Moje články

Hospodinova slova. Zákon.
To nejdůležitější, co si měli pamatovat.
Nestačilo je mít v hlavě. V paměti, která selhává.
Nestačilo věřit, že je lidské myšlenky a slova nepokroutí.
A tak lidé dostali příkaz.
Ta slova se mají třepat v třásních na jejich oděvu.
Ta slova mají mít na čele, neustále na okraji zorného pole, jako špičku nosu.
Ta slova mají omotat jejich ruce jako řemínky.
Ale nejvíc ze všeho měli ta slova mít vyryta ve svém srdci.
Tam, odkud je nikdo nemůže vymazat ani vyrvat.
Tam, kde mohou nejlépe působit a kde zůstanou navždy.
Kde neosloví jen myšlenky, ale celého člověka.

Izrael čelil ohrožení. Už zase.
Pelištejci překročili hranice a hrozilo, že obsadí další kus území. Nebo celou zemi
To nový král nemohl dovolit.
Shromáždil vojsko a vytáhl do pole.
Národ, který celou svou historii bojoval, neměl strach z boje.
Pak ale ze šiků nepřítele vystoupil jediný bojovník, větší než život.
Na jeho výzvu zavládlo v izraelském táboře to nejhlubší ticho, jaké kdo pamatoval.
Jediné, co je rušilo, byla klepající se kolena a cvakající zuby.
Na další výzvu izraelské řady jako by ještě couvly.
Nikdo nepředstoupil.
Odvaha byla ta tam.
Víra se ztratila.
Vrátí se v praku v ruce pastýře ovcí.

Proroctví bývala málokdy lichotivá pro příjemce a příjemná pro toho, kdo je nesl.
Často mluvila o tom, co je špatně, občas vyhrožovala zkázou.
Vždycky se v nich skrývala i šance k záchraně, šance k nápravě.
Tohle proroctví bylo jiné.
Zpráva zněla standardně - obraťte se, litujte toho zlého, zachráníte si život.
Co bylo neortodoxní, byl adresát.
Jdi do hlavního města nejmocnějšího a nejnepřátelštějšího národa v okolí.
Na jejich ulicích kaž nabídku Boží milosti.
Pokud přijmeš ty i oni, bude tvoje proroctví rozsudkem smrti pro Boží lid.
Když přijmeš a oni odmítnou, zabijí tě.
A co když odmítneš?
Hospodin ti pošle velrybu.

Šuškanda, drby, pověry.
Napůl vážně míněné, napůl žertovně přehnané, snad aby ti, kdo je šířili, zakryli opravdovou starost.
Národ, který zlomil moc Egypta.
To, že pak na celou generaci zmizel v poušti, spíš legendám přidávalo, než ubíralo.
Historky o jejich bitvách cestou byly možná nadnesené... ale pak, proti všem očekáváním, dobyli i Jericho.
Egypt zůstal možná pošramocený a vyjedený... druhý břeh Kenaánu byl rozemletý na prach.
Teď se zkáza řítila směrem k nim.
Bylo jasné, že pokud chtějí přežít, mají jedinou naději.
Lstí Izraelce přimět, aby je nechali se k nim připojit.
Vždyť i věčná poroba je lepší než vyhlazení.

Úděl zasvěcence, o který se neprosil, hlodal v jeho mysli.
Dlouhé vlasy byly jeho neustálou připomínkou.
Touha, které měl odolat, oždibovala jeho srdce.
Rodiče svému synovi nedokáží odmítnout ani tak jasnou chybu.
Vyceněné zuby zvířete nebyly důvod k starosti.
Nadlidskou sílu měl používat k lepším věcem, než šarvátkám se lvy.
Vyjídaná mršina se stala zdrojem hádanky.
Med v jeho ústech ještě osladil cestu na svatbu.
Vztekle vrčící tesáky lidských hrozeb vedou ke zradě.
Jeho nevěsta nevěří, že by ji dokázal ochránit.
Kousance mrtvého osla jsou odpovědí na lest.
300 obětí splatí prohranou sázku.
Nakonec stejně nejhůř hryzalo léta potlačované svědomí.

