Moje články

„Pročpak jsi tak unavený, tati?“
„Absolvoval jsem DMD.“
„DMD?“
„Poslyšte příběh o něm.“
„Každý rok, v měsíci dubnu, v říši Internetia, se setkávají spisovatelé, kteří vymýšlí úchvatné příběhy na zadaná témata, pod vedením moudrých sosaček Nifredil a KaTužky, takzvaná drabble.“
„To zní překrásně.“
„Také je. Duben je měsíc, kdy se mi psavci díky nim můžeme naplno vyřádit a dát průchod své fantazii.“
„Je to těžké?“
„Záleží na tématu. Naštěstí můžeme vybírat z mnoha světů, které vytvořili velikáni před námi, kde se naše drabble, budou odehrávat.“
„Můžeme se také zúčastnit?“
„Až za rok. Teď spát, vy zlobidla. Dobrou noc.“
„Dobrou, tati.“

Víte co je skutečná emancipace ženy, když konečně tomu hajzlovi, kterej vás ukrad vaší milovaný rodině a celejch deset let vašeho života vás věznil, týral a znásilňoval konečně vymlátíte mozek z hlavy, ale ještě předtím ho přivážete k židli, uříznete ptáka a narvete mu ho do pusy. Omluvte mé výrazivo, ale prožila jsem peklo, a to člověka změní. Teď chápu feministky a souhlasím s nimi. Chlapy by měli chcípnout.
Konečně venku, dýchám čistej vzduch a ne tu zatuchlou směsku, krve, potu a semene. Teď jen přejít tu sněžnou pláň zpátky do civilizace a domů k rodině, která mě už oplakala.

„Promiňte pane, na copak to koukáte?“
„Na hvězdy, maličká. Dnešní noc jsou překrásné.“
„Září jako světlušky.“
„Nejen to, když se pozorně podíváš, uvidíš, jak se rodí, žijí a umírají.“
„Vy je tak vidíte?“
„Vidím mnoho krás, které jsou ti skryty.“
„Můžete mě to naučit.“
„Není to jednoduché. Musela bys jít na konec světa.“
„On nějaký existuje?“
„Ano. Jedině tam poznáš, co je skutečná krása.“
„Tak pojďme.“
„Co rodiče, vždyť jim budeš chybět.“
„Jsou mrtví.“
„Promiň. Tak tedy, vyrazíme. Jakpak se jmenuješ.“
„Alenka, a vy pane.“
„Nemám jméno, vzdal jsem se ho, abych mohl létat.“
„Opravdu?“
„Dej mi ruku, a uvidíš.“

V Prvním věku, našeho světa,
splála poslední velká bitva,
proti zlu,
jež chtělo uchvátit celou zem.
Krvavá řež to byla,
vítězství ani prohra,
na žádnou ze stran se nepřikláněla.
Tu Dargard, z rasy Dlaků,
už déle nesnesl to utrpení,
zakázanou magii zavolal si ku pomoci.
Duši a krev obětoval,
aby mír konečně nastal.
Vír okvětních plátků,
jeho tělo pohltil,
zrozeny z lásky a naděje,
válečníka srdce ryzího
vrhli se silou uragánu na nepřítele.
Láska,
zlo zahubila.
Z plátků,
květy vykvetly,
skrápěny slzami jeho ženy.
Dargardova duše či krev,
tak je nazývaly,
do dnešních dob,
se jen,
název vlčí mák zachoval.

„Stejně si myslím, že ten váš plán má zásadní chybu, pane“
„Co ty můžeš vědět, tvůj pidi mozeček není schopen pochopit mého génia.“
„Možná, ale logicky, když ten plán vyjde, tak my budeme mrtví, spolu s ostatními a nebude čeho si užívat.“
„Pche, uvažuj dvacetirozměrně. Budeme v bunkru, které nás před výbuchem ochrání. Pak vyjdeme ven a převezmeme vládu.“
„Dvě otázky.“
„Jaké zas, ty neandrtálče.“
„Bunkr je v zemi, a komu budeme vládnout, když Země vybuchne?“
„To jsou nepodstatné detaily, tupče.“
„Myslím, že jsou dost podstatné.“
„Dost řečí, je čas se chopit moci. Kam jsem jen dal to červené tlačítko.“

