Moje články

Stát v pozici učitele tváří v tvář lidem, kteří jsou o polovinu nebo víc starší než ona, je nervydrásající.
Nabourávat jim jejich zažité představy, nabízet alternativní výklady, překonávat koleje vyjeté stereotypním opakováním.
"Pokládej těžké otázky. Nenech je v klidu. Oni to potřebují. Všichni potřebujeme pořád studovat."
Povzbudivý úsměv zpod širokého kovbojského klobouku, rámovaný majestátním knírem. Oči, které září radostí a nadějí, úžasem a láskou ke světu kolem. Víra, kterou nic neotřese.
"Ozve se burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a tehdy jako první vstanou mrtví v Kristu."
Nashledanou na skleněném moři. Budeš mi chybět.

"Neříkám to jako výčitku – jak jsem už řekl, máme vás v srdcích, takže jsme s vámi spojeni v životě i ve smrti."
Pastor se musí spolehnout, že jeho ovečky se zvládnou o sebe postarat samy, stát na vlastních nohou, přemýšlet a studovat.
Každé společenství někdy klopýtne, někdy zakolísá, někdy se dokonce zvrhne - a v tu chvíli je potřeba zakročit, napomenout, pokárat, napravit.
Samozřejmě, kritika se nikdy neposlouchá lehce, je těžké ji přijmout.
A ještě těžší je si uvědomit, že milovat druhé máme navzdory neshodám.
"Všichni jste Tita občerstvili na duchu, takže se nemusím stydět, že jsem se mu vámi chlubil."

"Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, protože jsem nahý; proto jsem se schoval."
Usychající listí ji škrábalo do boku. Nepřirozeně šustilo při každém pohybu. Jako by všemu okolo vyprávělo, co provedla.
To já ne. Já to nebyla.
Hlavou jí znělo popření nepopiratelného. Byla si jistá, že jí nebude nic platné.
V jednom had nelhal - teď bez pochyby věděla, co je to zlo.
Důsledky, které byly předtím jen abstraktními slovy, se najednou stávaly hmatatelnými.
Rostliny, kterými zakryla svou hanbu, jí ukazovaly, kam směřuje její existence.
Smrt nebyla trestem. Byla milosrdným vykoupením, aby nemusela se zlem žít věčně.

"V tuto noc projdu egyptskou zemí a pobiji všechny prvorozené v Egyptě – jak lidi, tak dobytek. Vykonám soud nad egyptskými bohy: Já jsem Hospodin."
Noc, kdy nikdo nespí, protože kolem prochází hrůza a soud, ale taky vykoupení a radost.
Noc, kdy si smrt podává ruce se životem.
Noc, kdy si můžeme a musíme zvolit, jestli zůstaneme 'pohodlně' v zármutku a tragédii, nebo vykročíme do neznáma k naději a svobodě.
Noc, kdy se všechno obrací naruby.
Noc, kdy jíme ve spěchu, ale máme čas pokládat otázky a vyprávět svůj příběh.
"Pesach je oběť beránka Hospodinu, který v Egyptě ušetřil domy Izraelitů."

„Určitě nezemřete! Bůh ale ví, že jakmile pojíte z toho stromu, otevřou se vám oči a budete jako Bůh: znát dobro i zlo.“
Ta stvoření, která se sotva ohřála v záři zbrusu nového Slunce, si neuvědomovala, že nemůžou být o nic víc "jako Bůh", než už byla - stvořeni k Božímu obrazu, hovořící s Nejvyšším tváří v tvář.
Bláhově uvěřila, že jim jejich dobrý Otec něco tají.
Natažením ruky získala to, co jim nebylo určeno - a ztratila všechno ostatní.
Aby je uzdravil, a usvědčil hřích, bude Bůh navždy nosit podobu člověka.
"Jako skrze člověka přišla smrt, tak skrze člověka přišlo zmrtvýchvstání."

