Moje články

Regenerace Pánů a Paní časů je nadmíru složitá, bolestivá a choulostivá procedura, při které by neměl být nikdo přítomen. Pokud se tak stane, musí se smířit s tím, že osoba, která zregeneruje bude trošku jiná. V mnoha případech hodně jiná. Týká se to hlavně vzhledu a chování.
Doctor Who náš největší expert na Regenerace, úspěšných dvanáct regenerací, ji popisuje jako instantní reinkarnaci. Stačí když vás někdo zabije, ihned nastupuje žluté světlo, exploze časového víru a poté běhání po úřadech, vyřizování nové občanky, pasu a pilotního průkazu.
Jak sám s oblibou říká: „Nestojí to za to, a bolí to jak čert.“

Právo je složitá věc zvláště na planetě, kde se za něj platí krví.
Advokáti z vás doslova sedřou kůži. Státní zástupci se starají jen o zájmy státu, na vás se vykašlou a soudy jsou peklo ve kterém zestárnete během pár vteřin.
Tak si tu teď sedím s holým zadkem a přemýšlím kde se stala chyba. Že já vůl půjčil Jackovi řízení TARDIS. Kdo by čekal, že se z něj vyklube Brutus. Vlastně se to dalo čekat. Měl bych přestat být tak hodný. Zkusím podat ještě žádost o vrácení majetku. Pár litrů krve mi ještě zbylo a když tak daruji orgány.

„U Snědeného krámu, divné jméno pro restauraci.“
„Mě přijde kouzelné.“
„Tobě přijde kouzelný všechno.“
„Nebuď sarkastická, Donno, bude se ti tu líbit.“
„Divná restaurace. Žádné stoly, židle jen barový pult.“
Došli k baru. Odnikud se zjevil číšník.
„Prosil bych dvakrát krocana nadívaného humrem.“
Číšník zmizel. Za chvilku před nimi stály dva půllitry s inhalátory.
„Co je to?“
„Náš oběd.“
„Jak to mám jíst?“
„To se nejí. Vdechuješ vůni a chuť.“
„Co je to za blbost.“
„Žádná blbost. Nápad génia. Nepřibereš a dosyta se najíš.“
„Spíš načucháš.“
„Zkus to a uvidíš. Vůně tě neskutečně zasytí.“
„Teď už rozumím, jménu téhle restaurace.“

„Na co potřebuješ plamenomet, Doctore?“
„Na Cukrouše.“
„Na jakého Cukrouše?“
„Na toho co jsem stvořil.“
„Jak?“
„Zapomněl jsem v jedné z verzí TARDIS v ledničce gumídky, kečup a pudink. Všechno to za těch pár tisíciletí nějak zmutovalo.“
„Jak zmutovalo.“
„Stala se z toho živoucí parazitická slizovitá hmota závislá na cukru.“
„Cože?“
„Říkej tomu prostě Cukrouš.“
„Jak se ho zbavíš?“
Donnu oslnil jasný plamen.
„Jasně. Po dobrém by to nešlo.“
„Ne. Ten hajzl mi vysál můj jablečný džusík. Musí za to zaplatit. Jen ho vystopovat.“
„Ty to umíš?“
„Stačí jít podle slizu a smradu. Dost bylo řečí, Donno, je čas smažit.“

Proč jen ho slyším zrovna teď? Ve chvíli, kdy nemám naději. Kdy se mí nepřátelé kolem mě stahují jako medvědi na med.
Nemůžu ho dostat z hlavy. Má to snad nějaký význam? Mám žít, bojovat, nevzdávat se?
Vidím domek uprostřed polí. Slyším zpěv tak kouzelný dohánějící mě k pláči. Vzpomínám si. Jak jen jsem mohl zapomenout. Já hlupák.
Pohltí mě vzpomínka na dětskou ukolébavku, kterou mi zpívala před spaním. Pláču. Nebráním se tomu, už ne.
„Mami,“ zašeptají rty slovo dávno zapomenuté.
Slyším naději ve své mysli. Zpívá mi důvod proč žít a hledat, co jsem zapomněl. Svůj domov, svou mámu.

