Moje články

Vyvolení - následování - reptání - odpadnutí - zajetí - osvobození - ujištění.
Cyklus, který se opakuje v každé generaci víry.
Je lidskou přirozeností chtít něco víc, něco lepšího.
Zvědavost a kreativita nám byly dány do vínku.
To, že existují lepší a horší volby, se učíme od malička.
A nějaká část v nás vždycky šeptá, opakuje, zdůrazňuje, křičí, že milosrdný, milující Stvořitel nás přece nemůže, nesmí trestat za to, co do nás sám vložil.
Měl by nás chránit před následky našich rozhodnutí!
Pro sebe to vidíme jasně.
Ale když zvolí špatně (nevhodně z našeho pohledu) někdo jiný, jak rychle se v naší ruce objeví trestný nástroj?

Náš král nás vyslal do malého království na západ od naší říše.
Místní král byl prý na smrtelném loži, jeho dědicové sotva v plenkách... ideální doba na anexi, řeklo by se.
Jenže pak se monarcha záhadně uzdravil. Prý v tom měl prsty jejich bůh.
Pokud to tak bylo, byla by invaze nemoudrá, konec konců, nikdo nechce jít proti nadpřirozeným silám.
A tak jsme tady, zvědaví, co nám o tom svém bohu a jeho zázracích poví král.
Místo chval, pozvání do chrámu, či jiné náboženské okázalosti se nám dostane jenom prohlídka paláce a jeho 'bohatství'.
Tím Babylon neohromí.
Jeruzalém bude náš!

Náboženský půst je pro mnohé uzavřenou kapitolou temné minulosti.
Jistě, občas je to zdravé, dát si nějaký ten půst, ať už částečný, nebo úplný.
Ale že bychom trápením těla měli přesvědčovat milosrdného Boha? To se nám nezdá.
Jenže ono to nikdy nebylo o přesvědčováni Hospodina. A vlastně ani o trápení těla.
Ten půst, který se líbí mně, říká Svatý Izraele, je o tom, abyste osvobozovali ostatní.
Abyste se rozdělovali o to, čím jsem vám požehnal.
Nemáte utrpení rozmnožovat - pro sebe, ale - hlavně - ani pro ostatní.
Naše odříkání má být čočkou, která nás zaostří k tomu, co chybí lidem kolem nás.

Bezdětných párů, jako byli oni, bylo v historii bezpočet. Někteří se bouřili, většina se však smířila. Za nimi stála rodina i pospolitost, nemuseli mít z budoucnosti strach. Vlastně už na nic nečekali.
Šel si po své práci - mluvil k Hospodinu jménem celého národa - když tu se stalo neslýchané.
Nebesa odpověděla.
Zaslíbením, o které tak docela nestál. Osobním, a přece ne tak úplně. Nedůvěra vytryskla z jeho nitra v proudu slov.
A pak nastalo ticho.
Skoro deset měsíců nikdo neslyšel jeho hlas.
Teprve, když mu dobře mínící sousedé chtěli "pojistit" dědictví, bylo mu dovoleno se ohradit.
"Můj syn se jmenuje 'Milovaný'."

Všemocný by nemusel mít hranice.
Respektovat rozhodnutí těch, které uhnětl z prachu země byla Jeho volba.
Hranice, nastavené svobodnou vůlí, neláme silou.
Nenechá je ovšem ani stát jen tak.
Obchází naše hradby, tiše, trpělivě.
S jemným zaklepáním na bránu.
Vejde, když otevřeme, a promění všechno v tu nejlepší verzi.

Nejvyšší stvořený musí - spíš nechtě, než chtě - respektovat hranice, nastavené před začátkem času.
To mu nebrání hledat skulinky, jak proniknout dovnitř.
Obchází, jako lev, s hrozivým řevem.
Vtrhne dovnitř, aby ničil, zraňoval a požíral.
Nenechá uvnitř nic svobodného, není nic, co bychom před ním dokázali sami uchránit.
Přesto mu otvíráme radši...

