Moje články

Lister kvetl. Na opuštěném vraku narazila jeho láska na něco, co zřejmě už velmi dlouho postrádala.

„Ty lahvičky! Těch vůní! Odkud mohou pocházet, Krytone?“
„Tipoval bych konec 22. století, slečno Kochanská. Ale být vámi, nedotýkal bych se těch flakónků.“
„Nechápeš ženy, Krytone,“ odsekla důstojnice a otevřela malou lahvičku. „Bože, to je ale zápach!“
„Hele, Kris, Kryton má pravdu. Neměla bys na to šahat. Může to bejt nebezpečný,“ domlouval jí Lister.

Neposlechla, otevřela další a nasála vůni. Začala bobtnat a zvětšovat se. Dave pokrčil rameny, uculoval se. Chtěla ho zabít pohledem. „Hele, Kris, víš co? Promluvíme si, až budeš zas malá."

"Stůj, lumpe!" Příslušník "policejních sborů" a jeho ruský kolega honili dva mladíky, známé firmy. "Tu zprávu nám dáte! Je to rozkaz!"

Navedli je do lesa, vhodili lísteček do vydlabaného stromu a důkladně se schovali.

"Vidíš je?"
"Ne. Počkej, není to mrtvá schránka? Totiž... kamarád vyprávěl, že to používají ruský špióni."
"Klid, soudruhu, já tě neprásknu. Vytáhni ten lístek."

Z přiloženého vzkazu nebyli moudří.
"Rusko ho má malého. Co to znamená?"

Národy Česka a Slovenska hýkaly smíchy. "Ivan je přerazí, až to přinesou."
"Vieš čo? Mňa sa zdá, že český STBáci, aj tí ruský, sú rok od roka..."
"Pravdu díš, braček."

Necítil se ve své kůži, když předstoupoval před královnu.

"Pane Kirklande, posaďte se."
"Postojím, madam."
"Sloužíte vlasti již mnoho staletí, velmi si vážím Vaší práce. Nicméně nová doba žádá oběti a země si nemůže dovolit, aby ti, kdož ji reprezentují, nežili příkladně. Oženíte se, pane Kirklande."
"Ne... to... to nemůžete!"
"Berte to jako rozkaz."
Těžká ruka vévody z Edinburghu mu dopadla na rameno. "Odvahu, chlapče. Sezvala Vám celou delegaci."

Byla to noční můra. Šlechtičny v patách, každá ho zkoušela lovit jinak. Donutil se kleknout si před královnu a prosit jako hříšník.
"Ale pane Kirklande, vždyť to bude bolet jenom chvilku."

Mihotavé štěstí mizí a zase se zjevuje. Prchavé okamžiky jsou tak intenzivní, že nechceš, aby se z mysli vytratily.

Vyhni se botám, který vůní šlapou,
drtí řádky psané za pou-hou
jen skývu málem zlatou.
Prodají tě do výkladních skříní

Svoboda je už jen slovo. Lidé zapomněli, jak moc důležité. Hodnoty se ztrácejí nezáviděníhodnou rychlostí. Svět se mění k nepoznání.

Vzpomeň si na svět,
kdy pro kousek těla,
zázraky jsi neviděla,
neměla jsi křídla motýlí

Nenech si vzít ten dar. Vzlétni, uskutečni své sny. Nicota je už blízko, ale ty se jí nemusíš nechat pohltit. Nadechni se, vyjdi ven a žij!

Akatsuki, sebranka nejhorších psychopatů, jaké svět ninjů vyplodil. Posuďte sami:

Sasori, se dřevem umí, zato neovládá mezilidské vztahy ani profesní komunikaci

Hidan, podfukář, dlaždič, saďour. Nejlepším kamarádem je obří kosa, kterou neustále olizuje a minimálně čistí

Kakuzu, pokladník na baterky. Prachy u něj záhadně mizí

Kisame, smíšek, ale nesmí se před ním zmínit sushi

Itachi Uchiha, baby by mohl přehazovat hráběmi, ale radši se vnitřně užírá

Konan, tichá, ale umí řezat a škrábat

Deidara – Snílek, hračička. Pořád někde něco bouchá

Šéf, nikdo neví, co se mu honí hlavou

Orochimaru, podrazák, intrikařil tak okatě, že ho vyhodili.

A Tobi, hodný kluk.

