Moje články

"You know what? Eat me! I have had enough of this bullshit."
He slammed the door when leaving the therapist to the dark of the night.
They found him the next week. How unfortunate it is to run into a serial murderer right after throwing a tantrum at his medical specialist. The very specialist that was brought to the murder scene to evaluate the proves.
"What do you think, Hannibal?"
"Oh, he must have made someone very angry. Look at the way the culprit made sure to make him suffer."
"Do you know of anyone?"
"Sadly, he had many enemies. "

Světlo zářivek se mu zabodávalo do očí, až je musel mít po většinu pobytu ve vězení zavřené. Bolela ho hlava, nejspíše měl horečku. Mnich, co za ním přišel prvního dne, se už neukázal. Místo něj přicházel jeden z jeho učedníků dvakrát denně s jídlem. To byl také jediný moment, kdy mu povolily řetězy, aby se mohl najíst. Učedník si vždy zasedl před něj a čekal, dokud svůj denní příděl nespořádá.
"Mám pro vás zprávu. Z nebes."
"Na mé straně tedy?"
"Více se spoléhejte na svého strýce."
"Stín v mlze?"
Přikývl.
"Mlha se prý blíží ze západu. Je na cestě sem."

První Mezihvědná Čerpací měla skrze zmapovaná souhvězdí rozeseté pobočky s pravidelností, že by se Galaktické Bankomaty mohly stydět. Všechna mezihvězdná plavidla dávno přešla na sebepohánějící jaderné pohony a na pumpách se čerpaly akorát zásoby spolu s čisticími prostředky a strojovými oleji.
Když jsme přistáli na Nestonu, zapomenuté hvězdičce na okraji Železného mračna, naskytl se nám pohled na rozpadající se vyřazené stojany na Stres, palivo našich dědečků.
"To musely být časy," povzdechla jsem si.
"Buď ráda, že se na naší lodi nemusíme potýkat s emočními mraky," oponoval poručík.
"Jádro je méně vypočítavé, ale zamořuje planety podobně," odpověděla jsem z ochranného obleku.

Dneska jsem se ve snídani obzvláště nimrala. Vejce. Zase vejce. Poslední dobou k snídani není nic jiného než vejce a i to je luxus. Znamená to totiž, že mám dost času si je udělat. Jinak bych si zrovna pochutnávala na medových burisonech s mlékem.
Naťukla jsem vršek skořápky a odloupla ho.
"To už je čas?"
Zmateně jsem se rozhlédla kolem. Nikde nic. Hlas vycházel ze snídaně. Přečistila jsem tričkem zamazaná skla brýlí a nahlédla dovnitř.
Vyjukaný pohled mi vracela drobná postava schoulená uvnitř.
"Trpaslík?"
S trhnutím jsem se probudila: "Musím dokoukat OUAT!"
Budík opět nezvonil, takže k snídani byly burisony.

"Být oficiálně mrtvý nebo ženatý s tebou? Vážně nevím, co z toho je na téhle situaci horší," adresoval Doktor River přes řídící panel.
"Věř mi, že pro tvé vlastní dobro to je ta první možnost," zašvitořila opírajíce se o zábradlí. "Co by sis beze mne počal? Vždyť by ti bylo smutno."
"Poradil bych si. Však jsem bez tebe byl podstatnou část života."
TARDIS se zatřásla a oba skončili na podlaze.
"A podstatnou část svého života jsi neměl tohle," přitáhla se k němu. Po polibku protkaném úsměvy skončili v objetí opřeni o sebe.
"Smrt a naše svatba... Pěkně jsme to propojili."

