Moje články

Přecházel po pokoji sem a tam a přemýšlivě si mnul bradu, jak se na komisaře v zácviku slušelo a patřilo. Na rameni mu při tom seděla Kanárek a ruce měla v bok - vílu nejspíš nikdo nenaučil, jak se správně dumá. 

"Máme tady nesmírně složitou vraždu. Čtyři hudebníci, čtyři smyčce... a takoví velcí kamarádi! Jistě, hosté tvrdili, že jím to včera trochu skřípalo, ale přece by... taková hnusná smrt!"

Víla se napřímila, až to s Klouzkem zacloumalo, a významně se nadechla. 

“Ty víš, kdo to udělal?!” zvolal, protože neviděl její výraz.

Zavrtěla hlavou. "Dalo by se říct, že jim to... neladilo."

Voliéra spořádaně seděla na hodině zeměpisu a jako obvykle zodpovědně koukala do blba, když tu náhle... jí začalo škubat oko. Alespoň si to v první chvíli myslela, dokonce podnikla příslušné kroky k zastavení tiku, než si uvědomila, že nepřirozené záškuby přichází od sousedů. Ara, se kterým se Voliéra velkodušně dělila o osobní prostor, se rozhodl vypěstovat úctyhodné svalstvo a zatínal jako magor.
"Nemůžeš toho nechat?" zajímala se hlavní hrdinka, zatímco se její mozek rozhodoval mezi záchvatem smíchu a strachem o život.
"Koukej dopředu, to pak nemůžeš vůbec vidět, vole," doporučil kamarád.
Voliéra se po zbytek hodiny pokoušela vypnout perfierní vidění.

Voliéra si třetího dubna skutečně moc přála napsat drabble na jiný fandom, než je Cesta do hlubin študákovy duše, ovšem nebylo jí to přáno. Ve volném čase totiž věnovala veškerou energii přípravám na písemky z předmětů, s nimiž její maturita měla něco společného asi jako sumýš s kolečkovým křeslem, pročež byla veškerá kreativita vyčerpána při vymýšlení tisíce a jednoho způsobu, jak to ochcat.
Nejnovější idea, nalezená nad poznámkami z chemie, se zabývala důmyslným využitím kosmetického zrcátka k opisování od oněch připravenějších v předních lavicích. Voliéra cítila, že má v odrazu jediného spojence. Odraz cítil, že by se měla spíš učit.

Zima se rozhodla začít Apríla tím, že si bude hrát na schovávanou, připravená vyskočit zpoza rohu zhruba v polovině května, a dala tím prostor prvním jarním dnům. Tedy těm, kdy si ráno musíte vzít kabát a odpoledne se s ním táhnout jako dobytci.
Takový druhý duben vypadal přeci jen slibně, sluníčko svítilo, v pokoji se nemuselo topit, no zkrátka ideální na zdřímnutí...
•Počkat, cože? My píšeme z bigoly?
•Pošlu prezentaci. Je teprve deset, takže to stíháš.
Víte, jak se pozná, že je nějaké látky moc na to, aby se dala naučit před spaním? Prezentace nejde otevřít, protože "příliš velký soubor".

Ručičky na hodinách se pomalu blížily k jedenácté hodině, v pokoji Voliéry Jr. se ale stále ještě svítilo.
"Nemohla by někdy taky jít spát v rozumnou hodinu?" ptal se tatínek Voliér, již značně rozmrzelý, maminky Voliéry. Upřímně zvažoval křížovou výpravu za účelem nápravy mravů a už se skoro odvalil z postele, když mu maminka Voliéra odpověděla.
"Nech ji, vždyť se učí na maturitu," zastávala se dcery, matně tušíc, že drahý potomek si takovou důvěru zaslouží jen pramálo. Znala svá dítka příliš dobře na to, aby v ně chovala ničím nezkalené naděje.
Tatínek znovu ulehl.
Voliéra Jr. dopsala drabble a zhasla.

Mladá dívka postrkována babičkou, vstoupí do zpovědnice a zavře za sebou.
"Mluv, dcero, co máš na srdci?"
"Ehm, podváděla jsem při písemce z matiky. A jako malá jsem ukradla lízátko."
"A dál?"
"No, zmlátila jsem jednoho kluka. A mluvím sprostě, chodím na červenou a lžu rodičům."
Nepatrné pokývnutí hlavou na druhé straně.
"Podvádím dva mé kluky. A jsem těhotná a uvažuju o potratu. Nevím, kdo je táta. Přejela jsem chodce na chodníku, to když jsem se zas střískala jak blbeček."
"Čtrnáctiletá dívka a takové hříchy?"zhrozil se farář.
"Skoro nic z toho, ale do kostela už nepůjdu - to jen preventivně."

