Moje články

https://sosaci.net/index.php/node/68371

Chvějící se chřípí.

Ponožky v rohu. Roucho vůdce vesnice obtočené kolem nohy židle. Zablácené boty na čerstvě umyté podlaze!

Vševidoucím okem nakoukne do kuchyně.

Nedojedený ramen ve dřezu. S jídelními hůlkami hrál mikádo. Okno dokořán a z něj visí halabala připevněná zástěra. 

Růžovlasá začíná zlostně odfukovat. Ještě zbývá koupelna.

Ucpaný odpad. Špína, kterou ani nedokážu identifikovat! V čem se zas hrabal? Už toho mám dost!

Naruto vykoukne z ložnice. Slyší podupávání, funění a zlověstné zvířecí vrčení. 

„Sakuro? K nám se nastěhovala bábi Tsunade?“

Otevřeným oknem letí velký kufr plný šatstva. Málem trefí jejich senseie mezi oči.

„Vypadni, Naruto! Máš sbaleno!“

Klepání na dveře. „Leonarde! Leonarde! Leonarde!“

„Probůh, Sheldone, já se zrovna koupu!“ ozvalo se zaúpění, které ale narušitele vůbec nevyvedlo z míry. 

„Hodláš mít koitus?“ 

Leonarda polilo horko.

„Cože? Ne! Proč se na tohle ptáš?“

Sheldon hledá vhodná slova. „Amy mi předala krabičku. Je v ní modrá pilulka. Mám ji mít v pohotovosti, až přijde náš, řečeno jejími vlastními slovy, důležitý den.“

„Viagra? Tak to jí asi poradila Penny. Co kdyby sis promluvil s ní?“

„Vidíš, to mě nenapadlo, že tvé rady druhé kategorie mohou být dobré a přínosné.“

Vzdalující se kroky.

„Tak moment! Jak to myslíš rady druhé kategorie?!“

Nešlo to po dobrém ani po zlém. Prakticky neomylný detektiv tápal. Mučili ji, nezazpívala. Chovali se k ní galantně, ani to ji neobměkčilo. Přece se musí podřeknout!

Pak objevil článek na internetu. Lehce opitá žena prý ztrácí zábrany. Možná to není nejlepší způsob získávání informací, ale zřejmě bude ten jediný vhodný. 

A proto teď sedí v baru a křehká blondýnka se opírá o svého zmateného vyvoleného a černovlasý detektiv je zaujatě pozoruje. Teď snad řekne něco kloudného!

„Kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem,“ škytne hvězdička a hledá oporu. „Lighte, já tě tak miluju!“ 

El se zachmuří. Tenhle plán nevyšel. 

Bylo to jedno z těch líných deštivých odpolední, jako stvořené k hraní her.

„Tvůj pekelný kůň mě pozoruje!“

Crowley zaúpěl: „Slovy tvých smrtelníků… je to... interaktivní. Co ti pořád vadí?“

„Dívá se to na mě. A ta tvoje černá horda je určitě nastavená na podvádění!“ vypískl Aziraphael. 

„Dobrá, vezmu si bílé.“

„Ale...,“ zaprotestoval, ale Crowley už obrátil šachovnici. „Takže, protože se změnily strany, jsem znova na řadě.“ Prohodil mezi sebou krále a věž.

„A teďka ten nejpodlejší trik! Taková zbabělá rošáda!“ Anděl už nadskakoval.

„Klídek! Prý to šetří čas. Takže usedni na svou zkostnatělou zadnici, anděli, a začni konečně hrát!“

První světová válka, doba zbytečných omylů. Velitel německých vojsk nemohl uvěřit, že se nechal uvrtat i do té druhé, a navíc se uvolil vycvičit k něčemu platnému poněkud dětinského Itala. 

Přece musí být důvod, proč tohle dělá!

Vyzbrojen nejnovější technikou se jal dokumentovat počínání novopečeného spojence, a zůstával mu nad tím rozum stát!

