Moje články

"A je to," uhodil Doktor dlaněmi o sebe.
Ještě chvíli sledoval, jak život v Londýně v klidu plyne dál. Usmál se. Bylo v tom jakési kouzlo. Ať se dělo, co se dělo, prostě žili dál. Možná proto se také rozšíří po celém vesmíru. Protože se přes věci dokáží přenést.
Otočil se. Byl už čas jít.
Vrazil do Clary.
"Claro, musíš stát tak blízko?"
"Pardon? Známe se?"
Oswin na něj mávala z Tardis.
"Ne, omlouvám se. Jednou se ale poznáme."
Rychle se přesunul dovnitř. Clara nad tím jenom pokrčila rameny.
"Víš, že si tohle ani nepamatuju," podotkla Oswin hned, jak vstoupil.

Jak si tak letěla vzduchem, myslela na něj. Co mu poví, až se uvidí? Ale vždyť nad tím se nemusela ani zamýšlet. Už dlouho mu to chtěla říct. Stačilo jen dopadnout na zem.
Cestou k dlážděné zemi Soulu ji minulo několik holubic. Přistála na něčem měkkém. Obrovská nafouknutá dlaň ji zachytila v letu. Sklozla dolů.
S praskotem prolétla střechou na postel.
Když vyšla z domu ven, minula ji papírová vlaštovka. Zvrátila hlavu a pozorovala její let. Vítr jí lehce laskal tvář a vlasy. Zamířila domů. Věděla, co ji tam čeká. Měla zprávu, kterou potřebovala předat. Ještě ale nebyl pravý čas.

Starý pan Omáčka byl jeden z těch prudce inteligentních. Těch, co vždycky všechno vědí nejlépe a jiné řešení, než to jejich není. Martinovi už to začínalo lézt na nervy.
"Musíš na to jít jistě. Není nad starej dobrej drát."
Zatímco se ohýbal nad dveřním zámkem, Martin čekal, kdy se objeví policisté.
Jako na zavolanou se o tři patra níže ozval jekot. Někdo si už poškrabaného zámku a zpřeházeného nábytku všiml. Nedivil by se, kdyby příští byt měl alarm.
Dveře se otevřeli. Tento byt měl něco lepšího než alarm. Jeho majitel byl doma.
"Já říkal, že dneska se to dělá jinak."

Nad střží se nesl hrozivý smích. To svému ďábelskému plánu dodával na dramatičnosti nechvalně proslulý bandita. Jeho poskokové právě přivázali šerifa ke kolejím a hnali se nahoru za ním, aby si užili podívanou.
"Jen si křič! Nikdo tě tady neuslyší," vzkázal padouch muži kroutícímu se v provazech.
Posadil se a čekal.
Z dálky se už ozývalo hučení blížícího se vlaku.
Země se třásla.
Tvář ochránce zákona zdobily kapky potu. Už se smiřoval se svým osudem, když se kovová mašina prohnala po vedlejší koleji.
"To jsi trochu nevypočítal," zakřičel.
"Ani ne," usmál se bandita.
Chvíli na to po šerifovi mnoho nezbylo.

S nakřáplou obrazovkou zábava ještě nekončila. Tardis začala divně hrčet, podlaha se otřásla. Přestože monitor byl poškozený, stále fungoval.
"Doktore, neříkej mi, že se oni hackli do Tardis místo nás k nim."
"Taky by se to tak dalo říct. I když ve skutečnosti spíše otočili naši zprávu a nakazili ji, takže se s tím teď Tardis musí vypořádat sama, jinak praskne."
Amy se pevně držela zábralí, zatímco Doktor se snažil zvrátit pravděpodobnou zkázu.
"Ven," zavelel Doktor.
"Vždyť jsme nepřistáli."
"Vyřadil se z provozu klakson."
Vyběhli ven. Jakmile se za nimi zavřeli dveře, Doktor zamkl.
"Teď už to musí zachránit zámečník."

