Moje články

Ta myšlenka lákala celé generace před nimi, až se oni konečně rozhodli to zkusit. Potřebovali vhodnou, a hlavně dostatečně přesnou váhu, což se zpočátku zdálo snazší, než když ji skutečně sháněli, ale nakonec sehnali. Potřebovali vhodné objekty. U těch si ani nemysleli, že bude snadné je sehnat. Vynaložili ovšem své síly a postupně se jim objektů dostávalo.
Vážili, důsledně zapisovali. Sčítali, odčítali, porovnávali. Škrtali, sepisovali zase znovu. Odhadovali, ověřovali.
Čísla ale vycházela pokaždé jinak, žádný výsledek se nezdál dostatečně správný.
Pak jim došlo, co dělají špatně.
Nemohli zvážit lidskou duši, když nevěděli, kolik přesně váží problémy a trápení jednotlivých lidí!

Obyčejní vesničané, kteří se chtě nechtě stali udatnými bojovníky, vesničané, kteří se stanou hrdiny písní o síle a odvaze, vesničané, kteří najednou nevědí, co dál, právě oni opatrně kráčejí troskami své vesnice. Země, která pila krev a polykala popel, je zemí jejich minulosti, nikoli ovšem zemí jejich budoucnosti. Alespoň ne té blízké.
Zeyra v dlani pevně stiskne přívěsek ve tvaru srdce. Bylo by tak snadné zahodit ho tu, pohřbít s ním svázané vzpomínky tam, kde vyrostli a odkud dávno museli odejít. Ale ona nechce.
Přinášelo naději v době válek, a naději přece nastoupivší mír jen tak nezahodí.
Nepustí ho.
Odcházejí...

Dřív říkali holka jako z růže květ.
Byla taková, době navzdory.
Okolo nich bylo zle, ale oni žili chránění jak květiny v zahradě.
Teď už ne.
Květinka utržila spoustu ran, zbyly jí šrámy na těle i na duši.
Nepřipravili ji jen o její zahradu.
Ztratila naivitu, a snad i část víry.
Naučila se, že trny mohou poranit.
Naučila se, že i ona má trny.
Ale teď jí trny nemohli pomoci.
Než odešli do pevnosti, Gerril jí věnoval růži.
Alesha k ní přivoněla.
Krásné květiny se staly vzácnými, ale proto Alesha neplakala.
Plakala kvůli statečným vojákům, mocné zbrani i obyčejné samotě.

"Měli bychom to stihnout," prohlásí Gerril pevným hlasem.
"Jak se vrátíte?"
Plán na proniknutí do pevnosti a zničení proklaté zbraně zněl velmi uvěřitelně, ale nedalo se čekat, že nevyvolá poplach.
Gerril mlčí.
Všem postupně dochází, k čemu celý plán vede.
"Ne!" oboří se na Gerrila Alesha. "Nemůžete se nechat jen tak zabít!"
On se na ni smutně, leč klidně usměje.
"Jen tak? Při zničení Ar'thy není jen tak."
Ostatní čtyři muži stojí za svým velitelem. Postojem, a zřejmě i myšlením.
"Můžeme je nechat, aby zabili nás pět. Nebo je můžeme nechat, aby zotročili vás několik set. Moje volba je jasná."

Den byl těžký a krásný zároveň, tak jako bývá většina našich dnů. Teď už ale přišel večer, je čas jít spát. Koupel byla dneska trochu akční, ale taky jsme ji zvládli.
Malá už leží v postýlce a já zpívám ukolébavku. Náš každodenní večerní rituál.
Slunce šlo spát
za hromádku klád...
Dozpívám a pohladím ji po vlasech.
Ukážu jí měsíček na její dece a jako každý večer povím, že ji bude v noci hlídat.
Naposled popřeju dobrou noc.
Počkám, dokud neusne, a ještě zkontroluju, že je do deky pořádně zachumlaná.
Spokojeně se usmívá, pod dekou z lásky se jí dobře spí.