Její bratr ji podvedl.
O sestře raději ani nepřemýšlet.
Jí se nezbaví, ale může se jí pomstít tím, že si udrží lásku společného manžela.
Jeho má brzy opustit.
Rodina, ve které byla vždycky tou poslední, se brzy nadobro rozloučí.
Mohlo by jí to stačit.
Vykročit vstříc životu, který snad bude šťastnější.
Dovolat se požehnání, o které se tak pevně opírá muž, jenž ji miluje.
Bůh... po těch dvaceti letech tak známý... a přece stále cizí.
Pomsta a touha po jistotě se spojí v ruce, která se natáhne pro domácí modly.
Hanba ženství je spolehlivě ukryje.
Bratr odtáhne domů s nepořízenou.

Bylo to paradoxní.
Ty tři a půl roku, které se zdály jako sotva pár dní.
Ty zázraky, o kterých všichni mluvili, ale málokdo opravdu věřil.
Ta banda lidí ze dna společnosti, kteří konečně mohli věřit, že něco znamenají.
Asi bylo naivní si myslet, že by to mohlo vydržet.
Ale nešlo se smířit s tím, že to skončilo.
Někteří z nich se chtěli zkusit vrátit k nějakému "předtím".
Jeho už stolek s penězi a pohrdavé odplivování procházejících nelákaly.
Ztratily smysl ve světle Jeho pozvání a života.
Nenabudou ho zpátky ve stínu hrobu.
Pro něj už není cesty zpět.
Už nebude výběrčím.

Jeho laskání je opojnější než víno.
Jako nejčistší vonný olej jeho jméno.
Kvítek šáronský, lilie mezi trním - má milá.
Její oči jsou podobny holubicím, ze rtů jí kane strdí.
Lahodný je jeho hlas, nejlíbeznější jeho slova.
Jeho láska je prapor nad mou hlavou.
Jako zahrada uzavřená je má nevěsta.
Sad s granátovými jablky, vydávající přesladkou vůni.
Jeho levice je pod mou hlavou, jeho pravice mne objímá.
Naše lůžko je samá zeleň, trámy má z cedrů, střechu z cypřišů.
Voní jablíčka lásky a všechny výtečné plody nad našimi dveřmi.
Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery, nebuďte a neburcujte lásku, dokud nebude chtít sama.

V podstatě měl skvělou náladu.
Přemožené národy mu řádně platily a prokazovaly úctu.
Zrovna dnes mu izraelská delegace přinesla obětní dary.
Taková věc se nikdy neobešla bez velké slavnosti.
Ceremonie u obětního kruhu byla vyčerpávající a slunce pálilo.
Proto se uchýlil do chladu své soukromé místnosti.
Ani tam ovšem neměl klid dlouho.
Vůdce té delegace s ním prý chce mluvit o něčem důležitém.
Inu což. Zprávu od bohů je třeba vyposlechnout.
Zejména, když je určena jen jemu.
Odehnal všechny poddané.
K výjimečnému postavení si gratuloval příliš brzy.
Ve skutečnosti totiž byla Hospodinovou zprávou dýka, zaražená hluboko v jeho tlustém břiše.

Možná jsem byl naivní.
Mluvili jsme o tom s ostatními tolikrát, že bylo těžké čekat.
Nikdy jsem se nebál odpovědnosti.
Viděl jsem to, co ostatní přehlíželi.
Věděl jsem, že příležitosti je potřeba jít naproti a popadnout ji za pačesy.
Proč tomu ostatní nerozuměli, těžko říct.
Říkali o mně, že jsem netrpělivý. Zbrklý. Unáhlený.
Ale tím, že držíte pusu a krok změny nedosáhnete.
Oni chtěli čekat, já jednal.
Měl jsem za to, že takovou hrozbu nebude moct ignorovat, nebude před ní moct uhnout.
Nakonec mi měl být vděčný.
Vzájemně jsme se podcenili.
Jeho tvrdohlavost končí popravou.
Můj optimismus končí na stromě.

