Moje články

Španělsko zval hosty dále. Připravil pro přátele degustaci vína s odbornou přednáškou.

Usadil přítomné pány do pohodlných židlí a stáhl ubrus z připravených lahví toho nejlepšího, co ve svém sklepě ukrýval. Na stole nebylo nic, co by hosty odvádělo od ochutnávání.

Antonio čtveřici vysvětlil, co bude chtít. Každému nalil sklenku. Měli zavřít oči, nasát tu libou vůni a pomalu vychutnat doušek po doušku.

Francie uznale pokýval hlavou. Věděl, co se sluší.

Německo se snažil příliš nešklebit, víno bylo trpké.

Anglie přemýšlel, kam to vyplivne.

A Rusko odněkud vytáhl hranolek, strčil ho do sklenice a celé to vypil.

Španělsko hlasitě zaúpěl.

Čtyřicet dva. Číslo nešlo Arthurovi z hlavy od chvíle, kdy zjistil kontext. Univerzální odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec. Ale co má symbolizovat?

Zeptal se Trillian. Nepotěšila ho. „Čtyřicet dva? To je kritický věk muže, Arthure. Takový stav já neznám.“

„Myslel jsem, že ženy mají krizi středního věku.“

„Mají. Je to období, kdy kupují nejvíc kosmetiky.“

Zamračil se. Nebyl rád, když si z něho utahovala.

Ani Marvin neměl uspokojivou odpověď. „K čemu je mi nějaký molybden z katalyzátorů? Nemáš lepší odpověď?“

„Když ti tahle nestačí…“ Robot se ponořil do melancholie.

Arthur zkrátka nebyl hoden osvětlit tuhle nesmírně vesmírnou záhadu.

Vzpomínal, jak si s Listerem hrál na vykradače skříněk mrtvých členů posádky.

„Otevři tuhle.“

„Klidně. A hele… truhlička. Ty jí neotevřeš?“

Vysvětlil mu, že to udělá jindy.

Objevil ji až nyní, jako by tam na něj čekala. Sama se otevřela a začaly se dít věci.

„Kryťáku, koukni. Rimmer se klaní automatu na sušenky. Co ho to bere?"

Android zjistil, že holovirus z truhličky způsoboval poblouznění. Ze svého hostitele dokázal udělat profesionálního svůdce.

„Řeknete mu to, pane?"

„Blázníš? Počkám si, až ten idiot pozve na rande všechen nábytek na Trpaslíkovi. Měř čas, Kryťáku."

Vyrazil hledat Kocoura, aby o tu srandu nepřišel.

Rachotící bedna hraje barvami. V kapse ti cinkají drobné. Zase jdeš nakrmit to zvíře. Forbes.

Dívka ti dala snad sto ultimát, nechceš poslechnout. Pro svou zvrácenou touhu alespoň jednou vyhrát pořádný balík peněz zahodíš vlastní život i budoucnost.

Mačkáš tlačítka, lomcuješ páčkou. Nedaří se ti, ale nemůžeš odejít, démon závislosti tě má příliš dlouho ve své moci.

Hodíš do sebe panáka, do automatu mince. Pokoušíš znovu štěstí. To zvíře tě hned tak neopustí. Musíš ho krmit a dopřávat mu, v té mizerné realitě je to tvá jediná radost.

Zůstane s tebou, dokud nepřijdeš o všechno, nebo to neskončíš sám.

Ztroskotanče!

„Mloku? Jsi tady?“

Sice řekla, že nemá čas, ale schůzka bystrozorů byla nakonec přesunuta. Teď stála nad středně velkým kufříkem a zkoušela na něj klepat.

Vyjekla, když se otevřel, objevily se malé schůdky. Po Scamanderovi ani památka. Jsem vážně hloupá. Měla bych utíkat. Je těmi zvířaty úplně posedlý a já netuším, co na mě vyskočí uvnitř.

Zkusila znovu zavolat, bez úspěchu. Brodila se podivnou mlhou, když podklouzla. „Co to?" Něco rvalo přezku. Další potvůrka pracičkami zkusila ukořistit knoflík. Jen ona a šest zvědavých očí, trojice hrabáků. A pak postupně vylétli do vzduchu a zmizeli na jiné místo. Mlok právě dorazil.

Obchází kolem příbytků jako přízrak. Jeho touha je neukojitelná. Má pronikavé purpurové oči a šálu kolem krku.