Píšu vám.
Píšu, co jsem vám chtěla říct. Děkuju za to, za co jsem chtěla poděkovat. Omlouvám se za to, za co jsem se chtěla omluvit. Ale neprosím o to, o co jsem chtěla poprosit.
Vzpomínám na to, co bylo i nebylo. Připomínám ty nejsilnější chvíle, dobré i zlé -- však víte, zážitek nemusí být příjemný, ... A připomínám i maličkosti, které mi utkvěly v paměti z naprosto neznámého důvodu, ale které si teď zuby nehty bráním.
Píšu pomalu ne dopisy, pomalu hotové romány...
... ale možná bych i ve světle svíčky raději měla psát těm, kteří si mé dopisy ještě mohou přečíst.

Pod oknem rázovali vojáci. Spousty vojáků, z jejichž zbraní teď kapala krev -- a jinak nikdo. Těžko se tomu divit.
Selia zoufale hleděla na Terika a stále se nechtěla smířit s jeho rozhodnutím. "To se opravdu jenom tak vzdáme? Vždyť to bude konec Akademie!"
Terik jí oplatil smutný pohled. "A jediná naděje pro ty, kteří se teď krčí ve zdech svých domů."
"Naděje na co?" ptala se hořce.
Terik se zahleděl ven. "Pro nás je důležitější svoboda než smrt. Oni to mají naopak. A ani my je nedokážeme ochránit všechny."
Bylo to odporně logické.
Ostatně, nejspíš proto bylo ultimátum formulované takto.

Jeden hrdý kohout vždycky odmítal vzít do perutí tyč a cvičit boj. "Mám lepší věci na práci," říkával.
"Ale strýčku... rejnigové mohou kdykoli zaútočit! A ty jsi vázaný nějakými sliby," přesvědčovala ho kuřátka.
Kohoutího strýčka ale nepřesvědčila.
Jenže jednou rejnigové skutečně zaútočili. Kuřátka, slepice i ostatní kohouti udatně bojovali o své životy. Kohoutí strýček se ovšem se svou tyčí neuměl ohánět a rejnigové ho brzy dostali.
Ostatní chtěli strýčka pohřbít, ale nemohli. Jeho tělo zprůhlednělo, ale hýbalo se, v očích nekonečný smutek. Rejnigové mu vzali dar života a vyšší síly mu vzaly dar věčného spánku.
Poučení: Nepohrdej zbraněni a bojem

Usadili se tam, kde podle všeho bývalo náměstíčko. Smutní, zaskočení, zklamaní, trpící. Výhled, který odtud měli, až příliš dobře podtrhoval celkový dojem zkázy.
"Kde myslíte, že... jsou ti, kteří... tu žili?"
Lorin mlčel.
A Kera se snažila nepřemýšlet o tom, co jeho mlčení znamená.
---
Zdál se připravený vyrazit na cestu.
"Kam půjdeme?"
"Vzpomínáš, jak jsem ti říkal, že mají města dvě?"
Došlo jí to. Jen si nebyla jistá, co mohou najít. "Myslíte, že to tam může vypadat jinak?"
"Není to pravděpodobné... ale zranění potřebují naději" smutně se usmál.
Nekomentovala, že na těle jsou oba nezranění.
Jejich zranění byla teď horší.

Muž si jí zřejmě všiml a zastavil se.
Rika zatajila dech. Stála tam v lidské podobě, ale přesto tušila, že nevypadá úplně jako člověk. Vnímala nezvyklé ochlupení v obličeji. Vnímala neobyčejnou ostrost svých zubů. Vnímala nepřiměřenost vlčích svalů na ženském těle, obzvlášť vnímala neuměle navlečené oblečení. A to se ještě nepokusila promluvit.
Měsíční svit k ní ale byl milosrdný. Muž viděl ženu, která, ač její tvář byla skrytá ve stínu, působila neskutečně a myticky. Zaujala ho.
To Rika vnímala velmi dobře. Ale teď už musela honem vymyslet, jak ho požádat o pomoc ... bez toho, aby nejprve vyděšeně či nevěřícně prchl.

