Moje články

Jsem tady. Konečně u cíle své cesty. Byla to dlouhá léta války.
Mnoho a mnoho mužů zaplatilo svým životem. Mnoho mých známých padlo v této válce.
Viděl jsem smrt zblízka. Smrt si nevybírá. Otřesné věci se to děly.
Viděl jsem padnout celá města, hořet vesnice.
Viděl jsem mučení zajatců a několikrát byl i mučen.
Už mám toho dost. Na konci této hrozné války již nemám přátele. Všichni leží mrtví na stepích Ruska. Zahynuli v obraně své vlasti.
Nedali svůj život, svou zem, své ženy lacino.
K čemu to vlastně bylo?
Komu tohle pomohlo.
Už je čas.
Čas s tím skončit.

Loď letěla nezmapovaným vesmírem.
V okolí nebylo nic jiného než černočerná tma.
Nikdo nevěděl kde jsou.
Nezaujatý pozorovatel by z dálky viděl malou loď se znakem NASA.
Očekával by statečného člověka. Kapitána. Silného, rozhodného muže.
Ale spletl by se.
Kapitánem této lodi, na výpravě do hlubokého vesmíru, první svého druhu, byla žena.
V rámci emancipace a tlaků gender aktivistů Roscosmos rozhodla o vyslání ženy jakožto kapitánky na tuhle misi.
Nebyla sice nejvhodnější kandidát, ale feministky byly spokojené.
Mise nasbírala spousty vědeckých dat. Odeslala je zpět na zemi.
Těšili se na návrat domů.
Nevěděli, že se s tím nepočítá.
Nevrátí se.

"Pane, hlásím se dobrovolně na úkol," salutoval Wissmann
"To je dobře, potřebujeme odvážného kapitána," odpověděl Donitz.
Oba pohlédli na mapu. Zatím nebylo jasné o co půjde.
Donitz nečekaně mapu posunul. Místo břehů Británie se objevilo pobřeží Ameriky.
Konkrétně Bellův ostrov a jeho okolí.
"To bude můj úkol?" ptal se Wissmann.
"Ticho, nebo vyberu Lassena!" zařval Donitz.
Wissmann ztichl a díval se na mapu. Nevěděl o co půjde. Jen doufal v železný kříž.
Byl to jeho jediný cíl.
Donitz začal ukazovat na mapu a zadávat úkoly.
Kapitánovi ponorky bylo jasné co je jeho úkolem.
Měl zasáhnout Ameriku u jejích vlastních břehů.

"Nevím co budeme dělat. Neměli jsme do toho jít. Byla to velká chyba," bylo slyšet zpoza dveří.
"Nemusí se to přeci dozvědět."
"Majk to práskne, je to srab."
"Tak se ho musíme zbavit."
Jak řekli tak udělali. Dveře se prudce otevřeli a v nich stáli dva muži.
U pasu měli připnuté pistole a v rukou samopaly.
Hledali Majka.
Majk byl naštěstí natolik chytrý, že když slyšel za dveřmi jejich hlasy, vzal nohy na ramena.
Teď uháněl pouští v terénním autě s kufrem plným peněz.
Myslel si, že má vyhráno. Myslel, že ujede do bezpečí.
Ztratil se.
Došla mu voda.
Zemřel.

"Zůstaň tu se mnou navždy, řeknu ti kdo doopravdy jsem."
"Nemohu, já jsem Němec a ty jsi Britka."
"Ale můžeš, jen pomysli na ty všechny krásné věci."
"Jsem plukovníkem SS, nemůžu tu zůstat."
"A já jsem zase britská agentka a zamilovala jsem se do tebe. Nic nám nemůže stát v cestě."
On se k ní přiblížil. Naznačil polibek a s klidným hlasem řekl:
"Ale může."
V tom okamžiku jí popadl a pevně chytil. Na jeho povel vrazilo do domu komando SS.
Několikaměsíční práce hledání se mu vyplatila. Konečně věděl, kdo je ten proradný špión.
"Ženy jsou lehce ovlivnitelné," pomyslel si.

