Moje články

„Akce!“
Skupina před kamerou se rozejde a zmizí v dálce.
„Stop!“
Záběry mají.
Další fáze bude je ještě jednou zkontrolovat. Upravit ty, které to budou potřebovat nebo u kterých se to bude hodit. Doladit představy o jejich propojení a hudebním doprovodu. Obstarat doprovod. Nějakým způsobem sestříhat. Předabovat záběry, kde zvuk nedopadl dobře. Vybrat efekty ke scénám, které je potřebují. Všechno to slepit dohromady v nějakém šikovném programu. Vyrobit si titulky, protože ty ke správnému filmečku prostě patří. Vymyslet, komu, kdy a jak případně filmeček ukázat. Užívat si své drobné dílo.
Takový je život. Práce končí, práce začíná. Hlavně když baví.

Papíry čekající na roztřídění přesuneš ze stolu do šuplíku.
Spoustu různých papírů přestěhuješ ze šuplíku na poličku.
Vyhradíš krabici, do které odsuneš směs papírů, letáků a kdovíčeho.
A pak ten čas to všechno procházet najdeš.
Dětská kresba s neúhledným věnováním. Krásná vzpomínka. Na holčinu z rodiny, která kamsi zmizela. Vzpomínka zhořkne.
Velice milá margaretka od kluka, s kterým ses o tři roky později neznala a o dalších pět let později zhádala.
Několik fotek od človíčka, který to v životě asi vždycky bude mít těžký. Na fotkách se smějete, na pravdu fotky nehrají, nakloní váhy.
Hned sladce, hned smutně je ti.

Yen, dánská koruna, se svou dírkou uprostřed, a mince neznámého původu.
Už několik let neplatná kartička, s fotkou o kus mladší holky, s adresou, která tak nějak napůl platí a napůl neplatí.
Stará jízdenka z první opravdu samostatné výpravy přes půl republiky.
Karta, zalaminovaný kus papíru v té velikosti, v jaké karty bývají, se srdcovým áčkem, s nakreslenou kostlivčí dámou. Nikdy nepoužitá v karetní hře, a přesto využitá v postupce.
Když se to nasčítá, je to spousta místa a hodnota žádná, jen návnada pro zloděje.
A přece je v peněžence pořád nosím s sebou, ty připomínky různých drobných krásných chvil.

Bylo nebylo, v jednom webovém království žil malý robůtek, který moc rád kradl ukazatele. Problém byl, že návštěvníci pak nevěděli, kudy chodit. Jednou se o tom všem dozvěděl mocný pavouk, který chodil celým webovým světem. Byl hodně rozzlobený a snažil se robůtkovi domluvit, ale ten si nechtěl nechat říct. Pavoukovi se ale nakonec podařilo získat nad robůtkem moc. Ovšem robůtek se nemusel sbírání ukazatelů úplně vzdát. Musel pavoukovi slíbit, že bude sbírat jenom ukazatele, které už neplatí, a odevzdávat je. Z písmenek pak někdo vyrobí nové ukazatele. A tak byl robůtek i pavouk spokojení a mohli se spokojeně věnovat svému.

Snad mají něco v sobě, tihle novodobí tuláci. Ve vlacích, v autobusech, na zastávkách, žijou si svoji cestu a občas potkají někoho svého druhu. Neví přesně jak, zapovídají se. Přání a pochopení a radost a politování a rady a prostě život, co je potřeba, dají do rozhovoru. Sdílí triky a tipy, dělí se o ledacos. Když se to zrovna hodí, třeba půjčí knížku nebo časopis nebo cédéčko nebo šátek nebo něco, co mají u sebe.
Když knížku dočtou, loví zapsaný kontakt z cest. Snad hlavně ze strachu, aby ji nezapomněli vrátit, snad ze zájmu na chvilinku obnovit to dočasné pouto.

Atmosféra v místnosti houstne.
To nemyslíš vážně, Java? Vždyť je tak příšerně ukecaná.
Jak, ukecaná? Je robustní!
Ostrá slova létají sem a tam.
Ty bys snad psal v plusplusku? Vždyť je tak zbytečně složitý!
A ty bys snad psal v céčku? Vždyť je tak primitivní!
Zato máš kontrolu nad tím, co se děje!
Lidi se mezi dvěma tábory přelévají podle jazyka, který je zrovna zdrojem sváru.
Pak někdo nadhodí Perl.
Ten je naprosto příšernej!
To teda, kdo moh' vymyslet měnící se sigily.
Moje řeč, Ještě že nemusíme dělat v tom.
Tak tak.
Poplácají se po zádech a jdou zase programovat.