„Vidíme Itala v jeho přirozeném prostředí. Po siestě, lehce dezorientovaného, hledajícího pochutinu. Návnadu v podobě pizzy máme na talířku, na který vzápětí dopadne… a to dosti rychle… kovová klec. Testované zvířátko spokojeně chroupe, neví, že se ocitlo v pasti. Potvrzuji, že výcvik tohoto jedince je zcela nemožný.“

Dychtivostí rozechvělý a vášní roztoužený Lord Temná helma usedl v tajné komůrce, před sebou sbírku plastových panenek. Podařilo se mu konečně unést princeznu Vespu, a než s ní chlapácky promluví, může se oddávat nevyřčeným touhám. Figurky nechal kdysi vyrobit na zakázku. Teď se ponořil do své zvrácené hry.

„Hlavně, děvče, nepracuj. Tvůj mocný manžel se o tebe postará.“

„Já tě nechci, ale když nad tím přemýšlím…“

Někdo vzal za kliku.

„Plukovníku Sandersi, neříkal jsem, že máte klepat?“

„Lorde Helmo, chce Vás prezident. Nebojte se, neviděl jsem Vaši hru s panenkami.“

Temná helma zhnuseně odfukoval. Ani na vlastní lodi nemá soukromí!

Hlava děravá,

kam jsem to jen dal?

Kéž bych si ten pořádek už udělal!

Hlava děravá,

každoletní boj,

už jsem k tomu dávno měl změnit postoj!

Kdybych neměl v hlavě Pottera,

lamentování bych se vzdal,

v klidu tady tvořit,

jó, to bych si fakt hrozně moc přál!

Hlava děravá,

zas mě trefí šlak,

s lektvarem se mořím 

a nemá to šmak!

Hlava děravá,

nekonečný strach,

kdo z nich mi to zas omlátí o rypák!

Už mi Potter vlez i do snů,

jak bych se ho zbavil rád!

Až je to k nevíře,

Severusi, víš, že 

toho zmetka začínáš mít rád!

Záporáci smrti neutečou. Čte se to samo, i když hlavní hrdinka je krůta. Barevné stránky lákají a jako správný zažraný čtenář hltám příběh i pěkné bišíky. Jenže čas pokročil. Bude lepší zalehnout. 

Zavírám oči… oddechuju… slintám.

Prudké světlo. Spousta zeleně, hudba znějící z dálky. Parčík? Couvám, narazím do něčeho tvrdého.

„Vévodova šílená fena.“ Hlas jako struhadlo. Ostří meče pod krkem, ne před ním. Takhle to nemá být! „Co děláš zrovna tady?“

Korunní princ. Chápu, proč z něj má hlavní hrdinka vítr, mám ho taky. Nikdo mě ale nepřinutí říct: „Já se do vás zamilovala.“ Hups, já to řekla. Jsem krůta!

Ačkoli chtěl Lister zařídit, aby při dalším setkání Rimmer trpěl pěstí vyvolanou zubní poruchou, stejně se pro něj nakonec vydali do hladové červí díry, která holografického člena vcucla na celých 600 let. 

Čekalo je něco úděsného! Běžně neschopný, teď ale všehoschopný Rimmer se krom zeleně snažil i o svůj klon. A když před ním nakonec stanuli, zjistili, že Vládce není jejich Jidáš, ale jen další kopie, navíc dosti vybíravá.

„Přiliš drobná! Příliš široká! A tahle zase příliš úzká! Cožpak tu není žádná vhodná kandidátka na císařskou konkubínu?“

Kocour ten problém rychle rozlouskl. „To není ten náš magor! Má jiný zápach.“

Ani nedokázala spočítat, kolik příšerných nocí už s tím člověkem zažila! Všechny ty jeho samo a souhlásky, nekonečné hodiny opakování nesmyslných vět. Ale Líza poctivě dřela a teď je na dostizích!

Ona, květinářka z ulice, měla nařasené šaty a obří klobouk a vypadala tak šik a nóbl jako dámy v Ascot Gavotte. A profesor Higgins tam stál a šklebil se. Čekal na každé její škobrnutí, aby jí pak připomněl, že krásné šaty z ropuchy princeznu neudělají. 