"Přírodo! Mám tě plný zuby," rozléhal se lesem křik.
Matka Příroda se zrovna zabývala pěstěním podhoubí, když k ní hluk dorazil. Zase jeden z těch lehkovážných tvorů. Lidé ji dávali posledních pár stovek let zabrat. Neustále do ní šťouchali a hlodali. Nakonec se to vždy obrátilo spíše proti nim než proti ní.
Čas od času se neubránila utahování si z podobných turistů. Dnešek byl jedním takovým dnů.
Jakmile se cestovatel otočil, dorazila k němů ozvěna: "Mám tě plný zuby. Zuby."
Moment nepozornosti, jak se zaposlouchal.
Kořen pod nohu.
Zakopl a rozplácl se do bláta.
Měl toho plné zuby. A ústa.

Ještě jednou ho donutili vlézt do provizorní loďky. Předvedl, jak se loďka převrhla a vše, co mu právníci poradili, aby udělal. Zopakoval už naučený scénář o tom, jak se Roberta topila, ale on už ji nemohl zachránit. Jak se dostal na břeh a utekl.
Porota pokyvovala hlavami. Nejspíše ani neposlouchali. Všichni byli předem proti němu. Vinný byl, to přiznal. Ale o tom už tento soud nebyl. Kromě přítomné presumpce viny tu byl také ten fakt, že elektrické křeslo bylo trochu moc.
A tak se slyšení opakovalo ještě několikrát, aby se nerozhodná porota naklonila k humánnějšímu řešení.
Stejně to bylo marné.

Díval se, jak se mi hroutí život pod rukama. Z posledních sil jsem po něm, po životě, natáhla ruku, ale nůž v břiše a úder cihlou do hlavy brzy vyslaly naději na procestování Evropy a prožití stáří se sedmi kočkami na plavbu do rudých vod krve.
Poslední pohled jsem věnovala jemu. Výčitky kolovaly hlavou, oči je plamenně vysílaly k jejich zdroji. S ubývajícími silami jsem ze sebe dostala jediné slovo, které je zahrnulo všechny: "Přizdisráči."
Rozkašlala jsem se.
Jemu se podlomila kolena. Brečel.
Nechali ho a zmizeli ve tmě, odkud se původně vypotáceli.
Se zajíknutím se sebral a také utekl.

"That's not how a lady behaves."
"Why are you so boyish? Can't you wear something more girly?"
"What have you just said? Those are not words a girl should utter!"
"Oh, do it more gently. You're a girl after all."
She stood there in a gaze. All those people correcting the way she acts. Correcting her. As if she couldn't do things, the way she wanted.
The voices constantly judging whatever she did. Even her career.
"You want to be an engineer? A woman? Isn't that for boys?"
"A woman's way of life is solely up to her," she whispered.

Pohled jí sjel na zápěstí uvězněná v objetí okovů. Zírala si na ně celou dobu, co se jí okolí snažilo vysvětlit, co se stalo. Věděla to až moc dobře.
Myslela, že ty olověné okovy, které nikdo jiný neviděl, ale ji spoutávali každý okamžik, kdy se k ní přiblížil, zmizí s ním. Jejich složení ji otravovalo tak jako pomyšlení na jeho zradu.
Když se konečně olověné kruhy vypařily do vzduchu, přijela policie, aby je nahradila skutečnými. Ze železa. Byly tak těžké jako výplod její mysli?
Pohlédla na svou sestru ve vedlejším sedadle. Byly její okovy stejného původu? Proč by jinak pomáhala.

Rampelník se pochechtával, když si prohlížel podepsanou smlouvu.
"Smlouva vstupuje v platnost tímto okamžikem. Ráno tady bude zlata, že by si tuhle kopku spletli s tureckým přístavem."
Neměla ponětí, k čemu se právě upsala. A Rampelník se už těšil na nový přírustek do rodiny.
Při té myšlence se dal rychle do práce. Jak slíbil.
Ráno byla místnost plná zlatého vlákna, jak slíbil.
Když se mladé královně narodilo dítě, přišel. Jak slíbil. Ale královně se najednou smlouva nezdála. Dítě mu ne a ne předat.
Nakonec prohrál, když uhádla jeho jméno. Jak slíbil.
"Už nikdy se na podobné transakce nedám," láteřil poté.

