Moje články

„Promiňte pane, na copak to koukáte?“
„Na hvězdy, maličká. Dnešní noc jsou překrásné.“
„Září jako světlušky.“
„Nejen to, když se pozorně podíváš, uvidíš, jak se rodí, žijí a umírají.“
„Vy je tak vidíte?“
„Vidím mnoho krás, které jsou ti skryty.“
„Můžete mě to naučit.“
„Není to jednoduché. Musela bys jít na konec světa.“
„On nějaký existuje?“
„Ano. Jedině tam poznáš, co je skutečná krása.“
„Tak pojďme.“
„Co rodiče, vždyť jim budeš chybět.“
„Jsou mrtví.“
„Promiň. Tak tedy, vyrazíme. Jakpak se jmenuješ.“
„Alenka, a vy pane.“
„Nemám jméno, vzdal jsem se ho, abych mohl létat.“
„Opravdu?“
„Dej mi ruku, a uvidíš.“

„Stejně si myslím, že ten váš plán má zásadní chybu, pane“
„Co ty můžeš vědět, tvůj pidi mozeček není schopen pochopit mého génia.“
„Možná, ale logicky, když ten plán vyjde, tak my budeme mrtví, spolu s ostatními a nebude čeho si užívat.“
„Pche, uvažuj dvacetirozměrně. Budeme v bunkru, které nás před výbuchem ochrání. Pak vyjdeme ven a převezmeme vládu.“
„Dvě otázky.“
„Jaké zas, ty neandrtálče.“
„Bunkr je v zemi, a komu budeme vládnout, když Země vybuchne?“
„To jsou nepodstatné detaily, tupče.“
„Myslím, že jsou dost podstatné.“
„Dost řečí, je čas se chopit moci. Kam jsem jen dal to červené tlačítko.“

Krok sun krok,
poklona,
výskok,
v divokém víru zběsile tančím
to je ta chvíle,
kdy naplno žiju život stínový.

Chvěju se extází,
rozkoší se zalykám,
tančete se mnou
tanec zakázaný,
vykašlete se na předsudky,
které vás svazují.

Přitulím se,
tváře stud rozzáří,
vaše rozpaky mě ještě víc rozrajcují.

Zběsilost,
se šílenstvím stává.
Rozkoš,
chtíči podléhá.
Strach,
zvídavost nahradí.
Pevné objetí,
signalizuje souhlas mlčenlivý.

Oči tvé,
stínový tanec hladově pohltí,
neboj,
my nepřestaneme tančit.

Ty vidíš, já ne.
Já vidím, ty ne.
Tak to má být.
Tak je to správné.
Konečně slyšíš,
jak temnota nás volá.
Pojď,
přeci ji nenecháme čekat.

Stojím nad propastí, chystám se skočit. Určitě teď křičíte, abych to nedělala. Proč? Ptám se vás.
Zaznějí obvyklé odpovědi. Život je příliš cenný, nezahazuj ho, najdeš si jiného, smrt není řešení, bla, bla, bla.
Skočím.
Chladný vítr mi láskyplně čechrá vlasy. Vítám ho jako starého přítele. Usmívám se, konečně ticho, klid a tma, miluji tmu, víc než lidi. Očišťuje mě a probouzí smysly. Říkáte, že jsem blázen. Jsem Nikdo, nic víc a nic míň, přemýšlejte o tom až vás navštíví Smrt s vaším jménem na rtech. To mé nezná a tak se v klidu kochám pádem, do propasti lidského nevědomí.

Sharingan – je Kekkei Genkai (viz str. 10) klanu Uchiha (viz str. 20), přesněji se jedná o oční techniku, kterou disponuje pouze klan Uchiha. Sharingan má podobu rudých očí, které dovolují nositeli kopírovat téměř každé jutsu (viz. str. 5) a v závislosti na uživatelových schopnostech se ho naučit. Pomocí něho dokáže také předvídat soupeřovy pohyby. Sharingan se v uživatelových očích poprvé probouzí při velmi silném emočním zážitku, ať už dobrého či zlého charakteru.
Sharingan má několik dalších stupňů, na kterých se uživateli zpřístupní tajné techniky klanu Uchiha.
Prvním je Mangekyo Sharingan, (viz. str. 50), druhým Věčný Mangekyo Sharingan (viz. str. 55).