A ač nesvá, dokázala přesvědčit smetánku, že je jednou z nich, jen doposud neobjevenou. A její ochránce, plukovník Pickering, se dmul pýchou. Dokázala to!

„Halenky, sukně, podprsenky! Samá nová, zbytečná slova,“ durdil se sanitární android. 

Přítomnost slečny Kochanské z jiné dimenze Krytona dopalovala. Musel se přizpůsobovat snad všemu. Měla problémy s jeho zavedenými uklízecími rituály. Nic nebylo dost dobré, dávala to najevo ohrnutým nosem, a ze všeho nejhorší bylo, že i když nebyla registrovaným členem posádky, očekávala, že se bez řečí a hbitě postará o údržbu její garderóby. 

Koš vysušeného prádla byl možná příliš velkým pokušením. Udělat či neudělat? 

„Krytone, já tě viděla! Vysypal jsi MOJE čisté prádlo na špinavou podlahu!“

„Ááále, slečno Kochanská, já nechtěl!“

„Víš co? Přeskočíme další nesmyslnou hádku. Vyžehli to!“

„Sem nevěděl, že ho to tak sebere.“

„Jak by bylo tobě, kdybys ses dozvěděl, že se ve tvém jméně páchaly ty nejhorší zločiny?“ rýpl si Rimmer.

„Co budeme dělat?“

„Navrhuji vrátit se tam, kam se vydal náš pan Ježíš, aby si, dle svých slov, pokazil reputaci.“

„Dobrej nápad, Krytone. Co potom?“

„Zkusíme ho přesvědčit, aby v dobré víře od toho nápadu upustil.“

„Nehoráznost! Napřed mu ukážeš učebnici dějepisu a pak ho budeš přesvědčovat, že to není pravda?“

„Sklapni, Rimmere! Můžem to napravit.“

„Jistě, jako by o to Ježíš stál!“

„Krytone, a když to nevyjde?“

„Pak jste zničil křesťanskou víru, pane!“

Zvídavé pohledy a zlověstné ticho. Princezna Anna z Arendellu je nesvá. Přednedávnem se jí podařilo vrátit ze světa lidí a všichni se vyptávali, jaké to tam je. Teď je ve společnosti své sestry Elsy, Popelky, zrzavé Meridy a věčně ospalé Růženky.

„Už vám víc neřeknu!“

„Nebuď taková! My chceme pohádku!“ povzbuzuje ji Popelka.

„V tom světě… pohádky nejsou.“

„Žádná magie? Kouzelná zvěř? Otrávené předměty?“ Růženka se probrala.

„Ne… jejich kočáry vrčí a funí a kouří se z nich. Velké hranaté bytosti mluví na mnoho lidí najednou. Bylo to… děsivé!“

„Tak dost,“ utne příval otázek Elsa, „jsme rádi, že jsi zpátky!“

Usedám k pracovnímu stolu. Držím v rukou osud celé země. Tarotové karty jsou věrným pomocníkem.

Sedm otrávených pohárů – Zkaženost – Mnoho rozhodnutí bude kalkul. Staví se vzdušné zámky, veřejnost se opíjí rohlíkem. Iluze neprohlédneme snadno. Bude mnoho oklamaných falešnými proroky. 

Prchlivá, impulzivní princezna mečů – Konflikty z malicherností a neuvážených slov. Nepůjde o dobu spolupráce, ale čas plný obviňování a sporů. Lidé přestanou brát ohledy na druhé. 

Čtyři meče vedoucí ke smíru – Příměří – Po období bojů se situace zklidní. Lidé najdou ztracenou rovnováhu. Vztahy se obnoví, bude možné znovu vést dialog.

Čekají nás nelehké časy. Je třeba se na ně řádně připravit.

„Proslov! Dej ňáký kecy!“

Zatracená Meadra! To mý vyprávění se jí tak líbilo, že sehnala publikum. A dřepí v první řadě!