Slyšely.
Tlukot dvou srdcí v jednom těle.
Přerývaný dech, kradený stupňující se bolestí.
Nevyřčené obavy.
Křik loku vzduchu, který jako první naplnil plíce.
Slzy úlevy, zvonící o hrubé pokrývky.
Chvály, kterými příbuzní mimo dohled vítali nový život.
Sání, předávající život z hrudi do úst.
Spánek, usazující se na unavených víčkách.
Náhlé napjaté ticho.
Vojensky přesné, těžké kroky za oknem.
Bouchnutí rozražených dveří.
Zlostnou otázku.
Vyčerpaný strach třesoucí tělem za nimi, tisknoucí náruč, možná trochu pevněji, než by se mělo.
Vlastní hlas, odpovídající.
Polopravdu, zachraňující sotva započatý život.
Zaváhání před odchodem.
Vděčnost, která nikdy nezapomene.
Připomínky svých činů v tisíci generacích.

Vyhodila ho z okna těžká teologie a únava.
Vylezli oknem sami, dřív než se po nich někdo začal ptát.
Spustili ho z okna v koši, aby unikl rozlícenému davu, který by ho jistě rád shodil.
Jediným pohledem vyhodil z okna svoji důstojnost i věrnost.
Na kolenou svrhl z otevřeného okna poslušnost královu příkazu.
Oknem do rozpálené pece letěla jeho nevíra i ego.
Vyhodil oknem nesplněné sliby spolu s příkazem ke vraždění nevinných dětí.
Od umyvadla z okna svrhl rozsudek.

Kolik toho z našich duchovních oken musíme defenestrovat my?
A končí na kopích pod nimi častěji to špatné, nebo to dobré?

Co by udělal Ježíš? ptají se celé generace.
Otázka, ěkdy upřímná, většinou však používaná jako strašák. Jako zdvižený prst...
To jsi křesťan, když... uslyšíte vyčítavě.
Většinou od těch, kdo o křesťanství slyšeli v Marxismu-leninismu, nebo od pohádkových čertů.
A není tohle náhodou hřích? ten hlásek ustrašeného dítěte, které se bojí blesku z nebe, nám do hlavy nainstalovaly roky síry dštěné z kazatelen.

Když se konečně podíváme do "návodu", najdeme tam ale jenom jedno:
"Milosrdenství chci, ne oběť. Poznání Boha je nad zápaly."
"Miluj Boha celou svou bytostí, miluj ostatní jako sám sebe."
Čiň to, co chceš, aby bylo činěno tobě.

Odjakživa se o něj starala. Věděla lépe, než kdokoli jiný, jak moc speciální je.
Také ale věděla, že nesmí zůstat sám. Proto při něm vždycky stáli, sourozenci. Ona a jejich bratr.
Vůdce, ten kdo měl stát v čele kultu... a ona. Prorokyně? Chtěla být tou, která spojuje.
Měla snad mlčky přihlížet tomu, jak se její švagrová trápí, protože jejímu muži záleží na jeho povinnostech víc, než na ní?
Promluví.
Stihne ji za to nemoc a vyhnanství.
Vazby se napnou až na samé hranice, ale neprasknou.
Tábor na ni počká a když se vrátí, opět se přimkne, stejně silně jako dřív.

Stála na kopci. Jako tolik ostatních.
Mladá dívka, pro kterou vzdělání představovalo výzvu, od chvíle kdy jí spolužák způsobil otřes mozku kamenem do obličeje.
Teď už na tom *konečně* mohlo přestat záležet.
Jejich vlak do nebe, vypravený před 2300 lety, měl konečně zastavit ve stanici Země.
Jenže nepřijel.
Zklamání bylo pro většinu z nich příliš velké.
Ona ale spolu se čtyřmi dalšími pokorně pokleká - a v tu chvíli je jí dopřáno vidět.
Karavana věrných poutníků stoupá úzkou cestou přes propast překlenutou křížem k výšinám.
Jejich oči jsou nehnutě upřeny na zářícího Spasitele, který je očekává před branami Nového Jeruzaléma.
Maranatha.