"Poznal jsem, že všechno, co Bůh učiní, to bude pro věčnost; není možné k tomu nic přidat a není možné od toho nic ubrat."
Marně přemýšlíme a vymýšlíme, jak se dostat výš nebo dál.
Marně dřeme a namáháme se, abychom se zalíbili světu i Bohu.
Neklid, který v nás bují, svrbící prsty i mysl v touze něčeho se dobrat, něčeho dosáhnout - žádost, kterou nelze nasytit; svědění, které nejde úplně poškrábat - to všechno má odpověď v tom, co už vykonal Bůh.
"Také věčnost dal do jejich srdce, aniž by člověk ovšem postihl dílo, které Bůh vykonal, od počátku až do konce."

"Jak se může člověk narodit, když je starý? Nemůže znovu vstoupit do lůna své matky..."
Všichni si někdy přejeme začít znovu.
Vykročit s čistým štítem i myslí, bezstarostně zase objevovat, radovat se nad každým 'poprvé'.
Zapomenout a smazat všechnu těžkost, smutek, bolesti i běh času.
Honba za mládím, novotou, tím pocitem proražení skořápky a prvního slunečního paprsku, za ničím nezkaleným štěstím, to vše naplňuje naše dny.
Vše dokonalé, léčivé, až zázračné se prý dá nalézt v okamžicích před zrozením - v kmenových buňkách, v pupečníkové krvi... možná ve vajíčku?
Co nejblíže Stvořiteli.
"Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže vstoupit v nebeské království."

- Jenom deset slov? To mi vždycky přišlo trochu málo.
- Mně původně taky, ale čím víc jsem se jim to snažil vysvětlit, tím větší zmatek z toho byl, vždyť to znáš sám.
- Je pravda, že dodržovat všech 613 nařízení, která se z toho vyvinula, je v podstatě nemožné.
- A tos je ani nezkoušel podle toho soudit...
- No... jak se to vezme. My jsme to všechno tak nějak... shrnuli?
- Takže všem odpouštíte? To je dobře.
- Jak bych ti to... Já jsem vlastně měl popravovat heretiky. Ale pak mi něco zasvítilo do očí.
- Hořící keř?
-... no, byl to On. A říkal přesně tohle.

Tak blízko a přece tak daleko. Na druhé straně rozvodněného Jordánu.
Když vstoupíme do vody, není cesty zpět.
Když přežijeme proti dravému proudu, čekají nás nepřátelé.
Ale když si nesmočíme prsty, nestane se zázrak.
Když se nepohneme, zaslíbení se nenaplní.
Voda se rozestupuje před Schránou Úmluvy.
Kroky nás vedou vyschlým řečištěm.
Dvanáct kamenů bude navždy připomínat, že žádný proud není moc prudký a žádný tok neodnese ty, jejichž nohy upevňuje Hospodin.
Ve vřavě bitvy i klidu pastviny bude už navždy slyšet šumění vody, rozdělující a přece spojující Vyvolený národ.
Jednou se stane symbolem svobody, hranicí, za kterou člověk získává hodnotu.

"Učiním z vás rybáře lidí."
Rybáře, nikoli ty, kdo ty ryby mají čistit.
Jak je jednoduché soustředit se na všechno to špatné, v lidech kolem nás, i v nás samotných.
Svět kolem je jednou velkou skládkou hříchu a zloby, zkrátka odpadu.
Ale Bůh v každém z nás vidí drahokam nedozírné ceny.
Navzdory tomu, jak jsme se 'ušpinili' pro něj máme hodnotu.
Nejen my osobně, ale každý z těch, se kterými se setkáváme.
"Zahodit" člověka znamená zahodit ten nejcennější poklad, vykoupený krví.
Odsoudit znamená postavit svůj úsudek nad Boží záměr.
"Amen pravím vám, celníci a prostitutky vás předcházejí do Božího království."

