Moje články

Jak všichni dobře víme, hollywoodští tvůrci se vyžívají v předělávkách klasických pohádek, vezměte si třeba takovou sluncem připálenou Malou mořskou vílu.

A teď si představte, co by asi tak naši drazí Američané vyvedli s takovým Otesánkem. Ten český jedl chleba, volky, prasátka a tak. Co by asi tak spořádal Otesánek-Američan? No samozřejmě hotdogy, kýbl hranolek, několik desítek hamburgerů, a ještě by to bylo málo, celou pečenou krávu a další podobné chuťovky.

A pak by to scénárista přehnal a Otesánek by sežral klidně stádo koní, hejno slepic a půlku zoologické zahrady. A proč by ne? Je přece ve stále ve vývinu.

Můj drobný, avšak dlouhý přítel rád zalézá na méně přístupná místa. Mám ho teprve krátce. Objevil se jednoho krásného dne a zůstal. Nejraději má levý zadní roh ve skříni, dokáže se tam složit a celý den dřímat.

A zbožňuje záclony. Dokáže na nich viset celé hodiny. A to není zdaleka jediné místo, kde mi v domě visí. Houpe se na ramínkách, ladně se šoupe kolem kliky od dveří, napodobuje délku kabelu od počítače.

Je to miláček. A až se rozhodne odejít, prostě zmizí, jako pára nad hrncem. A co že mi to vlastně visí v domě? Můj osobní… kapesní… drak.

Podvědomí si rádo hraje. Spřádá nitky příběhů, které k nám promlouvají. Okamžik, o kterém jsme si jisti, že se stal, přestože tomu tak není. Vůně, kterou známe, ač jsme ji nikdy nepoužili.

Ne nadarmo spisovatelé zaznamenávají, že elfové léčí hudbou. Hudba je mocná čarodějka, dostane se pod kůži, dovede nás až k pramenům podvědomí. Jsou to melodie, co znějí v hlavě do zblbnutí. Skladba, která k člověku promlouvá a on ví, proč mu to říká, ač je zpočátku zmatený.

Díky hudbě objevujeme sami sebe. Léčí nemoci duše, odhaluje, co mělo zůstat skryto. Kdo ji umí využít, stává se mocným čarodějem.

Zbývá patnáct minut. Jeho oblíbený tým se dostal do finále.

„Musím ti něco říct.“

Tu větu vážně nesnáší. Nemůže s tím počkat, nejlépe na konec týdne, až bude mít zas energii ji aspoň trochu vnímat?

Vše je, jak má být. Vychlazený ležák na stole, vzorně utřený ovladač, polštář pod bolavá záda, oblíbené místečko očištěné od prachu.

Deset minut do zápasu.

Ona vykládá. Problémy s matkou? Fajn, půjčím ti svojí, hned si přestaneš stěžovat.

Pět minut.

Ruku svírá v pěst. A jeho žena… mele a mele, jako kolovrátek. Agónie nepřestává.

„Miláčku, prosím tě, hraje se finále.“

Zmocnila se ovladače. Přístroj zhasl.

„Pravda je někde tam venku.“

Jak památná slova, která vyvstanou v mysli všem, kdo se s obávaným BoFFem setkali.

Ten-jehož-jméno-raději-nevyslovujeme, protože má tendenci zjevovat se jako Krvavá Mary po říkance. Když má dobrou náladu, dá si s vámi drink, když ne, běda vám, návštěvníci.

Několikrát do roka rozdává radost dospělým, puberťákům i dětem, jako Ježíšek o Vánocích. Akce, které pořádá, jsou zkrátka legendární.

Jindy se zjeví jako bájná Nemesis a sežehne tě pohledem. Provinilcům neodpouští, nikdy, nic. Porušení pravidel se trestá Banem.

Milovaný i zatracovaný. Plný neotřelých nápadů. Laskavý rádce i přísný učitel. Organizátor, který nic neponechá náhodě.

Vašek Pravda

Když jsem si brala svého muže, byl takové vcelku roztomilé "zvířátko". Milý, pozorný, občas trochu bláznivý. První rok manželství vypadal jako pohádka. Pak se po dlouhé době sešel s přáteli, zašli do hospody. Ten večer se nevrátil domů. Kamarádi ho samozřejmě zapírali.

