Moje články

Růžovlasá dívčina s vysokým čelem zabořila prsty do trávy. Ti dva se už zase hádali.

Naruto určitě plácl nějakou hloupost. Z něj ninja nebude! Vždycky dřív jedná, než myslí. A sensei? Ten čte. Je mu úplně jedno, že se jeho svěřenci pozabíjí.

Ne, to by mu křivdila. Hádky blonďáka a černovlasého byly každou chvíli. Nejspíš si na to prostě jenom zvykl.

Sakura si povzdychla. Jaká vlastně bude kunoichi, až tenhle výcvik skončí? Techniky mysli, na to je dobrá Ino. Bojovat zvládne, ale Sasuke ji hravě zastíní.

Já sama nevím, co chci. Možná bych… měla chránit tyhle dva… naučit se… léčit.

Naspeedovaná opice se kamarádila s moderně smýšlejícím medvědem. Rád tančil a zpíval, samozřejmě hrozně. Opičce neunikla ani myš. Hned si všimla podivného tvora v jejich lese.

„Medvěde, mohla by to být gorila?“

„Já slyšel, že ta mívá chlupy. Tohle je holé, bílé a svalnaté.“

„Tak mohla by to být ta bájná bílá gorila, o které vyprávěla prabába. Vydává divné skřeky, musí to být zvíře.“

Domnělá gorila se svíjela a pokníkávala. Bila se v hruď a neviditelnému publiku ukazovala své velké svaly.

„Půjdu jí pozdravit!“ Medvěd se valivě vydal k ní, mručel. Běloba prchala. Pěkný podvodník! Zvíře před jiným přece neutíká.

„Už dvanáct dní ani jedna loď! Chlapi, měníme taktiku! Stáhněte vlajku, spustit kotvu! Budeme předstírat, že jsme obchodníci.“

Působilo to jako směnný obchod. Loď naproti Černovousově kocábce taktéž postrádala vlajku.

„Vzdejte se! Jsme piráti!“ Divná figura s šaty plnými volánků se naparovala na přídi.

„A kde máte vlajku?“

„Naše zástava se právě čistí!“

Černovous se napřímil, posádka nabubřelého panáka se zachvěla. Pověst obávaného piráta předcházela. „Pche, takže ty seš pirát, slečinko?“

„Ano, jsem Stede Bonnet, pirát-gentleman! A kdo ráčíte býti Vy?“

Nastalo hrobové ticho. Jeden z posádky Steda Bonneta poklepal svému chlebodárci na rameno. „To je... Černovous, kapitáne."

„Ten Černovous?"

Ani jedno světlo. Jako bych probíhal labyrintem!

Vyšší i nižší důstojníci v polohách, co zcela jistě odporují fyzickým zákonům. Co do sebe, u všech svatých, lili, že se tak zřídili? Kapitán Kuchiki by to nikdy nedovolil!

Zkosili spoustu hollow, to se rozumí, že se oslavit musí, ale až takhle velkým flámem?

Světlo na konci tunelu! Místnost pro hodování! Další důstojníci s konzistencí třesoucího se želé, kloužou po podlaze. A uprostřed jídelního stolu… se zanpakuto líně opřenou o rameno… s pohrdavým úšklebkem a pokrčenou nohou…

„Podkapitáne Abaraii! Kde je velitel šesté divize?“

Mrk doleva, mrk doprava.

„Chlapi! Další bojovka! Najděte kapitána!“

Zdravím! To jsem já, Crowley, démon. Moderní doba je… jedním slovem... děsná. Vůbec nepřeje hříchu, možná tak lenosti, ta teďka zažívá boom!

Člověče, prober se! Nechlastej doma! Zapadni do putyky a slav s kámošema!

Neříkej: Na tuhle nemám! Vidíš toho maníka? Špeky lezou z gatí, brejličky, nerd jak vyšitej a víš co? Nebyl línej to zkusit na tu roštěnku!

A lidi jezte! Hodně, málo, zdravě, to je fuk! Prostě jezte!

A to je ta nejistá konstanta moderní doby! Svět postavenej na hlavu! Chcete andílky, ale vychováváte satanáše! Kdo se ve vás má sakra vyznat? Po všech těch dlouhejch, bláznivejch staletích...