Chránit vzácný mok nemá význam. Dopadnete jako blonďák, co mu predátor vytrhl z ruky pušku, načež se vrhl na železné zásoby německého piva.

Žádný zámek není překážkou, dokáže je otevřít všechny. Národ Kuby už mnohokrát propadl zoufalství, když mu zmizely lahve nejkvalitnějšího rumu přímo z trezoru. Nikdo přece neznal heslo!

Maskování je přežitek. Ivan Braginski, nejobávanější Rus na světě, jde po čichu. Najde lahev alkoholu schovanou za obrazem, skrytou v podlaze i mezi masožravými rostlinami.

Jeden seznam by na všechny jeho zločiny nestačil...

Jak všichni dobře víme, kouzelníci jsou od přírody hraví. Nejinak tomu bylo u Freda a George Weasleyových, kteří napjatě odpočítávali minuty do začátku měsíce dubna. Letos připravili skutečnou lahůdku. Pomocí Mnoholičného lektvaru si přehodili těla.

Ginny přiběhla, rozrušená. „Mamí! George si u mě nechal svetr!“

Molly duchapřítomně hodila ošacení po potomkovi.

„Mami, blázníš? Já jsem Fred!“

„Nemluv nesmysly, Georgi. Přece vás umím rozeznat.“

A v kuchyni to pokračovalo. „Frede, ještě jednou vezmeš do ruky Georgův hrnek a přilepím ti ruce ke stolu," zlobila se matka.

Ještě pár minut a nestačila se divit.

„Apríl!"

Pozorovat matčino zmatení rozhodně stálo za to!

„Nemáš tu být. Je to rouhání.“

Stála u památníku padlých. Šedovlasý mladík ji objal. Hlavou se mihly vzpomínky.

Šlechtic skláněl zbraň, dívka v chlapecké zbroji na něj mířila kuší. „Král ti nepoděkuje, když mě střelíš.“

Zkusila poodstoupit, ale chtěla, aby zůstal. Nenáviděla se za to.

„Zvrtla se Vám nožka," volal na ni. Utekla ze sálu.

Národ hrdých Čechů si vytrpěl mnohé, ale nedokázali ho zlomit.

Tělo měla samou modřinu. „Nechte ji, veliteli. O odboji neví." Nevydržela by už vzdorovat dlouho, byla mu vděčná.

Ustoupil. „Jednou mi odpustíš. Máme celé věky, čas nás spoutal dávno. Oba to víme, Šárko. Už nevzdoruj."

Byly chvíle, kdy Mrakoplaš zalitoval, že na Dvoukvítka promluvil. Ušetřil by si spoustu ožehavých momentů. Tenhle „turista“, co kdekomu nabízel své „pojí-štěnic“, mu posledních pár dní vážně lezl krkem. Vyžadoval dobrodružství, ale přitahoval problémy.

Chtěl si prohlédnout město, následoval útěk z hořícího Ankh-Morporku!

A to jeho Zavazadlo! Když se ho Mrakoplaš pokusil pootevřít nebo si ho prohlédnout detailněji, div mu neuraflo ruku. Obrázkový skřet, další problém, přitahoval až příliš zvědavých očí, když si Dvoukvítek tu a tam ten přístroječek nechal pootevřený.

Snílek! Šílenec!

Kdyby v tom nebyl zapletený sám obávaný Patricij, dávno by se Mrakoplaš na průvodcování po Ploše vykašlal.

Chlapec s dívkou věřili pohádkám, snad až příliš. Jeskyňku v blízkosti jejich městečka si vyhlédli už dávno. Je to státní památka, ale teď ji nikdo nehlídá.

Na výpravu se zodpovědně připravili. Vzali si batohy, aby si mohli odnést poklad nedozírné ceny. Bude se hodit. Utečou z domova a začnou někde znova, daleko od prudících rodičů.

Brzy se to stane. Dle legendy vždy jednou za sto let. Vypočítali si, že k tomu má dojít právě dnes. Čekají. Tváře hoří nedočkavostí.

To není možné! Kámen někdo odvalil.

„To už mi zas někdo leze do baráku?“

Rozdurněný trpaslík hrozí pěstičkou a zalézá zpátky.

Procházel chodbami. Hledal místo, kde by mohl zůstat sám.

Užíralo ho to. Stále. Smutek nechtěl přebolet ani po několika měsících. Vždy si našel skulinku, jak proniknout do Severusova srdce.