„Vy jste, ale podivní lidičkové.“
„Nejsme lidičkové, děvenko.“
„A co jste?“
„Orgánolidiané.“
„Páni to je, ale složitý název.“
„Je jednoduchý, jen tvá pusa ho neumí vyslovit.“
„A proč vypadáte tak legračně?“
„Nejsme vůbec legrační, holčičko.“
„Ale ano. Ty vypadáš jako srdce a ty jako mozek.“
„Co je na tom divného? Vždyť jsme Srdce a Mozeček.“
„A proč nejste Srdéčko a Mozek.“
„Protože, šel kolem obr a ten měl velké srdce a malý mozeček.“
„Nerozumím?“
„To je dobře, protože teď jsi na řadě ty.“
„Na jaké řadě?“
„No přeci, abychom byly Srdéčko a Mozek, jak říkáš. Neboj, nebude to moc bolet.“

Krok sun krok,
poklona,
výskok,
v divokém víru zběsile tančím
to je ta chvíle,
kdy naplno žiju život stínový.
Chvěju se extází,
rozkoší se zalykám,
tančete se mnou
tanec zakázaný,
vykašlete se na předsudky,
které vás svazují.
Přitulím se,
tváře stud rozzáří,
vaše rozpaky mě ještě víc rozrajcují.
Zběsilost,
se šílenstvím stává.
Rozkoš,
chtíči podléhá.
Strach,
zvídavost nahradí.
Pevné objetí,
signalizuje souhlas mlčenlivý.
Oči tvé,
stínový tanec hladově pohltí,
neboj,
my nepřestaneme tančit.
Ty vidíš, já ne.
Já vidím, ty ne.
Tak to má být.
Tak je to správné.
Konečně slyšíš,
jak temnota nás volá.
Pojď,
přeci ji nenecháme čekat.

Ahojky hamičky, jmenuji se Ham, jsem ze země Hamerland. Ptáte se proč vám hamíšu? To je hamerózně hamduché. Chci vám hamvědět o Hamerlandu a Ham.
Hamerland je malá zemička v Hamenasanii, která leží na kontinentu Hamersswarsgerns. Trošku hamzykolam, ale na to si hamvyknete. Jsme známý svojí ham ham, která jde do celého Hamersswarsgernsu, a všichni ji přímo hamilují.
Ham roste na hamech, ale speciální odrůdy pěstujeme v zemi, aby měly tu správnou hamitou hamuť.
Chcete vědět něco o Ham, no Ham ráda dělá ham, ham, když jí ham a také jsem velmi hamsátelská. Někdy přijeďte, hamáda vás uvidím, zatím ham.

Stojím nad propastí, chystám se skočit. Určitě teď křičíte, abych to nedělala. Proč? Ptám se vás.
Zaznějí obvyklé odpovědi. Život je příliš cenný, nezahazuj ho, najdeš si jiného, smrt není řešení, bla, bla, bla.
Skočím.
Chladný vítr mi láskyplně čechrá vlasy. Vítám ho jako starého přítele. Usmívám se, konečně ticho, klid a tma, miluji tmu, víc než lidi. Očišťuje mě a probouzí smysly. Říkáte, že jsem blázen. Jsem Nikdo, nic víc a nic míň, přemýšlejte o tom až vás navštíví Smrt s vaším jménem na rtech. To mé nezná a tak se v klidu kochám pádem, do propasti lidského nevědomí.

Další vzpomínka pryč, bolí to, kurevsky moc to bolí. Pláču, nechám ať mi slzy skrápějí tvář.
Láska na první pohled
První polibek
Noc plná vášně
Svatební den
Narození naší holčičky
Smrt mé lásky
Smrt našeho dítěte.
Sedm vzpomínek, sedm nábojů, ve kterých září jako slunce. Kradu si je z mysli jako zloděj. Stává se z nich zbraň.
Tenhle kolt mě stál duši, náboje mé nejdražší vzpomínky.
Roztočím bubínek, hladce zapadne a já se vydávám na cestu za pomstou, tak krutou, že to ještě nikdo nikdy neviděl, neb rozzuřená žena je horší než samo peklo. A já nemám už co ztratit.

