Moje články

„Šaty pomuchlat nebo vyžehlit pod matrací?“
„Vlasy rozdrbat tak? Jinak?“
„Koště! Je pořádně zapavučinovaný? Zas mě pomluví! Už takhle jsem prý intelektelulálka, když pořád něco sepisuju…“
„Abraxasi, máš pořádně načechrané peří?“
„Abraxaxi!“
„Ještě jedno drrrrrrrrable, malá čarrrrrrodějnice!“
„Jaké? Už je konec! Letíme na filipojakubskou noc, nemůžeme ztrácet čas! Stačilo!“
„Se mnou odejde zákon!“
„Fakt? On nějakej přišel? Ještě že jsem ho nepotkala, já bych mu dala!“
„Boty, koště… Kde mám šaty? Aha, pod matrací… pavučiny na obličej… Abraxasi! Co děláš?“
„Píšu to drrrrrrrrrrabble!“
„Jde ti to?“
„Nejde!“
„Kašli na ně! Je filipojakubská noc, nemáme čas! Až zase za rok! Letíme!“

Myší kožíšek nebude problém, myší je tu dost. Naivní princ dřepí na zámku. Cože? Zlatou hvězdu? Na čelo? To muší bejt?
Kde ji vezmu? Přilepím! Do prdele! Upadla! Že ji vytetuješ, kocoure? Těma špinavejma drápama? To zapomeň. V dědině je komunální salón krásy. Jdu tam.
Koukej, kocoure, už ji mám, hvězdu zlatou. Zrcadlo, k ruce! Cože? Rudou? Pěticípou? Tady se někdo zbláznil, ale já to nejsem! Co teď???
„Samozřejmě, Leonide Iljiči, soudružka jsem kovaná… Milujete mou rudou hvězdu na čele? Není divu… Co královskou korunu, tu v Kremlu máte? Že být první tajemníková je lepší než královna? Opravdu? To beru!“

Pohádky jsou solí života
Život není jen robota
I když máš poslední kalhoty
Do platu ještě tři soboty
Pohádka docela levně
Zlepšuje náladu, věř mně!
Drak prvě hnízdí ti v životě?
Vypadá to s tebou nahnutě?
Příběh ti tvou mysl vyjasní
Starost tě na chvíli opustí
Pohádka docela levně
Zlepšuje náladu, věř mně!
Kdo zlý je, zbrklý uhání
Za zlatem koně nahání
Přes střepy odchází bos
Navíc si narazí nos…
Pohádka docela levně
Zlepšuje náladu, věř mně!
Nakonec vše dobře dopadne
Zvoneček cink, kráska upadne
V princovo něžné objetí
Láska za nimi přiletí
Pohádka docela levně
Zlepšuje náladu, věř mně!

Princezna křikne do jeskyně: „Vylez, ještěrko! Nemysli si, že ti přišel oběd! Nastává nový život, potvoro!“
Saň zalapá po dechu.
„Makat budeš jako kůň a taky tak žrát! Seno, trávu, brambory… na maso, zvlášť moje, si nechej zajít chuť. A koukej vykydat a nově podestlat, to seš drak? Čuně seš!“
„Ale…“ Devět hlav jen zírá.
„Vyvětrat! Támhle bude okno, tady máš majzlík a sekej! Tady bude krb. A před ním chci kožešinu.“
Největší hlava nesměle pípne: „Co když řeknu ne?“
„Ty, holenku, už nikdy nic neřekneš,“ praví Xena, princezna bojovnice. Vytasí meč, vyřízne devět jazyků a nemilosrdně pošle saň makat.

