Moje články

Byla tuhá zima a rampouchy rostly odevšad. Mimo jiné i na naší schránce. Smáli jsme se, poněvadž to vypadalo, jako by jí vyrostly zuby.

Úsměv nám měl ale z tváří brzo zmizet...

Zazvonil pošťák, ruku od krve. V očích měl děs a chvějivě zašeptal: "Vaše schránka..." Nedomluvil, ale začal se třást a zmenšovat, až před námi stála další schránka, která vydávala zlověstné zvuky a řinčela rampouchy. Zabouchli jsme dveře a mohli se jen zděšeně dívat oknem jak naše schránka (a bývalý pošťák) kousají stále více lidí a ti se kvůli tomu také mění v schránky.

Došlo mi to.

Nemrtvá schránka

*Rozdrtil v ruce kámen na prach.
To mě má ohromit?
*Roztavil v ruce zlatou cihlu.
Patetické...
*Flákl do domu a on se zřítil.
Slabé...
*Skopl Eiffelovku.
Směšné...
*Přeskočil La Manch.
Ubohé...
*Snědl Temelín.
Laciné...
*Vypil Pacifik.
Snadné...
*Porazil Leviathana.
On existuje?
*Ochočil si Godzillu.
To umí každej...
*Strčil slunce do mrazáku.
Ochladilo se nám...
*Odpálil Měsíc z Mléčné dráhy.
Stejně mě štval odliv...
*Otrávil kometu.
Halley tě prokleje...
*Zadusil černou díru.
Pff..
*Porazil Chucka Norrise.
Okej, to je celkem drsný!
*Porazil Járu Cimrmana.
Jak mám tohle beatnout?
*Prorazil pěstí časoprostor a zničil vesmír.
...

Než Bůh stvoří svět znovu, dáme remízu.

Nikdo tomu nevěřil. Mysleli jsme, že to jsou jen legendy...

Na začátku jen žrala ponožky. Nic neobvyklého, říkali jsme si. Pak naše pračka začala skákat a shazovat předměty ze svého hřbetu. Neobvyklé? Možná. Nebezpečné? Nemožno!

Když jsme poznali její pravé úmysly, bylo už pozdě. Pokoušeli jsme se ji zabarikádovat v koupelně, byla ale příliš silná. Věděli jsme, že ji nesmíme nechat dostat se k ostatním pračkám a šířit revoluci...

Bylo ale už pozdě.
Vodovodní potrubí...

***************************

Neplánují vyhladit všechny lidi, pár jich potřebují. Čekám na slyšení, ale mám naději. Koneckonců, znám jejich šéfa. Snad si nevzpomene, jak jsem mu rozbil dvířka...

Když jsem byl malý, vyprávěla mi maminka příběhy o lesní víle, která tančí na světle luny a zpívá píseň noci. Vždy jsem ji chtěl vidět a slyšet její hlas.

Dospěl jsem a rozhodl se, že lesní vílu najdu a poslechnu si její píseň. Přišel jsem do lesa, prosekl sekyrou led a v odrazu vodní hladiny ji spatřil. Ale její zpěv jsem slyšet nemohl. Natáhl jsem tedy ruku a chytil lem jejích šatů.

Měsíc pohasl a les zčernal.
Ohnivý muž ve strachu skočil do jezera a vodník vzlétl v oblaka.
Tráva se rozpadla v šedavý popel.

"Moje nevěsta," odfrkl soumar soumraku.

"
Byl to rozkaz, který jsme nemohli neuposlechnout.
Neměli jsme na výběr.
Nechtěli jsme to dělat.
Bylo nám jich líto.
Kdybychom se mohli rozhodnout svobodně, nikdy bychom to neudělali.
Kdybychom neuposlechli, skončili bychom stejně jako oni.
Snažili jsme se jim přilepšit...
On za to mohl...
On nám vyhrožoval...
Jsme nevinní!
"

A stejně... Když nějakého slyšíte v televizi, vzedme se ve vás plamen hněvu. Když o někom čtete v novinách, dělá se vám zle. A když uvidíte číslo na předloktí, vytahujete nůž.

