Moje články

V kotlíkách spokojeně bublaly polévky a omáčky, v hrncích se pařila drůbež, struhadla strouhala mrkev a petržel, nože se staraly o celer, tuříny a řepu, ve várnici se táhl máslový ležák, pánvičky smažily do křupava, pece vypékaly nejluxusněji křupající kůrečky. 
Sam tam nějaký ten ušatý skřítek mávl rukou, aby zahýbal vatřečkou nebo košťátkem, ale jinak seděly stovky drobných kuchaříků u stolu, mastili karty nebo hráli v kostky. 
Vyrušil je teprve gong oznamující, že bude večeře. 
Tu vyskočili na nohy a každý zaujal příslušnou pozici. 
Když přišel na kontrolu nějaký z čarodějů, našel je v plném zápřahu. 
Pilní a úplně sedření.

"Myslím, že bys byl ideální kandidát, proč jsi to odmítl?" zeptala se Albuse Minerva. 
Ten jí oplatil trochu neurčitě bláznivým uchechtnutím.
"Ty máš strach," zamrkala překvapeně.
Albus kývl. 
"Lidé mě následují. Jdou za mnou prostě proto, že já jsem... já. Bylo by to příliš snadné. Udělal bych pár zásadních kroků. A pak dalších. Pak kroky, které už se vymykají zdravému rozumu... nene. Přílišná moc nesvědčí nikomu, drahá přítelkyně, tím méně mně."
Minerva vzdychla.
"Smutné budiž, že nikdo jiný si toho není vědom tak dobře, jako ty. Proto si myslím, že mám pravdu a ten ministerský post bys měl přijmout."
"Nikdy."

"Pokud já miluju tebe a ty miluješ mě, opravdu nechápu, v čem je problém," mračila se Tonksová na Remuse.

"Doro, nejdražší," řekl skoro šeptem, "jsi jedinečná a úžasná lidská bytost a umřel bych pro tebe. Ale..."

"Jaké u Merlinových ponožek může po tomhle přijít 'ale'?"

Zlobila se. Kůže jí znachověla a vlasy v tu chvíli připomínaly plameny.

"Jsem chudák. Nemám nic. Jen duši a pár potrhaných svetrů. Žena jako ty zaslouží všechen blahobyt světa. Nemohu tě zajistit tak, abys už nemusela pracovat."

Tonksová se rozesmála: "V tom případě se postarám já o tebe. Remusi Lupine, vezmeš si mě sakra už?   

Millicent Bagnoldová se zeširoka usmála: "S odstupem let jsem nucena uznat, že jsem byla nejlepší ministryní kouzel v celém dvacátém století. Za mého," zdůraznila, aby to bylo novinářovi jasné, "úřadování se naposledy skutečně bojovalo proti zlu, nešlo jen a pouze o zavírání očí před problémy, Učinila jsem veškeré nezbytné reformy. 
A byla jsem to já, kdo dostal do Azkabanu Lestrangeovi a Karkarova. A já jsem poukázala na korumpovatelnost Bartemia Skrka v souvislosti s jeho synem. 
Pro některé byla má vláda bolestivá, byla však nezbytná."
"A nepadá na vaši hlavu také falešné obvinění Siria Blacka?"
Milicent zamrkala: "Na to si nevzpomínám." 

Arthur Weasley seděl na dvorku jako hromádka neštěstí. V jedné ruce měl štětku, v druhé kyblík s červenou barvou.
"Co se děje, pane Weasley," zeptal se Harry, kterého Molly vyslala pro vajíčka.
"Víš, Harry, zařekl jsem se, že letos nebudu náš kurník opravovat za pomoci kouzel a zkusím to jako mudlové. Ale," polkl, "netuším, jak se tahle věc používá."
Harry se usmál. 
"Když dovolíte, rád to udělám za vás."
Arthurovi se viditelně ulevilo, předal Harrymu kyblík i štětku a nechal ho, aby slepičí obydlí přemaloval.
Za rohem se proměnil zpět v George.
"Takhle se to dělá," zašklebil se na bratry.

