Moje články

Vyskočila jsem na zídku k sousedům. Babička lomila rukama, co to mám za nápady, vždy, když mě při tom přistihla. Ale pro mě to tam nahoře byl nový svět. A babička mi pak stejně podstrojovala všelijaké dobroty a po večerech mi předčítala z mé oblíbené knížky. Naslouchání jejímu hlasu zavrtaná do peřin jsem nikdy neodrostla. Měla jsem to tu s ní moc ráda. Pořád to tu mám ráda! Přestože dnes mě přivedl smutný úkol.
Sluneční paprsek upoutal mou pozornost. Mraky se zvláštně roztrhaly a objevila se v nich sluneční duhovka. Usmála jsem se. Já vím, babi, co mě to napadá.

Když se před poutníkem otevřel výhled do kraje, musel se zastavit.
Unikl mu tichý vzdech. Bezděky natáhl ruku.
Před opuštěnou vesnicí to bylo zcela zbytečné gesto.
Gireg nelitoval, že ho povinnosti pro Posly odvedly pryč.
Přesto ho mrzelo, že tu nepomáhal, když byla pomoc potřeba.
Unikl mu další vzdech.
Smutek se rval se zoufalstvím, zoufalství se rvalo s potřebou vědět víc.
Jeho nohy popošly o pár kroků.
Chodidel se dotkla voda.
Bezmyšlenkovitě vodu nabral do dlaně.
Podlomila se mu kolena.
On by řekl, že má své kořeny zapuštěné do téhle země, ale voda, která jeho zemi zaplavila, ho posílit nedokázala.

Nedostatečně se usmívá. Zahnat pryč.
Myslí si, že je lepší než ostatní, nechceme.
Kdyby aspoň věděl, co je odpuštění. Pryč s ním.
Vždyť ten považuje svoje štěstí za samozřejmost, mor na něj.
Ta se občas raději věnuje sobě než pomoci ostatním, hanba jí.
Copak si někdy najde čas jenom tak sedět a meditovat? Nezájem.
Prej se snaží chovat čestně, ale pak si klidně blafuje v kartách. Čert ho vem.
Jo tak ona by chtěla pomáhat lidem, ale s bývalou kamarádkou se bavit nebude? Žeňte ji.
Existuje tolik strašných věcí, kterými můžou trpět hříšní lidé…
… zatímco spasitelé světa trpí jen netolerancí.

Začínáme pěkně od spodu, totiž od chodidel. Po chodidlech přijdou na řadu lýtka, pak stehna. Pod modrou se téměř ztrácí barva původního oblečení, zbytek se ztratí pod silnými černými popruhy. Následuje trup i krk, ale rukám necháváme trochu volnosti. Vždyť jak by si připoutané ruce mohly podat ze stolečku kostičky a stavět z nich? K tělu se postupně přitiskne příjemná látka i chladivá ocel. Nakonec je potřeba vše, včetně dítka, postavit do vertikální polohy. Jeník možná působí trochu roboticky, ale hlavně se spokojeně směje.
Některé děti si hrají na roboty.
Jiné musí trochu jako roboti vypadat, aby si mohly hrát.

Píšu vzkaz. Pár slůvek o sobě, jak se mi říká a co jsem vlastně zač. Že často cestuju MHDčkem, a tak hodně čtu. Něco o poslední přečtené knížce a taky pár těch, které mě hodně zaujaly a vřele je doporučuju i dalším čtenářům. Přihodím ještě citát, který mi nedávno zvedl náladu.
Opatrně přehnu papírek, skládám svůj vzkaz. Vložím ho do knížky a večer přesvědčím knihovnici, že ten kus papíru má ve vracené knížce zůstat. Časem ho někdo najde, jako já občas nějaký najdu.
Skrze tyhle vzkazy je možné potkat tolik zajímavých lidí. Jen jednu nevýhodu mají, neumožňují odesilatele zkontaktovat zpět.

Mezi lidmi se o tom lese povídalo ledacos.
Jednomu odpadla podrážka, sotva ušel padesát metrů.
Druhému se zbláznil kompas hned na prvním rozcestí.
Třetímu se vylila všechna voda, když se chtěl poprvé občerstvit.
Čtvrtému zas zrušilo obsah zavazadla divoké prase.
Pátému zrovna nezafungovala mast a zanítily se mu rány od trnů.
Těch nešťastných náhod se tam rozhodně dělo nápadně mnoho. Tolik, že být to před dávnými lety, lidi by si určitě vykládali, že les obývají nějaké zlé síly a chrání ho. Naštěstí se dávno ví, že žádné takové síly nejsou.
A tak si čarodějka mohla ve svém panství spokojeně hospodařit.