Prisma, kterým se díváme na text, nám může dát velmi rozdílnou odpověď na to, co v něm vlastně stojí.
Vytržené z kontextu, použité bez lásky, tolerance a pochopení, se mohou některé věty proměnit v šípy, meče, nebo alespoň pěsti.
Jaká škoda, že některá vyjádření - která by měla být obecně platná, jsou například vztažená jenom na jedno z pohlaví.
"Žena ať ve shromáždění mlčí. Učit ženě nedovoluji..."
Cos tím myslel, Pavle?
Psal jsi to muži, jemuž jsi ještě před chvílí dával za příklad jeho vlastní matku a babičku...
Kdybys věděl, kolika generacím tím dáš do ruky zbraň, napsal bys to stejně?

K čemu je krása, třpytivé pozlátko, když se pod ním schovává jen rozklad a nicota?
Ten, který kdysi zářil nejjasněji, za sebou nechává štiplavý pach polopravd, ze kterého i jediná jiskra chtivosti dokáže rozdmýchat požár - takový, kterému neměla být vystavena žádná lidská bytost.
Jak si tedy můžeme myslet, že náš lesk je něčím jiným, než bídou?
Vše, co je pro jiné ziskem, jsem pro Krista odepsal jako ztrátu.
Nevěřím, že by mě mohlo vykoupit jakékoli množství materiálních hodnot.
Budu se držet dřeva kříže, z něhož se stane základní kámen.
Moudrost je plná protikladů, rozumnost vidí skrz oslepující záblesky k pravdě.

Jako kamení dopadala na její hlavu, skloněnou zármutkem, zdánlivě tvrdá slova dopisu nejvášnivějšího z apoštolů.
Právě ztratila zázemí, jistotu přítomnosti, naději budoucnosti.
Doufala, věřila, že její spoluvěřící jí budou oporou a pomocí.
Místo toho se dozvěděla, že není dost stará na to, aby se nemohla znova vdát a mít děti. Není nemohoucí, aby nesloužila druhým. Církev se přece musí zaměřit na potřebnější, žádné zdroje nejsou nekonečné.
Chtěla odejít, ale v tu chvíli ji za ruku chytila jedna z diakonek.
"Posaď se, pojez, je tu dost pro všechny."
Po jejím boku se naučila spravovat oblečení, sloužit u stolů, a navštěvovat nemocné.

Ten, který se po prvních pochybnostech tiše vydal na cestu, aby vedl ostatní.
Jde tam, odkud původně přišli, tam, odkud se ozývá zaslíbení.
Vede ho ten, kdo inicioval smlouvu, nad kterou nemá moc čas, zákon, ani neschopnost plnění.
Když konečně uléhá, je to s vědomím milosti, lehkostí splnění úkolu a předání zodpovědnosti.
Nad jeho tělem se vede spor doslova nebe a pekla.
Ten který poslechl, vyšel, vedl, nesl.
Ten, který selhal, zradil, vyhořel, zklamal?
Nárok nebe je silnější, vždycky byl.
Duch jej donese tam, odkud vyšlo všechno.
Země nejzaslíbenější, zářící slávou, se mu otevře před očima.
Konečně uzří Boží tvář.

Hlavy dohromady, kradmé pohledy kolem. Hlasy, pomalu se zvedající, jak emoce nabírají na síle a témata se přesouvají k tomu, co je nejvíc pálí.
Kolik kdo má 'zářezů', zásluh, pochval a pokárání, kolik speciálních poslání, značících důvěru.
Mistr jde vepředu, zdánlivě ztracený ve svých myšlenkách.
Hašteření za ním pokračuje, a ztiší se teprve když vejdou do města.
Nadobro je umlčí, když se objeví žena.
"Pane, ať jsou moji synové ve Tvém království těmi nejváženějšími!"
Deseti kohoutům padají brady i hřebínky.
"Žádáš snad, aby prošli tím, čím já?"
Pod křížem bude stát sama jako zmoklá slípka.
Synové se rozprchnou jako ostatní.