“...stehna [té sochy byla] železná a nohy zčásti železné a zčásti hliněné.”
Svět se zdánlivě tříští na čím dál tím menší kousíčky. Rozdíly se zvětšují, nůžky rozevírají. Je stále větší problém najít společnou řeč, i když mluvíme větším počtem jazyků.
Informací je víc, pokrok je překotnější, pracovní a životní tempo je čím dál zběsilejší.
Pracovat společně, táhnout za jeden provaz, budovat věci pro dobro většiny - to se dělá stále méně a je to zdánlivě náročnější a náročnější.
“...to království bude zčásti silné a zčásti křehké. […] lidská pokolení se budou mísit, ale držet spolu nebudou, tak jako železo nedrží s hlínou.”

"Byl jsi u toho, když jsem budoval svět?"
Jak dlouho už se lidé hádají o to, jak stará naše planeta vlastně je?
Jak dlouho ještě budeme jeden druhého utloukat vírou v to, že se všechno postupně vyvinulo, nebo v to, že všechno bylo diskrétně stvořeno?
Kdy nám přestane hlavou hlodat myšlenka, jestli 'sedm dní' bylo opravdu 7x24h, nebo třeba sedm let, sedm tisíciletí, sedm věků?
Kdy se přestaneme dohadovat, zda dinosauři byli Stvořitelova chyba 'napravená' potopou?
Kdy přijmeme, že všechny tyhle otázky jsou vlastně podružné?
Budou dostatečně důležité, abychom je jednou na věčnosti položili Tomu, kdo má odpovědi?

Každé dítě ví, že v sobotní/nedělní škole je vždycky správná odpověď Ježíš, i když to zrovna vypadá jako veverka.
Prodaný za třicet stříbrných se na konci času vrátí pro svou nevěstu, Nový Jeruzalém.
Nicméně první asociace na tohle téma byl muž, s nímž mezi sebou handlovaly dvě sestry.
Jednou ho ta milovaná, mladší, dokonce na celý týden prodala do ložnice nemilované starší.
Za jablíčka lásky, které na poli našel syn té starší.
Nevíme, co přesně jablíčka lásky byla, ani k čemu je zrovna ta, která mužovu lásku měla, chtěla použít.
Víme ale, že její sestra z toho měla dalšího syna.

Bůh je nekonečný, všemocný, neměnně dynamický, vševědoucí.
A protože Bůh je láska, je právě ona přesně taková.
Přesto Bůh není bohem svévole. Je Bohem Smlouvy, kterou se sám zavazuje, kterou sám plní.
Je Bohem, který nastavuje meze.
Slovo hranice není přesné, protože Bůh nám nestaví check-pointy, na kterých nás chce nachytat ve hříchu a vykázat mimo zónu svého vlivu.
Jako dětem nám staví mantinely, které označují nebezpečí, a změkčují náš dopad, když se do něj plnou rychlostí vrháme
"Všechno je dovoleno, ale ne všechno prospívá."
Můžeme zkoušet, smíme testovat.
A pokaždé je nám dovoleno vrátit se do bezpečí mantinelů Lásky.

"Jezte vše, co se prodává v masných krámech a pro své svědomí se na nic neptejte."
Víte, že jóga je původně uctívání Slunce a Měsíce? To je přece modloslužba!
Tuhle restauraci vedou krišňáci, s tím jídlem do tebe určitě vstupují zlé síly!
Tyto mastičky vyrábí firma založená na principech okultismu a čarodějnictví, to už rovnou můžeš vraždit kohouty...
Satan tady, démon támhle, zlo všude kolem!
Jakmile se přestaneš byť jen na moment kontrolovat, mít na pozoru, zkoumat nejmenší detaily, už jsi v pekle (na jehož existenci ovšem nevěříme).
"Víme přece, že vše napomáhá k dobrému těm, kdo se bojí Boha."