Seděl sám v pusté krajině. Okolo nebylo nic než les.
Všude ležela sněhová pokrývka. Jeho společníci již byli mrtví.
Umrzli.
Pomalu padala noc. Neměl čím rozdělat oheň. Jeho ruce na to byly moc zmrzlé.
Snažil se neusnout. Věděl, že když usne, už se nevzbudí.
Měsíční světlo zalévalo celou krajinu.
Kolem se začali mihotat stíny. Všelijaké stíny.
Stíny, které žily vlastním životem. Bál se jich.
Nikdy neměl rád tmu. A teď tu byl sám.
Stíny se blížili k němu, zdálo se, že se s nám pohrávají.
Vypadaly jako živé. Různě se měnily a zvětšovali se.
"Je to tu, zbláznil jsem se."

Prásk!
Bum!
Všude zuřila bitva. Armády se střetly v čelním útoku. Muži bojovali na život a na smrt. Nikdo neměl slitování. Každý chtěl přežít.
"Nabíjet!" křičel velitel dělostřelectva.
"Pal!" pokračoval.
Obsluha se snažila ze všech sil stíhat rozkazy velitele.
Byl jako vytržený z reality.
"Zbývá posledních sedm," křičel nabíječ.
Velitel ho nechtěl slyšel. Zajímala ho jen bitva.
Vystříleli poslední a už neměli co nabíjet. Velitel ovšem dál vydával rozkazy a určoval cíle.
Byl v transu. Nebyl přítomen v realitě.
Bitva se nevyvíjela dobře. Obsluha děla utekla, aby si zachránila holý život.
On tam však stál a stále křičel rozkazy.
Zemřel.

Seděli u ohně. Dívali se na sebe pouze za zvuků, které vydával oheň a všudepřítomná bitva. Obě armády se neustále ostřelovali pomocí děl, houfnic a dalších důmyslných zařízení.
Prošli si toho za ta léta již hodně, ale tahle zákopová válka byla strašná i pro ně. Útok střídal ústup, který se měnil v běh o život. Takhle se přetahovali obě armády. Němci i Britové.
Monotónní zvuky přerušilo něco nového, vyděsilo je to.
Nikdo ten zvuk neznal. Obludná kovová bestie se na ně valí z Britského území.
Báli se. Bestie je přejela v zákopu.
Zmizeli. Nikdo po nich nic nenašel.
Krutá smrt.

Naklonil se nad mapu. Pozorně sledoval vrstevnice a hledal nejkratší a nejlehčí cestu. Nemohl se rozhodnout. Jeho cesta byla neplánovaně přehrazena obří propastí.
Nevěděl kde se tam vzala. Nebyla na žádné mapě. Táhla se od obzoru k obzoru na obě strany.
Snažil se jít na jih podél této propasti. Nevěděl kam dojde. Připadal si, že je zde sám.
Neslyšel jediného ptáčka, nepotkal žádné zvíře nebo člověka.
Neměl vysvětlení pro to co se stalo. Ani se ho nesnažil najít.
Pomalu vše vzdával. Nemělo smysl pokračovat. Jeho cíl ležel někde daleko za tou proklatou propastí.
Kdyby tak vyrazil dřív. Stihl by to.

Vylezl ven ze své klece. Šel ke spoustě měřících přístrojů a díval se na hodnoty které ukazovaly. Nevěřil svým očím. Měl být mrtvý. Mělo ho to dávno zabít. Měl být mrtvý. Ale nebyl.
Dal se do dalšího testování. Různě nastavoval hodnoty proudů a zkoušel, měřil, odhadoval a počítal. Mo mnoha měsících si byl jistý. Využil zákona, že náboj se drží pouze na povrchu vodiče.
Sestrojil první funkční klec. Svůj vynález mnohokrát předvedl na veřejnosti.
Zavíral se do klece a nechal do ní pouštět blesky. Vždy přežil a měl obrovský ohlas diváků. Faradayova klec bylo něco nevídaného a nepochopeného.
Byla úžasná.

