Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Kar-galhadština vypadala jednoduše.
Jenže nebyla…
Alenis-Joanna laskavě přehlédla tři vnoučata sedící kolem stolu. „Přeložte: ‚Dům stojí u cesty.‘ To přece není těžké.“
Vikkarden se nadechl: „Nam shoru üa ghon.“
„Řekl‘s: ‚Tvrz slídí v penízi.‘“
Thyderic se zasmál, Vikkardenova starší sestra dělala, jako že tam vůbec není.
„Teď ty, Thyderiku,“ přikázala babička.
„Ham… Ham… Ham…“
„Chceš nakrmit?“ ušklíbl se Vikkarden.
„Ham loru eo khom?“ vypravil ze sebe konečně Thyderic.
Alenis-Joanna se nadechla, pak pomalu vydechla. „Zeptal ses: ‚Proč chodí se smrtí?‘ A ještě špatně. Rikboldo?“
„Nham horu öa khon.“
„Výborně!“
Vikkarden nenápadně zatahal sestru za cop. „Příště to řekni hned!“ sykl.
Jak je vidět, výuka mladých starmelských pánů (a jejich sester) neobnáší jen jezdectví, šerm a různé bojové techniky, ale i vzdělání v širším smyslu, tedy kromě základní gramotnosti, i historie, geografie, cizí jazyky apod.
Thyderikovi je v tomhle drabble asi sedm let Vikardenovi o dva víc, jeho starší sestra Rikbolda je jedenáctiletá.
Thyderikovi trvalo dvanáct let, než byl schopný se na to místo vypravit. Stál nad propastí, mlčky hleděl dolů a všechno se v něm svíralo.
Rodiče byli pochovaní ve starmelské hrobce. V té nové, kterou nechal vybudovat jeho otec. Byl první, koho zde uložili, matku krátce po něm. Otec padl ve Stinném průsmyku, ona ukončila svůj život tady. Dobrovolně.
Bylo mu tehdy čtrnáct. Moc to nechápal, ač se mu babička snažila všechno vysvětlit. Matka prý otce tolik milovala, že bez něj nechtěla žít…
Možná tomu dnes rozuměl trochu víc.
Možná jí konečně dokázal odpustit.
Hluboce vzdychl a hodil dolů kytičku prvosenek.
V tomto drabble se opět vracíme k Thyderiku Dlouhánovi, odehrává se asi rok po tomto.
Thyderikova matka, oriadská princezna Bodiana, spáchala sebevraždu skokem do propasti a toto místo začalo být záhy nazýváno „Bodianin skok.“
Rikboldin tesák, někdy též Sörenův dar: pro svou manželku →Rikboldu z Liborohu jej nechal vyrobit →Sören, 21. starmelský pán. Na čepel byla použita část zlomeného meče →Lertha Velitele, z jedné strany záštity vyryto „R,“ z druhé vlčí hlava (→znak starmelského rodu), rukojeť omotána červenou a bílou jelenicí. Zdobená pochva a kožený opasek zhotoveny později. V hlavní linii rodu býval předáván z tchýně na snachu, nemohlo-li to být učiněno bezprostředně, deponován u důvěryhodné ženy z rodiny. Podmínkou předání tesáku bylo přilnutí k manželovi a celým horám symbolicky vyjádřené →rituálním ostříháním vlasů. Nyní pokládán za ztracený, poslední známou držitelkou →Pranvera z Vrchorohu.
Když už jsem to tak načala, proč i dnes nezůstat u rodiny Londrina Spáleneckého?
Sníh byl přiměřeně mokrý, koule z něj byly ideální. Darbud Spálenecký přehlédl „bojiště“ – Východňané obklopili modrý fábor na jedné hromadě sněhu, oni, Zápaďané, hájili žlutý na protilehlé straně nádvoří. Byla to jen hra, ale všichni mladíci se do boje vrhli naplno – vladyčníci i synové vladyků.
S plnou náručí koulí se dral dopředu – první rána, druhá… sedmá…
„Vítězství patří západu! Útočte zprava, tam je obrana slabá!“ pokřikoval zlenský vladyka. Rodrik Prut hlasitě povzbuzoval Východňany.
Darbud zavýskl, právě se mu podařilo zasáhnout kličkujícího Berwyna Běloštíta.
Přihlížející vladykové se hecovali.
Vzápětí se jich několik přímo zapojilo!
Darbud nevěřil vlastním očím… Cože? Otec taky?!
Drabble se odehrává druhý den po tomto. Hlavním protagonistou drabble je tentokrát Londrinův dvacetiletý syn Darbud (prostřední z oněch tří chlapečků) , který přijíždí s otcem na Starmel při příležitosti Výročního soudu. Sněhová bitva se odehrává na starmelském nádvoří, odpoledne před oficiálním zahájením Výročního soudu.
Východňané jsou obyvatelé části hor východně od Starmelu, Zápaďané analogicky té západní - vladyctví je celkem dvacet jedna – dvanáct na západě a devět na východě.
Líbal ji. Líbal ji tak, až se jí podlamovala kolena. Bylo to fascinující. Nečekala, že tenhle pocit ještě zažije. Pak ji pustil a Yllanit věděla, že je zamilovaná. Věděla to už nějaký čas, stejně jako to, že důvody k častým cestám spáleneckého vladyky na Starmel byly jen záminkami.
„Vdej se za mne,“ řekl chraptivě.
