Moje články

Další zastávka a další motel. Nemohl jsem se dočkat horké sprchy. Byly noci, kdy jsme museli spát v autě, protože v dohledu nebylo žádné město. Jednou nám došel benzín kdesi uprostřed pole. Byla teplá noc a po celém dni v autě jsme byli značně rozlamání. Ustlali jsme si na dece pod širým nebem. Bylo to krásné. Lolita se radovala z hvězd na obloze a já se radoval s ní. Byla nádherná, jak se šťastně smála. Měsíc v úplňku ozařoval její šťastnou tvář. Nemohl jsme jí odolat.
Milovali jsme se pod širým nebem a jen hvězdy byly tichým svědkem mého hříchu.

Již mnoho let sloužím na palubě hvězdné lodi Enterprise jako první důstojník. Mým prvním kapitánem byl kapitán Pike. Nyní sloužím pod kapitánem Kirkem. Od obou jsem se toho hodně naučil. Stejně, jako jsem se hodně naučil od lodního lékaře Dr. McCoye. Šefinženýr Scotty byl pro mě rovněž velkým přínosem. Vlastně téměř každý na palubě. Naučil jsem se být lepším přítelem, lepším prvním důstojníkem, věděckým důstojníkem. Dokonce i být velitelem.
Ale to nejdůležitější, co jsem se zde naučil, bylo, že chaos a bouře emocí dokáží mnohdy zjednat u lidí, a nejen u nich, větší a stabilnější klid, než absolutní logika.
Fascinující...

Byla dokonalá. Tentokrát skutečně našel tu pravou a jen tak ji nepustí. Nenechal na ni šáhnout a neustále ji opečovával.
Ostatní žoldáci si z něj utahovali a neustále se ptali, kdy bude svatba a jestli můžou jít za svědky.
Znovu mu zachránila život. Jemu a Martymu, Bůh jí žehnej. Nedokázal ani popsat, jak moc se na ní stal závislým.
Když ji držel, měl pocit dokonalého štěstí. Padla mu akorád do ruky, jako by ji stvořili přímo pro něj.
Sice měl ještě jednu, kterou občas používal, ale s tou nebyla žádná legrace.
Ale tahle byla zkrátka dokolalá...
...ta Bodieho nová bouchačka.

Sotva se za nimi zavřeli dveře kajuty, tak se na sebe vrhli. Hladově se líbali a strhávali ze sebe uniformy. Nazí padli na postel. Tak jako pokaždé, až na pár světlých výjimek, skončil Kirk pod Spockem, který do něj divoce přirážel a neméně divoce líbal. Požírala je vášeň vyhecovaná prudkou hádkou na můstku.
Takřka společně dosáhli vyvrcholení a pak si ukojeně leželi v náručí.
Po chvíli...
"V posteli je tvoje vůdčí role nezastupitelná," šeptal Jim do Spockova špičatého ouška. "Ale pro příště nech velení na můstku na mě, ano?"
"Jak si přejete, kapitáne," pousmál se Spock a slastně se protáhl.

Jako samet, ta kůže je jako samet.
"Ach, ano, to je ono, víc ten zadeček vyšpul." Um, jo, to je nádhera. Ta rozmanitost. A tenhle chlapec je obzvláště talentovaný.
Včerejší dívka měla zase kůži jako dračí šupiny, tak hladké a přesto škrábající. A mrskala sebou jako divá. Určitě si o ni zase řeknu.
Ale teď, tento mladík... A jeho bratr, který na nás kouká z polštářů a hladí si penis... Také sem si ho pohladil, je jako plátky skořicovníku, dokonce jeho kůže na krku voní a chutná podobně.
"Pojď ke mně a líbej mi záda, tři se o mě."
Ráj!

Těpéro sombréro, tak co život?! Já sem Švitorka, švitořící toastovač a ze všeho nejvíc miluju, když si dá někdo toast. Vyrobila mě firma Křápol, a.s. a stál sem $19,99 + daň.
Sloužil sem věrně na palubě lodi důlní těžařské společnosti Červený trpaslík. Nevím proč, ale s posádkou sem si příliš nerozuměl. Sem veselý společník u snídaně, ale nikdo si nechtěl dát toast.
Skončil sem v kontejneru rozmlácen na 3000 malinkých kousků. Následně opraven jako pokusný králík k opravě lodního počítače. Momentálně čekám, co bude dál. Jen vím, že se mi snížila životnost.
Takže se ptám, dá si někdo toast?

