Moje články

Řazení je čistě, jak jsem je našla v oblíbených drabblatech:

KattyV a její Hovory K - úplně všechno, skvělé, úžasné, miluju Karla!

Aries a její Liškomág Evžen - četla jedním dechem, skvělý budování atmosféry!

Aplír a Výtvarné umění v jejím podání, například Zásek

mila_jj a Věda ve sto slovech v jejím podání, například Ani tahovou zkoušku nejde mít na háku

wandrika a její Kaktusári

Regi a její Hagridova cesta TAM... ale jak zpátky? Tu jsem si opravdu užívala, a ten závěr! Výborné.

kytka a její skvělá Selská jízda

Tora a její Strážci rozhraní Moc se mi líbí styl vyprávění.

Faob a jeho úžasná drabblata vyznačující se jinotaji v jinotajích jiných jinotajů :) Třeba Příliš mnoho sprchy

Hidden_lemur a její strašně vtipná drabblata s Kubou, třeba tohle: Nekup to

Druhá část mého výběru se týká autorů, které jsem objevila díky květnovým výběrům ostatních autorů. Ještě je nemám kompletně přečtené, ale už teď vím, že si je moc ráda dočtu :)
Arenga a její Čajový cyklus
Chrudoš Brkoslav Štýřický a jeho Šoustek-Šuk-Tydlitát
Linkový stykač a jeho
Ze života pražského tramvajáka
Tess a její
Království ostrovů
Terda a její
Skřivánek

Moje první vzpomínka patří špinavému sněhu smísenému s rozmoklým blátem, který se lepil na velká gumová kola mého "sporťáku", když se mnou maminka vyrazila rozestavěným letňanským sídlištěm přes spoustu prken překlenujících díry v chodníku do úterní fronty u místního řezníka.

Samozřejmě jsem tehdy nemohla vědět, že je úterý, že ta mokrá špinavá hmota na kolečkách mého kočárku je sníh, ani to, že maminka chodí pro maso právě v úterý proto, že jindy by v řeznictví nesehnala nic, snad kromě sádla a nějakých konzerv.

Seděla jsem v kočárku a koukala na lidi, na jiné mámy s dětmi, které se jich držely za ruku, a s velkými kostkovanými nákupními taškami trpělivě čekající ve frontě s nadějí, že na ně ještě zbyde nějaký ucházející kousek masa. Koukala jsem na obrovské jeřáby tyčící se nad rozestavěnými paneláky, na drátěné ploty a plechové ohrady, na rozježděný sníh a bláto na betonových panelech položených provizorně na zem jako náhražka chodníku.

Když jsem byla větší a stěhovali jsme se s rodiči z Letňan na Břevnov, tahle betonová náhražka cesty do našeho řeznictví tam ještě byla. I ten jeřáb.

"Brácha, pojď se podívat. Dole ve sklepě je tóčo!," volá Kája na Adama.

"Jak šel včera Vomáčka ze Sparty, zapomněl zamknout vchod a co myslíš? Vlez nám sem vožralej fotbalovej fanoušek, co taky táhnul z derby, vydělal se ve sklepě před Ptáčkovic kójí a pak tam usnul. Našla ho Vozábalová, když ráno šmejdila po baráku a všimla si, že dole pod schodama se válí cizí chlap, zaháknutej mezi futrama. Letěla hned pro Štefkovy a ti se teď hádaj, kdo půjde pro esenbáky a kdo po tom chlapovi uklidí to, no víš co..."

"Uklízet to bude samozřejmě Štefka...," zasměje se Adam.

“Vozábalová s Petráškovou se poštěkaly na mandlu.” Kája se škodolibě culí.

