Moje články

Rebelkamá pro vás tajemství: http://sosaci.net/node/20268
Dia posílá vzkazy (a taky píše o astronautovi): http://sosaci.net/node/20302
Nildon děsí dětma: http://sosaci.net/node/18588
Aplír to myslí obrazně: http://sosaci.net/node/18507
Julie zase vědecky: http://sosaci.net/node/19205
Aveva vás vezme na procházku do lesa: http://sosaci.net/node/18737
Danae čaruje: http://sosaci.net/node/19237
Sophie mi připomněla bezpečnostní kontroly na světově známých památkách: http://sosaci.net/node/19171
Tif.eret a mlčící hroby: http://sosaci.net/node/19091
Kaisa má krásný formát drabblí: http://sosaci.net/node/19063

Vody japonského románu od Kapranapánvi: http://sosaci.net/node/18843
Carmen a vyúčtování: http://sosaci.net/node/20303
Lejdynka a každého maturitní četba: http://sosaci.net/node/19237
Galadion hledá pevninu: http://sosaci.net/node/21526
Ebženka ví, v čem je základ: http://sosaci.net/node/19142
Konec světa může být komiksově romantický, dokázáno Quartermasterem: http://sosaci.net/node/18701
Erys pašuje papírky v knihách: http://sosaci.net/node/18922
Ak.žena přinutí i odpůrce poezie povzdychnout blahem: http://sosaci.net/node/20169
Dangerous nebezpečně dramaticky čeká: http://sosaci.net/node/18682
BC_Brynn jde na to britsky a detektivně: http://sosaci.net/node/18560

Na místě protočit své tělo, aby všechno v jediné se slilo.
Stát v ledovém větru, dokud tváře neshoří teplem krve. Dokud ve mně netepá život a nade mnou je čisté nebe.
Hádat se, křičet na všechny kolem tebe. O slovu, o trýzni, dokud nezpochybním sebe.
Lehnout k spánku, kámen na rty. Ať kočky kolem bloudí, než se mé tělo zhroutí.
Stromy-
Do plic mi vnikl dým ze zhaslé svíčky. Víčky překvapeně mrkám a pohledem hledám, kdo zhasl svíc.
"A pro co všechno?" Pro krásné nic.
"Nevzchopíš se - nikdy víc."
Času mám však stále dost, pro nic, a i pro radost.

Kdysi dávno jsem potkala Zvědavost. Nacházela kouzlo v těch nejobyčejnějších věcech. Ve věcech, které na mé tváři vyčarovaly pouze smutný úsměv. Nešťastně si myslela, že jsem na svět zanevřela. Že pro mne již nic pěkné není. A tak ve svém velkém srdci našla malý koutek, kam mne strčila a láskou mne přikryla.
Hlupáček.
Nevšimla si, jakým směrem často hledím. Že krásy světa tlačí na mou duši, až to bolí na srdci. A v jednom hloupém pokusu o mé pobavení, rozhodla se předstírat, že její mozkovna moc velká není.
Musela jsem jí pořádně vynadat. Bez mozku se nedá svět přece poznávat.

"Já už jsem unavená," ozvalo se zpod deky. "Pořád do mě strkáš a chceš po mě příběhy. Copak jsem nějaká Šeherezáda?"
"Ještě jednou. Prosím."
Nevrlé zamručení za mými zády značilo souhlas. Převalila se na posteli a vystrčila hlavu nekonečných kučer plných tajemství ven na jarní světlo.
"Ale jenom jednou. Pak mě necháš spát. Přísaháš?"
"Na co bych měla přísahat?"
"Hmm... Přísahej na dinosauří kachňátka. Když to nesplníš, budou ti bloudit sny a štípat tě do krku."
"Jako kdybych už takhle neměla divný sny. O utopickou nadvládu slonů jsem si snad říkala? Dobře, přísahám."
"Jaké je téma?"
"Velké srdce, malý mozek."

