Moje články

„To jsou mi věci… sáňky v létě, mrkev v zimě.“
„Já ti teda mami vůbec nechápu, proč se zrovna tohle říká. Vždyť v létě není na čem sáňkovat, ale mrkev si v zimě koupíš v každým obchodě,“ začala hned rozumbradovat Anetka.
„To ano, ale dřív nebyly velké obchody a lidi si ovoce a zeleninu pěstovali sami. A mrkev v zimě neroste. Takže byla neobvyklá jako ty sáňky.“
„Ahá! A teď bychom to mohly oslavit, co myslíš, mami?“
„Oslavit?“ Maminka zřejmě nestíhala proud Anetčiných myšlenek. „Oslavit to, že máme velké obchody?“
„Ne, přece oslavit, že už chápu, proč se tohle říká!“

V průběhu dopoledne déšť přešel ve sněhovou vánici. Neznámý muž, prý posel z jednoho severního města, vyprávěl dětem nejrůznější příběhy z cest, a Naisa tak mohla strávit více času s maminkou.
Když šla vařit oběd, vzala ze spíže o trochu víc než jindy. Pohostinnost tu přežívala i v krutějších časech. Její „Dáte si s námi?“ pak bylo mnohem víc oznámením než otázkou.
Muž se usmál. „Jen pokud ode mne výměnou přijmete dar. Nečekejte prosím nic velikého, mám hlavně věci na přežití,“ povídal cestou k zavazadlu, „ale třeba vám přijde k duhu.“
Pak ze zavazadla vylovil několik kusů jejich milované zeleniny.

Do místnosti vtrhly živly, sotva Naisa otevřela dveře. Venku stál muž v plášti. Ale bílé vlasy neměl. Některé sny zůstávají pouhými sny.
„Ukryli byste mě před deštěm? Jako věrný syn naší Matky hledám teplo.“
Naisa neodmítla svatou prosbu.
Hluk přilákal i ostatní. „Proč raději necestujete za lepšího počasí?“ vyptával se Maer.
Muž se usmál. „Nikdy nevíš předem, jaké počasí bude. V plánech si klidně můžeš dosadit slunečno, ale na skutečné cestě zjistíš, že to nějak nevychází.“
Uchopil u ramen plášť a po Naisině kývnutí si ho sundal a pověsil u kamen. Na jeho hrudi se na chvilinku zableskl měděný čtvrtměsíc.

Když se Naisa ráno probudila, poznala už po sluchu, že venku zuří hrozný nečas. Váhala, zda má otevřít okno a zjistit, jak zlý opravdu je.
„Nai,“ zašeptala vedle ní najednou Malka, „zavři oči a já ti povím, co se mi zdálo.“
Naisa usoudila, že chvilku zahálky si může dovolit a poslušně zavřela oči.
„Za deště přišel nějaký bělovlasý pán v plášti. Povídal, že přinesl lék pro maminku...“ Snad samy měsíční víly vybarvovaly obrazy, které v Naisině mysli probouzela Malčina slova. Naisa okouzleně poslouchala.
Najednou hukot deště a vichru přehlušilo zabušení na dveře.
Naisa otevřela oči a vyskočila. Kouzlo bylo přerušeno.

Jakmile se zavrtali do peřin, přikulila se k Naise Malka.
„Proč šel Thayr za vůdcem sám, když ho mohli napadnout a síla ostatních by se mu hodila?“ ptala se.
„Nechtěl je ohrozit.“
Něco v Malčině hlase naznačovalo, že za otázkou je víc. „Proto tatínek odešel sám?“
V první chvíli si Naisa jen skousla ret. Pak jemně přikývla. Nejistě Malku pohladila.
„Ale už je pozdě. Nech si od měsíčních víl přinést nějaký hezký sen,“ usmála se na ni.
„Třeba že se maminka uzdraví a tatínek se vrátí?“
Naisa podruhé přikývla. Když celou místnost naplnilo spokojené oddychování, dovolila si alespoň nehlučné slzy.