“Nejdřív Vozábalová Petráškovou sjela, že na mandlu ve středu nemá co dělat, když má podle rozpisu pátky, a taky, že zase nedali devátýho do voken vlaječky! Petrášková na Vozábalovou řvala, že se snad ještě v tomhle zasraným (hele, fakt to řekla!) baráku má právo jednou vyměnit na rozpise s Kloučkovou, anžto ta dneska nemůže, a že s vlaječkama jí Vozábalová s domovníkem taky můžou políbit záda, protože v šestým patře se ty blbý vlaječky vyvěšujou leda pro vrabce. ....No a pak mandlovaly.”

Adam protočí oči. “Tenhle barák je cvokhaus.”

"Dneska do třídy vlítnul ředitel, kvůli tý Novákově přestřelce s ruštinářkou," hlásí Adam.

"Prej, co k tomu jako třída můžeme říct?
Mlčeli jsme.

A on zas, jestli si taky, jako Novák, myslíme, že je vhodný vysmívat se našim osvoboditelům?
Furt jsme mlčeli.

Jetli prej je mezi náma další, komu nevyhovuje výzdoba naší školy?
Pořád jsme mlčeli.

Ředitel byl vzteky rudej jak ten krepák a řval na nás, jestli jsme hluchý nebo si sedíme na uších?
Dál jsme kolektivně mlčeli."

"Nakonec prohlásil, že tohle bude mít následky pro celou třídu, řekl učitelce, že může pokračovat ve výkladu, prásknul dveřma a odešel."

"Brácha, pocem, mám čtvrtou!", volá Kája. Klečí u starého rádia Telefunken. "Máma říká, že je rozbitý a ono přitom krásně hraje. Koukej," Kája opatrně ladí frekvenci. Rádio nejdřív jen monotónně šumí, pak se zvuk začne měnit a nakonec se z rádia ozve hudba.

"Blé, dechovka," ohrne nos Adam. "To je stanice Hvězda," poučí ho Kája a dál ladí frekvence, "...tady je Vltava," z rádia se ozve vážná hudba, "tady Praha... a tady někde je ta čtvrtá, co nevím, co je," Kája dál točí čudlíkem, "tu tam necháme, jo?"

"Vysílá Svobodná Evropa," ozve se z rádia.

"Ty vole, brácha! Ztlum to!"

"Kájo? Máma říkala, že máme najít desky Broučků a odnýst je paní Kloučkový do šestýho pro její dvojčata. Tak jsem je našel a hádej co? Jedna deska chybí! Nevíš o tom náhodou něco?," Adam podezřívavě pozoruje Káju.

Kája provinile sklopí oči "já... já jsem tu desku asi někam schoval..."

"Jak schoval? A proč?," diví se Adam.

"Já nevím, asi jen tak. A vůbec! Jsou to moje desky!," mračí se Kája.

"Brácha! Nekecej a vybal pravdu!," rezolutně požaduje Adam

"Ona tam byla strašně zlá žluna, co chtěla Broučka klofnout...," pípne Kája.

"Ty jseš ťunťa, tak pojď, půjdem hledat," usměje se Adam.

"Kamilka se dneska smála Tamaře, že má divný šaty. Že prej jsou příšerně nemoderní a že takovou nařasenou sukni nosila její máma, když byla malá. Tamara se nafoukla, řekla Kamilce, že je úplně pitomá, že náhodou tyhle šaty jí ušila babička a že je šila podle Burdy, jestli teda má Kamilka tušení, co to Burda je. A Kamilka jí řekla, že samozřejmě má tušení, co to Burda je a že babička má zřejmě hodně starý číslo...," kulí Kája oči.
"No a? Co valíš bulvy? Holky tohle strašně řešej," směje se Adam.
"Ale na tý sukni žádný řasy nebyly!," oznámí Kája.

“Novák má ve škole příšernej průser,” oznamuje Adam.
“Co proved?,” ptá se Kája.

“Dělal si srandu z výzdoby školy ke Dni osvobození a oslavnejch nápisů. Začal je různě předělávat, jako “se Sovětským svazem přišla bída na zem”, a tak. Jenže to zaslechla ruštinářka a dostala hysterák, že si dělá srandu z národa, který nás osvobodil od fašistickýho jha! Je prej naší povinností vyjadřovat za to navždy nehynoucí vděk!