"Tak takhle by to, Julčo, nešlo. Zlobíš. Nikam se nepojede." Rozzlobil se otec.
"Spondeo! Spondeo!"
"Spondi es? Ale co?"
"Spondeo! Už nebudu zlobit a budu hodná!"
"Dobře, ale jestli to porušíš, tak se o víkendu k babičce nejede. Jasný?!
"Ano tati. Spondeo. Budu hodná, uvidíš."
"No, jen aby, uvidíme v pátek večer!"
Celý zbytek týdne se ta malá příšerka chovala v rámci možností slušně. Začalo se balit a já si říkal, že se snad opravdu bude držet zásady Pacta sunt servanda.
***
Ještě, že už sme doma. Smlouva nesmlouva, příště musí slíbit dodržování i u babičky, jinak se příště nikam nejede.

Nikdy si spolu nerozuměli, byl jen dědic, otravné dítě a nic víc. A on ho přitom miloval, vzhlížel k němu. Toužil po uznání. Alespoň jednou. Proto si nechal vypálit znamení. Doufal, že v ten moment na něj bude hrdý, jenže on to přijal jako samozřejmost a nic víc.
A tak se trápil dál. Měl zabít, ale nebyl vrah ani jím být nechtěl.
Válka skončila, byl klid. Přesto spolu dlouho nemluvili. Možná proto, že se matčinou smrtí změnil.
Nedávno se potkali. Prohodili pár slov, poté sklenička na manoru.
Nakonec ten kousek nebe v otcově náručí získal.
“Draco, pojď zpátky do postele…”

Je ráno. Sem utahaný jak kotě. Bolí mě záda a za několik hodin spánku bych vraždil.
Jdu do Bažiny užít si zaslouženého odpočinku. Pokládám hlavu na polštář a těším se aspoň na chvilku klidu. Už skoro spím. Bože, to je nádhera! Ano, přesně tohle sem potřeboval.
Ale ne, to ne, to přece neni možný. Ne, nikam nejdu. No, opakovat si to můžu, ale než si to pro sebe dořeknu, už mám na nohou boty a jdu směr sál. Neboť už zase jsou tu sanitky a vrtulníky. Ach, není nad dlouhou práci přes den, aby završila dlouhou práci přes noc. Sakra!

Tři roky. Tři dlouhé roky otce neviděl. Bude to zvláštní se najednou vrátit. Ale vrátí se rád. Jen, přátelé mu budou chybět. BJ, plukovník Potter, Margaret, Klinger a jeho převleky. Radar. Bude toho hodně, na co bude vzpomínat rád. Ale také spousta, na kterou by nejradši zapomněl. Mladí kluci, jenž mu umřeli pod rukama.
Čeho je víc, toho hezkého nebo toho špatného? To špatné, zdá se, vyhrává.
Spusťte oponu, divadlo končí. Odjezd. Nechává tu část svého srdce A tu další u modrých očí.
* * *
Po letech...
"Hawkey?"
"Ano, Francisi?"
"Ale nic, já jen..."
"Já taky."
Dva vřelé úsměvy na zamilovaných tvářích...

Narazil na něj. Ze všech lidí právě na něj! Jak se to jen mohlo stát? V Anglii by to chápal, ale tady? Navíc teď stál každý z nich na opačné straně.
Už byl unavený. Roky se začaly ozývat. Taky už si dost zažil. A to setkání s Rayem po letech jím otřáslo. Zatoužil se vrátit. Zpět do Anglie, k Rayovi, i kdyby jen jako příležitostný parťák na flám. Ty roky bez něj, jako by nežil. Až teď prohlédl.
Vrátí se domů a bude doufat.
* * *
Hm, není nad probuzení v měkké posteli v náručí milovaného člověka.
"Dobré ráno, Boddie."
"Dobré, Rayi."

Už to tam nemohl vydržet. Nešlo to. Vídat ty Rayovy úsměvy. Těšit ho po nevydařených vztazích, že příště to bude lepší, když sám chtěl být tím příště.
Sebral se a vyrazil do Konga. Prý že tam shánějí žoldáky. A i kdyby nehledali, dobrý žoldák najde práci vždycky.
Zmlátili ho. Zlámali mu ruce. Pořezali ho a hodili ho do kobky. Dostal se z toho. Dostal se i z dalších akcí.
Přišel o většinu věcí. I o těch pár fotek, které si vzal s sebou.
A tak jediné, co mu nakonec zbylo, byla vytetovaná růže na paži, jejíž střed protínalo Rayovo jméno.

