Moje články

Když klečíme v lavicích, když šeptáme prosby o odpuštění, když děkujeme za maličkosti i velikosti, když doufáme v obroušení vzpomínek, když se na chvilku zastavíme. Jindy též. Přemýšlíme. Věříme, že až se na útesu roztříští ta naše bárka, nebudeme jen další čárka v notesu. Ale co budeme? Budeme znát všechno? Bude existovat čas, bude existovat směr? Uvidíme ty, kteří přijdou po nás a budou za nás prosit? Budeme mít vzpomínky?
I když se zastavíme, nestojíme. Jdeme dál. S každým díkem, s každou ztracenou myšlenkou, s každou obavou se posouváme. Ti, kteří odešli, jdou někam, nebo jsou? Nevíme. A stejně jdeme.

Vznik života je malý zázrak, tolik toho musí vyjít. Vznik vícero životů najednou je u člověka zázrak ještě větší. Ale je to taky boj, boj o živiny, boj o přežití. Boj dostatečně nevznešený, aby neplatilo, že být hodný a ohleduplný se vyplatí.
Někdy silnější vyhraje a po slabším nezbude vůbec nic. Někdy o něm díky lékařským přístrojům a kontrolám chvíli víme, někdy se to semele tak, že netušíme vůbec nic. Ale někdy slabší sourozenec nezmizí úplně. Zůstane malý výrůstek, divná bulka, nebo třeba dva prsty navíc. Ve jménu silnějšího dítěte obvykle nezůstane dlouho. Ale chvilku, chvilku ještě můžou být spolu.

Probuzení. Oči zaostří na prázdnou místnost i zapomenutý článek z novin.
Usnutí. Sladká mdloba, osvobození od strachu i čekání.
Probuzení. Venku je den, kašel tíží na plicích.
Usnutí. Kašel dusí tak či tak, ale ve spánku neotravuje tolik.
Probuzení. Kašel tíží, ale samota snad ještě víc.
Usnutí. Prchavý sen, snad záblesk Nangijaly.
Probuzení. Myšlenky se toulají, lidi se zdráhají přijít.
Usnutí. Hlasy lidí se smísí, nikoho neruší.
Probuzení. Dušné, upocené bytí, únavou zavřená víčka skrývají teskné oči.
Suchárek neví, jak moc anebo málo dalších usnutí a probuzení ještě přijde. Ale jedno usnutí musí být poslední, a pak zase uvidí Jonatána.

Ano, chtěl znovu vidět to místo, které mu sebralo jeho naděje, ale teď vystoupil o kousek dřív. Chlapec upoutal jeho pozornost brzy. Jeden by mohl čekat, že po ošklivé pomstě za pomoc se Denny nebude motat do problémů jiných, ale to by snad ani nebyl on.
Cizí chlapec navíc vypadal, že by se mu pomoc vážně hodila. S lanem bojoval a cíle se mu zjevně dosáhnout nedařilo.
Bylo jen otázkou času, kdy za ním Denny dojde a pomoc mu nabídne. Prohodili spolu pár slov, možnost byla jasná. Když Denny přelézal zídku a spouštěl se dolů, cítil se jako chlapcův parťák.

Svist! Křach!
Dvě stopy rozčísnutého vzduchu se spojí v jednom místě. Otřes země doprovodí hlavní rána i spousta řinčení.
Tak se děje každou chvíli, tu níž, tu výš, tu dál, tu blíž.
Občas se nespojí dvě stopy, ale stopa a strom. Řinčení je méně, ale rána také obrovská.
Vzum! Bum!
Jako by nikdo neřešil, že bez pravidel pro vymršťování do vzduchu musí k takovým srážkám docházet. Jako by snad takové srážky byly vítaným dokreslením divoké show.
V neskutečné vřavě se mísí výkřiky bolestné i radostné.
Vyděšení legionáři si občas dovolí ohlédnout se po svých spolubojovnících.
Rozvášnění Galové vzdušné srážky neřeší.