Neználek byl ve Slunečním městě hostem. Takové vymoženosti doma neměli. Zázrakem moderní techniky byla Kybernetilka. Vysavač-želva. Vlezl všude, pořádně to tam prohlédl a popapal všechno smetí, které našel. Knoflenku udivil, Neználka též, se Strakáčkem to nehnulo. Nenechal se ohromit snad vůbec ničím.

Ta kulatá věc byla zajímavá. Vypouklá, v horní části proděravělá jako cedník. Navíc, krunýř želvy měl prakticky stejnou barvu.

Kdo by si pomyslel, že mimo knižní svět běhá Kybernetilek spoustu. Robotický vysavač je doplněk luxusního bytu. Někteří majitelé je dokonce pojmenovávají. Neználek by ocenil, jak doba pokročila, co všechno si lidé pořizují. Kybernetilka je chudinka už strašně zastaralá.

Nedostudovaný mág zkoumal špičky bot. Chvěl se, přestože to vládce Ankh-Morporku zakázal. S lordem Vetinarim nebyly žerty, a když přikázal, aby se turista dobře bavil, Mrakoplaš to musel splnit.

Kdyby si Dvoukvítek nevymýšlel samé hlouposti. Vidět hospodskou rvačku, setkat se s hrdinou, jít do zakázaného chrámu a tak dále. Musel to zařídit tak, aby vyvázl s co nejméně zraněními. Za poslední měsíce se Smrťem mluvil tolikrát, až to hezké nebylo.

Museli ho považovat za strašného breptu, tak hrozně si vymýšlel. Že nevýznamný člen hlídky je barbar Cohen, Neviditelná univerzita je uzavřená, vršil na sebe další lži. Ale turista mu věřil.

Nebyla to záviděníhodná situace. Blonďák a brunet, oba ozbrojení. Souboj ve skladišti. Nedokázali jeden druhého zasáhnout. Pak se ozval skřípavý zvuk.

„Tvý gorily to tady zamkly,“ ušklíbl se Čech.

„Říše prohrává, vaši vojáci zahánějí naše. Kdo myslíš, že to odskáče?“ Němec zafuněl.

„Knírač by se zbavil mazla? Tomu se mi nechce věřit. Ví, že tě nemůže zabít?“

„Jsou horší věci…“

Podle zvuků zvenčí to vypadalo, že se vojáci chystají sklad vyhodit do povětří.

„To nemá řešení,“ zaprskal Němec. „Vyznáš se tady. Dostaň nás odsud.“

Nepřítel měl pravdu. Účty si mohou vyřídit, až budou v bezpečí. Společnými silami rozbili okno. Přežili.

Bývá to vždycky ohromná zábava, když záporáci doplňují početní stavy. Prostě si na určitý počet členů zvykly. Když Orochimaru tuhle veselou partu opustil, nebylo co řešit.

Muselo to celé proběhnout s náležitými poctami a hlavně před porotou. Úplně vlevo nafrněná emo blondýna. Co se nelíbilo, ten kluk vyhodil do luftu. Vedle usměvavá rybička, přesněji žralok modrý. Vůdce, jehož jméno nikdo nesměl znát a jehož egem byste si mohli vytapetovat. Dále schizofrenní kytka a jediný pořádný člen Uchiha klanu.

Jenže poslední dobou pověst Akatsuki značně utrpěla. Měli vlastně jediného kandidáta. Optimistického čekatele, už to zkoušel nejmíň pětkrát. „Dobrá, jsi náš, Tobi.“

Na Zeměploše neuctívali hrdiny, kteří nevešli do legend, neb neučinili nic, co by Plochu proslavilo. Dívka si to uvědomovala. Procházela chodbou, kam kdosi umístil portréty starých mistryň.

O všech slýchávala ve škole čarodějek. Esmeralda Zlopočasná, šťasten ten, kdo jí směl říkat Bábi, legenda. Dokázala ovládnout jakékoli zvíře, pro rady si chodili lidé ze širokého okolí.

Gyta Oggové. Porodní bába, výborná kuchařka, zasloužilá matka. Stařenku byste „nepřechlastali“, v alkoholu se vyznala, jako ostatně ve všem. Milá, dobrosrdečná.

A Tonička Bolavá, bojovnice, se kterou se život nemazlil, říkalo se o ní, že mluvila se samotným Smrtěm. Jednou by se jim chtěla vyrovnat.