Sid nikdy nebyl dítětem štěstěny (proto ho koneckonců jeho rodina nechala chrápat, zatímco se dali na strategický ústup, že), ale sežrat pampelišku - údajně poslední - před nosem dvěma úžasně pesimistickým nosorožcům a ještě jim sdělit o jakou ňamku že to přišli, to bylo zatím to nejblbější, co se mu kdy podařilo.
Slova "Sežerem ho." ho zrovna moc nepotěšila, takže nedopatřením zašlápl tu opravdu poslední pampelišku.
"Právě jsi nám popravil poslední pampelišku. Nejposlednější ze všech posledních. Už na světě není ani jediná žlutá kytka."
"Pánové, stejně nebyla tak dobrá, ehm... Šišku?"
"Pampeliška...
"Klid. Teď mi popravíme tebe, lenochode jeden. Na něj!"
"Ááá...

"Sešit. Hmm... Vědecká klasifikace člověka."
"Kmen: strunatci
Třída: savci
Řád: primáti
Čeleď: hominidi
Rod: člověk"
"Nezapomněla jsi na něco?"
"Co?"
"Nebuď drzá. Říše."
"Co, prosím?"
"Říše."
"Mno... Osmanská, Velká římská...?"
"Vidíte jí? To snad není možné. Něco z přírodopisu by nebylo?"
"Jo, jasně, říše. To je, tamto... Ježiš, to sem věděla! Hmm..."
"Živočichové."
"Co s nima? Upřesníte prosím otázku?"
"Říše živočichové."
"?"
"Kmen strunatci."
"To sem přece říkala. Já vás nechápu."
"Markéto jdi si sednout. Jdi. Tohle se nedá poslouchat. Říše patří do klasifikace. Zhoršuješ se. Když se nebudeš učit, narazíš.
Za čtyři."
"Zapípaná říše. Si budu pamatovat do smrti. Blbost."

Víte co? Nás to taky nebaví. Takhle si tady viset a stát, když přitom do galerie zavítá málokdo. Alespoň když nejste obrazy či sochy značky Leo. Pokud jimi jste, věřím tomu, že vás takový život naplňuje.
Jenže nás chtějí vidět je chudí lidé, stejně ošuntělí jako my. Ale ti si nás nekoupí. Nemůžou.
Tak proč to tedy děláme? Proč se nesbalíme a nejedeme na dovolenou? Kvůli příští generaci. Aby naši potomci měli lepší život. Třeba už to budou oni, první umění, které si dělalo, co chtělo. I když pravděpodobně i oni budou viset vedle nás, kvůli další generaci.
Generaci umění.

Diety jsem vždycky nesnášela. Neexistuje nic pitomějšího. Opomineme-li všechny moje kamarádky, které o sobě tvrdí, jak jsou tlusté, nejde zapomenout na chvíle při nemoci, kdy můžete jíst maximálně piškoty. A to jen po jednom. S přestávkami. Mučení. Kdyby byla na světě spravedlnost, nikdy bychom nejedli, abychom pak nemuseli ty diety tolik prožívat.
Nejhorší ze všeho je, když vám maminka připraví oblíbené jídlo a vy nemůžete jíst, protože držíte blbou dietu. To bych vraždila. Každá dieta je šmejd, ne že ne. Zrovna teď jednu mám nařízenou a umírám. Nepřeháním, fakt. K zbláznění.
A vůbec, diety by se měly zakázat. Bez debat.

Říká se, že miminka jsou to nejkrásnější na světě. Z vlastní zkušenosti, která se odehrála asi tak před hodinou musím říci, že to není pravda. Neexistuje nic ošklivějšího než právě narozené dítě - na bratříčka jsem se těšila, ale co chudák bude dělat, až se mu budou děti smát? Je celý takový pomačkaný a rudý! Taky se říká, že co je malé, to je milé. Což o to, malý on je. Milý asi taky, ale to nemohu posoudit, neboť po celou dobu mé návštěvy v porodnici řval. Stejně ale myslím, že rčení "Co je malé, to je ošklivé" by sedlo líp.