"Tak už o nás ví," povzdechl si z křesla.
"Co se děje?"
"Jen se na to podívej. Takový poprask. Já jsem to říkal, že jeho sem tahat nemáme. Že na to půjde ale takhle, mě nenapadlo. Nejsem vševědoucí."
Podal své manželce ranní výtisk novin a zanořil svou tvář do dlaní.
Kandidát na prezidenta prohlašuje: Jsem z jiné planety! A proto byste mě měli volit.
V článku dále rozebírali, jak kandidát svůj cizí původ považuje za výhodu v objektivitě a přístupu k informačním zdrojům. Specialisté ho mají za přepracovaného.
"Pokud ho nebudou testovat, musíme s tou invazí pět let počkat," zamumlal.

"Vidíš to? Ta světélka? Do tmy zahalená část Země se mění v záplavu žároviček. Lehce ironické, jak v noci připomíná odtuď to, o co se těmi světly sama připravila."
Rose se obrátila k Doktorovi s výrazem, který si pojmenoval Vím, že se chystáš urážet mou planetu.
"Všechno to vaše lidské hemžení tam dole? Jed. Otravujete nejen sebe ale i zbytek vesmíru. Slyšela jsi třeba o světelném znečištění? Díky němu na nebi není vidět ani zlomek toho, co by mohlo být. Nedělej si s tím ale hlavu. Zkázu si způsobíte jinak. Už na ní pracujete."
"Stejně nás máš rád," podotkla.
Přikývl.

"Dneska jsem seděla na dívčích záchodcích, když přišli štěbetat nějaký třeťačky. Začaly se úplně rozplývat nad Harrym a Oliverem. Že prý se k sobě hrozně hodí."
To snad ne.
"Jo. Nevilla by zdrtilo, kdyby to slyšel."
Proč myslíš?
"To na něm vidíš. Navíc Oliver je na holky."
Myslíš, jak se na tebe usmál?
"Přiznávám, že se mi líbí. Víš, jak se balí kluci, Tome?"
Proč to neprobereš s kamarádkami?
"Nikdo mi nerozumí jako ty."
Dobře, prozradím ti pár tajemství, co se vztahů týče.
"Díky, Tome. Na tebe se můžu spolehnout."
Co začít anonymním vyznáním na zeď? Nejlépe nějakou romantickou barvou."

Jake pobíhal sendvičovým lesem, když se k němu z dálky donesl Finnův hlas. Obrátil se v posteli, přikryl se kůží a předstíral, že stále spí.
"Jaku, poslochej mě přece. Popravili je. Úplně všechny!"
"To zní fajn. Já si ho dám se salámem," zamumlal.
"Popravili pampelišky z květnového povstání. Víš, co to znamená?"
"Tak aspoň s medem."
Finn ho za paži vytáhl z postele a po zemi dostrkal až k oknu, kde ho musel vyzvednout, aby viděl. A viděl. Vše bylo pokryto bílou dekou.
"Semínka? Tak bych řekl, že s takovou armádou nakonec stejně vyhrály pampelišky."
"To asi."
"Udělám vajíčka. Chceš?"

"Zežírá mě to zevnitř, Jaku," utrousil Finn.
"Cokoliv řekneš, čéče," odpověděl Jake, když si od něj mísu přitáhl k sobě.
Finn mrtvolně zíral před sebe. Jake se mu snažil něco málo té dobroty nacpat do úst, ale plný klín popcornu značil, že to asi nebude jen tak.
"Co se děje?"
"Proč mě nechce, Jaku?"
"Možná by z tebe nebyl moc dobrý král. Není to jenom o Království. Ale o říši. Jsi hrdina. Na kralování nemáš mozek."
"Říše... Tu bych z balkónu asi nepřehlédl."
"Hlavně bys nemohl zabíjet. Musel bys myslet. A to ti nejde."
"Myslet... Říše je asi trochu moc..."