Malá holčička i odvážná velká ségra. Bojící se náletů a tmy. Milující hry na rodinu. Bránící své sourozence, mlátící své sourozence, tak to sourozenci mívají. Přemýšlivá, obezřetná, životem poučená, a přece dítě, které chce věřit. Smějící se, plačící, radující se, zkoumající svět.
Dospělá žena, obyčejná žena. Vedoucí rodinné účetnictví. Peroucí prádlo, vařící pro hladové krky. Vyprávějící přenádherné, dechberoucí příběhy. Objímající, uklidňující, zakazující, vychovávající. Milující máma i manželka. Ochotně pomáhající s dětskými hrami. Občas toužící po návratu, nemohoucí se vrátit.
Několik let žila královským životem.
Zuzana nasadí papírovou korunu na dětskou hlavu a své slzy skryje za maminkovské „sluší ti to“.

První otázku, ještě úplně jinou, ani neslyšel. Však také nebyla určená jemu, jen se ho přímo dotýkala. Ty další neslyšet nemohl.
Ptali se ho jeho sousedé. Ptali se, jakmile se ujistili, že je to vskutku on.
Ptali se ho farizeové. Ptali se, jakmile k nim byl přiveden.
Ptali se jeho rodičů. Ptali se, když se zdráhali věřit jeho příběhu.
A ptali se znovu jeho samého.
Prve jim to vše vysvětloval, nejdříve sousedům, pak farizeům. Ale teď už by se mohl jen opakovat. Stále se ho ptali jak, ale odmítali slyšet, vnímat odpověď. Nebo možná jen to, co z ní vyplývalo.

Mira natáhla ruku. Byla v pokušení rostlinu utrhnout, donést ji s jejími nezaměnitelnými červenými lístky Elorovi. Dát mu na tvář polibek a do ruky tenhle tichý vzkaz. Chvíli tam jen tak dřepěla. A pak ruku stáhla.
Vždyť proč, proč to všechno. Nepokoje nemohou trvat navždy a důvěra se jednou musí vrátit. Ne, nechtěla se skrývat.
***
Zem prohřívalo unavené slunce babího léta a bylinkářky vyklepávaly z nedoručeného vzkazu spousty semínek. Mira si na chvilinku dovolila pohled jejich směrem, ale rychle ho zase odvrátila. Dnes už by nezaváhala a vyzývavý i vyzývající červený květ na schůzku přinesla. Jenže dnes už nebylo komu.

Můj drahý Tasemníku,
jsem znechucen Tvou přetrvávající omezeností. Potenciál modernosti, a co vymyslíš? Kdo by potřeboval Nepřítele v době technického pokroku a lidských zázraků! Nepochybuj ani na vteřinu, můj milý synovče, že Nepřítel může k Tvému pacientovi promlouvat i skrze moderní vynálezy. Neútoč na pacientovu potřebu pomoci, útoč na jeho pýchu! Ta umožní pacienta zachránit před Nepřítelem. Řekni mu o čarodějnických procesech. Řekni mu o předražených odpustcích. Ptej se ho, zda se opravdu chce k něčemu takovému hlásit – v dnešní době! Zda nemá na to být lepší, zavrhnout všechno to barbarství. A dál se ozývej.
Líbě Tě Tvůj strýc
Zmarchrob

Kluk¹ něco kontroluje v knize. Já kontroluju pentagram². Neporušený, bohužel.³ Mám chuť mu navrhnout, že si zahrajeme na Archiméda a římského vojáka. Archimédes bude samozřejmě on. Je mi jedno, že pentagram není kruh, rád zničím, co mě poutá. Dřív nebo později musí udělat chybu.
¹) Pokud si to škvrně takové označení zaslouží.
²) A určitě to dělám mnohem důsledněji.
³) Aspoň tedy zatím neporušený.
*** O několik let později ***
Teď si jdeme pro smrt.¹
„Propouštím tě.“
Cože? Pořád jsem se snažil vysvobodit z jeho moci a on si to pouto nakonec zruší sám. Ten kluk zase vyhrál.
¹) Nemůžu říct, že by se mi chtělo.