Hnalas mě pro vodu a teď nevíš co s tím, viď.
Nohy vobě dolů, na druhou stranu, než je hlava, přece. Ruku za ucho nééé!
Pro starou vránu, hlavu hubou nahoru!
Děti, nedívejte se, tohle nedopadne dobře! (zakrývá vráňatům oči)
Dyť mu to montuje… neee, nekoukejte!!!
Je divný. Myslím, že předtím vypadal líp.
Já bych ho tou živou radši nepolívala...
Já? Složit? Sama? Pusť mě k němu!
Hotovo.
Co řveš, princi? Že lidi nemaj ocas vzadu? Fakt ne? Jak, že se nepropojíte?
Víš co?
Máš princeznu, mečák a zbytky živý a mrtvý vody. Si to laskavě dodělejte sami. Reklamace neberem.

„Hele, bráchové, průser!“ říká první.
„Co jako?“ ptá se druhý.
„Ségra je děsně pilná. Za chvilku bude mít košile hotový a pak jsme v maléru,“ vysvětluje třetí.
Šílený povyk všech bratří, kteří se dohadují, co s tím.
„Já vážně zpátky do chalupy nejdu,“ kvílí nejmladší.
„Jo, zase bychom museli makat... Tý práce. Orat, hnůj kydat... Takhle je nám skvěle. Lítáme si po světě, volný jako ptáci,“ překřikují se jeden přes druhého.
Sedmý bratr, nejstarší a nejmoudřejší, to rozsekne.
„Musíme dát jasně najevo, že ty její povedený košile si na sebe jakživo nevezmem.“
„Jak to zdůvodníš?“
„Snadno. Kopřivový košile určitě koušou.“

Královská kancelář vyhlásila konkurz na dvojministerstvo práce a odpočinku. „Ministr pro dvě židle musí mít pořádnej sicflajš,“ usoudil král. „Vyhraje, kdo vydrží sedět nejdéle.“
Hada, který tvrdil, že on sedí pořád, že si prostě sedne a jde, vyloučili. „Nesedíš, ležíš,“ řekli.
Princezna na hrášku si opatřila dokonale měkké prachové peřiny, ale vydržela jen dva dny.
Jako jasný vítěz se viděl hloupý Honza zvyklý vysedávat za pecí.
Loupežník Babinský, toho času už třetí rok sedící v base, byl taky přesvědčený, že má šanci.
Konkurz však překvapivě vyhrála macecha. Prokázala nade vší pochybnost, že si už před patnácti lety zasedla na Popelku.

„Ševče!“
„Králi Miroslave! Rád tě vidím! Naše země jen vzkvétá!“
„Pravda, ševče. Ale ty zlobíš!“
„Já?“
„Daně jsi zaplatil?“
„Zálohu…“
„Málo! Řepku jsi zasadil? Energetický štítek na chalupě máš?“
„Co? Erenge… řepku… Nemám…“
„Chováš kuřata? Nevíš, že jen u krále smíš maso kupovat? Zabavují se!“
„Já pro děti…“
„Děti? Daň z dětí jsi zaplatil? Školkovné? Školné? Pastelky z královských pastelkáren kupuješ? Ukaž!“
„Jsou ještě malé…“
„Malé? Nadělají spoustu nepořádku. Daň z odpadu jsi zaplatil? Ty máš VLASTNÍ kompost?“
„Ale…“
„Mít kompost je zakázáno! A vůbec, KET* máš zavedenou?“
„Neumím psát!“
„Nemít KET je zakázáno!“
---
„Ševče! Umřít předčasně je taky zakázáno!“