Candy jí nesnášela - a byla si jistá tím, že Boa jí také nemá příliš v lásce.
Princezna Boa. ozvala se jedna majitelka těla nepříjemně.
Ano, sdílely jedno tělo - Candyno tělo - čemuž napovídala snad jen různobarevná kukadla. A pak samozřejmě Candyny znalosti, které prostě nemohly být její.
Nedobrovolně se Candy stala domovem pro druhou duši, pyšnou a manipulátorskou. Nechtěla ji. Ať si jde někam, spřízněná duše - jenže co se stane, vypustíte-li do světa ďábla? Svět vám nepoděkuje. Candy, jako jedna z mála mohla mluvit o spřízněných duších, ale klidně by tuhle výsadu obětovala. Pro chvíli klidu, kdyby nemusela Boa hlídat.
Nemusíš...

Být nutrií už tak není nic moc. Rozhodně nic, čím byste se chtěli chlubit - nehledě na to, že polovina populace si při vyslovení vašeho jména vybaví maximálně tak nutriční hodnotu. To by přeci znechutilo každého.
Ale být nutrií podporující polomrtvý hudební styl... To je peklo. Nepočítejme to, že si lidé myslí, jaká je to pitomá představa - i ostatní vašeho druhu na vás koukají z patra. Okřikují vás, když chcete pískat do rytmu, nemajíce pochopení pro úžasné číro. Myslím, že našemu světu chvíli potrvá, než přijme punk a vše kolem něj. U lidí to přeci jen taky trvalo. Já budu tady.

Co na cesty:
Budeme vycházet z toho, že já, na cesty krásně připravená, jsem se domů vrátila totálně zničená, ano?
1) Brala jsem si pořádnou obuv a teplé oblečení. Vy tedy uděláte dobře, když půjdete bosy, pro mě za mě třeba v plavkách.
2) Vzala jsem pláštěnku - to nedělejte. Bude sucho a vy si budete připadat jako blbečkové.
3) Snažila jsem se neoblažovat okolí sprostými slovy - vy směle do toho. Uleví se vám, i když maminka tvrdí, že to nefunguje.
A nakonec malá rada - když už někam jdete, tak se připravte na to, že to za tu námahu nestojí.
Sbohem.

Tah štětce - pečlivý, ale raději jen letmý, aby se něco nepokazilo. To by totiž už nepřežila. Špička jazyka vykukuje mezi červenými rtíky, jak oči napjatě sledují ruku. Hlavně se soustředit, to je důležité. Vytěsni z mysli všechno ostatní - existuješ jen ty, barva a štětec. Poslední tahy...
"Hlavně buď v klidu. Když se nebudeš soustředit, přetáhneš a mapa bude v čudu. zahaleká chlapecký hlas bodře. Chvilička vnitřního klidu je pryč. Docela malé leknutí, ale už je to tam - kaňka.
Přerývaný dech. "To...Si...Děláš... ÁÁÁÁÁ! Vypadni! Já tě zabiju! Ty, ty IDIOTE!"
Chlapec couvá. "To... Se spraví! Hlavně klid, klid... Mámíí!!

Kruh, ovál. Dokonalé tvary, o tom není pochyb. To věděl každý hobit - proč by jinak stavěli své nory oválné, proč by dělali kulaté dveře?
Ach ano, kulaté dveře. K dokonalému tvaru patří hezká veselá barva, například žlutá. Chodit takovými dveřmi je radost - i zachmuřená postava změní názor, když se vydá takovými dveřmi na ranní procházku s pořádnou svačinkou na zádech. Ke kulatým dveřím neodmyslitelně patří kulatá klika, samozřejmě. Nepíchá vás, když na ní položíte buclatou dlaň, žádná vesta se vám za ní nezachytne...
Jo jo, hobiti si vždycky uměli vybrat správný tvar - proč myslíte, že jsou celí takoví hezky kulaťoučtí?

Vítr jim do tváří metal kapky deště, nebylo vidět na krok a Vlaštovka, nejkrásnější loď v Nevímkam se řítila do záhuby. Posádka to už dávno vzdala a začalo se zpívat o Zubící hvězdě. Jen dvě postavičky se křečovitě držely kormidla.
"Vidíš kam nás dostalo to tvoje 'Dneska je pěkně, můžem vyjet hned'?" křičela hnědovláska vyčítavě.
"I kapitán se může někdy utnout, ne?" snažil se blonďák.
"Ty jsi hlavně blbec! Jestli ještě jednou uslyším to tvoje 'Klid Šmudlo, velení nech na mně', tak tě hodím přes palubu! Jasný?!"
Mladík beze slov pustil kormidlo. Je načase přidat se k opileckému zpěvu.
Ženská...