"Ženu statečnou kdo nalezne? Je vzácnější než perly..."
Když čteme dál, dozvíme se co všechno 'žena statečná' umí, zvládá, jaká je, o co vše se stará. Tehdy se v naší hlavě může tahle chvála proměnit v bič.
Nekonečný seznam úkolů k odškrtnutí, téměř nesplnitelné požadavky.
Zase nezvládám, tohle neumím, tomuhle nedokážu dostát, takže selhávám.
Nezasloužím si chválu svého muže, ani svých 'synů'.
Málokdo ví, že tato slova nepronáší muž a nejsou určena ženě.
Je to poučení od matky, aby syn věděl, jak si vážit svojí manželky, jak vnímat 'neviditelnou' práci.
"Statečně si vedly mnohé ženy, ale ty je všechny předčíš."

Správně vidíme srdcem.
Hospodin zkoumá srdce, dívá se do nitra a do myšlenek.
Každé srdce na planetě je zlomené, dřív nebo později.
Hřích a smrt se o to starají.
Ačkoli zraněné a zlomené srdce není záměrem, je prvním krokem uzdravení.
Jen ono totiž může že své rány nechat vyplynout všechen vztek, všechnu bolest, všechno zlé.
Teprve když se vyprázdní, může se zacelit a naplnit dobrem, naplnit láskou.
Není to lehké, není to příjemné. Ale je to nutné.
Protože jedině srdce plné lásky je srdce lehké.
Nesoustreď se na to, kdo je zlomil. Soustřeď se na Toho, kdo tě může uzdravit.

Bible. Boží slovo. Svaté, neměnné.
A přece pokaždé, když ho otevřeme, úplně jiné.
Důvěrně známá příběhy, omílaná přísloví a klišé. Stereotypy.
Kdyby to bylo opravdu všechno, těžko bychom ji četli přes dva tisíce let.
Kolik významových a výkladových vrstev v ní ta léta dokázala najít?
"To Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi lidmi."
Boží slovo stále žije.
Ne jen v minulosti, ne jen pro budoucnost.
Mluví do každé doby, do každé kultury, do každého srdce.
Vidět jej omezeněji by bylo zmenšovat Jeho význam.
Někdy potřebujeme odloupat vrstvy předporozumění, abychom se dostali k jádru.
Někdy nás to donutí k pláči.

Krize identity je na stránkách Bible téma častější, než byste čekali.
Zneuctěný adoptivní syn faraona se stane pastevcem, a i když před ním z hořícího keře mluví Hospodin, stane se vůdcem jen neochotně.
Mladá věřící dívka skrývá svůj původ, snad ze strachu, snad ze studu - a jako pohanská královna se k němu má přiznat?
Nejmenší ještě-ne-úplně-muž z nejméně významného rodu se stane válečným hrdinou, vyhnancem (a žoldnéřem nepřítele), králem - jen aby pochopil, že bez Hospodina stále zůstal tím nejmenším a nejslabším.
Nejhorlivější ze služebníků velerady, žák nejvýznamějšího rabína, se stane vůdcem těch, které doteď pronásledoval.
Koho Bůh chce, toho zmocní.

Věděla, že ten slib, smlouva mezi Bohem a jejím mužem, jí dává výsadní postavení. Vždyť přece k jejímu naplnění bez ženy nedojde. Jak léta běžela a její tělo se měnilo, přestala věřit. Začala hledat lidské východisko.
S rostoucím břichem roste i žárlivost mezi služkou a paní. Na poušti se služka stává třetí stranou smlouvy.
Synové by mohli vyrůstat spolu, kdyby se smích batolete snesl s úsměšky puberťáka. Místo toho vyrůstají jako sousedé. Oba dostanou ženy z kultur svých matek a plodí syny.
O tisíce let později Išmael a Jicchak stále kříží zbraně, jako by božího požehnání nebylo dost pro oba.

"Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí."