„Nekňuč, kocoure, chtěls do světa? Chtěl.“
„Ale kozel slíbil… hele, světlo!“
„Haf! Hotel!“
„Hotel, kykyryký?“
„Mluví tam cize, ubytují tě a dají ti najíst, haf!“
Zvířátka mžourají oknem do chaloupky, kde si Petrovští dělí lup.
„Mordsethadry, tojemoje!“
„Krucityrknelement, mojemojemoje!“
„Hadrykrucipíseksolit, tojemoje!“
„Libozvučně mluví,“ kývá kozel. „Je dobré umět aspoň pár slov. Tojemojetojemoje bude pozdrav. Každý se ještě naučte něco dalšího.“
Petrovští se tahají o poslední zlatku, když se dveře otevřou a vpadne čert. Má rohy, zobák, tesáky, drápy. Pětihlasně vřeští:
„Modrsedthadrykykykrykýkrucityrnktojememoje!“
„Herdekfilekšupnabábutojemojetojemojehafhahaf!“
„Kryndypindymémémémétojemojetojemoje!“
Zlaťáky nezlaťáky, Petrovští skáčou oknem ven.
„Cizina,“ odfrkne pes. „Špínu a smrad tu mají! Ale platěj dobře!“

„To byl blbej nápad, Romeo, dělat ze sebe mrtvý! Teď po nás ani pes neštěkne!“
„Jen neříkej, dyť sme slavný!“
„Že je nám to platný, poďme se vrátit.“
„Po dvaceti letech??! S pěti dětmi?“
„Jo.“
O měsíc později ve Veroně.
„Romeo, ty sis oholil hlavu? Ne? To je pleš?“
„Julie, jak to vypadáš? Vážíš nejmíň devadesát kilo!“
„To zrzavý, pihovatý a tlustý nadělení, to je všechno vaše?“
„My bychom rádi nějakej ten podíl na naší slávě.“
„S vaší vizáží? Neexistuje.“
Julie pláče, Romeo se tváří vražedně.
„Dobře, můžeme se dohodnout. Vy zůstanete jako mrtvý a my vám budeme posílat apanáž!“

Ijáček běhal po lese a radostně vyhazoval. Medvídek Pú z něj byl celý nesvůj.
Co se to s Ijáčkem děje, pomyslel si. Jindy se sotva plouží a dnes tu běhá jak hříbě!
Ijáček přiběhl a rozvěrně do medvídka drcnul: „Naskoč si! Něco ti ukážu!“
Pú se vyškrábal na pařez, pak na Ijáčka a vyjeli. Za lesem, ve vysoké trávě spatřili malé hnědé hlavičky.
„Co to je?“ optal se Pú.
„Úžasná dobrota,“ pravil Ijáček. „Když je sníš, všechny boly světa se ztratí.“
Opravdu.
Od chvíle, kdy si kamarádi začali pochutnávat na lysohlávkách, proměnil se Stokorcový les v jednu velkou růžovou zahradu…

„Jeď, Švando, jeď!“
„Ty jsi víla, moje víla, tebe mám jedinou rád…“
Dudy kvílí na plný pecky, pod šibenicí se svíjí Švanda s Lesanou, duchům svítí oči, křepčí jak o život. Konečně zábava! To nezažili od chvíle, co Josku věšeli!
Dorotka vletí do kola, vyrve Švandovi dudy a vztekle je mrskne z kopce. „Neříkala jsem, že dudy ze skopce jsou prokletý? Ale to né, panáček pořád prachy, disco trysko… Nic takovýho! Domů pudeš! Brambory sázet! Děcko kolíbat!“
Z vysokého kopce letí kvílející dudy. Pod kopcem Vocílka bludičce mlžnou sukýnku nadzvihuje, když vtom… prásk!
Šest černých koní už ho veze tmou.

Milí smuteční hosté, sešli jsme se, abychom vzpomněli draka Tříhlavce. Přesněji, jediný hoste, potažmo vrahu onoho přemilého kamaráda. Co sis myslel, ty Bajajo? Hrdino! Žes udělal dobře? Prdlajs.
Náš drak byl ozdobou kraje.
Národním bohatstvím, technickou i kulturní památkou.
Predátorem na vrcholu.
Ekologickou raritou regulující nadbytečné množství princezen.
Jaké štěstí! Bez něj bych dnes byl nešťastně ženat s princeznou Fiflenou. (Madlenka ze mlýna je o hodně hezčí.) A ty, pitomče, taky uvidíš. Zabils draka, abys dostal Slavěnu. Je to hloupá, uhádaná, rachitická koza. Takové míval Tříhlavec nejraději.
Ty si ještě vzpomeneš! Od oltáře do hrobky je daleko. Navíc vedle ní...