Bylo ráno, den první.
Prsty běhaly po klávesnici, hotová práce utěšeně přibývala.
Byl večer, den první.
Zbývala toho tak půlka.
Bylo ráno, den druhý.
Práce naskákalo snad víc včera.
Byl večer, den druhý.
Zbývala toho tak třetina.
Bylo ráno, den třetí.
S nadšením prstíky ťukaly.
Byl večer, den třetí.
Zbývala toho tak čtvrtina.
Bylo ráno, den čtvrtý.
Tady pár oprav, tady něco doplnit.
Byl večer, den čtvrtý.
Zbývala toho tak pětina.
Bylo ráno, den pátý.
To už musím dodělat.
Byl večer, den pátý.
Zbývala toho tak šestina.
Bylo ráno, den šestý.
Sklenku vody vystřídal silný čaj.
Nehotovo. Co bude zítra?

Dolehlo k němu tiché ťukání. Ťuk, ťap, ťuk. Nějaký chlápek šel o holi a hůl ťukala o dlažbu.
Nebylo by to špatné maskování, protože to jsou věci, kterých si lidi všimnou. „Šel o holi.“ A možná že měl tmavé vlasy. Ale když se zeptáte na obličej, na nos, uši, nebudou lidi tušit.
Zastesklo se mu. Nalepit si tak falešný knírek, provést něco vychytralého s vlasy, pořídit si pořádně tlusté falešné brýle nebo třeba právě takovou hůl. Být ten s knírkem, nebo třeba ten s holí. Být zas poznaný, a tím skrytý.
Vlahoš von Rosret si povzdychl a pokračoval k poště.

Je spousta času. A nějak se ti nechce. Zkontroluješ zprávy, najdeš novou hru, zkontroluješ zprávy, hledáš něco. Cokoliv. Večer jsi na sebe naštvaná, žes nic neudělala.
Ráno tě zamrzí včerejší flákání. Ale čas pořád je. Řekneš si, že dneska to napracuješ. Jenom zkontroluješ hru. A zkontroluješ zprávy. A dávno nesledovaná fóra. Den uteče sám a vztek se smísí se zklamáním.
Další den to chceš nahnat. Dokud nezkontroluješ cokoliv. Hledáš cokoliv, co tě odvede od práce. Skoro cokoliv. Odpovědět na komentáře, vyplnit dotazník? To si nedovolíš, když práci flákáš. Večer tenhle úhyb umocní zklamání.
Tušíš, že další den tři dny nenapracuješ.

Když zvonil budík, ptal se Pažout Horáčka, opravdu musíme vstávat, a ten mu povídal, musíme, tak vstávej. Potom se nasnídali a vyrazili, cesta jim ubíhala pěkně, a pak potkali takového klučinu, který stál vyděšeně před silnicí, tak se ho ptali, co se děje, a on jim povídá, že se bojí přejít, tak na sebe jenom koukli a pomohli mu přes silnici, a pak s ním šli ještě dál a on se ptal, kam jdou. Tak mu to pověděli, že jdou na univerzitu třetího věku, do takové školy pro velké, že se kdysi málo učili a pak jim to bylo líto.

„Ale Pane,“ durdila se Lyra.
Její anděl si z toho nic nedělal.
„Salcilia je mi velmi…“ Panpeirazon se demonstrativně zamyslel, „sympatická,“ popoletěl tak daleko, jak mu neviditelné pouto dovolilo (věřte, že když chcete provokovat a zůstat na živu, je povinná blízkost poněkud nepříhodná), a nepřestával se culit.
„Čím by jen něco takového mohlo být? Nevíš? Ach, jistě, jak jsem mohl zapomenout! Naše city reflektují ty vaše. Líbí se ti Roger?“
„Panpeirazone! Je to kamarád!“
„Myslíš, že když se Salciliou předvedeme naši blízkost, ušetříme vám nesmělá vyznání? Mohli bychom vás trochu rozmazlit. Usnadnit nesnadný úkol. Přeci jste tak trochu my. Takže?“

Kera listovala knihou, občas jí pohled klouzal po textu, občas se zastavil na obraze. Mračila se.
Ena seděla naproti ní. Nádherná, vzdušná místnost ladila k nádherným vyobrazením. Veliká místnost, veliká zvířata.
„Opravdu tam tohle všechno žije?“ ptala se Kera. „Potkáme je? Můžou nám ublížit? Můžeme se schovat?“
Eně letěly hlavou odpovědi. Neboj se, dokážeme to? Možná. Neublíží nám? Když je nepotkáme, tak rozhodně ne. Kdyžtak se schováme? Před některými z nich vážně ne. Nikdo z nich není zlý? Haha. Báli by se nás víc než my jich? Někteří jistě.
Zamyšleně pohladila knihu. „Nevím, ale nebudeš tam sama. Zjistíme to společně.“