„Drž se pevně,“ houklo ještě Sovátko.
Myšák upevnil svůj stisk, sovátko zkontrolovalo vak… a pak letěli.
Prolétli nad řekou, prolétli nad městem, prolétli večerní uličkou. Letěli a letěli, až přistáli na parapetu.
Sovátko opatrně vysadilo Myšáka, aby mohlo doručit balíček kouzelných slov, toužebně očekávaný svým adresátem. Tak rychle, jak jen mu pečlivost dovolila, se pak k Myšákovi vrátilo.
Seděli spolu za oknem, tiše pozorovali autora, který s radostí tavil slova v opravdový příběh, a Sovátko drželo své ochranné křídlo za Myšákovými zády.
Důvěra mezi nimi, mezi dvěma druhy, které si důvěřovat nemohou, patří do říše pohádek. A přece tu je.

Nocí se nesou tiché hlasy a tlumený smích. Občas se ozve noční zvíře, ale kraj okolo nás vesměs spí, jen na obloze se spokojeně pasou hvězdy. Hlídáme je a krademe stále další chvilky pro další slova, další střípky porozumění. Postupně se k nám vloudí kapky rosy i dospívající mlha, chtějí se zavrtat do našich spacáků a v posilujícím spánku sbírat síly na boj s nadcházejícím svítáním. Noc je čas zklidnění, sovám a netopýrům navzdory, však hvězdy utekly z nebeské pastvy do našich očí. Pozorujeme ten klid.
Spát budeme až ráno, kdy se vše probudí a bude se nám spáčům smát.

Skloním hlavu a náš průvodce mi na krk pověsí zaječí packu jako ochranný talisman. Napadne mě, jestli patřila nějakému vzdálenému příbuznému Alenčina průvodce. Zavrtím hlavou a podívám se na své společníky. Vytipovali si nás v jedné snílkovské seznamce a teď stojíme odění ve zbroji, připravení na cestu.
Zableskne se. Ocitneme se před lesem, kde žijí náhody, sny a noční můry. Sem se po nocích utíkají schovat duše puberťáků před svými nechápavými rodinami a protivnými spolužáky. Tady některé můry nestydatě polykají jejich energii a naději.
Jdeme sem vnést více hezkých snů a pobít některé můry.
Pohladíme talismany.
Tak vzhůru do toho.

Narma samozřejmě chápala, že se ve vesnici děje něco strašného, ale bála se vrátit, dokud slyšela hluk. Starší bratři by ji určitě poslali pryč.
Hluk přešel v šum, ponurý a zlověstný. Stačil jí jediný pohled. Pleahové. Každý ze sousedních národů má svůj osobitý styl zabíjení.
Večer se vrátí lovci. (Snad.)
Okolo plamenů vklouzla do domu. Zatímco šeptala slova ke své bohyni, sebrala otcovu brašnu. Bratrovu čutoru i jeho silnou vestu. Kuchyňský nůž, otcovu dýku. Pragmaticky skládala věci do brašny, dokud ji nezačal dusit kouř.
Později toho dne se lovci skutečně vrátili.
Mlčky se vmísila mezi ně.
Nikdo ji neposlal pryč.

To vám takhle kus od Třeboně žilo jedno děvče, Madla mu říkali, které strašně štvali tamní komáři. Madla se jednou sbalila na dlouhý výlet a prohlašovala, že jinde snad budou komáři slušnější. Došla až tam, kde jsou dnes Nové Hrady, a chystala se přenocovat.
Tehdy se k ní začali slétat komáři, a všichni se jí takhle ptali: „Promiňte, mladá dámo, mohla bych se trošičku napít vaší krve?“ a na její vzteklé Ne! odpovídali „Promiňte tedy, že jsem obtěžovala, já jen že už mám hlad.“
Takhle před ní vytvořili hotovou frontu.
To už Madla nevydržela a raději celou noc utíkala domů.