Sharingan – je Kekkei Genkai (viz str. 10) klanu Uchiha (viz str. 20), přesněji se jedná o oční techniku, kterou disponuje pouze klan Uchiha. Sharingan má podobu rudých očí, které dovolují nositeli kopírovat téměř každé jutsu (viz. str. 5) a v závislosti na uživatelových schopnostech se ho naučit. Pomocí něho dokáže také předvídat soupeřovy pohyby. Sharingan se v uživatelových očích poprvé probouzí při velmi silném emočním zážitku, ať už dobrého či zlého charakteru.
Sharingan má několik dalších stupňů, na kterých se uživateli zpřístupní tajné techniky klanu Uchiha.
Prvním je Mangekyo Sharingan, (viz. str. 50), druhým Věčný Mangekyo Sharingan (viz. str. 55).

Domove sladký domove. Nehtem vyryju do těla další čárku. Stý útěk, co se nepovedl.
Jak to oslavíme?
Vezmu roha.
Jak?
Jsem zpátky ve své cele, daná do klece, která je ve dvou dalších klecích.
Záblesk nápadu.
Dám do pusy ukazováček, ukousnu ho. Zasviním se od krve, překonám bolest, už mi roste nový. Ohlodám maso na kost, mám hlad. Začnu si hrát se zámkem. Povolí, za chvíli i ostatní. Protáhnu se a mizím tajnou chodbou.
O tři hodiny později…
Stoprvní čárka zaznamenána. Tentokrát žádná cela, žádné klece. Jen kovová bedna visící nad propastí a já namačkaná v ní.
Jak utečeme teď?

„Je jako husa, co snáší zlatý vejce.“
„Je to ještě dítě. Podívej se, jak je vyděšená.“
„To je mi jedno, udělá z nás boháče.“
„Si sadista, trápit malou holku pro trochu rumu.“
„Trochu říkáš, za dva dny nabulela dva sudy. Je jako Niagara. Dost keců, podej vědro.“
Hnědé slzy stékaly po dívčině tváři. Snažila se vymyslet, jak utéct. V tom dostala nápad. Námořníci ochutnají vlastní medicínu.
Zatímco se hádali, popadla láhev rumu. Vyskočila a udeřila. Tomu hodnému ji rozbila o hlavu, tomu zlému zabořila skleněné střepy do očí.
„Teď si plač rum sám!“ vykřikla a utíkala, co jí nohy stačily.

„Tak už dost. Všichni co tu nemají co dělat, pryč!“ Pronesl mocný Doctorův hlas. Na scéně zůstaly jen Trpaslík, Kid a Butch.
„Je to mezi vámi třema, koukejte to vyřešit nebo to udělám já.“
„Jak náš spor urovnáme, Trpaslíku, Butchi.“
„Měl bych řešení,“ ozval se Trpaslík.
„Jaké?“ zeptali se Butch s Kidem.
„Zavolám příbuzným a přestavíme Kačí hnízdo pro nás tři.“
„To by šlo a pořádně ho vybavíme chlastem a zbraněmi.“
„Nezapomeň na kačenky,“ mlsně kváknul Kid.
„A na trpaslice,“ zvolal trpaslík.
„Ujednáno, hoši.“
„Ujednáno, trpaslíku.“
„Tak se mi to líbí, tak má vypadat šťastný konec,“ řekl Doctor a odletěl.

Na Nový rok,
předsevzetí chvatně píšeš,
že se mě zbavíš,
bohyni zdraví slibuješ.
V tělocvičně se dřeš a potíš,
jako nosorožec u toho funíš.
Proklínáš se za to,
že jsi jedlík nenažraný,
směji se marným snahám,
které mě nezahubí,
neb slabá vůle je tvé prokletí.
Vydržíš to,
měsíc někdy i tři,
pak dveře ledničky se zachvějí,
jak následuje nálet kobercový.
Všechno do sebe cpeš,
blahem se zalykáš,
šlehačka stéká po bradě,
kuřecí stehno fanaticky okusuješ,
zmrzlina v tobě mizí po galonech.
Tak co, drazí,
už víte o kom je toto básnické pojednání,
no přeci o nepříteli Vás všech
o sádle.

