Moje články

Hudba hrála, nádobí cinkalo, hovor a smích se ve vlnách nesl celým palácem až do ženského domu. Společnost tam byla podstatně klidnější.
Harémové novicky bavily ostatní tancem, eunuchové roznášeli pochoutky, šlechtičny si vyměňovaly nejnovější drby. Královna seděla na vyvýšeném pódiu a přihlížela, ponořená v myšlenkách.
Náhle se před ní zjevil posel:
"Král si žádá tvou přítomnost, má paní."
Právě v tu chvíli se ozval další výbuch hurónského smíchu z hlavní hodovní síně. Královna zkřivila rty a zavrtěla hlavou.
"Odmítám pro něj být zábavnou loutkou."
Posel zbledl, ale odešel.
O chvíli později hudba i hovor ztichly s kakofonickým zaskřípěním posledního smyčce.

Nebyl stavěný na to, vést je. Věděl to moc dobře.
Kdyby byl, nemusel by osmdesát let čekat na návrat svého bratra.
Věděl, co je správné, ale ne vždy to dokázal prosadit.
Nešel do konfrontace zbytečně, raději byl podporou, než opozicí.
Uměl mluvit s lidmi, ale občas se nechal příliš snadno přemluvit.
Zbaven toho, kdo obvykle přemýšlel za ně všechny, se nedokáže postavit požadavkům okolí.
Ostatně, pokud je Hospodin opustil, nebude na tom záležet. A pokud ne? Tak to právoplatná hlava národa dá po návratu zase do pořádku.
On sám vždycky věděl, na které straně stojí.
Brzy se stane hlavou kultu.

Trať před nimi je dlouhá. V tomto startovním poli nejde o čas, ani umístění, jde o to dorazit do cíle. Celá skupina běžců zůstává pohromadě, různé výkonnostní úrovně i věkové kategorie se podporují, drží spolu krok. Na dohled mají překážku - vodní kanál. Vědí, že v plavecké části společně tempo neudrží - na to nejsou trénování.
Ale voda ustupuje, sotva se jí dotkne vedoucí závodník. Běží se dál.
Na dohled se však objevuje peloton vozidel. Jejich rychlost viditelně likviduje náskok běžců každou minutou. Vysušená vodní překážka jim hraje do karet. Běžci nemají šanci...
Dokud se voda znovu nezavře, právě nad celým pelotonem!

Stále stejná a stejně pokaždé nová.
Slova Tóry, pečlivě zachovávaná a přepisovaná po celé generace.
K poučení, k nasměrování, k posvěcení.
Kolik toho v nich bylo skryto?
Dost na to, aby v každé generaci odhalili další kousek.
Když nad ní přemýšlíte dnem i nocí, jak vás nabádají proroci, přijdete na spoustu různých výkladů.
Některé jsou hodné předání dál.
Některé vysvětlují historický kontext, některé ozřejmují lingvistiku, některé slouží budování a upevňování tradic.
Ne všechny spolu souhlasí, ale jen v diskuzi lze dojít trochu blíže k pravdě.
A i když se starší často zdá moudřejší, novější na něm staví a rozvíjejí ho.

"Vyvolte si tedy dnes, za kým půjdete. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu!"
Vůdce-dobyvatel nechal svá slova viset ve vzduchu nad táborem, ještě dlouho poté, co opustil shromáždění.
Jejich ozvěna bude v uších neposlušného národa zavěšená dlouhá desetiletí. Pokaždé znovu se v každé generaci ozve se stejnou palčivou urgentností.
Vyvolte si *dnes*. Ne zítra, ne příští týden, ne na Nový rok.
Ještě dnes.
Druhá část - vyznání - bude zdobit stěny domů, třepotat se na praporech ve větru, shlížet z cedulí a billboardů.
Rozhodnutí vystavené na odiv, stvrzené tím, že je všem na očích.
"Budeme sloužit Hospodinu, protože to je dobré."

Voda znamenala život.
Putování do Země zaslíbené vedlo od k pramení, od studně ke studni, od oázy k oáze.
- dřív, než vykročili do pouště.
"Spory o vodu a pastvu mezi pastýři jednoho z nás pošlou k hříšnému městu."
"Ta, která napojí velbloudy, bude ženou pro mého pána."
"Sám jsem pro její stádo odvalil kámen z napajedla, protože jsem se zamiloval. U posledního potoka před 'domovem' jsem pochopil, že tenhle boj nemůže být můj."
"První Massa a Meriba byla zkouškou, v níž jsem obstál. Stejně tak Mara. Druhá Meriba v poušti Šín mi přinesla smrt předtím, než národ překročí hraniční řeku."

