Moje články

První houslista vídeňského promenádního orchestru smutně seděl na sesli s hlavou v dlaních. Pokaždé, když zvedl pohled, visela tam. Jeho potupa v černé a bílé. Jak mohla Františka být tak krutá a povrchní. Vždyť si to děvče vybral pro jeho intelekt. Což takový nesmysl stačí, aby mu děvče dalo vale? Tak slušně se choval. Domů ji doprovázel a květiny nosil. Když ho podrobovala zkoušce, nepodlehl a zůstal cudným člověkem.
A ona... pche! Kvůli špatně padnoucímu fraku, co mu visí šosy?
Krejčí za to může, ne Františka.
V hlavě vídeňského houslisty se zrodil ďábelský plán, který připravil národ o druhého Kubelíka.

Hodiny v maskérně jsou konečně pryč. Žádné sponkování. Žádné naplétání. A konečně žádné žehlení, které pálí jako čert. Nebo Hel, aby byl akurární. Poslední pohled věnovaný pramenům blond vlasů, co se válí všude po zemi, a z maskérny přichází na scénu nový Thor. Starší. Mužnější. Zlaté vlasy jsou pryč, kladivo je pryč.
A podle reakcí fanynek je pryč taky většina charismatu.
V aréně mezi gladiátory bojuje Thor jako o život, na twitteru cvaká komentář za komentářem. Marně.
Naštěstí je ve filmu ještě Loki, který fanynkovskou tužbu po dlouhém háru naplňuje tmavou ondulací.
A přitom jako severský bůh nevypadá ani jeden.

Agentů s povolením dvojitá nula máme k dispozici přesně devět. Ke každému číslu náleží i jméno, se kterým se agent ztotožní. Pokud agent padne v boji, nahradí jeho číslo někdo jiný. Jméno ovšem přechází spolu s kódem na nového nositele.
Agentovo jméno musí působit obyčejně, snadno zapamatovatelně.
Peter Keith. Alec Trevelyan. William Curtain. Samuel Johnson. Jack Mason. Aidan Flemming. Timothy Bills. Guy Benson. A samozřejmě James Bond.
Největší paradox je, že ten poslední sirotek, co jsme ho vyhrabali na skotské vysočině se opravdu jmenoval James Bond. Teď je v důchodu a my abychom 007 poprvé přejmenovali.
26. 7. 2020
M.

V paměti Panenky Joy zůstávaly jen záblesky pracovních nocí. Slintající dědek. Studená prostetika nějakého maniaka. Otevřené trody na tlusťochově hlavě. Neurčitý pocit hnusu. A pak prázdno.
Panenky byly nejoblíbenější děvky v celém Sprawlu, živé, ale s nahranou osobností, bezbranné, ale s naprogramovanou touhou vyšukat komukoliv mozek z hlavy.
Každé ráno se Cate probudila už s ošetřenými ránami a vzpomínky Panenky Joy, která uspokojovala VŠECHNA přání zákazníků, byly pryč, uložené na paměťové kartě v kartotéce majitele Domečku pro panenky.
Cate chtěla skončit s prostitucí snad tisíckrát, ale bála se, že bez pomoci by se záblesky paměti mohly rozvinout v opravdové vzpomínky.

Jejím denním chlebem byla samota. Kam až její paměť dokázala sáhnout, nenašla nic než prázdno a osamění. Jako dítě toužila po přátelích nebo společnosti, ale zvykla si. Denně šlapala míle a míle pískem, v tichu si vydělávala na chleba. Nebyl dobrý, ale nasytil.
V chladných nocích snila o hvězdách, ale ne o tom, jak se na ně dívá, ale jak létá mezi nimi. Po probuzení si uvědomila, že se to nestane, a vyrazila zas a znovu do pouště hledat něco, čím by naplnila alespoň denní dávku.
Ten den si na chleba nevydělala, ale kluk jménem Finn ji vynesl ke hvězdám.

Rose zamrkala a setřela si z tváří rozteklou řasenku.
"Myslela jsem, že jsi umřel."
Doctor se zamyslel: "Vlastně ano. Tělo už nemohlo dál fungovat a zemřelo. Ale nezemřel. Myslím."
"Něco jako fénix? Kolem tebe vylo něco jako oheň."
"Fénix? Jo, to je brilantní příměr. Ale fénixové nejsou. A navíc mají neomezený počet pokusů."
Rose se zazubila. "Takže máš jako kočka devět životů?"
"Dvanáct. To ujde, ne?"
"To záleží. Kolikátý pokus jsi právě začal?"
"No a tady jsme znovu u toho, že jsem zemřel. Nevím, Rose. Bude to ještě trvat, než bude regenerace kompletní. Mezitím si dáme ještě jeden šálek čaje."

