Moje články

"Prostě do těch Ivanů naláduj co nejvíc olova," vysvětloval Porta právě jednomu z nováčků. Drobeček přikyvoval, Dědek nevnímal. Heide něco brblal o pořádném výcviku, Legionář si prozpěvoval.
Ze začátku to šlo dobře.
Rusové padali k zemi, krvavé hroudy na bílém sněhu, v dálce se rýsovaly ruiny města.
Zhoršilo se to v okamžiku, kdy se na obzoru objevily tanky.
Protože být tankovou rotou bez tanků je skutečně nic.
Situace se obrátila. Olovo jsme nestříleli my. Útěk ani miny nezabíraly.
Stříleli. Bylo to neuvěřitelné, jak to prolétlo vzduchem, na okamžik byl patrný kruh, co se vzápětí rozplynul.
Krásný poslední pohled před smrtí.

Vrba si zachmuřeně poposedla. Už tu byl další.
Na stole před ní ležely dva papíry. S povzdechem si vzala ten první a začala si pro sebe číst.
Nebyl to zrovna pěkný život, jak zjistila. Ale jak si vzápětí uvědomila, v té době ho jen málo lidí mělo pěkný. Trochu se otřásla při poznámce o přísném otci a jeho výchově. O prozrazeném tajemství. Pětkrát přepočítala jeho věk, kdy nastoupil k dragounům. Ale ani jednou se nespletla. Byla tu smrt matky, rozebraný majetek, vězení, zemědělský život, manželka, děti...
A pak tu byla ta Osvětim...
A z toho se každý člověk musí vyzpovídat.

"Jsi moje pampeliška," říkával jí, když společně seděli na trávníku, na dece a odpočívali. Bylo to ještě před válkou a u nich to nebylo růžové, ale jim to nepřišlo. Nevnímali to. Byli mladí, dokázali spoustu věcí přehlédnout, a tak jen žili.
Zlom přišel v čtyřicátém prvním roce. Dvacátého druhého června.
Odešel do války a ona zůstala sama. Nechtěla tam být.
Kdo kdy tvrdil, že pampeliška nesmí střílet?
Kdo kdy tvrdil, že pampeliška nesmí chránit svou zem, Sovětský svaz?
Kdo kdy tvrdil, že pampeliščino jediné místo je v zázemí toho všeho?
Nikdo. Ale nikdo také netvrdil, že Němci nebudou pampelišky střílet...

Ein Volk, ein Reich, ein Führer.
Líbilo se mu to, komu ne? Konec školy se mu blížil, o práci se mu před lety mohlo jen zdát, ale teď... Všechno bylo jinak. Byl hrdý. Na svou Říši, na svého Vůdce. Cítil budoucnost, zmocnil se ho tak krásný pocit. Věděl, komu za to vděčí, a byl schopen Říši obětovat vše.
---
Gott mit uns.
Stálo to na zabláceném opasku mrtvého vojáka. Byl mladý, pocházel z Berlína, ale teď ležel kdesi na východě, patrně se jednalo Sovětský svaz, ale ani on sám to nevěděl jistě, když umíral. Věděl jen jediné. Za Říši, za Führera...

"Tohle je ta nutrie?"
Přikývnutí.
Bylo to divné. Takové velké, divné zvíře. Něco to jedlo. Ale to většinou zvířata v Zoo dělají, buď jí, nebo spí.
"A jak jako může být punková?" zeptala jsem se nechápavě.
"Asi normálně."
"To je jako říct, že ti mývalové na tom stromě jsou metalisti."
"Počkej, oni jsou na stromě?!"
A byli tam. První záhada - kde jsou pokaždé mývalové - rozřešena.
Teď zbývala nutrie.
Vlastně jsem neznala žádného punkera.
Jediné, co jsem slyšela, bylo, že punk není mrtvý.
A ta nutrie mrtvá nebyla, pěkně si tam papala.
A začalo to dávat smysl.
Není mrtvá, je punková!