Šittím bylo varování, zvednutý prst do historie.
Když necháte cizí, aby se mezi vás míchali, dopadne to odpadnutím.
Po Jerichu za to mohla lest.
Malá skupina se lstí vetře do role spojence, protože je pořádně protřásl strach.
Žádný velký otřes v kultu nezpůsobili, zdálo se.
Ten přijde až potom, když se začnou třepat královská lůžka.
Míchání informací mezi přikrývkami povede ke zmatení všeho ostatního.
Možná proto Pavel (a po něm Jan Amos) doporučuje raději 'plodníkem svým párkrát řádně protřepati, nežli se s ženštinami hampejznými zamíchati'.
Protože co se smíchá, většinou člověka nějakým způsobem potřísní. Nebo vtáhne do víru bez úniku.

Byla jsem v cizí zemi, jako otrokyně.
Možná jsem měla štěstí, že jsem byla ještě tak mladá, že ze mě udělali jen komornou.
To jsem tehdy ale netušila.
Byla jsem cenou, trofejí patřící dobyvateli, stále ohrožujícímu můj národ.
Většina mých lidí mého pána nenáviděla.
Když onemocněl, mohli se právem škodolibě radovat.
Já ale viděla jenom slzy svojí paní.
Nestarala jsem se o to, co bylo daleko. Ale něco ve mně si vzpomnělo na minulost.
Tváří v tvář problému a zoufalství jsem si jako jediná troufla navrhnout řešení.
To moje víra vedla k zázraku uzdravení.
Svého věznitele jsem dovedla na svobodu.

Tvrdili, že jsou jen návštěvníci. Ale ji rohlíkem neopijí.
Pomohla jim zmizet jako pára nad hrncem. Zbyl po nich jenom slib záchrany.
Rty, rudé jako šňůra, která visela v zadním okně, se roztáhly do vítajícího, naivního úsměvu.
Král se na svoji kněžku lásky zamračil, ale jejím slovům věřil.
Strážní oddíl se vydal ven z bran města, v patách těm nestoudným zvědům.
Město se uzavřelo, neprodyšně, obousměrně.
Že byl podveden - a kým - zjistí král až za pár dní z hradeb zbudou ruiny, polité krví a poseté mrtvolami.
Prostitutka se stane manželkou jednoho z bojovníků, a z jejího syna bude předek krále.

V jejím případě být známá znamenalo být v bezpečí.
Její schopnosti, o kterých věděli zejména vybraní - bohatí - zákazníci, jí zajišťovaly pohodlnou existenci.
Tedy, pohodlnou na její status.
Ti dva se o ni a její "dar" nezajímali. Ale ona si nemohla pomoct.
Ať už z ní mluvilo cokoli (nikdy o tom moc nepřemýšlela), tentokrát se to nedalo umlčet.
Její nohy je následovaly, jako by ji měli na řetězu.
Až dokud jeden z nich nenatáhl ruku, a neřekl: "Vyjdi z ní!"
Najednou zmlkla. Zaposlouchala se do vlastního nitra, utichlého v úžasu předtím, než jej zaplavily otázky.
Pak přišel strach z jejích pánů...

Morning Star klouže po vlnách Dunveganského zálivu.
"Jejich bójky jsou slabé. A od mola jezdí výpravy za tuleni," referuje muž, nespouštěje oči z hloubkoměru. "10 stop pod kýlem. Tady. "
Loď se zhoupne, když se kotva zasekne do dna. Vylodíme se, natěšení na prohlídku nejdéle obývaného hradu ve Skotsku.

"Umm, zlato? Není támhleto...?" ptám se, vyhlížejíc z okna druhého poschodí hradní věže.
Místo odpovědi rovnou vytáhne telefon.
"Patricku? Jsi na palubě? Aha, takže to taky vidíš. Dobře."
Naše loď se s větrem o závod žene mezi řasy směrem na otevřené moře.
Ukazuje se, že staré pasti na kraby dvaatřicítku plachetnici neudrží.