V dnešní epizodě se podíváme do mladými lidmi oblíbeného baru. Za světly reflektorů na barové stoličce se do rytmu elektro swingu pohupuje na slávě nabývající slamerská hvězda. Zrovna má rozpracovaný další kus, jehož chuť budeme moci poznat na nejbližším čtení.
Taková slamerská stálice potřebuje pravidelný pitný režim. Ta naše je dnes však na suchu. Pro dobro budoucích generací jsme se rozhodli jí zaopatřit drinkem pro inspiraci.
"Mohli byste mi tu kameru přestat strkat do papírů? A tohle si nechte. Nebo napíšu o vás něco dost nepěkného."
Je to emancipovaná žena od alkoholu oproštěná. Zatímco mi neinspirativně zůstáváme otroky lahodného moku.

"How do these rules apply to this sentence? You, give it a try," vyzvala profesorka studenta během hodiny.
Ticho. Vytřeštěné oči. Úsměv na tváři akademicky posvěcené hlavy. Ticho. "And your colleague?" Vytřeštěné oči. Vnitřní svět studentstva se roztéká do kaše představující základní vzdělání. Pobíhají kolem. Ječí. Ječí. JEČÍ. Bolest. Nekonečná bolest. Někdo mne odtud dostaňte. Jak mohou za okny chodci tak klidně přecházet?! Třeba vy pane! Studenti ječí. Ječí. JEČÍ.
Do tiché místnosti opět zazní hlas vyučujícího: "Stop thinking about what your elementary teacher told you. Use your brain! Your teacher was no god to tell you that!"
Konec světa.

Cvak, cvak, cvak.
Cvak, cvak, cvak.
Kola Osudu naplňovala místnost příjemným bílým zvukem. Ten se lehce usmíval a spokojeně přejížděl prsty po upředených vláknech. Občas při pohledu na odrbaná, zašmordchaná lanka přeběhl přes jeho obličej stín, ale při otočce k jinému všechna nepěknost světa opět zmizela z jeho povědomí. Velké klubko života stále dávalo světu nový materiál.
Zarazil se.
Kolečko napínající živoucí strunu se zaseklo. S namáhavým trhnutím se několikrát pokusilo nit dál tahat, ale pnutí nepovolovalo.
"Tahle brzo praskne. Abych se připravil natáhnout novou."
K večeru vydechl další člověk svůj poslední dech. Někde jinde se ozval pláč nového života.

Uprostřed Lesů uvědomění v jeskyni žil poustevník. Byl se sebou spokojen a cítil se být s přírodou za jedno. Když kolem prošel náhodný poutník, vždy na otázky, jak je schopný na takovém místě žít, odpovídal stejně.
"Jsem pouze bodem v prostoru."
I rozneslo se po krajině o starci, jenž našel sám sebe, a jako přívalová vlna přihnala se moudrosti chtivá mládež s dary prosit, by podělil se o poznatky.
"Mistře, jak mohu najít sám sebe," opakovala jeskyně dokola a dokola spolu s klečícími davy.
"Obklopen tolika novými příživníky, těžko sám vím, kde se nacházím," ztratil se jeho hlas v hluku.

Potkala jsem po cestě domů pod pouliční lampou stín. Tančil se stínem lampy a poskakoval do neexistujícího rytmu. V noční tmě si pozorovatele nevšiml. Teprve nakřáplý hlas jej vylekal.
"Příjemný večer přeji."
Překvapeně se stáhl do temnoty.
Dobrý večer... Jdete domů?
"Knihovna zavřela, tak se musím učit jinde."
Studentka?
"Už to tak bude. Mohu se vás na něco zeptat?"
Prosím.
"Nebývají stíny připojené k tělu?"
Bývají. Moje se ale moc nenávidělo a život ho přestal bavit.
"To znám..."
Mě se nezeptalo... Zatančíte si se mnou? Povím vám jeden příběh.
Pod bzukotem veřejného osvětlení našel si život zpět ke mě cestu.