Moderní doba má svý mouchy , povzdychl si Gilbert, když pokládal lejstra na stolky. Konal se summit, i když spíš sabat, slet čarodějnic. Klapání podpatků, nevraživé vrčení, propalování pohledem každého, kdo vstoupil.

„Arthure, taky by tě neubylo, kdyby sis to sako zapnul!“ prskla zlostně jedna z předních členek.
„Tak to tak neprožívej, drahá Natašo.“ Gilbert ji oblažil zářivým úsměvem. Ohnala se po něm, uhnul.
„Na to slovo začínám být alergická,“ zabručela Wang.
„Summit?“ uchechtl se Němec.
„Kvóty. No uznej, dřív tu byl klid a teď? Jedna velká slepičárna! Chci být zase muž!“
Gilbert dusil smích. Tak už i Čína uznává patriarchát?

„Není zbytí! Den D nastal,“ posteskl si muž v černém obleku.
Jeho společník vraštil čelo. „Tuším, co teď přijde.“ Tom Hagen byl s rodinou Corleonů spřízněný dlouho. „Michaele, přece si dokážeš poradit s takovou prkotinou.“
„Nedařilo se to ani minulý rok. Nechci dopadnout jako Al Capone,“ zabručel mafián. „A proto nezbývá než použít slova mého otce. Jednoho dne, a ten den možná ani nepřijde, tě požádám o laskavost…“
Tomovi se orosilo čelo. Tahle věta byla neprůstřelná.
„Jak vidíš, ten den přišel. Nuže… zúčtujem spolu!“
A tak don Michael Corleone a jeho Consigliere, Tom Hagen, do noci zápolili s daňovým přiznáním.

Nejprve přichází vzrušení, když dostanete do ruky nový scénář. Seznámení s ostatními, vyměňování zkušeností. První čtené zkoušky. Zjistíš, kde přidat a kde ubrat. Postupné pronikání do postavy, čím komplikovanější, tím větší výzva pro herce to je.

Pak začíná kolotoč skutečného nacvičování. Kulisy, kostýmy, interakce s dalšími herci. Chodíš domů vyčerpaný, ale přesto šťastný. Piluješ choreografii, dikci hlasu, gesta, všechno musí dokonale sedět.

Vládne všeobecná nervozita. Přichází generálka. Poslední možnost dopilovat chybičky.
A pak samotná šou! Pochyby odpadají, odměnou je potlesk. Jednou, dvakrát, pětkrát, desetkrát... mnohokrát. A bolestné rozhodnutí, že už stačilo. Derniéra. The show must go on! A poslední zhasne.

Vypadá to na jeden z těch nezapomenutelně krásných dnů.

Něco bych zakousla. Jsem povznesena nad včerejšek, plný těžkých rozhodnutí, co rozbolel mou už tak zkoušenou hlavu.

Ale nejdřív… zajdu pozdravit děťátka… Jistě už budou vzhůru!

Z pokoje vychází zápach. Snad zas ne…

Vcházím. Vnitřnosti válející se na naleštěné podlaze. Právě jsem šlápla do zbytku slin. V rohu je rozbitá skořápka. A má holátka ledově klidná! Jedno visí za nohy u stropu. Další říhá u hromady zbytků. Třetí se choulí u krbu…

Držte mě! Copak se má výchova zas minula účinkem? Tak dost! Uklidni se, Daenerys Targaryen! Jsi přece matka draků.

Zažít ticho je prý něco nepopsatelného. Jen si tak sednout v naprosté tmě a nemyslet vůbec na nic. Pak prý uslyšíte ticho, prázdnotu.

A tak si hovím na meditačním koberečku, dlaně hezky rozložené, a snažím se vyprázdnit mozek. I kdepak! Spikl se proti mně. Servíruje mi ty největší hovadiny, jaké si dovedete představit. A pak, jako když utne, chvilka klidu. Dokážu to!

Decibely hluku to ticho znásobí… Ne, mozku, přestaň, teď nechci slyšet Pal´a Haberu!

Otevírám oči, rozdýchávám se. Klidním rozjitřené emoce. Znovu se nořím do tmy. Teď je ten pravý klid. Mozek uspán a já vnímám ticho. Je ohlušující!