Toho rána se probral s kocovinou. Zdaleka ne první.
Ptal se po královně - ta vždycky věděla, jak ho z těhle stavů spolehlivě vyprostit.
A kromě toho mu taky mohla připomenout, co se dělo po dobu jeho - ehm - společenské indispozice.
Jeho rádci se na sebe podívali trochu rozpačitě.
Ten nejodvážnější přečetl výnos, který nesl jeho pečeť - a jeho ženu posílal na věčné časy do vyhnanství.
"Už nikdy nebudu pít!" zpřísahal se v duchu.
Místo vína se opájel zástupem krásných žen, střídajících se v jeho loži.
Udržely ho spolehlivě rozptýleného podobně, jako předtím víno.
A pečetní prsten skončil v ruce úlisného padoucha.

Dvě sestry ve stejné domácnosti, s jedním mužem, stojí u zrodu národa.
Pět sester oslovuje vůdce, domáhajíce se svých dědických práv právními argumenty.
Vdaná žena, která upřednostňuje duchovní kariéru a dokonce se vydává do bitvy v čele armády, zajišťuje bezpečnost lidu.
Matka svého vymodleného syna odevzdá do chrámu, kde ho vychovávají muži pochybné pověsti.
Svobodná dívka se posadí k nohám učitele, aby naslouchala teologii, místo aby předvedla hostitelské kvality přítomným svobodným mládencům.
Schopná podnikatelka stojí v čele rostoucího duchovního společenství.

Pokud si v dnešní přeemancipované době chcete přečíst o "tradičních" rodinách a "přirozených" rolích, vezměte do ruky raději nějaký román...

Konec.
Otázky s ním spojené se nám převalují v hlavě, spolu s jakýmsi neurčitým strachem, nejistotou, nepohodlím v srdci. Jako jed se nám vkrádají do cév, paralyzují, tahají nás blíž a blíž... k čemu?
"K nicotě," pošklebuje se cosi.
"K lásce," ozývá se jako protijed.
Ten, který nechal v temnotě světa zářit meč před rájem, jako připomínku, že se tam jednou vrátíme.
Ten, kdo jako plamenný sloup vedl svůj národ pouští.
Ten, kdo nechává své slunce svítit, hřát, rozdávat život a radost.
Až se naplní čas, vítězná láska sfoukne plameny, protože ve věčném "doma" bude dostatečně zářit On svou slávou.

Šla, tvář pokrytou koryty ustaraných vrásek, v nichž tekly potoky slz.
Kameny na cestě se jí vysmívaly, když je obcházela.
Hloupá. Naivní. Co uděláš, až staneš před tím posledním?
Balvanem, který zakrývá vchod k tomu, co stejně nechceš vidět.
Najdu někoho, kdo ho vypáčí, odvětila jim.
Nemusela. Kámen sám uhnul před tím, koho ani smrt nezadržela.
Nečekala, že jí budou věřit.
Ten, kterého pojmenovali "skála", se nenechal pohnout jen tak něčím.
Občas věřila, že by jeho rozhodnutí opravdu nepřemohly ani brány pekel.
Ale Mistr z něj vždycky dokázal dostat odpověď - i tu nejnepříjemnější.
Kvůli němu se bude starat o ostatní.

Drž mě! šeptala mu stříbrná hřivna, kterou mu právě svěřil jeho pán. Víš, že mě bude chtít zpátky!
Vlastní ego šeptalo hned potom: Nevěřili ti!
Nechtěl riskovat - a vlastně ani netoužil svému pánu vydělávat víc. Tak ji zakopal.
Držte nás! napovídaly dvě a pět hřiven v rukou druhých dvou správců.
K jejich hlasům však zazněl kontrapunkt od touhy se osvědčit.
Ne je, ale mě držte. Pusťte je do světa, aby vám mohly přinést dobro. Risk je zisk, a vy přece nemáte hlavu jen na čepici.
Nakonec promluvila věrnost.
Budu vás držet, a dovedu vás k požehnání - když se mě nepustíte.