„Mami, a vezmou mě ještě do dětskýho koutku? Kája ze třídy říkal, že už jsme na to moc velký.“
„Neboj, určitě tam můžeš.“
„Tak jo. To jsem ráda. A kdy už tam budem'?“
Usměju se. Vzorný rodič by pro dítě určitě zařídil lepší program než pár hodin v úžasném dětském koutku uprostřed obchoďáku, ale snad mi společnost odpustí.
***
Co se…?
Byla rána?
Nebyla… silnice, ne… krev?
Co to?
Tlačí, něco…
Má maličká!
Musím jí pomoct!
Nějací lidé mě odtáhli pryč.
Zmatek.
Policie.
Hluk.
Záchranáři.
Unavené pohledy.
Pohledy na mě.
Rozpačité.
Nad nehybným tělíčkem.
Moje dítě, ty nikdy nebudeš příliš stará.

Rzzzt!
Zadrčení zvonku sekretářku překvapilo. Bylo už pozdě a nikdo ohlášený nebyl. Přesto vyrazila vstříc nečekané návštěvě. Už cestou ke vstupu do školy si všimla, že venku postává banda malých dětí. Dveře jim otevřela trochu zvědavě.
V té chvíli jeden klučina vykřikl: „Něco pro vás máme!“ a děti se s nadšeným očekáváním rozestoupily. Za nimi stál čtvrtmetrový zvon.
Nechápavý sekretářčin výraz děti trochu zmátl. Také se přestaly tvářit patřičně pyšně. Jejich vůdce se ale honem dal do vysvětlování: „Brácha totiž povídal, že se vám rozbilo zvonění a učitelé občas přetahujou hodiny, tak 'sme vám sehnali novej zvon! Že je skvělej?“

Zvědi zrovna donesli radostné zprávy, když velitelé propouštěli další muže. Tři křížky a otištěný palec byl jejich nejčastější podpis. Obyčejní řemeslníci a chlapi od rodin, které do bojů dohnala ne touha po slávě a uznání, ale útoky na jejich domovy a obavy, co ještě přijde. Legendy je jednou vylíčí jako hrdiny, kteří šli hrdě bránit svoji zem, a děti jejich dětí je budou oslavovat. Alespoň dokud nebude třeba znovu stanout v bojové linii.
Budoucí hrdinové teď ještě vzdali hold všem padlým druhům, naposledy poslali kruhem čutoru, v které nebyla obyčejná voda, a vyrazili na svou dlouhou cestu vstříc rodinám, domovu.

Mužstvu vládla panika a jednotliví bojovníci uháněli z místa bez většího zájmu o ostatní, nebo snad o systém. Ústup možná není útěk, ale teď nikdo neustupoval. Ani velitelé se nesnažili okřiknout muže a zjednat pořádek. Sami byli v čele prchajícího davu.
Jediný muž je všechny probodával pohledem a nadechoval se k výkřiku. Příští chvíle mohou upevnit jeho pozici, anebo ji taky zcela podrýt, může získat a může ztratit, ale on myslí jen na rozkazy, které musí vydat. Rozkřičel se, volal pokyny ke klidu a zastavení. Někteří muži se ohlédli, někteří zaváhali. A pak utíkali dál.
Vůdce padl, i když žil.

Rozkvetlá loučka, jinak obklopená sněhem.
Paern: Ale což není to pak všechno jedna velká lež? hledí trochu vztekle na společníka
Norrgh: lehce pohodí rameny Chceš za lež označit svůj vlastní svět? Své pohádky a své sny, protože jsou, ehm, málo vymyšlené?
Ticho
Norrgh: přijde k jedné květině, přičichne k ní a divoce ji utrhne Pozři, pociť, pomni, jak je omamná (přechází do zpěvu, u toho napůl běhá, napůl tančí po loučce)
Paern: drobounkými krůčky se otáčí za Norrghem a nedůvěřivě ho pozoruje
Norrgh: V každém svém střípku jak je omamná přitančí s květinou k Paernovi
Paern: Omamná (opakuje nejistě)
Norrgh: Každičký bere ti dech, kdo dokáže ji snést? (zpívá a tančí kolem)
Paern: Já ne, mě z toho vynech, svedla by mě z cest (odpovídá už zpěvavě)
Norrgh: Najednou se zarazí, trochu jako by se probral, a přikyvuje Svádí to z cest, když víš, jak skvělé něco míjíš nebo necháváš za sebou.
Paern: (zamračí se) Můžeš za ní mířit.
Norrght: Můžeš za ní mířit, ale většinou se jí budeš vzdalovat. Ne jako teď, kdy tě něco přivedlo přímo sem, pro mě za mě najít svoje ztracené sny. A chlap na cestách potřebuje něco mnohem praktičtějšího než skutečnost. Odhodí povadající květinu

