Moje články

"Tomu, kdo rozdává, přibývá stále. Ten, kdo je skoupý, mívá nedostatek."

Je v módě dívat se na to všechno, co ztrácíme. Čeho ubývá. A dělat si starosti.

Od počátku nám bylo dáno rozmnožovat dobré, plodit prospěšné, naplňovat a zúplňovat zemi a vše, co je na ní.

Snad proto tak hluboce cítíme každou ztrátu, nebo stagnaci. Občas se zdá, že jediné, co roste, vzdouvá se, zaplavuje svět, je zlo.

A ani za nic si nemůžeme vzpomenout na to zdánlivě jednoduché a logické slovo "dost".

Možná máme ale v srdci nádobu, která může vařit tak dlouho, až celý svět zaplaví tsunami lásky.

„Přijde den, kdy budete naříkat, že jste se rozhodli pro krále, ale Hospodin tehdy vaše volání nevyslyší.“

Lidé si měli být rovni. Ale ze "spásy na stejné úrovni" se brzy vyvinul pocit, že potřebujeme někoho "nad sebou". Někoho, kdo nám řekne, jak se ke spáse dobrat. Paradoxně, to ale nemůže být sám Bůh, který nás přece tolik převyšuje a vyžaduje od nás dokonalost, které nejsme schopni. Musí to být někdo, kdo je nám jen "rovnější".

Tak jako Izrael nás pak překvapí, když od nás ten, komu jsme darovali moc nad svým životem, sebere majetek, pak budoucnost a nakonec i svobodu.

"Moudrá žena vzdělává svůj dům, bláznice pak rukama svýma boří jej."

V popisu důsledků hříchu je zajímavý rozdíl dopadu na obě části člověka.

Íš, stvořený, aby 'byl služebníkem' země se dozví, že jeho služba bude těžší, protože země ponese prokletí zla a bude vydávat nejen plodiny vhodné k obživě.

Íššá, stvořená pro vztah, jako spása na úrovni íše, ponese zármutek nerovnosti vztahu, i odpovědnost za potomstvo, které je nadějí záchrany.

Čím víc se Íššá bude snažit, tím více Íš bude vzdorovat, aby udržel zdání, že má vše pod kontrolou.

Přitom jediné, nad čím má Íš s Íššou vládnout, je hřích.

A potom... 

Sousta jim ještě ani nestihla doklouzat do žaludku. Jejich pohledy se střetly, v očích blýsklo náhlé porozumění. Barvy zářily jasněji. Kontrasty vystupovaly ostřeji.

"Měli bychom..." začala váhavě.

"Je to potřeba," souhlasil, než dořekla.

Pátravý pohled padl na cosi, co do té doby v Zahradě neviděl. Zdvihl to. Bylo to černé, hebké... a tvarované tak akorát, aby do toho schoval ten kousek sebe, který byl jiný.

"Myslím, že bychom měli mít stejné!" podala mu pás listů svázaných stonky. 

Zdálo se mu to, nebo v jejím hlase slyšel... žárlivost?

Divná věc mu vypadla z ruky, když se ozval Boží hlas.

Přiběhl, po svých a sám. Na těle cáry obvyklé slávy, na tváři výraz autority trhaný strachem. 

Její instinkt velel konejšit. Namazat klidná slova jako hojivou mast do hlubokých ran pýchy. Pohostit - vždyť dobré jídlo a pití spolehlivě léčí všechny útrapy světa. Ochránit - posadit se mezi vchod a jeho lůžko, jako hradba před nepřátelským světem.

Sotva zavře oči, její výraz se změní. Ruka nahmátne nástroje, tak důvěrně známé, stále potřebné. Poslední služba, kterou může prokázat nezvanému hostu.

Když znovu otevře vchod do stanu, naskytne se bojácnému králi a odvážné prorokyni pohled na soka, jehož spánek je připoután k věčnosti stanovým kolíkem.

Rozžehnat se s otcem, opustit pohodlí vyspělého města. Zabalit jen to, co unesou jeho ruce a několik zvířat. Vykořenit milovanou manželku. Pro zaslíbení z nebe se vydat do nejistoty.

Písku pod nohama, vykázaného za bránu a dláždění ulic i hvězd na temnějícím nebi, oproštěném od jasu svítilen, každým krokem přibývá. Smlouva s Věčností nabírá konkrétnější obrysy.