"Ne!" vyštěkl profesor.
"Ale já jsem to viděla, opravdu mu tekl z očí rum!" vzlykala malá holčička.
"Nemohla jsi to vidět, prostě to tak být nemůže," trval na svém profesor.
"Aaaale, ale, fákt, věř mi," snažila se ho přesvědčit.
"Odveďte ji," přikázal.
Dva muži jí vyvedli z pracovny. Sám zamyšleně hleděl z okna na temný obzor moře. Dlouze přemýšlel.
Nezdálo se mu, že by mluvila pravdu. Nechal jí proto zavřít ve svém blázinci.
Otec malé holčičky se plavil po mořích a opravdu, když plakal, při vzpomínce na svou rodinu, tekl mu z očí rum.
Nic jiného totiž poslední léta nepil.

Armádní skupiny Sever, Střed, Jih vyrazily za svým cílem.
Východní fronta čekala. Rusko bylo nečekaně napadeno.
Armády postupovaly velmi rychle a dobývaly území za územím.
Všichni věřili v konečné vítězství a bleskovou válku.
Nic nepředstavovali překážku. Rudá armáda byla rozprášena. Obyvatelstvo se vzdávalo.
Nic jim nemohlo zabránit v postupu.
Až na jednu věc. Ruskou zimu. S tím Hitler nepočítal. Jeho armády byly odraženy.
Celý wehrmacht ustupoval zpět do Německa a prohrával bitvu za bitvou.
Celá tahle ofenziva byla ve výsledném zúčtování k ničemu. Hitler ničeho nedosáhl, pouze zaplatil krutou daň. Miliony mrtvých, zraněných či bez domova.
Celé to bylo zbytečné.

"Vezměte si ho, no tak berte, já vám ho dávám," naléhal Frodo.
"Nemohu si ho nechat, ani v úschově," odpověděl mu Gandalf.
O pár dní později.
"Vezměte si ho, no tak berte, já vám ho dávám," naléhal Frodo.
"Rád bych si ho vzal, být pánem Středozemě," odpovídal Saruman.
A i tak učinil.
Saruman s prstenem moci. To nemohlo dopadnout dobře.
Prsten má vlastní rozum. I mocného Sarumana ovládl.
Přivedl ho do Mordoru. Přivedl ho do pevnosti Barad-dûr.
Vstříc své vlastní zkáze Saruman vešel do pevnosti.
Prsten padl přímo Sauronovi do rukou.
Sauron opět získal sou nesmírnou moc a ovládl Středozemi.

Kreslil malou mapku údolí ve kterém právě byl. Přišel to sem prozkoumat.
Používal nejrůznější barvičky. Vypadalo to nádherně.
Vykreslil všechny detaily, ale bohužel mu došla červená.
Musel jí nějak sehnat. Vydal se tedy do obchodu. Avšak měli zavřeno.
Všude bylo zavřeno. Pro svoje nadávky si nevšiml, že je úplně sám.
V celém městečku nikdo nebyl.
Nevěnoval tomu pozornost. Nevšiml si zvláštních zvuků ani maket domů.
Stále koukal po nějakém obchodě aby mohl dokreslit svoje dílo.
Zadíval se směrem ke kostelu na náměstí. Tu uviděl záblesk. Vše bylo pryč.
Ve vzdáleném krytu tleskali generálové.
Tenhle test atomové bomby byl velmi úspěšný.

