Moje články

Něco není v pořádku. Něco se děje. Slyším dusot koní. Ale ne koní z našeho stáda. Někdo se blíží! Pozvednu hlavu. Ihned zamířím pohledem k místu, kde jsem slyšel dusot kopyt. Vidím koně, na kterých někdo sedí.
"To nevypadá dobře." Otočím se a zařehtám na své stádo:"Utečte! Něco se blíží!" Stádo se rozběhne pryč, já ne. Musím zjistit kdo to je, kdo využívá koně, ohrožuje mé stádo.
Smyčka spadla koni na krk. Byl chycen.
"Pojď ty mrcho mizerná, pojď!" křičí na mě, ale já je neposlouchám. Příroda mě volá zpět. Vzpínám se co můžu, ale lidé mě táhnou pryč.

"Tak, a teď jsi vinen."
"Proč?!"
"Protože jsme se tak usnesli."
"Ale to nemůžete."
"Ale můžeme."
"Jaké na to máte právo?!"
"Právo? Všichni lidé jako ty jsou vinni. Bez výjimky."
"Musíte mě předat řádnému soudu, jen soud má právo mě shledat vinným či nevinným."
"Nemusíme tě soudit, stačí když odvoláš, co jsi řekl."
"To co jsem řekl, nikdy neodvolám!"
"Neodvoláš? V tom případě ti není pomoci. Ani přímluva císaře tě nezachrání. Pamatuj, kdo rozbourává a pomlouvá církev je normální sprostý kacíř a jeho život končí peklem. Dáváme ti poslední šanci. Odvoláš to?"
"Ne, neodvolám!"
"Dřevo je už připravené..."
"Zapalte hranici!"

"Hele, můžu ti říct jedno slovo?" promluvil chlapec ze školky na druhého.
"Jaký slovo?" zeptal se druhý.
"Včera jsem ho slyšel od sourozenců. Ale myslím, že je sprostý."
"To nevadí. Já to nikomu neřeknu. Tak, co to je?"
"Přizdisráč. Slyšel´s to někdy?"
"Ne. Proč vlastně myslíš, že je sprostý?"
"No, když ho sourozenci říkali, měli úplně červený tváře a byli strašně naštvaný."
"Aha, ale to nemusí znamenat, že je to sprostý. Mně se stává, že mi ségra podstrčí nějaký slovo, abych neříkal opravdický sprostý slova."
"No, ale oni to říkali, když byli na internetu."
"Na internetu?"
"Byly tam nějaký sovy..."

Šel muž po cestě. Cesta byla dokonalá. Všude bylo rostlinstvo či zvířectvo. Ale to bylo vše. Muži něco chybělo. A vtom se objevila žena. Připojila se k němu a šli dokonalou cestou dál.
Po chvíli, či dlouhé době, došli k rozcestí. To mělo dvě cesty. Cestou vpravo ubývalo všeché krásy a cestu ovíjeli jen hadi a další příšery pekelné. Cesta vlevo byla stále krásná a naprosto rozdílná od druhé.
Tehdy se muž a žena rozdělili. Žena zvolila cestu pravou a muž levou. Hned se ale cesty spojily a krásná zanikla. Poté šli oba špatnou cestou, až jim skončila kamenem. Smrtí.

"Pane učiteli Kiliáne, co znamená slovo transakce?" ptaly se děti učitele.
"Transakce?" zeptal se rozpačitě, ale poté znaleckým hlasem odpověděl: "No... Jednoduše si transakci rozdělíme na dvě slova. Tran a sakce. Slovo tran se nejvíce podobá anglickému slovu train. Kdopak mi řekne, co to znamená?"
"Já, já!" vykřikoval kluk úplně vzadu.
"Ano, vy Dominiku," vyvolal ho učitel.
"Train znamená vlak."
"Ano, správně. A slovo sakce je odvozené od slova sekce. Takže vlaková sekce. Je to všem jasné? Dominiku, vysvětlete tento pojem."
Kluk zahanbeně sklopil hlavu. "Nevím."
"Nevíš?! Nikdo neví?! Tak... Tak máte domácí úkol."
Počet nesplněných DÚ se okamžitě zvýšil.