Shinigami s hlavou jako dobře rostlý meloun zašvitořila: „Ryuuku! Jak to ten tvůj člověk udělal, že na něj nepřišli?“ 

„Hele, smrtelníci jsou divný. Hledáš moc, najdou tě. Něco podceníš, prokecneš se. Můj člověk mluvil fakt málo. Kdyby dělal, že ho to nezajímá, taky ho najdou brzo. Běhá tu vrah a toho to nezajímá… jó, to je podezřelý. Dělal to chytře…  celou dobu honil sám sebe. Geniální, jak všechny oblbnul! Děsná sranda. Si to taky zkuste.“ 

A mně dejte pokoj!

Doufal v apríl, když miláček přijel v růžové Škodovce. Teď teprve na ně budou všichni pokřikovat, že jsou přihřátý!

„Šlohnul jsi káru Barbie?“

„Nebrlblej. Dáme si spanilou jízdu.“

Přemýšlel, co musel vypít, aby ho napadlo přebarvit sestřino auto pravo-blondýnkovskou barvou. 

A vůbec nečekal, že se z růžové herky pokusí vyždímat maximum.

„Hošku, hošku, brzdi trošku! Nechci umřít na rozpálenym asfaltu!“

„Jenom jsme se trochu provětrali.“

„Jsem nevěděl, že chodím s pirátem silnic.“

Ještě doutnal, když zastavili před domem. 

„Můžu dál?“

„Hošku, hošku, brzdi trošku. Jsem málem vypustil duši a ty myslíš, že něco bude? Tak to si nech zajít chuť!“

Padej! Mezi nás nikdy patřit nebudeš! 

Vzpomínala, že padala. Propadala se studem, propadala beznaději a přestávala se snažit někam zapadnout. 

A pády se s ní táhly. Měla pocit, že je rozbitá, smůla se jí lepí na paty a nikdy to nebude jinak. 

A když přiletěla první vlaštovka, propadla pocitu, že je to podvod, že na ni okolí srdečnost jen hraje a jí se přece nemůže v práci dařit. A když si uvědomila, že je to skutečnost, přišel mnohem horší pád. 

A nebyl to pověstný zlatý padák, i když ten její zabalilo vedení do hezké obálky. Další pád, až na dno. 

V říši šedi je nuda k padnutí. Třeba by mohl zase od Starýho vyžebrat zápisník a…

„Ryuuku? Máš čas?“

Otočil se po hlase. Meadra, shinigami - trochu přerostlá ještěrka, trochu dinosaurus s obří hlavou, proslula tím, že obchodovala s jablky z lidského světa. Vědělo se, že uplatila náčelníka, aby jí dal další zápisník. 

„Dej jabko a já si ho udělám.“ 

„Hele, řekni… proč měl tvůj člověk zápisník tak dlouho?“

„Nó… jak bych to… on chtěl lepší svět, bez zločinců. Ale zabil těch vrahů tolik, že mu vlastně říkali, že je taky vrah. Lidi tomu říkají paradox.“

Nadšeně zatleskala. Pobavila se dostatečně. 

Abahačiho bílý bratr Ranger skřípal zuby. Apačovo bláznivé dvojče, Vinetač, si vymínilo, že než se pustí do nějakého výcviku, chce dva dny relaxu.

Abahači je měkkejš. Na tyhle pitomosti nemáme čas!

Ranger s nelibostí pozoroval chlapíka v růžové provozujícího jakýsi neznámý rituál. Sepjaté ruce, stoj vzpřímený, chodidla u sebe. A vyšpulená zadnice směrem ke Slunci tak, že být to groteska, vtisklo by mu žhavý polibek rovnou na hýždě. Vedro k padnutí a on se protahuje jak lasička. 

„Abahači, co to ten tvůj bratr vyvádí?“

„Raduje se, že se ráno probudil.“

„Jestli s těma šaškárnama nepřestane, tak už se zítra neprobudí.“ 

Bráchu jsem vždycky obdivoval. Dokázal si stát za svým, i když ho lidi nesnášeli. Vytvořil jsem si rituál, kterým jsem ho spolehlivě dováděl k šílenství. 

Čas od času jsem vlezl do jeho svatyně. Hrál na počítači, někdy visel hlavou dolů z postele, ale vždycky mě počastoval stejnými hřejivými slovy.

