přesto pár slov mimo příběh: Nízkofunkční autisti samozřejmě nejsou jen agresivní, ale když už záchvat agrese mají, můžete je víceméně přeprat. Nebo vyklidit okolí a doufat, že to časem nebude tak zlé - což se za určitých okolností dělá blbě.
Co tichosti se týče, existují i tací, kteří se zvukově projevují (byť ne řečí), ale spousta se jich skutečně neprojevuje vůbec.

Poznámka/upozrnění: Že bych měla BJB víkend?
Po sluncem zalité cestě se těžkým krokem pohybovala postava s podivnou kápí. Minula několik cedulek s nápisem 'všude leží led a sníh'.
Chlapec ve zbroji zvedl z kamene ve vypuštěném rybníčku papír, přečetl si ho a záhy se zdálo, že ztrácí vládu nad svým tělem. Z ruky mu vypadl sebraný papírek, hlásající 'Rostlina je jedovatá, tomu, kdo ji utrhne, způsobuje těžkou otravu'.
Dívka v plášti s velikou palicí vystoupila ze stínu stromů. Dva chlapci s meči se zatvářili vyděšeně a následně na dívku zaútočili. Zasáhli plášť v místech, kde měla cedulku 'Ledový troll'.
Nevinný kolemjdoucí přemýšlel, co znamená 'Larp SZ'.

Téma: Červený a černý
Poznámka/upozornění: BJB, obávám se
Plameny tiše olizovaly kotlík, nebo spíš kotlíček.
Voda pobublávala, trochu líně, o to děsivěji.
Liya krájela podivnou rostlinu.
Nejprve na silnější plátky.
Pak na drobné kostičky.
Hodit do vody.
Promíchat.
Vařit.
Lektvar dostal žádoucí červenou barvu.
Liya se usmála.
Obrátila se zpět k misce na stole.
Bobule už se podle všeho rozpustily.
Důkazem jejich přidání bylo černé zbarvení tekutiny.
Teď už zbývalo málo.
Barva mohla působit děsivě u obou lektvarů.
Oba lektvary byly ovšem podobně nevinné.
Liya je oba slila dohromady.
Nevinnost obou dvou se vytratila.
Tichý, sebejistý úsměv.
Amali jistě najde způsob, jak tuhle věc dopravit do Giorových úst.

Poznámka/upozornění: Nejsem si jistá, jestli by se k tomuhle nehodila omluva věřícím...
Sláva na výsostech Bohu
a na zemi pokoj lidem dobré vůle.
Třeba homosexuálům nebo lidem, kteří používají antikoncepci, že.
Chválíme tě. Velebíme tě.
Klaníme se ti. Oslavujeme tě.
Decentně přehlížíme poznámky o lidech jiné víry.
Někteří z nich se právě stávají součástí mše.
Kritizující, ale zvědaví.
Bože, Otče všemohoucí.
O pár řad vpředu sedí paní, asi máma, se třemi dětmi. Očividně postiženými.
V jejích slovech je obdivuhodná vroucnost.
Ty, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi,
ty, který snímáš hříchy světa, přijmi naše prosby.
Dnešní víra je neskutečná komedie.
Ale snad aspoň pro někoho má tahle komedie smysl.
Amen

Zdroj inspirace (přímo na fandom to není): Brány Skeldalu
Soutěsku halila jemná mlha, ale to družině hrdinů nebránilo v postupu. Mezi skalami se necítili úplně v bezpečí, těšili se, až ji konečně nechají za zády. Přesto, nebo možná proto, se neustále rozhlíželi po skalách v okolí.
Jeden z kamenů je zaujal. Měl trochu jinou barvu než většina ostatních. Minimálně z dálky se zdál mnohem hladší než ostatní kameny. A hlavně – odshora dolů se přesně středem táhla velká puklina.
Najednou se kámen zvedl vysoko do vzduchu a během okamžiku ho vystřídaly dva sloupy.
Hrdiny napadlo, že téhle soutěsce se možná Soutěska s trollem neříká jen tak pro nic za nic.