"Doufám, ženo, že to, co mi v té polévce plave, není zelenina," podivil se obr, když před něj manželka položila hrnec se lžící.
"Už to tak bude. Žádného člověka široko daleko není. Všechny jsi snědl. Odtěď se budeme muset krotit."
Usadila se obryně naproti němu a dala se do jídla.
"Ženo, kde jsi vzala fazole na polévku? Na poli nám žádné nerostou," přerušil oběd obr.
"Za domem jedna vyrašila. Prorostla skrze mraky z pozemského pole."
"Chceš říct, že jsi pro ní nešla z hory dolů?"
"Ne."
Jack se tiše třásl mezi hrníčky.
"Tak proto cítím člověčinu... Z chuti na pečínku..."

"Tak se na mě podívej," usrkl z čaje. "Tolik let a kolikrát jsem se mohl zastavit, abych si tohle všechno užil. Když už, tak na nás někdo zaútočil nebo někdo zmáčkl knoflík, na který rozhodně neměl sahat. Ale nakonec vždycky zůstaneme jenom my dva, co?"
Doktor seděl ve dveřích TARDIS s nohama vystrčenýma ven. Užíval si pohled na krásy vesmíru a ticho, které v lodi nastalo, když Pondovi vyložil u nich doma. Zvali ho, ale dnes chtěl zůstat sám. Vzpomínat.
"Víš, občas přemýšlím, že bych ti nainstaloval nějaký program, abychom si mohli popovídat. Pořádně."
Zazvonil telefon.
"Tak tedy zase vyrazíme."

"Nyní jste pod obležením Velkého Sontaranského Impéria. Naše síť vás označila za Doktorovy společníky, tím pádem i skvělé rukojmí. Pohněte sebou, ženy!"
Rory protočil panenky, ale to už Amy začala: "Můžu vám potvrdit, že v něm je více muže, než se zdá. To jsou ale ty stereotypy kolem zdravotních sester. Myslela jsem, že vy budete vyšší. Proto jste tak agresivní? Kompenzujete si to?"
Sontaran se zamračil a dloubl jí zbraní do lopatek, aby pokračovala.
"Bramboro," provokovala dál.
ŘACH!
"Amy, co jsem říkal?! Neutahuj si z nich," okřikl ji Doktor.
"Že se máme nechat zatknout zeleninou jsi neříkal. Čekala jsem mimozemšťany."

"Tak jak jste se tu ocitl vy?"
Přidušený hlas zpod pokličky pouze odsekl: "Snad jako každý. Utopením."
"Ale co bylo před tím utopením? Lákal vás, mámil vás, sliboval hory doly? Nebo vám podrazil nohu?"
"A co je vám do toho?"
"No mě nic slibovat nemusel. Stačilo se zakoukat do těch jeho dvou tůniček a bylo zaděláno. Hlína tedy byla zadělaná. Na hrníčky. V kurzu."
"Já vím," přitakal druhý hrníček. "Ale kdo měl vědět, že je to vrah, co věří v lidské obětiny. Narozdíl od něj, pro mě to byl jen hrnek."
"Já vím. Máme to pech. Ale ty oči..."
"Jo."

Poté, co byl Wesley odveden s Buttercup zpět do Florinského království, strážní se vrátily zpět do nor, aby podaly hlášení svému náčelníkovi.
"Punková nutrie, naše území bylo napadeno dvounohými hlodavci bez ocasů. Skolili několik z našich hlídačů. Pomoc jim dorazila, než se naše jednotky dostaly na místo. Odjeli, ale předpokládáme, že se vrátí s vojskem."
"Dědo, tenkrát punk přece nebyl."
"V Ohnivém močálu bylo ledaccos. Poslouchej."
Náčelník zapištěl: "To je jasné vyhlášení války. Hlodavci neobyčejných velikostí spojte se!"
Pomstou za porušení suverenity hlodavčího státu se stal procítěný podzemní koncert pod městem.
Kočky nikdy nemohly za noční ruch.
Říkejte to lidem.