"Co to držíš v ruce?" zeptala se maminka opodál sedící dcerky.
"Klacek," odpověděla.
"Ty jím šťouráš do toho mraveniště?"
"Jo. Mravenci mě pokousali."
"Pojď sem, ke mně na klín."
"Už jdu, mami."
*
"Tak, už to chápeš? Mravenci mají taky svůj život. Když jim strkáš klacek do mraveniště, je to jako by k nám někdo přišel a obrovským kusem dřeva nám zničil dům."
"Ale oni mě pokousali."
"To dělají, protože jim tam chodíš a třeba i nějakého zašlápneš."
"Aha, už to chápu."
"Teď si běž dál hrát."
*
"Mami, koukni, támhle rostou pampelišky."
"Ano, vidím."
"Já ti natrhám óbrovskou kytku."
"Pampelišky taky..."

"Pochodem v chod!" zavelel velitel mužstvu. "Levá, levá..."
"Pane, kdy si odpočineme?" ozvalo se z řad.
"Ticho tam! Odpočineme si u pravé stoličky! Levá, levá..."
"U pravé stoličky? To je moc daleko!" začalo si stěžovat celé mužstvo. "Máme málo cukru!"
"Dobrá, odpočineme si teď, nějaký cukr nám snad spadne." odpověděl velitel.
"Tady máš bonbón."
"Díky, jsi moc hodná!
"Hele, cukr! A hodně!" začalo křičet mužstvo a cpalo do sebe množství cukru.
"To byl bonbón. Já už se vyznám!" křičel velitel prodírajíc si cestu k cukru.
"Jedl jsi něco?"
"Bonbón od Evy."
"Vyčistit zuby, hned!"
"Pomóc! Ví o nás! Zubní kartáček!"

Fyzik: "Kdyby byl vztlak vzduchu o 33,98 % větší, olověné kruhy by měli hmotnost 1,47 kg, padali-li by z výšky 102 km nad zemí a měli by rychlost 95 km/h. Pak by to bylo skoro možné. Při teplotě vzduchu 563 °C by se změnili v tekutinu a minutu poté by se zcela vypařili. To by vypadalo jako rozplynutí."
Jazykovědec: "Je naprosto nemožné, aby se olověné kruhy rozplynuli ve vzduchu. Olověné kruhy se tak maximálně rozplynuly. Jsou přece neživotné."
Křesťan: "Já beru olověné kruhy jako naše hříchy. A tyto kruhy se s pomocí Boží mohou rozplynout a to kdykoli a kdekoli."

Převracím se na mé posteli.
"Musím usnout! Co nejdřív!" říkám si v duchu a svírám víčka co nejvíce můžu. "Na tomhle boku nejde usnout! Na druhym taky ne!" převaluji se z boku na bok. "Takhle se spí dobře," lehnu si do pozice, ve které ležím z půlky na břiše, ruce mám pod hlavou a nohy mám kolmo k tělu vystrčené nahoru.
"Už se těším. Za chvíli usnu. Určitě usnu!" všimnu si jak ležím, povzdechnu si a lehnu si na bok.
"Už brzy usnu!" mám chuť začít jásat, ale pořádně mi ani nedochází proč.
"Za chvíli se ponořím do říše snů!

"Pane, už se blížíme k domu." vykřikl myšák sedící na předku kočáru, popohánějíce tažné veverky skákající přes stromy.
"Dobrá, sjeď ze stromu a zastav támhle před myším vchodem." odpověděl tlustý myšák sedící uvnitř kočáru. Kočár se zastavil před dírou ve zdi, která vedla do domu.
"Veverky prozatím propusť, pak si je když tak zavoláme. Potom přijď za mnou." řekl tlustý myšák a zmizel ve vchodu. Sluha hned za ním.
"Ahoj bratře, jak se máš?" řekl vyhublý myšák z domu právě
příchozímu.
"Dobře. Hele jsi nějak hubený, držíš dietu?"
"Ne, jsou tu myší pastičky." Vtom se za nimi ozval výkřik myši.

„Kde je tvůj táta?“
„Na cestách.“
„Na cestách? Aha, a není ti bez něj smutno?“
„Ne, proč by mělo?“
„No, jestli je na cestách, tak se asi hned tak nevrátí.“
„Ale táta necestuje. Otec značí cesty turistickými značkami.“
„Tak takhle to myslíš. No, a jak se mu daří, při tom značení cest?“
„Hele, když jsme spolu na prvním rande, bylo by možná lepší, kdybychom si povídali o sobě navzájem.“
„Máš asi pravdu. Ale já jsem ti už skoro vše řekl.“
„No, tak ti něco povím já, Honzo.“
„Ty mě? A co bys mi jako řekla?“
„Třeba něco o mém otci…“