„Whoa! Díky, že jsem mohla vybrat koncert, Vampíre! Sice seš goffic, ale my upíři jsme docela přizpůsobivý, takže tobě se to určo taky bude líbit.“

Publikum podivnější než obvykle. Barevné vlasy, plejáda příšerných zjevů.

Kohoutí hnát si zapích do huby,
myslel si, že je to známka punku.

„Boží! Visací zámek prostě jede!“

Teplej rum pil, i když potom blil,
myslel si, že je to známka punku.

Harry řečený Vampír ten dojem neměl. Tihle uřvanci nejspíš utekli od svatého Munga.

Co hořelo, to vyhulil,
myslel si, že je to známka punku.

„Jo, boží.“ Hodil do sebe panáka vodky. Jeden nebude stačit.

Malé možná-nárůdky, potomci personifikovaných zemí, si vyprávěly strašidelné historky.

„A rozdrásal jim hruď!“ vypískla culíkatá Amerika a ostatní vyjekli. „Teď ty.“

„Ta hra je blbá,“ ohradila se česká holčička.

„Všichni něco řekli!“

Podvolila se. „V kočičím království, plném koťátek…“

„Hej! To není horor!“

„Kočičí holčičky si hrály na zahradě, zpívaly, bylo Velikonoční pondělí. Objevil se vlk s dlouhým prutem se třemi stužkami… modrou, červenou, bílou. Přeskočil branku a začal koťátka bít… až byly kočičky čerstvě nařezané!“

Vřískot. Dovnitř nakoukla hlava. „Strejdo Gilberte, na co máš ten prut?“

„Jsem velký zlý vlk, víte?“ Zavolal do chodby. „Miláčku, jdu ti nařezat kočičky!“

Už zase se v hospodě vyhecovali. Clint, Steve, Bruce a Tony, známé firmy. Abych to uvedl na pravou míru, Kapitán Amerika nechlastá, vadí to jeho morálnímu statusu. Hawkeye se odmění po dobré práci a Stark sklenkou dobré whisky nepohrdne.

„Páka! Páka!“ Skandoval dav.

„Tak kdo mě vyzve, vy žabaři?“

„Co já?“

„Víš, že s tebou nehraju. Hulk je doping sám o sobě.“

„Clinte, to je diskriminace!“

„To sis měl rozmyslet předtím, než ses vystavil gama záření!“

„Starku, nepřehánějte to,“ vložil se do toho Steve, když viděl, jak Hulkovi nabíhá na čele žíla.

Diváci ucítili ve vzduchu rvačku. „Boj! Boj! Boj!“

Amerika listoval brožurkou. „Moderní drezura se dopustila velké řady omylů. Zvířatům bylo zajištěno humánní zacházení poté, co vešel v platnost Noseyin zákon.“

„Co to bylo za ženskou?“ Arthur si navlékal střapatou lví hřívu a tlapky.

„Týraná slonice,“ přišla pohotová odpověď. Francie už pózoval v kostýmu opičáka, zato Angličanovi se do lvího kostýmu nechtělo.

„Kejv jsem na to jenom proto, že je to pro charitu. Tak kde jsou ty děti?“

V jeho zorném poli se objevili Kiku a Ivan. „Co vy tu děláte?“

„Nó... Amerika nám slíbil, že nám ukáže něco, co jsme ještě neviděli,“ zakřenil se Rusko.

„Ty mrňavej hade!“

„Alfréde, nafouknul jsi míč?“

„Dá se.“ Kiku kontroloval tvrdost.

„Tak jo. Pravidla všichni znáte?“ Čína se potřebovala ujistit, že zápas proběhne v klidu. Vždyť to byl jenom fotbal.

Zamumlali, že tohle nemusí řešit. „Fajn, výkop!“

Pustili se do sebe. Osa proti Spojencům. Wang dělala rozhodčí.

„No jasně, aby ten Němec pořád jenom nefauloval! Umíš taky něco jinýho?“ Zazhvízdal Rus.

„Ty máš co říkat! Co kop, to faleš!“

„Ludwigu, nerozčiluj se. On prostě jenom neumí…“

„Ále, další fašoun promluvil!“

„Tohle si vyprošuju, Arthure!“ vyprskl Antonio.