Pohladí hřbet, zavře album a zašeptá tichou prosbu, aby se s dávno ztracenou kamarádkou ještě někdy setkala.
Uběhne nějaká doba.
Jednou ji odchytí spolužák a zkusí ji nadchnout pro prázdninové dobrovolničení kdesi v Africe, daleko od všeho známého.
Zní to zajímavě a užitečně, a ona nemá moc jiných plánů.
Přesvědčování netrvá dlouho, brzy nadšeně kývne.
Formalitami projde překvapivě hladce.
Tři měsíce nato stojí v úplně cizím světě.
Zatím mají jen seznámení s ostatními dobrovolníky.
Z trochu jiné země přiletěla dívka, jejíž tvář ji hned zaujme.
Desítka let tvář trochu překreslila, ale dávnou kamarádku nezmate.
Dívky si překvapeně padnou do náruče.

Večer postupuje, hudba hraje dál.
Spousta párů stále tančí.
I oni dva tančí.
Bourají stereotypy, když mu ona potřetí přišlápne nohu.
Zasmějí se tomu.
Pak se mu podaří ji protočit.
Na zlomek vteřiny z ní udělá královnu parketu.
Usmívají se na sebe.
Je jim spolu dobře.
A rozhodnou se udělat radost těm, kteří budou tančit dál.
Ustoupí z parketu.
Objedná jim dvě sklenky bílého.
Barman postaví na pult čerstvě umyté sklenice a nalije do nich vychlazené víno.
Jedna sklenice změnu teploty nevydrží.
Barman ze sebe sype omluvy, ale oni jako děti kreslí rozlitým vínem.
Barman uklidí utěrku. Tohle má čas.

Stojí tam a opakují stokrát opakované fráze. Pravidelně v podstatě to samé. Stoupnout, sednout, stoupnout, něco zarecitovat, podat ruku. Na to člověk nemusí být zrovna Einstein.
A pak se rozejdou, na paměti slova o lásce a odpouštění.
Tisíckrát opakovaných pár slov na pozadí jejich činů i jejich dnů.
Tak žijí, tak milují lidi.
Ve svých rodinách i ve svých pracech. V obchodech a dílnách, ve školách i ve výzkumných ústavech.
Nenechte se mýlit.
To, že si někdo vybere víru s léty ustanovenými rituály a že zkouší najít v srdci místo pro nekonečnou lásku, ještě neznamená, že nemá nic v hlavě.

Proplouvaj' okolo ohně a je v tom jistá poetičnost.
Vyložej' na kámen karty a radši nepřemýšlet, co je v sázce.
Měly tančit s nimi.
Na chvíli se připojit k nekončící radosti života.
Podlehnout hlasům vyvolávajícím důvěru.
Jenom tak šťastně být.
Tančit a žít.
Nechaly se zdrtit tím, že ony už nejsou.
Nechaly si sebrat naději.
Proplouvaj' okolo ohně a je to to nejpoetičtější, co dovedou.
Vykládaj' na kámen karty bez naděje, že to skončí.
Nelověj' cizí duše, ukazujou svůj zbořenej svět.
A nabízej' surovou útěchu.
Sdílené utrpení.
Bez života přežívaj',
ale když se jeden příchozí nedá,
stále doufá,
najednou ožijou.

Už je to zase tady. Otáčky se zvyšují a napětí i nervozita vylétají do závratných výšin.
Malá kulička bleskově obíhá a spolu s ní běhají dokola oči upřeně sledujících diváků.
Diváků příliš zapojených do celé téhle hry.
Nastane bod zvratu a otáčky se začnou naopak zpomalovat.
Kuličce už docházejí síly.
Všichni upřeně sledují, jak to celé dopadne.
Napětí je téměř hmatatelné.
A pak je najednou konec.
Ruleta se zastaví a kulička jako by se všem vysmívala z přihrádky označené zelenou nulou.
Napětí se přemění ve zklamání.
Ani touha nestačila, nikdo nemá nic.
Vlastně ne tak docela.
Krupiér nezaujatě shrábne sázky.