„Zmiz!“
„Pročpak drahý, tvá maličká Isabela už pro tebe není dost dobrá?“
„Jsi jen výplod mé mysli, postava v příběhu.“
„To jsem, a taky tvá milenka, nezapomeň.“
„Nejsi, mám přítelkyni.“
„Není dokonalá. Jsem lepší ve všech ohledech.“
„Zmlkni! Já tě stvořil, můžu tě zničit.“
„Máš talent tvořit, ne ničit, mimoto jsi slaboch. Teď mě udělej ještě dokonalejší, ať příběh graduje a já opět vyhraji.“
„Už toho bylo dost. Ve výhni fantazie ses zrodila, v záři dokonalosti zemřeš.“
„POČKEJ! CO TO DĚLÁŠ!“
Isabela, pomocí magie zastavuje sluneční erupci. Zachraňuje planetu Zemi, kterou tolik miluje. Sama přitom umírá na úsvitu nového dne.

Víte, co je bezmoc, když vrah vašich rodičů používá vaši kůži jako malířský plátno a skalpel jako štětec.
Ten sadistickej parchant chce, abych křičela bolestí, ale takovou radost mu neudělám.
Další tah, ticho, štve ho to. Usměju se, udeří mě, spadnu na zem. Proklíná mě. Skloní se nade mnou, plivnu mu do ksichtu. Další rána. Jsem tak zjizvená a zkrvavená, že už nic necítím
Nebaví ho to, chce to skončit, napřáhne se, já ho vezmu po hlavě židlí.
Role se obrací, on sedí, já držím skalpel. Nechápavě čumí.
„Pomsta je bleskurychlá, svázané ruce ji nezastaví, hajzle,“ začínám malovat, on křičí.

„Uklidněte se, paní. Povězte nám, co se stalo.“
„Isabel mě a Teda pozvala na večeři. Jedli jsme, pili, hostila nás samými lahůdkami, chvilkami odbíhala do kuchyně, aby dohlédla na večeři. Prostě dokonalá hostitelka. Přišel čas na hlavní chod. Isabela se postavila v rukou nože a s úsměvem se zeptala kým má začít. Smáli jsme se jejímu vtipu jen do té doby, než Tedovi zabodla nůž do krku a mě do ramene, křičela jsem bolestí a hrůzou. Pamatuji si, jak se Tedovi zakousla do krku a začala žrát jeho maso. Vytrhla jsem si nůž, začala do ní bezmyšlenkovitě bodat. Zbytek znáte.“

„Odpusťte mi otče, zhřešil jsem.“
„Copak tě trápí, můj synu.“
„Rodiče. Jsou trapní, shazují mě před přáteli, ukazují jim fotky, jak se jako malej cachtám v bazénku.“
„Synu, takový už rodiče bývají. Chlubí se tebou, dokazují ti svoji lásku.“
„Jenže mě to děsně štve.“
„Nesmíš si to tak brát.“
„Už nebudu.“
„Jak to myslíš, synu.“
„Stala se jim menší nehoda.“
„Umřeli?“
„Dá se to tak říct.“
„Jsi v domě Páně, mluv pravdu.“
„Vlastně jsem v tom nevinně, spletli si dveře v TARDIS a omylem je vcucla Černá díra.“
„TARDIS? Černá díra? Nerozumím.“
„Tím líp otče, teď bych prosil to rozhřešení.

Panáčka pro tatínka kreslím,
snad se mu bude líbit,
až ho dokončím.
Bílou pastelkou,
kosti namaluji,
škoda jen,
že pouze já je vidím.
Modrou,
cévy a žíly vytvářím,
nekonečné cestičky,
které život rozproudí.
Červenou,
maso, svaly a krev,
panáčkovi dávám,
bez nich by se přeci nemohl pohybovat.
Žlutou,
srdéčko vykouzlím,
ryzí a láskyplné,
jako tatínkovo objetí.
Oranžovou,
přikryju tohle všechno,
kůže,
to je to správné slovo,
pro vše,
co má zůstat skryto.
Zelenou,
očička udělám,
aby spatřil,
divy světa.
Teď už jen stačí slůvka kouzelná,
jméno, jež život dává.
Ožij, Adame a buď šťastný,
ve světě, který můj tatínek stvořil.