Poznámka: Nepovažuji se za příliš zdatnou v klasické fanfikci. Jenže když jsem si na tenhle fandom vzpomněla, už jsem ho nebyla ochotná opustit. Fandím ovšem knize, nikoli filmu.
Lucinda to asi myslela dobře.
Lucinda všechno myslí dobře.
Jenomže nemyslí dost dopředu.
Kdyby aspoň nebyla tak umanutá!
Kdyby byla ochotná vidět, co její dary způsobují.
Nebudeš to mít lehký, holka.
Je až příliš snadný se zapomenout.
Je ještě snazší si něco neuvědomit.
Říct ti, ať hezky baštíš, když před tebe někdo postaví výtečné jídlo.
Říct ti, ať v klidu ležíš, když tě někdo ukládá do peřin.
Říct ti třeba jen, ať máš z něčeho radost, když nám se to zdá radostné?
Ach, Ello...
Ovšem ani má vílí krev nestačí na zvrácení sudby.
To může jen ta zatracená, umanutá Lucinda...

Poznámka/upozornění: Měla jsem pocit, že depresivních věcí už jsem napsala až až. Ale inspirace, potvora, nespolupracuje.
Opatrně vstoupila do vody... a málem z ní hned zase vyběhla. Chvilku přemýšlela, jak se během chvilky za letního dne může voda o tolik ochladit. Dodala si ale odvahu a postupně šla po dně dál, až jí voda dosahovala skoro po krk. Chůzi vyměnila za plavání a vyrazila přes půl přehrady zpátky ke skupině.
Plavala slušně, a tak byla během pěti minut zpátky u skupiny.
Po hladině se proháněla dvě šlapadla. Z nich se každou chvíli někdo spouštěl do vody a naopak někdo z dovádějících vylézal zpět. Ve vodě se zatím dovádělo, cákalo po ostatních, splývalo, obyčejně plavalo, prostě letní vodní radovánky.
„Tak co?“ volali někteří už z dálky.
„V pohodě!“ doplavala blíž. „Prodlouženo, zaplaceno, takže jenom ty šlapadla pak fakt vrátit.“
„Super. Nechceš se za odměnu svézt?“ nabízela jedna posádka.
„To je dobrý, mě baví plavat... si spíš řeknu o záchranu, až chytnu křeč,“ smála se.
Vodní útok, který na ni vedl jeden kamarád, odlákal její pozornost.
Čas ještě trošku poskočil, když ji něco zarazilo.
„Mimochodem, kde je David?“ Předtím, než odplavala vyřídit prodloužení šlapadel, ji překvapilo, že plave poměrně daleko od skupiny. Měla ho za dobrého plavce, ale...
„David? Nevím... Davide!“
Hasičský sbor měl to odpoledne smutný úkol.

Poznámka: Snad se vejdu do tématu...
Upozornění: Těžce BJB...
Jak jen si jsou podobné, a jak se přesto liší.
Umí věci, o kterých rodič netuší, že můžou existovat. Znají kvůli tomu hodnoty, o kterých rodič neslyšel. Liší se.
Dělají věci, které umí rodič, ale dělají je jinak. V důsledku a zájmu svých činností si hodnoty rodiče přizpůsobily k obrazu svému, všechny ale znají ty pojmy. Blíží se sobě.
Něco dělají úplně stejně jako jejich rodič, tedy i jako jejich sourozenci. Stejně tak některé hodnoty prostě zdědily po svém rodiči a nesou si je životem nezměněné. Podobají se sobě.
Všechny tak jiné, tak podobné...
Holt nezapřou, že rozšiřují stejnou třídu.
Nenápadná poznámka: Třetí den sedím nad Javou (nad programováním)...

„Proboha, co jsem komu udělala?“ procedila skrz zuby.
„Nó... zapomněla jsi víčka, zakazuješ nám hrát -“
„To nebyla žádost o odpověď!“
„Přiveď prosím tě ostatní.“
Potutelný úsměv. „Můžu to brát jako povolení vlízt na hradby?“
„Cože?“
„Ostatní hrajou na honěnou. Na hradbách.“
„Nemáte ty kameny čistě náááhodou odklízet?“
„Však je odklízíme... tady do tý naší nový pevnosti.“
„Takže máte volno, za půl hodiny sraz na prolejzkách.“
Zablýsknutí v jejich očkách.
„Ale žádná zabika!“
„A co 'Zabij svoji Sofii'?“
Hluboký nádech. „Tak jinak. Žádná hra se 'zabi' v názvu, jasný?“
„Kdo si dá brutalbal?“
Někdy přemýšlela, kdy přesně se chtěla stát vedoucí...

