Moje články

Libuše Skýbová, Eva Skýbová a Miloš Jelínek podruhé seděli v křeslech u notáře.
Libuše se mračila. Vůbec se jí nelíbilo, že se řady dědiců rozšířily, a navíc si Eva s Milošem podezřele rozuměli.
Zato ona byla nervózní. Velmi. Peníze potřebovala. Pořád jí ležela v hlavě slova z Milošova deníčku. Stihl tu závěť změnit nebo ne?
Notář sypal paragrafy jeden za druhým. Jména Eva a Miloš padaly v jednom kuse. Vdova marně čekala, až notář řekne, co připadá jí.
Právník klesl hlasem. Vyděsila se. Takže ona nedostane nic?
Než se JUDr. Nesvačil stačil nadechnout, aby závěť dočetl, vdova omdlela. Už zase.

“Rundu na mě!”
Barman se podivil. “Pro všechny? Máš na to?”
“Jasně. A když ne teď, tak brzo mít budu. Tuhle rundu mi ještě naposled připiš na futro. Brzy ti zaplatím všecko. I s dýškem. Pořádným!”
Barmanovi se do akce moc nechtělo. “Máš tam čárek jak kdybych je psal hráběma. Seš si těma prachama jistej?
“Klid, brácho, jako bych je už měl.”
“Nevím, jestli ti chci věřit. Ty tvý akce, to je vždycky kapitola sama pro sebe. Řečí máš jak Palackej a nakonec to pokaždý poděláš.”
“Cha. Teď už je to jistý. Zobe mi z ruky. Zajíček bude brzo pracháč!”

Jousef galantně pomohl Jindřišce vystoupit z autobusu. Podal jí vodítka a vyložil kufry.
“Tak jsme doma,” oddechl si. “To teda byl výlet.”
“Za všechny peníze,” zasmála se Jindřiška, ale pak se zarazila. “Tohle je to poslední, co nám ještě chybělo ke štěstí,” kývla hlavou k hloučku žen před obchodem s potravinami.
“Místní rozvědka?”
“Co neví, nepoví,” zavrčela Jindřiška. “Kdoví, koho mají momentálně v prádle. Nedá se nic dělat, musíme kolem nich. Stejně potřebujeme nakoupit. Doma není nic k jídlu.”

“Ale dobrý den, Jindřiško! Můžeme gratulovat?”
Jindřišce zaskočilo. Copak k úmrtí bývalého manžela se gratuluje? Koukla na Jousefa. Tvářil se divně.

“Po vesnici jdou hlasy, že se bude Jindřiška vdávat.” Hlouček žen na návsi vzrušeně zahučel.
“Nebude, není blbá!”
“Bude! Není blbá! Ten její Nor, nebo co to je zač, je prej hrozně bohatej! Má prej síť hotelů po celý zemi!”
“Houby Nor! Švéd!
“Nene, je to Dán!”
“Ani jedno z toho, holky. Je to Čech jak poleno. Emigrant. A žádný hotely nemá. Snad ňákou hospodu. Nebo možná kiosek na pláži. A vůbec, kdoví, jestli to není podvodník!”
“Sňatkovej!”

“Ale dobrý den, Jindřiško!”
Houf zmkl.
“Můžeme gratulovat?”
Jousefovi zaskočilo. Jak to ty baby vědí? Vždyť Jindřišku ještě o ruku požádat nestihl!

Sedla si na nafukovací kruh, aby odlehčila naražené kostrči, a začala podrobně probírat papíry.
Byla vzteky bez sebe. Co si ten chlap dovoloval? Myslela si, že ho pěkně převychovala k obrazu svému. Vždyť šlapal jak hodinky! Přitom si myslel, že to ona je poslušná holčička která respektuje každé jeho přání! Tak pěkně to klapalo, a teď tohle!
Otevřela umolousaný sešitek popsaný známým písmem.
Deníček?
Zahloubala se do řádků.
…je strašné, co jsem se dozvěděl. Nemůžu tomu uvěřit. Ještě si to prověřím, ale jestli je to pravda, závěť změním. Totálně.
Vyděšeně se podívala na datum. Napsal to přesně týden před smrtí.