Nemohl to neslyšet. Špitalo se o tom potichu, po stranách, ale všude. Nedalo mu to a jednoho večera, když ulehli na prachové podušky, tak se lehounce, jakoby mimochodem, zeptal:
„Laděnko, lásko… po kom máš na čele hvězdu? Po mamince? U tatínka jsem žádnou neviděl…“
Princezna se zapýřila a snažila se převést řeč jinam, ale princ se nedal.
„Co naše dcera, bude ji mít také?“¨
„Jenom to ne,“ lekla se Lada. „Víš, ona je… putovní.“¨
„Putovní?“ nechápal princ. „Přijde a odejde?“
„Ale ne,“ usmála se. „Moje je na čele. Babička ji měla na rameni. Tatínek,“ zčervenala, „ji má na levé půlce…“

Úřednice položila telefon.
„Na Lidvansgate se přistěhovali nějací Nilsonovi.“
„Opravdu? To je terno! Konečně! Od doby, co jsme rozprášili Fallkanderovy, je tu nuda. Jak to pojmeme? Matka špindíra, otec alkoholik? Nebo přitvrdíme?“
„Prvně nakoukneme, ne? Ať víme.“
Zaměstnankyně Barnevernetu stály před domem a otřeseně na sebe zíraly.
„Opravdu jsem řekla, že kůň v ložnici je v pořádku?“
„Já opravdu pochválila opici, že mi sebrala klobouk?“
Pippi s opičákem na rameni mávala z okna.
„To byla legrace, Pane Nilsone! Na to, že visely hlavou z okna, ty dvě babizny určitě nezapomenou. Naopak, na to, že jsme se přistěhovali my, zapomenou rády!“

„Rejžo… já se bojím.“
„Podívej, Jiřinko, podle mapy tam už brzo budem. Jak to psali? Pařezová chaloupka z mechu a kapradí. To se komisi líbilo. Přiklepli nám grant. Jen je najít. Vochomůrko! Křemílku!“
„Z čeho to lezou? To je pařez?"
„Ne, Jiřinko, starý rezavý kamna.“
„A kde je ten mech a kapradí? Vidím jen bodláky!“
„Co teď? Vrátíme grant?“
„Klid, rejžo. Já to zařídím. Hele, vy dva: umejt, kamna kůrou obložit, bodláky vysekat. Uklidit, košile vyprat. Mech nanosit. Kapradí vysadit!“
Vochomůrka s Křemílkem jen nešťastně zírali. Takhle si to nepředstavovali. Chtěli si vydělat na rum a cigára, ne gruntovat les…

„Hutu tututu tutu tu tutu tá!“
„Uiiiiii iiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii?“
„Bubu bubu bubu dodo kem!“
„Kuli kuli jé?“
„Jé kuli kuli jou!“
„Ui? Ui? Blik ťuk klik kuk!
Jůůůůůůůůůů!!!!
„Grga grga grga há!“
„Joujoujou!“
„Toto to fofoto to toto toto?“
„Foto toto to tototo!“
„Tuli tuli stopi stopi, kuki kuki semi semi!“
„Semi semi kuk?“
„Hihi haha blik blik blik.“
„Jůůůůůůůůůů!!!!“
„Joujoujou!“
„Svahy svahy buchy buchy. Jau jau jau.“
„Hihihi…“
„Blik!“
„Aúúúúúúúúúúúúú!“
„Tytyty!“
„Bléééééééééééé!“
„Tulity tulity tulity páááááááác!“
„Au au. Kulikuli bum bum!“
„Já já já blik blik blik!“
„Tototo foto ne toto, toto foto!!
„Toto foto tuto šupito!“
„Blik!“
„Ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááách….“
„Ijuijujůůůůůů!“