Důvěryhodný zdroj nám v hospodě U Fleků, pověděl děsivou pravdu o Doctorovi, obdivovaném idolu mnoha generací.
Za deset piv a talíř tlačenky prozradil, jak to s ním ve skutečnosti je.
„Nemá dvě srdce, ani jedno, nemá žádné. Je to krutej, samolibej parchant co se mi směje, jak jsem hloupá. A jeho slavná regenerace souvisí s výměnou spodků jednou za sto let a ta budka není žádná vesmírná loď, ale vobyčejná kadibudka na kolečkách!“
To je šok, přátelé. Takový je náš milovaný Doctor a Tardis.
Nenechte si ujít nová vzrušující odhalení jen, co naše informátorka vystřízliví. Váš deník, Kudla v zádech.

„Už tam budeme.“
„Ne.“
„Už tam….“
„Ztichni, Lilith!“
„Nevztekej se, Evíku, budeš mít vrásky.“
„Já tě…!“
„Nechte toho obě, pořád se jen hašteříte.“
„Moudrá sestřička Serafína promluvila.“
„Nebýt mě, tak se obě pozabíjíte.“
„To Eva, okřikla mě.“
„To Lilith, pořád se debilně ptá.“
„A dost, vracím se zpátky do Nebe.“
„Bez ní Ráj nezaložíme.“
„Můžeme založit něco jiného.“
„Co?“
„Očistec a Peklo.“
„To zní zajímavě. Jak to provedem?“
„Ty založíš peklo, Lilith, jsi pro to ideální,“ železná palice nemilosrdně dopadla na Lilithinu hlavu a odeslala ji do nižších sfér.“
„Konečně sama. Teď si založím Očistec a v něm překrásné lázně.“

„Opravdu to chceš udělat?“
„Ano, chci být dospělý.“
„Žene tě touha a ne rozum.“
„Co ty o tom víš.“
„Všechno. Toužila jsem dospět. Prahla jsem po lásce, kterou poznají jen dospělý, ale má milovaná mě zradila s jinou. Bolest, to je svět dospělých. Zůstaň dítětem a užívej radosti.
„Promiň, chci poznat jaké to je být dospělý.“
„Snad tě tohle přesvědčí,“ dívka rozhrne košili a chlapec šokovaně hledí na prázdnou díru v hrudi.
„Tvé srdce?“
„Láska mi ho vzala.“
„Proč?“
„To je svět dospělých, bere a neptá se proč. Co si vybereš, dítě či dospělý, pamatuj, že cena je vždy bolestivá.

„Dobrý den, mohu nabídnout kávu, čaj nebo něco ostřejšího.“
„Zelený čaj, prosím a denní nabídku.“
„Ano, hned to bude. Zde je naše menu a čaj.“
„Velmi zajímavá nabídka, jen co je pravda.“
„Snažíme se poskytovat prvotřídní služby.
„I ceny jsou skvělé.“
„Hýčkáme si naše klienty.“
„Co si dáte.“
„Mám chuť na exotiku. Prosil bych tu levhartí černošku a liščí japonku.“
„Znamenitá volba. Zbraň má pán vlastní.“
„Ano.“
„Lov začíná ve tři hodiny, buďte připraven deset minut předtím. Mohu zatím nabídnout oběd.“
„Před lovem zásadně nejím, až po něm, to si rád vychutnávám svoji kořist.“
„Nebudu rušit. Kdyby něco, stačí zavolat.“

Po sedmi bezesných nocích, ji už konečně mám. Je vázaná v kůži a psaná krví, kniha, která mi pomůže vyhnout se smrti a splnit mi má nejtajnější přání.
Hledám původ jediného slova, slova, které mi dá moc nad prastarou a vychytralou bytostí, která plní přání.
Konečně to mám. Už mě neohrozí, ani neobalamutí.
Usměju se, opájím se pocitem moci.
„Džine, přeji si být nesmrtelná a žádné triky nebo tě vymažu ze všech dimenzí, co jsou.“
„Promiňte slečno, ale máte špatné slovo a vaše barvoslepost je vám také ku škodě. Jsem ífrit, takže místo nesmrtelnosti bude kremace, přeji hezkou bolestivou smrt.“

Zaplivanej pajzl, idéální místo pro soutěž v páce.
Vejdu dovnitř a do nosu mě uhodí takovej smrad div mi neshoří chlupy v nose.
Přihlásím se a čekám. Žádná konkurence, snadný prachy.
Zlámu ruce dvaceti slečinkám, než se dostanu do finiše. Ten chlap je korba. Nechám ho ať si myslí, že má šanci. A fakt má. Může vyhrát, tak to ne, hošku, ty prachy sou moje. Zatnu zuby a přitlačím. Jejda, ruka se promění v klepeto. Čumí na něj jako sjetej. Stisknu a vystříkne krev. Řve bolestí. Rozpoutá se povyk. Popadnu prachy a klepetem si klestím cestu ven zpátky do moře.

