Moje články

“Ty zpropadený bídáku! Kdybych to věděla, nikdy bych si s tebou nezačínala!”
“Ale zlatíčko…”
“Ty zatracený lháři! Co dalšího jsi mi zatajil? Máš ve skříni kostlivce? Nebo Bertu na půdě?”
“Ale miláčku…”
“Ty neuvěřitelný zabedněňče! Jak dlouho sis myslel, že to přede mnou utajíš? Vždyť jsme proboha měli bydlet v jednom bytě!”
“Ale broučku…”
“Ty natvrdlý primitive! Můžeš říct něco na svojí obranu? Existuje nějaké rozumné vysvětlení?”
“Ale beruško…”
“Ty ohavný ubožáku! Ani na pořádnou odpověď se nezmůžeš!”
“Ale drahoušku…”
“A dost! Stěhuju se k mamince! S někým, kdo netřídí a má na veškerý odpad jen JEDEN koš, žít nebudu!”

Cesta je stejná, den za dnem, hodinu za hodinou, krok za krokem. Jdu po ní, protože nemám jinou možnost. Nemám cíl.
Jdeš se mnou a přece nejdeš. Možná příliš spěchám. Možná jdeš ty příliš pomalu. A tak se míjíme. Spokojíme se s letmým dotekem. Pohladit a zapomenout, až do dalšího setkání.
Jdeme stejnou cestou. Jedna jako druhá. Tak rychle jak nám to okolnosti dovolí. Možná by to bylo jiné, kdybychom nebyly svázané zvyklostmi a očekáváním okolí. Chybí nám volnost.
Každý den, každou hodinu, každý krok. Bloudíme v kruhu. Zaklety ve vězení ciferníku. Svázány časem. Velká a malá ručička na hodinách.

Kdo se pozorně dívá, dočká se okamžiku, kdy se otevřou skryté dveře do tajemné země. Stane se to jednou za sto let.
Jejich podoba není pevná, vzaly už na sebe tíhu hradní brány i lehkost tepaných vrátek zahradního altánu.
Kdo je v úleku nezabouchne a odváží se jimi projít, se vydá na cestu, která navždy změní jeho život, nebo ho zabije.
Kdo projde skrytými dveřmi, už nikdy nebude stejný.
Budeš je hledat? Pak bys měl poznat ještě jedno tajemství. Otevřou se jednou za sto let, ale pokud toužíš změnit svůj život, stačí ti síla vůle a řada docela obyčejných dnů.

Stojím nad nimi a oni to vědí.
Podřizují se mi. Je to pro ně bezpečnější. A bezpečí je láká.
Přicházejí. Sami nebo ve skupinách. Pokorně stanou u mých nohou.
Čekají. Jeden vedle druhého v pevně semknutém šiku.
Hledím vpřed a jejich masa temně hučí za mými zády. Padají slova zlostná. Padají slova odevzdaná. Ale sami se neodváží vyrazit.
Zmizím. Na chvíli. Na docela malou chvíli. Nedokážu to ovlivnit. Když se vrátím, jsem sám. Všichni, kdo za mnou stáli, jsou náhle na druhé straně ulice. Ale já zůstávám, věčně zaklet ve své nehybnosti.
My, červení panáčci na semaforu, máme těžký život.

“Soudruzi, vítám vás na schůzi revolučního výboru,” blýskl úsměvem.
“Program byl od minulého čtvrtka k nahlédnutí na vývěsce u hlavní brány, předpokládám, že jste si ho nastudovali.” Žádné protesty, je čas pokročit.
“Takže tu máme první bod,” nahlédl do připravených podkladů, “Volba zapisovatele.”
“Nějací dobrovolníci?” s nadějí se rozhlédl kolem
“Cože? Nikdo se nehlásí?” zamračil se tak intenzivně, až mu zase odpadlo ucho.
“Soudruzi,” použil svůj nejpřesvědčivější tón, “uvědomujete si, že pokud zůstanete pasivní, naši revoluci nikdy nedotáhneme k vítězství?”
Reginald Půlbotka, nejangažovanější Ankh-Morporkská zombie, se znovu rozhlédl po tichém hřbitově, ale všichni ostatní spolupohřbení zatvrzele setrvávali ve svých rakvích.

Začínala jako bod. Malý nekonečně těžký žhavý bod. Přehřátý. Pod tlakem, který samozřejmě v určitém okamžiku překročil mez. Takový malý Velký třesk. Začala se rozpínat. Rovnoměrně vyplňovala prostor. Spalovala všechno, čeho se dotkla. Ničila. Bořila. Zabíjela. A pak, v určitém okamžiku dosáhla mezní velikosti. Začala se hroutit zpátky do sebe. Stahovala se z dobytých pozic. Odcházela a nechávala za sebou jen zmar a zkázu.
Když se stáhla zase zpátky do malého nekonečně těžkého žhavého bodu, probudil se doktor Bruce Banner nahý v epicentru Hulkova řádění. Zuřivost ustoupila. Zbyla jen vzpomínka na spalující žár. Jako by se díval přímo do slunce.