"Copak to máme dneska? Ne, nech mě hádat. Hovězí?"
Jack Crawford se nemohl dočkat až se do jídla pustí. Jako vždy bylo vše nádherně nachystané a barevně sladěné. Až oči přecházely.
"Telecí. Byla to hloupoučké zvíře. Nevědělo, co ji čeká až do samotného konce."
"To nikdo z nás," pozvedl Jack číši s vínem. "A tvé kulinářské umění mne neustále překvapuje. Jako kdybych se sytil jen pohledem."
Hannibal Lecter s úsměvem připil.
"Občas si říkám, že příroda sama tvoří umění lépe než člověk. Ale co jiného jsou koláže, než umění z umění. Svým způsobem je to inspirační cyklus," dodal před zakrojením.

Jedna facka. Druhá facka.
"Pořádně! Přidej! Copak to nejde trochu víc? Slabochu!"
Zuřivě mačkal pravé tlačítko myši. Když už ani to nestačilo, popadl přístroj, aby s ním odřel povrch stolu.
"Špatný den," ozval se za ním "sestřin" hlas.
"Výborný. Jen si musím něco zopakovat."
"Tohle nevypadá jako scénář. Není to můj rádoby syn?"
"Jop," přikývl Peter Dinklage.
Na Jeoffreyho tváři přistála další facka. "Nový rekord!"
"Ukaž, to si chci taky zkusit."
"Prosím," pustil ji k obrazovce.
"A kudla by tam nebyla? Nebo palcát? Ten jeho protivný úsměv by si to zasloužil."
Jack Gleeson vstoupil do pokoje: "Cože? Vy už taky?"

"Hlavně klid," opakoval neustále dokola mozek. "Netřes rukama, není se čeho bát. Všechno bude v pořádku. Neděláš to poprvé. Akorát je to dneska trochu akčnější."
"Zázračný střelec" rozkročil, aby zaujal pevný postoj. Nic na tom nebylo. Stačilo odmyslet si vše kolem a zamířit na cíl.
Založil šíp do kuše.
Napnul tětivu.
Zrak vyhledal cíl.
Bříška prstů přejela po spoušti a vypustila šíp sevření na leteckou dráhu.
Ke zklamání obecenstva zasáhl. Jak se dalo čekat.
"Gemmy, už můžeš otevřít oči," vyzval svého syna. Místo toho se však šokem sesul ze stromu. Vilém Tell mu podal sestřelené jablko.
Byli volní a živí.

Svištěl si tak galaxií a uvnitř svého vozidla se mírně pohupoval k melodii, která mu zněla hlavou.
"Pretty pretty please, if you ever ever feel that you're less than less than perfect... You are perfect to me."
"I AM PERFECT," dodal elektronickým hlasem do melodie.
Měl pravdu. Na těch křivkách se nedalo nic zkazit. Metalové pláty poseté lesklými koulemi, které připomínají Vánoční ozdoby. Nalevo šlehač s mocným laserovým paprskem, napravo záchodový zvon pro nejvyšší potřebu. Kdo by nechtěl takto vypadat?
A popravdě... Všichni by měli takto vypadat.
"I AM SUPERIOR! YOU WILL BE EXTERMINATED!"
Dalek dorazil do své cílové stanice.