Tolik let byli malí nepřátelé. Tedy nepřátelé byli velcí, ale oni sami byli malí.
Proháněli se po redmontském panství a prováděli si různé naschvály a lumpárny. Občas do svých sporů zatáhli další lidi, občas je další lidi krotili.
Vyrostli, zestárli, ale jejich spory to neutlumilo. Na jejich souboj o dožínkové slavnosti se nedalo tak docela zapomenout.
Pak na okamžik postupně stáli tváří v tvář smrti a nepřátelství se přetavilo v přátelství. Přáteli zůstali dalším smrtelným nebezpečím navzdory.
Myšlenky Willovou hlavou jen prolétly, na víc nebyl čas.
Viděl hořící most. Horáce.
Jejich dávné nepřátelství a spory najednou vůbec nevypadaly tak vážně.

Nejdřív ho možná šmírovala Ufňukaná Uršula.
Díky ní odhalil tajemství vejce. A zjistil, že si bude muset poradit s jezerními lidmi. A s jezerem – on, nepříliš dobrý plavec.
Pak na Pobertově plánku zahlédl Bartemia Skrka.
Zapomněl na ten pitomý schod a uvízl.
Přilákal Filche a paní Norrisovou, která ho nejspíš cítí i pod neviditelným pláštěm.
Do toho se přimíchal Snape, rozčilený kvůli vetřelci ve svém kabinetu.
A Moody. Moody, který Harryho viděl a neprozradil.
Moody, kterého zaujala Skrkova přítomnost.
Moody, který si půjčil Pobertův plánek.
Moody, který mu navrhoval, aby zvážil dráhu bystrozora.
Harry opravdu potřeboval klid a lehnout si.

Slunce se pomalu sklánělo k západu a oni byli stále na cestě. Momentálně podle všeho navíc bez průvodce. Věřili, že nadšená dívenka jim nechtěla utéct, že si jen neuvědomila, jak moc na ni ztrácejí.
Pořád mohli jít po její stopě. Ohnutá stébla trávy, otisk boty v blátě, snad i nějaké čerstvě ulomené drobné větvičky. Když se to zkombinuje s představou o terénu, dosavadním směrem a možná trochou odhadu, musí být cesta jasná. To naznačovaly příběhy o zálesácích z jejich světa i jejich setkání se stopaři tohoto světa.
Samozřejmě až na jeden drobný detail: nikdo z nich neměl žádný stopařský výcvik.

Pomalu dojí. Ještě se napije vody. Pak zabalí zbytek velikonočního pečiva do šátku, i s vodou ho uklidí do batohu, hodí batoh na záda. Vyrazí na další cestu.
Naslouchá Pánu i přírodě, naslouchá sobě.
Pouť je omezení světa na jádro.
Jídlo, spánek, meditace, poznání.
Kráčí, kráčí dál. Ještě ho čeká tolik kilometrů, ještě ho čeká tolik myšlenek.
Borja snad není typickým poutním cílem, ale to nevadí.
Kvalitní výsledek je důležitý, ať děláme, co děláme.
Kvalitní výsledek je radost i dar umělců.
Ale dobrý úmysl má také svoji hodnotu, nebo ne?
Co si myslet o fresce, která čeká na konci cesty?

„A pak prostě přijdu před její třídu, počkám, až vyjde, a dám jí do ruky pozvánku.“
Člověk má pocit, že je v tom strašně moc problémů.
Co když se do školy nepůjde jen tak dostat?
Co když bude mít problém najít její třídu?
Co když tam zrovna ten den nebude?
Co když stihne odejít dřív, nebo se naopak hodně zdrží?
Co když půjde v hloučku dalších lidí?
Co když se nebude chtít jen tak zastavit?
Co když si nebude chtít pozvánku vzít?
Nemělo by tohle všechno být rozmyšlené?
Nakolik se to může nechat jen tak běžet?
Někteří myslí, že dost.

Pohled do dálky se změnil, zúžil, zaostřil.
Zdálo se, že je tam. Ano, ano, vypadalo to tak.
Původní pohled z dálky přešel v pohledy z blízka.
Ten krásný tvar, ty ladné křivky. Ta nádherná čepička.
Vše slibovalo, že to není jen prázdná skořápka, jen vyschlý obal.
A ta hra barev, ten základní tón i ty odlesky, ten úžasný kontrast s čepičkou.
Pohledy z blízka nenápadně přešly v první, nesmělý dotek.
Ta hladkost, ta radost dotýkat se.
K zulíbání. K sežrání.
Úžasný, nádherný žalud. Kryserku zaplavila obrovská radost. Těžko říct, co přinese budoucnost, ale určitě si do ní vezme tenhle žalud.