Dorazil až další den, zablácený, tělo plné modřin. Od té doby mám pocit, že je něco špatně. V noci vrčí, syčí a prská, jako divoká šelma. Občas musím uhnout, když se po mně ožene. Zvuky, které vydává, se nedají nazvat chrápáním, je to něco... nepřirozeného. Jednou za měsíc zmizí a vrátí se až další den. Začínám se bát...

Stane se, že vás osud zavane tam, kde byste to vážně nečekali. Tak jako ne příliš úspěšnou zpěvačku Deloris Van Cartierovou, prchající před svým gangsterským šamstrem.

A vynikající nápad - propašovat Afroameričanku mezi hejno bělošek v klášteře. Cože? Jeptišky, které nesnášela už od dětství? Jejich denním chlebem byla nekončící nuda. Modlitby, práce, žádná zábava, vzrušení a oblek, ve kterém vypadáte jako tučňák. Ticho, když máte ve zvyku neustále něco žvanit. A oči abatyše zabodnuté v zádech.

Dávat si stále pozor na pusu ale také nešlo.

„A chléb náš vezdejší dej nám dnes a naší republice vzdejme čest.“

Nebo to bylo jinak?

Vídáš ji, jen si neuvědomíš, jak ji potřebuješ. Je to ta, která rozohněnému manažerovi šeptá do ucha, aby ho vybudila. Ta, která nechá opilci objednat další rundu, a on padne pod stůl v blaženosti.

Její jméno nikdo nezná. Říkává se, že si máčí ohnivě rudé vlasy v říčkách. Když se usměje, jsi ztracen, utopíš se v černých očích.

Zabloudil jsi. Na mýtině spatříš dívku, nádhernou zrzku. Leží na trávě, možná je zraněná. Skláníš se nad ní, procitá, líbá tě, v tobě se všechno bouří. Chceš ji. Zvedá se, utíká, ty za ní. Dostala tě „lesní žínka“. Slečna smyslná… Madam chtíč.

Dlouho si zahrávali. S její myslí, s jejími city. Obětovala se pro ně a za ty dlouhé měsíce se nikdo nepřišel pomodlit k jejímu vlhkému hrobu. Její domnělá rodina, blízcí přátelé, nikdo. Zjistili by totiž, že není mrtvá. Pochopila, že jim na ní nezáleží, dokonce ani Scottovi, její velké lásce, ani Loganovi, drsňákovi s drápy.

Přežít tak silnou vlnu vyžadovalo víc než jednu mysl. Naštěstí tu byla Phoenix, temná část Jean Greyové. To ona ji tehdy nenechala zemřít.

Znovuzrodila se, jako fénix vstávající z popela. Teď všichni poznají tu nezkrotnou sílu. Pomstí se každému, kdo jí ublížil. Nebude mít slitování!

Dave byl na sebe skutečně pyšný. Narušit androidův bezpečnostní protokol byla jeho svatá povinnost. Jen občas nedokázal rozdýchat Krytonovy záludné otázky.

„Pane Listere. Narazil jsem ve slovníku na něco, čemu skutečně nerozumím.“
„A jak zní to slovo, Kryťáku?“
„Chtíč.“
Davea polil studený pot. „A co tam píšou?“
„Stojí tu: Pocit intenzivní touhy v těle. Jak to mám chápat? Je to lidský výraz.“
„No… to je jako… představ si, že něco fakt hrozně moc chceš.“
„Jako když se mi v noci zdálo o tom, jak se mi podařilo vyčistit roky zaschlé skvrny na Vašich trenýrkách?“

Pochopil, že to bude na dlouho.

Prásk! Padl další výstřel.

„Řekni tomu kopytu, ať se mi neplete pod nohama, Arthure,“ sykla hnědovláska.
„Alfréde, uhni, naše sniperka nemůže zamířit.“

Na opačné straně barikády se tři výtečníci museli krýt. Zatímco běloruská blondýnka umně pálila do odkrytých míst, Rakušan a Němec se za překážkou hádali, jak staří manželé.

„Ještě jednou mě necháš na holičkách a uvidíš ten tanec, aristokrate! Já tě kryl… pokaždé.“
„Nepřeháněj. Je to jen hra. Krom toho, šaškujeme tu už dobré tři hodiny.“

Na opačné straně se zdvihly ruce.

„Vzdáváte se?“
„Stačí nám to. A taky nám začíná kručet v žaludku.“

Airsoftové zbraně padly do trávy.