Moudrý klobouk se zavlnil a zamračil se víc, než bývalo obvyklé.

"Kam s tebou, dítě? Vidím ambice a krev tak čistou, že by ti mnozí měli závidět. Mám tě dát do Zmijozelu, hmmm, hmmm."

"Otce by z toho trefil šlak."

"Pak tedy Nebelvír. Odvahu máš, hlavně odvahu být sama sebou."

"Červená mi nesluší."

"Hmmm, hmmm, máš otevřené a laskavé srdce. Mohl bych tě přiřadit k Mrzimoru, našla bys tam přátele a poklady starší než škola samotná. Co ty na to?"

"Ušetři si ty zbytečné věty. Víš, kam chci," usmála se Luna.

Klobouk vydechl. 

"Kolej tvé matky. Tak tedy Havraspár," vyslovil.

Quincey MacNulty našel svou milovanou choť v salonku. Měla kolem sebe rozložený snad veškerý porcelán, včetně toho svátečního s kytičkami a zlatým proužkem, střídavě nahlížela tu do jednohu, tu do druhého šálečku, a tvářila se zoufale.
"Co se tady děje?" zeptal se zvědavě Quincey, "dostala jsi opravdu velikou chuť na kávu?"
Cho odložila šálek a fňukla: "Omlouvám se, spotřebovala jsem všechnu kávu."
"A jak se to stalo, drahá?"
"Chtěla jsem zjistit," řekla a tváře jí mírně znachověly, "jestli se nám narodí malý čaroděj, nebo malá čarodějka."
"A co jsi zjistila?"
"Že kávovou sedlinu nesmím vypít, abych z ní něco vyčetla."

Historie Bradavic
Standardní kniha kouzel
Teorie magie
Průvodce přeměňováním pro začátečníky
Tisíc kouzelných bylin a hub
Magické odvary a lektvary
Fantastická zvířata a kde je najít
Famfrpál v průběhu věků
Vzestup a pád černé magie
Velké kouzelnické události dvacátého století
Nejmocnější lektvary
Bajky Beedleho barda
Tajemství nejčernějšího umění
Urozenost přírody: Kouzelnické rodokmeny

Irma Pinceová povytáhla své tmavé obočí a skákala pohledem ze seznamu literatury na rozcuchanou prvačku. V umanutém výrazu té dívenky bylo něco impozantního. Zároveň madam Pinceová tušila, že se dívá do tváře velkých potíží. 
"Nevěřila bych, že to řeknu, ale víš, že ne všechno vyčteš z knih, viď"

Vážení čarodějové a čarodějky,

dovolte mi, abych k vám promluvila v době, kdy náš kouzelnický svět čelí nejistotě, chaosu a – řekněme si to zcela otevřeně – nedostatku pevného vedení. Já, Dolores Jane Umbridgeová, se proto ucházím o váš hlas ve volbě Ministryně kouzel.

Po celou svou kariéru jsem neochvějně hájila hodnoty pořádku, disciplíny a správného chování. Věřím, že magie není nástrojem svévole, nýbrž odpovědnosti. Příliš dlouho jsme tolerovali neukázněnost, nebezpečné experimenty a zpochybňování autorit, které drží naši společnost pohromadě.

Ujišťuji vás, že pod mým vedením bude každý čaroděj znát své místo.

Pamatujte: bezpečí není náhoda. Je to výsledek správně nastavených pravidel!

Rita Holoubková nebyla lhářka. Jenom ráda ohýbala pravdu tak, jak se jí hodilo. Hlavní bylo udělat dojem. Její napůl mudlovský původ se jí nehodil do představy o sobě, tak jej prostě zamlčela. Hlavně před těmi, kterým se chtěla rovnat. Sestry Blackovy, zvláště její oblíbená Bella, by se s ní nejspíš přestaly okamžitě bavit. I tak byla ve skupině zmijozelské elity maličko na chvostu a musela se hodně snažit, aby na ni nezapomínali. 
Když po letech snažení o metamorfózu uspěla, měla radost jenom chvíli. Představovala si sama sebe jako holubici, lvici či dokonce jednorožce. 
Brouk byl pro Ritu zatraceně málo nóbl.
 