Ztuhla. Starmel jí nikdy nepřipadal jako klec - snad jen zpočátku jejího manželství – ale teď…
„Vdej se za mne,“ zopakoval tak prosebně, až jí to rvalo srdce. „Jsi vdova už rok, můžeš.“
„Nemůžu! Musela bych tu nechat dcery.“
Trápila se tím přes čtyři měsíce.
Pak se vdala.
Včera se v drabble objevila matka Londrina Spáleneckého. Dnes tu máme Yllanit v hlavní roli – a skoro o čtyřicet let mladší. Spálenecký vladkyka, který jí nabízí sňatek, je samozřejmě Londrinův otec.
„A pak… připlula velká ryba a námořníka celého zhltla – včetně soudku rumu.“
Nejmenší chlapec otevřel ústa, ale ani nehlesl, jeho bratři viseli babičce na rtech, jako kdyby měl na jejích dalších slovech záviset osud světa.
„Jenže námořník byl chytrý. Jak polykala, soudek otevřel a vylil. Rybu to tak pálilo, že jí do očí vhrkly slzy a statečného námořníka vyvrhla…“
Londrin neodolal: zase poslouchal za dveřmi. Když matka uspávala jeho syny, připomínalo mu to dětství. Ostatně, lacinijskou pohádku o námořníkovi, co rumem rozplakal rybu a pak i sebe, nešlo zapomenout.
Netušil, co by si bez matky počal.
Zvlášť teď, když ovdověl.
Mezi včerejším a tímto drabble je časový rozdíl osmnáct let. Londrin je již několik let vladykou na Spáleném poli, má tři syny ve věku sedm, šest a pět let.
Londrin o krok ustoupil a sklonil čepel. „Nebylo to špatné, jen…“ Jak to co nejlépe vysvětlit sedmiletému klukovi? „Děláš těch pohybů moc. A strašně okatě. To je na nic. Jestli chceš soupeře obelstít, musíš být přesvědčivější.“
„Jak?“ zamračil se chlapec.
„Řečí svého těla, Armine. Chceš-li ho přinutit, aby si kryl hlavu, a tys ho zatím mohl bodnout do břicha, musí věřit, že budeš doopravdy útočit na hlavu. Nebuď tak hr. Díval ses, jak tvůj otec a chlapi z družiny včera cvičili?“
Horlivě kývl. „Jednou bych to chtěl umět jako táta!“ špitl toužebně.
Londrin mu s úsměvem pocuchal vlasy. „Jednou budeš!“
Pamatujete na Londrina ? V tuto chvíli je mu něco málo přes dvacet, je řadovým vladyčníkem a naprosto netuší, že se za několik let stane starmelským pobočníkem, natož, že tento post bude muset opustit, aby dle otcovského práva zaujal místo vladyky na Spáleném poli. Thelf-Armin, jej vybral jako prvního učitele šermu pro svého druhorozeného syna Armina, budoucnost ukázala, že se tohoto úkolu zhostil se ctí.
Sebejistě usedla proti svému nakladateli.
Poklepal na rukopis a hned první větou jí setřel úsměv ze rtů: „Augusto, jsem zklamaný! Od autorky vašeho formátu bych čekal… víc.“
„Víc čeho?“
„Hlavní hrdinka, ta… Chloe, je až příliš dokonalá. Ženám takové primadony lezou na nervy – no, vlastně i chlapům, jestli to chcete vědět. Ale nevadí! Prostě ji na konci zabijete a bude.“
„Zabít?“ vydechla. „Ale… měla chuděra tak nešťastný osud, její dětství v sirotčinci…“
„Zabijte ji! Nejlépe nějak násilně. Co třeba autonehoda?“ zamnul si ruce. „To by bylo parádní! Narazí čelně do stromu a bude po ní! Bude to další bestseler, uvidíte!“
Ranožír spojenectví s Wulenwery nutně potřeboval. Blud Wulenwer požadoval stvrzení dohody sňatkem. Sňatkem s ní! Siburg se ještě nechtěla vdávat. Nakonec souhlasila, ale pochybnosti přetrvaly.
Obřad se konal narychlo, hned další den se měly znovu rozhořet boje se starmelskými. Opomenuto však nezůstalo nic: na znamení celoživotního spojení jim svázali ruce vyšívanou štólou, oba odříkali své sliby, pili z jednoho kalicha, oslavovalo se, tančilo…
Teprve když osaměli ve stanu pro novomanžele, mohla si s ním nerušeně promluvit. Vlastně ji zajímalo jen jedno: „Proč zrovna já?“
Pod jeho mohutným knírem se objevil trochu nesmělý úsměv. „Od prvního spatření jsem chtěl jen tebe.“
Ewelin z Rohova byla, jako všechny děti starmelských pánů, vychovaná v tom, že pohostinství je posvátné – pro hostitele i hosta. Zdálo se však, že v Oriadu to tak docela neplatí. Gajsa Špiklická, jejich nejbližší sousedka, našla na všem nějakou chybu a neváhala ji nahlas zdůraznit: křepelka byla přesolená, kuře málo šťavnaté, králík příliš vypečený, telecí mdlé chuti… Ještě horší bylo, že se přátelila s předchozí paní z Rohova. A srovnávala…
V Ewelin rostl hněv s každou další návštěvou. Spojence nakonec našla ve třináctiletém nevlastním synovi.