Bývali jsme jedno tělo, jedna duše. Myslel jsem, že navěky. Okolnosti se postavily proti nám. Odtrhly mě od tebe, vykázaly do patřičné vzdálenosti. Zbyl mi jen pohled, vzpomínky.
Dívám se na tebe, ale nemohu se tě dotknout. Udržujeme odstup. Každý jdeme vlastní cestou, ale nedokážeme se od toho druhého zcela odtrhnout.
Možná bychom se mohli znovu sblížit, vrátit se k sobě. Jenže je tak těžké udělat první krok. Některé lásky se nikdy nenaplní.
A někdy přijde dobrý konec. Potřebujeme jen postrčit. Ta kometa, co proletěla kolem, mě vychýlila z dráhy. Drahá Země, tvůj Měsíc spěchá k tobě na kolizním kurzu.

Naučil ses létat, ptáčátko moje, ale než vyletíš z hnízda, poslechni si příběh.
Žil byl kdysi kdesi kouzelník. Měl nadání stejné jako ty, stejnou touhu po dálce v očích. Nikdo nedokázal létat tak jako on.
Smál se všem, kdo ho varovali před lehkomyslností. Až jednou vyletěl tak vysoko, že už se nedokázal vrátit zpátky na zem. A nikdo nedokázal letět za ním.
Tam nad oblaky si ze svých kouzel postavil zámek. Krásný zámek plný krásných věcí. Ale až do konce svých dnů v něm byl sám.
Mysli na něj ptáčátko, můj malý kouzelníčku. Aby ses, když vzlétneš, dokázal vrátit zpátky.

Samozřejmě, že hledal. Jenomže, jak se slunce klonilo k západu, přicházející tma a klesající teplota srážely jeho optimismus k nule.
Teorie byla jasná. Vyrazí a než padne noc, najde si druhého do páru. Dál to nechají na přírodě. Jenže okolnosti nebyly příznivy. Všude pusto, nikde nikdo.
Už se vzdával, když ho zahlédl. To báječně amorfní tělo s celými sedmi tykadly.
Škádlivě se před svým vyvoleným roztekl doširoka a zamával čtyřmi ze svých šesti tykadel, aby upoutal jeho pozornost.
Devátá planeta nebyla nejpříjemnějším místem pro život, ale když se dva monocáčci s mlasknutím spojili v jednoho bicáčka, vypadalo najednou všechno líp.

Sněm utichl. Stonky pelyňku vzplály. Kněžna prošla mezi ně a v posvátném vytržení vdechovala jejich štiplavý dým.
Vidění stíhalo vidění a kněžna hrůzou otevřela oči. Pelyněk byl po letošním slunečném létě obzvláště vyzrálý a umožnil jí nahlédnout do budoucnosti dál než chtěla. Viděla temnotu hřadující nad českou kotlinou. Viděla porobený, zlomený národ. Bolest a zradu.
Budoucnost byla svíravě hořká.
Ale ona byla kněžnou svého lidu. Věděla, co musí udělat.
“Vidím město veliké,” začala, když dým zřídl.
Každý hadač věcí budoucích se nakonec musí rozhodnout, které obrazy svým posluchačům předestře. Žádná budoucnost není černobílá a Libuše věřila v sílu pozitivního myšlení.

Dvěma stům padesáti sedmi civilizacím, vyskytujícím se v dohledu, se naskytla děsivá podívaná. Jako by jí projížděla ostrá čepel, získávala matérie vesmíru prohlubující se trhlinu.
Skrz mlhoviny, planety i hvězdy prošel řez a rozdělil vesmír vedví. Vesmír získal konec a obě jeho části se od sebe začaly vzdalovat.

“A jejda,” zarazila se prodavačka, když vesmírná matérie dopadla na váhu, “ukrojila jsem ti toho vesmíru a dvacet světlogramů víc, můžu to tak nechat?”
S neurčitě nadějným výrazem se zahleděla na zákazníka.
Malé božátko před pultem pečlivě přepočítalo drobné v dlani. Pak pokrčilo rameny.
“Klíďo, já se o něj podělím s bráchou.”

Já nádherná jsem samosebou,
jinak to snad být nemůže.
S tolika z nich jsem uléhala
na vavříny a na růže.

Básníci šeptali mé jméno,
malíře oslnil můj jas,
pro jeden polibek tak sladký
chtěli mě vzývat zas a zas.

Jsem ztělestněná inspirace
a umím jiskru zažehnout
v každém, kdo ochoten se vydat
polibkům mým a do mých pout.

Vzýval mě každý, kdo kdy doufal,
že bude lidi řídit, vést.
A vzývali mě diktátoři,
co svedli lidstvo z dobrých cest.

I ty jsem s chutí líbávala,
propůjčila jim jiskru svou
nemohu za to, že své lidi
pak do záhuby vedli tmou.

Spolubydlící už zase uklidila kuchyň. Všechno nádobí bylo čisté a na svých místech. Koupelna se jen blýskala.
Není třeba nakoupit? Ale sakra, lednička je plná.
Chvíli přemýšlela o umytí oken, ale tak hluboko prokrastinační krize nesahala. Zatím. Posadila se k počítači. Pustila se do psaní…
Smích od zadního vchodu vytrhl Julii ze vzpomínek. Musí jít dolů.
Úsměv jí prohloubil vrásky kolem očí.
“Počítači,” řekla, “ulož soubor Vlastní životopis a odešli ho betám.”
Potřásla stříbrem prokvetlou hlavou a rozhlédla se po své pracovně. Kolem stěn byly v policích naskládané autorské výtisky.
Bývaly to příjemné dny, ale současnost má jednoznačně svoje klady.