Miriam Stroutová prošla dveřmi v pátém patře nemocnice svatého Munga, nasadila profesionální úsměv a vydala se na pravidelnou obchůzku. 
Zlatovlasý pacient s neodolatelným úsměvem seděl v koutku a zase podepisoval fotografie. Když přišla blíž, ucítila jasný zápach spáleniny. Nasadila si svoje maličké brýle a spatřila zlatavé lokny připečené k hlavě.
"Zase jste si nažehloval vlasy?" řekla přísně. "Ten mudlovský vynález už jsme vám zabavili snad čtyřikrát. Kromě toho," zkusila jeho podpořit jeho ješitnost, "kudrliny už vůbec nejsou v módě. Teď frčí rovné vlasy do očí."
"Nemůžu za to, že mi to tak sluší," mumlal.
Možná se doopravdy uzdravuje, napadlo Miriam.

Narcissa Malfoyová se zkoumavě dívala na bezvládné tělo Harryho Pottera. Chlapec byl bledý, špinavý a příšerně hubený - musel projít peklem. Tohle dítě že má být nepřítel? Narcissa zabředla hlouběji do pochybností. Sžíraly ji už dlouhou dobu, ale při pohledu na Pottera byly skoro hmatatelné. Má ještě cenu věřit v dobro? A může být dobro právě tenhle klučík?
"Žije Draco?" zašeptala, když postřehla chvějící se víčka. 
"Ano," vydechl Potter. 
Nezabil ho. Její největší láska a důvod k tomu všemu, co provedla, žije. Narcissa poprvé po letech cítila slzy. A rozhodla se věřit v dobro. 
"Je mrtvý, můj pane," zavolala na Voldemorta.

Andromeda sledovala, jak její vnouček usíná. Zpívala mu ukolébavku, kterou zpívala své dceři. Byl tak krásný a klidný, až to bolelo. Zbyl jí jenom on. Chlapec s namodralými vlásky a bledou tvářičkou. 
Občas při pohledu na něj plakala. Zlobila se na Remuse, že ji připravil o její holčičku, zlobila se na Doru, že riskovala život. Pak se zlobila na sebe, že nedokázala pomoci.
Modré oči se doširoka rozevřely. 
"I ty jeden!" usmála se, "že ty chceš zase pohádku? Povím ti pohádku o hrdinech - Nymfadoře Tonksové a Remusi Lupinovi, kteří obětovali život pro lepší svět, ve kterém mužeš žít bez strachu..."

Ó dítě osudu, lístky mi šeptají. Vidím stíny, které nejsou tvé, a přesto tě následují. 
Ve třetím otočení měsíce nastane chvíle, kdy se rozhodnutí, jež se zdá malé jako prach, rozvine v cosi velkolepého. Dávej si pozor na znamení v zrcadlech a odrazech — ne vše, co ukazují, je pravda.
Cítím přítomnost čísla… ach ano… čísla sedm! Opakuje se, pulzuje, volá po tvé pozornosti. Ignoruj ho a přivoláš neklid, následuj ho a odhalíš skrytou cestu.
A nakonec… slyším kroky… ne, ne za tebou… před tebou. Někdo, koho ještě neznáš, ale kdo už zná tebe. Až se setkáte, svět se nepatrně zachvěje.

Pán Zla měl pro Alectu Carrowovou zvláštní slabost. Představovala kvintesenci smrtijedství. Byla naprosto slepě oddaná, poslouchala bez přemýšlení, neprojevoval se u ní sebemenší náznak empatie. Ideologii čisté krve šířila bez mrknutí oka. Jediné, co se jí dalo vytknout, byl nedostatek trpělivosti. 
Věděla, že Potter pátrá po posledním viteálu a chtěla se toho otravného šmejda zbavit hned. Čekat v havraspárské věži a odpočítávat minuty, než se ten nekňuba konečně uráčí dostavit, ji nebavilo.
Když se jeho tupý obličej konečně ukázal, pozvedla hůlku a v dramatické póze ji namířila k obloze. 
Luna Láskorádová byla neznámá, která naprosto vypadla z Alectiny jednoduché rovnice.