„Je jako husa, co snáší zlatý vejce.“
„Je to ještě dítě. Podívej se, jak je vyděšená.“
„To je mi jedno, udělá z nás boháče.“
„Si sadista, trápit malou holku pro trochu rumu.“
„Trochu říkáš, za dva dny nabulela dva sudy. Je jako Niagara. Dost keců, podej vědro.“
Hnědé slzy stékaly po dívčině tváři. Snažila se vymyslet, jak utéct. V tom dostala nápad. Námořníci ochutnají vlastní medicínu.
Zatímco se hádali, popadla láhev rumu. Vyskočila a udeřila. Tomu hodnému ji rozbila o hlavu, tomu zlému zabořila skleněné střepy do očí.
„Teď si plač rum sám!“ vykřikla a utíkala, co jí nohy stačily.

Na Nový rok,
předsevzetí chvatně píšeš,
že se mě zbavíš,
bohyni zdraví slibuješ.

V tělocvičně se dřeš a potíš,
jako nosorožec u toho funíš.
Proklínáš se za to,
že jsi jedlík nenažraný,
směji se marným snahám,
které mě nezahubí,
neb slabá vůle je tvé prokletí.

Vydržíš to,
měsíc někdy i tři,
pak dveře ledničky se zachvějí,
jak následuje nálet kobercový.

Všechno do sebe cpeš,
blahem se zalykáš,
šlehačka stéká po bradě,
kuřecí stehno fanaticky okusuješ,
zmrzlina v tobě mizí po galonech.

Tak co, drazí,
už víte o kom je toto básnické pojednání,
no přeci o nepříteli Vás všech
o sádle.

Víte, co je bezmoc, když vrah vašich rodičů používá vaši kůži jako malířský plátno a skalpel jako štětec.
Ten sadistickej parchant chce, abych křičela bolestí, ale takovou radost mu neudělám.
Další tah, ticho, štve ho to. Usměju se, udeří mě, spadnu na zem. Proklíná mě. Skloní se nade mnou, plivnu mu do ksichtu. Další rána. Jsem tak zjizvená a zkrvavená, že už nic necítím
Nebaví ho to, chce to skončit, napřáhne se, já ho vezmu po hlavě židlí.
Role se obrací, on sedí, já držím skalpel. Nechápavě čumí.
„Pomsta je bleskurychlá, svázané ruce ji nezastaví, hajzle,“ začínám malovat, on křičí.

„Odpusťte mi otče, zhřešil jsem.“
„Copak tě trápí, můj synu.“
„Rodiče. Jsou trapní, shazují mě před přáteli, ukazují jim fotky, jak se jako malej cachtám v bazénku.“
„Synu, takový už rodiče bývají. Chlubí se tebou, dokazují ti svoji lásku.“
„Jenže mě to děsně štve.“
„Nesmíš si to tak brát.“
„Už nebudu.“
„Jak to myslíš, synu.“
„Stala se jim menší nehoda.“
„Umřeli?“
„Dá se to tak říct.“
„Jsi v domě Páně, mluv pravdu.“
„Vlastně jsem v tom nevinně, spletli si dveře v TARDIS a omylem je vcucla Černá díra.“
„TARDIS? Černá díra? Nerozumím.“
„Tím líp otče, teď bych prosil to rozhřešení.

Důvěryhodný zdroj nám v hospodě U Fleků, pověděl děsivou pravdu o Doctorovi, obdivovaném idolu mnoha generací.
Za deset piv a talíř tlačenky prozradil, jak to s ním ve skutečnosti je.
„Nemá dvě srdce, ani jedno, nemá žádné. Je to krutej, samolibej parchant co se mi směje, jak jsem hloupá. A jeho slavná regenerace souvisí s výměnou spodků jednou za sto let a ta budka není žádná vesmírná loď, ale vobyčejná kadibudka na kolečkách!“
To je šok, přátelé. Takový je náš milovaný Doctor a Tardis.
Nenechte si ujít nová vzrušující odhalení jen, co naše informátorka vystřízliví. Váš deník, Kudla v zádech.