Seděla ve tmavém sklepení na staré dřevěné židli.
Naproti ní seděl muž. Díval se na ní velmi zlým pohledem.
Měla svázané ruce a potrhané šaty. Byla u výslechu.
Muž byl oblečený v uniformě SS. Snažil se z ní dostat informace.
Seděla a mlčela. Řekla mu jen svoje jméno a hodnost. Přesně jak byla vycvičena.
Příslušníkovi SS docházely nervy. Zatím z ní dostal jen jméno a hodnost. Potřeboval informace. Potřeboval je rychle.
Věděla co po ní chce. Chtěl vědět kdo, kdy a hlavně jak vynáší z zprávy z Vůdcova hlavního stanu do rukou ruských špionů.
Nikdy mu to neřekla. Byla umučena.

V jeho pokoji zatím nebyl nikdo. Služebnictvo chystalo na stůl prostírání.
U dveří na stolku stála láhev s jeho každodenním lékem.
Místnost byla pečlivě uklizená a temná.
Kuchaři se v kuchyni otáčeli a snažili se připravit co nejlepší jídla pro Vůdce a jeho hosty.
Dnes měl na programu důležitý oběd.
Oběd, na kterém se rozhodne o budoucnosti celé Evropy.
Měli dorazit všichni. Manstein, Guderian, Rommel, Bock a Paulus.
Všichni velmi schopní generálové.
Hitler je chtěl přesvědčit o nutnosti napadnout Rusko.
Musel. Chtěl uskutečnit svůj plán.
Naposledy vše zkontroloval a vydal se ke dveřím uvítat první hosty.
Oběd mohl pomalu začít.

Byli spolu pořád. Znali se už od mala.
Tři těžce zkoušení obyvatelé venkova.
V Rusko se nežilo lehce. Práce od rána až do večera a pak přišla válka.
Museli narukovat. Odejít od svých rodin bránit matičku Rus.
Do první bitvy šli zanedlouho, pomalu ani neuměli vystřelit.
Ale znáte ruskou náturu - nás mnoho.
Naštěstí se vrátili živí všichni.
Ale s postupem času nešlo vše tak jak mělo.
Z dalšího protiútoku se vrátili jen dva.
O měsíc později jen jeden z původní trojice.
Pro armádu to byla pouze jména na seznamu padlých.
Pro jejich rodiny to byla obrovská ztráta.
Nedala se nahradit.

Bylo mu pouhých 19 let.
Zažil mnohem víc, než zažije spousta lidí na této planetě.
Prošel téměř polovinu Evropy a mohl si říkat profesionál.
Ovšem jeho zážitky za uplynulý rok války nebyly zrovna slavné.
Kolikrát byl postaven před volbu - zabij, nebo budeš zabit.
Prostě musel. Zabil již mnoho lidí a to ho poznamenalo na celý život.
Viděl masakry celých vesnic, viděl jak dopadli jeho kamarádi ze začátku války.
Viděl mnohé. Zažil nevídané.
Měl noční můry. Bylo jasné, že už nebude žít normálním životem.
Mohl za to Hitler. On byl jen jeho nástrojem. Vojákem wehrmachtu.
To byla jeho cena za dospělost.

Zvedl se od stolu a vydal se směrem k chodbě.
Cestou minul spoustu stolů, kde seděla spousta dalších pracovníků.
Všichni měli stejný úkol. Každý dělal na tom samém.
Výsledky jejich práce přinášeli jejich armádám vítězství.
Dělali to každý den. Dešifrovali. Odposlouchávali. Sbírali informace.
Byla to levná kořist a nacistické Německo si myslelo, že jejich enigma je nerozluštitelná.
Jak bláhoví byli. Jak naivní byl Hitler.
Jak naivní byl jeho generální štáb.
Dávali specialistům v Bletchley Parku všechny jejich plány jak na talíři.
Dny dopředu.
Osudová to chyba. Britové se mohli jen radovat. Díky tomu ušetřili mnoho životů v řadách jejich armád.