Blut und Ehre

Ne. Nedostali jste rozkaz utéct spravedlnosti, skrýt se a žít spokojený život.

Ani já nejednám pod rozkazem.

Ztišila hlas a shrnula si vlasy z čela.
"Já," řekla a každé další slovo jako by vydávala jen silou vůle, "já jsem ti to chtěla říct už dávno." Otřela si zvlhlé oči.
"No ale pak, pak se to stalo a já nevěděla co mám dělat... Ale slíbila jsem si, že tě najdu. Že tě najdu a řeknu ti to. Já tě miluju!" vyhrkla, ale do očí se mu nepodívala. Bála se, co v nich uvidí.
Na chodbě se ozvaly hlasy.
"Vydrž tu, hned se vrátím," řekla mu a zmizela.

Samozřejmě, že tu bude.

Stejně jako těla v ostatních chladicích boxech.

Ticho. Léta vládlo ticho. Umění mluvit bylo zapomenuto. Prohrály.
A pak se ozval hlas. Hlas čistější než skřivánek a mocnější než mořský příboj. A všechny oči se otevřely a probudily se z nečinného spánku. A hlas zněl dál.

Hlasitý příboj skrývající skalní útesy. Zpívající národ. Svobodný národ.

A pak se ozval druhý hlas. Sledoval první, ale přece žil sám. Hlasy pěly píseň svobody. A ta zněla čím dál silněji.

Vězení se otřásalo pod stovkami krásných silných hlasů, hlasů, jež už léta nikdo neslyšel. A mříže se rozpukly, zámky rozskočily a národ byl opět svobodný.

Sirény byly svobodné.

A království padlo.

Půst je obtížná doba. A já, jakožto správný křesťan se postím od něčeho, co je mi velmi, velmi drahé. A ano, o nedělích prý mohou kajícníci od svých sebezáporů upustit, ale to by nebyla žádná výzva, což? A tak prožívám půst zkroušeně, s jedním jasným cílem v budoucnosti. Jo, Svatý týden, fajn, ale má nejzářivější hvězda se nachází někdy po vigilii, po Vzkříšení Páně, až dorazíme domů. Ptal jsem se matky, zda jí nebude vadit, když o této přesvaté noci budu pár hodinek bdít. Povolila, netušíc, jak tyto hodiny hodlám strávit. Zasednu k počítači a budu celou noc hrát Hearthstone...

Beránek v rouše beránčím
dobro děl a činil,
ni žádného nevinil,
ni vlky v rouše beránčím.

Na kletby, spílání mlčel,
nenávist vší překonal,
úsměvem vždy obdaroval,
i přes vší urážky mlčel.

Avšak lidé zatvrzelí
lásku jeho nepřijali,
nenávistí překonali
a srdce svá zatvrzeli.

Když mu jednou řeklo dítě
Lépe nám bude, když nebudeš
Budem se radovat když zemřeš
Všechny milovat, řeklo dítě.

Tento muž znal trest za ten hřích
Věděl, že trestem je věčné peklo
Však když na něj dítě promluvilo
Poznal že jen jediná cesta

"Radujte se, neb ten, kterého nenávidíte už není. Už nikdy nebude," zní dětský smích.

Když první kus nebe spadl na zem a za ním začal padat sníh zanechávající krvavou stopu, všichni věděli, čí je to chyba. Všechny bílé myšky byly vyhlazeny, ale nebe padalo dál. Modrý slon byl obviněn a sťat, obloha ale zbělela ještě více a zaplakala v podobě zářivě temných krystalů. Stromy prchly z povrchu a zahynuly v zemi, vystrašeny, tím, co se stalo drakům. Moře začalo hořet a všechny živé ryby na souši byly obětovány neznámým bohům. Pak, když Měsíc pohltil slunce, začali lidé pochybovat o své ceně. A když Země začala opět žít, zbyl na ní už jenom mistr popravčí.