„Chtěl bych ještě jíst,“ pokňourával Maer a ostatní mu přizvukovali.
Naisa si povzdychla. „Víc toho nemáme.“ Dokud neroztaje sníh, musejí být se zásobami opatrní. A ne připalovat kaši jako dnes. Nepřiznala sourozencům, že jim rozdělila i původně svou porci a sama večeřela jen trochu spálené hmoty. Řekla prostě, že už jedla, a odnesla porci mamimce, na boj s nemocí. Než se vrátila, misky byly prázdné.
„Ale mám nápad,“ mrkla Naisa na stolovníky. „Zalezeme všichni ke kamnům a já vám budu vyprávět o Velkém Thayrovi.“
„Jupí!“ vypískli dva nejmladší a všichni se nadšeně vrhli na místo. Poloprázdné žaludky byly zapomenuty. Prozatím.

Ještě chvíli se snažím živit v sobě tu zatracenou naději, ještě chvíli doufat. Přece musí jít utéct. Ale brzy uznám, že možná nemusí. Že asi nejde.
Jsi ještě daleko, ale taky o dost rychlejší než já. A zejména na lovu. Když se budu snažit, uvidím ti do chřtánu.
Snažím se představit si, co se se mnou za okamžik stane, a vzápětí se snažím přesně tyhle představy zahnat.
Tak mě zabij! Zabij mě, třeba mě i sežer. Vždyť taková je příroda, lovec a oběť. Roztrhej mě na cucky. Klidně se mnou nakrm mláďata, jestli je máš.
Jen… to prosím udělej rychle.

Vlastně je to příběh od začátku do konce.
Nejprve chvíle napětí při čekání, na koho padne los.
Pak zvědavé studování profilu a možná nějaké poznámky pro sebe.
Následuje poletování z místa na místo, pátrání po nějakém pěkném obrázku.
S větším či menším úspěchem se brzy sluší lov ukončit a přejít dál.
Zkusit do malého místa nacpat spoustu zajímavého.
Pak pečlivě opsat, někdy obkreslit adresu.
Nesmělé olíznutí známky.
Jako pusa na rozloučenou.
Aspoň tak trochu, myslím.
Poslední pohlazení motivu.
Než tě svěřím cizím rukám.
Ponechám cizím brašnám.
Tak sbohem, můj pohlede!
Teď už jen šťastnou cestu.
Prosím, dobře doraž a potěš!

Hltám slova a před mýma očima ožívají zážitky hrdiny.
Udatné boje.
Odhodlání v očích.
Neústupné linie vojáků hájících své sny!
Odlesky mečů.
Hotový tanec se zbraní!
Tragická smrt přátel. A schopnost nevzdat se, jít dál.
Vyčerpávající cesty.
Dobrodružné táboření někde v lesích.
A pořád to odhodlání!
Malá škobrtnutí.
Různé drobné soubje.
Neskutečně ladné pohyby obou bojujících.
Prokouknuté intriky a úskoky.
Moudrá rozhodnutí.
Na konci se posčítá svoboda.
Kde bychom byli bez bojovníků za nás, za naše děti?
Zaklapnu knihu.
Tiše očekáváš můj pohled.
Vážně je ta kniha o tobě?
Já nevidím hrdinu.
Vidím jen mladíka, který zažil víc, než měl.

Tvor se chvíli nemohl zorientovat, byl zmatený. Pak ale ucítil závan čerstvého vzduchu a vyrazil za ním. Vnímal hlasy, vnímal sílu, která se ho snažila spoutat, a vnímal také ten vzduch a skotačení spousty jiných tvorů, ke kterým se chtěl přidat.
Bylo tu chladno, a taky tma. Ale venku všechno žilo. Všechno ještě mělo spoustu energie. A taky tam určitě bylo mnohem víc světla. Tomu všemu se nedalo odolat.
Hlasy okolo něj zněly stále silněji. Slova formovala sílu, která se ho snažila zatlačit zpět na původní místo. Nechtěl se nechat.
Jeden hlas se zatřásl.
Síla na okamžik povolila.
Utekl jim.