Další z hodin Bylinkářství. Vypadalo to jako Hagridova hodina. Ve vysokém květináči se schovávala příšerka, poulila velké žluté oči. Nenadchlo to nebelvírské ani havraspárské.

Madame Prýtová musela odběhnout. Kladla studentům na srdce, aby se dotýkali pouze květináče. Nepomohlo to. Když „květina“ chňapla po prvním, strhla se panika. Děvčata ječela, chlapci ustupovali, květináč nadskakoval. Do té pekelné vřavy se ozval kvičivý hlásek. „Musíte zatáhnout za ten prostřední trs, co má na hlavě.“

Nevěnovali mu pozornost, jen vyluzovali neidentifikovatelné zvuky. Neville se chopil příležitosti. Vrhal se ke květináčům a uklidňoval Chňapavky zubaté, jako skutečný kouzelnický botanik. Dočkal se odměny. „Jsi opravdický hrdina!“

Bylo to komické. Bratři, stejný účes, ošacení. Jeden pracuje pro Říši, druhý pro ně. Angličan polknul. Pokud zvolí špatně, vydají Německu poklad.

„Feliciano a Romano Vargasovi. Kdo je kdo? Fakt nevím. Ptát se na jména nebudeme, můžou lhát.“

„Co zkusit trik?“ Navrhoval Rus. Hodil jim rajče. Skočili po něm oba. Tohle nevyšlo.

Arthur našel fotografii přísně se tvářícího Německa. Roztřásli se jako ratlíci.

„Vzpomínám si, že mi Antonio říkal o mateřském znamínku… tam vzadu.“

Naskákali na ně. Mladík po levici řval: „Co mi hrabeš na zadek, úchyláku?“ a chlapeček po pravici pištěl jak holka. Konečně našli znaménko. „A máme tě!“

Ženské! Nedochází jim, v jaké šlamastyce se ocitly! Spaceballové nepoleví, dokud je nedopadnou. A na poušti s tím nebudou mít problém.

Kapitána Lone Stara ponížili. Princezna se nesla jako pávice, se svou kabelčičkou. Za ní škobrtala komorná-robot s paraplíčkem a zavazadlem na kolečkách, druhé musel nést s Blafem, jak nějaký soumar. Co v tom má?

Položil náklad a otevřel víko. Zhrozil se.

„Co je tohle?“

„To je můj extra fén na vlasy. A já bez něj nemůžu žít!“

A dost! Se soumařením je konec. „Chcete fén? Neste si ho sama!“

Třásla se vztekem, ale vyhrál. Tu věc tam nechala ležet.

Byl plný očekávání. Nenáviděl Římany, ještě víc, když mu matka vmetla do tváře pravdu. A Lidová fronta Judeje… nebo Judejská lidová fronta? Dali mu příležitost.

Revoluční! Napsat uzurpátorům do očí bijící vzkaz: Jděte domů! Mohlo to být lepší? Rozplýval se, když červená písmena zasvítila do tmy.

Pak se objevil ten Říman. Ucho měl vytahané, jak musel skloňovat příšerné latinské patvary, ale velitele uspokojil. Potrestal ho originálně: Opsat stokrát!

Ne, že by se s chlapíky na stráži nepokusil smlouvat. Vrčeli, ale sehnali dokonce žebřík. Funěl, když dopisoval poslední větu. Ale rozkaz zněl jasně. Graffiti pokrylo celou zeď. To zajisté nikdo nepřehlédne!

Lister se prodíral čímsi lepkavým. „Krytone, kde to jsme?“

„Na replikantské lodi.“

„Seš si jistej, že je opuštěná?“

„Skener nehlásí žádné další mechanické formy života.“

Dave i Kocour se tvářili nechápavě.

„Pánové, zapomněli jste, že replikant je droid.“

Vstoupili do tmavé místnosti.

„Paruky?“

„Takzvaný mullet. Účes nazývaný čolek, deka nebo „vpředu byznys, vzadu párty“. Velice populární na konci 20. století,“ informoval Kryton.