Hodné holky poslouchají. Uznávají autoritu, nediskutují, neodporují, v žádném případě neposlouchají hlasy z hlubin temného podvědomí. Když to udělají, okolí bývá pohoršeno. Když se dívka převlékne za obří plyšové zvířátko, když to rozjede na parketu jako profesionální tanečnice, když do sebe obrátí pivo a slova, co lezou ven, patří do kanálu. Důvěřivý chlapče, tvá dívka je na tebe schopna vybafnout ze zálohy, nachytáš ji, jak si pouští brutální horory. Uprostřed večera se náhle zapomene, odpojí sluchátka z počítače a ty slyšíš zvuk kácejících se zombíků a výstřely ze samopalu či brokovnice. Hodné holky patří do pohádek. Smiř se s tím.

Pana Úžasňáka v exilu dostihla krize středního věku. Přijal tajnou zakázku, a jak se snažil dostat do formy, protrhl si superhrdinský oblek. Rozhodl se tedy vyhledat vyhlášeného módního experta, velice náladovou dámu, která stála u zrodu outfitu všech hrdinů, kteří něco znamenali.

Edna by nejraději vytvořila úplně nový oblek, ale Bob trval na opravě.

„Jo, nějaká klasika, jako Nábojsil. Ten vypadal skvěle. A ta kápě! A boty!“

„Žádná kápě!“

„Budeš to snad nosit ty?“ Uchechtl se.

Ednu to rozzlobilo a Bob dostal přednášku. Bouřlivák, Stratosféračka, Metamen, Nábojsil, Cákanec, těm všem se stala jejich kápě osudnou. Verdikt zněl jasně. Kápě ne!

Když Fleur Delacour přijímala práci v bance u Gringottů, představovala si to jinak. Ač čtvrtinová víla, skřeti se jí příliš nezamlouvali. Už to chtěla vzdát, když jednoho dne poznala Billa Weasleyho. Pracoval jako odeklínač a v její přítomnosti se choval až neuvěřitelně přihlouple. Spadla do toho, zamilovala se do něj, a ač se ze začátku bála, nakonec pookřála, rozkvetla, a Billova rodina ji příjala víc než srdečně.

Svého zrzavého prince si krásná víla nakonec vzala. Proslýchá se, že po bitvě o Bradavice měla Fleur s Billem tři po vědomostech bažící ratolesti. Už se nebála být sama sebou. Nebála se… kvést.

Jak je známo, národ se rodí z víry, a je jedno, zda zrod provází naděje či bolest.

Arthur Kirkland, hrdý představitel Anglie moc nejásal, když se zrodil Alfréd, nenápadná, velice hladová zemička. Pokoušel se ho naučit mnohé, byl však doslova zděšen neotřelými nápady malého chlapečka.

Když hošík zkoušel olizovat šíp, kterým právě skolili zvíře. Když běhal mezi lidmi nahý a házel po nich trávu. Když se mu Arthur už posté pokoušel vysvětlit, že když bude třískat o sebe předměty, které pak vybuchnou, jemu se sice nic nestane, ale lidi okolo musí někdo zachraňovat, doufal v alespoň malý záblesk inteligence. Marně.

Jako vynálezce se ubohý Jaroslav Cimrman neměl šanci proslavit, jak nám slavná historie praví, ovšem protože byl hlava otevřená, nápadů plný pytel, občas někde něco plácnul, a tím povzbudil múzu mnoha pozdějších českých i světových velikánů.

"Na čem pracujete, doktore Čechove?" tázal se Cimrman z koňského sedla.
"Píši Dvě sestry." Zvedl obočí umělec.
"A není to málo, Antone Pavloviči?"
Čechov se zamyslel a vznikl román Tři sestry.

A Cimrmanovo umělecké střevo věru nezahálelo. Díky němu se světové dějiny pyšní takovými skvosty jako je kupříkladu Eifellova věž.

Ale abychom mu nekřivdili, nakonec si přeci jen mohl nechat něco patentovat. Dvoudílné plavky.