Hluboko v temné propasti rozkládajícího se světa ležela a přemýšlela, kde udělala chybu. Byly přece nejlepší kamarádky. Vždy tam pro ni byla a to i přes to, že se dokázala oblékat lépe než ona a měla zajímavější kamarády i koníčky. Ale povolání astronauta nejde jen tak trumfnout.
Byl tohle její konec?
Naděje se pomalu vytrácela z jejího studeného srdce. Kdyby tak uměla cítit bolest, možná by se necítila tak bezmocně. Rozhodně si to celé představovala úplně jinak.
Západ slunce by překryla duha, její tělo by bylo uloženo mezi krajky a flitry by padaly z očích přítomných.
Každé dítě musí vyrůst.

"Lidi, létáme nad oceánem už tři dny. Potřebujeme přistát!" Appovi padala víčka únavou, pasažérům kručelo v břiších.
"Úpity, úp, mapo, řekni, že je v blízkosti zemina." Soka slintal nad mapou a představoval si jídla, které mu ostrovy na ní připomínaly.
"Mám hláááad."
"Buďte zticha, jen to děláte horší," zamručela Katara.
Z ničeho nic Appa změnil směr. S žuchnutím přistál na skále vyčnívající z vody a okamžitě usnul.
"Tak to by bylo. A jídlo?"
Jídlo nebylo. Bizon se ve spánku začal kroutit a vyhodil ze sedel cestovatele rovnou na vlhkou zem. V dalším pohybu s chlamstnutím chňapl tlamou po kolemjdoucího Sokovi.

Nekonečnost sama. Kabina lanovky hrkavě přeskakuje na nataženém jištění, pod námi les, země, tma, Země. A mezi tím vším ten zdravý horský vzduch, který jsme sem přišli honit. Sleduji, jak mé boty klapají na průhledné podlaze. Se skřípáním podrážek se mi obraz pode mnou rozostřuje a zaostřuje, pot svlažuje ruce.
"V pořádku?"
Nejsem si moc jistá, odkud to šlo, ale pouze souhlasně mručím a ještě pevněji svírám opěrku sedačky. Teď už je to jedno, jak mi je, probíhá mi hlavou. Už jsem sem vlezla.
Zvedám pohled. Vidím jasněji. Nová perspektiva rozlehlé krajiny plné stromů, země, světla, Země. Nekonečnost sama.
Hrk.

tatinek
Bohemian word for father, familiar. Direct translation to English would be 'Daddy.'
Examples of use:
That time her father asked me to teach her English. She would repeat it with gentless she would not use towards any other member of her family.
That time we burried Mr. Shimerda. The place was gradually covered with red grass, it never came to the feared point of roads going over his head. That way she could repeat the word whenever she visited the site. That way he never left her.
That time of my visit I met the father of her children.

Řady před výlohou se hromadily a tržba rostla. Po sedmi dnech, kdy se na ni ptal každý den jeden člověk, však začal majitel slýchat řeči. Před výlohou stávali lidé, ale nikdo nevcházel dovnitř.
Nechal si tedy zavolat ochranku domu.
"Co se děje? Proč jsme dnes nevydělali ani sen? Zvlášť když nám jeden sedí ve výloze."
"Zákazníci se bojí, pane."
"Vždyť venku jich ale stojí!"
"Ano, pane. Sedm. Pořád ti stejní."
"Sedm? A co dělají?"
"Kulí, pane. Kulí oči."
"Krásná je. Pozvali jste je dovnitř?"
"Ne na výlohu. Na přicházející. Kdokoliv přijde, hrozí mu příšerný osud. Snad je v pokoji neočarovala!"