Auuu!
Libuše se vyděšeně posadila a zaúpěla. Kostrč! Ta bolest! A ucho! Bolí taky! Z natrženého boltce jí kapala krev. Chtěla ji setřít. V té chvíli zjistila, že v sevřené ruce drží klíč! Povedlo se! Zapomněla na bolest a co nejrychleji vkulhala do domu. Co je v té zatracené pokladničce? Teď se to konečně dozví!
Roztřesenou rukou pomalu otočila klíčkem. Víko odskočilo. Zírala na štos papírů.
Fotka Jindřišky! Fotka Evy! Fotka jakési cizí ženské! Fotka toho zatraceného chlapa, co ho viděla jen chvíli u notáře!
Rozčileně vyházela obsah ven. Účty, účty, účty. Alimenty.
Zatraceně! Naštvaně se svalila na židli.
Auuu!

Libuše vztekle seděla nad kasičkou, kterou našla v Milošově psacím stole. Co tam jen mohl skrývat? Když s ní zatřepala, bylo jasné, že prázdná není. Jenže klíček chyběl. Už prohledala celý dům. Třikrát. Teď o ni zlomila dva nože, šroubovák a pořádně se škrábla.
Zpocená otevřela okno. Zrak jí padl na kůlnu v rohu zahrady. Že by… zatetelila se nadějí. Už chtěla okno zavřít, když vtom zahlédla slabý záblesk od okapové roury. Ten bídák!
Vztáhla ruku po klíčku, ale nedosáhla. Posadila se na parapet a znovu se natáhla. Už jen kousek!
Zaklonila se. Ještě… Ještě kousíček!
Uáááá!

Pokračování příště. Možná.

Jindřišku probudil hlad. Koukla na mobil. Tři hodiny. Pokoj se koupal v denním jasu, vedle ní oddechoval Jousef a na gauči pochrupovali dva psi. Podívala se na displej, projela hotelovou nabídku a objednala dva obědy.
“Výborně jsi to vymyslela,” pochválil ji Jousef. “Už dlouho mi nikdo nedonesl jídlo až do postele!”
V té chvíli mu na peřině přistálo i něco dalšího. Házecí kroužek. Vedle něj druhý. Zpoza pelesti se na něj zubily rozesmáté psí obličeje.
“To víte, že půjdeme ven,” slíbila Jindřiška.
Jousef neodpovídal. Koukal na dva kroužky a uvědomil si, jaký měl vlastně být cíl tohoto výletu.
Je čas.

“Jak na jednu noc, jsou tři ráno!” vrčela otráveně sotva probuzená recepční z hotelu U Zlatého jablka.
“Jednu noc, potřebujeme se vyspat!” snažil se použít zbytky svého šarmu Jousef.
“Tak kterou noc chcete tady spát? Tuhle, nebo tu příští? V deset se vyklízí pokoje!”
“No tak tu příští,” rezignoval Jousef.
“Fajn, přijďte ve dvanáct,” zaklapla počítač recepční.
“Tak tuhle noc!”
“Dobrá,” prohlásila pomstychtivě. “Dvě osoby, dva psi. Tři tisíce a v deset kufry přede dveřma!”
“Ale…”
“Vezmi dvě noci,” šeptla mu Jindřiška. “Nebudem se s babou hádat.”
Jousef přikývl. “Tak dvě noci. A prosím vás, určitě tu nemáte večer karaoke?”

“Jiný hotel tu není. Taxi až ve městě, kdoví kdy by přijelo.” Jousef zvedl oči od mobilu, ale Jindřiška už mávala na projíždějící auta. Zastavilo až třetí.
“Nevzal byste nás do města? Ujel nám vlak,” zaprosila.
“Kampak?” zeptal se mladý řidič, když nastoupili.
“K nejbližšímu hotelu.”
“Ten máte za zády!”
“Někam, kde nemají denně karaoke!”
“Aha,” usmál se s pochopením mladík. Šlápl na plyn.
Pět kilometrů před městem píchli kolo. Ostrý hřeb projel gumou pneumatiky jako máslem. Rezervu neměli.
Šli ruku v ruce temnou nocí a rozverný vítr je zasypával zbloudilým pískem ze Sahary… Radost z procházky měli jen psi.