„Pánové, buďte v klidu.“

„Mám těch narážek dost! Chcete to, máte to mít! Hrr na ně!“

"Albus Severus Potter!"
Je to tady! Jeho velký den! Usedá na židličku, na hlavu mu usazují legendární Moudrý klobouk. Otec a matka budou pyšní, až bude v Nebelvíru!
"Nebelvír, to sice ano, ale nech mě to promyslet." Zašvitořil chrčivý hlásek.
Ale já musím do Nebelvíru. Všichni z mojí rodiny...
"Ty jsi velmi snaživý hošík a tvá hlava není úplně dutá, ale vyrůstáš ve stínu... rodiny, sourozenců. Dám ti příležitost zazářit. Zmijozel!"
Malý Albus zůstal na židli zcela paralyzovaný.
"Chlapče, musíte uvolnit místo dalším," pobídla ho přísná dáma.
Usedl vedle blonďatého bledého kluka. "Ahoj! Já jsem Scorpius Malfoy! Vítej ve Zmijozelu!"

"Čaues! Já jsem Kamča... a jsem v tom. Jako už nějakou dobu. Já nevim, kdo si nedal pozor, asi von. Břicho neroste, ale, holky, já jsem normálně na krekrech, já do sebe nic jinýho nedostanu, mam z žaludku Titanic, von se furt naklání!
Na papírek jsem nečůrala, to zjistil doktor. Říká: Víte, že jste těhotná? Jak se to kruci stalo? Vim jak, nejsem blbá. Prej, že už měsíc. A pak mi zakázal... tučný, kalit, hulit. A co teda můžu? Relaxovat. Jako vůbec... Mam halušky od hladu, půlku dne prospim. A todleto ještě osm měsíců. Skončim ve cvokhausu! Díky za pozornost!"

Přečetla příručku. Vydat se do jiných sfér je směšně jednoduché.

Vytvořit ticho. Zavřít oči. Zhluboka se nadechnout, pomalu vydechovat. Soustředit se na dýchání.

Nesměla panikařit, když ucítila, že vláční. Zvolna se propadat do prázdnoty bylo opojné.

Ucítila poryv větru. Zdálo se jí, že se dotýká vody. Pohlcovala ji. Měla dojem, že se topí. Výlet do prázdna nabral šílené obrátky. Čím víc lapala po dechu, tím víc lokala imaginární vodu. Házela sebou, ale něco ji stahovalo níž, do hlubin.

Další zoufalý nádech… a procitnutí v náruči starší sestry.

„Co se ti proboha zdálo? Vypadáš, jako by na tebe sáhla smrt!“

Neodpověděla.

Homer si pořídil nezvykle levnou „jednohubku“. Rozhodl se vykrmit si humra. Jenže pak nastal den D a hlava rodu Simpsonů začala od svého původně promyšleného plánu ustupovat.

Jeho předrahá manželka právě vařila vodu.

„Hm, je buclatý a šťavnatý. Ten se bude na talíři vyjímat.“

Homer se na Ráčka usmál. „Tak, kamaráde, už je to tady. Tvůj velký den.“

„Voda se vaří! Honem ho tam šoupni!“ Otálel. „Dělej, strč ho tam.“ Nechtělo se mu. „Do hrnce, honem, do hrnce!“

„Ale, Marge, koukni na toho fešáčka.“

Ráčkův osud se nakonec přece jen naplnil. To když mu Homer, v dobré víře, přihřál koupel.

Na černobílé desce tančí šachové figurky. Malým vojáčkům velí dva kmeti, jeden holohlavý, druhý prořídlejší. Rozhovor starých mužů se nese v lehce depresivním tónu, mají toho už vcelku dost za sebou.

„Stále sem chodíš, Charlesi. To tě to nikdy neomrzí?“

„Kdepak, Eriku. Stejně jako víra v lidstvo.“

Druhý muž se pohrdavě ušklíbne. Táhne střelcem, vyřadí soupeřova pěšce. „Zatím tě potřebují, ale až nadejde čas, vyhladí tě. Takoví oni jsou.“

„Ne všichni.“ Důstojný pán na vozíku posouvá figurku, nechává nechráněného krále. Přímo to svádí udeřit, a on ví moc dobře, jaký Magneto je.