No, a von se jí zeptal, co by se jako stalo, kdybychom jeden květen nevobalili celou školu do rudýho krepáku, jestli by nám to přijely zase vysvětlit jejich tanky jako v 68.”

“Ty bláho, brácha! Dneska jsem na schodech potkal Zuzanu z pátýho,” hlásí Adam.

“Von zase nejezdí výtah?” Ptá se Kája.

“Nejezdí, potkali jsme se v zatáčce u Vozábalový. Mimochodem, to byla Zuzanina velká smůla, že ten výtah nejezdí, protože to by se jí jinak nestalo, co se jí stalo!”

“Co se jí stalo?” Kája vypadá zaujatě…

“No, vydala se na špacír voháknutá věcma svý mámy. Měla máminu koženkovou sukni a lodičky na vysokým podpatku. Jenže v nich neumí chodit ani normálně, natož dolů po schodech, žejo. Už to vypadalo, že to dá, ale nakonec se rozplácla u Štefkovejch na rohožce."

Je běžné, že nekompromisní formulace postojů, zastávaných autorem této polemiky bude nepochybně společnost rozdělovat na jeho fanatické zastánce i odpůrce. Ostrý nesouhlas se v dané společnosti dá prakticky bez jakékoliv pochybnosti očekávat od lidí zasažených ideologií environmentalismu a ekologismu, či dalšími -ismy.

Zároveň je nutno důrazně připomenout, že tito vpravdě ekoteroristé naprosto opomíjejí výsledky soustavné práce autora této polemiky, týdny důkladného studia, tvorby poznámkového aparátu i barevně odlišených nesouhlasných vlnovek. Naproti tomu stavějí argumentaci, která se ukazuje nekonečně falešnou a prázdnou.

Uvědomme si konečně, že kmen lípy zabírá na našem dvoře příliš mnoho místa, kde bych mohl parkovat svůj vůz!

“Adame, co to znamená, když je tady napsaný, že se babička postila?,” Kája otráveně zvedne hlavu od povinné četby.

“Jako že nic nejedla. Je to stejný, jako když my na Štědrý den taky nic nejíme.”

“Jo aha, abychom viděli zlatý prasátko! … Tak to jsem stejně nikdy neviděl. Akorát jednou, když jsme se o Štědrým večeru koukali z okna, jsem viděl pana Vomáčku, jak se potácí domů z hospody. Málem nevybral zatáčku z ulice do našeho dvora a skončil v těch keříčkách, kam kdysi chodila kadit kočka paní Nováčkový, když ještě žila. Teda paní Nováčková. Teda vlastně i ta kočka. Pamatuješ?”

"Brácha! Vozábalová na dvoře seřvala domovníka! On jí totiž nechal popelářema odvézt nějakej verk. Řvala, že to tak nenechá, že si na něj ještě došlápne, co jí má co vyhazovat věci. On na ní taky řval, že když něco nechá u popelnic, nemůže čekat, že se to nevyhodí. A vona zas, že to nenechala U popelnic, ale že si to jen položila NA popelnici a že to přece neznamená, že to chtěla vyhodit! A von si klepal na čelo a říkal, že je Vozábalová světovej unikát s takovou logikou hopacího koně a absencí rozumu, že by to snad zasloužilo patentovat."

"Bedřiška z naší třídy říkala, že u její tety na Kampě jsou strašidla! Mají tam prej vodníka a nějaký divný světýlka a taky v domech vládnou tajemný síly, takže třeba teta někdy slyší, že někdo chodí po půdě, ačkoliv tam nikdo ve skutečnosti nechodí. A Bedřiška to prej taky slyšela!