„Rodgere, dokážeš ulovit potkana?“
„Jasně. Proč?“
„Třeba to bude masíčko, které paní Gajse konečně zachutná!“
Ewelin z Rohova je nemladší sestrou Thelfa-Armina, vzhledem k velkému věkovému rozdíli mezi sourozenci však patří spíš ke generaci jeho synů.
Armin procitl ze spánku, možná spíš z lehké mdloby. Zhluboka se nadechl, v ráně na prsou ho zabolelo. Zase ty zatracené sny! Jeho bratr byl mrtvý bezmála dvacet let. Otcův milovaný prvorozený… dokonalý syn, jakým on přes všechnu snahu nedokázal být. Otec se nikdy nesmířil s tím, že se jeho dědicem nakonec stal ten mladší. Na rozdíl od Thelfa-Sörena dal však Arminovi pokoj alespoň po smrti. Nikdy za ním ve snu nepřišel. Bratr ho navštěvoval pravidelně. Armin si zlostně pomyslel, že už by toho mohl nechat. Jeho smrt přece dávno pomstil!
Že ho Thelf-Sören měl prostě rád, ho nikdy nenapadlo.
„Mrtví k živým mluví,
v temné písni znící,
mrtví k živým mluví,
nesfoukávej svíci…“
Stará píseň zpívávaná občas v Oriadu.
V Oriadu, Lacinii a všech ostatních zemích více na jih patří mrtví přicházející ve snech více méně do oblasti mýtů a legend či pohádek. Naopak v horách, Kar-galhadu a všech oblastech více na sever lidé skutečně věří, že k nim mrtví ve snech či v mdlobách, kdy je hranice mezi bytím a nebytím o něco tenčí, mohou přicházet, navštěvovat je, případně s nimi i mluvit a odhalovat jim střípky budoucnosti. Mrtví jsou totiž mimo čas a znají tak minulost, přítomnost i budoucnost. Někdy se traduje, že dokonce vidí do srdcí živých.
Arminův otec Thelf-Armin se objevil v drabble Co na tom, že ji neznáš…. Mladičký Armin naposledy v drabble Prokaž, že jsi mužem (Thelf-Sören, jeho starší bratr, už byl tehdy po smrti, padl, když bylo Arminovi 14 let). Mezi ním a současným drabble leží přibližně 17 let.
Obvykle to sice nedělám, ale tématu ve snech přicházejících mrtvých tahle písnička skutečně tak nějak patří.
„Thyderiku,“ pohlédl Vikkarden přes stůl na bratrance. „Co kdybychom nechali namalovat nějaké obrazy?“
Oslovený překvapeně vzhlédl od rozečtené knihy. „Obrazy?“
„Velké desky, na jakých jsou zpodobněni tví rodiče. Včera jsem mluvil s tím malířem, co je maloval. Pokračoval by prý rád, ale nemá už barvy. Museli bychom poslat do Citadinu pro… pastely a… oleje. Vlastně ani nevím, jak se to správně jmenuje.“
„Chceš, aby namaloval i tvoje rodiče?“ zeptal se jemně Thyderic. Vikkarden osiřel jako desetiletý. „Podle posmrtných masek by to šlo.“
„Nejenom je! I nás a naše manželky. Všechny Starmely!“
„Myslíš celou galerii?“ Thyderikovi se ten nápad nesmírně líbil.
Drabble je opět trochu více ze starmelské historie. Thyderic Dlouhán a jeho bratranec Vikkarden Havrankřídlo nebyli pouze zakladateli starmelské knihovny, ale též obrazárny umístěné v největším hradním sále. Z jejich iniciativy byly vymalovány nejen obrazy všech starmelských pánů a jejich manželek až k zakladateli rodu Lerthovi Velikému, ale byla založena tradice, dle níž má svůj obraz v galerii nadále každý dospělý mužský příslušník rodu a všechny manželky starmelských pánů.
Nesoutěžně.
Autorkou je naše dcera (8 a půl roku, 2. třída), nadiktováno a zapsáno slovo od slova.
Byly jednou jedny pastelky a ty vůbec neuměly kreslit. Jenom čmáraly. Byla to hrůza! Jednou ale přišla do Pastelkového království guma. A ta guma povídá:
„Jejda, vždyť ty pastelky tady neumí vůbec kreslit.“
A tak začala pastelky učit kreslit. Pastelkám to zpočátku ani trochu nešlo. Ale už pomalu začínaly… Šlo jim to stále lépe a lépe. Občas to však pokazily. Nic se ale nestalo, protože se guma nikdy nezlobila. Věděla totiž, že to pastelky ještě nikdo nikdy neučil.
Postupně pastelky uměly kreslit ze všech nejlépe. Teď na stěnách zámků a domů byly ty nejkrásnější obrazy, jaké ještě nikdo nikdy neviděl.
Gronal byl dosud zesláblý, ale do rodného vladyctví přesto odjel. Cítil jako povinnost doprovodit Holgera na poslední cestě. Prutů sloužilo v družině vždycky několik. Byla to tradice, kterou rodina, bylo-li to možné, dodržovala. Z jeho generace odešli na Starmel tři – on a dva bratranci. Když se Ladmerin před lety nechal propustit, zbyli dva. Teď Holger padl a Gronal zůstal v družině jediným Prutem. Cítil se strašně.
Pocit zmaru ho opustil teprve ve chvíli, kdy v Prutu zasedl k rodinné večeři a rozhlédl se po drobotině. Kéž by se jen dožil toho, až bude v družině zase ten správný počet Prutů!
Drabble se odehrává několik let po drabble Tradiční rozlučka.