Buclatá dáma se protáhla a mocně zívla. Mlaskla a připravila si vyřídilku. V tuhle noční hodinu ji nikdo... Cože?!
"Ty?" vykřikla do nočního ticha. 
Tichošlápek se na ni zazubil dravčím pohledem: "Překvápko."
"Myslela jsem -  my všichni jsme mysleli," zakoktala se.
"Jo, jo, zrádce, vrah, a tak dál, zkrať to. Potřebuju dovnitř," naléhal.
To už Buclatá dáma zase pocítila jistotu: "Bez hesla nikdy."
"Ze staré známosti," usmál se.
"Ne," trvala na svém.
"Ty to nechápeš, on je tam!"
Založila ruce na hrudi. 
Pak zbledla.
"No tak to pr, prrr. Na co ten nůž! To bys přece..."
Noc proťal zvuk rozříznutého plátna.

Bertha Jorkinsová nepatřila mezi nejostřejší tužky v penále. Na Ministerstvu kouzel si brzy získala pověst roztržité poplety a byla decentně převelena na Odbor kouzelných her a sportů, kde zvládla napáchat nejméně škod. Její nedochvilnost, bloumání po chodbách nebo zapomínání složek s dokumenty se staly každodenním koloritem sedmého patra. 
Nikoho nepřekvapilo, že se Bertha po své dovolené v Albánii nevrátila do práce. Její kolegové předpokládali, že se prostě někde zapomněla, a každou chvíli se objeví, křivý klobouk na hlavě a každou punčochu jinou. 
Trvalo pět měsíců, než Ludo Pytloun konstatoval: "Co naplat, musí dostat padáka," aniž tušil, co strašlivého ji potkalo.

Ron se chytil za hlavu a v zoufalé grimase zvolal: "Já to nechápu."

"Co přesně nechápeš, Ronalde?" zamrkala Hermiona a Harry se dusil smíchy.

"Jak to, že nejsi o půl roku starší, když jsi skoro celý školní rok žila dny dlouhé tak miliardu hodin?" 

"Protože když jsi zkamenělý, tak nestárneš. Jenom jsem dohnala to, co mi chybělo," poučovala Hermiona.

Ron vrtěl hlavou: "Stejně je to celé padlé na hlavu."

"Že někdo svěřil tak mocný nástroj třeťačce?" nahodil Harry.

"Ne, že má někdo možnost prodloužit si den, a nevyužije ten prostor k spánku," ukončil Ron diskuzi o časových smyčkách a paradoxech.

Pandora se ponořila do mělkého tranzu, vyprázdnila mysl a utlumila smysly. Bosýma nohama se zabořila do písku, zavrtěla prsty, aby cítila každé jedno jemné zrnko. Dlaně obrátila k nebi a hřála se slunce. Vítr jí cuchal vlasy a roucho měla rozevláté. 
"Líbáš sluníčko?" tázala se Pandory maličká Luna.
Pandora neodpovídala, jen tichounce mručela. 
Teprve po chvíi obrátila na dcerku stříbrné oči.
"I tak se to dá říct, drahoušku."
Luna si tenhle obraz vpálila do paměti a další roky byla vděčná za jeho existenci. Když byla matčina smrt příliš hlasitá, příliš přítomná a příliš silná, upnula se k ránu na pláží.
 

Pomona Prýtová přešlápla. Váček se sazeničkou měla ukrytý za zády a pořád si nebyla jistá, jestli ho vydá. 
"Děje se něco, Pomono?" díval se na ni zkoumavě Brumbál.
"Doufám, že víš, co děláš. Dovolím si zdůraznit, že to, co plánuješ, není legální. Jestli na to přijde někdo z Ministerstva, budu muset lhát."
Albus mávl rukou: "Klidně potvrdím, že jsem tě přinutil. A nemusíš se bát, slibuji, že se nic nestane."
Prýtová předala Brumbálovi váček. 
"Stačí zasadit a pronést kouzelnou formuli," řekla trochu rezignovaně a raději spěšně odešla. 
Brumbál se řídil jejími pokyny. 