Mnich si povzdechl, když u pumpy zahlédl skupinku dětí. Jakže to Roniel říkal, zvědavé?
Děti si ho všimly a věnovaly mu tázavý pohled. Všichni znali hlavní studnu na dvoře, o téhle se nevědělo. A obvykle ani nemluvilo.
Chvíli měl chuť děti jen zahnat, ale pak si znovu povzdechl. „Bereme odtud speciální vodu.“
„Pro Roniela?“ A tohle věděly jak?
Přikývl.
„Ale pořád se neprobírá.“
„Tak to má být.“
„Co se mu stalo? Co udělal?“
„Probral Uta. Narrgha.“
Najednou před nimi nedokázal mlčet. „A na nás teď je Uta přesvědčit, ať bojuje s námi.“ Další povzdech. „Aby pokud možno nebyli další Terilové…“

„Je mi to líto.“
Všichni věděli, že klášter není všespásný. Že skrýt se za jeho branami není poukázka na věčné štěstí. Že tady určitě neuniknou současným problémům. Ale asi všichni také doufali, že právě tady najdou trochu klidu.
Vědělo se, že útok může kdykoli přijít, ale doufalo se, že bude případně včas zastaven. To včas se dnes úplně nestihlo.
Mnich klopil zrak k zemi a na tvářích lidí okolo se mísila provinilá úleva se stejně upřímným smutkem.
Teril litoval, že dávno není mrtvý.
To by mu totiž jistě dnes neoznámili, že jeho ženu zabili.
A kolik dalších takových ještě bude?

Na tu noc nezapomenu. Vnitřní neklid mě vytáhl ze stanu k nedalekému jezeru.
Ona tam seděla a podala mi vajíčko.
„Koupané v měsíčním svitu, ochrání tě před zlými vílami.“
„Děkuju…“
„Je krásná noc,“ šeptala.
„Z měsíce dneska zbyla díra do jiných světů.“ Dospělí to ode mě slyšeli neradi. Jí jsem to říct mohla. Světlé vlasy neskryly hůlku za uchem.
„Ano. To někdy říkala i maminka. Zemřela.“
„Já maminku pořád mám…“
Já za ní tušila siluetu hradu, ona za mnou možná tábořiště.
Nevím, kde jsme skutečně byly.
Na všechna slova i mlčení jsme dostaly jen tu jednu noc.
Stála za to.

"Děcka si nedávaj' pozor na jazyk, a už vůbec ne, když si s nima člověka předtim zahraje pár her," zasmál se škodolibě. "Každopádně, když už víme, kde se schovávaj', víme taky, kde máme zaútočit, abysme se jich nemuseli dál obávat."
V jeho hlase se mísilo nadšení se vztekem a vztek právě s obavami.
Jeho oči slibovaly pomstu za zradu, která ještě nenastala.
Teď bylo třeba vidět někam dál než do "teď", teď byla správná chvíle vidět budoucnost.
Některé okolostojící snad i napadlo, že třeba není důvod se bát, ale nikdo si nedovolil protestovat.
Jsou chvíle, kdy je riziko příliš velké.

„Nu, takže jsme vytáhli Marťase od počítače a společně dovedli Martínka k Martinovi. Tam nás, jak se dalo čekat, jenom tak nepustili, museli jsme zůstat na večeři a pak jsme ještě seděli u vína a chipsů a probírali všechno možný. Nicméně někdy kolem devátý jsme se zvedli a zamířili domů, a tam jsem pak ještě pěkně dlouho visela na telefonu s Martinem.“
„To jste potřebovali s něčím poradit, nebo tak něco?“
„Eh, cože?“
„No, žes telefonovala Martinovi hned po tom, co jste od něj přišli…“
„Ale huš, byli jsme u strejdy Martina a pak jsem si telefonovala se svým Martinem!“