Do uzavření volebních místností zbývala hodina. Předsedkyně komise četla už šestnáctý časopis pro ženy, místopředseda nadšeně hltal nový fantasy román o opatu Whitingovi, zapisovatelka vykládala pasiáns, lidovec Poštolka luštil křížovky, komunista Souček prohlížel Svět motorů a slečna Kopřivová se učila na přijímačky pochvalujíc si, jak skvělou brigádu sehnala. Klid a ticho rušily jen mouchy bzučící u stropu.
„Už asi nikdo,“ zívla předsedkyně. „Kolik jich máme?“
Poštolka prohlédl papíry. „Nejdřív přišli ti tři, hned včera odpoledne, ti vždycky volí komouše.“
Souček se na něj zaškaredil.
„Potom večer dva. A dneska jeden na voličský průkaz.“
„No, tak aspoň letos nebudeme hrát přesilovku.“
Drastické odhalení ve Stokorcovém lese! Podle Kryštůfka R. (9) pochází všemi oblíbené, roztomilé Prasátko z dvojčat. Kde se však skrývá sourozenec tohoto zdánlivě nevinného a bezbranného tvorečka? Dle zdroje blízkého Medvídkovi Pú se jednalo o bratra jménem Vepřík. Šlo o zcela identická dvojčata, zdánlivě k nerozeznání. Prasátko však nemohlo unést, že se o svou slávu a roztomilost musí s někým dělit, byť by to byl vlastní sourozenec. Proto se tento Jidáš v rouše prasečím odhodlal k ukrutnému činu a za mrzký peníz prodal svého vlastního bratra řezníkovi Karlu T. (38), další osud nebohého Vepříka je nejasný. Skončil snad jako tlačenka?
Uvedení věku v závorkách počítám jako samostatná slova.
Armin se choulil do kožešinou podšitého pláště. Ranní mráz ho štípal do tváří, noc už byla naštěstí za ním. V rámci rituálu přijetí mezi muže musel zůstat sám venku až do dnešního večera. Aby se aspoň trochu zahřál, vyrazil po obvodu Zeleného údolí.
Nedošel daleko. Cestu mu zkřížil cizinec, záhorský zvěd.
Jak se dostal tak blízko hradu, Armin nepřemýšlel. Nečekal, až nepřítel zaútočí. Vrhl se na něj se vší slepou odvahou čerstvě patnáctiletého.
Sníh pil krev umírajícího Záhořana.
Mladík pevně svíral zkrvavenou zbraň, nový meč, který dostal teprve včera večer.
Uvědomil si, že se třese.
Byl to jeho první mrtvý.
Na den svých patnáctých narozenin se těší snad každý chlapec v horách. Ten den je rituálně přijat mezi muže a mimo jiné obdrží své první zbraně, které má od toho dne právo a povinnost nosit. A pak odchází ven, do hor, aby prokázal, že je mužem, který se umí sám o sebe postarat – doba je různě dlouhá, v závislosti na ročním období.
Mladý Armin se narodil v lednu, odchází tedy pouze na necelý den. Ani ten však nestráví o samotě v horách celý, neboť čirou náhodou narazí na záhorského zvěda, s jehož mrtvým tělem se předčasně vrací domů na Starmel. Jeho otec Thelf-Armin jej však nepochválí. Nikoli kvůli tomu, že se vrátil dříve, než měl, ale proto, že živý zvěd má větší význam než mrtvý. Armin si tu lekci bude pamatovat po celý život.
Lačně prohlížel jeden titul za druhým. Prodavač, vousatý, zjizvený Kar-galhaďan, jej sledoval s jistou netrpělivostí. Joachim litoval, že neumí kar-galhadsky lépe, ale i tak poznal, jaké poklady právě nalezl. Třeba ten spisek o snímání posmrtných masek. Byl si jistý, že něco takového ve starmelské knihovně chybí. Již měl koupené zajímavé pojednání o starších oriadských dějinách, a pokud by se mu podařilo získat nějaké knihy i u tohohle zamračeného vousáče, byla by to kořist, v niž ani nedoufal.
„Kolik?“ zeptal se.
Částku, kterou kar-galhaďan zamručel, si raději nechal zopakovat. Tak levně?!
Odcházel s pěti knihami.
Že byly kradené, se nikdy nedozvěděl.
Hrdinou tohoto drabble je Joachim ze Starmelu (objevil se už tady). Joachim je nyní třiadvacetiletý, právě je na návštěvě v Citadinu, hlavním městě Oriadu, a využívá svůj pobyt i k tomu, aby obohatil starmelskou knihovnu o nějaké nové kousky.
Starmelská knihovna má v jeho době již staletou historii, za její zakladatele (byť už měli na čem stavět) se považují Thyderic Dlouhán, a jeho bratranec Vikkarden Havrankřídlo spolu se svou manželkou, lacinijskou princeznou Lethou. O starmelskou knihovnu zpravidla pečuje přímo někdo ze starmelské rodiny.
„Paní hraběnko! Paní hraběnko!“ Sluhův hlas přeskakoval nervozitou, možná i strachem. „Saracéni!“
Mladá žena si upravila vlasy, aby jí nepadaly do očí, a rozvážně přikývla. Saracéni… No a? Byla odhodlaná se jim postavit, už jen kvůli tatínkovi. Že by to nedokázala? Pohrdlivě se ušklíbla. Klidně sedne na koně a povede oddíly do bitvy sama, manžela se na to ani ptát nebude. Už když jí bylo jedenáct a utíkala před nechtěným regentem k bratranci do Barcelony, si uvědomila, že musí být silná a statečná – jinak z ní nebude nic jiného, než laciná kořist. A slíbila sama sobě, že tohle nedopustí. Nikdy!