Bylo to ráno jako každé jiné, když se najednou táborem začal ozývat nehorázný jekot.
"Zabij to, tak už to, sakra, zabij!" vřeští Hawkeye.
"Já se snažím," brání se BJ a snaží se tvora umlátit golfovou holí.
"Tak a je to. Už si spokojený?"
"Je to mrtvý?"
"Jo, je to mrtvý. Už můžu jít zase spát?"
"A je to dost mrtvý?"
"Jistě, že je to dost mrtvý."
"Jsi si jistý?"
"Ano, Hawkeye, jsem si jistý. A teď už slez z té skříně a jdi ještě spát!"
"No jo, no jo. Děláš, jako by ses sám ničeho nebál."
"No, rozhodně ne hadů."

Bylo to úžasné. Po dlouhých týdnech vzájemného dobývání spolu konečně leželi v posteli. Milovali se. Pro oba to s mužem bylo poprvé, ale pro Francise to byla úplná premiéra. Bylo to něžné a fantastické, vášnivé polibky, lehounká pohlazení i tvrdší stisknutí. Jejich vyvrcholení bylo takřka současné, prudké, plné emocí.
Když se oba trochu uklidnili, vzájemně se objímali a takto v objetí společně usínali těšíce se na společné zítřky.
* * *
"Bene, vstávej chlapče, je ráno," ozval se zpoza dveří Pierce senior.
"Co, co...?" Hawkeye se s trhnutím probudil. Byl dezorientovaný. Ale nejhorší bylo, že byl pod dekou sám.
Chtělo se mu brečet...

Po Spockově smrti předal Kostra kapitánovi dopis, byl od Spocka.
Drahý Jime,
jsem mrtev. Prosím, neželte mého skonu. Mělo to tak být, ať už okolnosti mé smrti byly jakékoli. Rád bych, abyste věděl, že mi vždy bylo ctí sloužit po vašem boku. V mnohém jsme se neshodli, ale i přesto jsem si vždy cenil práva nazývat vás svým přítelem. Čas trávený s vámi byl pro mne poučný stejně, jako mi přinášel nečekaný klid a pokoj.
Nyní mě nechte v pokoji odejít.
Žijte dlouho a blaze, můj příteli.
Váš oddaný první důstojník
Spock
Kirk s neutuchající bolestí zamáčkl slzu.
"Ach, Spocku..."

"Jedno, dvě, tři... dvacet... čtyřicet... To není možný, kde se pořád berou? To je strašná invaze!
Já už nemůžu. Vyhubit, všechny vyhubit. Pořád sem lezou, zas a znovu. Jejich zástupy jsou nekonečné. Copak to nikdy neskončí? Vždyť mi nic nenechají! Ne, tohle už vážně nejde. Už vám nic nedám, vy mrňavý potvory. Deratizéra na vás."
Zvoní zvonek
"Ne, já už znova nevstávám. To mě ani nenapadne. Ne, ne a ne. Všechno sežraly, všechno rozebraly!"
"Já ti říkal, že nemáš před dům dávat tu ceduli, že každé dítě je vítané a dostane sladkost. Jako bys nevěděl, jak to na Halloween chodí."

"Ahoj, antilopo," povídá lev.
"Ahoj, lve," odvětí mladinká antilopa.
"Jakpak jsi se sem dostala?"
"Jsem ještě malinká, zaběhla jsem se mamince."
"Pomůžu ti ji najít. Myslím, že jsem stádo viděl."
"Děkuji ti, strýčku lve, jsi moc hodný. Sama bych je nikdy nenašla. Maminka říkala, že jsi zlý, ale to není pravda, ty jsi hodný."
"To rád slyším. Ale nemusíš mi děkovat, potěšení je zcela na mé straně. Pojď, měli by být támhle."
"Strýčku lve, teta říkala, že tu už žiješ hodně dlouho. Ty jsi nesmrtelný?
*Chramst! Trh! Žvýk! Žvýk!*
"Haha, já nejsem nesmrtelný, jen si umím bez námahy obstarat potravu.