Krajinu protl dvojí výkřik velitelů, vítězný i zděšený. Války chyby neodpouští. Muže přeletěl dvojí pohled velitelů, posměšný i starostný. Neodpouští chyby velitelům a neušetří ani jejich lidi. Modlitba zněla jen jedna.
Pohledy vzhůru byly jediného druhu, i křik byl jediný. Pomstu nebes nelze sledovat v klidu. Prosby byly ale dvojí. Od mužů, kteří se bojí, ať všechno skončí, a od mužů, kteří se jen bojí, ať to nekončí. Písně se vytratily všechny. Vojska vidí, že bohové nebojují (zbraněmi).
A najednou i vojsko bylo jediné. Osamocené vprostřed děsivého poselství, obklopené prachem, který útěkem zvířil jeho protivník.Teď by modlitby zněly dvě.

V průběhu dějin povstávají a padají vůdci. Králové mocných zemí vychovávají své potomky, aby jednou převzali jejich roli, ale válečníci útočných kmenů si to nemůžou dovolit. Tolik času nemají. Je nahrazují blízcí přátelé či nejsilnější soci. Na svět přicházejí děti nejmladších vesničanů, kteří pamatují původního vůdce Leigoriů. Obě ruce a dva prsty navíc bys potřeboval, abys spočítal, kolik se jich za tak krátký čas vystřídalo. Ale kdo přijde, pokud padne Reng? Kdo přijde, když padne ten, který si následníka nevybral, ten, který nemá soky mezi svými a jehož přátelé jsou příliš vyrovnaní? Jeho smrt je nadějí vesničanů a hrůzou Leigoriů.

Slunce hrdě zářilo na obloze, jako by chtělo dát všem jasně najevo, že nastává jeho čas. Přijdou deště a bouřky, ale teď celý kraj navzdory vší vodě ze zbytků sněhu prostupovalo teplo. Všichni sourozenci pobíhali mezi keříky na okraji lesa a soutěžili, kdo nasbírá víc drobných kuliček. Klasický čas sklizně přijde, teprve až se slunce své vlády zase začne vzdávat, ale pozorné hledače do té doby stihne štědře odměnit spousta nejrůznějších rostlin. Některé to stíhají už dnes.
Ale ty nejhezčí plody si malí i větší sběrači nenechají pro sebe. Donesou je mamince, která jim dnes ráno slíbila uvařit lahodnou večeři.

Když přistoupila Marta s dětmi, někteří jsme trochu ožili. Eliška brebentila o tom, jak bude po prázdninách žákyní třetí bé, Matýsek zas o tom, že bude taky školák. Několikrát se nechal ujistit, že ho ségra bude chránit a kamkoli on půjde, půjde též.
Pak přišla ta nehoda. Vidět pětiletýho kluka umřít mámě v náručí bylo fakt drsný, asi stejně jako vidět policistu vracejícího plyšového králíčka na mrtvé tělíčko nebo sedmiletou holčinku transportovanou do nemocnice.
Nejspíš kvůli zraněné noze jsem byla vzhůru dávno předtím, než školákům začíná vyučování. Někdy tehdy mi zazvonil telefon. Marta volala, že Eliška svůj slib Matýskovi dodržela.

Naisa věnovala vyprazdňující se spíži malinko rozverné zamračení se. Ne že by snad ubývající zásoby měl kdokoliv brát na lehkou váhu, ale mamince se už pár dní dařilo lépe, pěkné dny přicházely dostatečně často, aby mohli občas vyrazit hledat první jarní plody či lovit neopatrná zvířata, i její sourozenci jako by se najednou usmívali nějak víc. A jestli se někdy brzy přeci jen vrátí tatínek, jistě jim odpustí, že zrovna nemají co směnit se sousedy. To, co bylo za nejhlubších mrazů strašákem, jako by se najednou stalo příslibem lepších dní. Ale to, že nevezme více než obvykle, si Naisa pohlídala.