Hraběnka Ermengarde z Narbonne (*1127/1129 - †1197), byla dcerou Aimeryho II. z Narbonne, zabitého 1134 v bitvě u Fragy, kde byla Almorávidy poražena křesťanská armáda aragonského krále Alfonse I. Bojovného. Aimery po sobě zanechal dvě nezletilé dcery, Ermengarde a její nevlastní sestru. Asi pětiletá Ermengarde zdědila hrabství Narbonne, které zabíralo strategickou polohu v politice Languedocu – bylo obklopeno hrabstvím Toulouse, hrabstvím barcelonským, vikomstvím Carcassone a panstvím pánů z Montpellier. Regentství si během její nezletilosti uzurpoval Alfons Jourdain hrabě z Toulouse. Roku 1139 napadl hrabství Narbonne, a to s podporou místního arcibiskupa Arnauda. Ermengarde, tehdy deseti či dvanáctiletá, vyhledala útočiště u svého bratrance Raimonda Bérengera IV. v barcelonském hrabství. O tři roky později se Alfons Jourdain z Toulouse, jehož ruka se mezitím uvolnila, snažil s Ermengardou oženit (v té době jí bylo 13-15 let a byla tedy ke sňatku dle kanonického práva plně způsobilá), takový sňatek by však ohrozil politickou rovnováhu v regionu a tak proti němu zasáhli ostatní sousedé narbonnského hrabství. Alfons byl poražen koalicí okcitánských pánů a uvězněn, Ermengarde byla provdána za Bernarda d’Anduze, vazala vikomta z Carcassone, a společně byli roku 1142 ustanoveni vládci v hrabství. Lenní paní byla Ermengarde padesát let a držela moc bez ohledu na své dva manžely (Bernard zemřel roku 1162) – koneckonců, vzhledem k tomu, že se o podílu jejích manželů na vládě v hrabství nezachovaly vůbec žádné zprávy, nedá se s jistotou tvrdit, zda byla vdaná dvakrát nebo dokonce třikrát. Byla hlavou státu v míru i ve válce, stvrzovala smlouvy (např. s Janovem a Pisou), jejichž cílem bylo ochránit narbonnský obchod, o jehož rozvoj se starala např. i stavbou nové silnice z Narbonne do Roussillonu, obdarovávala opatství (Fontfroid), vedla honosný dvůr a byla patronkou trubadúrů. Jako vazalka hrabat barcelonských vykonávala i vojenské povinnosti. Roku 1148 bojovala proti Saracénům, dokonce osobně vedla své oddíly do bitvy, ačkoli to, aby žena velela vojsku nebo dokonce sama bojovala, bylo ve středověku teoreticky zcela nemožné a bylo to nazíráno jako nemorální. Její manželství zůstala bezdětná, Ermengarde odkázala roku 1192 panství svému synovci Petrovi Manrique de Lara.
František zapnul televizi, na obrazovce se objevil jeho oblíbený kuchař.
„Tak dneska si uděláme koktejl. Džin s tonikem prý umí správně umíchat jenom Španělé, ale hravě to zvládnete i doma v obýváku. Džin se vyrábí z jalovce nebo obilí, dejte prostě ten, co máte doma. Když nemáte žádný, klidně tam nalijte borovičku, to je vlastně taky jalovcová. Pak přidejte tonik, jestli nemáte, použijte sodovku. Navrch se koktejl zdobí citronem nebo limetkou, dyžtak poslouží i grep. Nebo může být i salátovka, ale když nemáte, klidně dejte cuketu.“
František valil oči. Podle jména to bude určitě pití z Tisíce a jedné noci…
Washington, 2076
„Hladina světových moří stále stoupá, pane prezidente.“
Zamračení. „Vždyť se nám podařilo snížit emise skleníkových plynů o šedesát procent!“
Tajemník krčí rameny. „Vědci se přou, co za tím může být…“
Atlantský oceán, téhož dne
„Pane,“ oslovuje malá kreveta tu největší ze všech, téměř dvoumetrovou. „Zdroj u severního Grónska je zapojen. Může být spuštěn do 24 hodin.“
Velká kreveta spokojeně bručí. „Antarktida?“ ptá se.
„Zdroje jsou umístěny, všech pět. Odpočítávání začne o půlnoci.“
Velká kreveta kýve, spokojeně se drbe na krunýři. Tak málo – jen tak málo chybí a celá Země bude jejich!
Benátky, o týden později
Už nejsou Benátky.
Rynden nedůvěřivě hleděl na plný talíř.
Nový spolubydlící na něj po straně mrknul. „Aha, vždyť jsi seveřan, ty’s tohle ještě nikdy nejedl, co?“
„Jsem horal,“ opravil ho. „Víš určitě, že je to k jídlu?“
„Neváhej! Tohle je vyhlášená krčma, všechno čerstvé, rovnou z přístavu. To červené je humr, to malé krevety, ty namodralé taky, ale jiný druh. Lahůdka!“
Pochyboval, ale odvážně se pustil do jídla.
A ještě nikdy mu nebylo tak strašlivě špatně!
O devět let později:
„To dávidlo je váš osobní recept, Ryndene?“ zajímal se celmistr Rikkardus.