Byla zvyklá chodit do kantýny na teplý oběd, ale tu středu si vzala k jídlu zbytky od večeře a cestou z práce koupila nějaké pečivo a salámy. Nechala je doslova pod mostem.
Druhý den na místo, kde zbylo sotva pár drobků, položila nové rohlíky a trochu sýra.
Zvykla si chodit tam pravidelně, i o sobotách, jen o nedělích zůstávala s rodinou. Nosila pečivo, často ovoce či zeleninu, jednou salám, podruhé sýr, občas mléko. Jednou na místě našla kytičku z lučního kvítí. Potěšilo ji to.
Když přišla po čtyřicáté, napadlo ji, kolik lidí se na konec půstu těší.
Ale co ona?

Stojíš nad propastí a strach z pádu chrání tvůj život.
Musíš ji přeskočit a strach tě ohrožuje. To když kvůli němu zpomalíš a nedostatečně se odrazíš.
Máš přejít po úzkém prkně a strach tě zrazuje. Vyvádí tě z rovnováhy a musíš se o tolik víc hlídat.
Máš jít po lávce a strach tě váže, když pořád myslíš na to, co by mohlo být, kdybys stoupla špatně nebo se ti zamotala hlava nebo…
Máš jít po širokém, oploceném mostě a strach tě pouze omezuje, když kvůli němu jdeš křečovitě a pomalu.
Kdy se tvůj strach stal horším nepřítelem než hluboká propast?

Sedm je smrtelných hříchů a sedm je kulí ve tvém zásobníku.
Jedna a jedna jsou dva, sedm a sedm je sedm dvojic.
Sedm je dní v týdnu a sedm je barev duhy.
Pásky přes oči jsou duhové a krev je vždy červená.
Sedm je hříšných lidí a sedm je dní odplaty.
Den stačí na to se opít, vzpamatovat a zkontrolovat zásobník,
zlomky vteřin stačí na to stisknout spoušť a zabít.
Kulí ubývá.
S nimi škrtáš hříchy i barvy, to s nimi mizí lidi i pásky.
A pak se to zlomí.
Jedna kule zbývá, sedmý den je dnem odpočinku a odpuštění.

Schrödy je familiární označení specifického ztvárnění tzv. Schrödingerovy kočky. Jedná se o zobrazení bílé krabice s růžovou mašlí. Odborníci předpokládají, že zobrazení je silně inspirováno obchodní značkou Hello Kitty!, tedy bílou kočkou s růžovými mašlemi. Tomuto spojení odpovídá i občasné doplnění obrazu o nápis Hello Schrödy!. Původ tohoto spojení ale zůstává nejasný, neboť Hello Kitty! je cílena zejména na mladší dívky, zatímco Schrödingerův experiment nebývá široké veřejnosti příliš známý a je diskutovaný spíše na vědecké úrovni. Podle české pobočky Mezinárodní organizace pro sledování kočičích jmen se jméno Schrödy velmi rozšířilo a ke konci roku 2015 jej nosilo celkem 4581 koček.

Každý den to samé.
Šedivé ulice, hukot aut, oprýskané fasády, stále stejně nudné reklamy.
Vězení nemusí být nutně malá cela.
Neustále stejní lidé, jakkoliv rozdílní.
Zamračené tváře, nervozita, zloba nad výmysly.
Ve vězení nemusí být člověk nutně sám.
Jednou se s jedním strašně obyčejným člověkem zapovídal.
Ani neví jak, najednou šli městem v družném rozhovoru.
Viděli krásné znaky a támhle sluneční hodiny.
Děti proplétající se davem s poťouchlými výrazy, zamilované dvojice, přísliby naděje.
Další den stál v tom městě opět sám.
Šedivé ulice, hukot aut, oprýskané fasády.
Zarazil se.
Našel pohledem sluneční hodiny, usmál se.
Některá vězení nejsou na doživotí.