"Tak? Už jsi tam?"
Doktor se tvářil extrémně soustředěně, když vyťukával do klávesnice kódy, jenž Amy nedávaly jediný smysl. Snažila se přes jeho vytahané tělo aspoň něco spatřit, ale nedařilo se. Nakonec jí obrazovku s vítězným úsměvem přisunul k obličeji.
"Hahá! To je ono. To je náš pán pifkoň. Pan pifkovač."
"Nic nevidím," podotkla Amy.
"Počkej, za chvíli se to načte."
"Křup?"
"Jaké křup? Tak se jmenuje?"
Zavrtěla hlavou a přistrčila monitor zpět Doktorovi. Na černém pozadí stálo jedno jediné slovo. KŘUP.
"Kontrakční Řádění v Urgentním Provozu," hlesl Doktor. Jeho obličej značně zesinal.
"Ráda bych vysvětlení."
Monitor s křupnutím praskl.

"Co se děje, Doktore?"
Starý Pán času seděl na schodech v Tardis a zamračeně si prohlížel psychopapír.
"Někdo na mě má pifku," svěřil se Amy.
Nakoukla mu přes rameno.
"Právě jste byl označen. Děkujeme za spolupráci. P.I.F.K.A. Co to má znamenat?"
"Profesionální Intergalaktická Founi Klátící Agentura."
"Co to prosím?"
"Někdo si myslí, že jsem fouňa," ignoroval ji. "Přitom bych mohl být mnoho jiného na ef. Frajer. Fešák. Fezman."
"Fňukna," neubránila se.
"Fňukna? Mohl bych být Fantom a ty vymyslíš Fňuknu?"
"Doktore, co to znamená," naléhala.
"Jako obvykle. Někdo se mě snaží zabít. Hackneme se jim do databáze a zjistíme kdo."

Vařečka zajela do těsta. Hbitými pohyby hmotu rozmělňovala a přimíchávala do ní potřebné ingredience.
Další záběr dokumentu se věnoval rozhovoru s odborníky. Ptali se zaměstnanců pekárny, jaká teplota je potřeba na který druh chleba.
Pak se řeč stočila na teploměry nalezené v zakoupených chlebech.
Nakonec kamera zabrala přeplněné pulty zlatavého pečiva a sjela na automatickou třičku těsta.
V tom do pokoje vstoupila matka. Z jediného pohledu si vydedukovala své a vrazila synovi pořádný pohlavek.
"Au! Mami, za co to bylo?"
"A to je co?"
Máma Vařečka se tvářila hrozivě.
"Ten dokument mám za úkol shlídnout na biologii," hájil se Chleba.

Necítil čelist. S hrůzou, co ho čeká, pomalu přesunul dlaně z hrudi směrem k obličeji. Zuby, jazyk... Ale dolní čelist nikde. Teprve po chvíli ji nalezl několik centimetrů níže, než by se měla nacházet. Pokusil se ji vrátit. Marně. Ten mizera mu ji upálil pořádnou.
Posadil se. Přes dveře slyšel přerušovaný pláč. Uhodil se do ucha. Hned brekot nabral na síle.
Přejel si dlaní přes sako obleku, aby urovnal nesouměrnosti. Prsty upravil vlasy a vydal se ke dveřím. Takový randál přece nebude poslouchat.
"Už nejsem mrtvej, stačí? Jeden se ani vyspat nemůže. Nemohli jste mi pořídit lepší boty?"
Místnost ztichla.

"No to je mi tedy nápad," zvolal Shrek. "ještě pár takových a budu moct říct, že jsi vážně osel."
"Co je na tom, Shreku? Vždyť bys vlastně nemusel nic dělat. Klidně by sis seděl ve své chaloupce, vedl si šťastný zlobří život s Fionou a prďaty a k tomu všemu shrábnul nějaké to zlato. Neber to. Ale předem tě upozorňuju, že chci svůj podíl jako podnikatelský poradce."
"Oslíku, proč atrakci neuděláš ze svojí rodiny?"
"Přece si nemyslíš, že by se lidi dívali na starého osla a dračici. Lidi chtějí někoho, koho by mohli nenávidět. Takovou reality šou zvládnou leda zlobři."