K Ur nikdy víc neobrátí svou tvář. 

Z jeho minulosti zbydou sutiny, připomínající pomíjivost lidské slávy.

Z jeho stanů jde stále dál vstříc budoucnosti živá stavba národa, připomínající neměnnost Boží milosti.

K Ur nikdo dnes nepřichází pro budoucnost.

K Izraeli a jeho Bohu ano.

"Slyš Izraeli, Hospodin je tvůj Bůh, Hospodin jediný."

Možná je ve "třech osobách", ale je jen jeden. Jenže když kolem vás jsou kultury, které trvají na tom, že jeden nestačí - a když se ty samé kultury tu pokoutně, tu otevřeně, tu dokonce oficiálně, přimíchávají do té vaší...

Tak vám najednou přijde vlastně logické, že Hospodin, který vítězí nad Baalem (a nad každým jiným mužským bohem) by měl mít právo na to, prohlásit Ašeru (či jinou bohyni) za svou válečnou kořist, za svou vydobytou partnerku.

Její kněží a kněžky jsou tedy od té chvíle vlastně taky kněžími Hospodina. Proto uniknou smrti.

Již od intertestamentární doby se tradovalo, že největším učitelem je ten, kdo dokáže Zákon jinému vysvětlit za dobu, po kterou se udrží ve stoji na jedné noze. 

"Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou. Miluj svého bližního, jako sám sebe."

Zbytek jsou jenom výklady a upřesnění. Nakonec to stejně je o řečech až na posledním místě.

Bůh nás vyzývá k dialogu - dokonce nám nechává prostor i pro monolog. 

Víme, že naše slova nepotřebuje k porozumění situaci. Proč tedy nepřestaneme opakovat Bohu to, co říkal ďábel... a nezačneme ďáblu opakovat to, co řekl Hospodin?

"Zapomene snad žena na své nemluvně? Nemá snad soucit s vlastním dítětem? I kdyby však ony zapomněly přece, já nikdy nezapomenu na tebe! Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé zdi mám stále na očích."

Naše tělo a mysl jsou úžasně vytvořené. Obojí ale občas potřebuje vzpruhu. Vůně a chuť (קָפֶה), chemie rozpuštěná v krvi, nás může pozvednout fyzicky, pomoct překonat únavu, i zapudit splín. 

Na duchovní krizi ale potřebujeme jiný lék. Takový, který nedojde a nevyschne. Dlaň (כַּפָּה), do které je vyryto naše jméno, se natahuje ku pomoci - a vždycky dosáhne. V Hospodinově dlani dojdeme záchrany.

"Kéž v polibcích mě ústy svými zlíbá! Nad víno lepší je tvé milování. Vzácné tvé oleje tak voní! Tvé jméno  je esence aromatická. Proto dívky tě milují."

Tahle slova vás chytnou, vtáhnou, začnou ve vás probouzet rozhodně velice jiné pocity, než zbožné vytržení. 

Někteří je považují za alegorii. Jiní mají za to, že by snad ani ve svatém textu neměla mít místo.

A přesto je zvláštně příznačné, že "píseň všech písní" zpívá láskou - jen v jiném odstínu.

Prý ji psala sama Moudrost - a použila k tomu jiný prostředek, než zbytek - ženu.

Možná proto vzbuzuje fascinaci, od níž se nelze odtrhnout.

Říkají 'nebe nezná vyvolených'. Smrt přichází pro všechny stejně.

Nejluxusnější zámořská loď narazí do ledovce, a i ti z nejvyšších tříd, za zvuku hudby vyzývající nebe, zmizí beze stopy pod hladinou. Tisíce duší vzaté chladem a vodou.

Krutost se přelévá světem a vybírá si - ne podle společenské vrstvy, ale podle etnika a víry. Miliony životů skončí v dýmu a ohni.

"První budou poslední, poslední budou první. Kdo chce být mezi vámi nejváženější, buď vaším služebníkem."

"Pravím vám, že nevěstky a celníci vás předcházejí do Božího království."

Katastrofy se nám možná nevyhnou, ale to jak je přijmeme, určí náš věčný status.

Ženu statečnou kdo nalezne...

Její muž měl to štěstí. Ne, že by si toho vážil, nebo si to snad alespoň uvědomoval.

Domácnost vedla, o obchod se starala, sloužící už dávno věděli, že chtějí-li rozumnou odpověď, mají raději jít za ní.