„NÉÉÉÉÉÉ!!!“
„Doctore, vstávej, máš noční můru.“
„Vracejí se.“
„Kdo?“
„Ti, které nelze porazit.“
„Myslíš Daleky.“
„Ne, tihle jsou mnohem horší. Nejhorší z mých nepřátel. Bojovali jsme s nimi v mnoha vesmírech. Na Zemi byly boje nejtěžší. Trhali jsme je, párali, pálili, ale oni se vždy vrátili. Byli nezastavitelní. Páni času byli proti nim bezmocní.“
„O koho šlo?“
„Ne o koho, ale o co.“
„Tomu nerozumím.“
„Jsou neživý. Výtvor úchylného mozku, který chtěl zničit eleganci a šmrnc.“
„Co to je, Doctore? Čeho se tak bojíš?“
„Tepláků a legín, Rose. Dvou věcí, které si žádná živá bytost nesmí obléknout. Jinak začne upadat.“

Otočím se ke dveřím, za kterými čeká má novomanželka. Snažím si vybavit, vše co vím o sexu. Nervozita stoupá, stres také, klid nepřichází.
Polknu. Paměť nechce naskočit. Proč jsem jen před měsícem regeneroval. Očekává tu nejvášnivější noc v životě, bohaté zkušenosti a polohy, které nenajde ani v Kamasútře. No co, nádech, výdech, sebrat odvahu a jde se na věc.
Svůdně leží na posteli. Podvazky, korzet, punčošky. Srdce se nevídaně zrychlí.
„Pojď ke mně, lásko,“ zapřede sladce.
„Neboj mazlíku, Doctor, je tady a ví přesně, co potřebuješ.“
Odhodím župan. Oči se jí rozšíří úžasem. Dojem jsem udělal, teď jen naplnit očekávání.

„Nevím o co se snažíš, Doctore, ale stejně ti to nevyjde.“
„Proč myslíš?“
„Protože chodit na pláž v rytířském brnění je hodně divný.“
„Když já trošku přibral.“
„Přibral jsi jen kilo, to není konec světa.“
„Víš, ale jak to kilo dokáže, ovlivnit funkce mých srdcí?“
„Doctore, sundej to brnění nebo uvidíš!“
„Ne!“
„Ale ano.“
O chvilku později.
„Rose, polož ten autogen.“
„Ani mě nehne. Půjdeš po dobrém nebo po zlém.“
„Tak jo no. Ale pamatuj, je to tvoje vina.“
„Nazdar fešáku, nemáš dnes večer čas.“
„Promiňte dámy, ale jsem stydlivý.“
„To my taky, fešáku.“
„Doctore, kde máš plavky, ty vole?!“

Ležím na podlaze TARDIS a snažím si vybavit co sem to měl dneska za schůzku. Možná už včera. Měl bych přestat tolik chlastat a fetovat. A ty mejdany omezit. Už si pletu i dny. Nevím kdy je včera, dneska a zítra.
Úporně zaostřuji na kalendář, na červené kolečko. Připomínám si abecedu a luštím ti zasraný klikyháky a pak mě to praští jako beranidlo do koulí.
Vánoce u Pondových.
Vcucnu nosem životabudič ze slivovice, energiťáku a chili papriček. Na chvilku mě probere. Došourám se ke konzoly, zadám souřadnice, připomínám si společenské chování. Přitom mi dojde, že potřebuju čistý hadry, zvláště trenky.

Všichni jsou mrtví. Všichni ti, co strážili vesmír. Zabil je. S radostí je povraždil. Zavládla anarchie. Totální chaos. Platí jen jeden zákon. Nejstarší zákon. Přežije jen nejsilnější.
Zažehávají ohně válek, nekonečných válek, které ničí celé galaxie. Tím chaosem kráčí jediný muž. Usmívá se a švihácky točí hůlkou. Líbí se mu co udělal. Už nemá důvod být hodný. Zabili mu Donnu přímo před očima, ať všichni poznají bolest, kterou cítí ve svém srdci. Všechno je mu jedno. Líbí se mu anarchie. Ať se všichni zničí. On přežije. Přežije všechno. On je Doctor a všichni vědí co to jméno znamená. Začátek konce.