"Kde jenom ty zatracené kytky jsou? Dával jsem je do vázy, jsem si tím jistý."
Arthur Kirkland bezradně mával rukama. Královská rodina ho pověřila, aby uvítal vzácného hosta, a protože se jednalo o ženu, měl jí předat květiny.
"Hej, Alfréde, neviděl jsi někde pugét růží?"
"Na co ti budou růže?"
Angličan se naježil. "Vážně bych tě někdy nejradši zakousl, i když jsi můj bratr. Přijede manželka argentinského prezidenta a..."
Komorník oznámil příchod slavné Evity Perónové. Amerika odběhl, pak se vrátil a vtiskl šokované návštěvě pohřební věnec ověnčený květy pohřešovaných růží. Arthur zachytil padajího hosta právě včas. Návštěva Británie skončila fiaskem.

Novinářský byt čpěl vínem a kolínskou, nicméně mladík s poznámkovým blokem vypadal sympaticky. Jeho host o poznání méně.

„Pane Sheldone, kolem Vaší nehody poblíž Silver Creeku panují různé dohady. Skutečně o té události nechcete mluvit?“

Mlčel, pohled zabodl do zdi.

„Nechal jste se slyšet, že nestojíte o fanoušky. Přitom jste zaplňoval autogramiády, rozdal nespočet podpisů. Proč ta náhlá změna?“

„Fanoušci jsou skvělí do doby, než vámi začnou být posedlí. Poznal jsem svou „fanynku číslo jedna“. Nikdy je nenechte číst rozepsané dílo. Změní se v agresivní, krvelačná monstra.“

Zvrátil se v křesle. Vzpomínka na Annie Wilkesovou byla stále ještě dost živá.

Bláznivá planeta Země, hvězdné datum 12. dubna 2022

18:30

Vracím se plná elánu a plánů na večer. Každodenní drabblení, muzika, pokec s přáteli. Vydržím určitě do půlnoci.

19:00

Mlaskám blahem po skvělé večeři, bříško se tetelí. Připojení nepadá, televize nestagnuje.

20:30

Mozek jede na plné obrátky. Drabble úspěšně zapsáno, domlouvám hovor na devátou.

21:00

Přichází Kazisvět. Šichta v práci ho zas totálně odrovnala. Lehá na matraci, bude pár minut odpočívat. Posouvám čas hovoru o půl hodiny.

21:15

Naděje umírá. Kazisvět vypíná počítač, dožaduje se tmy. Rozesílám omluvy a odcházím spát. Zas další den v pr...

„Co na tom, že už jsem stará? Mudlové jsou pořád stejní, víte? Nepoznali by čarodějnici, ani kdyby před nimi tancovala nahá.“

Vendelína přezdívaná Výstřednice se hluboce zamyslela. Konečně má příležitost někomu vyprávět o své „neřesti“ a zdá se, že toho chlapce to skutečně zajímá.

„Víte, mladíku, mne velmi vzrušuje oheň. To, jak vás olizují plameny, všechno to destruktivní teplo… cítím se pak jako na andělském obláčku. Ani popsat se to nedá.“

„Promiňte, madam. Kolikrát jste se vlastně nechala upálit na hranici?“

„Nejsem si jistá, vystřídala jsem při tom takové množství převleků, ale asi… sedmačtyřicetkrát.“

A tak to také historie uvádí.

Hermiona si nemohla zvířátko vynachválit, Ron mu nemohl přijít na jméno, Harry si zachovával neutralitu. Kocour s pomuchlaným obličejem byl víc než aktivní. Neustále někde šmejdil, po něčem lezl, kamsi strkal čumák. Zuřivý zrzavec měl políčeno na zvlášť odpornou krysu. Spala blízko jeho brlohu a byla nedotknutelná. Kočičáka to přivádělo k šílenství. Hlodavec znal chodby hradu lépe než studenti. Bylo nemožné ho dostihnout. Až jednou. Kocour ho pronásledoval, skočil za ním na stůl, až to zapraštělo. Strhl drzou krysu na zem, nacenil tesáky… a ona švihla pacičkami do vzduchu, zničehonic se zvířil prach a Křivonožku na okamžik oslepil. Byla pryč.

Potácivá chůze, hlava jako střep.
"Vodu... mléko... cokoli."
Kristina Kochanská se na palubě jinak zařízené lodi dosud neorientovala. A díky pokročilé noční hodině to byl ještě mnohem obtížnější úkol.
Konečně objevila na Červeném trpaslíkovi ledničku. Zdálo se jí, že stůl je lehce posunutý v prostoru, ale nevěnovala tomu pozornost.
Prošla co nejtěsněji, aby se mohla případně zachytit desky, vrávorala. Vysunutý masivní hřebík zachytil noční košilku, zamotal se do ní, a jak sebou Kris trhla, strhla ten kus oděvu.
"Panenko skákavá! Dudy, opravdické dudy!"
V rouše Evině ji objevil první člen posádky.
"Kocoure, prosím tě, odejdi."
"No jasně! Jdu pro foťák!"