Dneska se musím překonat. Támhle tomu blbounovi se vysere na rameno holub, když konečně osloví tu holčinu, co na ní denně zírá cestou ze školy. Ta paní, která mě minula, očekává dneska odpoledne tchyni a chce ji ohromit bábovkou. Upeče ji i poslepu, ale dneska ji spálí. V metru do mě strčil dědek. Při kýchnutí mu vyletěly zuby. Na přechodu mě minula tři auta. Jedno píchne. Jedno ťukne lampu. V jednom zůstanou zabouchnuté klíčky. Jo a ten sporťák, co tak spěchal, pojede hodinu za traktorem.
A nyní mě omluvte, jdu volat lidem, co vlezli do vany. Ostatně, jsem strýček Murphy.

Charlie Harper miloval ženy. Všechny ženy. Teda pokud byly mladé, prsaté a povolné. Většinou to bylo snadné, stačilo zmínit dům na pláži, vyzvednout ji na večeři mercedesem a u stolu provést kouzelné: "Na cenu se nedívej, dej si, cokoliv tě potěší."
Podlehly mu všechny. Jednou. Pak chtěly u snídaně konverzovat a přestaly ho bavit.
Další noc vyrazil znovu narazit si další.
Krásnou Julie vídal skoro týden, a možná by to mělo úspěch, kdyby nepotkal její osmnáctiletou dceru a nepřefikl ji hned po večeři v autě.
Jill vydržela čtrnáct dnů, pak mu představila svou sestru. Po návrhu trojky dostal dvojitou facku.

Dívenka vyběhla schody a začala po pokojíčku sbírat nejmilejší věci, aby je co nejrychleji nacpala do kufru. Pak se oblékla do oblečení, které považovala za nejvhodnější oděv na pořádné dobrodružství. Pantofle s králíčkem nahradil pár žlutých holinek.
Připravena si sedla na práh a čekala. A čekala. A čekala. Několik nocí. Několik týdnů. A nakonec několik let.
Každou noc o samotě plakala a nechápala, co provedla špatně. Skončila na práškách a terapii. Litry alkoholu zabraly a pomohly zapomenout.
Když se o deset let později objevil, hodila po své utkvělé představě holinkou.
Doktorovi trvalo značný čas, než si získal důvěru Amálie Pond.

"Včera se mi zdál sen, surfoval jsem a najednou se z hlubiny vynořila hlava mého otce a mluvila na mě. To bylo fakt divný," začal Charlie svoje kazdotýdenní sezení s terapeutkou.
"Co přesně tím myslíte, Charlie?"
"Já neumím surfovat," zašklebil se Charlie.
"Vaše peníze." Terapeutka nehnula ani brvou.
"No dobrá, vy chytrá. Tak teda, hlava mýho otce se vynořila z vln. Chtěla po mně, abych zavolal matce."
"A jaké z toho máte pocity?"
"Pocity? Jaký asi. Radši bych se utopil, než abych mluvil s matkou."
"Takže vaše podvědomí vás buď chce zabít, nebo byste měl zavolat matce."
"Jak jsem řekl..."

Vždycky jsem toužil splynout s lidmi, ale jako bych pořád nemohl narazit na ten správný doplněk.
Semiš.
Pelerína.
Šála delší než Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch.
Apartní bílý oblek. A celer. Celer je bezva.
Taky jsem zkusil barvy. Hodně barev.
Deštník se osvědčil.
Stejně tak dvě verze kožené bundy.
Pak jsem zjistil, že mi dost sluší červená.
Šála.
Kravata.
Tenisky.
Motýlek. Motýlky jsou cool.
Fez. To byl můj nejlepší nápad.
A protože se i móda točí, vzal jsem to znovu od základů a vrátil se k semiši. Samozřejmě s červenou podšívkou.
Akorát jsem nečekala, že až budu ženou, začne se to, co nosím, řešit.

Když přišel krysař do Hammeln, nelíbil se z místních nikomu. Jak povýšeně se nesla jeho postava a jak čistým se zdál ve městě plném krys. Ubytovat ho nechtěl žádný, až skončil u prosté chýše dívky s krásnýma očima.
Krysy odvedl tenkými tóny své píšťaly a místo zlatých dostal jen výsměch a rubáše. Vztek cloumal krysařem, ale Agnesiny oči zdály se kouzelnějsí píšťaly.
Krysaři však láska byla málo a pomstil se Hammeln. Děti odvedl středními tóny píšťaly a zlato žádal. Dostal jen výsměch a rakve.
Je vám to málo Hamnelnští? I zahrála píšťala hlasité tóny. A nebylo už lidí v Hammeln.