Vypotáceli se z hotelu. Nevyspalí, unavení.
“Já snad mám halucinace,” protíral si oči Jousef. “Nevidím naše auto!”
“Ani nemůžeš,” odpověděla lakonicky Jindřiška. “Stálo tady. Je pryč.”
“Jak, pryč?”
“Vypadá to, že někdo nevydržel ten zpěv a ujel prvním, co mu padlo pod ruku.”
“Co budeme dělat?”

Než na policii a v půjčovně vše vyřídili, byl večer.
“Jak se dostaneme domů?” starala se Jindřiška. “Přespíme ještě jednu noc tady?”
“Zpátky do té mučírny už nejdu!”
Psi souhlasně štěkli.
Jousef zapátral v mobilu.
“Podle IDOS nám poslední vlak jede za čtvrt hodiny.”
“Tušíš, kde je tu nádraží?”
“Podle navigace pěšky třicet minut!”

Jousef si omotal hlavu polštářem. Nepomáhalo to. “Tak hezky ten večer začal, i pokračoval, a teď toto!”
“Ale vždyť to není tak strašný,” utěšovala ho Jindřiška.
“To si myslíš ty!”
“Tak zavřu okno.”
Vykoukl z polštáře. “Lepší to je, ale jen o trošku!”
“Mně se to docela líbí,” trvala na svém.
“Copak to neslyšíš? Vždyť je to jak když jede hrbatej po schodech a brzdí rohlíkem!”
“Cože?” vyvalila oči.
“No falešný jak pětník! Ten chlap v tom karaoke! Je na pěst! Ani jeden tón nedá správně! Proč musíme mít pokoj zrovna nad barem! Já mám absolutní sluch! Já tady umřu!”

“Nechte toho,” řekl Jousef. “Ať si to ta ženská vyřeší sama. Co je nám po ní.”
Jindřiška se nadechla, ale on ji nenechal promluvit. “A vůbec, sbal se. Mám nápad. Vyrazíme na výlet.”
“Teď?” zdvihla obočí Jindřiška. “Když máme takové starosti?”
“My?” podivil se Jousef. “Pokud vím, vdova je Libuše. Jestli se to ještě někoho týká, tak Evy. Ale ta už je dospělá, má muže a nakonec i nového bráchu. Oni to zvládnou.”
“Když já nevím, neměla bych přece jen zůstat?”
“Neměla. Buď už taky jednou sobec! Nech je, ať se starají! Pojď, vypadnem. Vím o příjemném hotýlku. Pejsci vítáni.”

“Mám takovej divnej pocit,” prohlásila Jindřiška. “Není blbý, že jsme Libuši vyhodili? Ona nejspíš opravdu nemá peníze. Jestli byl účet Milošův, tak ten je asi fakt zablokovaný.”
“Může nastoupit do práce,” odvětila lakonicky Eva. “Doma se válela kolik let.”
“Ale i kdyby šla do práce hned, výplatu dostane až za měsíc,” dumala Jindřiška. Pak ji napadlo řešení: “Když bude nejhůř, může prodat šperky, co jí Miloš nakoupil. Vždycky chodila ověšená jak vánoční stromeček. Na prsteny jí už prsty nestačily.”
Eva se ušklíbla. “To si moc nepomůže. Vím, že nosí kopie. Dělala je totiž moje kámoška. Pravý už Libuše střelila dávno.”