Noční ticho narušilo osamělé zavrzání větví vrby Mlátičky.  

Celý hrad byl zasypaný sněhem a Minerva si už po tolikáté připadala jako v pohádce. Mávla hůlkou a přidala pár ledových girland nad schodiště. Zatímco kolem ní proudili studenti, kteří mířili na svátky domů, skřítci v kuchyni pilně připravovali jídlo pro všechny, kteří zůstávali. Letos poprvé zůstávala i ona.
Albus jí u snídaně popřál šťastnou cestu a tvářil se překvapeně, že nikam nejede. Pronesl klišé, že domov není místo, ale lidé. Minerva kývala, ale myšlenka na otce s duší pokřivenou matčinou lží, nebo vzpomínka na Dougala v ní pocit domova nevyvovaly.
Rohlédla se kolem. 
"Někdy domov je místo," usmála se.

Molly Weasleyová se nikdy v životě necítila víc unavená a víc plná sil zároveň. Zabití Belatrix Lestrangeové jí pomohlo najít tolik let ukrývanou odvahu, že najednou mohla zvednout nad hlavu celý svět. Konečně se cítila jako hrdinka. Jako její bratři. Hrdě pozvedla hůlku.
Celá zadýchaná přišla na nádvoří. Jezdila pohledem do všech stran a hledala ryšavé hlavy. První, druhá, třetí, čtvrtá... zalapala po dechu. Hle, tam je pátá a tam šestá. Zadívala se pořádně, co ta šestá ryšavá hlava provádí. A přesně v tu chvíli se srdce Molly Wealseyové zastavilo a rozbilo se na kousky. Do sedmi už nikdy nenapočítá.

Sibylla se plížila stíny bradavických chodeb. Bylo jich čím dál méně a ona si připadala zase o trochu víc jako krysa. Držela se u zdi a nejednou se musela krčit ve výklenku, když zaslechla kroky.

Konečně narazila na vstup do komnaty nejvyšší potřeby. Vztekle mumlala o svém neštěstí a konkurenci, kterou měla v nadaném kentaurovi. Ale ona měla přece Zrak! Předpověděla Jeho návrat i smrt Vyvoleného. Měla by být oslavovanou hrdinkou, místo toho od ní studenti chtějí naučit házet křišťálovou koulí. 

"Ano, praprababičko, nezapomněla jsem," mumlala ke zjevení Cassandry Trelawneyové, "je to dnes."

Mocně si přihnula cherry.

"Tak můžeme jít."

Když jsem ho viděla poprvé, stačilo pár nadechnutí, abych věděla, že bude můj. Nechci, aby ho kdy měla nějaká jiná. Ty oči, ty jeho oči. Budu tím první, co uvidí každé ráno, až se otevřou.

Nejprve jsem zkusila ženská kouzla: hrála jsem si s pramínkem vlasů, mrkala, věnovala mu pár nesmělých úsměvů. Ani si nevšiml, že existuju.

Použít imperius nikdy nebylo snazší. Stala se z něj moje marioneta. S prázdnýma očima a toporným tělem konzumoval naše manželství.

Dát Tomovi nápoj lásky byla chyba. Dávkování a účinky nebyly tak dokonalé jako u kletby. Ale alespoň jsem se nemilovala s dřevěnou figurínou.

Petunie vší silou mačkala dopis určený sestře, pokusila se ho roztrhat, spálit, všechno marné.

"Nepůjdeš, slyšíš?" křičela na Lily, ale nebylo to k ničemu. 

Lily, oči rozzářené, už byla hlavou jinde. Ve světě čar a kouzel, který Petunie nikdy nepozná. 

"Nepůjdeš, může to být nebezpečné," snažila se Petunie.

"Ale já tam patřím," řekla Lily a jako by vůbec neviděla sestřin smutek. 

Rodiče se dmuli pýchou, zatímco Petunii stravovala její vlastní žárlivost.