Tři pasažéři několik let starého modelu brouka se vznášeli v dopravní zácpě. Okénka pevně utěsněná dovnitř nevpouštěla výfukové plyny, jež zaplňovaly venkovní ovzduší v takové míře, že se hormadily v husté vrstvě pod kolonami aut.
Monitor v řídící desce oznámil udělení povolení k sestoupení do rychlého pruhu.
Vozidlo sjelo do zakouřené zóny. Jakmile z dohledu zmizely podvozky, ozvaly se podivné klepavé zvuky.
Spíše nárazy.
Vůz zastavil, aniž by to řidič měl v plánu.
Střecha se se zaskřípením prohla.
Předním sklem dovnitř vniklo něco obrovského.
To auto svírala dvě rudá klepeta.
Zatímco jedovaté plyny pronikaly dovnitř, monstrum vůz otevíralo jako konzervu.

Folie s výkresem lehce přejela přes tvář. Zatímco mizela za hlavou, pohladila obličej další. Tu a tam se natáhla po visící obálce a zkontrolovala její obsah. Po většinu času však nerozumněla ani slovům ani výkresu samotnému. Nebylo se čemu divit, v architektuře se nevyznala. Některé ji však zaujaly. Ku příkladu neustále se opakující výjev chodby s vánočním stromkem. Zřejmě autorovi tento nápad nebyl lhostejný.
"Asi sem zajdu ještě několikrát," zašeptala.
Skicy japonského architekta zavěšené ke stropu v ní zanechaly otisk. Místnosti plné drobných malůvek se lehce podobaly lesu. Lesu myšlenek. Sám autor je přeci označil za svou mysl.
"Kouzelné," pomyslela.

Už měl zase ten pohled. Kolik už jich zažilo sílu těch očích. Nepotřeboval mluvit, téměř vše pověděly za něj. Přesto nejeden z nich si neuvědomil, že mu tím pohledem dával pouhé varování. Že svá budoucí slova myslel vážně a že by měli utíkat. Dával jim tím poslední dárek, poslední ustrnutí obou jeho srdcí.
"Já jsem Doktor."
Ti, co o něm slyšeli, již couvali.
"Pán Času."
O těch už jich také pár něco vědělo.
"Z planety Gallifrey."
Časové války naháněly hrůzu jenom z povídaček.
"A nepřenesu ani přes jedno z mých srdcí utrpení mých přátel."
Již věděli, v jakém maléru jsou.

"Občas bych si taky chtěla dovolit jít někam tancovat," povzdychla si Popelka nad hromadou učebnic.
"Ale to přece není žádnej problém," vyrušil ji nakřáplý hlas. Jeho majitelka se z čista jasna objevila v pokoji. Mávla cigaretou a, aniž by se Popelka zmohla na protest, zbavila dívku veškerého decentního oblečení. Než se nadála, byla Popelka oděna do hávu, za který by se jedna dívka u silnice nemusela stydět.
"Kdo jste?"
"Já jsem tvoje pouliční víla. Teď už upaluj a vrať se až v pravé poledne."
"Proč pravé poledne?"
"Děvče, v takovýmhle ohozu snad nečekáš, že tě princ nechá odejít před půlnocí?"

"Pročpak jsi přišel," uvítala bludička hastrmana hned na zápraží. Vodní můžík jen tak pokrčil rameny a pozval se sám dovnitř.
"Stojí to za prd. Nikdo už ven skoro nechodí a k vodě ještě míň. Ty to máš nejspíš podobně, tak jsem přišel na kafe. Tuhle jsi mě na něj zvala, nepamatuješ?"
S bledou tváří pozorovala, jak se jí podlaha začíná hemžit kapkami vody z vodníkova fraku. Zrovna když zavírala dveře, usadil se do proutěného křesla.
Vrz.
"Měla jsem za to, že jsem je promazala," povzdychla si.
"To nebyly dveře. To mí revma. Vlhko mi nedělá dobře, přitom bez něj nepřežiju."