„Tohleto je observatoř, takže další na řadě jsou samozřejmě nezbytný fotky s každou nohou na jiný polokouli,“ zaculil se. „Mimochodem, jsou tam pěkně drzý veverky,“ dělil se o další a další dojmy. „Jo, tohle už je cesta domů...,“ zkonstatoval pak, když se na displeji o pár fotek později objevila jedna z přístavu.
„Moc pěkný. Takže jste viděli všechno, co jste vidět chtěli?“
„Skoro. Rozhodně si nestěžujeme,“ nepřestával se usmívat. „Počkej, někde tu mám schovanej itinerář.“
Párkrát na něco klikl, fotky vystřídal průzkumník a následně seznam míst.
„Vlastně všechno až na Camden.“
Jediná neškrtnutá položka seznamu hrdě hlásala „The World's End“.

„Jej!“
„Copak?“ ohlédla se po něm.
„Zvíře, asi hraboš,“ vysvětloval. „Už ale zmizel.“
„Aha,“ usmála se.
Kráčeli polní cestou dál. Počasí výletníkům přálo a svět kolem byl přímo nádherný.
Začal k nim doléhat občasný hukot aut.
„Chceme pak jít po silnici?“ zeptala se nedůvěřivě.
„Ne, ale musíme ji přejít, pak pokračuje žlutá,“ objasňoval.
Napadlo ho, jak moc si zvykl na všechno, co ta holka umí a dokáže.
Kousek za místem, kde chtěli přejít, se silnice stáčela.
Sledoval zatáčku. „Zprava dobrý?“ zeptal se automaticky.
Významně si odkašlala.
„Co?“ zmateně se po ní podíval.
Poklepala bílou holí o asfalt.
Oba se rozesmáli.

Upozornění: Násilí, naznačení velice drastických scén
Fandom: Směsice Warcraftu jako takového a larpové bitvy Soumrak
„Lok'tar ogar!“
Useknutá ruka. Ještě svírá meč.
„Lok'tar ogar!“
Rozseknuté břicho. Nějaké ty vnitřnosti.
„Lok'tar ogar!“
Uříznutá hlava. Už nevolá o pomoc.
„Lok'tar ogar!“
Osamocená skupinka dvou bojovníků. Až příliš snadná kořist.
„Lok'tar ogar!“
Město? Hradby? Kde je zástava?
„Lok'tar ogar!“
Ruce, nohy, hlavy, spousty krve.
„Lok'tar ogar!“
Zabili toho vedle. Stane se.
„Lok'tar ogar!“
Obrana padla. Neměla šanci.
„Lok'tar ogar!“
Krev. Žízeň po krvi. Touha po krvi. Krvi nepřátel.
„Lok'tar ogar!“
Příkazy velitelů. Pokřik a zpěv. Strašidelná slova.
„Lok'tar ogar!“
Válka Hordy s Aliancí mohla mít jen jednoho vítěze.
A orkové naprosto přesně věděli, kdo se jim má stát.

„Tak ti řeknu, dneska to bylo něco. Někdy si říkám, jestli by zaškrcení našeho drahého přednášejícího neprospělo celým generacím budoucích studentů.
Že občas do výkladu zařadí nějakou 'perličku', většinou 'zcela triviální, ale přesto velice zajímavou', už jsme si zvykli všichni.
Že se občas nevyhneme nějaké té 'lahůdce', které většinou 'není triviální, nicméně je extrémně jednoduchá', s tím se člověk smíří.
Ale že nás dneska čeká 'drobný bonbónek na konec', to jsme vážně nečekali.
No, co ti budu povídat, totálně se v tom ztratil a byli jsme rádi, když jsme ho půl hodiny po konci přednášky přesvědčili, že to doděláme příště.“