Tanagura. Město všech. Dobrých, špatných, bohatých, chudých.
Blondies - ti bohatí - ho vnímají jako svoje město, kde se místy pohybují různí parazité.
Mongrels - ti nejchudší - ho mají za svoje hřiště s přísně stanovenými mantinely kam smíš a kam ne, které je třeba porušovat. Kde vládne nespravedlnost nadřazených. Vlastně jsou to dvě města, dva světy. Alespoň tak to vnímají.
Rozdělení na "pány s právem na vše" a "švábi bez práv".
A přesto v těchto rozdílných světech se najdou ti, co mají něco společného. I když jsou z opačných světů. Jako den a noc, černá a bílá, Mongrel a Blondi.
Riki a Iason...

Drahý Hawkeye, je pro mě velmi těžké psát tento dopis. Ale nemohu si pomoci. Miluji tě. Trvá to už nějakou dobu. Vím, že je to špatné, ale... Pokud by ses chtěl dozvědět víc, přijď zítra večer do baru U Motýla.
Na druhý den si ho kolegové doktoři dobírali.
"Ty máš rande, přiznej se."
"Proč zapírat, co je zjevné." Usmál se na ně.
"A kdo je ta krásná neznámá?"
"Sám netuším, pozvala mě na rande, ale nepodepsala se."
"No, tak dobře pořiď."
"Jak jinak." Rozloučil se a odešel.
V baru narazil na jedinou známou duši.
"Hawkeye." Pozdravila s vlídným úsměvem.
"Francisi...?"

Leta po válce
Hawkeymu je jakožto primáři po návratu z dovolené představena nová vrchní sestra přezdívaná Horký brambor - nikdo si s ní totiž neví rady. Je protivná, přehnaně pořádkumilovná a nesnáší flirtování na sále. Hawkey na ni však jde po svém, jakmile ji uvidí.
"Sestro, retraktor."
"Ano, doktore."
"Teď nůžky."
"Tampon."
"A pusa by nebyla?"
"Pro tebe vždycky, zlato." Odpověděla sestra.
"Beru tě za slovo. Šití."
Po operaci se kolegové ptají, jak je možné, že si od něj nechá to flirtování líbit.
"Víte, byli jsme společně v MASHi, byla to drsná škola. Tam se člověk naučí brát věci s humorem."

Přemýšlím si nad tématem Milionový nápad a ptám se mamky, jestli nemá nějaký nápad. Protože já ne.
Moje múza si totiž sbalila kufry, odjela kamsi do tramtárie a nezanechala adresu.
Takže, co s tím?
Mořím se s tím už týden a pořád nic.
A tak tu teď tak sedím a říkám si, že mi na dané téma nezbývá napsat nic jiného, než úvahu o tom, že nemám nápad.
Objektivně vzato... i to je nápad.
Nebo ne?
Takže můj nápad za milion je o tom, že nemám ani milion ani nápad.
Snad jen... tuhle trapnou úvahu.
Tak co, splnila jsem téma?

"Hej!" Pozdravil Boddie.
"Proč si včera nepřišel, byl to suprovej zápas!" Byl zvědavý. Nestávalo se tak často, aby Ray na poslední chvíli odřekl večer u piva a obzvláště u fotbalu. Tedy, pokud v tom zrovna nebyla práce.
"Měl sem rande." Ospravedlňoval se Ray.
"Co, tys mě vyměnil za nějakou ženskou? Tohle se parťákovi nedělá." Ta Boddieho hraná uraženost už byla pověstná.
"Netvař se na mě jak plácnuté štěně. Náhodou byla moc milá."
"Štěně? Já? A to spolu sloužíme tolik let."
"Právě proto. A jestli nechceš přijít do práce pozdě, tak hejbni oháňkou."
"To si žádá odplatu."
"Večer v baru?"
"Platí!"

"Tak už ty zatracený dveře otevři." Vztekal se Doyle.
"No moment, na mistra nemůžeš spěchat." Uculil se Boddie.
"Kde ses to vůbec naučil? Počkej, já to radši nechci vědět."
"Když pominu některé svoje kontakty, tak jsem se po škole musel něčím živit. Ne nadarmo mi v partě říkali Zámečník." Další Boddieho uculení.
"Že sem se ptal." kroutil Ray nevěřícně hlavou.
"Tak, a je to. Račte vstoupit, vaše milosti."
"Ty!"
"Co já? Měl bys mi poděkovat. Ale stejně sme to mohli nechat na večer, převlíct ses moh u mě."
"Tak ti teda děkuju a teď už běž."
"A snídaně nebude?"
"Bodie!"