Hbité ruce roztáčejí vřeteno, zasazené v kameni. Jemné prsty kontrolují sílu vlákna. Vlasy paní domu na hlavě skloněné k práci září ve světle lojových svíček.
Kozí a velbloudí srst.
Tvrdé a krátké chumáčky bylo potřeba přemlouvat, aby se staly použitelnými vlákny. Poskytnou teplo jako plášť, pohodlný spánek jako podložka, skryjí před nepřízní počasí jako stanové plátno.
Vlna.
Čistá, jemná, i na cestě v poušti. Ochotně se stane oděvem, který tě bude zdobit i chránit, hřát i chladit.
Len.
Nejjemnější vlákno, jedno z pozitiv, které si odnesli z Egypta. Skryje tvou hanbu, abys mohl přistupovat k oltáři. Poslední laskavost, pro mrtvého.

Vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, říká apoštol Pavel.
Někdy není tak jednoduché odhalit, co vlastně je přímo před námi.
Někteří proto mají zato, že není jen jedna, ultimátní pravda.
Ale možná je to tak, že je, a skládá se ze spousty fazet, jako drahokam... a záleží jen na tom, ze které strany na ni nahlížíme.
A možná, když tu "svoji" dáme dohromady s pravdou někoho jiného, dojdeme k nějaké hlubší.
Písmo představuje Pravdu ztělesněnou, kráčející po zemi a vyzývající k následování.
Pravdu, která se nechá přibít na kříž, aby ukázala, že jsou věci, které prostě nemohou být relativní.

Oddělení od sebe časem i vzdáleností.
Jeden vážený v Babylonu, druhý vězněný Římem na ostrově.
Spojení vizemi budoucnosti se věrně chápali pera, aby to, co viděli, zaznamenali, i když pro to neměli slova.
Výklady k tomu doplnili až další.
Symboly pro říše, jejichž vláda přijde v průběhu dějin.
Babylon - orlí křídla na lvím těle, Persie - medvěd se třemi žebry v tlamě, Řecko - čtyřhlavý pardál letící na ptačích křídlech. Řím - ztělesněná hrůza se železnými zuby a deseti rohy.
Symboly pro mocnosti doby konce.
Sedmihlavý pardál s deseti rohy, který se zotaví ze smrtelného zranění - Papežství.
Dvourohý beránek, mluvící jako drak - Amerika.

Jeho údělem byl život mimo civilizaci. Oddělenost pro službu.
Osamělost a askeze.
Nikoli však samota. Nechodil k lidem, ale oni si našli cestu k němu.
Krmil je slovem. Často jim v ústech hořklo, přesto se den za dnem vraceli pro přídavek.
On sám měl za potravu kobylky, bedra přepásaná velbloudí kůží místo líbivých oděvů.
Jako by na něm nezáleželo.
Někteří ho za to chválili, jiní odsuzovali.
Všechno bylo stejně marné, pokud nepřijali to, co říkal a nepohlédli na toho, na koho ukazoval.
Jeho poslední útěchou bylo vědomí, že svou práci dokončil.
Za odměnu mu bylo dáno pohlédnout do očí Spasitele.

Přisedla k němu, už po tolikáté. Beze studu, beze strachu.
"Vzpomínáš jak..."
Vždycky tak začínala. Její tmavé oči ho vedly známou cestičkou vyšlapanou v paměti.
Voněla slaným vzduchem a rybinou, chutnala nekvašeným chlebem a vínem, zněla písněmi chvály.
Jeho oči se znovu otvíraly v úžasu, který viděl v zrcadle tváří svých společníků.
Nasycení. Osvobození. Odpuštění. Uzdravení. Vzkříšení.
Podvědomě narovnal ramena a vztyčil hlavu.
Její drobná ruka ho sevřela pevněji. Bradou naznačila, aby se podíval dopředu.
V dálce se rýsovala tak známá silueta, sehnutá pod potupným břemenem.
"Je čas ho naposledy následovat," řekla Víra a vykročila po jeho boku na popraviště.