Fandom? Nevím. Realita doufám ne.
„Teď už nemůžete couvnout!“ obořil se na ně vztekle.
„Jenže... jenže ubližovat lidem se přece nemá.“ Nesmělý, nejistý hlásek.
„Mája má pravdu.“ Podpora několika dalších lidí.
„To je pravda. Ale neplatí to, když ty lidi ubližujou ostatním,“ vysvětloval, jako kdyby mluvil s malými dětmi. „Vražda na tyranu není zločinem,“ dodal důležitě. Kdo ví, kde k té hlášce přišel. Malý nevinný hošík.
„Tak jo... vlastně mu nechceme doopravdy ublížit, viď?“
„Se ví... jenom postrašit.“
Těsně po zvonění stoupal učitel, jako pokaždé, do posledního patra, obě ruce zaměstnané materiály a opravenými písemkami.
V tu chvíli se přímo proti němu vyřítil dav dětí.

Všude se vodili za ruce.
Dávali si pusy na tvář, občas dokonce i na pusu.
Všem důležitě vykládali, že s tím druhým chodí.
Kreslili jeden pro druhého obrázky.
Půjčovali si jim samotným nejcennější hračky.
Hráli si, se vším možným a na všechno možné. Hlavně spolu.
Řešili, jak se vezmou, až budou velcí.
To jim bylo tak pět let.
To jim byla tak čtvrtina jejich dnešního věku.
Potkali se náhodou.
Na kolejích žije příliš mnoho lidí.
Oba drželi za ruku partnera.
„Ahoj.“
„Čus.“
Šli dál.
Oba dostali stejnou otázku.
„Kdo to byl?“
Oba odpověděli podobně.
„Ále, chodili jsme spolu do školky...“

„Řeknu mu to! Netuším jak, ale nějak to zvládnu.“
Uvěřila tomu. Ještě se bála, ale už věřila.
Že to dokáže. Že to řekne.
Jen dvě slova. No, možná radši tři, tříslovná varianta je lehčí.
Vyhraje nad strachem. Nenechá se ochromit jeho krásou.
Hezky se bude dívat do jeho nádherných očí a prostě mu to řekne.
A … dál to radši nepromýšlela.
***
Čas ubýval příliš rychle.
'Řekni, že s ním chceš mluvit.'
Hodil si batoh na záda, usmál se na ni.
'Sakra, něco sis slíbila!'
„Měj se hezky.“
Nedokázala ho zadržet. Oslovit. Nic.
Zbyl jen strach.
Když zmizel v davu, rozplakala se.

Fandom: Upálení mistra Husy (nikdy nedotočený kroužkový film; scénář je v případě zájmu k dispozici na http://www.thilia.ic.cz/scenar.pdf)
Poznámka: Je to slabší, já vím. Ale snad ne úplný propadák.
Vážně jsem ho měl poslat někam. Nepotřeboval bych se vrátit, takže bych ani nemusel sledovat tu naprosto zoufalou scénu.
Podporoval jsem je, když jásali u Husových kázání.
Sdílel jsem jejich strach z činů Koncilu.
Po Husově smrti jsem se je rozhodl vést dál. Potřebovali vůdce.
Jenže k Liškovi se pak přidali křižáci. Díky nim mě dostal.
Když mě umírajícího našli, říkal jsem jim, ať se sjednotí.
Myslel jsem tím dřív než během dalšího Liškova útoku.
A tak je teď sleduju, jak se nechávají rozmetat na kousky.
Pomoct jim už nemůžu.
Důstojnými tvory českého dvora se takhle nikdy nestanou.
Blbý slepice.

Bylo to tu zas. Zkratka přes pole. Plocha sloužící jako parkoviště. Mírný kopeček, pak schody. A potom už vchod. Velký nápis „Gymnázium“.
Spousta lidí se vracet nechtěla. Přesto se všude tvořily hloučky smějících se studentů. Vyprávěli si, kde všude byli, co tam viděli, jak se jim tam líbilo. Dobrodružství posledních dvou měsíců ožívala, posílená radostí z toho, že se všichni opět setkali.
Vešla dovnitř ráda. Těšila se na své kamarády, chtěla je zase všechny vidět. S úsměvem prošla vestibulem. Ve chvíli, kdy její pohled padl na stojan s papírem a fotkou, obklopený hořícími svíčkami, se úsměv z její tváře vytratil.