"To je úžasné, vy jste přijel z budoucnosti?! Strojem času? To je úžasné!" vykřikoval hlasitě kluk z vesnice poté, co se shodl na správném jazyku s mužem budoucnosti.
"Ano, pocházím z roku 3442. Stroj času je novinka, já jsem takzvaný beta tester. Tohle je tvůj dům?"
"Ano, je. Líbí se vám?"
"Moc vybavení nemá... Zapomněl jsem se vlastně zeptat, do jakého roku jsem přijel."
"Je březen 1914."
"1914? To byl zastřelen ... Vlastně nic."
"Říkal jste, že se jmenujete Rododo Kongado?"
"Ano, jistě. Ale co je tohleto?! To je strašné! Vždyť tam jsou lidé tak malí a hnusně černobílí!"
"Myslíte noviny?"

"Já jsem strašně unavenej! A musím ještě napsat čtenářský deník! Bůůů!" rozbrečel jsem se.
"Nebreč Kiliáne," oslovila mě má sestra, "pusť mě k tomu."
"Ne, musím to zvládnout sám!"
"Nemusíš! Tak, vždyť tady už zápis máš."
"Musíme mít dva zápisy."
"Dobře, co si četl?"
"No, Pána prstenů - Návrat krále."
"Dobře, připomeň mi, jak to začíná."
"Jak Gandalf s Pipinem jedou do Minas Tirith."
.
.
.
"Tak, hotovo."
"Ještě musím udělat ilustraci."
"Ach jo. Dobře, nakreslím ti Gluma."
"To udělám já."
"Ne!"
"Jseš fakt skvělá, moc děkuju. Nevím, jak se ti mám odvděčit."
"Odvděčíš se mi, když nebudeš psát úkoly v deset hodin!"

"Zapomněli jsme název! Máme na to dvě minuty. Jak tuhle povídku pojmenujeme?"
"No přece podle toho zvířete."
"No, a jak se jmenovalo to zvíře? Já na to úplně zapomněl."
"Jmenuje se přece... Jmenuje se... Člověče, já jsem taky zapomněl. Ale jak to teda pojmenujeme?"
"Co třeba punková nutrie?"
"Punková nutrie? Co to je?!"
"To nevím, ale nikdo to neví, takže můžeme doufat, že to učitelka taky nebude vědět."
"Dobře, takže punková nutrie."
"Ferdo, Martine, čas na vymyšlení názvu vypršel. Pojďte sem a přečtěte nám vaši povídku."
"Punková nutrie.
Toto zvíře žije v Africe, živí se masem, je nazýváno králem zvířat..."

"Chci vám ukázat veledílo mistra Devinse, malovaný dům." promluvil průvodce na lidi.
"A co to jako je?" ozvalo se z davu.
"Prosím, abyste si nepříjemné poznámky nechali stranou, avšak pokud jste otázku mysleli v dobrém, rád vám odpovím. Tento dům je zhotoven jenom z materiálu, který je podobný kartonu. Avšak je pevnější a kvalitnější. Je tu jedna skutečná část a to když vejdete - předsíň. Vše ostatní je namalované - schody, pokoje, místnosti, prostě vše, Dokonce i zvenčí je vidět do oken, která vypadají jako opravdická. Podle mě je to umění. Otázky? Ano, vy tam vzadu."
"Jaké byly výdaje?"
"Asi čtyři miliony..."

"Safra, hej Davi, co je dneska za téma?!"
"Hlavně klid."
"Já jsem úplně v klidu. Tak mi prosím řekni, co je za téma."
"Vždyť jsem ti to už řekl. Téma je Hlavně klid."
"Aha, tak takhle to myslíš. Počkat, co je to za téma?! Jak na to mám něco vymyslet?"
"No, to nevím."
"Jo, jo, děkuju. Teď budu muset být asi hóódně v klidu, jinak nic nevymyslím."
"Hlavně klid."
"Mlč už, prosím tě. Co mám napsat? Hlavně klid. Hlavně klid. Musím být v klidu. Nerušte mě prosím!"
"Kiuiáne, Kiuiáne, puosím puecteš mi knížku?"
"Jak mám v týhle domácnosti napsat drabble?!"