Pokud paprsek slunce zůstane nezlomený, září a hřeje, ale zůstává bezbarvý a neviděný.
Spasitel chodící po zemi šířil lásku a uzdravení. Teprve Spasitel zlomený na kříži je připomínkou závažnosti smlouvy, kterou jsme byli zachráněni.
Barvy duhy jsou zraněním světla.
Bolest může odhalovat krásu.
Bůh poté, co drasticky uzdravil svět, udělal připomínku pro sebe i lidstvo ze zraněného světla.
Možná naše zranění mají být připomínkou Jeho nezměrné moci uzdravovat a napravovat.

"On dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé."

Seděl v prachu a popelu, rozbolavělý fyzicky, psychicky i duchovně.
Zpracovával nepochopitelné, vyrovnával se s nepřijatelným, procházel nepřekonatelným.
Jeho žena to měla prožívat podobně. Až na vlastní tělo, které zůstávalo bez poskvrny.
Snad to i myslela dobře, snad se jen utopila v hloubi vlastního žalu, tak, že na empatii nezbylo.
Jejím řešením bylo nakonec extrémní "zemři".
Jeho přátelé se snažili. Jen byli lepší mluvčí, než posluchači. Jejich rady, jejich napomenutí, jejich moudrost, i zdánlivá zbožnost tryskaly, jejich soucit smetla záplava slov, valící se z jejich vlastních úst.
On ale potřeboval, aby v jeho přítomnosti lidé společensky mlčeli - a mluvil Bůh.

Šelma, kterou se vidoucí ani nepokusí připodobnit k čemukoli, co existuje. Její železné zuby žerou a drtí, bronzové drápy rozemílají svět na prach. Na hlavě má deset rohů. Tři z nich se vylomí, aby udělaly místo pro další, který se lidskými ústy rouhá, a vede válku proti vyvoleným Božím.
Zastaví ho až poslední soud.

Beran se dvěma nestejně velkými rohy, které zláme kozel-jednorožec. Jeho roh nepřežije o moc déle. Nahradí ho čtyři, mířící do všech světových stran. Z jednoho z nich pak vyraší ještě další. Ten začne vzpouru, která smete i část hvězd z nebe.
Nakonec padne mocí Knížete knížat.

"Kdokoli je v Kristu, je nové stvoření."
Jak jdeme životem, leccos na nás a v nás má tendence tuhnout.
"Nenarodí-li se kdo znovu, nevejde v Království nebeské."
Často si přejeme, abychom (zejména) tělesnou schránku mohli vyměnit za méně opotřebený model.
"Proměňujte se obnovou své mysli."
Chceme-li mít novou identitu v Kristu, musíme ze sebe 'oškrábat' nánosy okoralých tradic a myšlenkových vzorců.
"Všechno, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho Božská moc."
Co hůř, musíme odstranit do naší mozkové kůry hluboce vyrytý zvyk snažit se mít kontrolu.
"Nežiji již já, ale žije ve mně Kristus."
Jeho plán je lepší.

Srdce je sval, který do těla posílá životodárnou krev.
"Především střež své srdce, neboť z něj vychází život."
Snad proto jsme mu přisoudili být sídlem emocí, reprezentací osobnosti.
"Stvoř ve mně srdce čisté, Bože."
Je tím, čeho se dotýká to nejlepší i nejhorší, z nás i ze světa kolem.
"Protože svou lží rmoutíte srdce spravedlivých..."
Jako každý sval, může pod příliš velkou zátěží ztuhnout.
"Vyjmu vám z těla srdce kamenné, a dám vám místo něj srdce masité."
Srdce, které drží v rukou Láska, je měkké - a tak se nezlomí.
Přesto s každým zacházejme, jako by se jeho srdce právě lámalo.