Přitakal, ale raději staršímu kolegovi zamlčel, co všechno do svého léku přimíchal.
Děj tohoto drabble se odehrává v Triasedenu, hlavním městě království Relemaris, které je proslulé svým lékařským učením (to bylo zmíněno i v drabble Jak se ho elegantně zbavit…). Do Triasedenu přijíždí studovat i mladý Rynden, který se má stát po získání mistrovského titulu novým starmelským ranlékařem, nástupcem mistra Lidalda. Triaseden je přímořským městem, od Starmelu vzdáleným zhruba 1300 km, takže se zde Rynden setkává s mnoha „zvláštnostmi,“ které z domova nezná.
Celmistr je třetím stupněm mistrovského titulu – po titulu nižšího mistra a řádného mistra /nebo prostě jen mistra/ - čtvrtým a již poměrně exkluzivním stupněm je „vysoký mistr.“
„Dalekohled?“ protáhl překvapeně Markus. „Co to je?“
„Zjednodušeně řečeno jde o dvě skleněné čočky upevněné v takové rource. Když se podíváš skrz, vidíš vzdálené objekty jakoby mnohem bližší a zřetelnější,“ vysvětlovala.
„Kdo na tohle přišel?“ zamumlal nedůvěřivě.
„Jeden učenec v Triasedenu. Samozřejmě chápu, že Velká pozorovatelna má sama o sobě neocenitelný význam. Je to vidoucí oko Starmelu na druhé straně hor. Jenže bez dalekohledu je napůl slepé - anebo přinejmenším krátkozraké.“
„Viděla jsi ten dalekohled na vlastní oči?“
Usmála se. „Dalekohled i skrz něj. Knížecí hvězdárna v Citadinu má tři. Je to opravdu užitečná věc, Markusi. Může pomoci zachránit hodně životů.“
Starmelská Velká pozorovatelna je důležitým strategickým strážním místem, jde o jakýsi krytý balkonek na druhé straně hor, k němuž vede přímo ze Starmelu více než kilometrový tunel s 2942 schody a převýšením cca 500 m. Jeho budování trvalo přes dvacet let, existence Pozorovatelny se však starmelským již mnohokrát vyplatila, neboť odsud mají vcelku slušný přehled o dění v několika údolích za Zeleným průsmykem.
Dialog o vhodnosti vybavení Pozorovatelny dalekohledem se odehrává mezi manželkou Armina ze Starmelu a jeho strýcem Markusem v době děje „hlavního příběhu“ – v něm samotném se však neobjevuje, pouze je řečeno, že dalekohled nemají a o něco později naznačeno, že byl pořízen.
Byl to jen záblesk ve stínech. Krátký jako vzdech, jasný jako odraz slunce na čepeli. A byl tam oheň a křik umírajícího dravce, jehož hlas nedokázal rozpoznat. Pak všechno pohltila tma. Roztahující se, všeobjímající tma, která se mu drala do plic a obírala jej o dech…
Thyderic se vzbudil zalitý studeným potem. Věděl, že už neusne. Totožný sen se mu zdál již počtvrté. Byl to jeden z těch, za nimiž stál Vidoucí dar, schopnost předvídat ze snů budoucnost. Ovšem tomuhle… stále nebyl schopný porozumět.
Pochopil, až když přišla zpráva o vyplenění Sokolčiny. Jenže to už bylo pozdě! Thyderic se rozplakal.
Dnešní drabble jde hodně do historie, Thyderic zvaný Dlouhán byl jedním z významných starmelských pánů. Žil přibližně 200 let před „hlavním příběhem.“ Thyderic byl nejen vynikajícím stratégem a schopným vojenským velitelem, ale také milovníkem knih a všeobecně vzdělaným mužem, sám sepsal pojednání ze starmelských dějin prostě nazvané „Letopis.“ Kromě toho byl obdařen ještě jednou velice výjimečnou schopností: Vidoucím darem. Zdávaly se mu zvláštní sny, z nichž uměl předvídat události, které se teprve měly stát. Sám Thyderic nepokládal však vidoucí dar za dar, ale spíše za břemeno. Hořce si vyčítal zejména to, že přes několikeré varování ve snech nedokázal předvídat vypálení a totální vyplenění vladyctví Sokolčina.
Dvojče k tomuhle drabble.
Druhé na stejné téma, takže nesoutěžní.
Aerwin se obratně vyhnul šedovlasé korpulentní ženě v červeno-bílých šatech.
„Hej! Ty se za mne schováváš!“ zamrkal pobaveně jeho bratr Aedwyn.
„A ty se mi divíš?!“ sykl Aerwin. „Nehýbej se, uvidí mě!“
Mladší bratr se málem rozchechtal. „To víš, teď jsi vladyka. Navíc ověnčený hrdinskou slávou. Zkrátka, jsi pro paní Alici KOŘIST.“
„Nejsem vladyka ještě ani dvanáct hodin!“
„Snad sis nemyslel, že bude ztrácet čas? Ještě by jí tě nějaká podnikavější vyfoukla. Milý zlatý, ona není žádná květinka, co čeká někde v koutě!“
Aerwin zdušeně zaúpěl. Tohle mu samozřejmě došlo taky. Paní z Liborohu měla totiž ještě dvě neprovdané „vnučenky.“
Nedalo mi to a k drabble Nečekaný host jsem připojila ještě jeho dvojče. Odehrává se o 14 let později a dalo by se říct, že vlastně celkem navazuje na drabble z 1.4.. (Tradiční rozlučka, v níž vladyčníci a Londrin Spálenecký totálně opijí právě Aerwina). Jak je vidět, paní Alice, jíž se už podařilo provdat šest z osmi svých „vnučenek“ jde stále cílevědomě za svým. A svobodní muži v horách to moc dobře vědí.