Všechny zásluhy a chvála ovšem samozřejmě přistály na hlavu pána domu.

O potížích pastevců, napadaných vojáky i sousedními podruhy, věděla jako první. A stejně tak se doslechla o jejich nepravděpodobném ochránci v čele bandy rebelů.

Její manžel samozřejmě netušil, která bije. Urazil přesně ty, které měl uctít.

Nezbývalo než doufat, že její pokorný vděk (a ženské zbraně) dokážou předejít katastrofě.

Je těžké věřit v Boha? Možná. 

Ale i pro ty, kdo rezolutně nevěří, je až podezřele lehké věřit v lásku.

Vlastně se dá říci, že v západní civilizaci se honba za láskou - nebo tím, co láskou nazýváme - stala téměř posedlostí.

Člověk je tvor vztahový. Chceme milovat a hlavně být milováni. Zároveň ale může přicházet skepticismus ohledně toho, jestli existuje něco jako opravdová láska. A kdo je jí hoden?

"Kdo však žije v lásce, žije v Bohu a Bůh v něm, protože Bůh JE láska."

Věříte-li v lásku a jednáte-li podle toho, je možné, že dojdete k Tomu, v něhož nevěříte.

Lidská duše se krmí příběhy. Něco v nás je "zadrátováno" tak, že bez nich nemůžeme žít. Možná je to naše věčná zvědavost, touha věcem rozumět, přání, aby všechno dávalo smysl.

Pohádky jsou útěšné v tom, jak jasně ukazují hranici mezi dobrem a zlem - ale taky tím, že v nich nikdy není nic tak špatně, aby se to nedalo napravit. A dobro vždycky zvítězí.

"Dospělácké" příběhy "ze života" bývají zamotanější. Mezi černou a bílou leží moře odstínů šedi, kterým se loď porozumění prodírá jen velmi neochotně.

Písmo nám nenabízí pohádky. Ale přesto nám slibuje, že můžeme žít "šťastně až na věky".

Až budou zemi ničit válečné nestvůry, s železnými drápy a ocelovými zuby.

Až Zemi budou trhat katastrofy z půdy, vody i vzduchu.

Až budou láskou nazývat nevěru, smyslnost, útisk a zneužívání.

Až budou lež vydávat za pravdu a sebestřednost za altruismus.

Až budou všichni pronásledovat všechny, aby nemuseli poslouchat jiné názory.

Až budou opakování stále stejných klišé prohlašovat za myšlení.

Až budou přerušovat zlé cykly odsouzením a nahrazovat je ještě horšími

Když všechno, co vidíš, je zlo - pak si vzpomeneš na Toho, který stvořil vše se slovy "Je to dobré."

Pak On bude moci říct: Neboj se, všechno tvořím nové.

Rodokmeny v Bibli jsou jako zlatonosné řeky na Klondiku. Člověk z nich musí pracně vymývat písek slov, aby získal zrnko či valounek cenné informace.

Například se musíte prokousat matematikou, aby vám vyšel otazník nad tím, proč (a jak) Metuzalém zemřel zrovna v roce potopy.

V těch prvních devíti pokoleních, která žijí téměř milénium, je jen jeden, o kterém je napsáno, že "žil s Bohem" - a toho si Hospodin k sobě vezme už po 365 letech.

Možná se tím chce říci, že pro to, aby si nás našla věčnost, nezáleží na tom kolik dní strávíme v prachu země, pokud hledáme Hospodina.

Byl prvorozeným. Vymodleným. Tím dobrým, co vzešlo z poznání zlého. Matka ho pojmenovala "Zisk" - uprostřed ztráty byl splněním zaslíbení. Nositelem spásy, kterou ona měla být svému muži.

Jak by se tedy neměl vnímat s hrdostí a pýchou?

Jeho bratra pojmenují pára, rosa - jakoby jeho úkolem bylo se ztratit a rozplynout.

Pokorně slouží stále přítomnému Bohu.

Přijetí a nepřijetí oběti není o tom, co leží na oltáři. Je o srdci, které oltář zapaluje. 

"Cožpak tě nepřijmu, budeš-li činit, co je správné?"

Je výzva k zastavení, přehodnocení, změně kurzu.

Návrat do ráje neleží na tvých ramenou, ať už ti rodiče říkají cokoli.