Když na ni zamířila kamera, uvědomil si, že se dívá na budoucí hvězdu. Na první pohled nebyla krásná, měla příliš ostrou tvář, ale v očích měla téměř hmatatelný smutek, což na filmovém plátně vypadalo nádherně. To a její dlouhé nohy.
Kolem ní se motal jeden slavný chlap za druhým. Remarque. Gabin. Brynner. Sinatra. Každý z nich znamenal schod nahoru po zlatém společenském žebříčku.
Kouzlo jejích smutných očí ovšem neznal nikdo z nich. A přitom ho prozrazovala pokaždé, když zpívala o květinách a vojácích. O válce, která jí vzala otce, otčíma, přátele i první velkou lásku.
Tak smutně krásná Marlene Dietrich.

Martha si po pár cestách v Tardis rychle zvykla na to, že po boku Doctora jeden rozhodně neztratí kondici. Prakticky nemělo cenu obouvat jiné boty než tenisky, protože bylo jen otázkou času, než se ozvalo: "Běž!"
Tentokrát však byl tenhle prostor i čas poklidný. Počasí přálo, obchody vypadaly zajímavě, nikoho nepohoršovala Marthina barva kůže.
Pištění se ozvalo nečekaně a rychle se blížilo.
"Zdrhej!" zakřičel Doctor a pelášil.
"Co to bylo?" vydýchávala se Martha v bezpečí Tardis.
"Ty nejhorší. Fanynky."
"Tvoje fanynky?"
"Ale ne, fanynky jsou druh mimozemských komárů. A tyhle byly hodně velké. Největší, co jsem kdy viděl," vysvětlil Doctor.

"Alane, mám problém, potřebuju, abys mě vyzvednul," ozvalo se z telefonu a znělo to dost dutě.
"Charlie? Kde jsi? Voláš z basy?" křičel Alan.
"...na... hranici," praskalo ve sluchátku.
"Charlie, mluv hlasitěji. Na jaké hranici?"
"...zdi." A pak to vypadlo.
Alan si mrzutě povzdechl. Pokud je jeho bratr na hranici, musí to být Mexiko. Kam jinam by zpiťar jako on jel.
Trvalo mu čtrnáct hodin, než objel všechny existující legální přechody.
Našli ho až pohraničníci druhý dne ráno. Seděl na vrcholku zdi a tvářil se vyděšeně. Předali ho Alanovi zabaleného v dece.
"Ten benzín mi zaplatíš," mručel cestou domů Alan.

Donna se smála, až jí tekly slzy.
"Vypadáš jako mrkev," zvládla ze sebe vydat mezi nádechy.
Doctor se nesmál, naopak nasadil výraz týraného štěněte. Barva na vlasy měla očividně vlastní hlavu.
"Vzdávám to, nikdy nebudu zrzavý. A přitom ta krabička s barvou vypadala tak slibně," povzdechl si.
"Nechápu, o co ti jde, já jsem zrzavá a dala bych cokoliv, abych nebyla. Ty pošklebky, jestli nám včera zase tekla rezavá voda, pff."
"Vlastně mám dojem, že jednou už jsem trochu ryšavý byl. Ale nejsem si jistý, viděl jsem jen svoje staré fotografie a dost záleží na tom, před jakým pózuju pozadím."

Martha se snažila nehádat se s místní vegetací, ale šlo to hůř, než původně předpokládala. Rostliny měly dvě základní tendence - buď před ní utíkat, nebo ji sežrat. Zrovna ze sebe shazovala semenáček, který se ji snažil zardousit kořínky. Naštěstí pro ni byl zatím velmi slabý.
"Doctore!" zakřičela ve snaze najít svého ztřeštěného průvodce. Běžela dál směrem, kde tušila Tardis, když tu náhle ji popadly silné větve a zacpaly jí ústa.
"Pssst!" zašeptal Doctor a povolil sevření. "Podívej!" Ukazoval kamsi pod sráz.
"Kdo je to?" šeptala Martha.
"To jsou stromoví lidé z Cheem. Nikdy jsem je neviděl v květu. Nejsou nádherní?"

Štíhlé boky plachetnice s půvabným jménem Paulina zažívaly ono vzácné ticho Tichého oceánu. Nizozemský kapitán zodpovídajívlcí za skromný náklad alkoholu přijal pro tuto plavbu ještě jeden zvláštní úkol. Vzhledem k počasí a souřadnicím shledal kapitán optimální čas pro jeho splnění. Do broušené lahve od ginu vsunul papír s razítkem německého námořního institutu, na který doplnil datum. Třináctého června 1886.