Bořím zdi.
Postavila jsem si je kolem sama.
Z písku na pískovišti, kam sousedé chodili venčit psy. Z všeobecného vzdělání, které nám bylo servírováno na plátu s poznámkou: "Proč si nedáš, hlupáku? To je pro tebe dobrý." Ale vysvětlení, proč je to tak prospěšné, se nedostává. Z názorů, dohadů a polemik pronesených nad nedělním obědem u babičky.
Z hovorů zaslechnutých v jídelně. Ve třídě. Na ulici.
Slabé jsou základy zdí, kde se dostává pouze od jiných.
Stavím si proto klec. Tenké rámy mojí výchovy a průzory k pozorování okolního světa.
Žasnu.
Snad jednou budu létat.
Snad jednou zůstanou otevřené dveře.

Zemi sužovalo sucho. Praskala pod náporem vrtů poskytujících stinný domov pro její obyvatele. Vzdychala větrem, který se hnal vyprahlými pouštěmi. Vody se nedostávalo, z moří zůstala slaná pole smrti.
Smutný byl námořník. Jeho srdce vyprahlé po vlnách dobrodružství nesvlažila ani flotila sudů rumu. I ten již docházel. Usedl tedy na vrcholek Everestu, aby na jeho povrchu našel trochu sněhu. Když se přes písečný vítr probil k bodu, kde se nebe setkává se zemí, slzy si vybojovaly cestu ven.
Brečel a brečel, dokud v něm ani kapka nezůstala. Zalil bolestí Zem a zemřel.
Ochutnej. Za slaností mořské vody ucítíš trochu rumu.

Na místě protočit své tělo, aby všechno v jediné se slilo.
Stát v ledovém větru, dokud tváře neshoří teplem krve. Dokud ve mně netepá život a nade mnou je čisté nebe.
Hádat se, křičet na všechny kolem tebe. O slovu, o trýzni, dokud nezpochybním sebe.
Lehnout k spánku, kámen na rty. Ať kočky kolem bloudí, než se mé tělo zhroutí.
Stromy-
Do plic mi vnikl dým ze zhaslé svíčky. Víčky překvapeně mrkám a pohledem hledám, kdo zhasl svíc.
"A pro co všechno?" Pro krásné nic.
"Nevzchopíš se - nikdy víc."
Času mám však stále dost, pro nic, a i pro radost.

Hrdinou příštích několika... let se stal nový přírůstek rodiny. Žvatlání, kníkání a neustálé rozplývání se nad nerozkoukaným capartem rozlehlo místností i bez jeho přítomnosti. Takovéhle události s sebou většinou přinesou nevyslovené i vyslovené otázky. Oči protínají mladé osazenstvo a pátrají po známkách vztahu. Mé vrstevnice nervózně přeposedávají na místě a čekají, na kterou to tentokrát uhodí.
Ta s čerstvým vztahem se otázkám dnes vyhne. O ní už všechno vědí.
Babička se dnes asi nemůže rozhodnout, kterou nebohou duši mučit, a tak jen neurčitě zazní do prostoru: "To já ve vašem věku už měla druhé. Abych se těch vnoučat vůbec dočkala!"

Půl třetí ráno za vlažné noci a opět je tu ten pocit. Pohledem sjíždím přes nadýchanou hmotu rýsující se ve tmě - zimní kabát. Skončím na zapálené cigaretě a pozoruji její pohyb k hovořícím ústům. Takhle k ránu už moc nedáváme smysl. Možná proto mi nejde na jazyk formulace, kterou se za každou cenu snažím ze sebe vypravit netušíce, co to vlastně chci říct. Natahuji vpřed paži, abych spatřila provazy slov bránící mi se vyjádřit. Po chvíli zápasení s nimi vyletí ruka do vzduchu na pozdrav a nohy samy určí směr zpět k domovu. Je pozdě.
"Doubrou. Měj se."
"Hezký víkend!"