Lidé ji odsuzovali, i když nechápala proč. Co na ní bylo špatného? Vždyť se nikam necpala, to jen všichni ti lidé si ji a její klony vybírali za přítelkyně, tahali si je do života, poslouchali jejich rady i kárání. Nu, co mohly dělat, vždyť za to nemohly, byla to jejich přirozenost, radit a radit, domlouvat, zakazovat nevhodné, sladké a tučné potraviny, zlepšovat náladu při pohledu na klesající číslo na váze, zvětšovat sebevědomí, pomoci obléknout plavky...
Pomáhalo to i na deprese, občas, a tak nebylo divu, že tomu po čase sama propadla...
Dieta držící dietu...
Anorexie se za rohem tiše radovala.

Byl to trpaslík. Nikdo to nemohl popřít.
Byl zohavený. Zachránil svému synovci království.
Byl ze vznešeného rodu. Který nenáviděl.
Byl to vrah. Každý musel, aby přežil.
Měl zabít krále. Zatraceně moc si přál to udělat.
Zabil svého otce. Kuší.
Byl inteligentní. Jeho mečem byla kniha.
Byl vyděděnec. Nic jiného být nemohl.
Byl druhý syn. Svého bratra měl rád. Sestru ne.
Byl ženatý. Jeho manželka byla dítě, dcera zrádce.
Byl odvážný. Když musel.
Byl pobočník. I správce kanalizace.
Platil své dluhy. Z povinnosti rodu.
Hýčkal si své děvky. Možná až moc.
Byl Tyrion Lannister. Ale o něm možná nikdo píseň nezazpívá.

Spřízněnou duši jsem hledala dlouho. Marně. Nikdo se objevoval, žádný kluk - a vlastně ani dívka, ostatně, co na tom sejde, že ano.
Trvalo to roky.
A pak se objevila.
Vlastně jsme se znaly od dětství. Dělala mi radost, když jsem byla smutná, povzbudila a ukázala správný směr, kterým bych se měla ubírat.
Byla tu pro mě vždy, a pokud náhodou na okamžik zmizela, vzápětí se objevila se svou pomocnou rukou.
Krásná. Měla raději zimu než léto, raději noc než den a slunci se vyhýbala, ale to na našem vztahu nenechalo žádnou stopu.
Bylo to prostě má čokoláda, má spřízněná duše.

Zabíjení je umění. I když si to nemyslíte, je to tak. A spousta lidí by se o tom s vámi hádalo. Počínaje Hitlerem, Stalinem a konče třeba mou drahou spolusedící. A když to tak vezmete, zabíjení je v jistém směru velmi užitečné. Nejen že vás zbaví otravné sousedky, ale ještě je to umění pro umění.
Co by to bylo za obrazy, kdyby na žádném nikdo nikoho nezabil?
Co by to bylo za knihu, kde by všechny postavy přežily - kromě pohádek a podobných, že. Taková Hra o trůny...
A představte si film, kde ta vaše oblíbená postava přežije. Nuda, že ano?

Narvaný vlak.
Lidé tísnící se v uličce. Třída stojící u záchodků, pár lidí téměř vystrčeno to prostoru mezi vagony.
A dvě puberťačky zabírající dvě sedadla. A jejich elegantní batůžky další dvě.
Narvaný autobus.
Horké léto. Neuvěřitelné množství lidí, kteří se na vás lepí.
Auto.
Neuvěřitelně dlouhá cesta.
Kinedryl uspává a mentolové metody se roztékají. Nebo jsou pro změnu neuvěřitelně tvrdé.
Takže buď je žužláte s papírkem, nebo vás bolí zuby.
Letadlo.
Není narvané. Ale padá. Nebo se ztratí, vypaří a kdo ví, co ještě.
Kolo.
Mám fóbii.
Takže mi zbývá kůň.
To chci vidět, jak na něm dojedu do Brna...