Pod topolem u rybníka sedlák pytlačí. Kradmo se ohlíží, když vtom cink, černý panáček vedle něj stojí. Úpis v ruce, ze sedláka duši láká. Sliby hýří, zlato, drahokamy slibuje.
Lakomý sedlák zpozorní: „Hrnec plný zlata, říkáš?“
Lup.
„Zlaťáčky, žluťáčky,“ přehrabuje je sedlák. Zarazí se: „Má dno! Doberu zlaťáky a co pak?“
„Holenku, jedna duše, jeden hrnec.“
„Chci bezedný! “
„Bezedný?“
„Bezedný!“
„Víš, co si přeješ?“
„Bezedný!“
Lup.
Dno hrnce zmizí, zlaťáky se sypou do vody. Sedlák, hrabivec, šup za nimi. Už je ze dna loví, když vtom:
hrneček,
dušička,
poklička.
Klap.
Vodník se směje, čert zuří.
Kdo chce moc, nemá nic.

Hlas (vyděšeně): Táto? Jsi tady?
Kakofonie hlasů:
- Je tu tma jako v dolech!
- Dávej pozor na jehňata! Žerou mý seno!
- Nešlapej mi na nohu, koňu!
- Prase! Mě kouše prase! Nech mě, prase!
- Pani, strčte si laskavě ten jetel někam!
- Nežďuchejte do mě loktem, člověče!
- Jsem se přerazil vo vovci!
- Nešahej mi na zadek! Prase! Teda chlape!
- Pardon… (potichu) Ta toho nadělá…
Rána, skřípot železa o dřevo.
Hlasy: Světlo! Pusťte mě ven! Mám přednost, mám statek a dva koně!
Tupé údery, jekot, bekot, dupot nohou.
Hlas: Bacha, tady leží nějaká bába!
Babička (pošlapaně): Že já hloupá tomu zatrolenýmu Otesánkovi břicho párala!

„Lakýrku? Na kopyto? Zbláznil ses ty nebo já?“
„Seš švec? Seš. Za kým jsem asi tak měl jít pro boty? Za hokynářem? Do mlejna?“
„Ale jak ti na kopytu bude držet?“
„Tvůj problém, ševče, tys na to študoval.“
„Kopyta jsme nebrali!“
„Nezájem. Chci perfektní černý lakýrky, aby mi padly jak ulítý. Pokud ne, těš se, ševče. Do pekla pudeš, v první řadě kotlů smažit se budeš.“
„A to zas né!“ třískl Rumcajs pěstí do stolu. „Na takovýhle kšefty já se můžu vykašlat. Končím!“
Raději utekl do lesa Řáholce.
Netušil, chudák, že peklu stejně neujde. Neměl si nastěhovat do jeskyně Manku…

„Vstávat, jde se do školy,“ povídá Bob.
„A proč?“ brání se Bobek.
„Protože se chceme naučit číst.“
„A proč?“
„Protože chceme vědět, co o nás kde píšou.“
Bobek, kterému se pořád ještě nechce ven, vymyslí nevyvratitelný argument.
„Jenže nemáme peníze na školné.“
„To nevadí,“ nezaváhá Bob. „Tamhle vidím banku.“
Bobek nechápe.
„V bance jsou přece peníze, Bobku!“
„Ahá!“ Bobek se plácne pacičkou do čela. „Vezmeme kvéry a jdeme na to!“
„Hele, Bobe, tady je mnohem víc než na školné.“
„Tak radši poletíme první třídou do Las Vegas.“
Všechny peníze prohráli – neuměli si přečíst pokyny.
Bez sebe vzteky vystříleli celé kasíno.