Poslední dobou jsem si všimla jistého trendu v naší komunitě. Týká se výběru toho pravého. Na pravidelných konferencích se setkávám s názory, že by měl být takový jedinec fyzicky zdatný, pohledný, se správnou kvalitou vlasů a perfektním zažíváním. Naprosto chápu, čeho se mí kolegové obávají, ale nevidím v takovémto přístupu žádnou srandu.
Jako příklad perfektního souznění bych ráda uvedla svou poslední kohabitaci. Daný vzorek disponoval naprosto podprůměrným vzezřením. Za pobytu v jeho těle jsem si mohla vyzkoušet práci v katalogu knihovny, což považují za jedinečnou poživotní zkušenost, nemluvě o blahu z trpících výrazů studentů ztraceně pátrajících po zdrojích k bakalářkám.

Ičiro začal opět poskakovat po místnosti v pokusech vypadat jako kovboj z televizních seriálů, které v poslední době nabyly na popularitě. Vydával při tom ty neidentifikovatelné zvuky. Za mým úsměvem nad jeho hrami se skrýval úzkostlivý hořký smutek. V dlaních mi ležely jeho výkresy ignorující veškerá pravidla kompozice či reálné fyzické stavby čehokoliv, přesto jsem jen přikyvoval, když mi začal vyprávět, o jaké monstrum se jedná.
"A co kdybys tu udělal trochu jinou barvou? Nebe přece není žlutozelené."
"To je radioaktivita!"
"Ale trochu modré by tam mohlo být," přistrčil jsem k němu pastelky.
Odkopl je stranou a pokračoval v hře.

Levandule (16) patří mezi postižené poslední módou výtržnictví, které chytá mladistvé do svých spárů ve velkém. Divíte se nad množstvím sov se zprávami o nedodržování večerky vaším potomkem, které již tvoří nemalou hromádku? Prázdné postele nejsou tentokráte vinou Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit, takže se neobávejte zachrlit vaše ratolesti Huláky.
Vykrádat se z kolejních věží napomáhá studentům sTlačenka!
A za dealeřinou této substance nestojí nikdo jiný než Kratochvilné kouzelnické kejkle. Není to poprvé, co jsme vás před tímto podnikem varovali!
Přesto však magická ruka zákona ani tentokráte nezakročila včas. Studenty oblíbený profesor Kratiknot podlehl nastražené pochutině a nabyl menších rozměrů než váš domácí skřítek.

Přichází tři herci.
Herec1: Já jsem jeden místní člověk. Doprovázím dva poutníky do zdejší svatyně. Jen pojďte za mnou.
Herec2, Herec3: Ano. Ano.
Herec1: Dnes je krásné počasí. Bude-li takové i nadále, budeme tam raz dva. Hleďme! Člověk se na chvíli zapovídá a je tu.
Prosím, pánové. Račte vyslovit své prosby.
Herec1 odchází.
Herec2, Herec3 se jdou pomodlit a darují svatyni mince a jídlo.
Herec2: Já jsem jeden poutník a přišel jsem prosit bohy o bohatou úrodu.
Herec3: I já jsem jeden poutník. Snad mi bohové dají syna.
Herec2, Herec3 odchází, Herec1 přichází, krade obětiny.
Herec1: Moje prosby bohové vyslyšeli.

John.
Z úst jeho matky znělo to jméno skoro až něžně. Naneštěstí její oči při jeho vyslovení nehleděly na něj, nýbrž daleko do minulosti na místo podobné ráji, o kterém mu horečnatě vyprávěla. V jeho mysli se ty příběhy slily s poetičností Shakespeara. To byly jediné chvíle, kdy mu byla opravdovou matkou.
John.
Z úst divochů, jak jim ti zvenčí přezdívali, bylo nadávkou. Uplivnutím. Kletbou protínající jeho srdce. Jako kletba mu bránilo dospět v očích klanu. Jeho krev nikdy nesvlaží žíznící zem.
John.
Z Jejích úst rozpouštělo ledy. A s oblevou se odhalila léty nanesená špína toho překrásného nového světa.