Plastový král padl s Erikovým vítězným: „Šach mat!“

„Po písmenkách super. Navrhl jsem rande. U nich na vesnický zábavě. Dáme si poznávací znamení. Prej bude mít květinovou čelenku. Tý vado, všechny holky měly kytky ve vlasech! Že má krátký blonďatý vlasy… a tam kupa blondýn! Že bude postava z pohádky. Já se málem zjevil! Tam víla, onde princezna, támhle rusalka. Mám si dát kytku do košile. Von to tam měl každej!

A pak přišla holka s namalovanejma pihama, každou ponožku jinou. Říkám: Jak jsi mě poznala? Ty jedinej nejsi místní…“

„A dopadlo to?“

„Příští tejden jí to vrátím. Stopnu jí v autě a vezmu do práce k výslechu.“

Kde se vidíte za 5 let?

Tuhle totálně stupidní otázku dostávám každý rok v povinném dotazníku. Má postarší kolegyně suverénně píše, že v krematoriu. Pokaždé se tomu zasmějem. Já mám chuť, ale ne odvahu, napsat, že buď v blázinci nebo v kriminále, dle toho, jak moc za těch pět let budu ještě příčetná.

Nejspíš za pět let budu uklízečkou a bodyguardem zároveň (a asi tisícem dalších profesí). Po zemi zbytky jídla rozházeného předrahým potomstvem. Vládkyně chaosu, ničitelka řádu (nebo naopak). Vypadat budu jak angorák, lítat po domě jak sova na kofeinu. Takže kde se vidím za 5 let? V pr…

Loď ve tvaru obřího razítka, vyslala další, průzkumné. Posádka nebyla z návštěvy právě nadšená, a všechno to zapříčinil znuděný replikant, který ukradl vesmírnou mapu ze smrťácké replikantské lodi.

Pokusili se je zmást, když navedli Modrého skrčka dál od Trpaslíka. Rimmer byl bohužel nucen převzít velení, když se Dave zkoumal prastarou mapu a z toho zápachu omdlel.

„Bože! Nejde! Mozek!“

„Dovolte mi oprášit lekci jízlivosti, pane. Musím Vám sdělit, že zníte jako generátor náhodných slov. Na takové hlouposti nemáme čas.“

Rimmer nepřestával blábolit, naštěstí Lister procitl z čichového šoku, podobnému pachu měsíc nošených trenýrek.

Krize byla nakonec zažehnána. Měli zkrátka kliku.

Lovec Ranger si vyčinil, že zachránil náčelníka. Být jeho pokrevním bratrem byl děs. Apač pořád někde coural a Ranger ho následoval... a tahal z malérů. Teď se zapletli do hry zlotřilého Santa Marii a nahněvali náčelníka Šošonů.

„Už šestnáct let to samý. Každej druhej den někde spoutaný,“ ucedil Ranger.

„Ne tak nahlas.“

„Víš co? Mám toho kovbojskýho rajtování plný zuby. Věčně s někým bojujeme „na život a na smrt“ a podobný hovadiny. Nemůžeš chvilku sedět doma na zadku?“

„Ale tyhle bujaré strkanice jsou kořením života!“

„Jasně. A jak prohlásil Lstivý mlok, náš skončil. Pěkně sis ho na poslední chvíli okořenil.“

„Cody, cos přitáhnul ze smeťáku?“

„Čéče, todleto mega-hustě-krutopřísný album. Ňákej Těžkej Pokondr, to vypadá na hodně drsnou kapelu. A název, týjo… Ježek v peci!“

J. T. dychtivě zaslintal a Cody ho začal zasvěcovat. „Sem jenom kouk na ty názvy a mazec, bhehehe. Třeba tahle… Mně to nejde.“

„Seš si jistej, že na tom CDčku není porno?“

„Houby, prostě solidní muzika! A co tahleta… Gigolo.“

„Cody, já začínám pochybovat…“

„Kámo, ale tydle dvě se ti budou líbit… číhej ty názvy… Maj melouna a Kalíme jak duha.“

„Pustíme do Daně z repráku. Když začne ječet, je to hustá muzika.“

„Dem na to.“

Smolím referát do školy. Téma je: Inspirativní historická postava. Google je vděčný pomocník.