Eilea se snažila skrýt slzy bolesti. Nedařilo se jí to, ale jako by to najednou ničemu nevadilo.
Kera sledovala, jak ji všichni objímají, jak se na sebe navzájem usmívají. Poslouchala, byť se při tom cítila trochu nepatřičně. Byla blízko, a přece se cítila vzdálená. Ale slova ji uklidňovala.
Pak jim Eilea pokynula.
Kera nahmatala torzo kosti vyrůstající ze zad. V té chvíli se neubránila zachvění.
Derk na tom zřejmě nebyl o nic lépe.
Podívali se na sebe. Oba přikývli. Pak zabrali.
Křup.
Keru vyděsilo, jak snadné bylo kost utrhnout...
... ale bezděky pohladila dívku, na jejíž tváři navždy zůstal smířený úsměv.

Když Keru přivedli k troskám budovy, málem se rozplakala. Nemusela být vnímavá na magii, aby cítila velkolepost staré školy stejně jako bolestivost jejího zániku. Naděje prý umírá poslední, ale tady musela utrpět hodně ošklivé zranění.
Lorin chvíli mlčel.
Kera toužila prolomit mlčení, toužila uniknout myšlenkám, které se jí vkrádaly do mysli.
Lorin se po ní opatrně podíval.
Kera mu oplatila nejistý pohled.
Rychle zamrkal.
"Budova Akademie dávno není bezpečná... ale zahrady nám poslouží."
Vedl ji stále dál mezi spoustu dalších lidí.
Kera se cítila, jako by byla pouhou kapkou v moři.
Ale moře bývá pozoruhodně silné.
A naděje ještě neumřela!

Sykot a skřípot se rozlehl malým nádražíčkem. Strojvedoucí se tak jako pokaždé vykloní a mává čekajícím. Na druhé straně nástupiště čeká druhý vlak -- už nějakou dobu tu nependluje jen jeden.
Cestující se hrnou ven, zatímco strojvedoucí se hrne k druhému vlaku předat žezlo a popřát šťastnou cestu.
Rozhlédnou se kolem sebe. Jsou zase tady! Ne na dlouho, ale na pár dní, v klasickém smyslu na prázdniny.
A čert vem, že za těch pár dní budou muset zase nasednout na vlak a odjet zpět do svého světa.
Občas prostoě musíte běžné starosti poslat na vedlejší kolej. Nebo rovnou zaparkovat do depa.

Žil kus od ostatních, tam, kde dřív bývali mágové. Říkali mu Zámečník. Laree nevěděla proč. Vlastně nikdo nemluvil o tom, co dělá, čím se živí, kde se vzalo jméno, které pro něj všichni používají. Občas k němu poslali někoho, kdo viděl či věděl příliš mnoho. Vraceli se, všichni, kteří se k němu vypravili, se vrátili. Ale nikdy nemluvili o tom, co u Zámečníka dělali, nebo co dělal on, cokoli, co by poskytlo nápovědu... A teď k němu dovedli ji.
Laree už věděla. Nemohla to ale říct. Zámečník uměl zamykat pusu na zámek. Na magický zámek, který mohl otevřít jen on.

"A nechceme tomu rovnou říkat PIFKA?" přeptal se někdo ironicky.
"Co prosím?"
"PIFKA. To jakože Pitomost Indukující Faktický Konec Automobilů."
"Blbost... ale PIFKA zní dobře, nemůže to mít lepší výklad?"
"Tak řekněme, že to je... Právně Indukované Fenomenální kreativ... kreativo... Kreativizování Automobilů!" navrhl někdo další.
"Nebo spíš Projev Imbecility Fascinující Kupy Analfabetů..." zamumlá někdo pro sebe. Několik lidí okolo se stejně zasměje.
"No tak, letos máme zatím schválených jen 423 zákonů. Prostě tam dejte štempl a pojďme řešit něco dalšího".
Tak zákon schválili.
A od 1. 1. 2015 se k lidem, kteří měli pěknou pifku na poslance, přidalo pár dalších.