Potkali se v přístavu. Byl mladý, plný ideálů… a zdrcený tím, že poprvé zapíjel kamarády, kteří se z moře nevrátili. Ona se nějak zatoulala do čtvrti, kam slušně vychované dívky tolik nechodí. Když mu slíbávala slzy z tváří, cítila na jazyku chuť rumu.
Podruhé se potkali náhodou. Na chvíli zakotvili ve městě, kde zrovna navštěvovala příbuzné. Byl zocelený mnohými plavbami, ale pohled na ni mu vehnal slzy do očí. I ona si vzpomněla. Loučili se polibky s příchutí rumu.
Potřetí se nepotkali. Pár dní po ztroskotání se konečně zhroutil z několika prken do vody. Moře o chuti jeho slz mlčelo.

Ulicí se rozlehl skřípot brzd, jak se řidič zoufale snažil zastavit auto. Náhle zhmotnivší se postava si ho nevšímala a rozeběhla se rovnou k okouzlující plavovlásce u přechodu. Její vlasy změnily barvu z radostné žluté na vyděšenou červenou. Dívka se prosebně podívala na okolostojící. Pro její podmanivý pohled ji začali bránit vlastním tělem. Útočník se zkušeně oháněl mačetou. Padlí však dali dívce čas pohladit svůj šestý, vílí, prst. Útočník z ní stále nespouštěl oči, nenávist v nich ale vystřídala láska. Toužebně se jí vrhl kolem krku.
Zapomněl na mačetu.
Lidé se srocovali okolo muže objímajícího dívku s krvavě rudými vlasy…

Dodnes si pamatovala, jak u něj byla poprvé.
Otevřel jí dveře hned po krátkém zvonění, aby mohla dát najevo, že už přišla, ale nemusela čekat.
Vzápětí jí pomohl z kabátu a srovnaný ho pověsil na věšák.
Nabídl jí pití. Poprosila o čaj a on dal vařit vodu.
Zatímco se voda vařila, ukázal jí místnosti, a pak dal přesně na 3.18 minuty louhovat sáček.
Do ideální vzdálenosti před ní postavil šálek a chvíli konverzovali o počasí.
Ukazoval své znalost, ale zároveň jí nechával prostor projevit se.
Tak to šlo dál. Byl jednoduše dokonalý.
Dlouho jí to imponovalo. Teď ji to děsilo.

Dávno si zvykli na podivné pohledy lidí kolem, dávno se naučili přehlížet otázky v očích.
Kráčeli světem a hledali nápovědu, kam jít a co dělat dál.
Vzdor zvyku v nich zůstal kousek údivu nad tím vším. Nad dávným probuzením.
Obyčejný člověk a obyčejný člověk jsou obyčejní lidé, obyčejný pár.
Aspoň dokud nezjistí, že se od sebe mohou vzdálit jen na vzdálenost dvou paží.
Jedné a jedné.
Dokud je nespoutá magie ve světě, kde magie neexistuje.
Dokud je nezačnou poznávat lidi ve světě, kde se na sebe lidi nedívají.
Dokud se z nich nestanou hledači, protože nemají na výběr.
Pak hledají.

Venku šíralo.
Bella kráčela probouzejícím se světem.
Původně se zdálo, že je tu sama, ale najednou jich tu byly spousty.
A pak potkala jeho!
„Ach, Edwarde,“ šeptala.
„Ale, Bello,“ odpovídal on, „z extenzionality nejsme stejní. Mí lidé se vydělili z tvých.“
Nedala se.
„Přece existuje místo, kde jsme právě my dva. My oba a nikdo jiný!“ naléhala.
„Zákony tohoto světa nedovolují, abychom se spojili,“ smutnil on. „A co teprve mí příbuzní,“ povzdechl si.
Zamyslel se a pak mávl rukou.
„Ale vem je čert! Párují se s prázdnotou. Já chci víc!“
Najednou vše zmizelo.
Studentka vyměnila sešit nadepsaný TeMno za Stmívání.