Důvody, proč je to či ono zvíře vhodnější k jídlu, než tohle jiné, je možné hledat do nekonečna.
Možná na to mělo vliv uchovávání poživatelnosti v pouštních podmínkách.
Možná dostupnost a zdraví populace v předmětné době a místě.
Možná, jak později vznáší jako důvod Pavel, byli někteří tvorové více spojeni s modloslužbou - ať už jako obětina, nebo jako předmět uctívání.
Máme se sytit tím, co prospívá.
Pokud by ti v žaludku měl skončit příbuzný egyptského božstva, možná je lepší se soustředit na chléb, jako symbol Spasitelova zlomeného těla.
S tímhle uvažováním pak ovšem brzy narazíme na problém vína a abstinence.

"Oblak a mrákota jest vůkol Něho."
Nevidět vrchol hory, protože na ní 'sedí' oblak nebo mrak, není tak výjimečná zkušenost.
Vidět ten oblak zářit slávou Boží a slyšet z něj Jeho hlas - to už výjimečné je.
Vystoupat do toho oblaku, vystavit se potenciálně omračující moci... to chce víc než výjimečnou osobnost.
Když sejde dolů, jeho tvář září.
V přítomnosti lidí to skryje závoj.
V přítomnosti Boží, oblak Jeho slávy.
S oblakem v hlavě vidí realitu jasněji, než všechen lid, jehož hlavy zůstaly čisté.
Proto je dokáže pevně nohama na zemi vést.
Jen díky tomu oblaku může uzřít alespoň Hospodinova záda.

"Jdi, lenochu, k mravenci, uč se moudrým být."
Král Šalomoun to napsal, to přece musí být pravda.
Zahálčivým rukám dá práci ďábel.
Řemeslo má zlaté dno.
Práce šlechtí.
Míra požehnání je přímo úměrná míře snahy o vlastní zabezpečení!

"Víra bez skutků je mrtvá."
Dodá Jakub. Takže to rozhodně platí, i po kříži.
Malé škobrtnutí? Dobré skutky ho vyváží.
Větší hříšek? Kajícná pouť a dobrovolničení.
Smrtelný hřích? Misijní cesta a adopce nejméně celého sirotčince.
"Poznáte je po ovoci."
Tak ať tady po nás zůstane co nejvíc dobrého.
Aby vám ručičky pozlatili!

Jen milost? Kdepak, to by pak mohl být spasen každý!!!

Život je pohyb, život je tanec.
Duch neustále vane v našem okolí, rozechvívá srdce i mysli, zve duše do objetí na parketu světa.
Někdy se nám z toho točí hlava. Někdy zavrávoráme.
Když ale mezi střepy skla iluzí, nevinnosti nebo víry začne tančit Láska, naplní celý svět pestrobarevné odlesky jejího světla.
Teprve tehdy se kolem nás i v nás ozve melodie, kterou nelze neslyšet, na kterou nelze nereagovat.
"Hle, všechno tvořím nové."
"Mé slovo se ke mně nevrátí plané - učiní to, k čemu je vyšlu."
"Vyzkoušejte si mne. Ptejte se mne."
Vedeni milující paží toho, kdo stvořil tanec, nešlápneme vedle.

Tóra. Proroci. Spisy. Evangelia. Epištoly. Zjevení.
Knihovna textů, které říkáme Písmo (Svaté).
Měla by obsahovat to nejdůležitější z vědění - ne lidského, ale o lidstvu.
Slova nadlidské Moudrosti, která stekla na papír přes filtr lidských myslí.
Čtená prismatem nedokonalého porozumění.
Občas dále pokrucovaná zrcadlem zdánlivých potřeb.
Přesto promlouvá do každé doby a do každé situace.
Snad jako by nám říkala, že historie se opravdu stále opakuje.
Že lidská podstata je jedna a nikdy se nezmění.
Můžeme se naučit, že v každém člověku kolem nás se skrývají důvěrně známé kousky, ke kterým se můžeme vztahovat, kterým můžeme rozumět - a dokonce je milovat.