V ankh-morporkských novinách se jednoho krásného dne objevil inzerát, který velice zaujal Mistra Cechu vrahů. Nutno podotknout, že negativně.
Důvod byl prostý - jeho obsah.
"Jsme nová společnost P.I.F.K.A. - Profesní Infiltrační, Frakturační a Kráglovací Asociace. Odkrouhneme na počkání, tajně i veřejně. Vloudíme se kamkoli a kdykoli pro vámi požadované informace. A s kýmkoli si zahrajeme "Na Bouchanou". Sdružujeme nejrůznější odborníky na slovo vzaté! Stačí nás kontaktovat a my už vše zařídíme k vaší plné spokojenosti! Neváhejte a navštivte naši společnost P.I.F.K.A. ještě dnes!"
Znechuceně si pomyslel, že o tuto nežádoucí konkurenci se postará Patricij. Přecijen - Cech vrahů byla jeho Alma Mater.

*Křup, křup, křup*
Harry nervózně přešlapoval ve sněhu před domem a vyšlapával okolo cestičky.
Draco, jeho Draco, právě v ložnici rodil jejich první dítě. Dítě!
Tak moc se o něj bál. O ně oba!
*Křup, křup, křup*
Trvá to už nějak dlouho. Je to normální? Nestalo se jim něco?
Nevěděl. A nervozita ho užírala zaživa.
*Křup, křup, křup*
Kdyby tam tak mohl být s ním! Jenže Draco ho vyhodil, protože nechtěl, aby ho viděl tak slabého a ječícího.
*Křup, křup, křup*
Ale teď už tam opravdu pudu, už to nevydržím!
*Křup, křup...*
"Tak, pane Pottere, gratuluji. Máte krásnou holčičku!"
Ufff!

Tak nádherně hladký. Tak jemný. A ta jeho chuť. Už se na ni moc těším.
Teda, ale dalo to pořádnou fušku, než jsem se poctivou ruční prací dobral kýženého výsledku. Ještě párkrát obkroužit a bude skutečně hotovo. Jak moc se mi sbíhají sliny.
Včera se mi o něm zdálo, jak se v něm ztrácím. Jak mě obklopuje svým teplem. Bylo to tak intenzivní. Nevydržel jsem to a dneska se na něj vrhnul.
Nejdřív sem ho pořádně sešlehal a pak několikrát zbouchal. Bylo to perfektní, když se o něj vařečka tak tvrdě třela.
Bože, jak já miluju tenhle babiččin kynutý koláč!

"Haló? Je tu někdo?"
"ANO, TADY JSEM."
"Fuj, to sem se... chtěl zeptat, nedal by si pán uzenku? Nebo jiné zboží? Co potřebujete, to seženu. Ať se picnu!
"LITUJI, ALE UŽ ŽÁDNÉ ZBOŽÍ NEVLASTNÍTE."
"Jak to? Kde jsou uzenky? Moje věci?! Vy jste je ukradl! Vraťte je!"
"JÁ JSEM VÁM NIC NEUKRADL. DO POSMRTNÉHO ŽIVOTA SE NEVSTUPUJE S MAJETKEM."
"Do čeho? Moment, snad nejsi... nebo jo?"
"UŽ TO TAK VYPADÁ."
"Ale já přece nejsem mrtvý, nemůžu být. Mám rozdělaný jeden skvělý kšeftík! Vrať mě!"
"SMRT, JAK JSTE JIŽ SÁM MOHL MNOHOKRÁT NA TRŽIŠTI ZPOZOROVAT, BÝVÁ VETŠINOU KONEČNÁ."
"Ať se picnu!"

"Já se na to vážně vykašlu!" hudroval Hawkeye.
"Ty kluci tam na pooperačním snad ani nedokončili základku."
"Klid Hawkeye," uklidňoval ho Mulcahy.
"Klid? Vždyť se na to podívejte, jsme jen banda pediatrů! Ti kluci by si doma měli hrát, ne tu ležet s dírami v hrudnících. A já se na tom ještě podílím, když je látám, aby se do toho šílenství mohli zase vrátit."
"No tak, Hawkey. Podívej se na to takhle. To, že jsi tady, těm klukům zachránilo život. Ale k čemu jsem tu já?"
"No, kdybyste tu nebyl, spousta kluků by tam umřela, protože my bysme tu zešíleli..."