V některých situacích je lepší zachovat klidnou tvář. Nekřičet, neřvat.
I když ten idiot stále používá píšťalku.
I když vás bolí nohy a sotva popadáte dech.
I když už nemůže, nejraději byste se svalili na zem a jen dýchali. Protože ani to nestíháte.
I když se vám v hlavě ze zoufalství honí cosi o kyslíkovém dluhu. A nějaké kyselině.
I když nestíháte a klopýtáte na rovném povrchu.
I když přemýšlíte, jestli jste se náhodou neocitli na vojně. A to jste holka.
I když jsou tři odpoledne, jste na tom slavném tělocviku a ten idiot jen píská. To nemůže běhat taky?

Opatrně jsem zpod vraníka vytáhla svůj vlas. No co, vlasy padají každému, většinou to nevadí. Jen pokud je nemáte dlouhé. Jako já. To jsou pak všude.
S povzdechnutí jsem se odtáhla a ze svého místečka na složené dece koukala do krabice. Modrá, modrá, trochu bílé, zelená... Ale nic se nehodilo!
Kousek po kousku jsem třídila na "pracovní hromádku", jak tomu říkám. Kousky stejné barvy či odstínu, občas kupodivu i dané dohromady. Ale to bylo vše.
Proklínala jsem to. Čtyři tisíce. Já chtěla tak dva a půl. Tři. A dostanu čtyři.
Čtyři tisíce puzzlí, z nich žádný dílek nemá dokonalý tvar.

Bál se. Děsil se toho. Měl pocit, že se ocitl v reálné noční můře, ze které není úniku.
Protože to slíbil.
Jistě, patrně za ten slib mohla přemíra štěstí a alkoholu, ale i tak ho nedokázal odvolat, nešlo to. Nezbývalo mu nic jiného než přežít.
I když se děsil. Co když se to zvrtne? Co když to skončí úplně jinak? Co když bude mít nepoužitelné některé části jeho těla? Co když jeho přítel zajde až moc daleko a bude to bolet? Co když…
Když nad tím přemýšlel, byl to skutečně šílený nápad. Nechat velení jejich soukromého výletu na jeho příteli..

Bolí mě hlava.
A byl jsem u zubaře, nesmím polykat.
Je mi těžko po té dobré večeři, cos uvařil.
Zítra brzo vstávám. A potřeboval bych si sednout.
Uslyší nás sousedi.
Včera to nestačilo?
Potřebuji dočíst kapitolu.
Vážně? I po tak smutném filmu?
Neměl by ses tak moc namáhat.
Ten tvůj problém přejde.
Mazlení nestačí? Pojď se tulit.
Necítím se ve své kůži.
To si pak člověk pomyslí, že se znovu a znovu ocitl v kůži někoho jiného. V nějaké cizí kůži nějakého heterosexuála, který má doma manželku. I když je pravda, že sukně občas nosí oba. Když na to přijde…

Ta dohoda byla jednoduchá. Zemřou. Odejdou z veřejného života. Možná to bude vědět pár lidí. Ale ne ti nejdůležitější.
Udělali to oba. Jeden našel dvojníka a ten se zastřelil. Druhý skočil a s využitím celé ulice dokonale zahrál svou vlastní smrt. Detektiv měl navrch.
Soupeřili dva roky. Jeden napovídal padouchům, naváděl je k odporným zločincům. Druhý se dal k tajným službám. Kriminální poradce vyrovnal.
Vrátil se detektiv. Normální život, nudní padouši, nic zajímavého… Co potom?
Pak se vrátil i on. A dostal tím všechny, vyhrál jejich hru. Nechtěl, ale musel. Dohody se musí dodržovat. I když jsou někdy na nic.