„Doctore, taky se cítíš tak divně?“
„Jak divně.“
„Omámeně.“
„Když nad tím uvažuji, tak ano.“
„A vidíš taky rozmazaně.“
„Spíš průzračně čistě.“
„No já vidím šmouhovatě, když to řeknu takhle.“
„Já mám dokonalý výhled na tu vedlejší polici s mozky.“
„S čím že?!“
„Chtěl jsem říct s luxy, Claro. To víš, starý člověk, časté přeřekávání.“
„Doctore, co se děje?“
„Nic s čím bych si neporadil, možná.“
„Řekni mi, co se děje a proč se nemůžu hýbat!“
„Dobrý den Doctore a slečno Claro. Vítám vás v mém skromném příbytku. Jmenuji se doktor Hannibal Lecter a těším se, až se blíže seznámíme.“

„Důvod setkání je prostý, krádež deseti deka mého salámu.“
„Proč bychom ti kradli salám, Doctore?“
„Dobrá otázka, Rose.“
„Motiv zloděje je jasný.“
„Hlad?“
„Ne, Mickey.“
„Motivem nebyl hlad, ale perverznost.“
„Perverznost?“
„Dost lží, Jacku. Dej ho sem.“
„Nemám ho.“
„Nelži! Vidím, jak ti čouhá ze zadku.“
„Nejsem salámofil a rengenové čočky zakazuje zákon.“
„V TARDIS ne. Přiznej se!“
„Dobře. Vzal ho, Mickey. Byl z něj cítit při líbání.“
„Ty a Mickey?!“
„Ano, Rose, promiň.“
„Chci rozchod?“
„A já zase svůj salám.“
„Vem si ho a udav se s ním. No co měla jsem hlad a jsem těhotná. Nečumte tak blbě!"

„Co vsadíš, abys ji zachránil.“
„Regeneraci.“
„Jednu, dvě nebo snad tři.“
„Všechny.“
„Vysoká sázka, Doctore.“
„Ale lákavá. Zvláště pro tebe, Smrti. Přijímáš.“
„Ano.“
„Co trošku oživit hru.“
„Jak.“
„První kdo se dostane na start, prohrává.“
„Beru.“
„Házej.“
Figurka se pomalu pohnula po hrací desce a došla na políčko náhoda.
„Zajímavé, co říkáš.“
„Velmi. Lízni.“
„Stoupni na poslední políčko ve hře. Kůň Napoli. Jsi na tahu. Též políčko náhoda? Že by osud.“
„Možná.“
„Co říká karta.“
„Zpátky na start bez čtyř tisíc.“
„Vyhrál jsem Smrti, plať.“
„Země přežije, Doctore, ale nezapomeň, že mám spoustu času.“
„To já taky, Smrti. Já taky.“

„Ty je neslyšíš, Claro?"
„Co?“
„Ty hlasy ve tmě.“
„To je hluk z ulice. Potřebuješ si odpočinout. Tady máš prášky na spaní.“
„Nepotřebuju žádný prášky, je mi dobře.“
„Lehni si a odpočiň si, to je rozkaz.“
Přikryla mě a odešla z pokoje, ale ten pocit strachu nezmizel. Vím, že tam jsou, i když je Clara nevidí. Vyčkávají. Co když tam ale nic není? Co když si to jen představuji?
Natáhnu se pro ty zatracený prášky. Vezmu si jeden, ne raději deset, abych měl jistotu, že zaberou. Usínám. Hlasy pomalu mizí.
„Spí?“
„Ano.“
„Doctor je náš. Připravte sál, bude se pitvat.“