Netrpělivě postávali na nástupišti.
Trvalo to jen chvilku, než se jejich vlak objevil a s pořádným skřípěním zabrzdil. Holt fyzikální zákony platí i pro něj.
Strojvedoucí se vyklonil a vesele jim zamával. Moderní lokomotiva mu na milé povaze neubírala. Taky nějak věděli, že i teď v ní má schované žezlo umožňující mu jízdu po trati.
Rychle nastoupili. Už počítali s tím, že vagony nebyly nejmodernější... a už by je rozhodně nevyměnili.
Vevnitř stáhli okénko a nechali se ještě na chvíli znovu udivit tím, jak málo lidí tenhle vlak zaujme.
Hvííízd!
Vlak vyrazil.
Vstříc světu, o kterém většina lidí jen sní.

Opodál se ozvaly kroky. Přes zavřené oči ale neviděl, kdo se k němu blíží.
---
Monika šťouchla do Tomáše. Oba se rozeběhli k postavě ležící vedle cesty.
---
Vnímal, že k němu někdo přiklekl. A doufal, že to nejsou nepřátelé.
---
Těžko říct, co to bylo za člověka, už to jeho oblečení bylo strašně zvláštní. Rozhodně ovšem nepůsobil, že jen klidně spí.
---
Začínal mít pocit, že tady něco nesedí. Na co čekají?
---
"Neměli bysme radši někoho zavolat? Klidně může bejt mrtvej..."
---
Jestli budou ještě chvíli čekat, tak -- v tu chvíli mu došlo, co je špatně.
"Počkejte, já nejsem mrtvej! My tady hrajeme larp!"

Za chvíli už všichni ví, že dvě děti nejsou na rozdíl od ostatních nejen doma, ale nikde ve vesnici.
Slova trochu bláznivého druida mají najednou úplně jinou váhu.
Skupina vyráží do blízkého lesa.
Ve změti stop se těžko hledá i zkušeným stopařům. Ano, určitě tu někdo prošel téhle noci, ale o moc říct toho říct nedokážou.
Navíc nikdo vlastně neví, kam by děti v noci chodily. Vydaly se snad hledat ztraceného šamana?
---
Stopaři i les kolem nich se rozplynou.
"Tak my už běžíme, ať stihneme autobus."
"Mimochodem, to vás opravdu nikoho nenapadlo zeptat se těch ostatních dětí, jestli něco neví?"

Už jsem si zvykla, že některé programovací jazyky jsou poněkud divoké a že jejich interpretery či kompilátory můžou házet dost zběsilé hlášky. Ostatně, tenhle semestr tomu dost pomáhá.
Psaní ve Schemeu mi objasnilo, proč se říká lost in the stupid parenthesis.
Pět zavíracích závorek vedle sebe? Žádný problém.
Říkali jsme si hlavu vzhůru, budeme dělat Haskell, ten není tak šílený.
Věděli jste, že hláška "neočekávaný středník" znamená "špatné odsazení"?
A teď Prover na základech umělé inteligence.
Pořád nevidím spojení mezi "neznámý stav běhu" a "nepoužívej v komentářích diakritiku".
Tak já jdu asi věřit, že co mě nezabije, to mě posílí...

Zoufalé brouzdání ve snaze ulovit na nějaké stránce inspiraci mě dovede až na stránky obce Černá. Po prolétnutí textu o symbolech následuje další konzultace s Googlem. Tentokrát na téma "Chroustenští z Malovar".
Když přelouskám článek na wiki plný jmen a dat, jen si potvrdím, že to je, alespoň pro mou maličkost, šílený chaos, v kterém se odmítám snažit vyznat. V jistém směru jsem vždy obdivovala a zároveň nikdy nechápala lidi, které tyhle seznamy zajímají a kteří se v nich vyznají.
Ale to, že klepeta ve znaku zřejmě skutečně zbyla po pánech Chroustenských, je dnes náramně zajímavá informace i pro mě.