Smrť se posadil na kámen ve strži. Zatímco přejížděl brouskem po kose, čekal, až se věci dají do pohybu.
"V tomto souboji jsem ruku své lásky vyhrál čestně a odvážně. Přiznejte svou porážku a ušetřím váš život."
Muž se na skalním převisu vší silou držel.
"Nikdy," pronesl s odporem.
Výkřik. Tupý zvuk dopadajícího těla na dno strže.
DNES TY, zaznělo hlavou mrtvému.
"Drahá, jak jste to mohla učinit?"
Muž se pomalu vysápal nahoru, zatímco jeho společnice pozorovala tělo dole.
"Takhle," naznačila.
Duch zabité lišky se odevzdaně vydal vstříct Bledému jezdci. Svržený muž se pošramocen s námahou odvalil z jejího těla.

Doktor si k sobě přitáhl obrazovku. Zatímco Rory si odskočil vyřizovat rodinné záležitosti, Amy se mu dívala přes rameno.
"Nevěděla jsem, že máš Facebook. Kdopak je Jack Harkness?"
"Známý. Proč jsi tady, Amy? Neměla bys s Rorym, však víš, snachovat?"
"On to zvládne. Proč sis zařídil Facebook? Vždyť můžeš za každým zaletět."
"Nemůžu všem neustále narušovat životy. Takhle aspoň vím, že je vše v pořádku. Hele, Craig vzal Sofie do zoo na šimpanzi."
"Jack Harkness tě zrovna šťouchnul. To asi bude trochu víc než známý, Doktore. Nešťouchneš ho zpátky?"
Drcla do něj loktem.
"Poslal bych mu kopnutí, kdyby tady bylo."

"Takže, Doktore, v jak velkém prušvihu tedy jsme?"
"Amy, má drahá Amy. Pamatuješ se, jak jsi se tenkrát dostala do Démoního výběhu?"
"No, tak nějak jsem se tam objevila. Však víš, s břichem a tak."
"No jistě, ty jsi to tak učitě vnímala. Zatímco my jsme museli uklízet ten nepořádek. Ale to není teď důležité. To důležité je," Doktor s vítězným úsměvem připojil poslední kabel, "že nejedna politická strana teď bude muset uklízet."
"Chceš říct, že politici jsou vlastně Předáci? I Tony Blair?"
"Ano, hned jak uspějí ve volbách. Ale my teď musíme najít originály. Musíme ty bílé louže nahradit."

Hadi se tiše klátili ve větru spolu s dalšími ingrediencemi na šňůře.
"Co všechno žena musí pro krásnou pleť udělat? Zmijí jed je to nejmenší. Alternativní medicína je teď na vrcholu. Kam se na to hrabou magické lektvary. Nic není nad pořádnou mast. I když jsem slyšela, že na východě teď objevili metodu pomocí jehel."
Královna se pečlivě zhlížela v zrcadle. Prsty laskala pokožku a pátrala po sebemenší nedokonalosti. Když dlaní prohrabavála vlasy, padl jí pohled na portrét v rohu místnosti. Mrštila po něm sklenicí. Už se ani nenamáhala ptát zrcadla.
"Ani to nestačí. Lovče? Mám pro tebe další úkol."

Ocelové ostří se lehce přiblížilo ke kůži. Jak se kov dotl pokožky, vzpřímily se jí chlupy na krku. Polekaně sebou cukla. Jedním pohybem padly první oběti tiše k zemi. Hmota se čepeli bránila, seč mohla. Nakonec ale i ona skončila na podlaze.
Bude tam ležet, dokud ji někdo neodklidí.
"Tak a je to. Konečně jsme se toho hnusu zbavili. Jen se podívej, jak to teď pěkně vypadá."
"Ta ofina je teda pořádně zubatá. Už jsi mi sehnal uniformu?"
"Promiň, zlatíčko. Táta se nemůže soustředit na všechno. Snažil jsem se zachránit co nejvíc vlasů. Tak si vem svetr, má být chladno."