"Krebeta si určitě oblíte," slyšel děda svého vnuka.
"Kdo je Krebet?" zamyslel se. Nikdy o něm neslyšel. A pokud věděl, nikdo další už se k nim připojit neměl.
"...byla to láska od prvního momentu."
"Počkat, jakej Krebet? Jaká láska? To jako..."
*šroty, šroty*
"Ty si gay?" vyrukoval děda s otázkou.
Vnuk, který právě pil, vyprskl a vyvalil oči.
"Co?" nechápal.
"Tati, proboha, jak tě něco takového napadlo?"
"Vždyť říkal, že se zamiloval do nějakého Krebeta," stál si za svým.
"Kdy?"
"Před chvílí."
"Nic takového..."
"Já... já mluvil o humřích klepetech, dědo," a ukázal na humra, kterého jim právě přinesl číšník.

Tak, všechny věci nakoupený, jen se pustit do díla.
Hm... po zvážení všech proměnných odkládám výrobu dárku pro Karu na zítřek a nezbývá mi, než doufat, že to zítra stihnu.
A jak tak na to koukám... to abych se pomalu začala modlit.
Moment... nejsem já ateista? A neni to fuk? Hlavně, když to k něčemu bude.
Řízi, řízi...
Vrty, vrty...
Pily...
Jaůůůvajs! Kurva, krve jak z vola. Kde je ten hadr? Dopr...! Že já se na to... příště koupím celofán a basta.
Hotovo.
Snad to udělá dobrý dojem.
A když nic jinýho, zanechalo to alespoň otisk pily na mé ruce.

Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte.
Tak tuhle hlášku si poslední týden opakuju několikrát denně.
Jenže, jak to udělat, když nepřáteli jsou maturitní otázky? A jejich množství je snad větší, než nekonečné!
Čeština s její složitou mluvnicí a nekončícími řadami autorů a jejich děl. No řekněte, kdo by u toho bděl?
Matika a její algebra. Ble!
Angličtina - Já spík veri vel. Fenx jů.
O odborných předmětech se radši nezmiňuju.
No nic, vemu to útokem a budu doufat, že se Waterloo nebude opakovat.
A pak, že jsem pesimista.
O týden později...
Bitva dobojována. Teď jen počkat na výsledek.
* * *
Mááám tóóó!!!

Dnes se vracím do práce. Jindy bych se těšil, ale takhle...
Nepřišel za mnou. Proč?
Chápu, kvůli mně utekl vrah. Ale tohle jsem si snad nezasloužil.
* * *
Bylo to zlé, málem jsem umřel. Zase.
Ale něco se změnilo. Začal jsem přehodnocovat svoje postoje. Věděl jsem, co chci. A tentokrát si za tím budu stát.
Zvláštní. K tomu mě nepřinutilo, ani když jsem skoro umřel na mor.
Pravda, dost se toho od té doby změnilo.
Hlavně tehdy na tom molu...
* * *
Návrat. Připadám si stejně neschopně, jako Harvey Pell v "V pravé poledne". A Gibbs je Kane.
Jen chybí, aby mě taky nedoporučil...

Je to tu, konec války. To znamená, že už tě nikdy neuvidím. Nesnesitelná představa!
Odhodlám se a políbím tě. Možná je to chyba, ale je to moje poslední zoufalá naděje. Ty mi však polibek vracíš. Je to nádherné. Vznáším se do oblak. Zároveň cítím, jak morálka v hlubinách mé duše umírá. Ale já nelituji. Naopak.
Pohled modrých očí do mých a to něžné zašeptání: "Hawkeye".
Ne, nelituji. Proč také? Právě jsem se narodil.
* * *
Vracím se domů. A Francis jede se mnou. Brzy už z něj nebude kněz.
Vrzání pantů upozorní tátu.
"Vítám vás, chlapci moji."
Ano, je krásné být doma.