„Opravdu to chceš udělat?“
„Ano, chci být dospělý.“
„Žene tě touha a ne rozum.“
„Co ty o tom víš.“
„Všechno. Toužila jsem dospět. Prahla jsem po lásce, kterou poznají jen dospělý, ale má milovaná mě zradila s jinou. Bolest, to je svět dospělých. Zůstaň dítětem a užívej radosti.
„Promiň, chci poznat jaké to je být dospělý.“
„Snad tě tohle přesvědčí,“ dívka rozhrne košili a chlapec šokovaně hledí na prázdnou díru v hrudi.
„Tvé srdce?“
„Láska mi ho vzala.“
„Proč?“
„To je svět dospělých, bere a neptá se proč. Co si vybereš, dítě či dospělý, pamatuj, že cena je vždy bolestivá.

Po sedmi bezesných nocích, ji už konečně mám. Je vázaná v kůži a psaná krví, kniha, která mi pomůže vyhnout se smrti a splnit mi má nejtajnější přání.
Hledám původ jediného slova, slova, které mi dá moc nad prastarou a vychytralou bytostí, která plní přání.
Konečně to mám. Už mě neohrozí, ani neobalamutí.
Usměju se, opájím se pocitem moci.
„Džine, přeji si být nesmrtelná a žádné triky nebo tě vymažu ze všech dimenzí, co jsou.“
„Promiňte slečno, ale máte špatné slovo a vaše barvoslepost je vám také ku škodě. Jsem ífrit, takže místo nesmrtelnosti bude kremace, přeji hezkou bolestivou smrt.“

Sleduju ji, všimne si mě a zrychlí krok.
Bojí se.
Škodolibě se usměju
Nepospíchám, vím kam běží.
Narazí do mě, zvedne hlavu a poslední co vidí, jsou mé prázdné oční důlky. Ladným pohybem ruky jí vyškubnu oči. Křičí bolestí, rajská to hudba.
Počkám minutu, než jí zlomím vaz.
Nedočkavě si nasadím její smaragdové oči, jsou ještě teplé.
Vidím svět jejíma očima, je překrásný. Nevinný a plný beránků čekajících na porážku. Přemýšlím jak dlouho mi tyhle oči vydrží.
S písničkou na rtech odcházím do noci, za mnou znějí policejní sirény.

Vidím a nevidím,
pro mě je denním světlem temnota.
Kdo jsem?

Zelená je má krev,
kterou si labužnicky vychutnáváš.
Smilník se z tebe stává.
Manželka, milenka ani matka netuší
jak zhoubná je tvá touha.

Rozpaky zčervenám,
když mě obejmeš.
Lačný po polibku,
který inspiraci probouzí,
snové světy opět toužíš navštívit.

Nebráním se,
jen mám starost,
dej si pozor,
ať ti umíráček nezazvoní,
to by byl konec našemu snění.

S múzou si mě nepleť,
nejsem jako ona.
Žádná květinka,
co inspiraci zadarmo rozdává.

Kdo jsem?
Zmateně se ptáš.
No přeci Zelená víla,
tvůj sladký jed,
který tak nadevše miluješ.

Neboj se,
napij se znovu,
ať ve víru deliria,
dokončíme spolu toto drabble.

Smích, bolest, chladné objetí a smrt to je můj život, který nikdy nekončí.
Opět mě vedou na jatka, nebráním se, nemá to cenu. Jsem tak otupělá. Dávají mě dovnitř, smějí se a olizují si rty. Těší se na moji krev. Čekám bolest, ale uslyším hlas.
„Staňme se jednou.“
„Proč?“ Zeptám se odevzdaně.
„Budeme žít.“
„Nemám život, jen smrt a tebe, železná panno.“
„Máš dar nesmrtelnosti, dej mi ho.“
„Proč?“
„Budeš žít.“
„Co ze mě pak bude?“
„Uvidíš.“
„Tak dobře.“
Poslední objetí a krev dávající život sjednocuje živé a neživé v jednu bytost.
Křik se nese celým hradem, ale není její.