Sleduju ji, všimne si mě a zrychlí krok.
Bojí se.
Škodolibě se usměju
Nepospíchám, vím kam běží.
Narazí do mě, zvedne hlavu a poslední co vidí, jsou mé prázdné oční důlky. Ladným pohybem ruky jí vyškubnu oči. Křičí bolestí, rajská to hudba.
Počkám minutu, než jí zlomím vaz.
Nedočkavě si nasadím její smaragdové oči, jsou ještě teplé.
Vidím svět jejíma očima, je překrásný. Nevinný a plný beránků čekajících na porážku. Přemýšlím jak dlouho mi tyhle oči vydrží.
S písničkou na rtech odcházím do noci, za mnou znějí policejní sirény.
Vidím a nevidím,
pro mě je denním světlem temnota.
Kdo jsem?

Žiju mezi odtikáváním vteřin. Nevím, co je život, a co smrt, tyto pojmy jsou mi neznámé.
Jsem hříčka vesmíru, kterou chcete vlastnit a ovládat, ale to nejde, ani já sama to nesvedu.
Proč to tak je? Nevím. Jediné, co vím je to, že vím všechno a umím všechno. Na kratičkou chvíli jsem cokoli, co si jen dokážete představit. Nevěříte? Tak se rozhlédněte. Třeba teď jsem vedle vás nebo ve vás. Závisí na mě váš život nebo vám ho ztrpčuji. Nedělám to ráda, chci být hodná, ale musím být i zlá. Tak to je, musím jít, už uplynula vteřina.
Prosím, pomozte.

Zelená je má krev,
kterou si labužnicky vychutnáváš.
Smilník se z tebe stává.
Manželka, milenka ani matka netuší
jak zhoubná je tvá touha.
Rozpaky zčervenám,
když mě obejmeš.
Lačný po polibku,
který inspiraci probouzí,
snové světy opět toužíš navštívit.
Nebráním se,
jen mám starost,
dej si pozor,
ať ti umíráček nezazvoní,
to by byl konec našemu snění.
S múzou si mě nepleť,
nejsem jako ona.
Žádná květinka,
co inspiraci zadarmo rozdává.
Kdo jsem?
Zmateně se ptáš.
No přeci Zelená víla,
tvůj sladký jed,
který tak nadevše miluješ.
Neboj se,
napij se znovu,
ať ve víru deliria,
dokončíme spolu toto drabble.

Ten, ta, to, ti, ty, ta, koho čeká výhra?
Maminku, která dcerušku lidskými srdéčky krmí.
Hráčku, co ráda apokalyptické kostky hází.
Sběratelka lidských tváři už si skalpel brousí.
Nesmrtelná se železnou kůží se už ničeho nebojí.
Která z nich v kole déle vydrží,
jaké útrapy je ještě čekají?
Jsou to holky nebezpečné,
Touha z nich udělala bytosti slovy nepojmenovatelné.
Nebezpečí nebezpečné větřím,
tyhle čtyři dámy,
ve hře nejsou sami.
Noví hráči objeví se záhy.
Každý den je plný překvapení.
Kdopak se zrodí jako další,
v mysli šílené jako měsíc dubnový?
Ten, ta, to, ti, ty, ta, komu Smrtka pusu dá?

Smích, bolest, chladné objetí a smrt to je můj život, který nikdy nekončí.
Opět mě vedou na jatka, nebráním se, nemá to cenu. Jsem tak otupělá. Dávají mě dovnitř, smějí se a olizují si rty. Těší se na moji krev. Čekám bolest, ale uslyším hlas.
„Staňme se jednou.“
„Proč?“ Zeptám se odevzdaně.
„Budeme žít.“
„Nemám život, jen smrt a tebe, železná panno.“
„Máš dar nesmrtelnosti, dej mi ho.“
„Proč?“
„Budeš žít.“
„Co ze mě pak bude?“
„Uvidíš.“
„Tak dobře.“
Poslední objetí a krev dávající život sjednocuje živé a neživé v jednu bytost.
Křik se nese celým hradem, ale není její.