Byl majestátní, hrdý, vznešený a krásný.
Ve svých branách vítal krále, velmože, učence, ale i prosté lidi, zblízka i z daleka.
Obdiv a úctu přijímal s přívětivou pokorou, jako by na nich nezáleželo.
Nenávist, napadání a hádky pozoroval se stoickým nadhledem, jako by se jej netýkaly.
Stál ve středu a střetu zájmů, v samém srdci konfliktů.
Většině z nich nevěnoval pozornost.
Jeden z nich tragicky a krutě ukončil jeho dlouhý, šťastný život.
Celý národ jej bude oplakávat.
Jeho ostatek - drolící se zeď - bude ke vzdání úcty i truchlení přístupná po staletí, pod mohylou ze zlatých kopulí, vystavěnou cizí, uzurpátorskou tradicí.

Tam, kde tráva bude zelenější.
Tam, kde voda bude čistší a studenější.
Tam, kde stín bude příjemnější.
Tam, kde kameny budou menší.
Tam, kde všechno bude lepší.
Tam, kam vedly vlastní oči a nos.
Ještě krůček, ještě skok, už jen kousek.
Nožka podjede, trs trávy se utrhne... a najednou už to nejde ani tam, ani zpátky.
Zbývá jenom volat.
Zbývá jenom litovat.
Zbývá jenom slibovat.
Zbývá jenom doufat.
Zbývá jenom čekat.
Šramot kroků, už je skoro tady.
Ruce se natáhnou, známý hlas konejší... síla pomůže zpět na pevnou zem.
Nezáleží na tom, jak hluboko se skutálíš.
On tě dovede domů.

Přes svůj splín si všiml její nouze a přispěchal na pomoc.
Oplatila mu to tím, že ho vzala pod křídla své rodiny.
Chvíli trvalo, než se přiblížili a překonali počáteční rozpaky.
Pak zaplála láska, které se dostalo požehnání.
Čtyřicet let, během kterých je oba vychovávala poušť.
Ji učila pečovat... být oddanou ženou nejtiššího z mužů, oporou po dlouhém dni dřiny a toulání se za ovcemi.
Tou, která povzbudí, která hlídá jeho odpočinek.
I se dvěma syny se srdnatě vydává do nepřátelského Egypta, aby pokračovala ve svojí roli.
Rady jejího otce pomohly vystavět národ.
Její náruč pomohla udržet pohromadě jeho vůdce.

Jeho rodina byla nadšená. Národ jásal. Všichni se radovali.
Na jeho názor se nikdo neptal.
Při pohledu do očí proroka, který jej pomazával, věděl, že není sám, komu to nepřijde zrovna jako výhra.
Doufal, že prorok svojí autoritou tuhle šarádu zastaví.
Ale prorok se jen jako buldok držel Hospodinova nařízení.
Když nevyšlo utéct, dovolil si věřit, že ho aspoň bude podporovat, bude jeho spojencem.
Přepočítal se.
Tvrdá slova jej odsuzují dřív, než usedne na trůn.
Byla snad jeho vina, že se postupně tím hrůzným obrazem stával?
Ve všech viděl nepřátele.
Nejvíc v hrdinovi v těle dítěte, který mu obětavě sloužil.

Byly tak krásné. Majestátní. Měly různé barvy i tvary.
Kdysi se na ně nemohl vynadívat.
Ale tehdy nebylo nic, co by se mu nelíbilo.
Zato teď...
Ve vzteku vytrhl rostlinu i s kořeny a hodil ji na rostoucí hromadu.
Odvděčila se mu poškrábanou kůží a několika kuličkami, uchycenými na oděvu.
Nevnímal to, už se skláněl k další, aby jí připravil stejný osud.
A další, a další.
Nakonec hromadu olízly plameny.
Otřel si z tváře pot a rozhlédl se.
Na malé ploše kolem něj se už krčily jen zelené stvoly.
Tentokrát snad přinesou úrodu...
Aby jeho těhotná žena měla co jíst.