Tělo je chrám Ducha, říká se v Písmu.
Celá staletí se to dařilo víceméně přehlížet, pod záštitou Pavlových textů o "umrtvování těla" a "potlačování tělesnosti".
Tohle nové hnutí ale, kromě dalších odvážných výkladů, přišlo s myšlenkou, že tělesné zdraví je podstatné pro rozvoj duchovního člověka.
Lékař John H. Kellog z malého sanatoria v okrajové části Spojených států vybudoval pojem moderní medicíny. Jeho výzkumnné pokroky v hydroterapii a fyzioterapii byly fenomenální, stejně jako jeho přístup k holistické socio-zdravotní službě.
Vegetarianismus a náhražky masa se staly jeho dědictvím pro církev, kterou nakonec opustil.
Kukuřičnými lupínky, které vyvinul, si jeho bratr koupil svět.

Byl ještě příliš mladý na to, aby rozuměl všem nuancím rodinných vztahů.
Chtěl rozumět, potřeboval vysvětlení a povzbuzení.
Možná i ujištění, že je přece jen zvláštní.
Místo toho ve spánku vykopal mezi sebou a bratry ještě hlubší příkop. Ostřejší válečnou sekeru, která na chvíli hrozila přetnout i pouto lásky jeho otce.
Zprávy z nevědomí ho budou provázet zbytek života.
Naučí se jimi provázet ty sotva probuzené, zmatené a vyděšené, jako býval sám.
Stanou se nástrojem záchrany pro ně všechny.
Poté, co se naučí se probudit, a plně vnímat Toho, kdo odkrývá tajemství.
Vědomí vlastní bezmocnosti otevře pokorou bránu pro jedinečnost.

Voda byla v poušti vzácností. Ale po čtyřiceti letech už člověk ví, kde hledat.
O to horší, když přijdete do místa, kde by být měla... a najdete jen vyschlý pramen.
V tu chvíli začnou na povrch prosakovat čůrky výčitek, pramínky pochybností, potůčky nedověry. Všechny vyrývají svá koryta do vrásek sluncem sežehlých tváří, jako vodopády padají z rozpraskaných rtů a spojují se v hučící řeku, valící se do uší.
Když pak ještě z jeho vlastní mysli steče do toho příboje únava dlouho nesené odpovědnosti, prolomí tahle povodeň hráz sebeovládání.
Tu bouři utiší chladná voda tryskající ze skály, i sprcha Hospodinova napomenutí.

Pro dětského zpěváka

Smiluj se, Hospodine.
Dej, abychom byli všichni zdraví.
Ochraňuj maminku, tatínka, Mojka i Teulku.
A babičky a dědečky taky ochraňuj.
Ať jsme na sebe všichni hodní a nikdo se na nikoho nezlobí.
Uzdravuj nás, pane Bože, aby nám nebylo špatně a nikoho nebolela hlava.
Děkuju ti, že nám rostou kytičky.
A že nám na terase létají krocani.
Děkuju za srnky, které mě chodí zdravit.
I když se bojím, že mi okoušou zahrádku.
Těším se, až poletíme do Prahy a uděláme si dámskou jízdu s babičkou a druhou babičkou a s maminkou.
Ráda chodím do sboru, pane Bože.

Vlastně nevěděla, kde se poprvé vzal.
Stal se jejím pomocníkem, spojencem ve chvílích, kdy si nebyla jistá.
Snad proto, že jako vládkyně-cizinka si nemohla dovolit nejistotu.
Možná proto, že přinutit *ty ostatní* aby se báli, spolehlivě zamaskovalo její vlastní strach.
Muž chce vinici, ale neumí si ji vzít? Vražda.
Kult se na ni dívá křivě? Teror a perzekuce.
Sucho ničí zemi? Krvavé obětiny.
Prorok povraždí stovky jejích nejbližších přívrženců? Vynese ho v zubech výhrůžkou (i když by ho nejradši rozsápala).
Manžel zemře? Syn v jejím stínu zadupe království do země.
Nakonec bylo příznačné, že ji na kusy roztrhali vzteklí psi.