Je to nemorální! Je to ohavné! Je to... zakázané!
Ale já ho přesto miluju.
Já, největší sukničkář celého tábora a zamiluju se do muže. A jako by to nestačilo, jedná se navíc o našeho kaplana.
Vždy téměř roztaju, kdykoli mě oslovuje: "Hawkeye", tím svým jemným, něžným hlasem.
V ten moment je to pro mě celý svět.
Někdy si dokonce přeju, abych byl žena a Francis nebyl kněz. Jen si to představte, mě jako ženu. Kdybych už nebyl zamilovaný, asi bych se zamiloval právě teď.
Jenže tohle soužení je pomalá smrt v hlubinách mojí duše.
Ach, Francisi, kdyby bylo všechno jinak...

Jethro seděl v baru a rozmlouval sám se sebou. No, spíš se sebou mlčel ve vzájemné neshodě.
Už nějakou dobu zíral na panáka whisky, jenž ležel před ním. Sváděl přitom sám se sebou dialog na téma: Jsem ve službě vs. Potřebuju panáka.
Měl vztek. Na toho vraha - že Tonyho postřelil, na Tonyho - že se postřelit nechal a na sebe.
Tony se měl dnes po rekonvalescenci vrátit do služby. Bude to náročné, než si pořádně utřídí myšlenky Tonymu tváří v tvář. Navíc si každý myslí, že ho ani nebyl navštívit.
Vstal, kopl do sebe panáka a vydal se čelit věcem budoucím.

Stále se na něj zlobil za ten zbabraný zásah. Kvůli jeho chybě utekl nebezpečný vrah, teď po něm není ani stopy.
Ale nejvíc ho štvalo, že ten hajzl Tonyho postřelil. A on o něj měl obrovský strach - přeci jen, jeho nejlepší agent.
Byl se za ním podívat v nemocnici. Dlouho mu trvalo, než se k tomu odhodlal. Strach a vztek mu bránily.
Spal, nějakou dobu u něj seděl, ale nevzbudil se.
Jethro za to byl vlastně rád, nevěděl, co by mu řekl, možná by mu začal nadávat do hlupáků.
Jedno však věděl, jeho zatvrzelé srdce začalo s konečnou platností roztávat.

"Zmije! Ten Malfoy je normální slizká zmije!" rozčiloval se Ron nad drhnutím kotlíků. Malfoyova provokace kontra Ronův temperament již tradičně vynesla oblíbené "Cídění u Snapea".
"Měli bysme se mu pořádně pomstít. Slyšel sem, že někteří mudlové si z mlácení zmijí klackem udělali zábavu. To by bylo něco pro něj. Co myslíš Harry?"
Harry se v mysli vrátil k včerejšímu večeru.
* * *
Ruce, rty, hladové polibky. Tělo tisknoucí se na něj.
Vzdechy, spousta vzdechů a sténání.
"Harry, víc, prosím, víc."
"Ach, Draco, Draco."
Společné vyvrcholení a postorgasmické objímání...
* * *
"Myslím, Rone, že klácení zmijí může být skutečná zábava." odpověděl Harry s potutelným úsměvem.

Zubatá. Každý z nás ji zná. Mnozí se s ní již setkali. Některým poslala zprávu, kdy si pro ně či jejich blízké přijde.
Znám to, taky se mi to stalo. Pokojně spím a najednou se mi zdá, že maminka s tetami vyklízejí babičky pokoj, protože umřela.
Večer se babičce udělalo špatně - je v nemocnici.
Ráno nám řekli, že má rakovinu a zbývá jí pár měsíců.
Nepřežila rok.
* * *
Zdálo se mi, že sestra stojí těhotná u nás doma u topení a najednou mrtvá padá k zemi.
První těhotenství - trnu hrůzou!
Druhé těhotenství - trnu hrůzou!
Dvě neteře - a já mám stále strach!

POLEDNICE: Dej sem dítě!
OTEC: Fuj, babo, sem se lek! Kdo vůbec ste?
POLEDNICE: Polednice.
OTEC: A co chcete?
POLEDNICE: Já chci dítě.
OTEC: Si přídete a hned: "dej sem dítě." Na mě nemůžete tak hrrr! Slovo předehra vám nic neříká?
POLEDNICE: Ale to víte, že jo. Třeba takový Othello má předehru jedna báseň.
OTEC: Já nemyslel předehru jako hudební předobraz, ale jako úvod do milostného aktu.
POLEDNICE: Milostného akt... No co si to o mě myslíte?! Já jsem Polednice a ne povětrnice!
OTEC: Dyť ste sem sama... a tak, vy dete pro malého.
POLEDNICE: Jojo, takže... Dej sem dítě!