„Káčo, pojď se mnou, v pekle budeš mít lívanců, co hrdlo ráčí!“
„Vážně?“
„Se smetanou, s medem!“
„Na mou duši, na psí uši, na čertovo svědomí?“
„Jelito, kopyto, platí to!“
„Počkej, jak na záda??? Ženská, kolik vážíš?“
„Mám těžký kosti, jářku!“
„Ne, máš dva metráky! Ruplo mi v zádech!“
„Plazíme se, plazíme, honem! Lívance čekají!“
„Slez!“
„Už tam budem?“
„Korytofilitomordhadrybum!“
„Hospodo, lívance! Se šlehačkou! Mám slíbeno!“
„Káčo, pusť se!“
„Cože? Spusť se? Inu… páru máš, ošklivej sice seš, ale tady je to jedno… lívanců máš plnej kotel… co by ne!“
„Káčo!!!!“
„Mhmm?“
„Káčo??? Hele, kám šáhnu, žádnou kost nenahmátnu… johohó!“

„Čichám, čichám... Co to tam zase, matko, máš?“
„Jenom holoubka, slunce naše jasné. Létá k nám na zrní.“
„Ještěže tak. Myslel jsem, že je to Plaváček.“
„Hvězdo denní, kde tomu je konec?“
„Matko, jsem Vševěd. Je na cestě sem, chce zlaté vlasy. Tedy co si z mé pleše vezme, nevím. Ale ty bys mu pomáhat neměla.“
„Proč ne, sluníčko moje?“
„Kdyby byl pořádnej chlap, dojde, koukne mi do očí a řekne: ‚Dědku, naval štětiny!‘ Ale on ne. Nastrčí tebe a povídačku o snech. Proč se mi nepodívá do očí?“
Plaváček pod neckami se nikomu do očí podívat nemohl. Slzel smíchy.

Ája vidí, že se Fíkova bouda otřásá, jako pod náporem uragánu. Ale jako obvykle jsou to jen Fíkovy neklidné sny.
„Co se ti zdálo, povídej?“
„Tomu bys nevěřila. Hrál jsem v symfonickým orchestru. Bylo to úžasný a já byl ze všech nejdůležitější. I pan dirigent to říkal, když na mě hrozil taktovkou.“
„Jé a na co jsi hrál?“
„No vždycky, když přišla řada na buben, tak jsem udělal ‚HUF‘.“
„Jé, Fíku, to je prima," říká Ája. "Ale proč jsi na ten buben nebubnoval?“
„Jak sem se chtěl dostat na svý místo, tak jsem jim ten kotel prošláp,“ odpoví zkroušeně Fík.

Když princezny začnou zadávat úkoly, jde do tuhého. U Adléty princové totálně selhávali. Jak by ne. Nejdříve s nimi princezna vedla dlouhosáhlé intelektuální rozhovory o zaplňování bílých míst v mapě poznání, pak je, přemýšlením ztumpachovělé, zavedla do zahrady a hodila prsten do jezírka. Úkol byl nabíledni, ale pozor, jezírko bylo plné krokodýlů!
Krokodýlí žaludek je posledním místem, které by kdokoliv hodlal zkoumat. Není divu, že všichni utekli.
Až na Honzu. Jediný správně pochopil, po čem princezna vlastně touží. Proč by jinak po vhození prstenu zavelela: "Vyndej ho!"
Intelekt je hezká věc, ale někdy chlap zaboduje spíš přímým tahem na branku…

Drahý Karlíčku,
jestlipak nosíš teplé prádlo, co jsem ti minule poslala? Sousedka říkala, že tam u vás bývá v noci zima, tak si prosím vždycky vezmi pokrývku navíc, ano? Víš, že trpíš na dutiny. A nehraj si se střelnými zbraněmi. Jsou moc nebezpečné. A dávej si pozor na ošklivé lidi, které můžeš potkat, mohli by ti ublížit. Ale raději se s nimi neper, víš, že rána pěstí nevyřeší všechno.
Posílám sto hubiček.
Tvoje milující maminka
Složil jsem dopis a povzdechl si. Maminčiny rady není vždycky jednoduché dodržovat. Zvlášť v saloonu. Práásk. Slavnému Old Shaterhandovi nikdo na nové mokasíny zvracet nebude.