Když slova znamenají život, nejde je nepustit ven.
Jenže slova chtějí být čtena, slyšena, vyžadují reakci.
A co když ta nepřijde?
Kolikrát můžete v komentářích slyšet jenom cvrčky, než se začnete ptát, jestli opravdu máte ještě stále co říct?
Když to nikdo nechce slyšet, je snad proto lepší mlčet?
Kolik hlasů takhle zmlklo, když se jim nedostalo odpovědi?
A co s těmi děrami, které po nich zůstaly?
Faobe, Lee, Kumiko... vaše slova chybí. Ne jen pro ně samotné, ale i pro reakce v místech, kde jiní už dávno otupěli.
Snad se zase někdy, až zmlkne zbytečný hluk, uslyšíme v dialogu.

Je nejvyšší silou ve vesmíru - a přece se nechává spoutat vlastními pravidly.
A stejně vždycky udělá to, co nikdo nečeká.
Vybere toho, koho ostatní odepsali.
Přikývne jednání, které lidé odsoudili.
Porazí vojsko zvukem polnice a tříštících se džbánů.
Otevře oči oslice, když oslepí toho, kdo na ní sedí.
Mění zlořečení v požehnání.
Pokoru vyzdvihuje, pýchu potupuje.
Narodí se jako bezmocné miminko, bez střechy nad hlavou.
Prožije život člověka.
Nechá se zabít potupným, trýznivým způsobem, určeným pro zločince - ačkoli se ničím neprovinil.
Místo triumfu pohřeb.
Skrze nevzdělaný zástup bude promlouvat všemi jazyky.
Pronásledování obrátí ve svědectví.
Moudrost obrátí v bláznovství - a naopak.

Malá loďka, naložená unavenými muži.
Na vodě, kterou někteří z nich důvěrně znali, protože je léta živila.
Dnes nemají myšlenky na práci. Chtějí se dostat do klidu, odpočinout.
Hladina jezera není nikdy klidná - ani dnes.
Přesto se do hladiny opře paprsek měsíčního světla.
Neomylně, jako reflektor, jim ukáže postavu, kráčející po vlnách.
"Duch!"
Jejich zděšení, jako předtím bouři, utiší známý hlas.
"Nebojte se!"
Ten nejodvážnější z nich promluví.
"Chci také kráčet po vodě!"
Z lodi se vyhoupne lehce díky letům praxe.
A opravdu JDE.
Dokud se nerozhlédne kolem. Jeho víra sklouzne pod hladinu a jako kámen ho tahá ke dnu.

Nechtěl být rváč. K tomu ho jeho matka nevychovala.
Neměl být rváč. Měl být ztělesněním spravedlnosti.
Ale k čemu tedy byla jeho nadlidská síla?
Stal se - tak nějak náhodou - mistrem neobvyklých zbraní.
Ale většinou mu stačily holé ruce.
Když šel cestou za nevěstou, potkal bestie.
Těm dvounohým ukázal, zač je toho loket, dobře mířenou oslí čelistí.
Tu zubatou a chlupatou nechal jako čerstvou mršinu ležet u cesty.
Bude z ní včelí úl, který aspoň trochu osladí hořkost jeho špatného vkusu na mazlivé kočičky.
Než mu jedna z nich nechá uříznout jeho chloubu, a začerstva ho bezmocného vydá do rukou nepřátel.

Milovala ho.
Věděla, že to v jejich postavení znamenalo málo.
Měla se stát trofejí pro příznivce svého otce, tak jako její sestra.
Nakonec ji otec použil jako návnadu - zázrakem tím získala toho, kterého chtěla.
Navzdory výchově zmaří otcův plán, a svému muži zachrání život pomocí k útěku.
Otec ji ve zlosti provdá za jiného.
Ten miluje ji.
Když si pro ni král vyhnanců pošle, její nový muž ji opláče.
Někdejší milovaný ji použije jako stupínek k legitimizaci svého nároku na trůn.
Už ne jediná, ale jedna z harému.
V hořkosti zklamání mu vyčte, když tančí jako blázen.
Nakonec zemře bezdětná.