Měl násilnického otce a milou matku. Jako spousta dětí.
Měl přítelkyni, která za ním vždy stála. Jako jediná.
I když se s ní hádal. Ale kdo to nedělá?
Pak odešla. Zemřela.
Kvůli němu. Ale ne jeho rukou.
Chránil, staral se. Lidé si mysleli, že nenávidí.
Miloval. Celou tu dobu, všechny ty roky.
A pak se on vrátil. Nechtěl mu sloužit.
Lhal. Hrál hru.
Zabil svého jediného přítele. Splnil přání.
Bojoval. Umíral každou vteřinu.
Bál se. O něj. Nesměl zemřít.
Pomohl. Stříbrná laň přišla.
Doufal. Věřil v něj.
Předal mu vzpomínky. Odsoudil jej k smrti.
Zemřel. Znovu se s ní setkal.

Dívali se na nebe. Na hvězdy svítící v dálce. Nebylo to tu jako v Londýně, kde oblohu věčně pokrývaly mraky, a když už, elektrické osvětlení nedalo vyniknout té kráse.
„Je tu nádherně,“ poznamenal doktor, natáhl se do navlhlé trávy.
Detektiv nepromluvil, zíral vzhůru, snad se snažil pochopit, co je to nádherné a co se lidem na to líbí. Jen obloha, hvězdy. Jako kdyby vám to pomohlo vyřešit vraždu…
„A přitom je to jen kousek nebe…,“ povzdechl si John.
„Kousek?“
Překvapivý, nevěřícný pohled. A doktorovi to došlo.
„Ty sis myslel, že je celé? Co ses v té škole naučil?“
„Vlastně nic.“

Dívka přímo nadšeně otevřela youtube. Projela několik svých oblíbených kanálů, ale nic nového. Jen jediný vlog, který vzápětí znuděně zavřela.
Otevřela poslední.
A nadšeně poskočila na židli, protože tam něco bylo!
Minuty ubíhaly, smála se, ten člověk byl génius, jak ho jen dokázal napodobit!
Otevřela stránku s nápisem: „Vůdcův hlavní stan“. Zabloudila do otázek. Po přečtení odpovědi na tu, kdo je psím Židem, se definitivně zhroutila pod stůl.
Po dlouhé chvíli se uklidnila a vylezla zpátky, utřela slzy. Svým přátelům poslala odkaz a dál se smála.
Nu, propaganda má mnoho podob. A on je tu zas. Jen tomu nikdo nevěří.

Bellatrix v duchu zuřila. Ten ničema, vyvrhel, úchyl, ostuda celého kouzelnického světa! Jak si dovolil opovážit se tu objevit?! A jak si tu stojí – úšklebek na rtech, pohledem ji vyzýval ode dveří, ať si něco zkusí.
„Copak, stalo se něco, Bello?“ ozval se vedle ní Lucius, šklebil se nad tím, jak zuří a všechny je v duchu proklíná.
Hodila po něm naštvaným pohledem, kletbu si protentokrát odpustila a přemístila se.
V Bradavicích si Brumbál jen povzdechl. Už je tady zas. A třebaže s Bellatrix v tomto případě soucítil, nemohl nic udělat. Severus spal s Luciem. A tak to prostě bylo.

Zezadu ho obejme. I když ví, že to nesnáší.
„Neslyšel jsem něco o spaní?“ zeptá se, trochu se zavrtí v sevření, ale nevyklouzne z něj.
„Mám hlad.“
Povzdechne si. Otočí se a stáhne si ho do náruče, políbí ho do vlasů. „Co bys chtěl?“
Nepřemýšlí dlouho. Možná tu vteřinou pauzu udělá jen proto, aby mu neřekl, že je zbrklý nebelvír.
„Nebyla by houska s šunkou?“
„Vždyť jsi měl už tři…“
„No dobře,“ odfrkne si a vymaní se z náruče, „tak já si dám tuňáka s marmeládou.“
Zmizí k lednici a Severus jen zavrtí hlavou.
Lily, taky jsi měla takové chutě?