Když jsem u ní klečela a vnímala její bezmoc, přišlo mi najednou hrozně líto, že se neumím modlit za lidi. (Co to poslední dobou sakra mám pořád s vírou?) Kdybych uměla, udělala to a jí pak vážně bylo lépe, co by to změnilo? Brala bych to za znamení? Stejně by zlepšení nepřišlo na počkání.
Člověk čeká, že rozhodující okamžiky života probíhají v solidním oblečení u personalisty, v bílém plášti (a ty ještě víc rozhodující bez něj) na operačním sále, možná v legínách na školní chodbě… ale některé by klidně mohly probíhat na (téměř) spících chodbách střediska ve vytahané teplákové soupravě.

Naisa maminku trochu podepřela, aby se jí lépe kašlalo. Za pár týdnů maminka ztratila spoustu síly, stihlo jí přibýt několik vrásek od starosti a teď zrovna byl pohled na ni někde mezi děsivým a děsně smutným. Ale Naisa měla srovnání za celou tu dobu a viděla třeba to, jak se mamince pročišťuje myšlení a vrací chuť žít. Když maminku přešel záchvat kašle, pomohla jí Naisa napít se čaje a pevněji jí přitáhla peřinu. Když jí později dala dobrou noc a šla sama spát, cítila se o kus lépe, jakoby lehčeji. Byl večer, a to člověk smí věřit v lepší zítřky.

Neira se pevně tiskla ke svému muži. Oči ji dávno bolely, ale nové slzy už nepřicházely. Asi to tak muselo být. Vlastně si už nějakou dobu připadala provinile, když s dětmi mluvila o tom, že všichni mají být šťastní a že nemají ubližovat živým tvorům a půl dne nato hledala slova na vysvětlenou, když někdo donesl zprávu o dalším přepadení či útoku.
Muži museli jít bojovat, protože mlčení jejich rodiny zachránit nemohlo. Jenže zatímco štěstí jim slibovala jejich víra, šťastný návrat z boje jim slibovala možná tak neschopnost připustit si reálnější variantu.
Pevný stisk povolil. Dál už rozhodne boží soud.

Boje zuří na několika místech, takže orbu a hnojení půdy nebude leckde třeba řešit. Cizí bojovníci si přijdou, udělají párkrát svist a pích, zařídí novou hmotu k rozkladu a spokojeně padnou s vědomím, že ti slaboši nemají šanci vyhrát.
Znají boj svého nepřítele, a přece nebudou ztrácet čas s tím, aby poznali i jeho život a domov, když jsou dostatečně úžasní, aby vyhrávali (a umírali) i bez toho.
Nevědí, že když zařve smrtelně raněný bojovník, někde se zuřivě rozkřičí novorozené dítě. Za máminými zády si jednou bude hrát se sekyrkou a později s těmi, kteří se smáli při jeho narození.

Slunce pálilo, sníh pod nohama tál. Norrghovi připadalo, že cesta tentokrát vůbec neubíhá, a s mladým chlapcem nejspíš skutečně šel o něco pomaleji než posledně, ale přesto si velmi dobře uvědomoval, že jde hlavně o pocit. Cesty, které už člověk někdy šel, prostě neubíhají tak rychle, a zvlášť tehdy, když je cílem projít je co nejstejněji. Norrgh pečlivě zkoumal vše, co míjeli a co vypadalo alespoň trochu stále, a neustále svá pozorování porovnával se svými vzpomínkami. A jak šel čas, dávalo mu okolí stále víc a víc za pravdu, že své kroky umí správně zopakovat i bez šlépějí ve sněhu.

Velitelé již několik dní věnovali nemalou pozornost i jiným uměním než těm klasicky bojovým. Od táborů v některých chvílích prchalo skoro vše živé, tedy kromě mužů, z jejichž hrdel vycházel mocný křik. Když se skloubila děsivá slova slibující tekoucí krev a pomstu s něčím vzdáleně připomínajícím melodii a tou hlasitostí, které byly i zbylé krky schopné, vznikala svým způsobem úctyhodná směsice. A zejména vznikala směsice děsivá. Bylo by naivní myslet si, že snad něco takového zažene davy nepřátel, ale v to velitelé ani nedoufali. Pouze si všimli, jak moc společné vyřvávání podporuje sounáležitost a zuřivost mužů a náležitě toho využívali.