Alžběta Amálie Evženie, přezdívaná Sissi, byla císařovnou v podstatě náhodou. Arcivévodkyně pozvala příbuzné do císařské vily v Bad Ischlu, kde Alžběta odloudila sestře Heleně nápadníka. Císař se zaláskoval a Sissi se stala císařovnou. Ale moc jí nevoněla dvorská etiketa, to nebylo pro ni. Všichní ji podceňovali! Prý tichá voda, spíš hurikán. Dokázala prosadit svoje, ale stálo ji to hodně sil a zdraví. Jako matka stála za pendrek a manželství se nevyvedlo. Lid ji miloval, zabila ji náhoda. Atentátník, který neměl… doslova… do čeho píchnout. Taková hrozná smůla!

Jim Hacker byl v úřadu ministra pro administrativní záležitosti poměrně krátce, ale i tak hodlal obětovat pro blaho voličů mnoho času. To by ovšem nesměl úřad okupovat vždy negativní a poněkud cynický tajemník, sir Humphrey.

„Jsem ochoten riskovat pro blaho Angličanů!“

„Jistě nebudete namítat, pane ministře, když řeknu, že poněkud přeceňujete možnosti Vašeho nového politického působiště. Ovšem pokud chcete stát na ramenou obrů a honosit se vzletnými činy, kdo jsem já, abych něco namítal?“

„Naznačujete, že bych měl zvolnit, sire Humphrey?“

„Jen podotýkám, že Vaše neotřelé myšlenky pravděpodobně narazí na přemíru byrokracie a neochotu členů vlády.“

„Tak je pojďme přesvědčit!“

„Není to paráda, Homere? Pan Burns nás posílá na exkurzi do Duffova pivovaru! Ty, já a Karl, celá stará parta!“

„Kušuj, Lenny! Víš, jak z toho chození jednoho bolej nohy?“

„Ale máme skvělou společnost,“ přisadil si Karl a loupl očima po útlé dívčině v červenobílém topu a minisukni. „Olala!“

Snaživá slečna se snažila nalít do dělnických hlav alespoň základní povědomí o tom, jak se vyrábí jejich oblíbený nápoj.

„Důležitá je tvrdost použité vody. Retenční schopnost sladu… Netahejte za ten špunt! Pane, to nemůžete!“

Homera zaslepily přízemní pudy. Než ho vyvedla ochranka, vyzunkl čtvrtku sudu nejžádanějšího archivního piva. Čest jeho památce!

Seděla na okraji střechy, nohama pohupovala ve vzduchu. Nechtěla na nic myslet.

„Zvládli jsme to. Proč neslavíš s ostatními, Nat?“

Podívala se do rozzářených modrých očí.

„Nemyslím, že bych vykonala něco výjimečného, Steve. Klidně mě tu nech, přijdu za vámi.“

Nenechal se odbýt.

„Rád bych ti alespoň chvilku nahlédl do hlavy.“

Ušklíbla se. „Věř mi, to nechceš.“

„Takže?“

Povzdychla si. „Jsem černá ovce rodiny. Zaprodala jsem se Američanům.“

„Můžeš kdykoli odejít.“

„Je vidět, že ještě Furryho pořádně neznáš. Stejně, Steve… jsi tak citlivý, spravedlivý… hotová bílá vrána.“

Byl to jeden z těch výjimečných okamžiků, kdy víte, že máte opravdové přátele.

Holly přetlumočil posádce, že loď Nova 5 volá o pomoc. Na palubě se údajně nacházely tři mladé, krásné ženy.

Android ve smokingu se představil jako Kryton. Ukázal jim všechny „vymoženosti“ vesmírného plavidla a zavedl je do jídelny.

Lister, Rimmer a Kocour stanuli plni očekávání… před třemi vyfintěnými kostrami. Jejich životní funkce byly zcela očividně neslučitelné se životem.

„Teda, těžko najít správný slova. Poslyšte, děvčata, nevím, jestli se to teď hodí, abych vám to řek, ale tady můj přítel Majzlík je moc a moc statečnej. A má stovky a stovky přítelkyň.“

Rimmer se tvářil kysele. Toužil Listera uškrtit jeho vlastními ponožkami.