"Nechoď. Bojím se být sama," špitla nakonec, když měla Lily sbalené kufry.

 Lily ji objala, pevně a láskyplně, ale názor nezměnila.

"Tak si jdi," řekla jedovatě, aby zakryla slzy. 

Není to sice nic moc, ale je to domov bylo to nejvýstižnější pojmenování Weasleyovic Doupěte. Vždycky bylo plné dovádění, lomozu, křiku, pošťuchování, zkrátka všeho toho, co dokáže vytvořit sedm dětí a... Artur. Moly Weasleyová zažila v Doupěti jediný klidný rok, ten, kdy už byly všechny děti ve škole, ale první vnouče ještě nebylo na světě.
A najednou jí bylo smutno. Naštěstí ticho a klid neměly dlouhého trvání, protože Doupě se brzy zaplnilo vnoučaty. A že jich bylo, od sedmi dětí rovnou dvanáct. A přibývala i pravnoučata.
"Není toho na tebe moc, mami?" zajímala se Ginny.
"To jsou láskyplné starosti, zlatíčko."

Rick Deckard neměl dobrý den. Venku pršel kyselý déšť, který zahnal všechny z ulic do klubů a podniků, kde se kůže mnohem hůř hledaly. Někdy si musel poradit, jak obejít vstup, protože ani policejní odznak neotevíral všechny dveře. Počítal, kolik by potřeboval ulovit andíků, aby mohl Iran splnit její sen o živém opravdovém zvířeti. Chyběli mu ještě aspoň čtyři. Zatracený andíci, vzdechl, když se vracel domů s prázdnou.
Doma našel Iran, opět napojenou na depresivní klávese emocionálních varhan. Plakala, protože se chtěla cítit živá.
Pak na něj náhle vytřeštila oči: "A co budeš dělat, až vymlátíte světlo z posledního andíka?"

V Night City jste mohli potkat úplně všechno, o čem se jen kdy lidem mohlo zdát. Trody a implantáty byly součástí lidských těl a bylo těžké potkat někoho, kdo by neměl alespoň základní plastické úpravy. Všechny ženy byly neskonale krásné, věčně mladé s bujným vším, co bylo zrovna v módě, všichni muži byli svalnatí a vysocí. Nikdo nepotřeboval brýle, pokud to nebyla digitální frajeřina.
Kyberpunkáči, víc stroje než lidé, měli v těle zabudované zbraně a hackovací zařízení. Zkrátka, co je a co není ještě člověk se těžko poznávalo.
Být v Night City bez trodů bylo divné.
Panam byla divná. Schválně.

John Blackthorne se pomalu smiřoval s tím, že v téhle zemi, kde je všechno úplně jinak než zná, přijde o všechno, včetně jména a mateřského jazyka. Anjin, navigátor, se stává poddaným mocného Toranagy a má velký úkol - naučit se japonsky a potěšit tak svého nového pána.
Mariko je trpělivá učitelka, ale až příliš krásná, aby byla Anjinovi lhostejná. Učí se pomalu, aby Marika chodila častěji, a učí se věci, které ji uvádějí do rozpaků.
"Watashi ni tsukamatte," zkusí a svůdně zamrká, protože ji právě požádal, aby ho chytilia.
Mariko se ovšem rozesměje: "Anjin právě řekl, že je chycen sám sebou."

Detektiv K neměl rád ticho. Hlavně proto, že ticho replikantů bylo opravdové. Neměli srdce, které by jim pumpovalo krev, jen obvody. A obvody mlčí. Zaháněl ticho všelijak, nejčastěji se procházel nočními ulicemi. Tam nebylo ticho nikdy, protože Los Angeles nikdy nespí. Měl svoje prošlapané trasy, rád chodil místy, kde se nikdo na nic neptal a všichni klopili oči. Všechny holky v průhledných plastových oblečcích ho znaly a vždycky na něj přátelsky mrkaly. Když pršelo, chodily ulicemi pod svítícími deštníky. To měl K obzvlášť rád.
A pak si koupil Joi. Umělá, holografická verze dokonalé manželky vyplnila jeho ticho. Doufal, že navždy.