Měl jsem udělat víc!

Svého úkolu dvojitého agenta se zhostil na výbornou, ale nemohl ani nechtěl počítat s takovou obětí. Pán zla slíbil, že Lily ušetří. Dopustil se hříchu, který mu Severus nikdy neodpustí. Najde příležitost, aby svou lásku pomstil.

Věděl, kdo Potterovi zradil, získal tu informaci snadno. Měli si raději vybrat toho pitomého Blacka, než tu krysu v lidské podobě, Pettigrewa.

Nezapomene. Nikdy. Lily Evansová bude navždy v jeho srdci.

Arnold Rimmer ležel na palandě, emoce kolísaly mezi znechucením a sebelítostí. Na pár vteřin byl živý…

Musí to jít!

Málem zavařil mozek. A pak nápad. Jeho problémy mohl vyřešit fotostroj času. Krytonovi jistě nějaká ta podivná břečka ve fotokomoře zbyla.

Vloupal se tam, když všichni spali. Svítil si baterkou, hledal správný materiál.

Vybitá!

Vložil snímek do roztoku. Neviděl, co na něm je, když ho vkládal do přístroje. Vstoupil do děje.

Banda mužů u večeře. Nejedli. Čekali. Nedošlo mu, komu narušil banket.

„Tak pánové, nehlašte se všichni!" Myslel, že salutují jemu.

„Donrvetr, je tu špión! Zastřelit!"

Kníratý pán se netvářil přátelsky.

Basa piv, chlebíčky, bonboška.

Opakoval si to, aby nezapomněl, a popotahoval se za mikinu plnou hvězd a pruhů.

Provaz, pytel, vyčištěný kufr auta.

Arthur byl zabraný do práce, málem si ho ani nevšiml.

„Co tu chceš? Hele, nervi mi ten pytel na hlavu, Alfréde! Nemáš ty náhodou o kolečko víc?“

Všechno se s ním točilo, když se probudil. Setřásl neuměle uvázaný provaz a zadíval se na vzkaz. Přežije nejlepší

Jako v mlhách se chopil zbraně, co se tam válela. Nerf pistolka? Co s ní?

Vyšel z místnosti, dopadla na něj smršť gumových projektilů. Neměl sílu oplatit palbu.

„Všechno nejlepší, Arthure!"

Kolem těžařské lodi Červený trpaslík poletovaly kusy hmoty. Davovi jeden proletěl kolem okna při ranním vytahování nosních chloupků.

„Hole, co je to tam venku?“

„Zdá se, že někdo potrhal prostěradlo a cáry pak vyhodil do vesmíru.“

„Neke! Krytone, co myslíš ty?“

Android se hluboce zamyslel. „Podle mých výpočtů jsou to části lodi. Jde o únavu materiálu, tedy stav, při kterém se loď postupně rozpadá."

„Krytone, pochybuju, že hluboko ve vesmíru nalezneme mezigalaktický servis," přisadil si Rimmer.

„To je fakt! Stálo by to majlant."

„Co tedy navrhujete, pane?"

„Krytone, sežeň Kocoura. Bude se malovat. Ať se mu to líbí nebo ne."

V komnatách Nebelvíru probíhala bouřlivá oslava. „Nandali jsme jim to!
Rozmázli jsme Zmijozel na celý čáře!“

„Si piš! Vždyť hráli jak lemry!“

James a Sirius si přiťukávali dýňovou šťávou, Remus uznale pokyvoval hlavou a Petr se držel stranou.

Potter zářil. Jeho jméno skandovali žáci téměř všech kolejí. Profesoři vyjadřovali uznání nad takovým talentem. Jenže Jamesovo světlo pohasínalo v blízkosti té nejzářivější hvězdy, nové primusky.

„Brácho, tu holku bych chtěl.“

„Ta si o tebe neopře ani kolo, kámo. Zapomeň konečně na Lily Evansovou,“ radil mu Sirius.

Nedal si říct, usiloval o ni nenápadně. A jednoho dne vyslovila to nádherné slůvko: Ano.

Pozoroval cizinku obezřetně. Měla v sobě něco podmanivého. Divoška, indiánka. Nepřítel. A přece…

Nezvyklý pocit v hrudi mu připomněl, že sem nepatří. Guvernér by měl odjet, s celou posádkou. Nemají právo zasahovat těm lidem do jejich životů, cítil to.