Nechápavě se díval oknem do Velké síně. Černé vlajky, plačící mrzimoršťí – dobře tohle nic neobvyklého nebylo – a Brumbálův projev, který absolutně nechápal.
Vždyť… není mrtvý!
Sice někde chytil alergii na sluneční světlo, protože se na něm třpytil jako nějaká víla.
Ale to bylo vše.
Tedy kromě toho, že cestou do Bradavic vysál stádo koní.
I s princeznou.
Jenže to stále neznamenalo, že je mrtvý, sakra!
Když zamával na Cho a ona omdlela, vzdal to.
Vykašlal se na zjevně zdrogované čaroděje a odletěl do Ameriky.
Tam se usadil, balil holky, až jednoho dne narazil na Bellu Swanovou. To teprve byla smrt!

Třicet tři napsaných drabblů.
Tři tisíce tři sta slov.
Osm fandomů.
Kachničky, které jsem líná počítat. Ale je jich hodně, to jsem nečekala.
Přemohla jsem se napsat drama, luštila úděsnou zkratku, trhala si vlasy z nedostatku nápadů.
Ale přežila jsem.
Ani kamarádka mě kupodivu nezabila.
Dokonce jsem ani nezemřela na následky pádu pod stůl kvůli nezvladatelnému smíchu.
I když jsem si tam po prvním týdnu dala preventivně polštář.
Nevěřila jsem, že to uběhne tak rychle. Celý měsíc… třicet dní… krásných třicet dní plných sto slov.
A teď je konec.
Napsat poslední drabble pro tento rok.
A těšit se na příští.

Kdysi se jednalo o pouhý hrbolek v krajině a nikdo netušil, že jednou se z něho stane něco víc. Jenže během Dlouhé noci, kdy sníh pokrýval krajinu a lidé stále měli sílu modlit se k jejímu konci, na ten hrbolek došla žena. Již nemohla dál, a tak tam venku na sněhu porodila.
Syn dostal jméno Bran.
Když vyrostl a zima skončila, Noční hlídka se již o sebe zvládala postarat sama, se tam vrátil. Na tu hroudu v pusté krajině. Rodnou hroudu, kde spatřil svět. A tam, kudy měla vést cesta až na jih a ještě dál, postavil své sídlo. Zimohrad.

Lord Voldemort zuřil. Smrtijedi se ustrašeně krčili v rozích místnosti a se strachem pozorovali svého pána. I Nagini stočená v klubíčku předstírala spánek.
Pouze Snape stál před temným pánem. S kamennou maskou ho pozoroval.
„Jak, jak mohl?!“ běsnil Voldemort. „Ten kazisvět! Bastard! Idiot! Za tohle bude pykat! Zabiju ho!“
„Můj pane?“ otázal se opatrně profesor lektvarů, který přestával chápat. Nicméně odpovědi se nedočkal.
„Idiot! Pomatený Nebelvír! U Merlina, proč? Proč já?!“
Pátravě se zahleděl po svém nejvěrnějším smrtijedovi, který mu donesl ten balíček.
„Vyřídíš Potterovi, ať mi příště neposílá žluté růže! Moc dobře přece ví, že mám na ně alergii!

Kaisa nasadila svůj vražedný výraz, ale jako by to té osobě bylo naprosto jedno. Dál si žvanila svá moudra, jako kdyby snad spolkla veškerou moudrost světa a říkala, proč zrovna ona má pravdu a tedy vlastní i ten nejlepší nápad, co byl navrhnut.
Samozřejmě neměla pravdu, ale to Kaise až tak nevadilo. Ale to, že ji zdržuje, otravuje a nechce zatraceně odejít, to už bylo příliš.
Když se zvoněním konečně daná osoba odešla, Kaisa svůj vražedný pohled přesunula na další dvě osoby, tentokrát nevinné.
„Proč je tyhle osoby zabít málo? Jako fakt, jestli nikdy nikoho nezabiju, chci nobelovku za mír!“