Postávám za oknem knihovny a naslouchám zvukům čtenářského ticha. Pokašlávání, přetáčení stránek, skřípání židlí. Šoupání loktů, věcí. Za zdmi se rozprostírá temnota noci prosvětlená reflektory mířenými na historické památky spolu s kývajícím se veřejným osvětlením, jehož bzukot mne bude doprovázet po cestě na byt.
Tma bývala strašákem mnohého z nás. Spíš než strach z černoty noci stál však za neschopností pohnout se v zhasnuté místnosti strach z neznáma. Strach z bezmocnosti, ztracení opratí života. Naše mladinké mysli si nebyly ani schopné vymyslet dopad skoku do neznáma. Dospělá mysl má tu nevýhodu, že ví o dopadu rozhodnutí.
Zpět k učivu tedy.

A nyní se přesuneme do místní kavárny. Vzduch zde zaplňuje aroma čerstvě upražené kávy a jablečného koláče. Obsluha je dnes zvláště usměvavá.
Když prohlédnete skrze kouř z vroucích hrnků kávy, v rohu místnosti naleznete zástupce druhu, který se jeví vysokou křehkostí. Povšimněte si zmuchlaných kousků papíru, kterými vycpává své doupě.
Jídelníček takového spisovatele je různý. Tento jedinec si pochutnává na šálku bylinného čaje. Zřejmě není dost úspěšný na to, aby si dovolil dezert.
Všiml si nás. Vyplašeně schovává manuskripty a dává se na odchod.
"Jděte do prdele s tou kamerou! Otravujte někoho jiného."
Po zaplacení mizí na ulici mezi davy.

Opět v jeho pokoji v naneštěstí povedeném pentagramu. Opět stejný svět nenávidějící pohled a nakvašené přecházení na místě. Opět po mně něco chce. Jak bych si přál být džinem v populárním slova smyslu. Odbyl bych si to třikrát a pak bych měl pokoj. Ale ne. Mladý kouzelník má příliš velké ambice, aby se se mnou chtěl vidět v tak malé míře.
"Pozval jsi na oběd, pane? Nebo pro změnu budu plnit tvá přání?"
Ticho. Nathaniel začal přemýšlet. To nemůže dopadnout dobře.
"Hm. Teď jsem někde slyšel, že japonsky džin znamená člověk. Možná bych se mohl zkusit hlásit o svá práva."

Zastavili jsme na odpočívadle doplnit zásoby na asteroidu mimo schválenou trasu cesty. Hned jak jsme přistáli, ucítila jsem ve vzduchu trable. Poručík si lodi během vykládání prázdných tablet nevšiml, ale stačil by jeden pohled a věděl by, o jaký model šlo.
Po menším pátrání jsem našla majitele sedět v restauraci.
"Zdravím. Vaše plavidlo?" Ukázala jsem na problémovou loď.
"Moje ulita. Jsem tak trochu rak poustevníček. Jde o výzvu, že hledám posádku?"
"Bohužel. Obávám se, že se jí musíte neprodleně zbavit."
"Prosím?"
"Máte pohon na Stres, že? Toho teď budete mít asi dost. Znečištění, nelegální model, nakažení... Vězení nebo dáte informace?"

"Garnet, můžu se tě zeptat na něco ohledně tvého třetího oka?"
"Jen do toho, Stevene."
"No, popravdě jsem doufal, že máš třeba rentgenový pohled. Pak bys mi mohla říct, jestli mám na sobě včerejší trenýrky. Nechce se mi koukat. Ale říkalas, že vidíš do budoucnosti, že jo?
"Můžu ji předpovědět. V tom je rozdíl."
"To je jedno. Takže stane se mi dneska něco, když si dám k snídani hamburgr s hranolkama?"
"K snídani by sis měl dát něco jiného."
"A co kdybych se rozhodl používat jenom pravou ruku?"
"Radši ne."
"Co takový mečový souboj na kraji útesu?"
"To by šlo."