„To se nosilo na hlavě?“ Kocour si věc připlácl na temeno. Vystrčila zoubky. „Áááá, sundejte to!“

„Kocoure, zahoď to! Dělej!“

Mizející potvůrku zasáhl bazukoid. „Co to sakra bylo, Kryťáku?“

„Nemám tušení, pane. Doufejme jen, že je to mrtvé.“

Velmi nerudný kníratý pán si opovržlivě přeměřoval nervózně se tvářícího chlapíka.

„Taková potupa! Můj nejlepší generál! Měl bych vás dát zastřelit!“

„To by jaksi postrádalo smysl…“

„Mlčte! Beillschmidte, vy hlavo skopová, proč jste toho Rusáka urazil? Víte, jaký má na Stalina vliv?“

„Pane, já…“

„Tak strategický spojenec a vy ho ztratíte… kvůli čemu?“

„Kvůli po… polévce.“

„Co?“

Ošil se. „Nabídl mi boršč a spoustu vodky. Ušklíbl jsem se, asi si všiml. To ten kopr…“

„Mein Gott! Pošlu tam Ribbentropa, snad bude mít víc štěstí! Válka musí být, rozuměl jste? Ještě tam v tom Sovětském svazu budeme všem pro smích! Zmizte!“

Stačilo, aby se mihla na chodbě, víla z Havraspáru. Byla tak zvláštní. Věděl, že ji neosloví.

S obtížemi sehnal ampuli s nápojem lásky, aspoň si to myslel.

Stála na chodbě, pomrkávala.

„Já… slyšel jsem, že špatně spíš. Babička mi dává tohle…“ Natahoval k ní pohárek.

„Velmi se obávám o osud světa.“ Nápoj nepřijala. „Promiň, už musím jít...“

Ruka s pohárem zůstala natažená, když kolem procházel sám ředitel Havraspáru.

„Můj lék na spaní! Tady je!“

Profesorka McGonagallová neměla pro Nevillův prohřešek pochopení. Za trest musel hlídat profesora Kratiknota, celou noc tančil po pokoji jako kolokáča. A sladká Lenka? Zase to zvoral.

Znáte ten vtip? Sedí dva smrtijedi u kořalky a jeden povídá: „Hele, víš, proč se Malfoy furt chodí koukat do zrcadla? Sleduje, jestli nezačíná šedivět.“

„A žes neslyšel vo tom, že Ten-vo-kterym-se-nemluví má PMSku?“

„Jako ten syndrom? Blbost!“

„Jo, zaslech jsem to nedávno. Hele, prej se to zhoršuje, když z jeho pokoje odchází ta vkusná baba, Bellatrix. Prej úplně zřetelně slyšíš, jak kouzlama demoluje a zase slepuje nábytek nebo sklo, strašný rány.“

„No a ten šéfovo poskok, Červíček, koupil lektvar za těžký prachy. Prej zkouší sbalit nějakou kost.“

„Hele, slyšel jsi to?“

A od toho okamžiku už je nikdo neviděl.

Ferdo, musíš se přizpůsobit novým pořádkům! Chtěl bys domeček přesně dle tvých představ? Nemůžeš si jen tak najít klidné místečko, ten kus půdy někomu patří, poctivě si ho kup. Beztak v něm nic nebudeš mít zadarmo, tví dřívější kamarádi si za pomoc nechají zaplatit. Peníze hýbou světem, i tím hmyzím.

A co takhle v domečku dělat jiné věci? Práce všeho druhu, to bylo tvoje heslo. Jenže než vyřídíš všechno potřebné k zařízení živnosti, nohy si uběháš. A co teprve ty otravné hygienické normy! Že jsi tam sám? Ale jednou budeš potřebovat pomocníka. A ne aby tě napadlo nepodat daňové přiznání!

Naruto nevěděl, proč si zrovna tyhle dvě vybral za poradkyně.

„Hokage musí zajistit, aby byl dostatek ninjů,“ hučela Ino. „Podívej na Písečnou!“

„Je třeba přijmout opatření na podporu porodnosti!“ Sakura založila ruce v bok.

„A jak to mám udělat?“ zaúpěl.

„Prostě seženeš pár hezkých hochů, navlečeš je do doktorského a my se postaráme o zbytek.“

Ukázalo se, že je to opravdu náročný úkol. Shikamara přemluvila manželka, Sasuke rázně odmítl, Saie Ino nechtěla pustit, Kiba nakonec kývl a Shinovi musel slíbit pozemek pro havěť s přísným zákazem vstupu.