Byl vnukem krále. Jenže celou jeho rodinu vyvraždili. Zůstal sám.
Opuštěný, zbavený majetku i veškerých nároků, chromý.
Prokletí rodu vypité až do dna, uplivl by si téměř každý.
Stal se trpěným hostem, spoléhajícím na milosrdenství nemilosrdného zákona.
Když přišli poslové nového krále, byl by se možná chtěl schovat, jako kdysi jeho děd.
Nebo možná v duchu vítal konec jako vysvobození?
Jenže zpráva, kterou nesli, byla zprávou o požehnání.
Zprávou o milujícím a odpouštějícím Bohu i panovníkovi.
Ještě téhož večera usedl ke královskému stolu.
Navrácený majetek přenechal někdejšímu otrokovi a jeho rodině.
Přítele by doprovázel i do vyhnanství, kdyby to šlo.

Nebyli si podobní, a přece byli.
Pastýř, poslední z velké rodiny, a princ - prvorozený následník trůnu.
Jeden jen s obtížemi potlačující výjimečnost, která dráždila.
Druhý umenšující se pokornou náklonností, která tišila.
Oba zmítaní okolnostmi, o kterých rozhodovali jiní.
Oba si bolestně vědomí jaký úděl jim byl přidělen Pánem vesmíru.
Ani jeden by si jej byl nevybral, a přesto ani jeden nechtěl odmítnout.
Snad proto dokázali stát jeden druhému věrně po boku - opora v nejisté době, bratři ve všem, kromě krve.
Přes vzdálenost jejich duše zůstaly věrné jedna druhé.
Ten, který se stane králem, se nakonec ujme syna svého oplakaného přítele.

Sandály vás ochrání před poraněním, dodají krokům jistotu v hrubém terénu.
Pomůžou vykonat všechno to, k čemu se během dne ve svém běžném životě potřebujete dostat.
Ale neudrží venku prach a špínu světa kolem. Naopak, často je ještě pevněji chytnou a nesou, kamkoli kráčíme.
Vyzout se znamená stát se zranitelným.
Zpomalit, nebo se zastavit.
Znamená to připustit, že potřebujeme očistit.
Omýt někomu nohy je symbolem přivítání, přijetí, prokázání úcty.
A taky ujištěním, že chvíli můžeme jen tak existovat, posedět, soustředit se.
Nabrat sílu, než se opět vydáme na cestu.
Často za posláním, kterým nás Hospodin pověřil, zatímco jsme byli bosí.

Jsou věci, které postupem času rostou - a pak jsou ty, které se zmenšují, ubývají.
Srdce mělo být tím prvním, ale nějak se stalo, že se spíše scvrklo.
Zbyla z něj trapná ikonka poblouznění, symbol rozbouřené chemie v mozku.
Bývalo a mělo být o tolik víc - tím, co nese celou naši osobnost.
Proto právě ono je tak klíčové pro vztahovost - protože plnosti dosahuje teprve v propojení se zbytkem světa.
Chraň jej, protože z něj plynou proudy života.
Když postavíme mezi něj a svět hradbu, nemůžeme růst.
Pomalu se udusíme ve vlastní ozvěně.
Vyměníš ten kámen na/ve své hrudi, za něco živoucího?

Podívejte, vždycky to musí *někdo* odnést.
Ženská. Had. Poznání!
Jenže ti jsou aspoň v tom textu výslovně.
Proč se ale termín 'plod' smrskl jenom na nás, to by mě fakt zajímalo.
Proč jste si to nepřeložili jako pomeranč? Nebo kokos?
To jsou přece taky ovoce! Rostou na stromech.
Ale ne, celou historii je to jablko.
Jablko za to může, jablko je symbol toho, že VÍTE, co nemáte, nebo taky, že se něco kardinálně pokazí.
Ale když se pak o ovoci konečně mluví v dobrém - láska, radost, pokoj, laskavost, dobrota, věrnost, jemnost a sebeovládání - tak z toho najednou nikdo jablka nedělá!