Hledám štěstí, ale nacházím podivný les, který nemůže existovat. Určitě je to sen, ale když se štípnu cítím bolest a s ní přichází prozření. Místo štěstí jsem našla náhodu přesněji les náhody, který vyrostl z hráčských tužeb. Nerozumíte, já také ne. Povím vám, co vidím. Stromy, půdu, zvířata, všechno z kostek. Magicky na nich září čísla od nuly do nekonečna. Čísla, která hýbou vesmírem. Nelžu, opravdu. Tohle bych si nedokázala vymyslet.
Už déle neodolám. Ulomím větvičku rudých kostek a hodím. Fascinovaně pozoruji, co padne.
666
„Lepší než hadí oči.“
Země se najednou zachvěje a nebe potemní.
„Tak možná, že ne.“

„Proč tu sedíš jako hromádka neštěstí.“
„Snažím se napsat dopis.“
„Komu?“
„Mým fanouškům.“
„To přeci nemůže být tak těžké.“
„Zkus napsat dopis miliardám fanatikům v celém vesmíru, kteří tě bezmezně obdivují a přitom žádného neurazit.“
„To je nadlidský úkol, ale neboj, ty ho zvládneš.“
„Nemáš nějaký nápad.“
„Možná.“
„Povídej.“
„Nakresli sebe a TARDIS. Dopis beze slov bude kouzelný, zvláště když bude nenapsaný tvojí rukou.“
„Ty jsi geniální, Donno.“
„To mám od tebe. Teď tě nechám pracovat. Dej si na něm záležet, víš přeci jak tě všichni lidé milují.“
„Vím, ale já patřím jen tobě. Dobrou, má lásko.“
„Dobrou, Doctore Who.“

V ložnici Doctora a Rose.
Rose: Pověz mi Doctore, můj milý. Cítíš ke mně ještě láskyplné city.“
Doctor: Chceš pravdu nebo lež, kvítečku můj jarní.
Rose: Pravdu pravdoucí chci znát.
Doctor: V mých srdcích jen dvě ženy místo mají. Odpusť mi má milovaná, ty nejsi ani jednou z nich.
Rose: Proč mě tedy v TARDIS trpíš, když ke mně necítíš zhola nic.
Doctor: Cítím touhu po tvé kráse, která překonává samo Slunce.
Rose: Jen kvůli kráse? To v našem vztahu nezbyla žádná vášeň?
Doctor: Jsi jen šperk, který chodí po mém boku, otravný hmyz co musím tahat z malérů.
Rose se zhroutí na podlahu a usedavě pláče.
Doctor: Přestaň fňukat jako bys to dávno nevěděla.
Rose: Krutá jsou slova tvá. Proč lásku, nenávist vystřídala?
Doctor: Pohrdání k tomu přidej s lhostejností promíchej, vznikne koktejl naplňující má srdce.
Rose: Buď prokleta, zrůdo Gallifreyská.
Doctor: Ticho buď opice proradná. Važ si darů, které jsem ti dal.
Rose: Vem si zpátky svoje dary i s ozdobou zdobící mé vlasy!
Rose sáhne do vlasů pro jehlici zdobenou diamanty a bodne Doctora do srdce.
Doctor: Proč?
Rose: Z pouhého rozmaru, můj milovaný nehledej v tom žádné pomstychtivé city.
Začíná regenerace. Rose bodně znovu, tentokrát hlouběji.

Na každou úrodu TARDIS se nesmí spěchat a musí se nechat správně dozrát. Kdyby se tak nestalo, objevily by se problémy. TARDIS musí být připravena na přijetí svého srdce.
Když dozraje, sama si vybírá Pána času, který ji bude pilotovat. Není to tak, že si je Pánové času sami vybírají, jak se mnozí mylně domnívají. Proto Starší dbají na to, aby se Páni času o TARDIS při jejich růstu starali a vytvářeli tak mezi sebou pouto.
TARDIS roste několik let, ne vždy vyrostou všechny. Proto se Páni času o ně úpěnlivě starají a bojí se, aby další úroda nebyla poslední.