[vrzání postele, náraz prstu o dřevo, zaúpění]
Egypťan: Muselas večer zatahovat ty závěsy?
Egypťanka: Nic jsem nezatahovala, si sáhni, jsou roztažené.
[opatrné kroky, šátrání, šustot látky]
Egypťan: To jsem blázen...
Hebrej: Zdravíčko, sousede! Cože tak pozdě z postele?
Egypťan: Kdo se tu poflakuje uprostřed noci?
Hebrej: Co tě nemá, sousede, noc... je deset ráno. A tady před tvým oknem je tak krásně slunečno. Maces?
[dopad dlaní na obličej, zaúpění]
Egypťan: Oslepl jsem!
Egypťanka: [zděšeně] Já také! Co bylo v té kořalce, cos přitáhl domů? Já tě...!
Mojžíš: [majestátně, v pozadí] Propusť můj lid, farao, a vrátím ti světlo, říká Hospodin!

Dvacet let služby.
Čtrnáct za dvě manželky.
Šest, aby se domů nevracel s prázdnou.
Jeho tchán mu důvěřoval se všemi svými stády - vždyť se pod jeho péčí rozrůstala nebývalým způsobem.
Souhlasil, že mu nějaký skot dá.
Ty, které byly vnímané jako méněcenné - strakaté, flekaté, pruhované.
Zázrakem zdravé ovce i kozy začaly vrhat přesně taková mláďata.
Tchán se divil kolem celé hlavy.
Podmínky měnil častěji, než šaty, ale nebylo mu to nic platné.
Celé zdravé a silné stádo po nějaké době patřilo zeti.
Jistě za tím bylo Hospodinovo požehnání.
...nebo možná jenom lstivost, která do napajedla položila pruty s oloupanou kůrou.

Podsvětí, to nejhorší, co si lze představit.
Šeol - místo bez šoel.
Místo, kde zůstanou otázky, ale odpovědi už nelze nalézt.
Místo, ze kterého se nelze dovolat Hospodinovy vševědoucnosti.
Vědí o něm, tolikrát o něm četli, uvažovali... a jsou tak přesvědčení, že se jich netýká.
Oni přece vědí. Oni studují. Oni znají.
Oni jsou ti, za nimiž ostatní chodí pro moudrost, radu, vedení.
Otázky ostatních, na které odpovědi znají, přebíjejí dotěrné nezodpovězené, které se o slovo hlásí v jejich nitru.
Nejsou schopní přiznat, že toho tolik nechápou.
Proto uslyší: "Jste jenom obílené hroby."
Proto jim zbyde jen pláč a skřípění zubů.

200 let.
Fyzickou námahu a nespočet třísek v rukách, které musely neznámému řemeslu nejprve přivyknout, předčila bolestivostí jen námaha psychická.
Třísky nedůvěry, posměchu a ostrých slov všech kolem se zarývaly do jeho srdce, které také ještě nepřivyklo nové úloze.
Když se zavřely dveře, měl pocit, že selhal.
Vlastně ho překvapilo, že ten prostor stačil pro všechny a pro všechno.
Co ho překvapilo daleko víc, bylo jak přesně prostor oddělený pro lidi stačí pro jeho rodinu.
Že by Hospodin nepočítal s tím, že jich mělo být víc?
Vděčně obrátil oči k nebi.
Svůj úkol splnil.
Věrní doplují první třídou do budoucnosti.

Když vám na něčem záleží, nemůžete být nedotknutelní.
Přímo ho porazit nejde... ale přes ně, přes ně ano.
Bylo to skoro příliš snadné.
Ten den chutnalo vítězství trochu nakysle, jako čestvý plod v jejich ústech.
Myslel si, že mě hrozby a prokletí vyděsí.
Jako by ve své vševědoucnosti nevěděl, že se ho už dávno nebojím.
Odpověď vymýšlel pár tisíc let, ale komu záleží na čase ve věčnosti.
Chtěl je přivést zpátky tím, že bude sdílet jejich osud.
Jak pošetilé.
Opět je to téměř příliš snadné.
Ten ultimátní triumf dnes voní sladce, jako pot a krev, stékající po dřevě jeho kříže.