Proběhla přehlídka falešných mediků, místní kunoichi byly nadšené. Budou rodit o sto šest!

„Za nimi!“

Němec měl ošlehané tváře. Vojáci zakopávali o zmrzlé hrudky, propadali se do závějí a jen vidina vítězství je hnala za nepřipravenými sovětskými cvalíky.

Dostihli je. Padali po zádech do sněhu, ruce bořili do závějí. Velitel vydal pokyn, aby muži nikomu neublížili. Sám se sklonil nad postavičkou v beranici.

„Na tenhle okamžik jsem čekal, Braginski,“ ucedil. „Brzy poznáš, čeho jsem schopný.“

Sovět se uchechtl. „Vsadíš se?“

Byla to past. Zatímco skupinka neschopných rozptylovala Němce, ozbrojená jednotka se jim dostala za záda. Ludwiga srazila k zemi cizí pažba. Ivan vstal a přitáhl ho k sobě. „Teď si budu hrát já...“

Profesor Xavier si rozčepýřeného kulturistu přeměřil pohledem.

„Logane, prozradil bys mi konečně, kdo za to může?“

„No… Jean.“ Podrbal se rozpačitě na hlavě.

„Opravdu? Ve skladišti našli tebe. Válel ses na zemi mezi lahvemi vína, pokrytý květy. Takže co mi k tomu řekneš?“

„Jean... mě poslala vyzvednout ten dárek. Já ty hodiny fakt neměl v plánu rozbít, profesore.“ Rozhodil rukama, opravdu upřímně se kál.

„Mám to tedy chápat tak, že jsi šel do skladiště, tam jsi otevřel všechny bedny, které otevřené být neměly, a nakonec ses lekl tikajících hodin?“

„Přesně tak.“

„Můžeš jit, Logane. Rekonstrukce tvého prohřešku je u konce.“

Lidské pokolení před nějakou dobou vymyslelo úžasný vynález – miniaturní sluchátka do uší, tak zvané „dráty“.

Jak pozoruhodná je cesta tónů oblíbených písniček, kterou musí urazit z miniaturní či podlouhlé krabičky přes už různě zohýbané křižovatky malých kabelů, než se impulz dostane až do ušního bubínku, kde se následně rozezní vytoužená melodie, zcela závislá na volbě daného jedince. Vše trvá pouhých pár vteřin.

Největší slastí majitele sluchátek je nepochybně jejich sdílení. Není nic krásnějšího, než propůjčit levý či pravý port blízkému člověku, sednout si až těsně k sobě, zmáčknout kouzelné tlačítko a nechat se unášet tou podivnou euforií. Nepopsatelné splynutí uší…

Lidské tělo umělo vždy nezaměnitelným způsobem detekovat emoce. Vezměte si, jak téměř s jistotou rozpozná lásku a dá zamilovaným nespočet signálů, aby si všimli, co se děje.

Třeba takové feromony. Tělo je vytvoří, aby přitáhlo pozornost opačného pohlaví. Ne náhodou nám někteří jedinci voní a jiní „zapáchají“ tak, že i kdyby se stokrát naložili do vany, odpudivost nezmizí.

Láska je obdivuhodným vynálezem tělesného detektoru. Dívce se nahrne krev do tváří, pociťuje nezvyklou horkost. Nepříjemný třes přechází do příjemného chvění. Nervózní chlapec se potí, rty se chvějí, špatně polyká. Jakmile se dotknou, úzkost polevuje, dvojicí prochází neznámý pocit. První impuls zamilovanosti.

„Rimmere, jak je?“ Listerův hlas, nepochybně.

„Co se mi stalo? Kde jsem?“

„V karanténě.“

Za sklem se zjevili tři maníci v červeno-bílých šatičkách.

„Ale nebojte se,“ uculil se Kryton.

„My se ti postaráme o zábavu,“ dodal Lister hlasem ďábelsky rozradostněným.

A od toho okamžiku začalo peklo. Holly ho sprchovala pouze ledovou vodou. K holografickému jídlu dostával jenom kari a pivo. Občas se za sklem objevil Kocour a vykládal mu některou z kočičích hloupostí, daleko horší byl ale Lister s mučícím nástrojem, čtěte kytarou, v ruce, hrající své úděsné songy.

Tři měsíce utrpení, bez podmínečného propuštění. Jak jen je život krutý!