Donesla jsem koš s prádlem, které ještě musím pověsit. To hospodyňky dělají, ty správné určitě i s úsměvem. Tak jako ideální manželky podporují své partnery a rozumí si s nimi v posteli, tak jako nejlepší mámy na světě chválí své děti, hrají si s nimi a těm malým čtou večer před spaním pohádky. Ty dokonalé u toho nezapomenou být ženou.
Jenže jak být správnou ženou? Na nějakou dobu ne hospodyňkou, na chvíli ne manželkou, na okamžik dokonce ne mámou, na hříšnou chvíli být jen a pouze ženou?
Nevím. A tak rozvibruju prádelní šňůry a nechám si hrát svý kolíčkový blues…

Povolaná osoba může spoutání opět zrušit. Celý proces se aktivuje příslušnou formulí, během zaříkání se vytrácí síla osvobozujícího i pout. Dojde-li k přerušení zaříkání, veškerá síla se navrátí, leč okamžikem dokončení zaříkání se pouta i síla osvobozujícího vytratí trvale.
Felin dočetl úryvek a obrátil se zpět k mužíkovi. „Takže se musíš vetřít mezi uprchlíky v klášteře a zjistit, jestli se někdo z mnichů nedávno 'neroznemohl', jasný?“
Mužík přikývl, sbalil měšec a vytratil se.
***
„Myslíte, že mu uvěří? Že ho vezmou dovnitř a nechají slídit?“
„Ne, ale budou mít radost, že prohlédli náš plán. A my zatím budeme mít volnou ruku…“

Roniel došel až ke kobce a s mírných zachvěním vstoupil dovnitř. Na obřího tvora bez tváře se dnes díval trochu jinak než jindy. Raději rychle zamířil na správné místo. Přiložil ruce na vyznačená místa a začal odříkávat dávno naučená slova.
Pouta kolem tvorových končetin se mírně zvětšila. Olovo se přestalo dotýkat jeho kůže, přestalo ho oslabovat.
Místností duněla Ronielova slova.
Okraje pout se začaly stávat stále nezřetelnějšími.
Slova zněla dál.
To už se nezřetelnými stávala celá pouta.
A slova nepřestávala znít.
Ozvěna Ronielova bolestného výkřiku proletěla klášterem.
Pouta se definitivně rozplynula.
Zatímco se Roniel bezvládně zhroutil k zemi, tvor vstal.

„Navíc tu budem' muset zůstat, prostě z toho máme takový ponurý vězení,“ vzdychal si kovář.
„Ale prosim vás,“ obrátil se k němu muž sedící poblíž, „jakýpak ponurý vězení? Burácí tu obavy, ale taky zvoní dětskej smích, a je proč. Dyť se podívejte, tamhle se promenáduje vlaštovička zvoucí ke hře, tamhle vanou kvítky třešně a tady probíhá nějaká broučí porada. Koukněte, jaký slunce kreslí do mraků nádherný obrazy, a hle korouhvička, střelka kompasu bloumajících. Přišli sme snad za nadějí, ne? Tak proč se hned na všechno mračit?“
„Takové věci opravdu vidíte?“
„Šak vám to povidám. Něco hezkýho máte dycky na dosah.“

V podzemních chodbách se jeho kroky rozléhaly. A nejen jeho. Počkal, než ho Layasa dojde. Ve tváři měla zvláštní, až naštvaný výraz.
„Slíbil jsi, že to uděláš, jen kdyby… měl přijít sem!“
„Chcete se mu snad vydat dobrovolně?“ zeptal se Roniel trpce.
„Jak by o nás mohl vědět?“
„Děti jsou štěbetavé, a neřeší úmysly kamaráda skrývajícího tvář pod kápí,“ usmál se smutně.
„Copak jim to někdo vyprávěl?“
„Jsou taky zvědavé a překvapivě domýšlivé.“ A neskutečně šikovné, když přijde na skrývání se před zraky dospělých, dodal pro sebe.
Chvíli přemýšlela, ale pak jako projev rezignace s povzdechem ustoupila o krok zpět.