Její reputace ji předcházela a nebylo jí co vytknout:
Má smysl pro rodinu - stará se o starou, zlomenou tchyni.
Má smysl pro empatii - ví, kdy se ptát a kdy nechat ostatní o samotě.
Má smysl pro práci - od té chvíle, kdy sem došly, se nezastavila.
Má smysl pro to, co se sluší - sedne si raději sama, dokud ji nepozvou mezi sebe.
Má smysl pro ekonomiku - co okamžitě nepotřebuje, odloží na později.
Má smysl pro tradice - ač cizinka, přizpůsobuje se zvykům i náboženství.
Přesto to bylo až velmi osobní setkání, které jej přesvědčilo, že si zrovna ji chce vzít za ženu.

Byla dcerou krále a královnou manželkou.
Bum.
Její muž (narozdíl od jejího otce) byl vždycky miláčkem davů.
Bum.
Hrdina, pomazaný a požehnaný.
Bum.
Přináší Schránu Smlouvy zpět do Jeruzaléma.
Bum.
Hospodin bude uprostřed svého lidu.
Bum.
Královou pozicí nic neotřese.
Bum.
Všichni se radují.
Bum.
Její muž křepčí jako blázen.
Bum.
Ona ví, jak pomíjivý je mír.
Bum.
Ví, jak vrtkavá je přízeň davu.
Bum.
Ví, jak rychle se Hospodinovo požehnání promění ve zlořečení.
Bum.
Jak neuvážený čin může všechno zničit.
Bum.
Jak se autorita může rozplynout.
Bum.
Každý radostný úder bubnu cítí jako krok k nevyhnutelnému osudu.
Bum.
Odsouzení.

Přestal počítat, kolik sborů založil, kolik společenství navštívil, kolik dopisů, plných podpory, útěchy i kárání napsal a odeslal.
S kolika spolupracovníky sdílel cesty a odpovědnost.
Kolikrát se jeho plány na poslední chvíli změnily.
Vítězství i prohry. Běh a klopýtnutí.
Všechno snášel, pokorně a trpělivě.
Věděl, že svět je veliký a těch míst, která ještě musí slyšet, je tak mnoho.
Na mapě v jeho mysli však zářilo jen to jedno.
To, které nebylo tak úplně nedotčené.
To, které bylo tak důležité.
Domov, a přesto cizí, neznámý, nepřátelský.
Tentokrát, konečně, mu bylo dovoleno obrátit své kroky k němu.
Cíl všech cest.
Řím.

Její život byl sledem rozhodování mezi extrémy.
Většinou za sebou měla rady svého moudrého bratrance.
Teď to ale bylo na ní - promluvit znamenalo riskovat, že všechno ztratí.
Mlčet znamenalo zradit.
Když vstupovala na nádvoří, nevěděla, zda ji čeká život nebo smrt.
Byly za ní modlitby národa, který doposud nesměla prohlásit za svůj.
Královo žezlo promluvilo pro ni.
Když vstupoval do královniných síní, věděl, že ho tam čeká pocta.
Byla za ním závist a nenávist proti národu, který ani zajetí nedokázalo zlomit.
Královnina slova byla rozsudkem smrti.
Židé v ten den získali díky odvaze všechno.
Hamanovi a jeho rodině nezbylo nic.

Tři dny mlčení.
Tři dny, ve kterých otce něco tížilo a zároveň hnalo slepě vpřed.
Sotva zůstali sami dva, musel se zeptat.
Věděl, že otec nebude lhát.
Jeho odpověď, plná víry, nedávala smysl.
Nebo ji možná jenom jeho srdce chápat nechtělo.
Přesto tušil, že se jedná o zkoušku.
Pro ně oba.
U oltáře na hoře shodil z ramen dřevo a postavil se otci tváří v tvář.
Něco mu šeptalo, že když se vzepře, starý muž ho nepřemůže.
Jeho ruce se samy od sebe natáhly před něj a zkřížily v gestu oddané rezignace.
Naděje, připravená se obětovat.
"Raději mě spoutej, otče."