"Všichni se tu mordují. Žádný pořádek není. Jeden aby se bál vyjít na ulici. Nebylo by to fajn, kdyby stát zaručil lidem bezpečnost a právo na život? Výměnou za trochu té suverenity," povzdechl si Hobbes.
"To je všechno hezké, ale co vlastnictví? Když nemám kam hlavu složit a do čeho se odít, k čemu ten život je? Taky by se mi líbilo víc svobody," namítl Locke.
"Svoboda je fajn. Rád bych dělal věci pro sebe i pro ostatní," dodal Rousseau.
Aktivista pozvedl trasparent. Pacta sunt servanda. I přesto jsou lidská práva mnohde luxusem.
Odpovědí mu byl kámen vhozený do obličeje.

Já už se o to postarám! hlásal plakát tři metry nad hlavami kolemjdoucích. Vedle něj se na ně culil stárnoucí pán se zdviženým palcem. O blok dál visel další s téměř identickým heslem a pánem v podobné věkové kategorii.
Oni vědí, co je potřeba. Oni vědí, co nás trápí. A oni to napraví. Jen jim nechat vedení. Že nikdy nezakusili život na ulici? Že neví, jaká nesplnitelná kritéria musí dnes mladý člověk splnit, aby dostal práci?
To přece nevadí. Mají letité zkušenosti a vzpomínky na minulý režim. Jak rozdílné to je od současnosti?
Oni to napraví.
Na mě nechte vedení!

Narodil se. Tenkrát venku zuřila bouřka a já myslela, že bych raději umřela, než vytlačit ho na denní světlo. Ale jednou to bylo královské dítě, tak mě oblétávali úředníci s připomínkami o jeho důležitosti. I manžel se na chvíli objevil, něž se mu udělalo špatně. Ani se ukazovat nemusel.
Vložili mi ho do náruče spolu se slovy chvály a díků vyřčenými ode dvěří, jak chvátali zapít dědice trůnu.
Pak přišly ty zatracené sudičky.
S tak krátkým životem se o něm vyprávět nebude a to je škoda.
Žil. Dýchal.
Dokud jej poslední sudička dechu nezbavila.
Zemřel. Prý dalšího Parida není potřeba.

"Už jste identifikovali to tělo?"
Jack Crawford přešel dvakrát místnost, než se tázavě ohlédl na své zaměstnance. Stále mu nebyli schopní odpovědět.
"Co tedy víme?"
"No, víme, že se jedná o ženu, mrtvou teprve několik dní. Ale kůže z ní byla svlečena dříve. Zbytky látek z krve teprve přesněji určujeme."
"Wille?"
Cukl s sebou. Doteď pečlivě prohlížel fotky z místa činu.
"Modní návrhářka."
"Cože?"
"Ta bota, co jsme našli, byla z kůže. Tahle Popelka je pravděpodobně navrhla. Je to obarvená lidská kůže. A ty látky budou krémy pro lepší manipulaci."
"A důvod?"
"Den v cizí kůži? Šaty přece dělají člověka."

"Už jsi vzhůru?"
Místností zarezonoval poměrně příjemný hlas. Několikrát musel zamrkat, než se mu před očima objevil pokoj prosvětlený zářivkami, které oddělovaly strop od stěn. Na židli před ním seděl muž v šatech, které zdálky vypadaly jako z jednoho kusu látky. Pak mu pohled sjel na ze zdi natažené okovy, v nichž měl uvězněné dlaně. Cizí dlaně.
Neberte to doslova, cítil si je. Ale odstín kůže se zdaleka nepodobal jeho vlastní.
"Nelekej se. Do svého těla se vrátíš. Nejdřív musí ale tvůj otec vyslechnout naše požadavky."
"Můj otec je bůh!"
"A my jsme mu právě uzmuli kus z jeho nebe."

S blížícím se koncem podzimu si vzala další tři životy z rodiny Kačírků. Z vědeckého hlediska byla tato nemoc velmi pozoruhodná. Postupná ztráta citu v těle doprovázená ochrnutím. Od nakažení pomyslné kontrolky v řídícím systému zhasínaly, dokud lékař neprohlásil dotyčného za mrtvého.
"Už je tady zase," ozvala se Andulka po skončení mše.
"Kdo je tady, zlatíčko," naklonila se k ní vlhkým obličejem její matka.
Odpovědí jí byl prst ukazující na jednoho z truchlících.
Z vědeckého hlediska byla tato nemoc velmi pozoruhodná. Lékařem byl sice nemocný prohlášen za mrtvého. To ovšem nebránilo podobně zesnulým přijít měsíc po pohřbení na pohřby druhých.