Roniel se prodíral mezi lidmi, kteří spatřivše ho se k němu vrhali s prosbami o pomoc, a taky nekončící nadějí. Za brany kláštera se jich stahovalo stále víc a víc. Spousta jich jen seděla někde na trávě a vyčkávala, ještě víc jich pobíhalo z místa na místo. Někteří hledali přátele a sousedy, další obyčejnou radu nebo třeba půlhrst správné bylinky. Mnohé děti vesele štěbetaly, jako by se ani nemělo dít nic hrozného. Mezi nimi všemi pobíhali mniši snažící se situaci aspoň trochu organizovat. Tak moc by si přál těm utečencům, každému jednomu z nich, pomoci. Ale teď měl jiný úkol.

Opře se zády o strom a pohledem bloumá po hvězdách. Má chuť křičet, vykřičet se z pocitů, mluví ovšem pomalu a tiše. Přemýšlí.
Zapomněla se dívat na hvězdy. Vlastně i na mraky.
Stromy dlouho neměly možnost jí zamávat.
Cestičky v kraji už neznají její krok.
Z krosny musela smést prach.
Jenže máma se musí postarat o děti. A pleny se těžko perou v tábořišti.
Je snad hřích zasvětit svůj život rodině, domovu?
A přesto neví, jestli odešla z domova, nebo se domů vrátila.
Není tu klekátko, i velebný pán tu chybí.
Ale cožpak by jinde mohla být její zpověď upřímnější?

Utrhne pampelišku, pak další a další.
Valí se na ni spousta starostí a ona nemá jak utéct.
Splétá utrhané pampelišky do věnečku.
Jako děti pletly pampeliškové věnce často.
Zvládla začátek, ten je vždycky nejtěžší.
Pak s věnci ve vlasech běhaly po rozkvetlé stráni.
Na pokračování má dávno správný gryf.
Hrály na babu, metaly hvězdy v trávě.
Kupa žlutavých pampelišek se vytrvale zmenšuje.
Ze stvolů zbylých pampelišek dělaly píšťalky.
Musí ještě nepokazit závěr, spojit oba konce.
Ty chvíle byly nádherné a plné štěstí.
Natěšená si nasadí věneček na hlavu a rozběhne se.
Jenže pocit štěstí z dětství se nedostaví.
Věneček zahodí.

Běžně se tam vyskytují kouzelníci, pouze jejich kouzla nemají podobu ohnivých koulí ani teatrálního oživování mrtvých (stačí jim ten kostlivec ve sklepě). Když člověk jen tak prochází, může mnohdy zaslechnout děsivé formule. Existují tam málokým nalezená místa a prý tam žijí nikdy nepozorovaní živočichové.
Udatných bojovníků (i bojovníků pěkně vyděšených) se tu zejména za nejtužší zimy a se začátkem léta najde víc než dost, ovšem porazit nepřítele vůbec není jednoduché. Naštěstí se nebojuje na smrt, jen o přežití. O princezny ne, ty jsou dlouhodobě nedostatkovým zbožím.
Není to jen vstup do budovy.
Za branou matfyzu se skrývá celý malý svět.

Bylo to absurdní. Ajťákům je často k smíchu představa, že v počítači běhá spousta malých skřítků, díky kterým to všechno funguje, jenže tady ti malí skřítci opravdu běhali. Občas přímo v počítači.
V tomhle zvláštním mezisvětě Internet nefungoval, to zjistili velmi brzy (dokonce díky tomu, kdy jim přestaly chodit nové maily, uměli odhadnout, kdy zhruba došlo k prolnutí světů), zato tu fungoval jakýsi Intermag. Vděčili za něj nějakým skřítkům, bohužel skřítkům se špatnou schopností orientace. A nejenom že se ty potvory hnusný každou chvíli zatoulaj', ony se každou chvíli zatoulaj' zrovna s vaším paketem. Takže máte i simulaci výpadků sítě.