Otevři oči a ponoř se do sna.
Kouzelná víla.
Je to čarodějka, přízrak, nebo ztracená kamarádka z dětsví?
Zve tě dál.
Půjdete se toulat vílími lesy nebo zkoumat skřítčí chodby?
Možná oba vzlétnete a budete se dívat na svět z výšky?
Podává ti kamínek.
Je to opál, achát nebo snad růženín?
Talisman či zdroj kouzelné moci?
Možná můžeš kouzlit, dokud ho máš?
Nebo snad rozumět zvířatům?
Přivolat orly?
Co sem vlastně letí?
Jsou to podivuhodní ptáci?
Nebo zakleté knihy?
Příběhy, které chtějí, aby je někdo vyprávěl?
Odtrhneš oči od pastelkových čar.
Zůstaň.
Jenom chvilku stůj,
dívej se
a nepřestávej snít.

Další vyšetřování přineslo šokující odhalení v případě úmrtí Alíčka III. Jak jsme informovali, tohoto nebožáka agresivně ubil palicí bezcitný Kuchař. Tragédie je ale větší! Kuchařova slova o tom, že mu Alíček III. ukradl jitrnici, se ukázala naprosto lživá! Kuchař bezostyšně lhal, a zejména maskoval svou neschopnost. Špatně se totiž podíval a spletl si zbytky jitrnice se zbytky tlačenky! Přestože nyní již široká veřejnost zná pravdu, život to Alíčkovi III. bohužel nevrátí. Připomeňme, že jeho smrt otřásla celým světem. Na pohřbu, z kterého deník Haf! přinesl exkluzivní fotografie, se sešel rekordní počet truchlících. O dalším dění s neschopným Kuchařem budeme informovat!

Tři postavičky se vynořily z lesa a za veselého pošťuchování dorazily až k organizátorům. Ti jim zvládli zapsat výsledný čas a odebrat bodovací kartičku, aniž by přišli k jediné ráně do obličeje.
Obě hlídky přijaly gratulace a hrdě se usmály do foťáku. Na svá místa se vrátily spokojené, ve všech rukou diplomy i věcné ceny.
Podvečerní sluníčko se smálo nad výkřiky „Kontakt!“, bleskovými odpočty, výkřiky radosti i zklamání. Nohy jediného oddílu polykaly kilometry k nádraží.
Listí na stromech se zachvělo v nenadálém poryvu větru a vlak zahoukal. Štěbetavé hlasy byly k nepřeslechnutí, ale všechny nohy už nechaly práci uhánějícímu vlaku.

Jako malí vídají skřítky a mluví s nimi, tak jako po nocích rozmlouvají s plyšáky a fandí oživlým sněhulákům. Pak přijde dospívání, s ním pochybnosti, snaha neztratit tvář a taky spousta povinností a málo času pečovat o svá křehká přátelství. Najednou skřítky zapřou, najednou nemají čas si s nimi povídat.
Jenže skřítci mají dobrou paměť. A jsou plaší, příliš plaší.
Jakmile je jednou odmítnete, nevrátí se k vám.
Časem si pořídí dítě a jednou ho přistihnou, jak mluví s neviditelnou postavou. Zjistí, že skřítci se jim už navždy skrývají, ale neodešli docela. A nevědí, jestli je to daň, nebo dar.