„Co je to za smrad?“
„Kočka.“
„Jaká kočka?“
„Špinavá kočka, kterou jsem našel a teď ji peru v časovém víru.“
„Jsi po té regeneraci v pořádku. Prát kočku v časovém víru se mi nezdá jako dobrý nápad.“
„Neboj, nastavil jsem to na středně propečená.“
„Ale to je kuchařský termín.“
„Vážně?“
„Jo ty idiote, koukej ji hned vyndat!“
„Vidíš, Micince se nic nestalo. Má krásně voňavou a hebkou srst. Oči plné života a nádherně dlouhé zuby.“
„Doctore, odstup od té kočky.“
„Proč? Nevidíš jak je přítulná a hravá. Dokonce mi dává i pac.“
„To už není kočka domácí, ale šavlozubej tygr!“

„Jestli tohle čteš, je Rose stále naživu. Nebudu ti vysvětlovat detaily jen zmáčkni ten červenej čudlík a zachraň jí život. Vykašli se na vesmír a pravidla. Prostě zachraň ženu, kterou miluješ. Doctor,“ odložil dopis a díval se krabici s velkým červeným tlačítkem.
„Kdo to asi postavil?“
„Já.“
„Cože?! Proč by jsi něco takového vůbec stavěl?“
„Pro lásku.“
„Jakou lásku?“
„Opravdu to chceš vědět.“
„No vlastně ani moc ne, ale zvědavost mi nedá.“
„Nech mě prosím o samotě.“
„Ale.“
„Rose, ven, hned!“
Naštvaně odcházela ven z krypty.
Přemýšlel, zvažoval, počítal. Naslouchal hlasu rozumu. Po chvilce mávnul rukou a poslechl hlas srdce.

„Nemůžeš projít. Cítíme v tobě zlo.“
„Jděte mi z cesty, vy zablešený opice.“
„Nevyhrožuj Prastarým nebo tě stihne trest.“
„Už jsem byl potrestán. Vesmír mi vzal to nejcennější.“
„Je nám líto tvé ženy, ale hněv ji zpátky nepřivede.“
„Ten ne, ale změna pravidel ano.“
„To nemůžeš udělat!“
„Ale můžu. Vezmu si, co mi vesmír dluží.“
„Zastavíme tě!“
„Mě nikdo nezastaví. Jsem Doctor, co jste vy!“
„Mizaru!“
„Kikazaru!“
„Iwazaru!“
„Jenom tři pitomý opice. To je toho.“
„Je nám to moc líto hochu, ale můžeš si za to sám. Nevidět zlo, neslyšet zlo, nemluvit zlo, to bude tvůj trest po zbytek věků.“

„Nechci být slaměný vdovec.“
„Týden to vydržíš, lásko. Jack ti pomůže se zabavit. Moc tu nezlobte kluci a ty přestaň plakat, miláčku.“
Vášnivý polibek, vůně parfému a zvuk zavírajících dveří, naplňoval Doctorovo srdce smutkem.
„Mejdan v TARDIS!“ Vykřikl radostně Jack.
„Na to zapomeň. Budeme tu tiše sedět a čekat až se Rose vrátí od matky.“
„Hale není to Marylin Monroe.“
Doctor strachy otočil hlavu a Jackův pravý hák ho bleskurychle poslal do říše snů.
„Tak co Šípková Růženko, kam vyrazíme.“
„Koukej mě odvázat z tý židle, Jacku.“
„Ale jdi bude sranda. Co takhle Vegas za dob Elvise. To bude jízda.“

Cítil zvláštní pocit. Chvilku mu trvalo než si vzpomněl. Vzrušení. Tak tomu říkají lidé. Vzrušení z neznámého, které se rozprostíralo před ním.
Fascinovaně pozoroval neznámý vesmír hrající barvami polární záře. Pocit vzrušení stoupal. Měnil se v touhu. Ta rostla v posedlost a přecházela v chtíč.
Zabouchl dveře, přiskočil ke konzoli, nahodil motory, nastavil kurz. Začalo to házet víc než obvykle. Nebál se. Naopak se smál, šíleně se smál. Žil, konečně po dlouhé době opět žil, život pro který byl stvořen. TARDIS překročila neznámé hranice neznámého vesmíru a Doctor plakal. Ne smutkem, ale štěstím a jeho srdce přetékala touhou poznat nepoznané.