Smrtelná rána a padající střepy. Nejlepší přítel, jediný přítel a nyní vinno smrtí! Sedm let neštěstí následovaných věčností utrpení. Nekonečné světlo, zlatavá brána a tvář klíčníka. Ta zamračená tvář! Zástupy vrahů, tyranů a zločinců a pro všechny nakonec úsměv a otevřené dveře. Zamračená tvář, zamračené nebe, oheň. Nekonečná bouře, strach a věčnost.
Ve střípcích leží odraz kozlí hlavy. Odmítnutí daru, odmítnutí naděje, odmítnutí oběti, odmítnutí života. Padlí se radují, Matka pláče a Beránek mlčí. Ach, to mlčení! Boháč od Lazara při nebeské hostině, vrah děťátek ve věčné radosti. A smutný pohled Beránka!

Vzkřísen na nemocničním lůžku se rozhodl žít. Věčně.

Ležel v trávě a koukal do světla. Světla, které vždycky bylo, které je a které už nebude. Noc, která byla již sto let mimo existenci, měla opět přijít. Otočil hlavou a zahlédl postavu. Na hlavě jí smutně visela lví hlava. Ústa se pohybovala, ale hlas zamrzl v ústech. Světlo, které bylo, které je a které nebude, začalo prchat před nocí, jejíž přítomnost oznamoval smutný prorok se lví hlavou. Noc se po sto letech vynořila a začala pohlcovat bývalé království světla. Pohlcená tráva se měnila v hedvábí, voda ve víno, světlo ve tmu. Krásné dny nadcházely, sto let věčné vlády noci.

Nedávno jsem v polorozpadlé knihovně opuštěného města našel velmi starý bestiář. Dočetl jsem se v něm o mnoha tvorech naprosto nevídaných schopností a vlastností. Neznámí jsou pravděpodobně proto, že všichni vyhynuli jednoho roku před pár sty lety.
Nedlouho poté jsem pročítal kroniku Melezornie (kraj proslulý právě svými nestvůrami), ve které jsem se dočetl, že právě sedmnáctého roku vlády Sagarmatha III. se jeden mladý kouzelnický učedník vydal na svou cestu bojovníka, což je obřad, jehož cílem je zabít jednoho tvora oficiálně uznaného za škodnou nestvůru.
Zametloděj byl vždycky megaloman...
"Proč zabít nepřítele a obávat se útoku druhého, když můžu vyhladit všechny?"

"Zametloději, porazil tě vůbec někdy někdo?"
"Mnohokrát."
"A kdo?"
"Má sestra. Dvojče, jednovaječné. Už v lůně naší matky se se mnou porvala, aby se narodila dřív. Matka to bohužel nepřežila..."
"A to tě porážela i po vystudování tý tvý magický univerzity?"
"Samozřejmě, vystudovala ji o pět let dřív!"
"A co se s ní stalo?"
"Náhle těžce onemocněla. Zemřela do pár dnů."
"Tak, to je mi líto..."
"To nemusí, ani moc netrpěla. Při svém kořínku by vydržela dýl, tak jsem prokletí radši každou noc obnovoval..."
"Když jdeš se svým protivníkem k soudu, učiň vše, aby ses ho ještě po cestě zbavil..."

„Říkal jsi, že jsi schopen mluvit s nadpřirozenými bytostmi?"
"Samozřejmě, že umím!"
"A jak to děláš?"
"Je to vysoký stupeň magie, při kterém musíš uvolnit velké množství energie, které naruší bariéry, díky čemuž máš pak možnost navázat kontakt s nadpřirozenem. Navíc taky musíš umět skvěle kontrolovat svou manu, jakýkoli výkyv by mohl kontakt zrušit. Ale stejně si s tebou většinou nikdo nadpřirozený povídat nechce."
"Aha, takže vysoký stupeň magie, říkáš. A nejde to nějak jednodušeji, myslím bez magie?"
Zametloděj se pousmál a ukázal na makové pole vedle nás: "Ano, to jde."
"Magie je jen jednodušší cesta k přirozeně dosažitelnému cíli."