Vraceli se.
V srdcích se jim mísila naděje a pochybnosti.
Moc dobře tušili, co najdou na místě určení.
Věděli, že je čeká krev, pot a slzy.
Copak tomu tak v jejich historii nebylo vždy?
Touha po domově, po jistotě, po tom, něčeho dosáhnout a něco znamenat.
A pak?
Věž, tyčící se do nebe, která předznamenává rozkol a zmatení.
Selhání vztahů a komunikace.
Prach zmaru a destrukce, popel pokání.
A pak znovu dokola.
Zbořené hradby a zborcené klenby se rozezvučí dopady kladiv a cinkotem nářadí.
Po sedmdesáti letech se brány chrámu znovu otevřou radostným průvodům věřících.
Hospodinův lid se znovu shromáždí.

Věděla, co se o ní šuškalo.
Dělala si z toho jen málo.
Ať si šeptají, jen když se bojí.
Dokud ona drží v rukou královo... srdce... nezmůžou nic.
Její krása se střetla s jeho touhou v ten pravý okamžik, aby ji vynesla na výsluní.
Co chtít víc?
Jenže pak se objevil on - prorok pouště.
A ten nešeptal. Nebál se.
Právě naopak, kdyby mohl, byl by svůj názor a obvinění vykřišel ze střech.
Její vnady nestačily na to, se ho zbavit.
Naštěstí je tu ještě její dcera.
Zdědila po ní leccos a ještě stále svou matku poslouchala.
Král se nemohl vynadívat.

Nebyl dokonalý, to určitě ne.
Ale měl morální kodex, kterého se držel, a morální kompas, který ho ještě nezklamal.
Byl dobrý voják, jeden z nejlepších.
Poslouchal rozkazy, na moc se neptal, nebál se bojovat v předních liniích.
Věřil ve vítězství Izraele.
Věřil v to, že Bůh je na jejich straně a víc není potřeba.
Ctil svého krále, nejen jako pomazaného, ale jako spolubojovníka.
Přesto nepřekročil své svědomí, ani na jeho přímý a opakovaný rozkaz.
Když stanul zpět na bojišti, bitva jako by kolem něho zuřila ještě bouřlivěji, než obvykle.
Uvědomil si, že ho všichni opustili, než ho nepřátelská rána srazila?

Některé věci jsou lehce surreálné.
Když poprvé slyšíte na dopleru tlukot srdce, daleko zběsilejší, než váš vlastní, odkudsi z hloubi svého břicha.
Když vám poprvé ukážou na monitoru něco, co vypadá spíš jako burák, než jako lidské dítě.
A potom, když ještě rozhodně neumí mluvit, ani neví, k čemu má hlasivky, a přesto dokáže ještě uvnitř dělohy projevit *názor*.
Obě moje děti jsou zjevně rebelové a šprýmaři.
Hlavou dolů v posledních týdnech před porodem byly tak polovinu času.
Lvíče to zvládla tak, že jsme se procedurám (kromě vyvolávání) vyhnuly.
Dráče budeme muset zkusit otočit ručně.
Snad tak potom aspoň zůstane.

Byli na cizím dvoře teprve krátce.
Měli se seznámit s místními zvyky, dostat nejlepší vzdělání a stát se novou generací vládnoucí elity.
Nezáleželo příliš na tom, že o to nestáli.
Všechno nejlepší a nejvybranější, nejpokrokovější a nejmodernější pro ně bylo vybráno a připraveno předem.
Většina se jich rychle přizpůsobila.
Jen pár se dokázalo vzepřít a zachovat vlastní identitu.
A tím nakonec zvítězili. Získali právo ne trendy následovat, ale určovat je
Mohli si dovolit to, co nikdo jiný.
Dokonce rozhodovali o životě a smrti.
A až do konce si zachovali něco, co už *prý* v módě dávno nebylo.
Pokoru a víru.