„Už jsem s tebou zažila ledacos, ale tohle to všechno přebíjí.“
„Dokonce i tu návštěvu ve Vegas a svatební kapli?“
„O tom radši pomlč, jestli chceš mít čím kousat.“
„No tak jsme uvízli v masožravé kytce. To je toho.“
„Jasně, to se stává běžně, že tě tvůj novomanžel bez orientačního smyslu zavede do masožravé kytky.“
„Tolik jich tu zase není, River.“
„Ty imbecile, je jich plná džungle, pokud sis ještě neráčil všimnout.“
„Nejsem imbecil, jsem Doctor.“
„Kašlu na to, je čas na plán Z.“
„Co je plán Z?“
„Zapálit les.“
„Ale to se těm kytičkám nebude líbit.“
„Ticho, Doctore ekologu.“

Toužíte po dobrodružství, milujete nebezpečí, nebojíte se riskovat život každý den. Lákají vás neznámá místa, zaniklé civilizace a možnost potkat velikány lidských dějin?
Tak na co sakra ještě čekáte!
Bleskurychle se dostavte do naší pobočky Air Doctor, modré telefonní policejní budky na 21 Baker Street.
Slibujeme Vám, že nebudete litovat.

„Pššš, Mickey.“
„Já sem potichu, to ty zatracený dveře. Měl bys je namazat.“
„To je teď náš nejmenší problém.“
„Sakra chlape, konečně si dupni, je to přeci tvoje loď.“
„Je vidět, že si ještě moc mladej a vůbec se nevyznáš v ženskejch.“
„Ale jdi, tak tě jen seřve.“
„To udělá, Rose, ale TARDIS udělá něco horšího.“
„No tak jsme se trošku ožrali, to je toho.“
„A přitom si i krapánek ublinkli.“
„Tak pánové nám konečně dorazili.“
„Ahoj lásko.“
„Ahoj TARDIS.“
„Žádný ahoj vy ožralové. Mickey na kolena a odprosit a ty Doctore dolů do srdce TARDIS, chce s tebou mluvit.“

„Nechápu, že jsi se do toho nechal uvrtat.“
„Je to jediný způsob, jak dostat od těch Rusáků TARDIS zpátky.“
„Proč to ale musí být zrovna box?“
„To se ptej jich a né mě.“
„Vždyť proti tomu chlapovi nemáš nejmenší šanci a ke všemu mi je to všechno nějak povědomé.“
„Co ti na tom může být povědomého, Donno.“
„Prostě jsem to už někde viděla. To místo, lidi. Myslím, že to bylo v televizi.“
„Radši mi drž palce.“
„Spíš než palce potřebuješ kovadlinu na to abys ho složil.“
„Ale jdi, tak zlé to nebude.“
„Soudruzi a soudružky přivítejte svého šampiona Ivana Draga.“

„Říkal jsi, že žádní duchové neexistují.“
„To, že jsem někdy řekl?“
„Ano!!!“
„Asi jsem se spletl.“
„Proč mě bereš na taková místa.“
„Musel jsem vrátit knížku, jinak bych zas platil pokutu.“
„Nemohl sis vybrat nějakou vhodnější dobu, třeba tu kdy tu nestraší.“
„Vždyť to není tak zlé.“
„Honí nás obrovský slizký jazyk po největší knihovně ve vesmíru!“
„Nezapomeň, že je to jen duch.“
„Mě ty sliny přijdou, až moc skutečné.“
„Ty toho naděláš, Donno. Víš co by za to literáti dali, být na tvém místě.“
„Tak si je sem pozvi, génie.“
„Konec nářků. Duch jazyka Williama Shakespeara se vrací. Utíkej!“