Taky říkala, že některý ty síly jsou temný - třeba ten vodník, ale některý jsou světlý a lidem pomáhaj! Achjo, ta se má, že má tetu z Kampy...," vzdychá Kája.

"My tu taky máme strašidelnej barák ovládanej skrytejma temnejma silama! Dole pod kopcem - říká se mu sovětský velvyslanectví," rozchechtá se Adam.

Hele, brácha, víš, jak jsi říkal, že je každej domovník agent?” Kája zamyšleně kouká na Adama. “Je možný, že by Štefka moh bejt dvojitej? Já ho totiž dneska viděl, jak něco kutá za popelnicema, chvíli kutal a pak se odkrad' pryč na ulici. Bylo to celý hrozně podezřelý, podle mě tam má skrýš a v ní schovává nějaký špionážský věci!”

“Brácha, jseš truhlík a moc žereš majora Zemana. Štefka není žádnej Hradec, jenom mu Štefková zakazuje hulit, tak si schovává krabičku na dvoře a když se mu povede na chvíli zmizet z dohledu tý svý megery, chodí hulit za roh.”

“Kamilka mi řekla, že hned jak budu velkej, musím si udělat řidičák, ale na auto, ne na nějakou pitomou babetu, protože vona na pitomý babetě jezdit nebude. A taky si hned musím koupit auto. Ale žigulíka, protože v embéčku se jí dělá špatně. A taky prej musím mít chatu, ale někde blízko, u Prahy, abysme se tam netrmáceli tím žigulíkem dvě hodiny, a musí tam být elekřina a normální záchod, protože kadibudky nesnáší! Jinak si mě prej nevezme,” mračí se Kája.
“No ty bláho, cos jí na to řek’?,” ptá se Adam
“Že se stejně ženit nechci,” pokrčí rameny Kája.

“Kájo, pamatuješ, jak nám děda vyprávěl o posledních dnech války?,” ptá se Adam.
“Nepamatuju.”
“... vyprávěl, jak ho máma poslala pro mlíko. Když se vracel, kopal na cestě do kamínků a hrál jako fotbal. Jenže pak chtěl nakopnout nějakej větší šutrák, svezla se mu noha, podvrknul si kotník a praštil sebou o zem. Bandaska mu vylítla z ruky, mlíko pro celou rodinu se rozstříklo všude kolem. Přesně v tu chvíli dopadla kousek od tý cesty první bomba a začal nálet.”
…
“Si říkám, že nebejt toho jednoho šutru, co kvůli němu ležel děda bezpečně na zemi … tak jsme tady, brácha, dneska nebyli….”

Soudruzi!
Delší dobu pozoruji úpadek naší mládeže. Několikrát jsem již přistihla omladinu ze sousedství, kterak se poflakuje u nás na dvoře u popelnic, kouří, hraje na kytaru a zpívá protisocialistické písně různých protisocialistických živlů.

Místo aby plnila své socialistické závazky na brigádách SSM!!!

S politováním konstatuji, že domovní důvěrník Štefka nedostává svým povinnostem a mládež dostatečně neumravňuje! Dokonce dopustil krádež Babetty soudruha Vodičky!!

Takto si práci domovního důvěrníka opravdu nepředstavuji!!!

Vzhledem k této neutěšené situaci jsem připravena zavázati se dobrovolně službě vlasti jako vaše spolupracovnice a plnit všechny úkoly, které mi budou uloženy!

Míru zdar!
Se soudružským pozdravem Jaroslava Vozábalová

Jsem naštvanej!,” Kája mrskne školní taškou do kouta.

“Tak jo, brácha, svěř se tetě Sally,” mrkne na Káju pobaveně Adam.

“Kravajzna Šašková! Včera mě při češtině nachytala, jak si pod lavicí čtu Čtyřlístek, zabavila ho a prej že mi ho vrátí, když se na dnešek naučím a před celou třídou odrecituju pitomou básničku o pitomý holubici pitomýho míru!
.... já se tu blbou básničku fakt naučil, a vona mě dneska vůbec nevyvolala a Čtyřlístek mi nevrátila!
Prej, že na mě zapomněla a že teda tu básničku řeknu příští týden! Jakým právem?
Teď si tu debilitu musím pamatovat až do příští středy!”