“Nechci se dotýkat rodinných tajemství,” řekl Jousef po druhé sklence, “ale kdo byla ta dáma, co jsem ji před chvílí vyhodil?”
“Macecha,” zasmál se Miloš.
“Macecha,” zasmála se Eva. Pak zvážněla a vysvětlila Jousefovi rodinnou konstelaci. “Přiznám se, že její drzost prostě nechápu. Vždyť táta je pohřbený sotva pár dní a ona myslí jen na plavky!”
Jindřiška mávla sklenkou. “Kdoví, jestli jí z těch starých už nelezly prsa. Páč je má jak melouny. Co si budem povídat, ty byly na počátku všeho. Na intelekt mého ex určitě neulovila!”
“Dobře, že ulovila!” řekl Jousef. “Jinak bych přece já nemohl ulovit tebe!”

Libuše zírala na zelenou bankovku. “Já myslela… stovku… ehm… tisíc.”
“Tisícovku?” Zarazila se Jindřiška. “Tu u sebe nemám!”
“Víte, my jsme měli… s Milošem… odletět v pátek na Maledivy. Teď se mnou samozřejmě musí letět Věra, kamarádka. Miloš chtěl na pobyt uvolnit sto tisíc. Chápejte, přece tam nemůžu jet jako žebrák!”
Propukla v pláč: “Když oni mi zablokovali všechny účty! Já si nemůžu koupit ani ty blbý nový plavky!”
“Milá dámo, tady nejste v bance. Tady vám nikdo takové peníze nepůjčí. I kdyby je měl!” prohlásil Jousef a vystrčil vdovu ze dveří.
“To chce panáka,” hlesla Jindřiška. “Protřepat a nemíchat!”

“Já vás tak ráda vidím,” spustila Libuše, sotva vešla k Jindřišce do domu. “Jsem teď na všechno tak sama! V domě na mě všechno padá! Co mi to jen Miloš udělal!” zalkala.
“Potřebujete něco konkrétního?” zeptal se Miloš mladší.
“Víte, je to takové žinantní…” zarděla se Libuše. “Jak víte, manžel nechtěl, abych pracovala. Ale všechna konta obhospodařoval on. A já teď do vyřízení dědictví jsem téměř na mizině.”
“Kolik byste potřebovala?”
“Tak sto…” zamyslela se vdova.
Podívali se na sebe, Jindřiška zahanbeně. Vždycky si myslela, jaká je Libuše náročná.
“Stovku vám klidně i daruju,” řekla a otočila se pro kabelku.

Jousef odemkl dveře. Trhač a Cindy se začali bouřlivě vítat.
Jousef nevěřícně zamrkal. Z rozestlaného gauče se začal zvedat cizí chlap. A co hůř! V jeho pyžamu!
“Jindřiško?!”
“Já jsem Miloš,” prohlásil muž. “Jindřiška je v koupelně.”
“Ale… to je moje Jindřiška! A moje pyžamo!”
“Ježíšmarjá,” zalkal ten chlap. “Promiňte, já vám je hned vrátím!”
“I Jindřišku?”
“Myslíte macešku?”
“Koho?”
“No… “
“Jousefe! Já úplně zapomněla, že dneska přijedeš!” vynořila se Jindřiška z koupelny.
“To vidím!”
“Ale počkej, to je přece Miloš, můj syn!”
“Ty máš i syna? Od kdy?”
“Od včerejška. Nevlastního. Přivedla ho Eva. A podívej, už je náš.”

Jousef se konečně vymotal z Prahy a najel na dálnici. Těšil se na klid jižních Čech, na Jindřišku i psa Trhače.
“Taky se těšíš?” promluvil na malou fenku, trůnící v přepravce na zadním sedadle. Cindy radostně štěkla. “Taky už tě to neustálý courání sem tam nebaví, co?” Ohlédl se a pokračoval. “Co bys řekla, kdybysme tu zůstali napořád? Ty s Trhačem, já s Jindřiškou… procházky v lese, rybníky, borůvky, knedlíky…” zasnil se.
“Haf,” přisvědčila radostně Cindy.
“Tak jo. Já jí to řeknu. Hned jak přijedu. A víš co? Já ji rovnou požádám o ruku. Půjdeš mi za družičku?” zasmál se.