Kdo měl možnost odmítnout?
Snad ona, když na ni promluvil princ.
Snad on, když za jeho srdce zatahal chtíč.
Snad její otec, když se mu otevřela možnost zachránit její čest.
Snad jeho otec, když si druhá strana začala klást podmínky - kruté a nevratné.
Její bratři mohli přijmout, na čem se staršinové mezi sebou dohodli.
Spojenectví se sousedním královstvím, stvrzené sňatkem, bylo výhodné pro všechny.
Proč ale přijímat nabídku, která začala ponížením?
Proč dát na to, co radí moudrost otce, který nemiloval jejich matku.
Proč se držet zpátky, když se nepřítel svíjí v bolestech?
Krutost maskující se hrdostí ruší svatou smlouvu.

Milovat budeš svého Boha, celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou.
Nebudeš mít jiného Boha.
Nezobrazíš si Boha.
Nevezmeš Boží jméno nadarmo.
Pamatuj na Šabat, že ti má být svatý.
Milovat budeš bližního svého, jako sebe samého.
Cti svého otce i matku.
Nezabiješ.
Nesesmilníš.
Nepokradeš.
Nevydáš pro svému bližnímu křivého svědectví.
Nebudeš dychtit po ničem, co patří tvému bližnímu.
Hospodin dal svým lidem tolik slov, že občas zapomínají, že láska není slovo
Láska je naplnění zákona.
Láska je sloveso, akce.
Věci se začnou dít, když se přestaneme schovávat za hesla.
Pro křesťany nastal čas mlčet a jednat.

Měl pocit, že ho někdo volá.
Otevřel oči do podivného, plátěného šera.
Místo známých domácích vůní ho obklopoval pach konzervačních olejů a lehce provlhlé skály.
Tvrdý kámen mu sloužil místo podušky.
Cosi mu vadilo v pohybu, omezovalo jeho ruce a nohy.
Přesto se posadil.
Poslední, co si pamatoval, bylo horečné, uslzené šeptání jeho sestry:
"Zdržel se, ale určitě přijde."
Ten hlas, který ho volal, jí dával za pravdu.
Těžce vyšel do slunečného ticha.
Pohlédl do usměvavé tváře a očí, stále ještě přeplněných slzami.
Když sevřel v náručí sestry, pochopil.
Výzva "probuď se" nepatřila jen jeho tělu, ale duším všech okolo.

Kráčeli sami dva, ramena svěšená, hlasy tlumené.
Ranní slunce zlatilo hradby města, které bylo cílem cest.
Jim teď leželo za zády.
Zvětšující se vzdálenost však nedokázala zmírnit bolest, kterou vlekli na bedrech.
Otázky zůstávaly v kročejích ležet nezodpovězené.
Jedinou, kterou zodpovědět dokázali, jim položil cizí hlas.
A pak už nebylo třeba se ptát.
Hlavy a záda se s přibývajícími mílemi rovnaly, jako by z nich vlídná slova smývala únavu.
I když jejich kroky zrychlily, naděje, kterou považovali za mrtvou, je konečně dohnala.
Cíl přišel příliš brzy - tolik toho ještě chtěli slyšet.
Na konci cesty je trpělivě čekala víra.
Mesiáš žije.

Zlost, která zabije bratra.
Úleva, když opadne voda.
Vděčnost, protože místo syna krvácí beránek.
Údiv nad posláním daným ve snu.
Pýcha moci světa týrající ohnutá záda otroků.
Víra, vtělující se do deseti slov.
Povzbuzení vytažené z právě překročené řeky.
Vzdor, který lidskou logiku poráží Boží mocí.
Rozsudek smrti pro ty, kteří slouží jinému bohu.
Strach, když se pod tíhou nevěry hroutí jistoty.
Stud, protože někdo viděl to, co mělo zůstat skryto.
Spasení přemáhající smrt a vystupující z hrobu.
To, co by lidé neměli zapomínat, je navždy uloženo v paměti kamenů.
Spasitel říká, že ty promluví, když se lidé rozhodnou mlčet.