„Doctore, nemyslím si, že je to dobrý nápad.“
„Ale jdi, je to fantastický nápad. Je to nápad všech nápadů.“
„Spíš mi to přijde dost ujetý.“
„Není to ujetý je to geniální. Tohle by nikoho nenapadlo.“
„Jo, to nenapadlo. Nikdo není totiž takovej debil.“
„Řekni mi ve zkratce co se ti nelíbí.“
„Dobře. Jsme na ledové planetě. Zuří nejhorší zima za posledních sto let. Všude je sněhu po bradu a tady velectěný Pán času, si tu vysazuje mrkev.“
„Co říkáš na mé argumenty.“
„Promiň, Rose říkala jsi něco?“
„Grrrr, že já se vůbec starám, ať si tam klidně zmrzne. Blbec blbá.“

„Kdo by to byl řekl, že stačí tak málo.“
„Nechápu, že tě to nenapadlo už dřív. Měli jsme zajet za Ježíšem, ať nám poradí, ale ty ne. Chtěl jsi na to přijít sám.“
„Jacku, pššš, vychutnávám si svůj triumf.
„Taky si ho vychutnávám.“
„Tak prosté. Jen matematika, chemie a logika dokáží stvořit takový skvost.“
„Nesmíš, ale zapomenout na správný poměr.“
„To je fakt. X sem, Y tam, přidat švestky, spoustu švestek a nechat kvasit.“
„Doctore, taky se s tebou všechno točí.“
„Jo.“
„Příště ji uděláme slabší. Přeci jen stoprocentní slivovice je znát.“
„Máš recht, Jacku. A teď mě nech spát.“

„Doctore, proč mi zakrýváš oči. Máš pro mě překvapení?“
„I tak se to dá říct.“
„Je to nějaká zajímavá planeta.“
„Planeta to je.“
„Slyším šumění moře.“
„Voda tu je, Rose.“
„Tak už dej ty ruce pryč, ať se podívám.“
„Ještě chviličku vydrž.“
Bleskurychlý pohyb ke konzoli a zoufalé bušení francouzáku Rose zneklidnilo.
„Co je to za zvuky?“
„Nic. Jen měj oči stále zavřené.“
„No tak naskoč ty kraksno.“
„Doctore děje se něco?“
„Nic se neděje, co by se mělo dít.“
Ohlušující výkřik, se mu zaryl do mozku. Jasná odpověď, že Rose otevřela oči a spatřila, TARDIS stojí na okraji vodopádu.

„Říkala jsem ti, že ty cedule tam nejsou pro srandu králíkům“
„Donno, ticho. Snažím se přemýšlet.“
„Jestli nemáš příručku jak se ve třech snadných krocích dostat z minového pole, tak myslím, že tu budeme nocovat.“
„Ne to tedy nemám a buď už konečně zticha nebo uvidíš!“
„A co uvidím?“
„TOHLE!!!“
Lehké pootočení šroubováku stačilo na přenesení do TARDIS. Doctor s pocitem naprostého uspokojení sledoval Donnu vězící uprostřed minového pole.“
„Koukej mě odsud dostat, Doctore, nebo to pěkně schytáš!“
„Promiň zlato, ale nějak špatně tě slyším. Příště lépe čti ty varovné cedule a neotevírej si pivo o moje zlatíčko. Zatím páčko.“

„Tsunade, proč balíte ty kufry?“
„Písečná otevřela nové kasíno.“
„Cože?!“
„V banku mají pět miliónů ryo.“
„Nikam nepůjdete. Pro blaho vesnice vám to zakazuji.“
„Ty mi nemáš co zakazovat, Shizune.“
„Ale mám. To si nepamatujete, jak to dopadlo minule.“
„Trošku jsem se zadlužila.“
„Trošku!!! Prohrála jste všechny peníze vesnice. Dva roky jsme to splácely všemožným lichvářům.“
„Ty toho naděláš, alespoň se shinobiové neflákali.“
„Tyhle nemístné řeči nebudu poslouchat.“
„Nemusíš, stejně odcházím.“
„Ne!“
„Když si o to koleduješ, tumáš.“
Brutální rána do brady poslala Shizune do říše snění.
„Pac a pusu Shizu, vrátím se příští měsíc a promiň mi tu ránu.“