Budulínek se rýpe v hrášku. Babička v lázních, děda v hospodě. Nudí se.
Před oknem kmitne rezavá barva.
Stáňa Liška. Co tu chce?
„Máš doma dědečka, mladíku?“ usmívá se zmalovaná zrzka.
„Šel na pivo.“
„Tak?“ Liška vklouzne dovnitř. „Nevadí. Budulínku, dej mi prášku, pohladím tě po ocásku…“ Lascivně se zavlní.
Budulínkovi sjede mozek do kalhot. Natěšeně podává mísu s hráškem.
„Prášku, troubo, ne hrášku!“
Prášek do pečiva mu hodila pod nohy, prášek na nádobí vysypala na hlavu. Má absťák a on si z ní dělá srandu? Práskne dveřmi. Je pryč.
„A co bude s mým ocáskem?“ volá smutně nadržený Budulínek…

„Dědku, cos to zas přitáhl?“
„Dal mi to kouzelník. Ten, co bydlí za horou. Prý už ho nepotřebuje. Koupil si nový model.“
„A co to má jako dělat?“
„No… říkal, že když se tomu řekne správné heslo, tak uvidíme věci.“
„Hmmm… Tak já to zkusím. Hrnečku, vař! Nic to nedělá, dědku, dal ti rozbitý krám!“
„Počkej, ukaž! Hrnečku, rum!“
„Dědku!“
„Teda, ten píše! Hrnečku, mysliveckou!“
„Dědku praštěnej! Nemůžeš to pít po hrnkách, neblázni!“
„Hrneeeeečkuuu, džžžžžiiiiiun!“
„Blázne stará! Nech už toho!“
„Hrčečku…vloodkuuuu! Bodku! Vooooooodkuuuuu!“
„Dědek bláznivej, takhle se zlít. Je totálně na kaši. Pocem, malej. Hrnečku, sex on the beach… Ách…“

„Okamžitě lehnout! Už jde!“
„Kde?“
„Támhle, prosekává se roštím, co jsi nechala zasadit.“
„To jsou růže, tetinko, růže!“
„Dobře, ale hlavně si pamatuj, nevrtět se, nemrkat, pravidelně dýchat a oči otevřít až po polibku.“
„Ví, že mě má líbat?“
„To ví přece každé malé dítě, jak se budí princezny. Tak šup do postele, já jdu zkontrolovat sloužící a tvou matinku s otcem, zda vypadají přiměřeně spící.“
Byla tak krásná, že princ neodolal a políbil ji. Otevřela oči, dovlekla ho před krále a než se nadál, řekl Ano. Pozdě zjistil, že jeho přelíbezná žena má čtyři děti a hypotéku na zámek...

"Buď zdráv, Cimeřane, chceš čaj? S mlékem? Prosím, tu plechovku nemůžu otevřít. Díky, mečem to jde líp."
Conan mávl mečem, otevřel plechovku, zabil dva špinavé vagabundy, co vběhli dovnitř, a ztěžka dosedl.
"Vidíš? Tak to mám pořád."
„Chudáčku."
„Princezny. Poklady. Příšery. Chrámy. Království. Mám jich plný zuby! Kdyby kdysi ten vůl nevyplenil naši vesnici, byl jsem dneska kovářem. Špičkovým. Hřebíky, motyčky, kravský zvonce..."
Rozmáčkl pěstí lebku dalšího vagabunda a pokračoval:
„Ještě že mám holku a ne syna! Conina bude kadeřnice. S břitvou je přímo úžasná! Jojo, není nad pořádný občanský povolání. Hrdinů jsou plný hřbitovy. Ale kadeřnice, to zní skvěle!“