Tak nějak automaticky otevřu oči.
Je ráno, slunce ťuká na okýnka, ale ostatní jsou ještě zachumlaní ve svých spacácích a zřejmě sladce spí.
Zjišťuju, že v nohou se mi přes noc usídlila jedna z koček. Tváří se velice uspaně a náramně spokojeně.
Nějak nemám pocit, že je vhodná chvíle vstávat.
V poličce si všimnu té knížky. Zpívání o rose.
Kolikrát už jsem jí listovala!
A stejně ji vytáhnu znovu a znovu začnu pomalu obracet list za listem, fascinovaně prohlížet fotky, a pak nechám myšlenky rozletět se všemi směry.
A nepřestanu Ti děkovat, že jsi zanechal nesmazatelný otisk v mém srdci.

Kus před pevností se řadí vojska.
V pevnosti klesá nálada čím dál tím víc.
"Hej, vy tam, pojďte se mnou bránit druhý vchod!"
U brány zůstane hrstka bojovníků.
Vojska v dálce působí ještě děsivěji.
A vzduch zavoní obavami z prohrané bitvy.
Najednou se před pevností objeví bledý mág.
"Chceme vyhrát?" křičí směrem k bráně.
"Anooo!" K odpovědi se postupně přidávají další hlasy.
"Chceme krev?"
"Ano!"
"Čí krev chceme?"
"Lidí!" Teď už nadšeně odpovídají všichni obránci.
"Kdo jsme?"
"Hordaaa!"
Ruce třímající zbraně vyletí vzhůru.
Jen alianční vojska mlčí.
Když Aliance táhne pryč, všichni ví, že bitvy nejsou jen o počtu vojáků.

Vzduchem prosvištěla kulka.
Jo, divokej západ.
Šerif se ukrývá za barelem, co chvíli někdo po někom vystřelí, vzduchem létají sombréra, někteří se nestydí bránit svůj život ani Biblí.
Poblíž zní ržání koní, kteří nesou své majitele dál směrem do bezpečí nebo naopak blíž k jejich budoucím obětem.
S nadšením se očekává příjezd dostavníku, lidi okupují hokynářství a nadšeně odnášejí to či ono zboží.
Každou chvíli se něco semele, jednou přijede doktor, podruhé se objeví Daltonové, a jindy zas lidi zapomenou, jak být dobří v tom, co je pro ně typické.
A potom, v pravé poledne... začne slunce pálit příliš silně.

Vrrrzzz.
Trhli sebou. Nikdo neočekává, že staré dveře nevydají ani hlásku, ale stejně je zavrzání pěkně vyděsilo. Tím spíš, vezmete-li v úvahu, že byli právě na útěku před něčím, co jim nahánělo pořádný strach.
Honem zavřít a pospíchat dál.
Vrrrzzz.
Chodba za dveřmi byla poměrně úzká, ale rozhodně dost vysoká. Tak akorát pro netvora -- ale tohle pomyšlení jim nedělalo nijak dobře.
Poklusem vyrazili. Nevnímali kaluže ani bláto, na to se jejich myšlenky příliš soustředily na jediný cíl, a sice dostat se pryč.
Po chvíli se ale zastavili. Před nimi byla hromádka kostí a pevná stěna. Byli ve slepé uličce.
Vrrrzzz.