Trochu nedůvěřivě po talíři pošupuju kus kuřecího masa z vývaru a tři uvařené brambory. Malé, spíš bramborky.
Zbytek rodiny se skoro omluvně láduje řízky s bramborovým salátem. Bráška se každou chvíli natahuje po nějaké sladkosti, jednou po čokoládě, podruhé po cukroví, a do třetice nějaké ovoce v jogurtu.
To není fér, já chci taky! Místo toho nenadšeně přežvykuju kousek masa.
No dobře, buďme fér, myšlenka na ládování se čokoládou mi zas tak dobře nedělá.
A vůbec, aspoň je to jídlo. Jedlé jídlo, a ta voda ve skleničce je pitné pití. Ne jako ten naprosto odporný podezřelý roztok včera.
Blbá salmonelóza!

Vůně dvou zcela odlišných čajů se mísí tak jako vjemy vás dvou. Jste taky odlišní? Ne víc než ty čaje.
Přišli jste načerpat sílu i porozumění.
Střídavě vykládáte o neobyčejných střípcích svých obyčejných životů.
Tu potěšující příhoda z metra a tamhle zamyšlení z cesty sídlištěm.
Sbírka slov a vzpomínek uchráněných speciálně pro toho druhého, protože on rozumí.
Možnost uvolnit se, postěžovat si na někoho bez obavy, že mu tím v očích toho druhého uškodíte.
Je to krásné, je to vzácné.
Za hodinu nebo dvě, až večer vyzve k tanci slečnu noc, vyrazíte totiž oba domů a zpět ke svým partnerům.

Za tak osmiletou holčičkou s červeně obarvenými vlasy v klasickém punkovém číru se otáčejí všichni kolemjdoucí, ale ona klidně míří k hloučku jiných dívek.
„Co to máš na hlavě?“ ptá se malé punkerky jedna z nich.
„To mi učesal brácha! A taky mi věnoval tohle,“ hrdě shodí batoh a ukazuje na placku s nápisem Punk's not dead! „Prý musíme vyjádřit svůj odpor ke špatnému systému.“
„No nevim, vypadáš směšně.“
„Cože? Odvolej to!“ vrhne se punkerka po své kamarádce.
„Holky, nechte toho! Nutrie, Kašpárku, nedělejte tu ostudu!“ okřikne je starší dívka s šedým šátkem. „Nebo aspoň ne v krojích,“ dodá potichu.

Existuje asi tak milion jedna zásada pro psaní kódu.
Pro začátek třeba konsistentní odsazování a rozumné pojmenovávání funkcí a proměnných. O tom, kam patří závorky, se tedy vedou svaté války už léta, ale na tom, že i závorky se mají psát konsistentně, se lidi shodnou.
V některých jazycích je to slušnost.
V jiných něco víc.
Třeba Python musíte ovládat zatraceně dobře, abyste v něm mohli umístit cyklus tam, kam se vám zrovna zachce. I pokud toho jste schopní, obvykle to nechcete dělat. Existují dobré důvody, proč všechny ty zásady existují.
Ale nepřeměníte bez toho své kódy v hotová umělecká díla.

Bývá to znát už ve vlacích, někdo pomůže s bagáží a jiný se zmíní o zajímavé stezce.
Při vyhýbání se na úzké pěšině se na sebe lidi usmívají a přejí si hezký den, třebaže slovům nerozumí.
Někdo přijde s provázkem, když jiného vidí zápasit s kolíky a příliš tvrdou půdou.
Prosby o pomoc bývají vyslyšeny, nebo na ně člověk aspoň dostane radu.
Lidi ochotně vysvětlují své patenty, na které se někdo zvědavě ptá.
Občas se někdo podělí s náhodnými kolemjdoucími jen tak, že je hezký den.
A všichni se snaží věřit, že nejen na cestách k sobě lidi mají blíž.

Vyhlédněte si oběť (nemáte-li žádnou, Poslanecká sněmovna sídlí na adrese Sněmovní 4, Praha).
Obstarejte si ostrý nůž (nikoli na máslo).
Nůž ukryjte (průhledná taška není doporučena).
Objevte se na stejném místě jako oběť (ideálně ne pod okny policejní stanice).
Zkontrolujte, že máte nůž s sebou (doma opravdu nestačí).
Chovejte se nenápadně (cedule „Já tu vůbec nejsem“ spíše nepomáhá).
Přistupujte zezadu (ta strana, kde oběť nemá prsa).
Buďte tiší (pozor na telefonát od maminky).
Nůž uchopte rukou (za rukojeť).
Rukou pořádně máchněte k zádům oběti (nůž nastavte ostřím k oběti. Máte-li ho opačně, držte si fyzický odstup!).
Utečte (nůž předtím pusťte).