Miluji bály, kde si ti nabubřelí šlechtici myslí, že je v těch maskách nikdo nepozná. Jenže já vidím jací skutečně jsou, hladoví a chtiví právě takové je mám ráda. Jsou ta nejlepší kořist, která se mi může naskytnout.
„Kde to jsem?“
„V mém hnízdečku lásky, maličká, vydrž chviličku, hned se ti budu věnovat.“
Promiňte, musím náš rozhovor ukončit. Květinka se probouzí a já si chci trošičku užít než si vezmu její masku, do své sbírky.
Milostné hrátky skalpel zakončí,
tvář panny láskyplně políbí.
Dívčí tvářičku nedočkavě stahuje,
ruce se jí přitom chvějí,
zatímco panna ctnostná,
rudé slzy na polštář roní.

Hledám štěstí, ale nacházím podivný les, který nemůže existovat. Určitě je to sen, ale když se štípnu cítím bolest a s ní přichází prozření. Místo štěstí jsem našla náhodu přesněji les náhody, který vyrostl z hráčských tužeb. Nerozumíte, já také ne. Povím vám, co vidím. Stromy, půdu, zvířata, všechno z kostek. Magicky na nich září čísla od nuly do nekonečna. Čísla, která hýbou vesmírem. Nelžu, opravdu. Tohle bych si nedokázala vymyslet.
Už déle neodolám. Ulomím větvičku rudých kostek a hodím. Fascinovaně pozoruji, co padne.
666
„Lepší než hadí oči.“
Země se najednou zachvěje a nebe potemní.
„Tak možná, že ne.“

Tvář dívenky odráží se v zrcadle, v jediném lidském vynálezu odhalujícím pravdu.
Chce mu věřit, ale prsty hovoří jinak, když brázdí zvrásnělé pohoří své tváře dotýkaje se kůže seschlejší než pergamen.
„Přeci nemůžu být tak stará, kam zmizelo mé mládí.“
„Uvadlo jako květina, maminko, ale nemuselo, stačilo si vzít svůj lék.“
„Nemohla jsem, dceruško, cena byla příliš vysoká.“
„Chceš, abych umřela?“
„Nechci.“
„Tak mi dej život, ať jsme opět spolu.“
„Dobrá, ale je to naposledy.“
„Sama víš, že není. A teď konečně zazvoň.“
Hladové rty děvčátka lačně požírají lidské srdce, zatímco oči stařeny s výčitkami hledí na rozsápané tělo služebné.

„Proč tu sedíš jako hromádka neštěstí.“
„Snažím se napsat dopis.“
„Komu?“
„Mým fanouškům.“
„To přeci nemůže být tak těžké.“
„Zkus napsat dopis miliardám fanatikům v celém vesmíru, kteří tě bezmezně obdivují a přitom žádného neurazit.“
„To je nadlidský úkol, ale neboj, ty ho zvládneš.“
„Nemáš nějaký nápad.“
„Možná.“
„Povídej.“
„Nakresli sebe a TARDIS. Dopis beze slov bude kouzelný, zvláště když bude nenapsaný tvojí rukou.“
„Ty jsi geniální, Donno.“
„To mám od tebe. Teď tě nechám pracovat. Dej si na něm záležet, víš přeci jak tě všichni lidé milují.“
„Vím, ale já patřím jen tobě. Dobrou, má lásko.“
„Dobrou, Doctore Who.“

Žijeme pro válku.
Toužíme po boji.
Krev je naší potravou.
Nikdy neutíkáme.
Smrti se nebojíme.
Heslo Sontaranských válečníků
„Pane jsme pod těžkou palbou. Nepřítel neustupuje. Zatlačuje nás zpátky na pozice.“
„Nemožné! Jsou to jen lidé. Nemůžou se rovnat síle Sontaranského impéria.“
„Pane, oni mají spojence.“
„Kdo by se chtěl spojit s tou lidskou chátrou. Ochraňovat takový odpad vesmíru.“
„Pane, provolávají jeho jméno. Dokonce s ním umírají na rtech.“
„Kdo je to?“
„Říkají mu Doctor.“
„Doctor kdo?“
„Prostě Doctor.“
Generál se zamyslel a po chvíli se mu oči rozšířili nepopsatelnou hrůzou.
„Všem jednotkám. Ústup, rozkazuji ústup!“
„Proč pane?“
„Zemi brání Doctor.“