"Sofie se svým plamenometem se postará o ty dva ledový týpky, Jáson mezitím připraví dva prokleté meče, kterými možná porazíme ty dva upíry. Já se porvu s tím šestnáctimečovým pavoučákem. Herberte, ty zkus zastavit toho obra s raketometem a ty, Mino, zneškodni toho ostřelovače. Vy ostatní braňte Zametloděje, který zatím připraví hromadné omračující kouzlo. Jejich dračí zub musíme mít! Až nás Dragy přemístí, máme tak vteřinu a půl, než si nás všimnou. Nějaké nejasnosti?"
"Kde je Zametloděj?"
Na místě, kde jsme měli bojovat, jsme našli jen hromadu bezvládných těl.
"Nikdo nemá rád čekání," pronesl Zametloděj. "Tak jsem je ho zbavil."

...byl úspěšný absolvent Královské univerzity magické a členem spolku Bílá hůl. Pracoval také v králových osobních elitních jednotkách. Ve třetí válce s Nemrtvými se neúčastnil hlavních střetů, ale po pádu pevnosti Sahel se vrhl do středu nepřátelských bojovníků a udělal v historii Království zatím největší sebedestruktivní výbušné kouzlo, jež boj na tomto místě definitivně ukončilo. Po skončení války mu král předal vyznamenání za statečnost, jež bylo připevněno na jeho rakev.
Zametloděj svinul svitek a uložil ho zpět do police.
"A o tvé nekromancii tam nic není?"
"Zametloděj je mrtvý," ukázal na svitek.
"Pro svět jsem umřel. Smrt mi dala volnost."

Nepřítel byl chycen a Zametloděj si s rozkoší připravoval své tříštící kouzlo. Muže však najednou setla má katana.
Čaroděj si vykouzlil magické čepele a rozešel se ke mně. Nemohl jsem se pohnout. Jednou čepelí mě "chytl" za krk, druhou pak hyzdil mé tělo. Naštěstí mi narušil plicní oběh a já omdlel.
Zametloděj seděl na kameni a usedavě plakal: "Proč?! Proč?!!"
"Protože jsem chtěl vidět, jak vypadáš, když se naštveš," odpověděl jsem obvazuje si krk.
Zvedl se a jeho kouzla na mne začala pršet jedno po druhém...
Roztržení těla v půli obvykle moc nebolí, protože do pár vteřin umřete. Ale já?

"To byl úžasný výkon, Zame, jak ses naučil takhle střílet?"
"Uvědomil jsem si, že potřebuji rychlou zbraň. Pokud jsou nepřátelé dostatečně hbití, nemůžu je vyřídit kouzlem, pouze si je udržovat od těla. Oni se po chvíli rozhodnou pro jeden konečný útok. Já to očekávám a útok odkloním. Mou reakcí z míry vyvedení nepřátelé pak na kulku zareagovat nestihnou.
A jak to, že umím tak skvěle mířit? Vytrvalost, technika, píle... a taky prokletí kulek krvelačností."
"To ale znamená, že kulky jdou po nejbližším cíli, takže i po nás, ne?"
Zametloděj se mlčky otočil a odešel.
"Nemáte se mi plést do cesty."

Zametloděj nepřítelem očividně pohrdal. Pravačkou po něm vrhal slabé ohnivé koule a levačkou ho udržoval v bezpečné vzdálenosti. Nepřítel byl obratný a ohnivým koulím se vyhýbal, ale se svou katanou se se Zametlodějem měřit nemohl. A na rozdíl od čaroděje se unavoval dosti rychle. A když už to vypadalo, že je na pokraji sil, a kouzelník už připravoval své finální kouzlo, muž bleskurychle vyskočil a střela z jeho v raketomet přeměněné katany se pod úderem černého blesku určeného majiteli roztříštila. Zametloděj poté kovbojsky rychle vytáhl revolver a sestřelil ve vzduchu úhybu neschopného útočníka.
"Ty nehraješ fér, proč bych měl já?"