***

Tonya Illmanová si krátila čekání na odtahovku procházkou po pláži. Brouzdala mokrým pískem, když tu kopla do něčeho studeného. Zvedla krásnou starou lahev a nechala si ji, bude hezky zdobit krb.
Vzkaz starý 132 let našla až o dva dny později.

Mladý Kohn kráčí po městě a zdobí ho u toho dvě věci - blažený úsměv a zánovní kolo. Jeho otci se to nezdá, a tak hned nastoupí: "Kde vzali to kolo?"
Mladý se usměje ještě víc: "Vědí, jak je za městem ten prudký kopec? Tak tam jsem potkal Sáru, jak funí a úplně vyčerpaná ho do toho kopce tlačí. Pomohl jsem jí, vody jsem jí dal napít. Chtěla doprovodit do aleje. No a tam najednou přede mnou stála, jak ji Pánbu stvořil. Lehla si do trávy a řekla mi, že si můžu vzít, co chci.
Tak jsem si vzal to kolo."

Na mapě jsou to jen tři drobné tečky. Královský ostrov, Ďáblův ostrov a ostrov Svatého Josefa. Ráj na dohled Guayany, řekli byste si, ale ve skutečnosti jedno z nejhorších věznic světa. Napoleon III. sem posílal politické vězně. S výhledem na neurčito.
Slunce. Nedostatek vody. Žraloci. Proudy tak silné, že zásoby se tahaly mezi ostrovy po laně. Kobky bez stropu. A jako bonus navíc stromy ověšené bílými kostrami - mistrovskou prací zdejších mravenců.
Kdo přežil, vychutnal si i tak svou svobodu jako hořké kapky. Kdo se jednou ocitl Ďábelských ostrovech, nesměl vykročit do Francie.
Zdejší věznice fungovala až do poloviny 20. století.

"Ede, podívej, tam v zahradě vidíš? Ta v těch šatech v barvě mořské pěny, není nádherná?"
Zahleděl se na ni. Vskutku byla perlou mezi květinami, pleť lehce bronzová, krásné tmavé oči. Svůdný pohled. Hlad jeho mladí zatoužil zabořit prsty do jejích tmavých vlasů.
Toho večera s ní tančil. Mrkala dlouhými řasami a smíchem klokotala.
Otec mu nad sklenkou rumu vysvětloval přednosti jejího věna.
Pan Mason vychvaloval dceru do nebes.
Tak se jí dvořil.
Třikrát spolu konverzovali než si ji vzal a odvezl z Karibiku domů.
Teprve v rodné Anglii se dozvěděl pravdu o její těžké duševní chorobě. Bylo však pozdě.

Charlie už zažil kdejaké probuzení.
Probudil se na pláži oblečený jen v kondomu a s langustou v náručí.
Probudil se v Las Vegas s brutální kocovinou a jenom v ponožkách.
Probudil se v base. Opakovaně.
Probudil se vedle ženy, kterou vůbec neznal.
Probudil se vedle nahý vedle stejně nahýho chlápka.
Probudil se v Herbově zahrádce (a není to metafora).
Probudil se uprostřed operace a žádal anesteziologa o vyšší dávku ňam ňam.
Probudil se někde uprostřed mexické divočiny.

Cokoliv z toho by si teď s chutí zopakoval, než aby se probudil nahý po trojce s tou holkou z baru a Alanem.

Herr Zimmermann!
Píši vám, ač velmi nerad, ale musím si postěžovat.
Je to měsíc, co jsem si objednal vaše zboží - krabičku červotoče australského, aby mi doma provedl odlehčovací práce.
Mám dojem, že jste mi poslal vadné kusy. Za týden se mám stěhovat a můj starý poctivý rakouský dubový nábytek je stále tak těžký, jako byl před měsícem. Přece nebudu stěhovací firmě platit plnou cenu, kterou si dávají platit od kila.
Žádám vás tímto, abyste mi zaslal novou dávku červů, dejte si záležet, aby tentokrát byli pěkně hladoví.
Náklady na zaslání samozřejmě nechávám vaší straně!
S pozdravem
Carl von Bahnhoff, Vídeň

V putyce to páchlo o trochu víc, než byl Marigold zvyklý, a taky tam byla dost tma. Měl co dělat, aby se při výstupu na pódium nepřerazil. Hrábl do strun a došlo mu, že v takové tmě těžko provede svůj oblíbený trik - najdi pěknou tvářičku a zazpívej jí písničku. Trvalo čtyři sloky, než jeho oči přivykly. A taky než mu došlo, že všude jsou jenom zamračené mužské tváře. Romantická balada asi nebyl dobrý start.
Nebo že by? Támhle ta pěkná blondýnka. Úsměv a...
Prásk.
Marigold utíkal, jako by mu za patami hořelo.
Jak mohl tušit, že blondýnka je majitelův syn?