Moje články

„Akce!“
Skupina před kamerou se rozejde a zmizí v dálce.
„Stop!“

Záběry mají.
Další fáze bude je ještě jednou zkontrolovat. Upravit ty, které to budou potřebovat nebo u kterých se to bude hodit. Doladit představy o jejich propojení a hudebním doprovodu. Obstarat doprovod. Nějakým způsobem sestříhat. Předabovat záběry, kde zvuk nedopadl dobře. Vybrat efekty ke scénám, které je potřebují. Všechno to slepit dohromady v nějakém šikovném programu. Vyrobit si titulky, protože ty ke správnému filmečku prostě patří. Vymyslet, komu, kdy a jak případně filmeček ukázat. Užívat si své drobné dílo.

Takový je život. Práce končí, práce začíná. Hlavně když baví.

Yen, dánská koruna, se svou dírkou uprostřed, a mince neznámého původu.
Už několik let neplatná kartička, s fotkou o kus mladší holky, s adresou, která tak nějak napůl platí a napůl neplatí.
Stará jízdenka z první opravdu samostatné výpravy přes půl republiky.
Karta, zalaminovaný kus papíru v té velikosti, v jaké karty bývají, se srdcovým áčkem, s nakreslenou kostlivčí dámou. Nikdy nepoužitá v karetní hře, a přesto využitá v postupce.
Když se to nasčítá, je to spousta místa a hodnota žádná, jen návnada pro zloděje.
A přece je v peněžence pořád nosím s sebou, ty připomínky různých drobných krásných chvil.

Snad mají něco v sobě, tihle novodobí tuláci. Ve vlacích, v autobusech, na zastávkách, žijou si svoji cestu a občas potkají někoho svého druhu. Neví přesně jak, zapovídají se. Přání a pochopení a radost a politování a rady a prostě život, co je potřeba, dají do rozhovoru. Sdílí triky a tipy, dělí se o ledacos. Když se to zrovna hodí, třeba půjčí knížku nebo časopis nebo cédéčko nebo šátek nebo něco, co mají u sebe.

Když knížku dočtou, loví zapsaný kontakt z cest. Snad hlavně ze strachu, aby ji nezapomněli vrátit, snad ze zájmu na chvilinku obnovit to dočasné pouto.

Bylo ráno, den první.
Prsty běhaly po klávesnici, hotová práce utěšeně přibývala.
Byl večer, den první.
Zbývala toho tak půlka.

Bylo ráno, den druhý.
Práce naskákalo snad víc včera.
Byl večer, den druhý.
Zbývala toho tak třetina.

Bylo ráno, den třetí.
S nadšením prstíky ťukaly.
Byl večer, den třetí.
Zbývala toho tak čtvrtina.

Bylo ráno, den čtvrtý.
Tady pár oprav, tady něco doplnit.
Byl večer, den čtvrtý.
Zbývala toho tak pětina.

Bylo ráno, den pátý.
To už musím dodělat.
Byl večer, den pátý.
Zbývala toho tak šestina.

Bylo ráno, den šestý.
Sklenku vody vystřídal silný čaj.
Nehotovo. Co bude zítra?

Je spousta času. A nějak se ti nechce. Zkontroluješ zprávy, najdeš novou hru, zkontroluješ zprávy, hledáš něco. Cokoliv. Večer jsi na sebe naštvaná, žes nic neudělala.
Ráno tě zamrzí včerejší flákání. Ale čas pořád je. Řekneš si, že dneska to napracuješ. Jenom zkontroluješ hru. A zkontroluješ zprávy. A dávno nesledovaná fóra. Den uteče sám a vztek se smísí se zklamáním.
Další den to chceš nahnat. Dokud nezkontroluješ cokoliv. Hledáš cokoliv, co tě odvede od práce. Skoro cokoliv. Odpovědět na komentáře, vyplnit dotazník? To si nedovolíš, když práci flákáš. Večer tenhle úhyb umocní zklamání.
Tušíš, že další den tři dny nenapracuješ.