Zdálo se to nekonečné velké. Vedro a tma. Jako rozpálená Sahara, která ještě nestihla vychladnout.
Pomalu mapovala každý centimetr. Každý další úsek byl čím dál víc nebezpečný. Špatně se jí dýchalo, kyslík docházel a do toho to horko… Připadala si jako v šílené noční můře. Každou chvíli uvažovala, kdy konečně přijde ten toužebný okamžik. Vysvobození ode všeho. Ale mohla jen zoufale drápat prsty po povrchu. Hledat východisko, které neexistovalo.
Konečně, po dlouhé době spatřila světlo. Nebylo oslňující, jen mlhotavé záblesky.
Drápala se dál a dál, až byla konečně venku. Člověk by nevěřil, že zpod deky je to tak dlouhá cesta.

Píši vám, co mohu více?
Sníh roztál a květiny vykvetly. Slunce začalo hřát a dívky začaly nosit sukně.
Píši pod rozkvetlou třešní, blíží se máj a milenci šílí.
Láska kvete nad utrženými květy. Tulipány, narcisy, krokusy. Vše ve vázách končí.
Mladým se plaší hormony, učitelé zoufají.
Co jsme provedli, že nás tak trestají?
Není to možné, je to zvláštní… tak dlouho jsme čekali.
A ono je to tady.
Přitom by každý hned chtěl zpátky tu chladnou paní, co vládla tvrdou rukou…
Ale tahle je mladá a vše je nespoutané spolu s ní.
Člověk si zoufá.
Ale může vám pouze psát.

Malý hádek se plazil k nízké větvi stromu, na níž byl hlavou dolů zavěšen černý netopýr.
„Strýčku, strýčku!“ syčel. Netopýr otevřel jedno oko a pohlédl na mládě vražedným pohledem. To zpomalilo a s úctou se pod něj doplazilo.
„Já jenom… chtěl jsem se zeptat…“ syčelo ustrašeně a netopýr otevřel i druhé oko.
„On totiž… moudrý sovák s plnovousem povídal, že jsi nesmrtelný.“
„To jsem,“ odvětil netopýr.
„Ale vždyť orlové tvrdí, že každý zemře a nikdo není moudřejší než oni.“
„Jednoho dne zemřu.“
„Ale…“
„Pořád budu žít v srdcích žen a dívek. I když mne velký had zabije, stále tu budu.“

Byla to nejnáročnější vojenská operace, kterou kdy kdo vymyslel. Ohromné množství materiálů, lidských zdrojů a samozřejmě obrovské území, které bylo potřeba obsadit.
S prvními paprsky se vojáci s ohromným rykotem pustili ze svažitého terénu přímo na nepřítele. Neočekával je a pokračoval ve své předešlé činnosti.
Střely létaly vzduchem, prach se vířil jako bojový plyn a udušení vojáci padali k zemi jako hrdinové.
Bitva se ke konci chýlila spolu se zapadajícím sluncem.
Pak invaze, ta největší z největších byla prohlášena za neúspěšnou. Zbývalo pár posledních, stěží na nohou se držících.
Poslední přeživší mravenci se vraceli z útoku na nohu nebohé dívky.

Hradby se tyčily do noci, hrozivě a nepřátelsky, ale nebylo vidu ani slechu po čemkoliv živém. Jízda se rozjela vstříc opevnění, potichu a přitom s radostí patrnou v obličejích, když je ozářilo světlo pochodní.
Blížila se pomalu, jako se blíží pohroma, ale nikdo uvnitř ještě netušil, co je čeká.
Konečně byla brána stržena a muži se vyvalili dovnitř s rykem a jekotem.
Domy vzplály, obyvatelé utíkali temnou nocí, ale často to stejně nemělo význam.
Město hořelo a měnilo se v popel.
Ale teprve s příchodem světlem si velitel uvědomil jednu věc.
Že napadli špatné město a to druhé stojí dál.