„Naslouchej větru,“ řekla sladce. „Povede tě.“

„Nic neslyším,“ odvětil.

„Tak mě vezmi za ruku.“

Ocitl se ve víru barev, kroužily kolem něho. Zaplavily ho emoce, které dosud neznal. S ní bylo všechno jiné. Vítr si jemně pohrával s jejími vlasy, čechral je, nadnášel, leskly se na slunci. Nemohl se na tu krásu vynadívat. Jenže pak...

„Bubny,“ vydechla tiše. „Měla bych jít.“

Máte i vy v počítači cenzorního šotka? Ne? Osudová chyba!

Pro svou královničku jsem nepostradatelný. Chráním ji před zlem vnějšího světa. Dělám to opravdu důsledně. Občas kvůli tomu uhodí do mého příbytku svou něžnou ručkou.

A jak jí pomáhám? Znáte to. Některá témata by se měla zakázat, musím přece opatrovat cudnost své královny.

Blokuju hanbaté stránky. Začerňuju sprostá slova v messengeru kamarádek. Vypnu reproduktor, když chce mluvit o něčem, co má být tabu. Reklamy na zvětšení prsou házím do spamu. A rozhodně se nesmí podívat na video plné polonahých svaloušů.

Udeřím kdykoli a kdekoli. Jsem její ninja, tichý a smrtící...

Žijí mezi námi. Někteří škodí, jiní chrání. Seznamte se s Paranormálně Aktivním Vojenským Obranným Útvarem Kabrňáků, zkráceně P. A. V. O. U. K.(Název vznikl po několika rundách drinků a oprášení dosavadních mentálních nápadů. Od té doby se ho tihle Správňáci prostě drží).

Motorkář přehazuje zbraně. Do úplňku má ještě čas. Pak po něm budou muset tahat chlupy ze všech možných i nemožných míst.

Medik si potrpí na krev. Dokáže ji ucítit na míle daleko.

Další voják skrývá oči šelmy pod tmavými brýlemi. Dostane se všude, žádná překážka mu nesmí vzdorovat.

Jsou tu pro nás.

Nemějte strach.

Nekoušou.

Jen někdy.

Procházel ztichlým pokojem. Přišel „uklidit“ po svých „kamarádech“, teď se však zarazil a odložil pušku. Pláč? Odhrnul peřinku a pak se židovská dívenka dotkla jeho rukavice. Ten jediný okamžik stačil, aby se Německo rozhodl.

Vydával ji za svou. Trávil s malou Rebekou čas, i když věděl, jaké svatokrádeže se dopustil. Děvčátko bylo právě zrozený a dosud bezejmenný národ.

Válka skončila. Gilbert s dívenkou se ukryl u přátel. Ludwiga čekal soud a dlouhé roky vězení.

Teď si hrála v jeho blízkosti. Dávno věděla, že je hrdý národ Izraele. Zestárne, až nastane pravý čas. „Budeme pořád spolu, viď, tati?“ Pevně ji objal.

Zažíval dosud nepoznaný pocit. Tíseň. Úzkost. Paniku.

Kapitánský můstek už nepáchl potem, byl cítit jinou vůní. Šampónem.

Na ubikacích se objevovaly kusy látek v různých pozicích, někdy jako dekorace, jindy závěs.

Nic nebylo na svém místě. Všechno bylo jinak! Co má být tohle za pořádek?

Konzervy se přesouvaly. Podprsenky ležely v chladicím boxu. Vesmírnou lodí rezonovalo klapání ženských bot.

Už nebyl jen on, pan Lister, pan Rimmer a pan Kocour. Teď tu měli nezvaného hosta, oplývajícího všemi těmi podivně ducatými částmi. Kryton spolkl hořkou pachuť v ústech a srazil paty k sobě.

„Ať se vám u nás líbí, slečno Kochanská.“

Chtěla jsem znovu cítit motýly v břiše. Milovat jako poprvé. Jak hloupé, naivní. Svět se změnil, já ale ne.

Naše přátelství nečekaně přerostlo v něco intenzivnějšího. Oba jsme byli šťastní. A pak ses rozhodl odejít a zahodit ty roky společných zážitků.

Stavěla jsem vzdušné zámky. Rozbořils je pouhou jednou větou. Mělo mi dojít, že tvé úmysly nebyly pevné. Já si nechtěla zkoušet vztah, už jsem jich za sebou pár měla. Chtěla jsem jen strávit život po boku člověka, kterému má škobrtnutí připadala roztomilá.