Léanne pevně stiskla víčka, ale z jejích očí se vydraly další slzy.
Tráva tlumila kroky, které se ozvaly, ovšem přicházející Gior Léannině pozornosti uniknout nemohl. Usadil se vedle ní.
"Pověz, co dává útes osamocené dámě?" zeptal se nejistě.
"Dobře se tu propadá steskům po domově." Pohled upřený do dálky.
Jemně ji vzal za ruku. "A pročpak jsi tu stále sama?"
"Protože..." zarazila se. To mu přece nemohla říct. Ostatně, neměla šanci. Nebo...?
Oči mu vesele hrály.
Tázavě se na něj podívala.
A on ji k sobě přitiskl, a pak ji políbil.
Poslední Léannina slza se roztříštila v hlubinách pod útesem.

Občas jsem obviňovaná z agresivity.
***
"No, když pominu, jak plýtváš vertikálním místem, nic proti těm zdrojákům nemám."
"Prej plýtvat místem... Tě kopnu!"
"Copak děláš?"
"Velice ošklivým pohledem se dívám na materiály k analýze."
"A nechceš je i číst?"
"Tě kopnu."
"Vyraž, a neubliž si tam."
"Neboj, ty tam nejsi."
"Tě kopnu."
"Ááá... já chci unixí find."
"Alt-F7 v Total Commanderu."
"Tě kopnu."
"A copak děláš?"
"Zatím věci na rétoriku."
"Klaunici?"
"Tě kopnu."
"Mimochodem, kdybych nabízel tvému týmu jídlo, nebrat, je otrávené."
"Tě kopnu!"
"To nezní ani tak jako kočovnické dítě, jako zmatená veverka!"
"Tě kopnu!"
***
Já a agresivní? Nechápu proč.

Nejdřív byly trochu zmatky, kam s námi, kdy s námi, co jsme vlastně zač. Všichni ale byli vlídní, ochotní, a než napadl první sníh, bylo všechno zaběhané.
Scházeli jsme se v Domečku, užívali si schůzky, chodili si říkat o radu, když bylo třeba. Taky jsme se domluvili, že si v Domečku občas uděláme víkendovku.
Občas jsme na něco zanadávali, ale... v které organizaci je opravdu všechno bezchybné?
Domeček, tak jako lidi v něm, nám vždycky poskytoval zázemí. Nejen v mrazivé zimě, ale i když sníh dávno roztál ... a znovu napadl.
O pár let později se změnila ředitelka.
Pak přišla obleva.

Vlak uhání krajinou, ale my se touláme spíše myšlenkami. Jsem oya, ale po téhle hře už to asi nevydrží.
"Koi-koi!"
Ta zmije jedovatá! No dobře, můj havraspárský rozum by mi velel udělat to samé. Stejně se na Dielův zmijozelský odznak aktuálně dost mračím. Když něco, tak má tahle hra být klácením zmijí, ne klácením zmijemi. Grrr.
Diel má světla včetně sakur a měsíce, nasbírané tane, na ba jsou pořád tři chryzantémy. Zato u mě nic. Kdo sakra přišel s nápadem učit na sraze koi-koi? No dobře, možná já.
Odevzdaně vyložím poslední kartu. Yaku žádné.
Diel vyloží a lízne si ... kalich!

Uklidíš lahev do batohu, užiješ si poslední vteřinky pauzy a pak po vzoru ostatních vyskočíš a ťapkáš dál, vstříc dalším nálezům.
Ťapkáš mezi stromy, cestou necestou, pořád za šipkou. Aspoň pokud zrovna nemíří přímo do stromu.
Ťapkáš, přitom zkušeným okem stále odhaduješ, kde bude další zastávka a další skrýš. Někdo začne zpívat a ty se přidáš.
"Já chci mít Garmina a satelity nahoře,
luštit mysterky a multiny v oboře,
od rána po celý den … kešovat jen!"
Ještě stále zbývá dvacet dílků, včetně kompletních zubů. Ale to se najde a uloví.
Dnes jste do drsného kraje přišli dokončit lov zubaté žáby!