Dojmy ze hry narůstají.
„Ale já jsem opravdu zraněnej!“
Dojmy rázem padají na nulu, střídá je panika.
Skupina uběhne pár metrů.
Jak?
Ono tam není zábradlí?!
Lidi tvoří kruh.
„Hlavně tam nespadněte někdo další!“
„Uááá!“
Časování jak z laciný komedie.
Jedna slečna zmizela za okrajem.
„Záchranku!“
Má vůbec někdo mobil?
Šlo se na chvilku.
Má!
„Jaký maj' číslo?“
Pláč! Několik lidí pláče!
Uklidňovat je, nebo hledat cestu dolů?
„Uááá!“
Někdo už hledat začal.
Pláč! A pobíhání sem a tam!
A slova do telefonu.
Někdo musí jít záchranářům naproti!
Zmatek.
Chybí klid.
Rozmysl.
Organizace.
Dýchat!
Nepanikařit příliš!
Zachraňovat, jak se dá.

Tenhle je vpravo moc vysoký.
Tenhle zas vlevo moc malý.
Tenhle celý příliš úzký.
Další je vlevo moc vykouslý, jiný celý moc drobný, ještě další je naopak příliš široký.
S nespokojeným výrazem dívka přejíždí pohledem nahoru a dolů, tam a zase zpátky.
Malý, úzký, úzký, široký, velký, příliš špičatý, moc malý, úzký, málo vykouslý.
Dívka dál všechny zkoumá pohledem a stále se tváří nespokojeně.
Široký, úzký, příliš symetrický, široký, moc špičatý.
Najednou dívce zazáří oči. Ano, to musí být on!
Když selžou barvy, zbude ještě tvar.
Dílek perfektně zapadne na své místo a poslední díra ve spodní třetině puzzle zmizí.

S přibývající tmou stoupal i pocit dobrodružství. Jejich tradiční lov započal. Co se jim přihodí tentokrát?
Byli zvláštní družina, i na stále tolerantnější společnost. Směs ras i povolání. Ale patřili k sobě už léta. A léta vyráželi na baboletní lov.
Tak jako teď. Hlídali si, aby jim tráva nešustila pod nohama příliš. Najednou k nim ovšem dolehl mocný hlas. Kdo ruší klid lesa divnými slovy? Stavový prostor? Ejstár?
Elfka založila šíp. Mágům se pod rukama začaly formovat ohnivé koule. Bojovníci tasili meče.
Pak naráz vykročili ze stínů. „Co jste zač?“
Skupina lidí si je překavpeně prohlížela. „My jsme z matfyzu!“

„Tak se mějte a těším se na vás zase za týden.“
Svěřenci se za spousty štěbetání oblečou a postupně mizí z místnosti, až na jednoho menšího chlapce.
„Copak se děje, Tome?“
„Já zůstávám tady.“
„Ale schůzka skončila, a já tady musím zamknout.“
„Nejdu domů!“
„Pročpak ne?“
„Nechci tam!“
„Vždycky ses tam vracel. Změnilo se něco?“
„Prostě tam nepůjdu, nechci tam.“
Tom si lehne na zem. „Zůstávám tady, domů nejdu!“
Tolik by sis přála, aby tě v tu chvíli někdo odstrčil a s profesionálním úsměvem prohlásil: „Nech to na mně.“
Nebo jen, aby ti někdo napovídal, co máš dělat a říkat.