„Co je za poslední stránkou?“
„Neptej se, nechci ti lhát.“
„Nestojím o lež, chci pravdu.“
„Ta je bolestivá.“
„Mě už nic neublíží.“
„Je za ní jen prázdnota a ticho mořské hlubiny.“
„Žádné pokračování?“
„Ne. Už není nikdo, kdo by ho psal.“
„Zapomněla jsem, odpusť.“
„Není co odpouštět. Nakonec by to bylo tak lepší. Teď jen slzy hyzdí tvou krásnou tvář.“
„Nech toho ty lichotníku nebo ti zlámu ruku.“
„Alespoň by bylo nějaké vzrušení v tom nudném posmrtném životě.“
„Takže to je opravdu konec příběhu O Galantním Jirayiovi.“
„Bohužel.“
„Měla jsem ho moc ráda, toho úchylného poustevníka.“
„On tebe také, princezno.“

„Tak mě už konečně sežer!“
„Špetku soli, trošku pepře, durman, muchomůrku. Zamíchat, podusit.“
„Neignoruj mě, Orochimaru!“
„Pššššš jídlo nemluví, drahá Tsunade.“
„Drž hubu, ty zasranej psychopate. Nejsem žádný jídlo, ale lidská bytost.“
„Nebreč nebo budeš slaná.“
„Chcípni!!!“
„Tolik zahořklosti, raději to přisladím. Tak vývar máme hotov. Copak si do něj jen dáme. Nožku, ručku, prsíčko nebo stehýnko. Těžká to volba.“
„Zabij mě a nech už toho divadla.“
„Ale králíčku, čerstvá chutnáš nejlíp. Pravá ruka byla delikátní, ale oušku se nevyrovnala.“
„Ty zvrhlej úchyle.“
„Myslel jsem, že sem kanibal. Dost už hádek, mám hlad a potřebuji tvé techniky. Hlavně zase nevřešti.“

„Proč tady stojíš, ty oranžovej genine?“
„Zajímavá otázka, znáte odpověď?“
„Ne.“
„Proč se ptáte?“
„Udržuji konverzaci.“
„Pěkně blbou konverzaci.“
„Neurážej svýho nadřízenýho.“
„Myslíte Boha.“
„Ne, Hokageho.“
„HA, HA, ožralá ženská Hokage, dobrej fór.“
„Neposmívej se nebo uvidíš.“
„Nebojím se, mám kůži ze železa.“
„Jo, tak tumáš.“
„Vedle, vedle, vedle.“
„Stůj, nehejhej se a žádné klonování, už tak tě vidím sedmkrát.“
„Znovu vedle ty prsatá nádhero.“
„Tsunade, kde jste a co prosím vás děláte u té pumpy?“
„Mlč Shizu, dávám lekci tomuhle drzému geninovi.“
„Ach ne, zase je namol. Tohle už bude desátá pumpa zničená tenhle týden. Pokud se teda trefí.“

Zítra se žením. Má holka je těhotná. To mi nevadí, je totiž největší sexbomba v Konoze. Vadí mi jen, jak je děsivá, když ji naštvu, což se stává hodně často. Jsem Hokage, mám práce až nad hlavu, a na plnění manželských povinností nezbude čas. Říkají mi sice Žlutý blesk, ale v posteli to není žádná výhra. To je právě ten důvod proč je na mě Kushina pořád nasraná.
Nic mě už nezachrání. Mám jen tři možnosti. Útěk, sebevraždu a svatbu. Jedna lepší než druhá. Leda by vypukla válka. Bingo! Půjdu nějakou rychle obstarat a pak budu volnej jako pták, možná.