Ani nevím, proč jsem o to tolik stála. Byla to komplikace, neměla jsem důvod, kdo ví co ještě. Ale chtěla jsem a vyšlo to.
Těšila jsem se na příliv pozitivní energie, obnovení víry v sebe samu, posílení odhodlání, prostě na cokoliv, co jsem mohla dostat.
Cesta bez navigace se krapet zkomplikovala, ale dorazili jsme. Množství lidí mi vzalo dech a neočekávaná odpověď mě na chvilku vyvedla z míry. Dál jsem si to užívala.
Pak přišla chvíle, kdy se prakticky všichni ti lidé zvedli a zaplnili uličku. Já nesměla a za jejich zády si snad poprvé v životě připadala jako vyděděnec.

Kinbea na okamžik zůstala viset pohledem na dveřích, které za nimi Naisa zavřela.
„Holka v jejím věku si pomalu může myslet na budoucnost. Na rodinu, kterou bude mít, na jídla, kterými jim bude dělat radost, když se sejdou u stolu, na příběhy, které bude svým dětem vyprávět před spaním. Říkat si, že brzy ji někdo bude potřebovat, a těšit se, jak těm, které miluje, pomůže zvládnout všechny ty nástrahy světa,“ rozpovídala se tiše k manželovi. Společně se rozešli a Kinbea si trpce povzdechla: „Jenže Naisa si na tohle nemusí myslet. Ona tohle všechno má už od doby, kdy Neira onemocněla.“

V místnosti se průběžně zvedaly a tišily hlasy, když Norrgh vyprávěl o svém objevu.
„Takže myslím, že by někdo měl jít se mnou,“ zakončil nakonec.
„A já nemůžu,“ přikývla Naisa, „musím se tu o všechny postarat.“
„Já bych mohl,“ozval se záhy Paern.
Naisu až překvapilo, že nevykřikl okamžitě. Už nějakou dobu se chtěl stát hrdinou. Do armády, pokud se jí tak tedy dalo říkat, ho nepustili. Od té doby se připomínal vždy, když situace zaváněla důležitým posláním. Jenže kluci jako on teď byli zoufale potřeba právě tady.
Váhavé pohledy v očích přítomných jeho dnešnímu pokusu ale dávaly dobrou šanci.

Naisa se neubránila překvapenému výdechu, když za dveřmi uviděla Norrgha.
„Omlouvám se, že jsem zase u vás. Můžu dál?“
Dnes svůj přívěsek neskrýval.
„To prostě nedává smysl,“ zamračila se znovu Naisa.
Strávili dobrou hodinu tím, že on vyprávěl, ona se občas ptala a on odpovídal.
„Já vím. Ale dá se tomu prostě věřit. Nechápat, ale věřit.“
„Přece nám o tom vyprávíš, Nai,“ ozval se Maer. Všichni sourozenci seděli poblíž, ale do rozhovoru se moc nezapojovali.
To, že vypráví pohádky, si Naisa nechala pro sebe a znovu se na svět zamračila.
Jistě, věřit uměla. Ale uvěřit?
„Potřebuju čas,“ řekla nakonec jen.

Naisa tiše vytáhla truhličku a otevřela ji. Tentokrát chvilku volna potřebovala a potřebovala i svou starou slaměnou panenku. Svou připomínku doby, kdy byl tatínek s nimi, maminka zdravá a její starosti byly, jestli běhá rychleji než ostatní děti, ne jak nakrmit sourozence.
Jenže truhlička byla prázdná!
Teprve teď si Naisa všimla loužičky špinavé vody. Zamířila ven a stopy ve sněhu ji neomylně vedly za stodolu. Přišla až skoro k ní, když zahlédla Malku s její panenkou a Maera s jakýmsi klacíkem.
„Ještě že ses vrátil, byla jsem nemocná,“ dolehl k ní Malčin hlas.
Se směsí smutku a dojetí zamířila zpět.