Když Joachim zahlédl mezi liborožskými korpulentní ženu, strnul. A to se na Výroční soud tolik těšil! Poprvé měl zasednout mezi muži, na stupínku mezi Arminem a svým otcem.
„Hleďme, paní Alice,“ ozval se za ním Trygar Prut.
„Proč s sebou pan Targ vzal matku?“ podivil se Rodrik, jeho dvojče.
„Asi musel,“ utrousil Joachim. „Vám aspoň nebude vychvalovat svoje vnučenky!“ Jako vladyčníci, byli jeho přátelé před paní Alicí spolehlivě chráněni. „Kéž by se ta baba byla narodila jako chlap!“
„Neblázni! To by byla v družině. A nejspíš i pobočník.“
Joachim kývl. „Jo, Ranožír by z ní byl podělaný až za ušima.“
Dnešní drabble se odehrává opět přímo na Starmelu, časově zhruba deset let před začátkem „hlavního příběhu“ a zhruba deset let po drabble z 3.4. Hlavním hrdinou je patnáctiletý Joachim ze Starmelu, Arminův bratranec, který se poprvé po dovršení zletilosti může plnohodnotně účastnit Výročního soudu (ten se na Starmelu koná jednou za rok, tradičně na přelomu ledna a února). Radost mu ovšem kazí to, že coby plnoletý se také již může plnoprávně uzavřít sňatek, což je samozřejmě jasné i cílevědomým matkám a babičkám, v první řadě paní Alici, ovdovělé paní z Liborohu, o níž se proslýchá, že ve skutečnosti je faktickým regentem za svého malého osiřelého vnuka ona a ne její druhorozený syn, a jejíž starost o zajištění jejích osmi „vnučenek“ je všeobecně známá (A to jsou děvčata také zatím nezletilá, takže bude hůř). Trygar a Rodrik Prutové, Joachimovi nejlepší přátelé, se mohou škodolibě smát (i když určitě nebudou), protože vladyčníci, tedy mladší vladyčtí synové sloužící ve starmelské družině, se dle staleté tradice nežení.
A kdo je Ranožír? Ranožír je ten za horami, tedy nepřítel, jeden z nejsilnějších vůdců záhorských klanů, které starmelské a celou horskou oblast prakticky permanentně ohrožují.
A nakonec mi to nedalo a sepsala jsem k tomuhle drabble ještě jeho "dvojče".
Wialden rozhodně pohlédl na svého chlebodárce. „Zůstat tady nemůže. Dlouhodobě ne. To přece víte!“
Pan z Vrchorohu zachmuřeně přikývl. Jitram byl inteligentní a schopný – o tom nepochyboval, jinak by ho neposílal na studia do Triasedenu. Jenže mladík to celé podělal a kvůli jakési studentské výtržnosti byl vyloučen ještě před nižšími mistrovskými zkouškami. Dva roky pomáhal ve Vrchorohu mistru Wialdenovi, ale s tím je teď zjevně konec. Zatracená potíž! O Wialdena přijít nechtěl. Ale co s Jitramem? Náhle dostal spásný nápad: Jeho dcera se měla příští měsíc provdat za starmelského dědice. Pošle Jitrama s ní. A starmelští mu ještě budou vděční!
Z hlediska časové posloupnosti jde zatím o nestarší drabble, které zabíhá už trochu dál do starmelské minulosti.
Pan z Vrchorohu, který se potřebuje zbavit nedostudovaného Jitrama, je dědečkem Thelfa-Armina (vystupoval v drabble z 3.4.). Jak naplánoval, tak také učinil a Jitrama zařadil do doprovodu své mladičké dcery Pranvery. Na Starmelu, který je v prakticky neustálé válce se záhorskými klany, je Jitram skutečně vřele přijat. Nejprve pomáhá jejich stárnoucímu mistrovi (kterému jeho nedokončené vzdělání nevadí, stejně jako to neřeší starmelští páni, jimž jde o výsledky a nikoli o papíry) a následně zaujímá jeho místo v Malém domě (což je dům vyhrazený na Starmelu pro nemocné a zejména raněné). Později se stává prvním učitelem mistra Lidalda, který je starmelským ranlékařem v době „hlavního příběhu“.
Vysoké učení v Triasedenu je nejprestižnějším lékařským učením na celém kontinentu, vzhledem k tomu, že byl Jitram vyloučen, mu to zavřelo dveře i k možnosti dostudovat jinde.
Kníže přivřel oči. Kéž by mohl! Kéž by jen mohl obléci zbroj, odít se do oceli, vyjet v čele obránců! Jenže na to se nedalo ani pomyslet. Nebyl sice tak starý, ale dlouholetá nemoc jej postupně zbavila sil.
Vstoupil Těšen z Norivaru, v plné zbroji, jen bez přilbice. „Můj pane, východní brána byla uzavřena. Další posily nestihnou dojet. Poslední významnější byli starmelští včera večer.“
Kývl. Bude to stačit? Bude? Měl strach, že město padne.