„Ale Pane,“ durdila se Lyra.
Její anděl si z toho nic nedělal.
„Salcilia je mi velmi…“ Panpeirazon se demonstrativně zamyslel, „sympatická,“ popoletěl tak daleko, jak mu neviditelné pouto dovolilo (věřte, že když chcete provokovat a zůstat na živu, je povinná blízkost poněkud nepříhodná), a nepřestával se culit.
„Čím by jen něco takového mohlo být? Nevíš? Ach, jistě, jak jsem mohl zapomenout! Naše city reflektují ty vaše. Líbí se ti Roger?“
„Panpeirazone! Je to kamarád!“
„Myslíš, že když se Salciliou předvedeme naši blízkost, ušetříme vám nesmělá vyznání? Mohli bychom vás trochu rozmazlit. Usnadnit nesnadný úkol. Přeci jste tak trochu my. Takže?“

Tolik let byli malí nepřátelé. Tedy nepřátelé byli velcí, ale oni sami byli malí.
Proháněli se po redmontském panství a prováděli si různé naschvály a lumpárny. Občas do svých sporů zatáhli další lidi, občas je další lidi krotili.
Vyrostli, zestárli, ale jejich spory to neutlumilo. Na jejich souboj o dožínkové slavnosti se nedalo tak docela zapomenout.
Pak na okamžik postupně stáli tváří v tvář smrti a nepřátelství se přetavilo v přátelství. Přáteli zůstali dalším smrtelným nebezpečím navzdory.

Myšlenky Willovou hlavou jen prolétly, na víc nebyl čas.
Viděl hořící most. Horáce.
Jejich dávné nepřátelství a spory najednou vůbec nevypadaly tak vážně.

Slunce se pomalu sklánělo k západu a oni byli stále na cestě. Momentálně podle všeho navíc bez průvodce. Věřili, že nadšená dívenka jim nechtěla utéct, že si jen neuvědomila, jak moc na ni ztrácejí.
Pořád mohli jít po její stopě. Ohnutá stébla trávy, otisk boty v blátě, snad i nějaké čerstvě ulomené drobné větvičky. Když se to zkombinuje s představou o terénu, dosavadním směrem a možná trochou odhadu, musí být cesta jasná. To naznačovaly příběhy o zálesácích z jejich světa i jejich setkání se stopaři tohoto světa.
Samozřejmě až na jeden drobný detail: nikdo z nich neměl žádný stopařský výcvik.

„A pak prostě přijdu před její třídu, počkám, až vyjde, a dám jí do ruky pozvánku.“

Člověk má pocit, že je v tom strašně moc problémů.
Co když se do školy nepůjde jen tak dostat?
Co když bude mít problém najít její třídu?
Co když tam zrovna ten den nebude?
Co když stihne odejít dřív, nebo se naopak hodně zdrží?
Co když půjde v hloučku dalších lidí?
Co když se nebude chtít jen tak zastavit?
Co když si nebude chtít pozvánku vzít?

Nemělo by tohle všechno být rozmyšlené?
Nakolik se to může nechat jen tak běžet?
Někteří myslí, že dost.

„A co Lukáš, jak jste spolu chodili na základku?“
„Ne, mami, ten mě opravdu nepřitahuje.“
„Nebo Honza, z vedlejšího vchodu?“
„Mami, prosím —“
„Můj kolega – Petr, toho vlastně znáš – má syna na ženění. Dokonce kluk dostane od rodičů byt a auto. Nechtěla by ses —“
„S ním seznámit? Ne, tati, to opravdu nechtěla. Já už —“
„Ostatně, i my s mámou bychom ti do takového vztahu mohli ledacos dát. Koupit vybavení, ať se vám lépe začíná.“
„Díky za nabídku, ale jak už jsem řekla —“
„Ani to nemusí být Petrův syn, určitě máš nějaké sympatické spolužáky.“
„Už vybráno mám. Vezmu si Katku, a hotovo.“

Čím vás zaujala pozice vedoucího IT oddělení?

Přišlo mi to jako skvělá příležitost uplatnit své manažerské schopnosti, vstoupit do nového kolektivu a pomoci mu.

Čím jste přesvědčila vedení, ať vás přijme?

Myslím, že pomohlo popsat, co vše umím s počítači. Kliknutí, dvojkliknutí, klikání pravým tlačítkem, psaní emailů, posílání emailů, odpovídání na emaily, mazání emailů, …

Jak vycházíte s novými kolegy

Jsou velmi svérázní, ale jinak milí. Už mi myslím odpustili, jak jsem se snažila pracovat na nezapojeném počítači.

Co je vaše nejcennější dosavadní zkušenost?

Určitě to, že už jsem se naučila zeptat „Zkoušeli jste to vypnout a zapnout?“.

Díky za rozhovor