Nebylo vždycky jednoduché věřit, že za ně opravdu bojuje Hospodin.
Zejména z pohledu vojevůdce v první linii.
Tentokrát se Nejvyšší rozhodl jim to opravdu ukázat.
Vůdce národa stál na skále tak, aby na něj viděli... Pokud by tedy našli čas vzhlédnout nad hlavy valících se nepřátel.
Jeho ruce, zdvižené k nebi, jim zajišťovaly vítězství.
Že mu začíná docházet síla poznali podle toho, že museli začít ustupovat.
Tentokrát s nimi Hospodin hraje krutou hru.
Naštěstí dva pobočníci přijdou s plánem, jak starého muže podepřít a bitvu vrátit do rukou Božího lidu.
Posadí jej a jeho ruce vezmou do svých.
Izrael zvítězí.

Být prorokem v Izraeli je skoro nuda.
Přiznejme si to, Hospodina se tady momentálně nikdo na nic neptá... a on nevypadá, že by měl něco na srdci.
Možná bych potřeboval nové řemeslo.
***
Počkat, počkat! Proroctví pro protivníky? To teda nezní úplně lákavě.
A já už jsem s tím vlastně vůbec nepočítal, že bych něco slyšel, nebo dokonce vzkazoval. I když je to teda zasloužený rozsudek, zdá se.
V tomhle rozhodně budoucnost nevidím.
***
Tak oni to vzali vážně?
A On jim odpustil.
Takže nepříteli před branami se nevyhneme.
Leda snad, že bychom se dali na pokání taky...
Nebo skončíme v zajetí.

Celý rok ji připravovali a mazali vonnými oleji.
Celé dny je učili všemu dostupnému vědění.
Mohla si ke králi vzít, co chtěla.
Mohli si vybírat z královských pokrmů.
Když došlo na lámání chleba, požádala jen o to co jí poradil vykastrovaný správce.
Když se jich zeptali, požádali jen o zeleninu a vodu.
Měla jednu noc na to, aby zjistila, jestli se rozhodla správně.
Měli jeden měsíc na to, aby prokázali, že se nemýlili.
Jako královna na chvíli zaváhá, ale nakonec zvolí záchranu svého lidu.
Jako správci provincií a nejvýše postavení muži v království nezaváhají v péči ani v jámě lvové.

Tohle vám o tom spolumanželství neřeknou.
Že se od vás bude očekávat, že budete držet té druhé vlasy, zatímco dáví tu nejlepší porci večeře, se kterou jste se jako vzorná manželka a sestra celý den mořila, aby ona a její (neviditelný) pupík měli klid.
Že budete muset uvolnit ten nejpohodlnější stan a nejméně proleželé koberečky.
A že i přes to bude manžel v posvátné hrůze chtít radši každý den spát s vámi, protože ona je najednou asi z porcelánu.
Jestli tohle budu muset absolvovat ještě dalších osm měsíců, tak z toho zešedivím.
Nebo... koneckonců moje služka je taky pohledné děvče.

Potřeboval utéct, protože mu šlo o život.
Chtěl utéct, protože se zdálo, že je úplně sám.
Poušť a ovce, čtyřicet let přemýšlení.
Skaliska a havrani, čtyřicet dní na cestě na začátek.
Hlas uprostřed ničeho, nemožný a přece přítomný, ho posílá nazpět.
Rozmluva i ticho na místě zázraků mu dává sílu se vrátit.
Jeho staré místo už neexistuje - nyní se stává ztělesněním nabídky.
To, kým byl, už nebylo udržitelné, přesto se staví zpět na své místo.
Už není sám. Stojí s ním bratr, i mládenec, který jeho úkol zdědí.
Už není sám. Vychovává si vyvoleného nástupce.