Spokojeně se rozhlédl kolem sebe. Tenhle bar ho nikdy nezklamal.
Brzy si mezi spoustou přítomných děvčat vybral.
Seděli spolu u sklenky vína a povídali si.
Záhy ona sama navrhla, že by se mohli projít.
Nedalo mu moc práce nasměrovat je k němu domů.
Záminka, že by si nahoře mohli dát něco na zahřátí, ani nepůsobila nijak lacině.
Bylo chladno.
Už se chystal odvést si ji do ložnice, už se velmi těšil na to, co přijde dál.
A pak si uvědomil, proč to jde tak hladce.
Konečně si všiml zasněného tónu, zamilovaného pohledu.
Byl zvyklý lovit dračice, ne nevinný holky.
Zaváhal.

Hurá! Konečně mi dorazila ta nová Malina.
Něžně ji vybaluju z obalu, připojuju klávesnici i monitor a jdu si hrát.
Tahle hračička se mi líbí, a rozhodně se s ní chci pochlubit.
Je čas pořídit pár snímků nového miláčka.
Chvíli nechám Malinu Malinou a jdu si pro foťák. Není to žádné tintítko, ale však tenhle počítač je hvězdou dne, tak si zaslouží být focený jako hvězda.
Navíc fotím v místnosti, takže se bude hodit pořádný blesk, ať je něco vidět.
Vše nastaveno, takže pozor, vyletí ptáček!
Cvak.
V místnosti se zableskne a monitor zhasne, načež si postěžuje na chybějící signál.

Džentlmen a džentllejdy džemují.
Džendristé pláčou. Chce to nový jména.
Drží džípíesku, mačkají START na stroji časoprostoru.
Džingl!
Drzé dželady kradou džbán džusu, džber džemu.
Džezvu nechají. Začíná džirga.
Džingl!
Džíp v džungli, řidič v džínách a džísce.
Sem džihád nedorazil.
Džingl!
Džagamohan. Dželábie vlají.
Někteří začnou s džapou.
Džingl!
Džudisté berou džob, džú-džucu počká.
Podává se džuveč i džíra.
Džingl!
Džinisté nesou džbány, džbánky i džbánečky.
Džingl!
Hraje džez. Koluje džoint.
Není místo pro džhánu.
Džingl!
Džedáj drží džitte?
Něco je špatně.
Džingl!
Džunka. Lahve džinu.
Přihnou si.
Vybrali si.
Zmizí džentlmen a džentllejdy, je džin a džinka.
Džajvují.

Raci prý chodí pozpátku.
............... Mluvíme o revoluci, sedmdesátých letech i době těsně po válce.
Ale raci se přece posouvají dál.
............... Z našich rozhovorů vlastně plyne spousta věcí pro léta budoucí.
Na okno narazí můra.
Snad slyší pár slov, nebo to možná není můra, ale můrák.
Rozhodně kašle na naši dámskou jízdu.
Okno zůstane prostě černé.
Raci prý chodí pozpátku
............... a my se slovy vracíme v čase.
....... Jsme raci?
Sklenky vína se mění ve smích a únavu.
............... Raci přece víno nepijí.
....... Ale zkoušel jim ho někdo nabídnout?
Jdeme slovy zpět
............... i vpřed,
....... nejsme raci,
............... připomínáme raky,
horoskopoví jsou emocionální,
....... smějeme se.

"Slyšel jsi už o Kuním lese?" zeptala se, ladně vzlétajíc, Patricia.
"Jsi v pořádku?" ohlédla se po něm vzápětí. Tedy spíš shlédla k němu.
"Samozřejmě že jsem, tyhle propady pomáhají aerodynamice," plácl Butch. U všech snůšek, jistě že slyšel o Kuním lese. A byl rád, že u slyšení zůstalo. Rozhodně netoužil tam chodit. Ani létat. Prý to není zrovna místo na pocvičení se v zen-kačismu.
Mezitím se Ap i se svým strašlivě žluťoučkým koněm povážlivě přiblížil.
Víření vzduchu připomínalo hříšné saxofony ďáblů.
Všichni tři už byli bezpečně ve vzduchu. Nejspíš odtud vážně vyváznou.
V té chvíli ale reverend vyděšeně vykřikl.