Dvojice seděla pod nedalekým stromem.
Bylo vidět, že notně pijí víno.
"Co jsi to provedl?" zeptal se v klidu Geralt.
"To já né, to jsem nebyl já," snažil se vymluvit Marigold.
"A kdo jiný by měl tak stupidní přání, mít každý den jednu děvku, než ty?" řekl Geralt a vyprázdnil džbán Redanského ležáku.
Opodál začala hořet vesnice a byl slyšet křik. Přes pole k nim běžela dívka.
"Vidíš, co jsi svým pitomým přáním provedl Marigolde?"
"Džin má svojí hlavu a děvku ti dopřeje, ale vypálí při tom celou vesnici."
Marigold se snažil tvářit navenek provinile.
Hloupě vypustil džina z láhve.

Nikdo se sem ještě nevydal.
Nikdo se ještě nikdy neponořil tak hluboko.
Nikdo se sem kvůli hloubce nemohl dostat.
Před zraky prvních potápěčů se objevila silueta celé lodi.
Byla velká. Majestátní.
Vrak byl téměř neporušený.
Celkem napočítali v jeho boku pouze čtyři díry.
Každý si dodnes klade otázku, jak mohla být taková loď vlastně potopena?
Paluba byla pokrytá jemným pískem. Byly v něm vidět známky pohybu nové posádky lodě.
Mořských tvorů všech druhů.
A tak tu leží tento železný hrob pro necelé dva tisíce námořníků.
A tak tu leží chlouba nacistického hladinového loďstva.
Bismarck.
Potopený na své první plavbě.
1941.

Periskop vyjel nahoru. Kapitán se pomalu přiblížil ke středu velitelského můstku ponorky.
Ponorka se plavila vodami rozbouřeného moře.
Hledala svůj cíl.
Kapitáni Anglických dopravních lodí se báli pokaždé, když vypluli na moře.
Německé ponorky měly v těchto letech velmi dobrý lov.
Mnoho a mnoho lodí šlo ke dnu s většinou jejich posádky.
Ti mladí kluci netušili, co je čeká, když vypluli na moře. Nikdo to nemohl vědět. Nikdo.
Kapitán pomalu došel k vysunutému periskopu.
Přiložil oko na kukátko a uviděl ji. Byla velká, majestátní.
Zásobovací loď královského námořnictva. Ukázal mu jí jeho periskop.
Kapitánovo vidoucí oko.
Psal se rok 1943.

Bombardér letěl již dlouhou dobu nad mořem.
Směřoval k pevnině s jeho tajným nákladem.
Posádka dobře věděla, co se v pumovnici skrývá.
Všichni na palubě mlčeli.
Bombardér se pomalu sunul po obloze.
Jeho mise byla prostá. Svrhnou svůj smrtící náklad, otočit se, doletět domů.
Nic víc po něm nebylo žádáno.
Ocitl se nad pevninou. Posádka okamžitě začala připravovat letoun ke splnění jeho mise.
Všichni již viděli cíl před sebou. Celé město, které jim mělo brzy padnout za oběť.
Byla válka.
Všichni věděli, že způsobí spoustu utrpení a bolesti.
Přesto to udělali.
Vypustili svůj náklad.
Bombardér Enola Gay splnil svůj úkol.

Byla jendou z davu. Nebála se protestovat.
Vyšla do ulic s ostatními.
Policisté se je snažili rozehnat.
Neúspěšně.
Dav skandoval dál.
Nabíral více a více na síle.
Křičela jako ostatní.
Snažila se ubránit svoji zemi před nájezdem těch dalších.
Neměli více možností jak vyjádřit názor.
Vláda jim zabavila zbraně a neustále vymýšlela nové a nové regulace.
Vláda jim nařizovala co smí a co ne.
Byla součástí protestujícího davu.
Doufala, že něco změní.
Nebála se bolesti, nebála se slzného plynu.
Měla jen starost a svou zem a o budoucnost svých dětí.
Není divu, že se jich vláda bála. Měla také proč.