“Někdo sebral mladýmu Vodičkovi Babettu! Včera ji zaparkoval u popelnic a ráno byla fuč!,” hlásí Adam.

“Jestli von ji nesebral někdo od Štefkovejch, babi říkala, že se u nich slejzá pěkná sebranka….,” dumá Kája.

“To jo, ale tihle motorky nekradou. Mladej Štefka je u tajnejch, slejzá se u nich celá Kachlikárna. A starej Štefka jako domovní důvěrník podává pravidelně raport o všem, co se v okolí šustne,” vysvětluje Adam.

“Páni, von je starej Štefka agent?

“Každej domovník je agent.”

“Jo? To by teda měl vědět, co se včera šustalo kolem tý Babetty, jinak je jako agent úplně naprd!,” uzavře Kája.

“Kluci! Večeři máte na plotně, brzo do postele a buďte hodní. Adame, máš to tady na starost. Tak, a já musím letět. Prodanka v Národním začíná za hodinu.” Máma si ještě naposled poklepe pudřenkou na nose, zacvakne víčko a vstane.

“Teda, páni, mami, tobě to sluší!,” vydechne Adam. “Krásný šaty! A máš namalovanou pusu. A taky jsi strašně vysoká”

“To bude těma kopytama,” zamračí se Kája.
“Ty jseš malej trouba, to nejsou kopyta, to jsou plat-for-my!,” klepe si na čelo Adam.

“To je mi jedno, vypadají jako čertovský kopyta. Mami, až se ráno vzbudím, budeš zase naše malá máma, žejo?"

"Ptáčkovic maj novou televizi! Barevnou! Teslu Color! Vozábalová potkala Ptáčka, jak večer na tajňačku sune krabici do sklepa, a roznesla to po celým baráku," informuje Kája Adama.

"Hm, tak to maj Ptáčkovic teďka blbý, jediná barevná televize v baráku, to se teď u nich dveře netrhnou," konstatuje Adam.

"Taky se hned Vozábalová s domovníkovou lísaly k Ptáčkový, ačkoliv ji jinak kolektivně nesnášej." šklebí se Kája

"Stejně by mě zajímalo, jak ji sehnali...," přemýšlí Adam.
"Máma říkala, že Ptáčková má všude ty...konexe," dumá Kája.
"Prosimtě, jaký konexe? Dyť je to vobyčejná kadeřnice."
"No právě, brácha, no právě," zazubí se Kája.

“Dneska k nám přijde Štefan, budeme hrát cvrnkací fotbal,” hlásí Kája

“Štefan, to je ten malej ňouma, co tak strašně koktá?, zamyslí se Adam

-Hele! Neni malej a neni to ňouma, je to můj kámoš! A nekoktá!

-To teda koktá! A směje se, jak když hrbatej padá ze schodů.

-Tak to teda ne! Možná trochu koktá, ale to je proto, že se přistěhovali ze Žiliny a von koktá, když mluví česky!

-Prosímtě, ten mluví česky asi jako Husák!

-No tak česky nemluví, ale snaží se!

-No vidiš, takže koktá!

-Nekoktá!

-A řehtá se jak cáklej kůň!

“Jseš pitomec!,” uzavře Kája.

“Od Ptáčkovejch stěhujou piáno po starý Ptáčkový,” volá na Adama Kája, nos vystrčený z
vchodových dveří od bytu.
“Zasekli se v mezaninu, jeden stěhovák skříplej u zdi, druhej nemůže zpátky, protože to by byl zase skříplej on. A prej to piáno odšprajcujou leda uříznutím nožiček, Ptáčková ječí, že ať se ani neopováží na ty nožičky šáhnout, že je to
starožitnej kus, a Vomáčka
ze čtvrtýho řve, že by nejradši vzal to piáno sekerou na třísky, kdyby ovšem tu sekeru neměl dole ve sklepě. Ptáčková dál ječí, že zavolá esenbáky a Vozábalová letěla pro domovníka.”