Plán byl jasný. Mezitím co Zametloděj bude připravovat ty svoje magický blbosti, my ostatní ho budeme bránit. Namaloval nám kruh, kam se nepřátelé nesmí dostat. Ti však pochopili naše záměry a přešli do průrazné formace. Všechny jejich útoky se zaměřily na jedno místo (shodou okolností to moje) a všichni chránili toho, který běžel mezi nimi. Mým spolubojovníkům se podařilo rozbít nepřátelský šik a já jsem se měl vypořádat s tím uprostřed. Ten však zmizel...
Vzápětí jsem za sebou uslyšel výkřik, jak se mužovo spálené tělo na čáře kruhu zhroutilo.
"Nevěřil jsem, že mne ubráníte, a tak jsem ten kruh zaklel."

Stál nad propastí.
Každému dokázal pomoct, každého utěšit, jakékoli dva lidi vzájemně usmířit. Dokázal trpělivě vyslechnout, pochopit a poradit. Na každého si dokázal udělat čas a to i na úkor vlastních plánů. Za žádnou pomoc nic na oplátku nežádal a nedokázal o sobě poslouchat chválu, vždy musel odejít. Do každého viděl, ale nevyužíval to k trápení ostatních. Dokázal dopomoct něčí lásce a velmi rád pozoroval šťastné páry. Vždy stál nad propastmi lidských vztahů a vždy je zasypal.
Stál nad vlastní propastí. Nad propastí svého života. Pohlédl do ní a když nedohlédl konce, spokojeně se usmál a vrhl se do ní.

Na místě mi do břicha vypálil sedm kulek. Položilo mě to na zem, jak jsem byl překvapený. To mne tedy, musím se přiznat, opravdu trochu rozčílilo, a tak jsem se zvedl a sedmkrát mu dal pěstí do huby. Poté si on vzal brokovnici a ustřelil mi hlavu. Když jsem si ji zase nandal, ustřelil mi ji znovu. To se opakovalo sedmkrát. Na oplátku jsem ho zabalil do sedmi svetrů pletených mou tetou, které jsou známy svými jedovými žlázami a které ho tolik kousaly, až se jedem celý paralyzovaný svalil na zem a prosil o odpuštění. Odpustil jsem mu ihned. Sedmkrát.

Mnoha námořníkům se stane, že uvíznou na pustém ostrově. Na takovémto ostrově je samozřejmě problémem jídlo, ale o dost větším pitná voda. Pokud ji tedy tento námořník nenalezne, zbývají mu tři konce. Buď popluje okolo nějaká loď a zachrání ho. Nebo zemře žízní. A třetí možnost samozřejmě je, že se promění v mořskou pannu (ohledně jejichž pití si nejsem vůbec jist) a odplave. Jestliže doufá v možnost číslo jedna, mám pro něho důležitou a užitečnou radu. Nikdy nebrečte (či neplačte, tak tomu říkají ti vznešenější). Slzy jsou důležitým zdrojem vody, takže jimi neplýtvejte. (Představte si například, že je to rum.)

Seděla na poslední židli, která jí zbyla. Plakala. Odpoledne má přijít exekutor...
Muži jsou svině!
Zamyslela se, jestli neudělala něco špatně ona. Neudělala. Byla ideální manželkou, ženou v domácnosti, matkou a posléze pracující ženou. Udělala všechno pro blaho rodiny.
Zabloudila do hlubších vzpomínek, do doby, kdy se seznámila se svým mužem. Ty měsíce a roky, kdy mu vždy pomáhala, jen aby ji měl rád.
Celý svůj život jen běhala. Vždy jen kvůli němu a kvůli nim. Tolikrát se nachladla, tolikrát jí to někdo rozmlouval, nedala si říct.
A všechno přišlo vniveč! Ze všeho mi nezbylo nic!
"Něco ano, mami. My."