Vyhnání z ráje je tradičně vnímáno jako trest - "výhružky" předtím, nutnost přesunu do nehostinné pustiny, výhled na smrt.

Výhružky jsou ale prostým konstatováním toho "zlého", co teď bude lidem v jejich existenci zřejmé - něco z toho v důsledku pokřivení jejich charakteru vlastním rozhodnutím, něco možná jen kvůli změně úhlu pohledu.

Bůh se nezavírá ve svojí dokonalé zahradě, ze které dostali jeho služebníci vyhazov. Jde s nimi, do světa, který celý stvořil jako "dobrý". 

Anděl se třpytivým mečem střeží cestu ke stromu života - dokud vidíš plamen, víš, že se může naplnit slíbená naděje návratu k věčnosti.

Množení SE konečně dostává prioritu.

Další z mnoha miskoncepcí příběhu o stvoření a pádu je slovo, překládané běžně jako "nahý".

Stejný výraz se v rámci téže kapitoly používá totiž i pro hada. 

A tam se překládá jako "vychytralý".

Možná by bylo lepším výrazem "odkrytý", "odhalený" nebo "rozumný".

Sama tato vlastnost (ať zvolíme jakoukoli variantu) také není popsána jako nutně negativní.

O člověku je dokonce řečeno, že se "za to nestyděl".

U fíkových listů není účelem zakrýt – to, co si Adam vyrobí, není sukně, ale pásek. 

Spíše odznak, viditelný projev uvědomění si té vlastnosti.

Skryjí se právě kvůli tomu viditelnému odznaku, ze studu nad porušením zákazu.

Každý z nás by měl zářit odrazem nebeského Světla dopadajícího na naši tvář a do našeho srdce. Neměli bychom se snažit naše odražené paprsky nijak 'cílit' nebo zvláštně směřovat jen k těm, kteří si to podle našeho názoru nejvíce zaslouží.

"Bůh nechává své slunce svítit na dobré i zlé."

Celí a úplní můžeme být jenom tehdy, pokud přijmeme, že každý, koho potkáváme, v sobě nese stejný Boží obraz, jako my sami - a proto je hoden lásky. Nezáleží na tom jak zvandalizovaný, nebo zakrytý se nám zdá. 

Pokud chceme svůj vlastní zachovat, pak naše světlo musí láskyplně políbit i tvář nepřítele.

Byl Svátek Světel. Jaká ironie, když to jediné Světlo svět opustilo ani ne před rokem.

Rodina se povzbudivě usmívá, když bere služebnou svíci, a jednu po druhé zažehne osm na svícnu.

"Pochválen buď Hospodine, králi světa, stvořiteli nebe i země, který nám daruješ život a který jsi nám přikázal rozžíhat světlo svic."

Třikrát nabere světlo do dlaní a přinese je k očím. V tiché modlitbě jí po tváři steče slza vzpomínky.

Mihotavé světlo hvězd a loučí, vůně sena a pachy a zvuky zvířat v těsné blízkosti. Zvuk pláče, který vykoupí všechnu bolest.

"Neopustil nás, mami," stiskne jí ruku adoptivní syn.

"Není dobré, aby byl člověk sám. Učiním mu spásu proti němu."

Ve stvoření je jen jednou hodnocení 'není dobré'. Když se pro člověka nenajde partner pro vztah. 

Žena je stvořena do vztahu. Muž má porovnání - život o samotě, versus život po něčím boku.

"Proto opustí muž svého otce i matku, přilne ke své ženě, a stanou se ti dva jedním tělem."

Navzdory staletím zdvižených prstů, tenhle text má pramálo společného se sexem. Sexualita je částí lidské osobnosti, jednou z fazet vztahu. Není však jediná, ani nejdůležitější.

Jde o to, abychom se jeden o druhého starali jako o součást vlastního těla.

Studujte! řeknou vám. Nestačí jen číst.

Bible byla napsána pro nás, ale ne nám. Spousta věcí dnes v kontextu západní civilizace vyznívá úplně jinak, než jak zněla tehdy na Blízkém Východě. Tradice někdy vysvětlují, jindy ovšem zahalují a zneprůhledňují.

Správný křesťan by měl přečíst celou Bibli alespoň jednou ročně. Ale na druhou stranu, pokud jdete do hloubky, může se vám stát, že strávíte rok v prvních třech kapitolách Genesis, a stále máte nové náměty k přemýšlení.

"Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha, zalíbilo se Bohu spasit svět bláznovskou zvěstí."

Hospodin naštěstí nezachraňuje jenom čtenáře. 

Na prvním místě nám připočítá víru.

"Denně jsme pro Tebe vydáváni na smrt, mají nás za ovce na porážku. V tom ale slavně vítězíme skrze Toho, který nás miluje."

Zdvižený prst. Nutné opatření. Napřažené žezlo milosti. Odpočinek. Poražený nepřítel, zlomená zbraň. 

"Žít – to je pro mě Kristus, a umřít – to je zisk!"

Věříme-li v Toho, kdo smrt přemohl, nemůže v našich očích být 'tím největším zlem'. Protože smrt nás nemůže oddělit od Něj - to zvládne pouze a jenom život.

Smrt je důsledkem, nikdy cílem. Proto po ní nedychtíme, nespěcháme za ní. Protože Jeho obraz v nás může ještě pomoci oslovit zbytek světa. Necháme-li zemřít své ego.

Existuje předpoklad, že když něco vytvoříme, můžeme s tím také manipulovat či dokonce to zničit. Každá modla, vyrytý obraz našich přání, snů a hodnot, je snahou manipulovat realitu. A hrozbou "když nebudeš fungovat, zbavím se tě".

Hospodin nehraje podle těhle pravidel. Svůj obraz vložil do každého z nás. Spolu s ním nám dal svou autoritu. Jako hraničními kameny každým z nás vymezuje svoji sféru vlivu. Dal nám očekávání. Doporučení. Vedení, pokud se ho rozhodneme přijmout.

Ale nepověsil nás na provázky. Dal nám volnost ten obraz změnit, pokroutit, zvandalizovat, přepsat. Můžeme si vyrazit vlastní cestou, vymezit vlastní království. 

Na vlastní nebezpečí.

Večeři snězte ve spěchu, ale beze zbytku. Nebalte si zásoby na týden, měsíc, nebo víc. Buďte oblečení a obutí, připraveni vyrazit.

S sebou si vezměte zlato a šperky. Ne vodu nebo jiné praktické věci pro přežití. 

Nikdo ani nemrkne, když prorokyně na druhé straně moře vytáhne tamburínu. Ostatní ženy ji okamžitě napodobí. Tančí, zpívají, chrastí a cinkají.

Na druhou stranu jsou velmi překvapeni, když jim dojde, že i v pustině potřebují jíst a pít. 

Hospodin je vede k tomu, že jejich přežití je Jeho starost. Jejich úkolem je být vždy připraveni Jej oslavovat.

Jeho přítomnost má vyvolávat pokoj a radost.

"Ten, od něhož je to svědectví, praví: „Ano, přijdu brzo.“ Amen, přijď, Pane Ježíši!
Milost Pána Ježíše se všemi."

Poslední slova Zjevení se citují často, a někdy z našich úst zaznívají skoro jako výhružka, nebo jako povzdech.
Mají být radostným zaslíbením, nadějí, útěchou a vyznáním víry.
On přece nepřichází, aby svět soudil, ale aby svět spasil.
To ostatně cítíme i z daleko méně známých posledních slov Staré Smlouvy:

"On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi klatbou."

Byla nám dána každá příležitost a pomoc k tomu, abychom mohli zakusit požehnání Lásky.

"Hospodin Tě nese ve svém srdci a chrání tě.
Hospodin Tě stvořil a vede Tě k radosti a harmonii.
Hospodin Tě vnímá a bere vážně Tvůj život.
Provází Tě láska a milost Boha Otce, Syna i Ducha Svatého."

Požehnání není jen slibem do neurčité budoucnosti.
Požehnání je konstatování přítomnosti, prostý fakt existence v Boží sféře vlivu.
Je výrazem a připomínkou Jeho lásky k nám; dobroty, která nás chce provázet.

Navzdory tomu, že se nám může zdát šedivě obyčejné, tisíckrát omleté do bezvýznamnosti, maličké v porovnání s masou ostatního biblického textu - Hospodin je přikázal vyslovovat nad svým lidem jako znamení naděje.

"Pánův den ovšem přijde jako zloděj."
"Ten den a hodinu však nikdo nezná – ani nebeští andělé, ani Syn – jedině sám Otec."