Šly jsme po cestě, která rozdělovala les. Bylo ticho. To bylo divné, uvážíme-li, že Riw nikdy předtím zticha nebyla. Tahle světlovláska a potichu? Žádné frkání, hulákání, nic? Protože jak má maličkost, tak modrovlasá Nin'daj jsme citlivé nelidské bytosti, všimly jsme si toho. Bohužel, ani jedna z nás se na to nemohla zeptat slovy - Nin - divoška a řeči Nebesčanů nerozuměla, zatímco já jsem byla indisponována skutečností, že jsem kočka. Otřela jsem se Riw aspoň o nohy, zatímco na ní Nin upírala tázavý čokopohled. Riw, obvykle s cítěním přirovnatelným pařezu, ucedila: "Co? Dneska prostě nejsem ve své kůži." A pak nás přepadli.

Aby bylo jasno, věřím na reinkarnaci.
Tenhle můj život, či spíše malá životní epizodka teprve začíná, ale za sebou toho mám mnohem víc. Vím to, ze snů. Teď jsem školačka, ale bývala jsem uznávanou profesorkou. Bydlím v domečku, ovšem bývaly doby, kdy jsem žila jako poustevník v jeskyni. Na Boha nevěřím, a přece jsem byla jeho služebnící. Kdysi jsem se klaněla Slunci, umírala v mrazech, kráčela po poušti a přeplavala jsem oceán. Bývala jsem starou pannou s hromadou koček, milovnící mužů i žen, matkou dětí.
To všechno, čím jsem kdysi byla, se ve mně snoubí a znovu vytváří.
Já... Žiju.

NĚKTERÉ SMLOUVY BY SE MĚLY DODRŽOVAT...
Snítek polekaně nadskočil. To, co se mu ozvalo u ucha rozhodně nebyl hlas, který by někdo chtěl slyšet, a už vůbec to nebyl hlas, který by se dal ignorovat. Bylo mu do breku. Zrovna teď? Když se mu začalo dařit. To prostě není fér! "A nemůže to ještě pár let počkat? Dal bych si do pořádku své starosti...
HELEĎ SE, JÁ NEJSEM NIJAK ZATÍŽENEJ NA PODNIKATELE, ALE TY JSI ÚPLNĚ NESCHOPNEJ.
"Mám ženu! Děti!"
PSA. MÁŠ PSA.
"Kdo se o Gumáka postará?! Prosím! Rok!"
TOS MINULE TAKY ŘÍKAL. NA TOHLE NEMÁM... MIMOCHODEM, BOLÍ TO.

Co všechno se dá spatřit prťavým kouskem nebe? Pro mě, osobu mdlého rozumu, zavřenou v temné cele, je kousek modrošedé oblohy malým zázrakem, celým světem směstnaným do maličkého kousíčku ráje. Často přemýšlím, přestože člověk jako já toho prý není schopen, o tom, jestli bych si celého nebe, kdybych ho měl k disposici, vážil stejně, jako tohohle útržku. Koukal bych se na něj vůbec? Ne, vím to. Co bych dělal s celou oblohou? Zavíral bych se doma a zíral zkrze okno na podobný čtvereček, jaký mám tady. O tenhle kousek se nemusím s nikým dělit - nikdo jiný se na něj nedívá...

Už je tady zase.
Ta divná holka, co chodí každý pátek. Nikdy nevynechá, ale já stejně vždycky doufám, že nepřijde. Chodí a civí na nás. Je to dost podezřelý. Nikdo jiný se na nás nekouká. Ví snad něco o našem tajemném společenství? O Svazu osvobozených zdí, čili SOZ? Ví o našem plánu? Všechny mé cihličky se strachem sevřou pokaždé, když se přiblíží. Nepřeji jí nic lepšího než pád ze schodů. Ať si i SOS, neboli Společenstvo omšelých schodů něco užije. Zná náš plán na ovládnutí lidstva? Doufám, že až budou na světě stát má dítka, ona už tu nebude.
Stvůra...