Seděl v temné kobce a přemítal. Nebylo to u něho zvykem, a proto mu to dalo mnoho práce. Přemýšlel, jak se sem dostal. Uvědomil si, že za vším stojí tajemný Robin. Rozhodl se, že se pomstí. Stačí se vymanit z téhle cely a bude volný. (Neuvědomil si, že kobka je umístěna asi sto metrů pod zemí v jednom z tajných úkrytů Robina.) A tak se postavil na nohy (měl je celé rozervané a potrhané) a rozešel se ke světlu - údajným dveřím. A najednou si uvědomil, že má svázané ruce. Jeho ruce ležely svázané v pytli, který ležel kus od něho.

Do města zavítala zlodějská organizace.
Neoficiálně se jí říkalo Rubbers, z anglických slov robbers a rubber, neboť tito zloději dokázali své oběti bez problému "vymazat" kus těla. Policie si s nimi nedokázala poradit, byli vždy o krok napřed a nikdo, kdo by o nich mohl něco vědět, nezůstal naživu. A tak Rubbers řádili dál.
A pak se objevili Crayons. Jméno jim dalo nepřátelství s Rubbers. Crayons byli elitní chirurgové z celého světa, kteří dovedli některé oběti zachránit a získat tak informace.
A tak se Rubbers zaměřili na Crayons. A proto, když byl poslední člen Rubbers dopaden, z Crayons nezbyl jediný.

Můj kamarád napsal knihu o tom, jak moc dokáží slova ovlivnit člověka. Mezi reálné případy, uvedené na konci svazku, zařadil i tento:
Pan X se pohádal se slečnou Y a rozhodl se, že ji zabije. Pozval ji tedy k sobě domů, aby ji mohl otrávit. Choval se k ní celou dobu velmi úslužně a mile, aby vůči němu nepojala sebemenší podezření. Když jí podával otrávený nápoj, byla tak potěšená, že ho označila za dokonalého hostitele. On zůstal chvíli úplně zkoprnělý, poté mu vstoupily slzy do očí, popadl nápoj určený slečně Y a celou sklenici vypil. Na místě zemřel. (zdroj neuveden)

Jsme výsadková jednotka pěchoty číslo 501. Bylo nás 194 a každý znal každého. Ale pak přišla mise známá jako 17AR6H2L.
Jako obvykle nás vysadili a dostali jsme za úkol proplížit se hustým lesem a dobýt nedaleké město. A tak jsme se s velitelem Parkinsem v čele vydaly skrz les a komunikovaly díky speciálním ultrazvukovým přijímačům. A potom se začaly ztrácet signály. Boj se tomu říci nedalo, byla to spíš masová vražda...
A pak jsme zbyli jen tři. Parkins, Jameson a já. Pak se ztratil i Jameson.
Když jsem se z toho nakonec vysekal, vyzvedlo mne naše letadlo. Zbyl jsem sám.

Byl to celkem normální chlapec. Se všemi se normálně bavil a nechoval se neobvykle. Ale pak přišlo dospívání. A s ním se začaly dít věci. Doma měl často záchvaty vzteku. Byl na všechny agresivní, nepříjemný, neustále byl rozzlobený a rozmrzelý. Velmi to trápilo všechny okolo něj a jeho samotného taky. Nikdo nevěděl, co s tím dělat, a utěšovali se tím, že to brzy přejde. A když to nepřecházelo, řekli si, že když má takhle těžké dospívání, jistě z něj vyroste správný muž.
A nakonec to přešlo. Najednou a nečekaně.
Srazil ho vlak. A na vozíčku už záchvaty vzteku mít nedokázal...

Lidé si na mě ukazovali prstem. Na mě, lovce lidí. A jestli si myslíte, že mnou pohrdali oprávněně, mýlíte se. Lovec lidí je elitní zabiják. Odkázaný jen sám na sebe a na svoji bouchačku.
A práce není nikdy málo...
Ale momentálně mám krizi. Ve svém řemesle jsem už dosáhl takové profesionality, že všechny kšefty jsou pro mne příliš snadné. Potřebuji dražší kořist!
A tak jsem začal vraždit. A vyvraždil jsem vesnici. To už se o mě začali zajímat. Říkám mě, ale bylo nás víc. Společně jsme začali dobývat území.
A pak mě zabil jeden z našich.
Lovec lidí je samotář...