Teď jsi pryč. Zbyla jen bolest a prázdnota. A já i přesto křičím do ticha: Vrať se!

„Žadonili. Škemrali. Klečeli na kolenou. Nedalo se na to dívat.“

„Ani nápad! Domek jim spadl, protože jsou lemplové. Nebudu jim pomáhat.“

Beránek byl zatvrzelý a právem. Vlkům podal kopýtko a byli by mu urafli celou nožku. Jedna rada totiž nikdy nestačila. Mírná ovečka s tím ovšem nesouhlasila.

„Nebuď takový. Chovali se vážně slušně. Nekleli ani neplivali. Namouduši!“

„Měla jsi je rovnou poslat pryč, ovečko. Zbytečně tu kazili vzduch a ještě tě vzbudili.“

Ovečka se zatvářila tajemně. „A přinesli ti dárek. Píšťalku od kramáře. Takovou jsi přece vždycky chtěl.“

Beránek si povzdychl. „No tak dobře, ovečko. Řekni vlkům, že jsem doma.“

Cizí očí sledovaly nezvyklou scénu.

„Co dělá ten dutohlav?“

„Pokouší se cvičit.“

„Fakt? Já myslel, že mele z posledního.“

Jejich holografický rádoby důstojník se kroutil, jako by jeho střeva tančila čardáš a žaludek je dirigoval. Nedalo se poznat, jestli jásá nebo trpí.

„Proč to dělá?“

„Víš, kocoure, to je takovej jeho rituál. Myslí si, že pak bude odolnější nebo tak nějak.“

„Fakt? A to zabírá?“

„Ne, ale von si to myslí.“

Rimmer skončil válečný tanec. Netušil, že ho pozorují. „Výborně, Rimmsy!“ Pohladil si paži odshora dolů. „Nádherný periferní bicáček! Dobrá práce!“

Holly by v tu chvíli nejraději prorazil hlavou obrazovku.

Slyšet!

Závod s časoprostorem. Nic tu nedává smysl. Jako nedomyšlená počítačová hra.

Mlýn!

Div se nepřerazím o nečekanou překážku. Nutí mě zrychlovat, ty hlasy v mé hlavě.

Blýskat se!

Nade mnou jsou stroje. Před sebou mám bránu, zaheslovanou. Jak je to dál? Plynout? Náraz. Špatná odpověď. Plýtvat? Sakra, otevři se!

Polykat!

Pouští mě do dalšího levelu, děsivějšího než ty předešlé. Nesnáším skákačky, pot ze mě stříká na všechny strany. Takhle švihlej sen jsem snad ještě neměl. A další bizarnosti čekají. Překonávám je.

Pelyněk!

Už vidím cílovou čáru. Vysvobození! Jen nepolevit!

Plyš!

Gratulujeme Vám. Právě jste zvládl vyjmenovaná slova po L.

Ron se probudil.

„Co řveš?“

„Já měl hroznej sen. Brumbál přede mnou tančil nahatej!“

Potter se rozchechtal.

„Nesměj se. Trelawneyová říkala, že se prej sny můžou vyplnit.“

Harry ho ujistil, že Brumbál netouží ukazovat se mu bez hábitu. Ron se uklidnil, ale jen do doby, než se setkal s Hermionou.

„Je to možné. Jen se vždycky nemusí vyplnit doslova, Rone.“

„No tak tos mě teda uklidnila.“

„Nemrmlej a soustřeď se na to zatmívací kouzlo.“

Zaklínadlo se samozřejmě zvrtlo. Místo Ronova těla začalo mizet oblečení.

„Harry, já budu naostro! Dělej něco!“

Naštěstí měli po ruce Hermionu. Zvedla hůlku a zabránila katastrofě.

Vždy chrabrý a čestný,
o tom pochyb není,
společností uznávaný a vážený,
takový jest on,
Arnold J. Rimmer,
morální chameleon.

(a teď vážně)

Zradil by klidně i nejlepšího přítele,
bude vám lichotit, upřímně, vesele,
však pomoc od něho nečekejte,
a kdo můžete, utíkejte.