Jeden měsíc o třiceti dnech.
Třicet čtyři článků o sto slovech. Tři tisíce čtyři sta slov o... mnoha písmenech, která občas nepotěšila.
Častý pozdní příchod domů. Zbývající čas obětovaný drabblení místo studiu na test na následující den.
Měsíc mnoha testů a těžkého zkoušení. Ne všechny vypadaly tak, jak se doufalo.
Vysvědčení obdrženo předposledního dne. Nepřekvapilo.
Poslední zvonění den následující. Vypadalo jinak očima primánků a jinak očima oktávánů.
Zbytek dne stráven vzpomínkami na minulost.
Sečteno a podtrženo - Dobrá práce. Pochvalme se, maturanti. Nikdo jiný to za nás neudělá. Že ne vše šlo podle plánů? Ono to nakonec bude mít jinou váhu.

Ostrůvky vystupující z modrých vln. Čtyři hlavní hornaté útvary obklopené vodou. Japonsko. Země vycházejícího Slunce. Potomek bohů. Velká země četných ostrovů.
Izanami a Izanagi. Dva božské protějšky, jež se spojily a daly vzniknout pozemskému národu i bohům. Pár milující se až za hrob.
Zde počíná mýtus o božském původu japonského národa. Zde kořenní tvrzení, že šintoistou se může stát pouze Japonec. Rodná hrouda předurčila tento národ.
Izanagiho dcera Amaterasu poslala svého vnuka na zem vládnout. Stal se císařem a s ním vznikl rod odvozený přímo od bohů. Až do konce druhé světové, kdy se císař božství vzdává vyhlášením nové ústavy.

Přiložil jí dlaň pevně k ústům. Smrděla potem a smaženým olejem z řízku, který před chvíli spořádal. Strážníci bez povšimnutí prošli kolem jejich skrýše. Teprve když zmizeli za rohem, spustil paži k zemi.
Pomohl jí z kontejneru na plasty ven.
"Tohle bylo těsný. Musíme být opatrnější. Já se zpátky už nechci nikdy vrátit."
Přikývla: "To druhé město je z tebe cítit na několik honů. Budeš se muset pořádně vydrhnout. A novou identitu ti nějak zařídíme."
Věděla, že se vrátí. Přestože ho poslali do města duchů a vymazali z historie, ani tlupa psychiatrů ji nedokázala přesvědčit, že si ho vymyslela. Nikdy.

Přejel prsty po okvětních lístcích. Smutně se pousmál. Jak se od růžemi obklopeného rybníku otočil, vyjel mu z úst těžký povzdech.
Začínám být sentimentální, pomyslel si. S každým, kdo odejde, je to horší.
K botě mu přilezl obrněný brouk roháč. Opatrně ho překročil a kolem knihovny zamířil k Tardis.
Chyběli mu. I když věděl, že mnozí z nich se mají dobře. Postrádal úsměv blonďaté Rose. Zrovna dnes mu vzpomínka na růžovou mikinu rozřezávala srdce nejvíce.
Kdyby jen Clara netrvala na shlédnutí zahrad.
Posadil se před knihovnou na schody.
"Doktore, ty nejdeš," zastavila Oswin před živým plotem.
Usmívaje se zavrtěl hlavou.