Sunkáč! Ale jedním kopnutím mu zbraň z křídla vykopl Trpaslík. Vyletěla otevřenými dveřmi pěkně zpátky na poušť. Dveřmi, které se s jejím zmizením samy zavřely.
Z vnitřku telefonní budky se ozval strašlivý zvuk. Právě se vydala na cestu meziprostorem s podivuhodnou posádkou na palubě.
To však nebránilo rozhořčeným ptačím desperátům se do sebe pustit křídelně. Peří lítalo, nadávkami se nešetřilo a i zobák se nalomil. Malý mužík se pouze bavil pohledem zpovzdálí.
"Vrať mi peníze, ty pse!"
"Proradná kryso!"
Od ovládacího panelu se ozval hlas: "Myslím, že je tu leccos, co si potřebujete mezi sebou vyjasnit. Co takhle menší výlet?"

V pozdních hodinách, kdy si není bez pouličních lamp vidět na nos, jsem jednou dorazila na nyní bývalý byt. Již z chodby jsem se podivovala nad temnotou pokoje v dobu, kdy většinou se spolubydlící usedáváme nad skripta. Za rožhnutí světel se od okna okamžitě ozval přidušený jekot: "Nerozsvícej!"
"Stalo se ti něco?"
Přistoupila jsem na vyzvání k oknu, aby se mi naskytl pohled na temný pozemek rozpadající se dávno krachlé automobilky. Za jejím prostorem blikal alarm jakési továrny. Teprve po chvíli ticha se vše ujasnilo díky světýlkům tančících za okny automobilky a zábleskům ze zapalovačů. Squateři. Podle novin drogové doupě.

Nejsem žádná květinka.
Jsem strom.
Podepírám nebe a nahrazuji vzduchem zatuchlé ticho pokoje, kterým ho zaplňuješ, jen aby v něm něco bylo.
Šustím svými listy v dny, kdy máš pocit, že už ani tepot tvého srdce není dostatečně hlasitý a tvá existence je pouhým snem. Ale nesníš.
Stíním. Aby tě žár světa nesežehl.
Nesetneš můj kmen, ale ani nezaleješ mé žíznivé srdce.
Jen pomalu drtíš okvětní lístky v dlani.
Květy jsou však pouhou částečkou mne. Uvnitř je mnohem víc. To, co nemáš odvahu hledat.
Proto padám k zemi dobrovolně.
Přetvářím se.
V jiné podobě posloužím někomu, kdo mou podporu ocení.

Večírek byl v plném proudu. Han se vymotal ze smotance tančících lidí do vedlejší místnosti k další skupince. Něčím se náramně bavili. Když se prodral smějícími se obličeji ke kulatému stolu, naskytl se mu pohled na točící se revolver obklopený sedícími litevčany.
Klik. Střílející se zasmál.
Klik. Otevřel zásobník.
Byl prázdný a bujarý smích zaplnil místnost.
Smích se přelil do proudu myšlenek, jejichž zpráva hned zmizela. A tak si Han neuvědomil, že se nachází v sídle z fotografie rodičů.
Revolver v ruce.
Vzal jej tu noc od majitele domu.
Jinou noc podobný revolver držel k hlavě její manžel.
Jinou Han.

Truchlili a truchlili.
Do kovových platů mne oděli.
Pak mne deset metru pod zem pohřbili.
A jak u toho plakali!
Ten plac sílil, střídal jej vyděšený jekot,
Zvlášť když jsem se bránil, snažil se dostat ven o překot.
Zaháněli mě křižem, ale já mel stále stejnou žízeň.
Větvičky a kůly do mne bodali, česnekem by mě zahnali,
ale to se přece neděla. Nepoznáváš snad svého manžela?
A tak přes mé protesty, díru hlínou zanesli.
A snad jako hloupý žert, (ať je všechny spere čert),
tak ty všechny květiny byly rudě zbarveny.
Teď když jsem upírem, těžko se už dostanu ven.