Vrásčitá ruka položila na stůl lahev obsahující s největší pravděpodobností nějakou alkoholickou substanci.
"Tahle je poslední, Leroyi. Za chvíli zavíráme, tak jdi zoufat někam jinam."
Podsaditý mužík třímal hlavu v dlaních a v odpověď se zmohl jen na hlasité zafunění. Ruby sbírala plechovky pod stolem, zatímco se natáhl po sklenici. Nalil obsah dovnitř, ale než jej vpravil do sebe, chvíli si jej zarudlýma očima prohlížel.
"Omlouvám se," vypravil ze sebe. "Myslel jsem, že už jsem se z toho dostal."
"Tohle není ordinace a já nejsem Archie. Místo, abys tady nasával, bys pro jednou mohl své problémy začít řešit, nemyslíš?"
Přikývl.

Na scénu přichází dívka a chlapec.
Dívka: (naštvaně) Už toho mám plné zuby. Jak se takhle někdo může chovat? Povídám ti, že žádní rodiče nemluví se svými dětmi jako oni.
Chlapec mlčí. Dívka se posadí na kámen.
Dívka: (klidněji) Já vím, jsou to moji rodiče. Ale stejně si myslím, že každý slušný člověk by měl zacházet s ostatními jako se sebou samým. Ne se takhle nadvyšovat. (Chvíle ticha) Až umřu, chtěla bych být zpopelněna a rozprášena do větru.
Chlapec: Abys konečně dosáhla volnosti?
Dívka: Větší blbost jsem snad ještě neslyšela. Přece abych nalítala do plic všem, co mě takhle štvou.

10...
Číslice na monitoru pomalu klesaly na váze, zatímco hbité prsty pracovaly na úderech do klávesnice.
8...
"Doktore, musíme jít. Je mi líto, ale už je nezachráníte. Podle všeho je ta síť výbušnin moc složitá na to, abyste za několik vteřin vypojil statisticky nejspolehlivější systém."
5...
"K čertu se statistikami!"
"Co kdybyste se posadila," pobídla ji ke křeslu rusovlasá dívka.
4...
Doktor se zvedl a odmrštil kopancem křeslo do rohu místnosti.
"Já jsem Doktor. Jsem přes tisíc let starý, mimozemšťan a statistiky bořím dnes a denně."
Vytáhl zpod kabátu sonický šroubovák a zamířil na monitor. Zablikání obrazovky oznámilo konec odpočtu.

"Je mi to líto, Haruhi."
Položil jí dlaň na rameno a lehkým trhnutím ji k sobě přitáhl. Téměř okamžitě ucítil, jak skrze košili prosakují slzy jeho dcery.
"Víš, jsem si skoro jistý, že nedokážu zastat roli matky jako ona, ale budu se ti věnovat se stejnou snahou. Uvidíš."
Ustoupil o krok dozadu a poklekl. Dlaní setřel potůčky z tváří.
"Nemusíš se ani bát, že bych tě nenaučil stejným věcem. Podívej, táta umí nosit rtěnku líp než máma."
Vytáhl z kapsy dárkový balíček. Měl v plánu jí ho dát k svátku. Přejel tyčinkou po rtech, načež se Haruhi pousmála.
"Přejel jsi."

"Jste si jistý, že to nebude mít žádné defekty?"
"Nic neslibuju. Vždycky se může něco pokazit."
"Potřebuju vojáky schopné uposlechnout rozkazů a trefit se lžičkou do pusy. Co jste předvedl posledně se tomu ani neblížilo."
"Určitě předčím tu kaluž orgánů, co vám zhotovil můj kolega."
"Dost řečí. Jak to funguje?"
"Stačí strčit ruku semhle. Jen bych rád věděl jedno. Ryby jsou docela přátelské. Nejde si to vyříkat po dobrém?"
"Poslyšte, teď je pozdě to řešit. Ryby nikdy neprojevily nejmenší zájem vyjednávat a zabily až příliš lidí. Zařaďte se. Je potřeba vyrovnat ztráty."
Mašina zabzučela, když do ní zajela velitelova paže.