"Jadoonové," povzdychl si Doktor. "Dají si záležet na protokolu, takže to chvíli potrvá."
Vedoucí nosorožec si odfrkl. Zamířil přístrojem k Doktorovi. "Pán Času. Jste zatčen."
"Za co?"
V tu chvíli veliteli jednotky zarachotilo ve vysílačce: "Popaden? Zabít málo."
Amy jen tázavě pozdvihla obočí.
"Předpokládám, že vás poslala P.I.F.K.A. Jejich zaměstnanci měli vždycky podivnou slovní zásobu," pronesl, když se s námahou zvedl ze země. Směrem k Amy ještě dodal: "Tím chtěli říct, že nás mají odvést a zácházet s námi jemně."
Pohodil si v ruce sonickým šroubovákem.
"Tak proč ne. Tady jsme. Vemte nás k vašemu vůdci."
S úsměvem roztáhl paže.

Tma. Ticho rušené jen zrychleným dechem. Otevřel oči. Stále tma.
Třeba už je pryč, proběhlo mu hlavou. Neměl ale tu odvahu vykouknout zpod deky.
V tom něco zašustilo.
Pevně stiskl pažemi kolena a přivřel víčka k sobě.
Tady jsem v bezpečí, namlouval si.
V tom ucitíl, jak se deka zvedá.
Klik.
Někdo rozsvítil.
Stále se neodvážil otevřít oči. Třeba si ho nevšimne.
Ucitíl, jak se postel lehce prohnula.
"Vstávej," zašeptala mu do ucha.
Ošil se, ale nadále předstíral spánek.
"Tomáši, je čas jít do školy. Já vím, že nespíš."
Vzdal to. Nikdy se mu ji nepodařilo obelstít.
"Ještě chvilku, mami."

"Tak," svezl se Doktor na zem.
"Tak? Co je to ten zámečník?"
"Něco, co nám dá problémy pod zámek. Lépe ti to asi nevysvětlím."
Posadila se vedle něho, záda opřená o dveře Tardis.
"Jak dlouho to potrvá?"
Vytáhl z kapsy psychopapír.
"Tak akorát abych napsal email. Když nám tak ohleduplně dali vědět, bylo by neslušné neodpovědět. Jak se začíná takový dopis? Drahý tamto a tamto, píši vám?"
"Kde a kdy to vlastně jsme," nevnímala ho Amy.
"Nebo by bylo lepší přejít rovnou k věci?"
"Doktore!"
Vzhlédl.
"Nebo může věc přijít k nám."
Byli obklíčeni vojáky za neprůhlednými hledími tmavých uniforem.

Odkud jsme přišli?
Zeptáte-li se na tuto otázku rodičů, pravděpodobně vám navypráví něco o čápech, jablíčkách, lásce a sexu. Záleží na tom, kolik vám je. Takový biolog popíše rýhování buněk. A historik? Většinou se ztratíte na neandrtálcích.
Křesťan by vám popsal Adama a Evu. A starý Řek by vyprávěl o Prométheovi. Možná byste se dostali i k Milétské škole nebo Zemi s hořící atmosférou a oceánem močoviny. I o Africe by se vedla řeč.
Člověk od člověka však odpověď na tuto otázku hledá věčnost.
Třeba nám jednou média odprezentují, že jsme zde byli vysazeni, když se vzdálená civilizace zbavovala handicapovaných.

"Čekal jsem vás, Doktore," pronesl měkkce lev, zatímco dále pozoroval životem hemžící se údolí.
Stařec v těle jinocha se vedle něho posadil.
"Je mi to líto."
"Co se dá dělat. Co se stalo, stalo se."
"Až dneska odejdu, budu muset skuliny do tohohle paralelního vesmíru uzavřít nadobro."
"Už bylo na čase."
"Bude všechno v pořádku?"
"Reziduální časová energie tady dělá divy. Poradím si. Ale poradíte si vy beze mne?"
"Já? Ále. Žiju už přes devět set let, je na čase si zvyknout být samostatný."
"Nemít se s kým podělit o to břímě by vás mohlo jednou zničit."
Doktor smutně přikývl.