“Takže běžnej domovní standard,” zhodnotí Adam

Tak, ještě respirátor na pusu a jsem připravená vyrazit.
Na chodbě vrznou dveře. Krucinál, to je baba seshora, tu potkat nechci.
Čekám.
Už je klid. Vyrážím. Na opačnou stranu, než obvykle.
Vchody, popelnice, zaparkovaná auta. Známé tváře postupně ubývají. (A stejně bych je pod rouškou nepoznala).
Křižovatka.
Pár odvážných beduínů (roušky, šátky, čepice) čeká na autobusové zastávce. Dobrodruzi!
Přejdu silnici.
Tady fakt není Krakonošovo. Tady to neznám.
Opatrně se kradu kolem neznámých domů, obezřetně se rozhlížím a pátrám po potenciálním nebezpečí. Černé sanitce. Tygrovi, převlečenýmu za psa. Nebo tak něco.
Poslední metry běžím.
Konečně cíl!
Fungl novej Lidl! Challenge solved!

“Brácha, proč žmouláš ten pytlik Hašlerek?” Adam podezřívavě kouká na Káju.
“Ále, Kamilka řikala, že když jí přinesu Hašlerky, nepůjde odpoledne s Eliškou a Bárou skákat gumu, ale se mnou na brusle! Tak jsem jí ty Hašlerky dones, ale ona stejně šla s holkama skákat tu pitomou gumu. Že prej půjde zejtra, to prej stejně Elišce přijede prateta z Bavorova.
“Aha, takže jsi jí ty Hašlerky nedal, ať si na ně pěkně počká! Dobrý, brácha!” pokyvuje Adam.
“Jasně že jsem jí je dal," zaváhá Kája,"todle jsou další, pro sichr, aby byla motivovaná!!”
“Ty seš fakt jantar!” rozesměje se Adam.

"Před barákem zase stojí domovnice s Vozábalovou z přízemí a krafou!" Adam kouká z lodžie dolů na chodník. "Mohli bysme na ně zahoukat... nebo třeba zakvokat..." navrhuje nadšeně Kája. "Prosímtě, zakvokat, copak jsme v mateřský? ... Hele, co na ně cvrnkat rejži, schválně, jestli si všimnou? "
...
Jéžiš, co to je? Rejže! Někdo na nás hází rejži!
To budou ty sígři se třetího! ADAME! Jen počkej, až přijdou vaši dom!"
...
"Jak to můžou vědět, že jsme to my?," diví se Adam.
"Máma říkala, že tyhle dvě báby jsou úplný přebornice v drbech. Ty moc dobře vědí, kdo má doma rejži," zašeptá Kája

....ále, pro voříšky a nějaký ty semínka, dokaď se ještě daj sehnat, to vite, zima na krku, les plnej těhle americkejch imigrantů, všechno vokousaný, no hrůza... a množí se to, jak králíci! Slušná starousedlá veverka vobecná, aby pomalu táhla z lesa žebrotou!

To mi povidejte, pani! Ale voni to prej chtěj nějak re..tento, regulovat! Sojka povidala, že prej ty nahoře cizákům podstrojujou nějakým sajrajtem, voni to sežerou a pak prej nemaj veverčata! Antikonpepce prej!

To vám teda nevim, pani, veverčat je plnej les! Imigrantky se naparujou, vrhy maj jak na olympiádě!

Nojo, jestli voni ten sajrajt nežerou jen naši...