Z kalendáře odpadl další list. Blíží se nejtěžší boj – odevzdání bakalářské práce. Vedoucí na ni netrpělivě čeká, už přes měsíc ses neozval. Minule ti dal najevo, že stylistiku si opravíš sám a tvé pravopisné novotvary raději řešit nebude, ale najde-li jich mnoho, spláchne ti práci do záchodu, doslova.

Musíš se kousnout. S funěním usedáš k počítači, zavalen papíry s poznámkami a připomínkami. Projíždíš očima řádek po řádku a hledáš „nevybuchlé miny“. Každá přehlédnutá chyba je dalším hřebíčkem do rakve neúspěchu. Přísný učitel nic neodpustí.

Mravenčí práce zdaleka nekončí. Házíš do sebe další energiťák a padáš ze židle. Chybí sto stran…

Prostorný pokoj, Tony Stark a drink. Kdo by odolal?

Marná snaha. Loki, přesvědčený o své výjimečnosti, odmítal jakoukoli dohodu.

„Zkus si to spočítat. Tvůj brácha, polobůh, supervoják, legenda, která je pořád dost živá, chlap, kterej dokáže vzteky zezelenat, párek elitních zabijáků a ty, drsňáku, jsi je dokázal všechny naštvat.“

„To byl plán.“

„Ne moc dobrej,“ uklíbl se Stark.

„Mám armádu.“

„My máme Hulka.“

A Loki brzy zjistil, že urážet monstrum v barvě hrášku nebylo to pravé ořechové, zvlášť, když s ním mlátilo o podlahu, jak s hadrovou panenkou. Musel ustoupit.

„Kdyby vám to nevadilo, teď bych si ten drink dal.“

Hluboká představivost s sebou nese prokletí, až neskutečně živé sny. Všechno vidíte tak jasně, jako byste se toho skutečně dotkli. Probuzení přináší úlevu, ale jen proto, že hrůza zůstala v útrobách snového světa, čeká na příležitost.

Opuštěné pláně, zatuchlé chodby zapomenutých klášterů, vojenský zákop. Jen malý výčet míst, kde se nechceš probudit. Neznámé postavy, cizí jazyky. Ta slovíčka ti mnohdy uvíznou v paměti, už nikdy je nezapomeneš.

Ve snovém světě platí pravidla dravců. Knižní postavy nejsou tak vřelé, jako když hltáš očima písmenka. Zaprodanci se nezmění mávnutím kouzelného proutku. Nemůžeš věřit nikomu. A co si odneseš do reality… je skutečné…

„Se… dí… čer… vík… na dubu…“

„Šmarjá, Josef, z tebe to leze, jak z toho tvýho táty! Neumíš číst pořádně?“

Chlapec se zatvářil uraženě. „Já se tu hloupou básničku nechci učit.“

„Budeš muset, mladej, když už tě do tý školy posíláme.“

Matka Škopková si založila ruce v bok. „Čti! A pořádně, povídám!“

„Se… dí… čer… vík… na dubu…“

„Dej to sem!“

Kriticky prohlédla přečárané části textu. Nebylo divu, že červík byl ve skutečnosti liška, a to ještě pod dubem. Otočila na poslední stranu. „Škopková,“ hlesla a pak se rozkřikla: „Blaženo! To sis musela ve škole čmárat do učebnic?“

„Já nevim, mami, asi jo.“

Plesk!

Večerní ticho a pokoj v šeru,
hlava zadumaná, svět řítící se do prů...u.
Jedno rozhodnutí, jeden povel shora,
jen moře slz, žádná metafora.

Jídla plný stůl
a přátel čtyři kopy,
nikde ani náznak
nevyhnutelné katastrofy.

Teď chce kopat kolem sebe
a křičet z plných plic:
Zbabělci, vylezte, ukažte se!
A seznal, že z dávných spojenectví
nezbylo už nic.