„Koukej vypadnout!“

Teď se chystám vkročit do jeho pokoje znovu. I když varovná cedule tam stále visí, něco je jinak. Brácha nikdy nedbal cizí rady. Před rokem se nepřipoutal a nevybral zatáčku. Marně čekám na ta slova, už nikdy mi je neřekne. Jen osamělé vrznutí dveří a vzpomínky hluboko v srdci. 

Arthur cítil ve vzduchu katastrofu. 

„Co že jdeš dělat?“

„Seveřani mě pozvali do klubu.“ Amerika vytáhl červenočernou kartičku s kozlí hlavou. 

„Hm, metal. A ty víš, co to je? Posloucháš country!“

„No, říkali, že se na mě těší!“

Ještě notnou chvíli ho Angličan odrazoval, než nakonec rezignoval: „Tak si tam teda jdi, ale pak se nediv!“

Úderem desáté se rozletěly dveře, do nich vkročil usměvavý kovboj. Zadíval se po přítomných, poznal jen dva. Berwalda s černým křivákem, rukavicemi a kovovými cvočky. A Tina, toho nevinného chlapečka, s tričkem s obráceným pentagramem a potrhanými rukávy.

„Vítej mezi námi, náš kovbojský příteli!“

„Vilmo, co bude k jídlu?“ Svérázný policista Pepa Novák i letos prohrál boj s kaprem, který se (ne)spokojeně rochnil ve vaně.

„Si vem, co chceš. Jdu s dětma k babičce.“

„Má čočku vod včera, blé!“

„Pepane, ne, že tohle babičce řekneš!“

Pubertální dcera a zvídavý syn rozbalují dárky. „Jůů, tati, vopravdickej reprák!“

„Pepo, odkud to máš?“

„Ále, kámoš to vzal ze skladu důkazů.“

„A nemusíš to vrátit?“

„Mami, tys mi zabalila bombarďáky, do kterejch se už nevejdeš?“

„Když s mámou nechceš na nákupy, tak Ježíšek nevěděl, no.“

„To nedávam. Mizim. Čau!“

Tiše a ochotně purpura na plotně voní, stále voní…

Vejde nervózní Angličan, rezervovaný Japonec, věčně nespokojený Rakušan, dětsky šťastný Američan a Egypťan do pyramidy. To není začátek vtipu, to se jen Gupta, Egypt, uvolil dělat dnešního průvodce. 

„Tady nemůžeš fotit! Je to hřbitov.“ Arthur měl pocit, že jeho existence je založena na tahání mladšího sourozence z malérů.

„Alfréde, je to hrobka.“ Kiku protočil oči. 

„Faraóny pohřbívali v pyramidách, to nevíš?“ smočil si Rakousko.

„Á, pyramida! Umřem tady!“

„Neřek jsem ti, abys nekoukal na Asterixe a Obelixe? Klid, sečtěme se!“

Průvodce chyběl, právě na ně vybafl z tajných dveří. Alfréd se skácel na zem.

„Turecko má pravdu. Amíci nic nevydrží!“ 

Na scénu přichází postava v černém plášti. Pohrdlivě shlíží na křížek na kamenné dlažbě. Dala někdy tomu všemoudrému hlasu záminku myslet si, že je nesvéprávná? Druhý muž poslušně stojí na značce. Vždycky plní příkazy shůry bez reptání. 

Snape s povzdechem namíří hůlku. 

„Severusi.“

Nad ředitelem zablikala bílá cedule. Kňouravěji! Albus přidává na zoufalosti. Vrátím se za půl hodiny.

„Nemusel bys tam stát tak toporně, Severusi.“

Snape vrčí. Dneska spolu nacvičují potřetí. Vší silou do Brumbála strčí, přepadne přes okraj. „Nezapomeň dnes zemřít,“ ucedí ledově. Sleduje, jak se Brumbálovo tělo skládá zas dohromady. Cedule zlostně bliká. Tu scénu budu muset přepsat! 