Poslední cesta povede k nebesům.

Když kvůli nešikovnosti svého žáka musíte do kotle v řece hodit kus dřeva, aby hlavice půjčené sekery vyplavala na hladinu, je to spíš úsměvné.
Když jiný z vašich žáků najde na poli něco, co nakrájí do polévky a málem všechny ostatní otráví; a vy poručíte nasypat do hrnce mouku, aby se prázdné žaludky bezpečně naplnily, může z toho být celkem veselá historka.
Ale když král žádá vaši hlavu, protože v obleženém, hladovějícím městě zoufalost nutí matky v hrnci mít skutečnou smrt svých dětí - už situaci úplně neodlehčí ani, že na vaše slovo lid vyplení tábor nepřátel, rozehnaných hlukem andělské armády.

Jeho jméno znamenalo "Hospodin pevně ustanovil".
Bylo vroucným přáním jeho předků.
Tím jediným, co zbylo z odkazu víry jeho děda, když po jeho smrti na brány zaklepal Babylon.
Být vazalem bylo potupné, proto se jeho otec po třech letech vzbouřil.
A pak zemřel.
Zděděné zaslíbení nedokázalo převážit beznaději stejně zděděného boje proti přesile.
Na trůně se ještě ani neohřál, a musel kapitulovat.
Trestem mu bylo zajetí, ze kterého nedokázala vytrhnout ani plnost synů.
Příděly, které dostávali z královského stolu jen posilovaly odpadnutí od kultu i naděje na vysvobození.
Zůstane posledním králem z rodu Davidova, který usedl na trůn v Jeruzalémě.

Vyvolení bylo hořkosladkým údělem už od začátku.
Myslel si, že to nejhorší má za sebou, když konečně přestal bojovat o život a usedl na trůn.
Jak hluboce se mýlil!
Hluboce bolelo, když slyšel "nemůžeš mi zbudovat dům rukama od krve".
Ale tehdy ještě slyšel "ale já zbuduji dům tobě".
Jenže ten příslib mu právě teď působil těžkou hlavu.
Jak poznat, který z jeho synů je tím dědicem, o němž Hospodin mluvil?
Ten, na kterého sázel, byl teď mrtvý.
Snad Nejvyšší neodvrátil svoji tvář od jeho rodu nadobro...
"Dej mi znamení," zašeptal.
V tu chvíli k němu vstoupila jeho ukradená žena.

Říkali mu nejtišší z lidí.
Bylo s podivem, že tou tichostí dokázal vést tak hlučný národ.
Celý život žil v poušti.
Dokázal najít vodu pro ovce i pro lidi.
Zemi, které měl vládnout, dál lekcí tím, že největší zdroj vody proměnil v krev.
Vodou moře provedl otroky ke svobodě, a pak v ní utopil nepřátelské vojsko.
Hořkou vody proměnil v pitnou vhozením dřeva, že skály ji vyvedl slovem.
Voda byla zdrojem jeho života.
A nakonec voda byla i jeho pádem.
Když konečně hlasitost překonala tichost.
Když poušť rozhlodala nervy tak, že se neovládl.
Když voda nebyla tam, kde být měla.

Bylo jich deset.
Velmi dobře promyšlených a zacílených.
Lidem se nezdála a tak k nim přidávali a přidávali.
Až z nich bylo 613.
A najednou se zdála nesmyslná.
Nedodržitelná, nesplnitelná.
Snaha se cení, tvrdili někteří.
Potřebujeme lepší vysvětlení, přesnější definice, soudili jiní.
Všechno je to marnost, uzavřela většina.
A pak zaznělo "nejen konání, ale i myšlenka je hřích".
Odsouzení chtivě natáhlo pařáty plné slov.
Dokud je neodrazil štít jediného slova.
MILOST
Nejde si ji zasloužit, zlobili se někteří.
Je moc laciná, jakou může mít cenu? Pochybovali další
Jen menšina se směrovkou těch původních nechala pokorně dovést do skrýše tohoto nového.