To ale určitě neznamená, že bychom se neměli snažit přijít na to, kdy se pro nás Ježíš vrátí, že ne? Máme přece v Písmu tolik indicií, jistě když je dáme dohromady...
Rok 1843.
O, tak ne, rok 1844!
Nebo možná ne, možná prostě... musíme čekat?
Rok 2000 by byl stylový...
2020, podívej na ty tragédie, to musí být!!!

"Pán neotálí splnit svůj slib, ale prokazuje vám svou trpělivost. Nechce totiž, aby někdo zahynul, ale aby všichni došli k pokání."

"Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří?
Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš."

Každá naše samota je zdánlivá. Opuštěnost způsobená tím, že jsme se rozhodli nekomunikovat, nereagovat, nevěřit.
Bůh je všude, ve všem, neexistuje místo nebo situace, kam by nepronikl.
Soustředíme-li se však na domnělé hrozby, příšery dštící oheň a síru, kterými se obklopujeme, může se nám stát, že na Něj nedohlédneme.

"Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem.
Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo."

Mozkové čipy produkující věštecké sny byly, jak se zdálo horkým zbožím. Jen škoda, že výkladový software se podařilo zprovoznit pouze u malého množství uživatelů. Naštěstí v případě nejvyšší nouze spolehlivě fungovala stará dobrá letecká pošta.
U léčebných nanitů byl největším problémem systém doručení do organismu. Testy s říční vodou v Jordánu prokazovaly slibné výsledky, ale udržet nadkritické množství jednotek na požadovaném místě se v proudu ukazovalo jako neefektivní. Kapénkový či vzduchový přenos byl samozřejmě cílenější, a stejně jako u přenosu fyzickým kontaktem, u něj bylo zjištěna schopnost zcela odvrátit, či dokonce zvrátit degradaci organismu i ze stavu smrti.
Výzkum pokračuje.

Stát v pozici učitele tváří v tvář lidem, kteří jsou o polovinu nebo víc starší než ona, je nervydrásající.
Nabourávat jim jejich zažité představy, nabízet alternativní výklady, překonávat koleje vyjeté stereotypním opakováním.
"Pokládej těžké otázky. Nenech je v klidu. Oni to potřebují. Všichni potřebujeme pořád studovat."
Povzbudivý úsměv zpod širokého kovbojského klobouku, rámovaný majestátním knírem. Oči, které září radostí a nadějí, úžasem a láskou ke světu kolem. Víra, kterou nic neotřese.
"Ozve se burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a tehdy jako první vstanou mrtví v Kristu."
Nashledanou na skleněném moři. Budeš mi chybět.

"Neříkám to jako výčitku – jak jsem už řekl, máme vás v srdcích, takže jsme s vámi spojeni v životě i ve smrti."
Pastor se musí spolehnout, že jeho ovečky se zvládnou o sebe postarat samy, stát na vlastních nohou, přemýšlet a studovat.
Každé společenství někdy klopýtne, někdy zakolísá, někdy se dokonce zvrhne - a v tu chvíli je potřeba zakročit, napomenout, pokárat, napravit.
Samozřejmě, kritika se nikdy neposlouchá lehce, je těžké ji přijmout.
A ještě těžší je si uvědomit, že milovat druhé máme navzdory neshodám.
"Všichni jste Tita občerstvili na duchu, takže se nemusím stydět, že jsem se mu vámi chlubil."

"Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, protože jsem nahý; proto jsem se schoval."
Usychající listí ji škrábalo do boku. Nepřirozeně šustilo při každém pohybu. Jako by všemu okolo vyprávělo, co provedla.
To já ne. Já to nebyla.
Hlavou jí znělo popření nepopiratelného. Byla si jistá, že jí nebude nic platné.
V jednom had nelhal - teď bez pochyby věděla, co je to zlo.
Důsledky, které byly předtím jen abstraktními slovy, se najednou stávaly hmatatelnými.
Rostliny, kterými zakryla svou hanbu, jí ukazovaly, kam směřuje její existence.
Smrt nebyla trestem. Byla milosrdným vykoupením, aby nemusela se zlem žít věčně.