Dave Lister, brnkálista, hudební břídil a kytarový kakofonista. Arnold Rimmer, jenž se nikdy na žádný nástroj hrát neučil, už kolikrát v duchu i navenek úpěl nad nelibými zvuky, jež se nesly jejich společnou ubikací. Už zase ladí tu ďábelskou věc! Kdybych s tím tak mohl něco udělat… Třeba uplatit robíky, aby ten mučící nástroj schovali někam hluboko do toho haraburdí na palubě D! Těžké je být hologramem, nemůžete na nic sahat! Hollyho rozdurdil tak, že mu nezapůjčí ani ta nejmenší sluchátka! Ale když kytara zmizí, ustojí Listerovo nemelodické kňourání? Připadal si jako Hamlet. Vzít či nevzít? To je ta otázka!

Stres. Spousta stresu. Proč to nikdo neudělá za mě? Prášek pomůže, abych zas fungovala. Jen malá krizovka, to zvládneš.

Chtěla něco jednoduchého. Buřty na pivu? Snadné, pokrájet cibuli, nakrojit uzeninu, podlít pivem a strčit do trouby. Co by se mohlo stát? Nechystá se přece obsluhovat vysokozdvižný vozík nebo tak něco.

„Umej mě pořádně, nechci žádný smetí!“

S výkřikem upustila cibulku do dřezu.

„Hej! Můj brácha nemůže bejt na hlavu!“

Kdo to mluví? Jsem tu jen já a cibule!

Hlasy byly stále vtíravější, drzejší. Už se to nedalo vydržet. Vyměnila nůž za sekáček.

„Chcípni! Chcípni! Chcípni!“

„Ehm, zlato… děláš cibulovou… pomazánku?“

Nebyla ráda. Dexter by byl úplně obyčejný třináctiletý kluk, kdyby se u něj neprojevovala typická démonická škodolibost.

„Slíbil jsem, že ti pomůžu se Sandersovejma. Máš štěstí. Dneska se tu sejdou děti ze sousedství a… jo, řeknu ti to. Před dvěma hodinama se tu mihnul velikonoční zajíček, poschovával po zahradě vajíčka. Vidíš ty děti? Jdou je hledat. Je to veliká pochoutka.“

Elietta zpanikařila. Všechny ty posměšky o tom, že ji vytrousil velikonoční zajíc, mohla to být pravda? Pak to znamená, že se tyhle příšerné děti chystají pozřít její budoucí sourozence. Pustila se do honu na vejce! Musí jich zachránit co nejvíc!

„Ha, Indián!“

„Servus!“

Bílý lovec Ranger si už na zdravící rituál zvykl. Co uzavřel s náčelníkem Abahačim pokrevní bratrství, šel z jednoho maléru do druhého. Ten Indián měl v týpí tolik kostlivců, že lepší dalšího nevytahovat. A nejhorší bylo, když se k informaci o skrytém pokladu dostal zloduch Santa Maria.

„Mám dvojče.“

Přiznání za všechny prachy. Abahači si navykl všechno dělit, mapu pokladu rovnou na čtyři díly. Jeden měl, další dostal jeho máklý bratr Vinnetač.

Naprostý indiánský zelenáč! Jízda na koni, střelba, plížení, nic mu to neříkalo. Všude růžová a divně ženský odér. Ranger si už v duchu kopal hrob.

„Těším se, až budu mít za sebou opravdový souboj!“

„Ty teda určitě! Hele, proč mám pocit, že bloudíme?“

Dva mladí shinigami, nováčci na akademii, si nebyli úplně jistí, zda jdou k bráně.

„Kolem tohohle křoví jsme už šli?“

„Nezdá se ti, že se nějak divně vlní?“

Z křoví se vyhrnuly dvě silné tlapy, odhodily obě shinigamská „mláďátka“. Měli štěstí, že je dobře ukrytý hollow nezabil. To si říkali i dva vyšší důstojníci, kteří je našli, když se přízrak odpotácel hledat novou, chutnější oběť.

„Tak se mi zdá, Renji, že nám tu řádí škodná.“

„Máš pravdu, Hisagi. Pojďme toho bastarda najít!“

Sen končí probuzením nebo smrtí.