Občas i jeho zahryzne svědomí,
že má své mouchy,
to on moc dobře ví
a že realita je občas dosti jiná
a i u něj projeví se morální kocovina.
Však i přesto statečně se s osudem bije,
libůstky a slabosti před ostatními kryje
a až spatříte ho, poznáte ho nepochybně,
na tričku svém má obrázek podobný rybě.

Na koberečku. Zase. Cítila, jak jí projíždí vražedný pohled.

„Porpentino, jste ostuda Kongresu! Jak vás mohlo napadnout…?“

Nadřízený zuřil, krčila se před ním, ale ostrý jazýček se hlásil o slovo. „Ale pane, já…“

„Nepřerušujte mě, Goldsteinová! Máte být jako chameleon! Splynout s davem… stát se jeho součástí! Co jste myslela? Že jsou tak hloupí, že nepoznají, že k nim nepatříte?“

Percival Graves, zkušený bystrozor, věděl, o čem mluví. Tinina zbrklost pokazila vyšetřování. Zapojili ji do sledování Druhých salemistů, dali jí šanci. Měla monitorovat činnost spolku pod falešnou identitou a nechala se vyprovokovat. Měl by nad ní konečně zlomit hůl.

„Vypadněte!“

Věnec z kvítí, prostý pomníček. Rozcuchaný blonďák stál téměř u něj. Sledoval vyrytá písmena. Na rameno mu dopadla ruka přítele. Němcovy oči zalétly k masivní bráně. Skrývala místo plné utrpení.

„Ještě to chce sluneční brýle a kšilt do čela.“

„Zdravím, Arthure,“ ucedil Ludwig.

„Hryže tě svědomí? Divím se, že se tu nesešla celá Osa,“ ryl do něj Angličan dál.

„Nikdo nás tu nezná,“ odsekl Němec podrážděně. „Jsem národ, ale bojoval jsem v zákopech. Nevěděl jsem o... tomhle. Tak mi to pořád nevyčítej.“

„Smůla. Německo bude mít pořád máslo na hlavě. Tuhle špínu prostě nesmyješ.“

Ludwig to věděl. Minulost nešlo vrátit.

Měla ho už dlouho. Nebylo jen sklem zasazeným do drahého kovu, bylo nejlepším přítelem. Radilo, někdy se odvážilo ji i pokárat. Ne vždy s ním souhlasila, většinou ho ale poslechla. Zrcadlo se vyznalo, to ona byla nezkušená a chybující. To zrcadlo ji varovalo, aby se nepokoušela zbavit krále. Ono předpovědělo, že ji Sněhurka sesadí z trůnu. Tišilo její už tak velkou posedlost věčnou krásou. Šeptalo slova útěchy i pochopení, předpovědělo královniny úspěchy a pády. Nikdy se nezmýlilo. A ona nehodlala připustit, aby stejné věty říkalo někomu jinému, patřilo jen jí. Udeřila do něj, sesbírala střepy a vydala se čelit osudu.

Je to povznášející pocit, viď? Dlouho jsi nerozlil žádný lektvar. Nepřeměnil sis boty v kámen. Nepokousalo tě monstrum a neprojel jsi poslední famfrpálový zápas, nevyvěštil sis předčasnou smrt a tví kolejní bratři nepřišli o body.
Nádherné dny, jenže se krátí. Brzo začneš měnit věci ve slizké potvory. Obličej se ti zkroutí a kamarádi tě budou uklidňovat propašovaným máslovým ležákem. Ze zoufalství zkusíš profesorce namíchat nápoj lásky, jenže se to děsivě zvrtne. A až kolem bude obcházet nerudný školník, budeš se modlit ke všem dávným stvořením, ať tvůj trest netrvá dlouho. A pak to přijde… kouzelnická maturita. Ohavně vyčerpávající celočarodějné exameny.

Už se setmělo a Feliciano se neměl k návratu do nového útočiště. Jeho nedobrovolný kamarád by se ho rád zbavil, ale také pociťoval nefalšovaný strach o to podivně roztomilé stvoření. Šel jen obhlédnout město, prolezlé všelijakou verbeží. Není voják, něco se stane. Měl by za ním jít. Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila. Gilbertova dávná říkanka. A pak… zabouchání? Ne, někdo v plné rychlosti rozrazil dveře a rozplácl se na koberci. Hodiny právě odbíjely desátou, jako v té prokleté básni. Ale když Ludwig pohlédl do těch nevinných očí, nezlobil se dlouho. Pomohl Felicianovi vstát, nechal se obejmout. Zase bylo dobře.