"V tuto noc projdu egyptskou zemí a pobiji všechny prvorozené v Egyptě – jak lidi, tak dobytek. Vykonám soud nad egyptskými bohy: Já jsem Hospodin."
Noc, kdy nikdo nespí, protože kolem prochází hrůza a soud, ale taky vykoupení a radost.
Noc, kdy si smrt podává ruce se životem.
Noc, kdy si můžeme a musíme zvolit, jestli zůstaneme 'pohodlně' v zármutku a tragédii, nebo vykročíme do neznáma k naději a svobodě.
Noc, kdy se všechno obrací naruby.
Noc, kdy jíme ve spěchu, ale máme čas pokládat otázky a vyprávět svůj příběh.
"Pesach je oběť beránka Hospodinu, který v Egyptě ušetřil domy Izraelitů."

„Určitě nezemřete! Bůh ale ví, že jakmile pojíte z toho stromu, otevřou se vám oči a budete jako Bůh: znát dobro i zlo.“
Ta stvoření, která se sotva ohřála v záři zbrusu nového Slunce, si neuvědomovala, že nemůžou být o nic víc "jako Bůh", než už byla - stvořeni k Božímu obrazu, hovořící s Nejvyšším tváří v tvář.
Bláhově uvěřila, že jim jejich dobrý Otec něco tají.
Natažením ruky získala to, co jim nebylo určeno - a ztratila všechno ostatní.
Aby je uzdravil, a usvědčil hřích, bude Bůh navždy nosit podobu člověka.
"Jako skrze člověka přišla smrt, tak skrze člověka přišlo zmrtvýchvstání."

"Poznal jsem, že všechno, co Bůh učiní, to bude pro věčnost; není možné k tomu nic přidat a není možné od toho nic ubrat."
Marně přemýšlíme a vymýšlíme, jak se dostat výš nebo dál.
Marně dřeme a namáháme se, abychom se zalíbili světu i Bohu.
Neklid, který v nás bují, svrbící prsty i mysl v touze něčeho se dobrat, něčeho dosáhnout - žádost, kterou nelze nasytit; svědění, které nejde úplně poškrábat - to všechno má odpověď v tom, co už vykonal Bůh.
"Také věčnost dal do jejich srdce, aniž by člověk ovšem postihl dílo, které Bůh vykonal, od počátku až do konce."

"Jak se může člověk narodit, když je starý? Nemůže znovu vstoupit do lůna své matky..."
Všichni si někdy přejeme začít znovu.
Vykročit s čistým štítem i myslí, bezstarostně zase objevovat, radovat se nad každým 'poprvé'.
Zapomenout a smazat všechnu těžkost, smutek, bolesti i běh času.
Honba za mládím, novotou, tím pocitem proražení skořápky a prvního slunečního paprsku, za ničím nezkaleným štěstím, to vše naplňuje naše dny.
Vše dokonalé, léčivé, až zázračné se prý dá nalézt v okamžicích před zrozením - v kmenových buňkách, v pupečníkové krvi... možná ve vajíčku?
Co nejblíže Stvořiteli.
"Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže vstoupit v nebeské království."

- Jenom deset slov? To mi vždycky přišlo trochu málo.
- Mně původně taky, ale čím víc jsem se jim to snažil vysvětlit, tím větší zmatek z toho byl, vždyť to znáš sám.
- Je pravda, že dodržovat všech 613 nařízení, která se z toho vyvinula, je v podstatě nemožné.
- A tos je ani nezkoušel podle toho soudit...
- No... jak se to vezme. My jsme to všechno tak nějak... shrnuli?
- Takže všem odpouštíte? To je dobře.
- Jak bych ti to... Já jsem vlastně měl popravovat heretiky. Ale pak mi něco zasvítilo do očí.
- Hořící keř?
-... no, byl to On. A říkal přesně tohle.

Tak blízko a přece tak daleko. Na druhé straně rozvodněného Jordánu.
Když vstoupíme do vody, není cesty zpět.
Když přežijeme proti dravému proudu, čekají nás nepřátelé.
Ale když si nesmočíme prsty, nestane se zázrak.
Když se nepohneme, zaslíbení se nenaplní.
Voda se rozestupuje před Schránou Úmluvy.
Kroky nás vedou vyschlým řečištěm.
Dvanáct kamenů bude navždy připomínat, že žádný proud není moc prudký a žádný tok neodnese ty, jejichž nohy upevňuje Hospodin.
Ve vřavě bitvy i klidu pastviny bude už navždy slyšet šumění vody, rozdělující a přece spojující Vyvolený národ.
Jednou se stane symbolem svobody, hranicí, za kterou člověk získává hodnotu.