Zrzavé vlasy i ochlupení po těle mělo být jeho poznávacím znamením.
Bylo možné, že si slepý otec opravdu jeho paži spletl s kozlí kůží?
Nebo v tom hrálo roli spíš to, že otec vidět nechtěl?
Mohlo za to proroctví, které vyslechla jeho matka ještě než se s bratrem narodili?
Nebo to byla jeho chyba ve výběru nevěsty?
Proč se obrátili proti němu?
Měl dvacet let na to o tom přemýšlet.
Vychladnout.
Věci napravitelné napravit, potupu odpustit...
A priority srovnat.
Věděl, že nebude patriarchou. A věděl, že už mu to vlastně nevadí.
Vlastní ruce ho živily vždycky, uživí ho i teď.

Bylo to největší divadlo, které se v jejich životě odehrávalo.
Ale oni se na něj neměli dívat.
Měli se držet nebeských rukou, které je odváděly pryč.
Oheň, padající z nebe a stravující město, které navzdory všem jeho nedostatkům nazývali domovem.
Hlavou se jim honily vzpomínky, na vše co opustili.
Do toho města vcházeli s bohatstvím, získaným po boku strýce.
Odejít museli jen s tím, co měli na sobě a co rychle pobrali.
Nakonec se ta dávná volba pohodlí a blahobytu civilizace ukázala být tou horší, tou, která nevede do šťastné budoucnosti.
Zase budou kočovníky, pastevci... nebo už ani to ne?

Byl naplněním zaslíbení.
Věděl, co je tvrdá práce, nebál se jí - ale očekával ocenění.
Místo něho se dočkal zklamání a pak byl postaven před výběr ze dvou možností.
Vzdát se vlastního ega, nebo se vzdát podílu na všem dobrém?
Ta tíha osudu na jeho bedrech nebyla fér.
Vždyť na tom druhém skoro nezáleželo! Měl to o tolik lehčí!
Možná, kdyby byl jediný, mohl by mít všechno.
Tentokrát jeho řešení má z následek odsouzení.
Místo zaslíbení se stal tím, kdo přináší horší prokletí.
Jak daleko bude muset utéct, aby si mohl konečně žít po svém?
A bude to stát za to?

Nepamatoval si.
Neplánoval.
Nepřemýšlel.
Nemusel.
Den za dnem, úsvit za úsvitem a soumrak za soumrakem.
Stín stromů, úkryt v jeskyni, rosa, usazující se na končetinách.
Jeho jedinou starostí zůstávalo, kde naplnit hladové břicho.
Nastraží uši, aby zachytil známý, nápomocný zvuk.
Zurčení vody bylo jediným příslibem, který ještě něco znamenal.
Nakloní hlavu a rozšíří nozdry, které ani zdaleka nejsou tak citlivé, jak by měly být.
Kde je voda, tam jsou byliny - jeho obživa.
Jeho končetiny se pohybují tak neohrabaně, jako by snad bývaly zvyklé na něco jiného.
Záleží na tom?
Nejspíš už ne, usoudí hlava, která se konečně zaboří mezi květy.

14.4.2019

Už je to 12 hodin.
Zatracený hormony, kontrakce po minutě, maximálně dvou.
Tělo neví, co má dělat, jenom bolí.
Změny polohy, pohyb, statečné úsměvy pro ustarané oči pečujícího muže.
Personál trochu bezradně přešlapuje.
Měli bychom? Zkusíme? Co takhle...
Jako bych měla mít ještě vůli se rozhodovat.
14 hodin
Elektrodestičky trochu ulevují.
15 hodin
Jasně, dejte tam ten katetr, hlavně ať se *něco* pohne.
18 hodin
Injekci do páteře jsem si chtěla odpustit, ale spánek je důležitější.
21 hodin
Proč to kurwa zase bolí???
25 hodin
Tlačit? Nic takového už moje tělo neumí.

26 hodin
Je to holčička.

Byla zvyklá být tou, která projeví přání, a věci se dějí.
Byla zvyklá být obklopena krásou a zahrnována přízní.
Ráda se dívala, ale ještě radši se nechala obdivovat.
Velice dobře znala svoji moc a nebála se ji použít.
Proto ji trochu překvapilo, když se ty jiskrné oči vždycky stočily pryč.
Trochu ji mátlo, když svalnatá ramena uhýbala jejímu doteku, jako by pálil.
A dost ji rozzlobilo, když ta chutná ústa na její žádost odpověděla vyhýbavou výčitkou.
Když ho nemůže mít ona, tak nikdo!

Kdoví co cítila, když si po letech věznění jako druhý nejmocnější muž v říši bral její dceru.