Od chvíle, kdy jsem ji prvně spatřil, jsem věděl, že je nejúžasnější stvoření na světě. Zvídavá, chytrá, talentovaná.

Obdivovali jsme Muntze, slavného dobrodruha. Snili jsme, že jednou opustíme tohle město a budeme žít v Jižní Americe, u Vodopádů snů.

Vzali jsme se a začali přestavovat dům. Malinkými krůčky se přibližovali našemu snu. Ellie ráda ležela pod naším stromem, pozorovala mraky. Život plynul. Nikdy jsme se našeho největšího snu nevzdali.

A pak Ellie začala ztrácet sílu. Teď posedávám v křesle a snažím se vybavit každou z jejích vrásek z lásky, každý detail. Ten obraz se mží. Zůstaly jen staré, zašlé fotografie.

Když Rakousko rozdělil Itálii na poloviny, nechal si tu poslušnější. Španělsko vyfasoval staršího, podstatně uječenějšího, drzouna. Tehdy byl mladý. Chtěl služku pro všechno, jenže nepočítal s Romanovou tvrdou palicí.

Dokázal se dostat do všelijakých malérů. Antonia polilo horko, když si vzpomněl na potyčky s roztouženým Francouzem nebo na den, kdy doslova vyrval Romana z pařátů Osmanské říše. Ne, že by se za to dočkal nějakého vděku.

Ale všechno mu vynahradil pohled do očí malého drzounka, když k němu, zmoženému starostmi, přišel malý trapitel s plátnem a zamumlal: „Namaluj mi svět.“ Takových dnů přibývalo a jejich svět měl stále více krás.

Paris Hilton je dědičkou:
a) hotelu
b) letiště
c) fotbalového stadionu

Zpěvák Justin Bieber nazpíval svou nejznámější píseň:
a) Číčo!
b) Puso!
c) Bejby!

Zac Efron hrál v Muzikálu:
a) z vejšky
b) ze střední
c) ze skládky

Největší zadek v Hollywoodu má:
a) Kim Kardashian
b) Demi Moore
c) Scarlett Johansson

Bláznivými kostýmy a provokacemi na svých koncertech proslula:
a) Harley Quinn
b) Lady Gaga
c) Baba Jaga

Sestrám, které začaly hrát už v dětském věku, se přezdívá:
a) Fiflenky
b) Pipinky
c) Olsenky

Skandál s drogami měla herečka:
a) Lindsay Lohan
b) Reese Witherspoon
b) Catherine Zeta Jones

Stereotypní klapání do klávesnice, odhazování formulářů na hromadu, vysvětlování základních pouček stále stejným lidem. Vítejte na Úřadu práce!

„Jde ti klient. Usmívej se trochu.“

Loupnu očima po kolegyni. „Z těch amerických úsměvů dostávám křeče.“

„Jsi hrozně cimprlich. Pro kariéru musíš něco obětovat.“

„Jistě. Dva roky a povýšení v nedohlednu. Jak to, že mi ještě neděláš šéfku?“

Úřednice odvrátila hlavu. Měla práci.

„Pane Voráček, opravdu nestačí, že na to místo zavoláte. Že vás nevzali, musíte mít písemně.“

Stále stejně ubíjející. Vstávám ze židle, prudce otvírám dveře, spěchám k východu. Jůlina za mnou křičí. Už to nedávám, končím! Můj duch je svobodný!

Proč to vždycky skončí takhle? Vždyť se jen vrátil domů! Jako by to vybudilo všechny vesmírné pobudy, aby zrovna teď, když překročí práh, napadli jeho rodný svět.

Vždycky byl zmatkář. Za okny paláce krizovka a jeho nic nenapadá. Bude muset… za Ním.

„Návštěva, jak milé.“

„Loki, půjdu rovnou k věci. Mohl bys… mi… helfnout?“

Úšklebek. „Thore, slovy klasika: Inter arma silent Musae – Ve válce múzy mlčí. Slyším dunění. Asgard je pod palbou, že?“

„Tak nějak. Proč to komplikuješ?“

Loki se napřímil. „Protože kdybys mě nebral za otcem, neskončil bych tady!“ Pak zjemnil hlas. „No, mluvme chvíli obchodně. Co za to?“

Jmenuju se Toby. Moje máma je Winky, domácí skřítka v kouzelnické škole. Asi nemusím říkat, že jsem taky skřítek. Nechtěli mě k ničemu pouštět, ale teď jsem dostal první úkol.