„Půjdu teď za princeznou. A…“ dodal ještě, „Těšene, opatruj se!“
Pan z Norivaru se překvapeně uklonil. Ač byl vzdáleným příbuzným knížete, panovník mu dosud nikdy netykal.
Vzhledem k předchozímu drabble se přesouváme – prostorově i časově. Prostorově o 400 km (ta jednotka tam sice neexistuje, ale aby to bylo jednoduší) směrem na jih, časově o dvacet let dopředu. Toto drabble bezprostředně předchází začátku první kapitoly „hlavního příběhu.“ Citadin, hlavní město Oriadu, čelí obrovské armádě sóhenského barona (který je smrtelně uražen odmítnutím, které se mu dostalo od princezny Svatavy). Situace vypadá beznadějně, kníže Gael povolává všechny vazaly, přátele a spojence.
Na pomoc Citadinu přijíždí na základě dávných smluv, respektive podmínky jednoho privilegia, i starmelští. Nevede je nikdo jiný, než Armin ze Starmelu, v této době již respektovaný a velmi obávaný bojovník.
Starmelský pán tušil, že to nebude jednoduché. Syn proti němu stál vzpřímeně, zamračený a vzdorovitý jako obvykle. Zatraceně!
„Anella Sóhenská není jediná možná nevěsta. Ani imberlijská princezna není špatná partie. Je jí osmnáct, má osm sourozenců, dá se předpokládat, že bude dobře stavěná.“
Mladík se pohrdlivě ušklíbl. „Je o dva roky starší než já. Vůbec ji neznám! A ani se s ní seznámit nechci. Nechci se ještě ženit!“
Otcovy rysy ztvrdly. „Tvá matka,“ řekl odměřeně, „byla také starší než já a mně bylo teprve patnáct, když jsem si ji vzal. Jsi jediný syn, který mi zbyl. Oženit se prostě musíš!“
Další střípek ze světa Starmelu. Přiznám, že téma pro mne tentokrát bylo trochu problém, nad kterým jsem si musela dost zapřemýšlet.
Armin ze Starmelu, mladík, o jehož budoucnosti se jedná, je jednou ze stěžejních postav mého „hlavního příběhu“ – který ovšem začíná až dvacet let po této události. Armin se nakonec neoženil podle otcovy, ale podle své vlastní vůle. Necelý rok po tomto rozhovoru totiž Thelf-Armin padl, takže se Armin stal zcela suverénním starmelským pánem, který si o své budoucnosti rozhodoval sám.
Časové zařazení vzhledem k předchozím drabble: Londrin Spálenecký je v této době starmelským pobčníkem (první mezi rovnými ve starmelské družině), teprve o dva roky později z družiny odchází, aby zaujal po smrti svého nevlastního bratra místo vladyky Spáleného pole. Torsten ze Šerosvitu a jeho manželka Danika mají osm synů a dceru, jejich prvorozený se před nedávnem oženil. Zatím se zdá, že jejich rodinnému štěstí nic nechybí.
S něhou vzal novorozence do náručí. Čtvrtý syn! Láskyplně pohlédl na jeho matku. Danika byla stále stejná, jako když ji spatřil poprvé. Byla to tehdy náhoda. Někdo k nalezení svého štěstí potřeboval celý les náhod, jemu stačila tahle jediná. Přitom to bylo vlastně nemyslitelné: byla záhorská lučištnice, on vladyka ze Šerosvitu. Byla nepřítel, kterého měl správně zabít. Neudělal to. Oženil se s ní. Bez vědomí starmelského pána, jemuž sňatek jen dodatečně oznámil. Vyvolalo to obrovské pozdvižení, byl však odhodlaný bránit svou ženu přede všemi: starmelským pánem, ostatními vladyky i Záhořany. Nikdy nelitoval. Miloval ji a jejich synové byli budoucností Šerosvitu.
Opět střípek ze světa Starmelu. Torsten ze Šerosvitu netuší, jak moc se s tou budoucností mýlí, neboť, to, co svým neobvyklým sňatkem vyvolal, tvrdě dopadne právě na následující generaci.
Časové zařazení vzhledem k předchozímu drabble je -40 let. Gronal Prut a Londrin Spálenecký jsou mladí chlapci, zatím ještě vyrůstají na rodných vladyctvích, nicméně již se počítá s jejich vstupem do Starmelské družiny. Do narození Aerwina z Vranokřiku zbývá 15 let.
V Hradebním domě bylo veselo. Jako vždy před zahájením Výročního soudu, dnes ještě víc, neboť se družina loučila s Aerwinem.
Gronal se zamyšleně opíral o stěnu, v ruce plný korbel.
„Kolikátý vladyčník to je, kterého takhle vyprovázíš?“ přitočil se k němu Londrin Spálenecký.
„Šestý,“ zamručel šedovlasý muž. „Tys byl první. Pak dlouho nikdo. Ale poslední dobou potřebovalo nového pána až moc vladyctví.“
„Smrt se neptá, ani starého, ani mladého.“
„Někdy hlavně těch mladých…“
Chápal, tenhle pocit už zažil. „Myslíš, že jsme moc staří, abychom Aerwina pořádně opili? Tak jako jste před dvaadvaceti lety zřídili mně?“
Gronal se šibalsky pousmál. „Jdeme.“
Drabble z mého fiktivního světa. Odehrává se ve Starmelských horách, je to takový malý střípek z boku "hlavního" příběhu (hlavního je v uvozovkách schválně, protože těch příběhů je už víc, ale tenhle konkrétní je více méně celý napsaný).