On je tak úžasný! Je tak měkký, příjemný, prostě skvělý! Přes noc je úžasný. Vydrží se mnou až do rána. Poté bohužel musím odejít do školy. Když se vrátím, on tam na mě vždy čeká. Vždy příjemný čeká, až k němu přijdu. Když si s ním po škole odpočinu, musím sice dělat některé otravné věci jako třeba věšení prádla, nebo například dělání domácích úkolů. A přece, vždy, když se unavím, můžu se na něj obrátit. Večer ulehnu, a on je zase se mnou. Avšak nejlepší na něm je jeho dokonalý tvar. Díky němu ho tak moc miluji. Miluji svůj polštář.

"Lev! Zavřete dveře, zaklapněte závory! V mé síni se objevil nemejský lev!" vykřikoval král Eurystheus míříce do sklepa.
"Pane?" podivili se sluhové, ale přece vzali oštěpy a meče a zamířili do královské síně. Uviděli tam jen Hérakla držícího něco za zády, jak se zhluboka směje.
"Hérakle?! Co se stalo pánovi, že se tak vylekal?" zeptalo se služebnictvo Hérakla.
Hérakles se ještě jednou zasmál a poté mlčky zvedl nad hlavu kůži toho lva...
"Pane, pane, ten kdo vás vylekal byl jen Hérakles."
"Ne, určitě to byl lev."
"Byl to jen Hérakles v kůži nemejského lva. A prosím vylezte z toho sudu."

"Viděli jste ta světla? Někteří říkají, že to byl král duchů! Mířil k ústí Anduiny."
"My a vzdát se? Jen vy tři nás nemůžete zastavit. Cha cha," zasmál se kapitán černého loďstva po tom, co jim Aragorn učinil nabídku.
"Legolasi, vystřel mu šíp těsně vedle hlavy," řekl Aragorn.
"Dobře, Aragorne," odpověděl Legolas. "Gimli, nestrkej do mě..."
"Dorarsi! Vy jste ho zastřelili!" vykřikl ihned kapitán loďstva. "My se pomstíme! Nenecháme vás naživu ani chvilku! Nabít děla!"
"Pane, chceme splnit náš závazek. Nechte velení na mě, my si s nimi poradíme," objevil se za Aragornem král duchů.
"Poté vás propustím." odpověděl Aragorn.

"To by byla úleva, kdyby bylo více lidí takových, jako je Abrahám." promluvil Bůh k Ježíšovi.
"To ano, Otče," odpověděl Ježíš. "Mimochodem, neslíbil jsi mu náhodou, že bude otec velkého národa? Možná bys mu už měl dopřát dítě."
"Já vím, Synu. Ale chci je ještě jednou vyzkoušet. Zavolej sem Ducha Svatého."
"Sáro, přichází hosti. Připrav nějaký chléb, maso a k pití mléko a smetanu."
po přivítání a dlouhé debatě
"Říkám vám, Sáro a Abraháme, do devíti měsíců budete mít syna!" řekl nakonec jeden z poustevníků.
"Měl jsi pravdu, Synu, jsou to dobří lidé. Dítě mít budou, protože pacta sunt servanda."

"Zavolal jsem tě, protože tě chci požádat, aby sis promluvil s Noem. Plavíme se už čtyřicet dní a čtyřicet nocí a stále žádné uklidňující zprávy," řekl král zvířat lev starému papouškovi Dondo.
"Dóbře," odpověděl Dondo a odletěl za Noem.
"Nóe," řekl Dondo, když přiletěl za Noem, "král zvířat si stěžuje, žé se plavíme už móc dlouhó a chce vědět, jéstli se situace nezlépšuje. Máš nějaké zprávy, Nóe?"
Noe řekl: "Mám výborné zprávy, vypustil jsem několik ptáků - havran předevčírem nic nenašel, musel se vrátit, holubice včera přinesla olivový lístek a dnes se už nevrátila. Koukni, tamhle je vidět kousek modré oblohy!"

Bylo k večeru - třicátý březen -
večerní březen - byl drabble čas.
KaTužčin zval ku drabble hlas,
kde sosácká zaváněla stránka.
O drabble šeptala sova;
stojednaslovné povídky nejsou drabble žel,
svá drabble sova lidem pěla,
člověk čtením šťastně vzdech.
Povídky všemožných fandomů tajemných,
byly čteny, již žádný bol,
sto slov je obepíná kol a kol;
drabble jsou i v světech jiných,
v mobilech a na tabletech,
uzdravení je v drabblatech.
Dosáhly i oblohy skvoucí,
až do nebes nám vzešly
až se - z milosti k nám vroucí
změnivše se v povídky jiskřící -
opět se zde sešly.
Už je tady zas. Duben Měsíc Drabble.