Boje utichly a po Evropě se konečně rozlil mír. Nastala dobu soudů, procesů a zatýkání, ale obyčejný člověk to ani moc nevnímal. Užíval nově nabité svobody a snažil se žít tak, jako kdyby na tu dobu předtím nejraději zapomněl.
A s tím vším přišly i téměř zapomenuté, ale stále poněkud všední věci.
Třeba volby.
Jenže koho volit?
Tihle je od Mnichova nezachránili, tihle také ne… Selhali, nezachránili je a ještě se vrátili pozdě… Vždyť do Prahy přišla Rudá armáda a pomohla jim. Vše se zdálo tak lákavé, krásné, naprosto jiné než předtím…
A tak volby vyhrála krásná neznámá, komunistická strana…

Studium mudlů si sice kladlo za cíl připravit mladé čaroděje na styk a komunikaci s mudly, nicméně ani se speciálním kurzem Ministerstva kouzel se nový pracovník Odboru pro komunikaci s mudly prostě nemohl orientovat ve všem a už vůbec ne v různých slovních spojeních.
A tak se stalo, že jeden mladý, právě z Bradavic vylezlý kouzelník, který se právě snažil komunikovat se stařičkým mudlou, zda opravdu neviděl nic podivného, a musel přitom vyslechnout dlouhé vyprávění o jakémsi Stalingradu, Leningradu a Normandii, dopustil velmi zvláštního omylu.
„To víte, já jsem ze staré školy,“ pravil mudla.
„Opravdu? Vy jste studoval v Bradavicích?“

Po skončení války Harry Potter dlouho přemýšlel, čím vlastně bude. Školu opustil, Voldemort byl poražen, ministrem byl konečně rozumný kouzelník, a tak mladý hrdina neměl co na práci.
Na bystrozora neměl zkoušky z lektvarů, to samé u lékouzelníka. Na učení v Bradavicích se necítil, prodávání na Příčné ulici také ne.
Pak se objevila naděje. Ideální naděje pro muže, jako byl on. Plný úvazek, krásná odměna, postupné cíle a úkoly, které bude muset plnit podobně, jako zničil Voldemorta.
Jediný problém byl v tom, jak ji získat, neboť po ni toužili další hrdinové.
Nakonec se ale přesto stal zámečníkem srdce Ginny Weasleyové.

Dřív to byla pouhá zarostlá kolej uprostřed luk, vzpomínka na dávno nepoužívanou trať, chybu v plánech, která se vyskytla u pánů stavitelů. Kolej, která nikam nevedla. Krátká, nedokončená.
Nikdo by si ani nepomyslel, že i ten pahýl někomu bude sloužit. Vždyť kam vedl – nikam.
Jenže se tak stalo. U té koleje se objevili dělníci. Rozšířili ji a upravili. Vlaky po ní začaly jezdit.
Rachotily ve dne v noci, nepřestávaly a táhly se jeden za druhým.
Pak to přestalo – stačilo několik let a kolej zase ztichla.
Nikdo v okolí nevěděl, kdo v těch vagonech projížděl.
Ale věděli jediné – nikdo se nevrátil.

Kdesi v neznámém světě, několik tisíc světelných let od Země, se nacházela jistá planeta. Rudá jako oheň, kde milí marťánci celoročně chodili nazí a koupali se v lávových pramenech. Tato vyspělá civilizace taktéž měla významný náskok před lidmi – ostatně, jejich Einstein se tam narodil jako první.
Nebylo tedy divu, že o Zemi věděli vše. Často o ní točili filmy, které sloužili jako děsivé horory o studeném a divném světě, kde se mluvilo divnou řečí bez přesných definic.
Bohužel jim jaksi uniklo, že lidé jsou lidé, a tak si pro ně vymysleli vlastní název.
P.I.F.K.A. - Primitivní inteligent s fyzikální kroužkovou abnormalitou