Vyčisti myslánku, řekla mamka. Opatrně otři okraje kouzelným skřítčím práškem, ale jinak se jí nedotýkej. Jednoduchý, ne?

Ale já uviděl tu krásnou lidskou dívku, hrozně smutnou… a do kouzelný vody mi ukápla kouzelná skřítčí slza. A pak jsem musel vzít roha.

„Harry, odhalím ti své největší tajemství. Podívej se do nádoby! Co vidíš?“

„Růžový jednorožec zvrací modré stužky. Čí vzpomínky to jsou, pane profesore?“

Hups! Asi jsem tu věcičku rozbil.

Sice ta naše poslední hádka byla pěkně drsná, ale usmiřování stálo za to.

Dívka, Hispánka, loupla očima po zvláštní květině s fialovým středem a modrými zakončeními.

Nechal mi památku. Jasně, že vim, že je to mučenka, a přitom z bižule čtverec. Zase zdrhnul.

Zavřela oči, pak zaslechla kroky a nejisté zavírání dveří.

„Jeremy?“

„D! Odtáhni ji!“

Vyjekla, když ji muž v černém saku přitáhl ke stěně. „Můžem, J!“

Cizáci vytáhli pistole a začali jako smyslů zbavení pálit po její ozdobě parapetu. Kroutila se, sténala, kvílela, až vydechla naposledy.

„Sorry, madam.“ Chlápek vytáhl tyčku s modrým světlem, blikla. „Je to nutné!“

Homer Simpson neměl klidnou noc. Bodal ho osten žárlivosti, což se právě často nestávalo. Možná za to mohl úplněk za oknem, že se mu v mysli vybavovaly všechny „avantýry“ jeho „nedotknutelné“ ženy.

Ten slizoun z bowlingu, to už dávno pustil z hlavy. Pan Burns, jeho šéf, proti tomu by nesměl nic namítat, ale celý motorkářský gang? Jak to ten jejich vůdce říkal?

„Homere, přestaň. Už jsme se vzdali násilí. Chceme konečně žít v míru… s tvojí ženou.“

Ve spaní sebou zamlel a prudce vydechl. Konejšivý dotyk ho probudil.

„Homere, co se ti zdálo?“

„Já… totiž… miluju tě, Marge.“

„Ach, Homie!“

Měl jsem za to, že mít dokonalý klon rovná se pozemskému ráji. Jenže už dva týdny si rvu holografické vlasy nad svou naivitou.

Nejsme stejní, to ani omylem! On je… Jidáš! On mě chce uhnat! Ty jeho nápady, to je nehoráznost! Mentální gymnastika, kdo to kdy slyšel! Prý: Vstaň o hodinu dřív a cvič si mozek. Uvidíš, jak budeš hned o 50 % výkonnější! Křížovky, osmisměrky, sudoku? V pět ráno?

Pche, tos uhodl, starý páprdo! Nemysli si ani na okamžik, že jsi vyhrál. Arnold J. Rimmer se nebude podřizovat rozmarům nějakého nabubřelého, panovačného, do sebe zahleděného...

„Tak Arnie, čas něco dělat!“

Mám kocovinu jako prase!

V hlavě cinkají kovadliny, řinčí meče a troubějí… Vikingové?

Po paměti se natahuju po nočním stolku. Kam jsem, sakra, včera večer zahodil tu kyselou okurku? Whatever, poradím si. Proplesknu se, protřepu si hlavu, třeba to hučení přestane.

Do mžouravého pohledu proniká světlo, už je ráno. Troubení lesních rohů neustává, spíš sílí. Do háje, copak se to děje doopravdy? A jsou to vůbec lesní rohy?

Rozlepím oči a šnečími skoky se doploužím až k oknu. Před barákem možná tak dvacet aut, řidiči žhaví klaksony. Ta párty včera… A jo, vlastně!

„Brácha, vstávej, sakra! Za hodinu se ženíš!“