V ložnici Doctora a Rose.
Rose: Pověz mi Doctore, můj milý. Cítíš ke mně ještě láskyplné city.“
Doctor: Chceš pravdu nebo lež, kvítečku můj jarní.
Rose: Pravdu pravdoucí chci znát.
Doctor: V mých srdcích jen dvě ženy místo mají. Odpusť mi má milovaná, ty nejsi ani jednou z nich.
Rose: Proč mě tedy v TARDIS trpíš, když ke mně necítíš zhola nic.
Doctor: Cítím touhu po tvé kráse, která překonává samo Slunce.
Rose: Jen kvůli kráse? To v našem vztahu nezbyla žádná vášeň?
Doctor: Jsi jen šperk, který chodí po mém boku, otravný hmyz co musím tahat z malérů.
Rose se zhroutí na podlahu a usedavě pláče.
Doctor: Přestaň fňukat jako bys to dávno nevěděla.
Rose: Krutá jsou slova tvá. Proč lásku, nenávist vystřídala?
Doctor: Pohrdání k tomu přidej s lhostejností promíchej, vznikne koktejl naplňující má srdce.
Rose: Buď prokleta, zrůdo Gallifreyská.
Doctor: Ticho buď opice proradná. Važ si darů, které jsem ti dal.
Rose: Vem si zpátky svoje dary i s ozdobou zdobící mé vlasy!
Rose sáhne do vlasů pro jehlici zdobenou diamanty a bodne Doctora do srdce.
Doctor: Proč?
Rose: Z pouhého rozmaru, můj milovaný nehledej v tom žádné pomstychtivé city.
Začíná regenerace. Rose bodně znovu, tentokrát hlouběji.

„Musíme už jít, Doctore. Dvanáct životů uplynulo. Třináctý není.“
„Dovolíš mi naposledy spatřit východ slunce, Smrti?“
„Když jsi mi tak dlouho unikal, těch pár chvil si ještě počkám.“
„Děkuji.“
„Ne, já děkuji, Doctore.“
„Za co?“
„Že jsem s tebou mohla cestovat.“
„Nepamatuji si, že bys byla mou společnicí.“
„Vzpomeň na horký dech za krkem, ledový pot na zádech, srdce křičící touhou žít.“
„Tos byla ty?!“
„Kdo jiný, ty můj blázínku.“
„Co kdybych tě vzal na poslední jízdu.“
„Ale.“
„Pššš, maličká. TARDIS čeká.
„Tohle, ale nic nezmění.“
„Já vím.“
„Proč to děláš?“
„Protože jsi nejkouzelnější z žen a má nejvěrnější společnice.“

Na každou úrodu TARDIS se nesmí spěchat a musí se nechat správně dozrát. Kdyby se tak nestalo, objevily by se problémy. TARDIS musí být připravena na přijetí svého srdce.
Když dozraje, sama si vybírá Pána času, který ji bude pilotovat. Není to tak, že si je Pánové času sami vybírají, jak se mnozí mylně domnívají. Proto Starší dbají na to, aby se Páni času o TARDIS při jejich růstu starali a vytvářeli tak mezi sebou pouto.
TARDIS roste několik let, ne vždy vyrostou všechny. Proto se Páni času o ně úpěnlivě starají a bojí se, aby další úroda nebyla poslední.

Bojím se o ní. Kde jen může být tak dlouho. Uplynulo sedm hodin. Čas, který jsem měl využít k jejímu hledání. Řekla mi, že si o ní nemusím dělat starosti, že se vrátí. Jen si musí něco zařídit. Nechtěl jsem vyzvídat, má právo užit si svou poslední noc.
Proč jen se ale tvářila tak vážně, když mi to říkala?
Přece by mě nenechala stát u oltáře.
Úsvit se pomalu blíží. Jsem čím dál tím nervóznější.
Na prstenu se zalesknou první sluneční paprsky. Není třeba panikařit. Ještě zbývá spousta času. Naděje přeci umírá jako poslední.
„No tak Rose, kde sakra jsi.“