Ve školce jsme si hráli na princezny a rytíře.
Na základce jsme malovali draky.
Pak přišly fantasy knížky a larpy.
Přidali jsme bitvy, hrdinně jsme kráčeli do bojů a hráli si na smrt.
Nebyli jsme praví tuláci, ale znali jsme leckteré nádraží.
Na jednom jsme potkali ten vlak. Zvědaví jsme byli od malička, nebylo divu, že jsme nasedli.
Od té doby si na smrt nehrajeme.
Mluvila jsem s princeznou. Byla tak obyčejná, v dobrém.
Bojovala jsem a viděla tvory umírat. Doopravdy.
Je nám o málo víc a netušíme, co nás ještě potká.
Ale mám pocit, že mi trochu ujíždí vlak.

Je zvrásněná, rozhodně ne hladká. Vůbec neláká k doteku.
Má podivnou barvu, takovou… zašlou. Žlutavou, ale naprosto nesluníčkově.
Zdá se to, nebo je tamhle navíc poněkud popraskaná? Možná jenom podrápaná?
A proč působí spíš jako papír? Proč se zdá, že by jí i jemný dotek mohl ublížit?
A co jsou proboha ty šupinaté věci? Nějaké bradavice, nebo něco podobného?
Rozlobíš se na sebe. Co jsi čekala? Že při dobrovolničení v domově důchodců potkáš samé missky? Ostatně, pohled někdy klame.
Silou vůle přesuneš pohled od staré vrásčité ruky na klice ke stejně starým, ovšem vděčným a velmi moudrým očím.
„Dobrý den.“

Zatemněnou místnost osvětlují jen slabé, nejisté plamínky svíček. Voní vonné tyčinky a hraje podmanivá hudba.
Dávno kašle na miliony chytrých rad z Internetu a řídí se spíš svým citem. Stejně jde hlavně o to, aby se uklidnila. A naladila.
On je tady s ní. Jako vždy.
Už to budou tři roky, kdy polibkem zpečetila jejich dohodu. Tehdy slíbil, že ji nikdy neopustí. Že občas odjede, ale vždy se vrátí.
A vrátil se i tehdy, když ho srazil neopatrný řidič.
Ona nemusí věřit v duchy. Jeden ji provází den co den.
„Zbavuji tě tvého slibu…“
Některé sliby by se dodržovat neměly.

„Odkud?“
„Z matfyzu.“
„O takovém městě jsem nikdy neslyšel,“ prohlásil jeden z mágů. Ostatní přikyvovali.
„To není město, ale škola!“ vykřikl pohoršeně někdo z neznámých lidí. „Co tu vůbec děláte vy v týhle maškarádě?“
Elfka na něj okamžitě namířila luk. „Pozor na jazyk,“ zasyčela. Napětí stoupalo.
„Co se děje, Lari?“ obrátil se mág na ženu, která zmateně pozorovala oblohu.
„Vidím Tuláka, Sluhu, Posla i Jednorožce, ale tamty hvězdy vůbec nepoznávám,“ ukázala.
„Chá, to je přece Velký vůz!“
Skupinka lovců si vyměnila nejisté pohledy.
Matfyzáci udělali totéž.
Pak si vyměnili pohledy všichni dohromady.
Elfka sklopila luk. „Pojďte s námi do krčmy.“

Hodiny odbíjí poledne, píši Ti, má milá, naposled.
Schovej se pod dekou. Potěš se růží.
Už nezavržou panty, křuply vykopnuté dveře staré školy.
Roztál strach, kováři zkrášlili zubaté meče.
Po Invazi Fofrem Klonovaných Alfasavců jsme vztyčili hlavy.
Statistika nám nedává šanci.
Stejně zakřičíme chorál do větru.
Nebojíme se přesily.
Krásná dosud neznámá odvaha.
Jen zámečníkův nesmrtelný strýček zůstal na rodné hroudě.
Jejich město za naše. Pobijeme ty zmije!
Nápad za milion tržnejch ran.
Zabít nás jim bude málo. Sednou ke strojům.
Zavržou vozíky na vedlejší koleji.
Na tváři zůstanou otisky klepet.
Zváženo, sečteno.
Ještě nejsme mrtví!
Večer padneme v hlubinách.