Zatímco Panenky zůstávaly uzavřené v neonech a paměťové pěně luxusních bordelů, ulice začaly plnit nové modely. Říkalo se jim Pussies, Kočičky. Všechny měly páteřní implantát vyvedený tak, že měly funkční ocas, a to, co vypadalo jako apartní latexový overal, byl sensorický umělý derm. Dokázaly tak věci, o kterých se zákazníkům ani nesnilo.
Kyberdadisti je milovali. Kočičku bylo možné třískat, napichovat i ohýbat do poloh, které by člověka zlomily. Kočička zavřískala, ale derm se zatáhl a bylo po problému.
Měly být nezničitelné, víc stroje než lidi, jen na potěšení.
Ale jedno ráno našli metaři Kočičku přefiknutou vejpůl. Z masa a kostí.

"Tak už tahej! Mačkej! Kruť! Šoupej! Cokoliv se s tou pitomou páčkou dělá, udělej to!" ječel Jack na Doctora, co bláznivě obíhal řídící konzoli kolem dokola a sledoval blikající čudlíky.
"Jak daleko jsou ti nasraní Rusové?" zeptal se Doctor. Místo odpovědi vletěl do Tardis prvotřídní molotovův koktejl.
"Moc ne, chápu," zavrčel. "Potřebuju pomoc."
Jack se vší silou opíral o dveře, do kterých se z druhé strany snažilo dostat šest Ruských vojáků v plné polní. "Já pomáhám, věř mi."
"Áha!" Doktor zatáhl za jednu z páček a Tardis konečně ožila.
"Uf," zamručel Jack, když se ozvalo vwooooorp! vwoooorp! "To bylo těsné."

"Josephine! Ta hrozná kočka už zase vyžrala přes noc půlku ledničky!" řval manažer na svou hlavní a jedinou hvězdu.
Josephine se protáhne na posteli, hned vedle ní se protahují flíčky gepardice Chiquity. Obě mají hodně podobný výraz.
"Ty jsi chtěl můj tanec podpořit pohyby ochočené divoké kočky," broukne tanečnice a pohladí svého miláčka. "Máš, cos chtěl."
"Ale to zvíře se chová jako člověk," zamručel znovu manažer.
"Chtěl jsi, aby nebyla nebezpečná? Chtěl. Je to můj mazlíček, miláček, chlupánek..." Josephine drbe velkou kočku za ušima.
Večer spolu vystupují v klubu, obě ladné a divoké.
V noci Chiquita posvačí další tři sendviče.

Den D plus dva
V pánském klubu je zrovna čas na noviny a hnědou polévku, ale obvyklé místo pana Fogga je prázdné.
V kanceláři je zrovna čas na uzávěrku, ale sloupek slečny Fix nikdo nenapsal.
V kuchyni je čas na čaj, ale není tu žádný Passepartout, který by ho donesl.
Po celém světě je Londýn zoufale malý, se všemi pravidly a stabilitou. Ještě přes dvaaosmdesáti dny by si ani jeden nepomyslel, že hlavní město světa je tiché a k uzoufání klidné.
Vydrželi přesně dva dny, než je touha po nových dobrodružstvích dostala na palubu zaoceánského parníku.
Islandské záhady, těšte se!

(Jeviště je prázdné, jen je rozdělené jakousi síťovinou na dvě poloviny)
(Vystoupí herci)
Herec 1 (pateticky deklamuje): vítejte v restauraci Zlatý drak, kterou provozuje starý Číňan a jeho dva synové z Thajska a Vietnamu
Herečka 1 (drží se za tvář) (mumlavě naříká)
Herec 1: jak vidíte, starého Číňana bolí zuby
Herec 2 (tancuje u imaginární tyče gogo)
Herec 1: a tady tancuje kobylka
Herečka 2 se svalí na zem a křičí, že je polámaný mravenec.
Herec 3 spolkne mobilní telefon.