Billy Peltzer trávil Vánoce v rodném městečku. Na klíně měl malou dcerku, syn si hrál na koberci.

„Tati, proč ta paní říkala, že se máme bát zelených ještěrek?“

Otec vzdychl. Sousedka Futtermanová mu pobyt příliš neusnadňovala. Navíc slíbil ženě, že o Gremlinech pomlčí.

„Povím vám příběh. Žil kdysi pan Wing, vlastnil obchůdek se starožitnostmi. Jeden muž od něj koupil bytost, chlupatou a roztomilou. Nesměl ji ničím polít, brát na sluníčko a krmit ji po půlnoci.“

„A dodržel to, tati?“

„Ehm... ne, nedodržel.“

Žena ho volala. Sykla mu do ucha: „Nakrm Gizma, je hladový... a hlavně ho už, prosím tě, nezalévej.“

Chlupatá i nechlupatá zvířátka musíš krmit skutečně každý den. A chlupy na podlaze po nich pečlivě uklidit.

Yvona je ženské jméno, ne označení nepříliš atraktivní dívky pubertálními výrostky.

Budeš se muset začít spoléhat pouze sám na sebe. Jsi teď svým pánem.

Íáček, medvídek Pú a Kryštůfek Robin - na imaginární kamarády jsi už příliš velký. Pamatuj, jednou o nich budeš vyprávět svým vlastním dětem.

Šupinky od kapra si schovávej. Udržuj všechny ty hezké rodinné tradice. Mají smysl.

Miluj vždy tak, jako by dnešní den měl být tím posledním.

I když ses rozhodl začít žít jinde a jinak, nepřestávám na tebe myslet.

Obdenní martyrium počítače na palubě těžařské lodi.

„Holly, potřebuju čistou uniformu!“

„Udržuju stabilní kurz, Arnolde,“ odpověděl podrážděný obličej na monitoru.

„To nemyslíš vážně! Jak mám chodit po chodbách v oblečení zaprášeném počítačovými částicemi?“

Hlas se dopálil. „Blíží se shluk vesmírných těles. Musím se soustředit na řízení!“

„Jsem osoba s nejvyšším titulem na lodi! Nemůžeš mě neposlechnout!“

Známé cvaknutí. Hologram nepostřehl, že ošacení zmizelo úplně.

Procházel kajutami, kynul robíkům, míjel jakékoli zrcadlo. Kocour ho ustaraně sledoval.

„Co je dutohlavovi? Proč tu chodí nahatej?“

„To je Hollyho práce. Hole, prosím tě, vrať Rimmerovi aspoň kalhoty. Moje bránice další vlnu smíchu prostě nedá.“

Nešlo to říci jinak – Mrakoplaš měl zkrátka pech! Jak jinak popsat zoufalství osoby, na kterou z jedné strany dorážel jedovatý had, opodál seděl sám Smrť, pohupoval nohama a naléhal, aby se dotyčný už konečně pustil té zpropadené větve, které se křečovitě držel, zatímco se vlci pod stromem připravovali na slavnostní hostinu. A nesmíme opomenout vosí hnízdo, které nedostudovanému mágovi vinou vlastní hlouposti viselo nad hlavou.

Avšak čaroděje nečekal bolestivý držkopád. Spadlé hnízdo rozehnalo vlky. Had přestal mít zájem a Smrť musel vzít zavděk hejnem jepic. Zasáhl osud... nebo spíš dryáda, lesní víla. Byl to však jen začátek dalšího bláznivého dobrodružství.

Kopr, to není jen hlavní přísada do „legendární“ koprové omáčky.

Věděli jste, že:

- bylina honosně se nazývající Anethum graveolens po otrhání květů připomíná schlíplou přesličku?

- se tahle bylinka dá sklízet celoročně?

- ač je dnes užívaná jako koření, Řekové s ní vyháněli škytavku a Egypťané ji užívali coby léčivou drogu?

- sloužila jako prostředek k uspání rozdováděných amerických dětí během církevních shromáždění v době prvního osídlení kontinentu?

- sám římský císař Karel Veliký nařídil, aby ji jeho poddaní pěstovali?

- koprový čaj pomůže při nadýmání, je silně močopudný a díky němu mají kojící matky více mléka?

Že nevěříte, co všechno je příroda schopná vymyslet!