Janice Kellawayová byla jak v Jiříkově vidění. Před chvilkou postel, teď viděla fantastický lunapark. Pár atrakcí oběhla a momentálně po ní házel očkem snědý chlapík.

„Líbí se ti tady?“

„Jako jo, bezva cukrová vata.“

„A naše kolo štěstí jsi zkoušela? Vypadne kulička a možná ti změní osud.“

Šla do toho. Červená stužka.

„Kotě, ty máš kliku! Natočíme s tebou kraťas! Támhle je Frankie, náš kameraman. Svěř se mu do rukou a nebudeš litovat!“

Noc plná zázraků, to si Janice myslela. Snová pohádka, ale ve skutečnosti… náměsíčnost, plato s léky a pak už jen černočerná tma.

„Pánové, na této vesmírné lodi je něco nevídaného! Líheň dětí!“

„My tomu říkávali školka, Kryťáku.“

Uklízecí droid zdvihl cosi zaprášeného. „Metodická příručka, zdá se. Doty Arismy, Svědectví o nemoci šílených dětí. Poslouchejte! Šílené dítě má v očích běs. Číhává mezi dveřmi a lační po čemkoli na vašem talíři. Nebo tady… Otcové si stěžují na srdceryvné kvílení malých meluzín. Berou do ruky hrací princeznu a vrhají se do bojů…“

Rimmer podotkl, že to slizké na obalu bude žvýkačka. Stačilo zlehka seškrábnout.

„Pánové, odpusťte! Celou dobu vám čtu zastaralé vtipy. Jsem ták neskutečný volodroid!“

„Žádný strachy, Krytone! S věkem to prej mizí.“

Vydechl úlevou. Musel uznat, že se otcovy reakce bál až moc.

„Scorpiusi Hyperione Malfoyi, tvůj děd nejspíš vyletí z kůže, až to zjistí, ale pokud jsi nepřivedl nějakého mudlu, tak s maminkou nemáme nic proti tvému soužití s mužem.“

„Je to dobrý kouzelník, tati, a párkrát mi dokonce zachránil život! Albusi, nestůj tam v tom rohu!“

Malfoy starší si kriticky prohlédl příchozího. Tmavé vlasy, zelené oči, stejný škleb.

„Potter?“

Jak jeho syn mohl? Mezi Potterovými a Malfoyovými byla vždycky zlá krev. Ten kluk to neví?

„Přivedl jsi sem Pottera?“

„Tati, chodí se mnou do Zmijozelu!“

„Pak je to v pořádku.“

„Už nebudu ustupovat, Malfoyi! Teď poznáš skutečnou bolest!“

„Pche, to chci vidět, jak se náš ufňukanej malej Pottřík pochlapí!“

„To máš za to! Škrábej se!“

--------------------------------

Ron se podíval na zmatenou Hermionu. „Vážně vytuhl tady, v nebelvírské společence?“ otázala se nejistě.

Zrzek dusil smích. Harry v polospánku máchal rukou před sebou, jako by rozháněl vlnky ve vaně a přitom mumlal: „Imperio… Malfoyi… škrábej se… úplně… všude…“

Ron se poškrábal na hlavě. „Hele, to je ta kletba, co se nepromíjí, ne? Moody to říkal. Ale když proklíná bez hůlky, tak se to nepočítá, ne?“

„Nevím, Rone. Ale radši mu to nebudeme říkat.“

Kristina Kochanská se na palubě vesmírné kocábky zabydlovala nerada. Spojení s mateřskou dimenzí se přerušilo a ona byla nucena trávit čas po boku líného váguse, divné kočkovité šelmy a uklízecího androida. Ten jí dělal starosti, hlavně jeho nezvyklá ubikace.

„Krytone, je tu tolik věcí. Napadlo tě, že bys něco vyhodil?“

„Slečno Kochanská, jste tak neznalá. Víte, co se říká… pro někoho odpad, pro jiného poklad. Třeba tyhle svorky… drží jako židovská víra. Používám je místo kolíčků na prádlo. Nebo prázdné kelímky. Až budou problémy s vnitřní komunikační sítí, můžeme je využít jako provizorní telefon.“

„Krytone, ty máš opravdu velký problém.“

Jak to u spolubydlících a kamarádů bývá, Bender a Fry měli své každodenní rituály, a jedním z nich bylo sledování robotího nekonečného seriálu.