Dneska už další dneska, nebo spíš další tehdy není. Dneska už se burácení zbraní prolnulo s křikem i děsivým mlčením bojovníků. Dneska už byla možnost něco změnit. Boj dopadl nerozhodně. Svým způsobem je to vítězství.
Čekáš, až ti ovážou ránu na ruce.
Čekáš, až se ti trochu zklidní myšlenky.
Čekáš, až uvidíš něco víc než vzpomínky.
Zítra se bude zase cvičit. Jako ten první den, kdy jste se začali připravovat na dnešek. Jen mužů bude o něco míň.
Nepočítáš padlé. Na to jsou tu velitelé. Ti vědí, jak to udělat. Přesněji řečeno vědí, jak se u toho nezbláznit z výsledku.

Noc ovládla tábor, i měsíc zůstal schovaný někde za mraky.
Nemůžeš usnout, a tak nasloucháš zvukům z okolí.
Zahoukání nějakého zvířete.
Zakašlání spolubojovníka.
Někdo někde chrápe.
Další zahoukání.
Byl tohle praskot větviček?
Někdo nedaleko projde.
Tiché hlasy, jak se mění hlídka.
A zase zahoukání.
Zapraskání polen, když někdo přiložil do ohně.
Pro změnu cupitání.
Lehký šum, to se zvedá vítr.
Když se vystřídá hlídka a zvuky zvenčí se omezí na zvířata, počasí a chrápání, zní to trochu jako doma. Je možné být daleko, kdesi vprostřed budoucích bitev, a přece se na okamžik cítit dobře a v bezpečí? Víš, že je.

Maminka sice něco mumlala, už když Naisa vešla do místnosti, ale vypadalo to, jako by si dcery skutečně všimla a začala mluvit přímo k ní.
„Měla bys vzít Malku k řece...“
„Proč bych měla -- ?“
„Sama si uši neolíže.“
Naisa položila mamince ruku na čelo. Hřála jako kamna.
„Musíš jí chytit čumák, aby nemňoukala a nepřivolala tmu.“
Naisa honem přešla k lavoru s vodou, namočila v ní připravený šátek a uděla z něj mamince obklad na čelo.
„A nezapomeň na mýdlo, ať je jako ten sníh.“
S těmito slovy si maminka zkusila přitánout peřinu blíž k nosu a spokojeně zavřela oči.

Venku spadl kus rampouchu. Zima zřejmě odpočívala.
Naisa sice neodpočívala, ale na tváři jí hrál mírně zasněný úsměv.
Najednou se ozvalo zaklepání na dveře a vzápětí řinčení kamínků. Naisa se vyděšeně otočila za zvukem. Teprve teď si všimla spleti provázků ode dveří ke stolu, a také hromádky kamínků pod ním. Ráno tam určitě nic z toho nebylo.
„Hurá! Funguje to!“ vyskočili odkudsi Lyer s Malkou.
„Cože?“
„Když někdo zaklepe, kamínky spadnou, takže o něm víme.“
„Neslyšíte klepání?“
„Tohle je slyšet víc!“
Zvlášť Malčina hruď se dmula pýchou. A tak si Naisa z možností vztekat se nebo smát vybrala tu druhou.

Při pohřbívání obětí, když na něj tedy dojde, jim snad vždy vstoupí slzy do očí. Těžko předstírat, že ti mrtví nejsou nebo že nemohli prožít lepší život.
Kolikrát touží zacpat si uši, když dorazí nové zprávy. Chtěli by slyšet o jiných věcech než o výsledcích dalších bitev a nových sporech.
Chtěli by si povídat krásné věci, radovat se spolu se svými blízkými ze života. Snad by si přáli vynechat z řeči všechny ty původce svého neštěstí. Ale takový jejich svět není. A když se o svém neštěstí zmíní, nemají už sílu hledat pro jeho popis alespoň hezká slova. Použijí ošklivá.

Občas se ti zasteskne. A komu ne?
Jak se asi daří ženě a dětem? Kolik z vás je zanechalo doma?
Někdy na to všechno dojde řeč.
„Nejmladší už asi umí chodit…“
„Teila nechtěla, abych šel, ale já musel.“
„Přece jenom zima je tuhá.“
„Kluk už je velkej, postará se o ně.“
„Přemýšlím, čím je překvapit, až se vrátím…“
„Moje žena předtím odcestovala, na půl roku. Přece nebudu celou dobu sedět doma sám, když jsou muži potřeba.“
Zarazíš se. Díváš se na něj, on na tebe, díváte se na sebe a mlčíte.
Tvoje žena ví, že se nemusíš vrátit.
Ta jeho…