Lord Havelock Vetinari, nejvýše postavený představitel Ankh-Morporku, dokázal ovládnout vše, co se zvládlo hýbat nebo co donutil nehýbat se. Jako v případě zatím-ještě-ne-mága, kterému gardisté zastřelili koně, když se snažil uprchnout.

Právě nyní si Patricij svého nedobrovolného hosta přeměřoval pohledem. Ten bezvýznamný čaroděj se mu vzpírá. Jak pošetilé! Vždyť mu teď vyjmenoval, čeho všeho se během těch pár minut dopustil, a on má ještě tu drzost odporovat!

Mrakoplašovi se dostalo velmi cenné rady – buď bude pozorně poslouchat, nebo ho vládce Ankh-Morporku nechá utratit nějakým zajímavým způsobem. Ač nechtěl, musel souhlasit. Lord Vetinari ví přeci nejlépe, co je pro ostatní dobré.

Vážený příjemce,

tato zpráva je určena pouze Vašim očím. Zvolil jsem mudlovský nástroj, e-mail, neboť ho ministerstvo kouzel nedokáže vysledovat.

Abyste věděl, Odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů, velmi úzce spolupracující s Komisí pro vymýšlení mudlovsky přijatelných výmluv, si hodlá tvrdě došlápnout na kouzelníky užívající iluzní kouzla, zvláště na ty, kteří iluzím mění tvar na zploštělý.

Poděšení mudlové si tato kouzla pletou s aktivitami tvorů žijících mimo zeměkouli (a samozřejmě neexistujících), plaší se a napadají kouzelníky. Příslušné orgány tudíž začaly uplatňovat metodu Tříkrát a dost, což v praxi znamená, že po třetím prohřešku bude výtržníkovi odebrána hůlka.

Mějte se na pozoru!

Springfield, město tisíce a jedné chuti! A v malém obchůdku jménem Kwik-E-Mart zvláště! Však je také Apu Nahasapeemapetilon nejhouževnatějším a nejopěvovanějším prodavačem v kraji. Co na tom, že občas není vše tak úplně dle zákona?

Vida, rozsypané párečky! Oprášíme, opláchneme a šup s nimi zpátky na pult! Že potravina nevoní právě vábně? Žádný problém, namočíme ji do omáčky, však ani svědomitý šéf policie nepozná rozdíl. A koblihy tvrdé jako kámen si zajisté koupí místní labužník, Homer Simpson.

Není to v pořádku, to Apu moc dobře ví, ale jako klíště se drží zásad vedení společnosti Kwik-E-Mart, která razí heslo: Hlavně levně!

Sklonil se nad postýlkou, opravdu velice nerad. Uzlíček se pod peřinkou vrtěl. „Zlobivá zemičko, máš už spát,“ povzdychl si. „A nekul očkama a nemrkej, to na mě neplatí.“

Nevěděl, jak ho to vlastně napadlo. Spíš náhodou se doslechl o dvojčátkách narozených kousek od jeho území. Španělsko si vzal vzteklého chlapečka. On si nechal malé roztomilé děvčátko, alespoň si to myslel. Nějak si k němu nedokázal najít cestu. Naštěstí na výchovu malé Itálie nebyl sám.

„Mohl by ses trochu víc starat, podívej, jakou má nudli u nosu. Hezky se vysmrkej, maličká. Maďarská šlechtična na Rakušana mrkla. „A neboj, zítra přijdu zas.“

„Popraskaná zrcadla! Všude! Copak na téhle proklaté lodi nemohli udělat nic pořádně?“

Rvala by si vlasy. Tolik si zvykla na svůj životní standard, že jí kocábka plná ignorantů a vagabundů prostě nestačila. Jaký to příšerný úděl jediné ženy v celém hlubokém vesmíru!

Rimmer! Ještě o ždibec chladnější a obestavila by ho zásobami a používala jako mrazák.

Kocour? Honí, co se pohne, doslova. Navíc má nohy udržovanější než ona.

Nesmí zapomenout na protivného androida, na ten přízrak křížený s inkvizitorem.

A Dave? Nemytý, nechutný, nevzdělaný, nebude nic, stokrát ne! Přestane se na něj dívat jako na kozí sýr s kousky ananasu.