Marně škemrá,
svět otočil se zády,
peníze jsou v luftě,
už nemá kamarády.
Rozdával fakt štědře,
vodka pro každého,
teď zírá tupě do prázdna
a všude kolem šero.
Falešná přátelství,
na tom svět nestojí,
měl obdiv, měl lásku,
přišel o obojí.

Nepříliš bystrou rybku Dory fascinovaly neobvyklé věci, proto opouštěla bezpečné dno oceánu, aby se podívala, jak to vypadá na hladině. Vždy pak vykládala každému, kdo ji byl ochoten poslouchat déle než pět minut, co za úžasnosti objevila.

„Jůů! To je bžunda!“

Nad hladinou se vznášelo něco oblého a duhového. Cvrnklo ji to do nosu a rozprsklo se v drobné kapičky.

„Mami, koukni, ta bublina letí!“

Dory zahlédla člun s lidskou rodinkou. A nad plavidlem se objevily další bubliny.

„Jak to funguje?“

Plavala blíž, motorový člun zatím nabral rychlost. Bublina praskla... a s ní i ubohá Dory, která už nestačila uhnout.

„Barte, co se děje?“

„Lízo, uhni, u dveří je děda a bude nám chtít zase vyprávět ty svý nudný historky.“

Prostřední dcera se zatvářila pohoršeně a v mžiku si našla vlastní úkryt.

„Homere, děti, je tu dědeček. Pojďte ho přivítat!“

„Marge, teď nemůžu, je Superbowl!“

Marge vytáhla Barta ze skříně, Lízu načapala pod postelí a ukořistila televizní ovladač. Obrazovka zhasla.

„Homere, je to tvůj otec, chovej se slušně.“

Děda Simpson usedl na gauč. „To za mých mladých let jsme věděli, co je slušnost. A když jsme zapomněli, matka vzala větev… a honila nás po předměstí a nikdo se neodvážil... chrr.“

„Krytone, kde je moje podprsenka?“

„Kryťáku, fakt jsi někam neuklidil ten „držák na vycpávky?“

„No, dovol, Dave, já tam přeci mám co dát!“

„Já to tak nemyslel, Chris.“

Sanitární droid těkal umělýma očima ze svého ochránce na slečnu Kochanskou a zpátky. Jistě, uklízel prádlo po vyprání, ale absolutně netušil, kam se ztratila jediná podprsenka nové členky posádky.

„Krytone, tuhle jsi mluvil o těch ducatých věcech, vzpomínáš?“

„Pane, ten křížový výslech přeci není nutný.“

„Jistě, že je! Nemůžete si přece myslet, že tu budu chodit bez…“

Androidova hlava se rozlétla na tisíc částí. Kryton se zprudka posadil. Právě prožil denní můru.

„Matka se jistě mýlí. Svět venku nemůže být tak nelítostný a krutý.“ Dívka s převelice dlouhými vlasy se zasnila. „Víš, Pascale, někdy sním o princi, který by mi ukázal, něco… něco převratného. Chci, aby byl hodný, pozorný, měl by být aspoň trochu hezký, měl by mě umět rozesmát… a…“

Zaslechla šramot, po paměti sáhla po velké pánvi. Když se zvuk ozval podruhé… třiskla s ní narušitele rovnou po hlavě. Skácel se jak zralá slíva.

Pozorně si mladíka v limbu prohlédla. Srdce jí poskočilo radostí. Jenže pak se zdálo, že mrknul. Další Locičina zbrklá reakce ho poslala do říše boha Morfea.

V rohu zanedbané místnosti se majestátně vyjímalo křeslo v poločasu rozpadu. Nešlo určit, zda si ho někdy někdo všímal. Rozmrzelý robot, který musel kvůli své nevymáchané papule zvelebit tohle Bohem zapomenuté místo, předmět prozkoumával. Na boku stálo: SČPUD – Stroj času pro upracované důchodce.
Pak zjistil, že není sám. „Jsem řek, že nic nemám. Mě nezajímá tvůj hlad. Hej, ty zvíře tupý, nejez tu židli!“
Pozdě! Do Diblíka během několika vteřin zahučel celý plesnivý nábytek, před zraky přicházejícího profesora. „Svatá prostoto! Můj stroj času!“
Zavládlo ticho. Pak vrásčitý muž pronesl temně: „Bendere, víš, jak jsem ti zakázal ublížit Diblíkovi? Tak můžeš.“