"Ty prostě potřebuješ chlapa!"
Oslovená překvapeně zvedla hlavu od míchání laté.
"A to my má pomoct jak? Vždyť mi to jen k situaci přidá problémy dalšího člověka."
Zpoza obrazovky telefonu se ozvalo nesouhlasné mručení.
"Zkusila jsi někdy anonymní seznamku?"
"Posloucháš mě? To je poslední, co teď v životě potřebuju."
"Dobře. Ale zkusilas to někdy?"
Myslí proběhla vzpomínka tak dva roky stará. Tenkrát se nachomýtla do cesty studentce z vyššího ročníku. "Mohla bych tě anonymně pozvat na kafe?" "Ale vždyť se známe." "Pokud řekneš ne, tak to byl někdo jiný." Dlouho jim to nevydrželo, ale hezky se na to vzpomínalo.
"Ne!"

Lesem se nese ozvěna zpěvu. Den je krásný, slunce svítí a na rozpažené ruce tuto chvíli prožívajícího rytíře usedává okolní ptactvo, aby se přidalo svými hlásky. Na první pohled by náhodný svědek neřekl, že se jedná o jeden z temnějších dnů hrdiny přesvědčeného o svém muzikálním nadání.
Počkat, ne, to není náš hrdina. Ale jeho věrný pomocník na cestě pomoci.
A toto není ledajaký les, ale Les náhod.
Podívejme. Parta náhodných kolemjdoucích, z nichž někteří v budoucnu půjdou po jeho krku, ale spoilery, mu poradí cestu. Dají meč. Tuhle kůň.
A na konci čeká objetí hrdiny připravené na probodnutí mečem.

Nad hracím stolem se rozlehl majestátní hlas: "Děkuji, že jsme se tu sešli v takto hojném počtu. Celé se to událo narychlo, ale věřím, že pokud neprodleně zareagujeme, můžeme se vyhnout přílišným obětem na životech."
Osazenstvo stolu se netvářilo zrovna ochotně.
"A musíme? Nemůžou si pomoct sami?"
"Vždyť je to pořád to samé dokola."
Paní Jeskyně se zamračila: "Takovýto přístup jsem nečekala. Od lidí možná, ale od božstev nikdy."
"Nejsme na tohle už trochu staří? Žádný osud stejně není. Ti dole si to dokáží podělat i bez naší pomoci, tak ať si hrdinu vyberou sami."
Tahle schůze se ještě protáhne.

Včera mi zavolala maminka, aby popřála pěkné svátky. Během hovoru jsem po očku projížděla facebook. Tuhle velikonoční přání, tamhle velikonoční přání. Samý beránek, vajíčko, tuhle létající zvony. Mezi výměnou přání a informací o letošních vajíčkách (barvených v cibuli), se hovor sklonil na dnešní den. Jaké že to mám plány na Velikonoce.
Úklid.
"A to si ani beránka nekoupíš?"
Beránek se mi po jednom dni přejí a pak skončí v koši.
Velikonoce pro mě jsou prostě trochu jiným svátkem. Svátkem, kdy si dělám čisto v pokoji i v duši. Den jarního úklidu.
Jak tak mydlím okna, dolehne na byt zvuk zvonů.

Tma. Co byste ve vesmíru čekali? V černé díře už je sakra pořádná tma. Jediným světlem jsou zářivky pomalu se vařící vesmírné lodi v úsporném režimu. Aspoň že kafe jsem dnes stihl. A to jsem do té temné tekutiny jenom zíral a přemýšlel o nekonečnosti vesmíru. Pro mě právě skončil.
Přesto velitel nejevil známky neklidu. I v této situaci s nadšením volal své životní motto a opíral se o tlačítko motoru.
"Kupředu!"
Černé díry nejsou jen obyčejné díry. Jsou hmotné. Je to temná magma, plazma vytvořená ze zničených světů roztavených na uhelnou čerň. A tenhle sajrajt nám právě ucpal motory.