Celá ulice již tonula v černočerné tmě.
Stáli tam v rohu.
To místo ozařovala jen jedna slabá lampa.
Bylo jich tam celkem 5.
Nikdo z nich nepromluvil.
Soustředěně se dívali na pistoli.
Všichni věděli, že v ní je právě jeden náboj.
Nikdo nevěděl, ve které komoře se nachází.
Všichni se báli co se stane.
Měli rodiny.
Možná děti.
Přesto si začali postupně přikládat pistoli k hlavě.
Nikdo netušil, kdo z nich bude ten šťastlivec.
Kohoutek tiše cvakal na celou ulici.
Byla to velmi bídná zábava.
Ale co se dá v tak zapadlém městě na venkově dělat?
Nic. Vůbec nic.
Prásk.

Vydal se pomalu na svou poslední cestu.
Počasí bylo pochmurné. Šel velmi pomalu.
Nikdo mu nevěnoval pozornost. Všichni měli práce až nad hlavu.
Doufal, jako každý, kdo byl v okolí, že nadcházející ráno ve zdraví přežije.
Nemohl tušit, že to tak bohužel nebude.
V této sladké nevědomosti pokračoval dál se svými myšlenkami.
Na konci cesty se konečně dostal ke svému cíli. Majestátnímu tanku Tiger.
Byl jeho řidičem.
Nadcházejícího rána, kdy utichla dělostřelecká příprava. Zařadil první rychlost a vyrazil do boje.
Nevěděl však, že za pár minut si jeho tank najde přesně vypálený granát.
Toho rána to byl první zničený tank.

"Kdo jsi?" zeptala se.
"A kdo jsi ty?" odpověděl jí.
Oba na sebe hleděli a nevěděli, co mají říci.
Seděli zde již notnou chvíli.
Trapné ticho přerušil křik nějakého páru od vedlejšího stolu.
Nejspíše se pohádali, blesklo jim hlavou.
"Co tě sem vlastně přivádí?" zeptal se muž.
"To samé co tebe," odpověděla mu příkře.
Opět se rozhostilo ticho. Zbývalo jim ještě 5 minut.
Celých 5 minut trapného ticha.
"Za těch 5 minut už snad přijde někdo zajímavý," pomysleli si najednou.
Oba se těšili, až si opět vymění partnery. Snad někoho potkají.
Někoho, kdo jim změní život a konečně budou šťastní.

Stalo se to zase.
Nikdo nevěděl odkud přišel. Nikdo ho neznal, ale byl tady.
Muž v černém, který s nikým nepromluvil ani slovo.
Jen na všechny zíral.
Stalo se to zase.
Nikdo nevěděl kam zmizel. Nikdo nedokázal určit kdy zmizel.
Muž v černém, kterého nikdo neviděl přijít, byl pryč.
A stalo se to znovu.
Ve vesnici vzplála stodola. Nikdo nevěděl proč.
Nikdo nevěděl koho má podezírat. Všichni byli bezradní.
Stalo se to naposledy.
Ve vesnici vymřel dobytek. Nikdo nevěděl jakou to má příčinu.
Nikdo neuměl pomoci.
Jen muž v černém opodál na kopci stál a nikdo si ho nevšímal.
Náhoda?

Usadil jsem se na svém místě v kině.
Sedadlo bylo pohodlné a měl jsem ideální výhled na plátno.
Pomalu jsem ujídal popcorn a sledoval jak se kino plní dalšími a dalšími lidmi.
Dokonce i po začátku promítání stále přicházeli dovnitř další a tím rušili.
"To sakra nemůžou přijít na čas?" ulevil jsem si.
Většina míst už byla obsazená a já jsem si uvědomil, že jako jediný v sále vlastním občanku.
Dedukoval jsem z výšky vcházejících návštěvníků, nemohlo jim být víc než 10 let.
"Nejsem už moc starý na to abych chodil na dětské animované filmy?"
Tahle myšlenka mě hlodá dodnes.