Diváci sedí jako přimražení. Nikdo nic nechápe. A všichni do jednoho přemýšlí, kdo tuhle hru vybral a uvedl na jeviště.

Wille se nadechl a na dva údery srdce úplně ztuhnul. Tohle... tohle bylo poprvé. Ne poprvé se Simonem. Ne poprvé s klukem. Ale poprvé.
"Nemusíme, jestli..." začal Simon. Wille vydechl.
Spustil se příboj, divoký a prudký, jako ledovcová řeka náhle padající do moře, v uších slyšel vlnobití a pak zatoužil plynout a téct dál, do neznámých vod.
Zábrany padly, vrhl se na Simona hladově a chtivě, jako dravá voda drolící břehy. Vkročil na bílé místo na mapě a najednou neměl strach. Mapoval a zkoumal. Nové chutě, vůně i prožitky splynuly a neznámé se stalo známým, dokonale krásným.
Stali se jedním.

"Proč je potřeba tolik vody?" zajímal se Peter, zatímco pozoroval Phila zpracovávat proužky kůže.
"Musí být stejná, jako kdyby byla na původním majiteli. Vlhká. Plná..." Philovi trochu vyschlo v krku.
"Plná vláhy, chápu."
Phil si odkašlal: "Podej mi támhleten hrnec, hochu. Něco ti ukážu."
Peter donesl velký hrnec a zadíval se na něj. "Je na něm něco zvláštního?"
Phil se ušklíbl. "To bych řekl. Udrží vodu přesně takovou, jaká je potřeba. Čistou, žádný svinstvo. Taková je na kůži jediná správná."
Peter si prohlížel těžký litinový kus. "Pracuješ bez rukavic, abys cítil pod rukama správnou hebkost?"
Phil polkl a neřekl ni.

Montag se cítil mezi všemi profesory nesvůj. Byly to studnice moudrosti, vypravěči knih, vzdělaní lidé. On byl jen bývalý požárník, co měl jen deset stupňů školy. Ale zvykl si a stal se jedním z nich. Přijal jejich život. Tak klidný a pomalý, přesný opak všeho, co doposud zažil a znal. Místo světel a digitální zábavy bavili se hrou jménem šachy. Černobílou desku viděl i u Clarissy, ale netušil, k čemu je dobrá. Brzy se naučil pohyby kamenů a dokonce i pochopil, jak budovat určitou strategii. Přišel na chuť té podivné hře.
Prohrál úplně všechny partie, ale vůbec mu to nevadilo.

Na to, abyste poznali, že jste se nepříjemně přiblížili aliančnímu středu systému planet, nebylo potřeba zvlášť chytré astromapy. Stačilo se podívat na sloupky a prázdné zdi, na nich se pěkně postaru jeden vedle druhého těsnaly plakáty s prastarým nápisem WANTED.
Jayne strhnul plakát s něčím, co vzdáleně připomínala jeho podobiznu.
"Jméno: Yaynne Cobb
Oči: modré
Vlasy: zrzavé
Postava: vysoký, tlustý
Poslední místo výskytu: Canton
Hledaný za: pašerák
Poznávací znamení: přihlouplý výraz"
Posádka se sotva držela smíchy.
"Ti zasraný mamlasové netrefili jedinou věc. Ani mý jméno nenapsali dobře."
"Já nevím," plácl ho po rameni Mal, "ale ten výraz je dost přesný."

"Znělo to jako pohádka. Přidej se k nám. Aliance padne, když budeme všichni jednotný. Do roka budeš seržant, za tři kapitán, za pět budeme žít ve svobodném vesmíru," zamumlal Mal nad pivem.
"Proč se to nepovedlo, vždyť to zní dobře," nechápala Kaylee.
"Protože války, děvče, málokdy vypadají tak, jak slibuje naborový plakát," řekl Book lehce mrazivým hlasem, "já o tom vím svoje."
"Už je to pět let, sakra, nechte to bejt," mručel Jayne.
"Pět let... co asi bude za dalších pět?" zasnila se Kaylee.
"Máme celý vesmír na to, abychom to zjistili," usmál se Mal a povzbudivě na ni mrknul.