To, že se některé stavby bortily s časem, nehledě na všechny opravy, bylo pro většinu obyvatel normální. Aspoň to byl nový důvod je přestavět nově, nebo celé sídlo přesunou do výhodnější pozice.
To, že se stane tohle, ale nikdo nečekal.
Dobře, byla stará, ale přeci… měla vydržet všechno, tak co se stalo?!
Začalo to nevinným křup, což se na ní dalo považovat za normální halucinaci.
Pak to pokračovalo. Křupala jako čerstvě upečený chleba, jako ledová kra z Doby ledové.
Nikdo si toho nevšiml.
Teprve když kvůli poslednímu křup ohluchlo všech Sedm království, si to lidé uvědomili.
Zeď se roztrhla vejpůl.

Hodina fyziky. Teplo k padnutí. Profesorka vepředu se snaží něco vehementně vysvětlit.
Nikdo ji nevnímá.
Skupina v prostřední řadě si opisuje úkol na matiku.
Šprt v přední lavici si to radši opisuje z učebnice. Ta osoba před ním stejně plácá kraviny.
Holka za ním se nesoustředí už vůbec. Něco sepisuje na papír, a kdyby ji někdo oslovil, tak se odpovědi prostě nedočká.
Minuty ubíhaly tempem hodin, každou chvíli usnul někdo další.
Zazvonilo. Třída se začala probouzet, včetně sousedky osoby, která konečně odložila pero.
„Co jsme vlastně brali?“
„Ehm… tření?“
„Já se ptala na fyziku, ne na to, co jsi psala!“

Nechápavě se díval oknem do Velké síně. Černé vlajky, plačící mrzimoršťí – dobře tohle nic neobvyklého nebylo – a Brumbálův projev, který absolutně nechápal.
Vždyť… není mrtvý!
Sice někde chytil alergii na sluneční světlo, protože se na něm třpytil jako nějaká víla.
Ale to bylo vše.
Tedy kromě toho, že cestou do Bradavic vysál stádo koní.
I s princeznou.
Jenže to stále neznamenalo, že je mrtvý, sakra!
Když zamával na Cho a ona omdlela, vzdal to.
Vykašlal se na zjevně zdrogované čaroděje a odletěl do Ameriky.
Tam se usadil, balil holky, až jednoho dne narazil na Bellu Swanovou. To teprve byla smrt!

Když musíte udělat něco, co do té doby nikdo, a vůbec nevíte jak, jste v prdeli. Zvlášť když vám vaši nařízení dají časový limit, který se nezadržitelně blíží. A vy nemáte jediný proveditelný nápad, který by vás uchránil od nesplnění rozkazu. A jeho důsledků, samozřejmě. Ale všechno, co mohl dělat, nezabíralo. Přemýšlel dlouho do noci, ale nic.
Jakoby nestačilo, že to všechno musel dělat téměř tajně před vlastní manželkou, protože ona na rozdíl od něj nechápala, že tohle je jediná možná cesta… prostě pech.
Když pak jeden z jeho podřízených zakopl o plechovku s plynem, konečně našel ten milionový nápad.

Hlavu vzhůru, říkávali jí. Neboj se. Vše má svůj konec a vše skončí. Nic nemůže trvat věčně. Bude zase dobře, uvidíš.
Jenže ona už nevěřila. Cítila, že konec bude brzo. Ale pro ni. Věděla, že se zpátky nevrátí, nezažije zase klidný mír, kdy vše skutečně bude dobré… Teď ji jenom všichni uklidňovali planými řečmi, kterým snad ani sami nevěřili.
Ale i když se vše zdálo nevyhnutelné a blížilo se jako světlo na konci tunelu, nebyla smutná. Nechtěla nikomu udělat radost svou bolestí, slzami a obavami. Stále byla hrdá.
A tak s hlavou vztyčenou vešla do tábora, odkud se nikdo nevrátil…