“Hele, nejsi dneska ňákej zaraženej?,” prohlíží si Adam zkoumavě Káju. “Ále, to Kamilka,” odfoukne Kája.
“Kamilka? Dyť jsi mi včera vykládal, že tě miluje?”
“No jo, to bylo skrz tlustý maso v jídelně. Vona ho nechtěla jíst, ale bála se to jít vrátit, aby jí Nováková nevrátila od vokýnka zpátky do jídelny. Tak jsem si s ní vyměnil talíř a Nováková pak zpucovala místo Kamilky mě a musel jsem ten hnus dojíst,” Kája se smutně podívá na Adama. “Dneska se to ale celý pokazilo. Vona mi řekla, že nemůže milovat někoho, kdo žere tlustý maso.”
“Nojo, ženský,” soucitně zhodnotí Adam.

“Hele, brácha… víš, jak jsi říkal, že máma stejně bonbony nejí a že tu bonboniéru akorát strčí do špajzu, dokud nebude prošlá, a pak ji prostě vyhodí? A že by to byla věčná škoda a že když teď ty bonbony normálně sníme a dáme místo nich kamínky, aby ta bonboška měla jako stejnou váhu, a pak ji zase zabalíme, jako že ji nikdo nenačnul…”

“No a? Má bejt?” Adam se tázavě podívá na Káju.
“Má bejt! Jasně že má bejt! Ráno máma tu bonbošku vzala svý šéfový k narozkám!”
“No, tak to bude dneska doma hukot,” zhodnotí situaci lakonicky Adam.

Dřív jsem bejval na roztrhání, každej mě chtěl. Znamení doby, ozdoba úspěšnejch. Holky na parníku, diskošky v Sylvii.
To už dávno odnes čas.. Zbyl jen Jirka. Ale přestal mě barvit, takže jsem na něm vypadal jak chcíplá veverka.
Tak jsem mu zdrhnul.

Nejdřív jsem se jen tak povaloval na zemi, ale spletli si mě s mopem a vytřeli se mnou kantýnu. U Vltavy jsem pak potkal žábu a nabíd se, že jí vylepším vzhled. Otevřela si na mě hubu, že prej nechce vypadat jako blbej Muppet ze Sezamový. Čáp se při tom chechtal, div že si zobák nepřerazil.

Zkusím ježka.

“Koukej na něj, na vosla. Jak se vleče s tím vozejkem. Existuje něco srandovnějšího?” Ferda pohrdavě pohodí hřívou směrem k nebohému zvířeti, které se zapřažené do vozíku plouží na kraji prašné cesty. “Třeba mezek,” zaržá Fanfán, když společně s Ferdou zaberou, aby dostali povoz před oslíkův vehikl. “Mezek není srandovní, mezek je urážka koňskýho stavu! My jsme někdo! Páni dopravy! “Túúút,” ozve se za povozem klakson a vzápětí jej míjí nákladní automobil. “To je Praga, má šedesát koní,” šeptne Fanfán. “No vidiš,” Ferda kouká zaraženě, “koně budou potřebovat furt.”

“Vás dva už leda do salámu,” hýkne si pro sebe oslík.

Prásk, prásk, prásk. Zvuk lámaných větví. Ohňostroj suchého jehličí. Cink, cink. Poslední ozdobičky dopadají na dlaždice. Mezi střepy jejich sester. Pohřebiště pod kmenem. S pozůstatky čokoládových Mikulášů. Zbytky barevných staniolů. V horách jehličí. Zašlapaného do koberce. I s těmi střepy. A pozůstatky. Barevnými stanioly. A rozlámanými větvemi. Je po bitvě. Na ztichlou scenérii dopadají rozptýlené paprsky slunce, propouštěné skrze husté záclony. V paprscích září částečky rozvířeného prachu.
“Hele, a neměli jsme ten stromeček spíš normálně odstrojit a odnést k popelnicím?” Kája zadumaně kouká na tu bitevní spoušť. “Ani náhodou,” rezolutně se ohradí Adam. “Máma řekla: “ten stromeček je třeba zlikvidovat!”