„Fryi, honem, začínaj Velmi křehký obvody!“

„Hele, Bendere, Leela říkala, že bych se měl víc zajímat o lidi než roboty,“ namítl Fry opatrně.

„Pche, ta ví kulový! Dělej, Calculon se chystá něco říct!“

Fry využil vhodné chvilky, aby si z lednice donesl pivo. Když se vracel, shledal, že si robot odmontoval kovovou botu a vší silou jí mrštil po nejúžasnějším lidském vynálezu – televizi.

„Bendere! Budem muset kupovat novou!“

„Ty toho naděláš, dyť přes tu prasklinu je vidět.“

Buřič: Prý jsi nejlepší student na univerzitě.
Neo: To se o mně tvrdí?
Buřič: Popravdě, tvrdíš to o sobě sám.
Neo: Hele, řekni, to tě baví takhle rejpat do lidí?
Buřič: Ano, rád zkoumám neznámé identity.
Neo: Tak to mi své pravé jméno asi neprozradíš, co? Zapsal bych si ho do svého černého sešítku.
Buřič: Zklamu tě, ale mé jméno zůstane skryté. Nikdy ho neuhodneš.
Neo: To se ještě uvidí. Nepodceňuj mě, provokatére.
Buřič: I kdybys byl členem japonské policie, nikdy na to nepřijdeš. Tím jsem si zcela jistý.
Neo: Pche! Nikdy neříkej nikdy! Ještě jsem neřekl poslední slovo, Buřiči!

„Bratře, říkám, že nejsi pravý Ásgarďan, když nepiješ medovinu.“

Loki, bůh zrady, se zadíval na pána blesků dost znechuceně.

„Jenom jsem namítl, že se mi z rohu špatně pije. A všichni se smáli. Hlavně Baldr.“

Thor se uchechtl: „A za to jsi našeho sourozence málem zabil?“

A příště se mi to povede.

Loki zapředl: „Už jsi přemýšlel nad tím, jaké bude tvé první rozhodnutí jako vládce? Otec je stará fosílie. Dost hloupý nápad, vyměnit moudrost za oko.“

Vzápětí bolestivě vyjekl, jak ho Ódin zatáhl za obě uši naráz. „Jsem napůl slepý, ale uši slouží dobře. Tak pozor na pusu, synáčku!“

„Roberte, chci vizi, chci jedinečnost! Pryč s konvencemi! Chci, aby to dýchalo!“

„To jako jo, rejžo, ale nebudou lidi zklamaný, když v názvu bude Prodaná nevěsta, ale na pódiu se zjeví prodanej ženich?“

„Mlč, mlč, vypouštíš tu negativní vlny! Jistěže diváci budou zaskočeni, ale o to přece jde! Šokovat! Přijít s něčím unikátním! Milane, drahoušku, máme už libreto?“

Scénárista hbitě přiskočí s deskami. „Chtěl jste, aby se to co nejvíc podobalo originálu, rejžo, takže třeba tenhle kousek… Znám jednoho cápka, ten má dukáty, má dukáty. A na střechu, a na střechu dostane od táááty.“

„Perfektní! Úchvatné! Jen ať publikum pláče!“

Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Já, velký čaroděj Magnifico, král říše Rosas, kterou jsem vybudoval těmahle dvěma rukama, jsem bezmezně věřil v lidskou soudnost. Dělal jsem všechno pro ně. Přijímal jsem turisty, plnil přání, dával šanci mladým. A za to jsem vězněm vlastní čarodějné hole.

Víte, kouzlení má své meze. Nemůžete splnit přání všem, zbláznili byste se! Tolik energie a úsilí! Ale ta holka to nechápala, viděla jen kupu nesplněného, musela zničit všechno. Jako by na pískovišti bořila bábovičky. Nezapomeňte! Lidé budou chtít stále víc, a jednoho dne kopnou, protože nedostanou, co chtěli. I bezmeznost má svou mez.