Norrgh si cestu užíval. Den byl příjemný a krajina se postupně proměňovala. A přece neušel zas tolik, když ho zaskočil podivný pocit. Rukama nahmátl jindy skrývaný přívěsek.
Zahřátí přívěsku bylo nejspíš jen iluzí, ale některé drobné odlišnosti v okolí iluzorní rozhodně nebyly. Norrgh opatrně udělal několik kroků zpět. Odlišnosti zmizely. A on se zamyslel.
Místní obyvatelé byli hodní. Nezavrhli starou víru, spíš přijali nabízenou ruku. Ostatně, spousta věcí stále žila v legendách. Těžko jim to někdo mohl mít za zlé, zvlášť v těhle časech.
Najednou měl Norrgh jasno. Otočil se na patě a rázným krokem se vydal zpět do vesnice.

Slunce se sklánělo k západu, a zvěstovalo tak konec pěkného dne. Celý kraj po tom nečase něco takového potřeboval.
Naisa teď ale poněkud netrpělivě vyhlížela ven, když se její tvář konečně rozjasnila.
„Nai! Nai! Koukni, co mám!“ volal nadšeně Lyer, sotva se objevil ve dveřích, a hrdě své sestře něco ukazoval.
Ta nepotřebovala dlouhou dobu, aby v onom něčem poznala uloveného zajíce. Věděla, že Lyer to s prakem umí. Poznámku, že ho těžko mohl ulovit v prostoru, kam měl dovoleno jít, si odpustila.
Malka ani Maer ten večer nad zabitým zajíčkem nelamentovali.
Další den všichni rádi zasedli k malé hostině.

Chcete snad, aby dál přepadávali naše vesnice? Aby zabíjeli naše lidi? Kdo z nás by chtěl dál vídat zkázonosné ohně, no řekněte, kdo?
A přitom to tak být nemusí! Naše děti mohou v klidu dospět. Naše domy mohou stát a naše zvířata žít.
Dejte se k nám! Společně zlosyny porazíme!

Krčíš se ve stínu a tajíš dech.
Cestou kráčejí ozbrojení muži.
Vidíš je. Slyšíš je. Máš strach.
Dup! Dup!
Vnímáš jemné otřesy.
Oni vypadají sebejistě.
Něco tě zasvědí na ruce.
Nehýbat se!
To vám do hlavy vtlouct stihli. Jako jedno z mála.
Času na přípravu bylo málo.
Dup! Dup!
Slyšíš je až příliš dobře.
A přece jejich hluk nepřehluší vše.
Možná by nepřehlušil zděšený výkřik.
Možná zašustění křoví.
Možná ani tvůj zrychlený dech.
Dup! Dup!
A nakonec muži odcházejí.
Dneska ještě stačilo vyhrát nad strachem.
Napadne tě, kolik takových dneska ještě bude.
Protože další dneska znamená přežít.
A nic nezměnit.

Bum! Křach!
Všude okolo tebe duní rány.
„Krok! Krok!“
Křik velitelů dokresluje chaos bitvy.
Třísk!
Sotva vykryješ výpad protistojícího bojovníka.
„Krok!“
Bojíš se, protože řada nestojí pevně.
Svist!
Oženeš se zbraní a uděláš krok.
Bum! Třísk! Bum!
Protože v bitvě nemá strach místo.
„Spojte to!“
Daleko. To se tě netýká.
Bum! Bum!
Zbraně dopadají a zas se zvedají.
Bez ladu a opravdového rytmu.
Bez obdivu, bez lesku, bez citu.
Vykrýt. Zaútočit.
Schovat se za štítem.
Protože každý chce přežít.
Protože i ty chceš přežít.
Co na tom, že dnes to ještě není doopravdy?
Pak to nebude ani úhlednější, ani snazší.

Odpoledne bylo třeba zastat kus práce, ale po večeři, zatímco venku hrál vítr teskné písně, zůstali sedět u stolu a dali se víc do řeči. Naisa se konečně ujistila, že přízvuk jejich hosta není jen zdánlivý. Norrgh se pak o svém studiu rozpovídal víc.
„Dřív jsem nechápal, proč jsou naše jazyky tak odlišné. Třeba smrt. Zemřít stářím, zemřít v bitvě, zemřít hlady, zemřít na nemoc, my pro to nemáme samostatná slova. Musíme to opsat. Spousta potravy, kterou znám jménem, je tady prostě ovoce, obilí, něco takového. Přišlo mi to divné,“ pokrčil rameny. „Pak se vaše země stala mým druhým domovem.“