„A nyní přejdeme k další otázce!“ Televize problikla. „Sosák je

a) hudební nástroj

b) ústrojí hmyzu

nebo za c) hlavní město neznámé planety?“

„Je to béčko.“ Lister se protáhl.

„Proč?“ Kocour nevěřil.

„No… sosáky… maj to motýli. Sajou tím nektar.“

„Jak to můžeš vědět? Viděls je u toho?“

Dave zaváhal. „No, ne, pamatuju si to ze školy. Co se ti zas nelíbí?“

„Motýli mají přece choboty,“ namítl kočičák.

„Ne, to je u slonů. Chobot je… něco jako dlouhá hadice.“ Pokoušel se vpravit do něj trochu lidských mouder.

„Takže hadice není samice od hada?“

Zaúpěl. Za co ho Bůh tak trestá?

„Zachovejte paniku!“

„Holly, co se děje?“

„Zvíře zmizelo z databáze.“

„Neměla bys spíš volat: Vyhlaste poplach?“

„Nevím, Arnolde. Má slovníková složka má poruchu.“

Do místnosti vstoupil Kryton, který odhalil zauzlené dráty a lepkavou hmotu, pravděpodobně Listerův ležák.

Dave si se smotaninou poradil. „Co se stalo, Holly?“

„Kocour zmizel.“

„Chceš říct, že není na lodi?“

„Nejspíš vám chce sdělit, že se někde schoval,“ mínil Kryton. „Měli bychom ho jít hledat.“

Dostali chabé souřadnice, ale nakonec uspěli. Kocour držel v rukou červené šaty.

„Tímhle si vycpu polštář!“

„Hej, ty patří Kochanský!“

Arnold si zamnul ruce. Už teď věděl, kdo v tahanici zvítězí.

Unavený Němec odložil propocenou košili na opěradlo. Zas už by ho nadřízení uhnali. Představoval si, že dosedne na pohovku, natáhne nohy, ale kdepak. Šlápl do hromady dřevěných kostiček. „Himlhergot! Toho kluka roztrhnu!“

Ital byl, nečekaně, ponořený do jídla. Část špaget přilepených na obličeji, zbytek lezl z rozesmáté pusy.
„Feliciano… takhle to nejde! Nejsi ve vězení, pracovat můžeš. Mohl bys zítra alespoň pověsit prádlo? Kolíčky jsou v tom kbelíčku u dveří.“

Vrátil se před setměním. Kusy šatstva kdosi přílepil náplastmi k prádelní šňůře. Německo bolestně zavyl a vkročil do domu. Itálie ležel na posteli obtočený kolíčkovým hadem. Jeho děťátko vypadalo spokojeně.

Chechtáky zloděj nepočítá,
každý nutně potřebuje.
Cestu k nim volí pečlivě,
těšení, úpění, zoufání,
než v ruce sevře je.

Na roztodivných místech schovávají se.
Benzínky, bary, banky s haldou vchodů.
Kovová příšera chrání jejich počestnost.
Hernajs! Nejde vypáčit!
Špatná investice! Nefungující krám.
Cože? Jak na baterky?

Co radil ti ten vůl? To si říká kamarád?
Prý: Měli jsme to udělat spolu,
tak si poraď, sólisto.
Nepotřebuju! Jsem king!
Vrtačku pustit, zahodit daleko.
Škoda slov.

Doma sedím, čučím doblba.
Ruce prázdné, touha veliká.
Nevzdělanče! Peněz mohlo být!
Žmoulat v prstech, házet mince.
Panna a orel. Osude krutý.
Neber mi sladkou hru.

„Di… ář.“ Naruto Uzumaki, současný Hokage Skryté Listové vesnice, tápal. Bylo toho moc. Hinata ho každou chvíli hubovala, nevěděl za co. Synek zlobil, s ninji to šlo taky od desíti k pěti.

Zaúpěl. Jak se mu mohlo podařit sjednat si tři věci na stejnou dobu?

Došel k umyvadlu a pak do sebe vlil saké. V hlavě svitl nápad. Klonové jutsu, no jistě. Rozděl se a panuj!

Manželce pomůže s nákupem.

Synovi povypráví dávný příběh.

Ninjům rozdělí úkoly a pak má padla.

Kéž by! Únava dorazila dřív. Klony se rozplynuly v půlce úkolu. Hinata zasyčela. „Tys už to zase udělal, Naruto?"