“Promiňte,” otočila se Jindřiška na nečekaného návštěvníka. Zatáhla dceru do ložnice.
“Kohos to přitáhla? Vždyť je to jasnej podvodník!”
“Ale mami! Je notářsky povrzelej!”
“Kdoví jestli. Dneska už nesmíš věřit nikomu! Kde bys prosím tě přišla k bratrovi! To přece není možný!”
“Mami…” Eva se soucitně podívala na matku. “Je o čtyři roky mladší než já.”
Jindřiška skousla rty a v duchu usilovně počítala. “Čtyři roky?” Povzdechla si. “Tak to byly ty služební cesty. Podvodník tu byl vlastně někdo úplně jiný.”
Otevřela dveře. “Asi fakt bude náš. I Trhač mu věří.” Pes se na ni vesele smál z mužovy náruče.

Jindřiška se s leknutím probudila. Trhač se rozštěkal. Rány na dveře nepřestávaly. Co se to… Zloději? To asi těžko, došlo jí vzápětí.
Vykoukla z okna.
“Evo?”
“Ahoooj, to bys neuh… neuhla, koho vedu!” zahalasila dcera. Přitáhla pod okno vysokého muže. “Pocem, brácha!”
“Kde ses spráskala! Nemělas být dneska u notáře?”
“No prááávě! Tam jsme se poznali!”
Jindřiška honem otevřela dveře. “Mazejte dovnitř, probudíte celou vesnici! Kušuj! Vy jste kdo?”
“Já…?” zaváhal muž.
“Vy mluvte! Ty kušuj, Trhači!”
“No já sem… Miloš. Jelínek. Po mým otci váš syn. Teeda ne váš jako váš. Nevlastní,” vzpomněl si konečně. “Můžu vám říkat maceško?”

Libuše Skýbová, vdova, a Eva Skýbová, dcera po zemřelém, obě v černém, seděly v křeslech u notáře JUDr. Radomíra Nesvačila. Čas se táhl. Libuše se zavrtěla.
“Na co čekáme?” zeptala se nervózně.
“Na pana Miloše Jelínka,” informoval ji notář.
“Na koho?”
“Na třetího dědice.” odvětil notář. “Syna pana Skýby.”
Libuše zalapala po dechu.
“Já mám bratra?” vykulila oči Eva.
Než notář odpověděl, Libuše vyskočila. “Chcete říct, že se bude dědictví dělit na tři díly?”
Právník přikývl. Vdova zalapala po dechu a sesula se k zemi.
Když ji odvážela záchranka, notář mrkl na Evu.
“Třeba se opravdu budete dělit jen dva…”

“Víte, jakou měla jedinou starost?” zeptala se Jindřiška a upila kávu. “Jestli náhodou naše Eva nemá závěť. Chce všechno.”
“Takže i dluhy?” rýpla Karolína a sáhla po věnečku. “Libuše nepracuje, co se vzali. Barák mají novej, auto taky, přitom vyrovnání s tebou mu sáhlo hluboko do kapsy.”
“Vemte si ještě rakvičku,” pobídla Jindřiška.
“Pohoštění máš opravdu stylové,” usmála se Anna.
“Však je to taky jediný kar, co byl,” ušklíbla se Jindřiška.
“Už ho nechte odpočívat v pokoji, baby. Co je nám po nich,” uzavřela Marta. “Já vím radši řeknu, co je nového u nás, chcete? Mám novinu, to budete koukat!”

Libuše tupě zírala na rakev. Jak mi to jen mohl udělat? Hypotéka na baráku! Leasing na auto! Ani ta pitomá dovolená nepůjde stornovat, vždyť jsme na Maledivy měli letět už za týden! Prý přepracování! Infarkt! Z čeho? Vždyť v práci jen seděl na zadku, ředitel! A těch pár fušek pro ministerstvo, co dělal po večerech? Pcha. Horší, co teď budu dělat já!
Jindřiška hleděla na blonďatou hlavu čerstvé vdovy. Tak vidíš. Musela jsi ho mít za každou cenu. Taky auto, barák, šatičky, botičky, dovolené. Teď máš všechno, ale jeho už ne.
Objala plačící dceru. Té jediné Miloš Skýba opravdu chybí.