„A co Lukáš, jak jste spolu chodili na základku?“
„Ne, mami, ten mě opravdu nepřitahuje.“
„Nebo Honza, z vedlejšího vchodu?“
„Mami, prosím —“
„Můj kolega – Petr, toho vlastně znáš – má syna na ženění. Dokonce kluk dostane od rodičů byt a auto. Nechtěla by ses —“
„S ním seznámit? Ne, tati, to opravdu nechtěla. Já už —“
„Ostatně, i my s mámou bychom ti do takového vztahu mohli ledacos dát. Koupit vybavení, ať se vám lépe začíná.“
„Díky za nabídku, ale jak už jsem řekla —“
„Ani to nemusí být Petrův syn, určitě máš nějaké sympatické spolužáky.“
„Už vybráno mám. Vezmu si Katku, a hotovo.“

Listí víří. Víří ve větru. Vítr fouká. Fouká odkudsi.
Slunce ozařuje krajinu. Krajina je zvláštní. Zvláštní je slabé slovo.
Okolí se změnilo. Změnilo se úplně. Úplně zmatení jsou i lidé.
Stany stojí v kruhu. V kruhu je kruh. Kruh z kamení.
Všichni se dívají. Dívají se na svět. Svět neznají.
Hvězdy zmizely. Zmizely i stráně opodál. Opodál šplouchá voda.
Výkřiky řežou ticho. Ticho vlastně není. Není klid.
Mapa se směje. Směje se do očí. Oči šálí. Šálí svět kolem.
Rozum se brání. Brání se neznámému. Neznámé mává.
Myšlenek je smršť. Smršť je pocitů.
Pocity jsou při smyslech, když rozum zešílí.

Čím vás zaujala pozice vedoucího IT oddělení?
Přišlo mi to jako skvělá příležitost uplatnit své manažerské schopnosti, vstoupit do nového kolektivu a pomoci mu.
Čím jste přesvědčila vedení, ať vás přijme?
Myslím, že pomohlo popsat, co vše umím s počítači. Kliknutí, dvojkliknutí, klikání pravým tlačítkem, psaní emailů, posílání emailů, odpovídání na emaily, mazání emailů, …
Jak vycházíte s novými kolegy
Jsou velmi svérázní, ale jinak milí. Už mi myslím odpustili, jak jsem se snažila pracovat na nezapojeném počítači.
Co je vaše nejcennější dosavadní zkušenost?
Určitě to, že už jsem se naučila zeptat „Zkoušeli jste to vypnout a zapnout?“.
Díky za rozhovor

„Tak zbavíš mě tý housenky?“ vřeštěla Misty, ukazujíc na drobnou Caterpie.
Ash si pomyslel něco o holkách a sáhnul po jednom ze svých nových pokéballů.
„Pokéballe, leť!“
Původně nenápadná kulička se ještě v letu rozevřela a pokusila se Caterpie pohltit.
Pokéball dopadl na zem a povážlivě sebou cukal. Převaloval se, jak se Caterpie snažila uniknout. Chvíle klidu, pak ještě divočejší pohyb. Nakonec klid. Červené světlo zbělalo. Caterpie byla chycená.
Misty měla stále v očích hrůzu, zato Ashe se zmocnila radost.
Caterpie možná nebyla kdovíjak velký pokémon, kdovíjak silný nebo vzácný, ale byla první, kterého chytil. A to se vždycky počítá.

Libuška svou sestřenici objímala. „Myslím, že by sis měla s Božetěchem promluvit. Zajdi za ním,“ promlouvala jí do duše.
Mezitím jinde
„Mamí, von mě praštil!“
Povzdychla si. „Ctirade, okamžitě nech svou sestru na pokoji.“
Napadlo ji, že Dušan by jistě zasáhl, ale radši nepřemýšlela, co by se muselo stát, aby svého brzy-snad-už-bývalého muže chtěla vidět.
A ještě jinde
„Prostě se tam zničehonic objevil.“
„Nezdá se ti trochu divný, že by se na silnici jenom tak objevil člověk?“
„Na mou duši. A měl takovej divnej koberec.“
„Divnej koberec, říkáš?“
V očích se zablýskne. Ruka sama sáhne po zbrani.