Sylva: (Zamyšleně) Někdy mám pocit, že jsme zapomněli snít...
Elena: Myslíš? Vždyť pořád o něčem sníme. O lepší práci, o pozornějším manželovi, o hodnějších dětech, ...
Sylva: Zavrtí hlavou. Nemyslím takhle snít. Myslím spíš jako... Zarazí se. (S mírným nadšením) Pojď za mnou!
Sylva vyběhne z místnosti, těsně následovaná Elenou. Obě ženy projdou zahradou až k malému kopečku. Na kopečku sedí Petr, v ruce drží odkvetlou pampelišku a mluví k ní.
Petr: ... spousta dobrodružství!
Sylva: (Šeptem) Myslím spíš nějak takhle.
Petr: Foukne do pampelišky, chmýří se rychle zmocní vítr. (Nadšeně k odlétajícímu chmýří) Leťte, průzkumníci, nebojte se a poznávejte nové země!

"Cri du chat? Co to sakra zase je?!"
"Chcete genetickou definici?"
Vražedný pohled.
"Já nevím." Do hlasu se mísí zoufalství. "Zkoušeli jsme to odkrokovat v debuggeru, ale je to naprosto nedeterministická porucha a prostě se nám ji nedaří vyvolat v době, kdy bychom o ní taky něco zjistili. Stejně u těch ostatních. Chce to seed, ale toho by si všimli."
"Tak zkontrolujte konstruktory! Projděte znovu kódy třídy, někde to tam být musí. U zvířat takové problémy nemáme."
Tiché zamumlání. "U zvířat se na to spíš nepřijde."
"Každopádně něco dělejte! Savec měl být dávno odladěný, a zatím nemáme ani beta verzi."

Přes stránky ostravských skautů se našla útulně působící klubovna v Zábřehu. V seznamu byla sice až poslední, ale vypadala dobře a v zamýšleném termínu byla volná. Cena tradičně příjemná, vybavení podle fotek velice dobré, dostupnost z nádraží byla též slíbená slušná.
Srazy se na skautských klubovnách pořádají už spoustu let, tak bylo krajně nepravděpodobné, že by se zrovna tentokrát zrovna ubytování nějak pokazilo. Raději se pečlivě připravoval program a všechno kolem.
Určitě by se dalo statisticky prokázat, že když vám dvě hodiny před organizovanou akcí zvoní mobil, máte průšvih.
"Drobný problém. Ten Zábřeh není Ostrava-Zábřeh, ale Zábřeh na Moravě."

"Možná tahle sukýnka?" snaží se prodavačka.
"Ta rozhodně ne, má celkem úzký pas, byla by moc těsná."
Za chvíli se prodavačka vrátí a nese na pohled moc hezkou halenku.
Paní si ji zvědavě vezme do rukou, ale hned ji vrací: "Ne, má příliš ostré švy."
Pak přijde další sukýnka -- ze špatného materiálu.
Spousta dalších věcí, zavržených pro to či ono.
A potom ty šaty. Jasně červené a možná trochu plandavé. Nevyrovnají se šatům pro princezny. Ale paní s dcerkou je jdou zkusit.
Obyčejné červené šaty těžce kontrastují s bílými obvazy po celém těle -- ale krásně ladí k nadšenému dívčímu úsměvu.

Vždycky se něco pokazí.
Třeba se vám takhle stane, že na všech počítačích konečně úspěšně běží instalace, vy si jdete uvařit zasloužené kafe, a když zapnete rychlovarku, všechny počítače se nespokojeně vypnou.
Nebo je všechno v pořádku nainstalované, až na to, že nefunguje výchozí editor, kompilátor, a vlastně ani odevzdávání. Tak to napravíte a zjistíte, že jste úspěšně rozbili přihlašování.
A když náhodou neselže technika, tak aspoň zjistíte takové maličkosti, jako že naivní řešení získá čtyři pětiny bodů -- pročež půl hodiny před začátkem opravujete vstupy.
Takže pokaždé, když účastníci programovací olympiády usedají ke strojům, považují to organizátoři za malý zázrak.