Je zvláštní tu být. Stačilo k tomu tak málo. Obyčejné vajíčko a hodina chemie.
Procházím se ulicemi Konohy. Slyším opilecký zpěv Tsunade. Vidím Naruta cpoucího se horkým rámenem.
Z mého úžasu mě vytrhne dotek na rameni.
„Myslím, že sis spletl cestu Nildone.“
„Cože? Ty vole, ty si Itachi.“
Letmo se usměje. Dojde mi, že jsem v prdeli.
„Běž domů a nech si o nás zdát. Příště dej bacha na vejce. Tsukuyomi.“
Probudím se ve třídě, po ksichtě mi stéká vajíčko. Je mi jedno, že se mi všichni smějí, já byl tam kde chce být každý otaku. Ve svém milovaném anime.

Znáte ten neodbytný pocit, když se vám chce strašně na záchod, ale něco vám v tom brání, že ne. Tak to jste šťastlivci, na rozdíl ode mě. Jmenuji se Uzumaki Naruto a se záchodovými problémy mám zkušenosti. Dám vám dvě užitečné rady. Za prvé, nikdy nepijte mlíko, když máte běžet maratón, sice jste pak rychlejší, ale ze stupně vítězů už vás jen tak na hajzl nepustí. Za druhé, nikdy se nenechte připoutat ke svému spolubojovníkovi, zvláště pokud je to holka. Potom nastávají velké problémy ohledně toho jak si odskočit nebo si utřít zadek.
Važte si mých rad, hodí se vám.

„Za vaše zločiny vás čeká smrt, Orochimaru.“
„To doufám, už mě nebaví hnít v téhle mrňavý cele.“
„Chápete vůbec co říkáte. Jako váš advokát, musím nějak obhájit vaši nevinnu před tím davem, co vás chce zlynčovat.“
„Jsem vinen ve všech bodech obžaloby, popírat moji vinu by byla chyba. Popřel bych tak všechny své experimenty a úspěchy, které jsem pomocí nich dosáhnul.“
„Vy jste blázen?“
„Ne, jen šílenec.“
„Dobře, mohu pro vás něco udělat než odstoupím, protože vy jste ztracený případ.“
„Něco by tu bylo.“
„Co?“
„Kolik měříte, doktore.“
„Stoosmdesát centimetrů, proč?“
„Jen jestli mi bude sedět vaše kůže.“
„Cože? Néééé!“

Dobírají si mě, šikanují. Jsem hračka se kterou si dělají co chtějí a proč. Protože jsem slabý. Nemám žádné sebevědomí, odvahu dokonce ani naději. Jsem nic. Přesněji nikdo a oni to moc dobře vědí.
Už ani nepláču, zvykl jsem si na bolest a ponižování. Mám jen ji, zoufalství a vztek, velký zuřivý vztek.
Chci jim to všechno vrátit. Všechny ty roky posměšků a týrání.
Pomstím se téhle zatracené vesnici. Všechny povraždím a pak Písečnou vymažu z mapy. Démon ve mně mi to slíbil. Dá mi sílu, kterou potřebuji, abych všem dokázal, že nejsem žádný slaboch, natožpak přizdisráč. Dostanu svoji pomstu.

„Naval prachy na oběd, skrčku.“
„Nedám a nechte mě bejt nebo to řeknu dědovi, je Hokage.“
„Už se třeseme strachy z toho starýho páprdy. Stejně mu nic neřekneš, když ti vymlátíme zuby z huby.“
„Nebojím se vás.“
„Kluci na něj.“
„Ale, ale tohle od vás není hezké chování hoši.“
„Strýček Asuma.“
„Přesně tak Konohamaru a teď ti ukážu jak se zachází s takovými šmejdy.“
Z důvodů přílišného násilí vynecháváme následující řádky.
„Děkuji ti moc strýčku.“
„Nemáš zač. Tihle ti už dají nadobro pokoj.“
„To je frajer. Mít víc takových strýčků tak bych se nemusel bát ani toho strašidla pod postelí.“

„Proč chceš být kunoichi?“
„Chci aby mě uznávali.“
„Kdo?“
„Muži přeci, ta chátra, která si myslí, že ženy jsou jen domácí puťky dobré tak na vaření, praní a uklízení.“
„Kvůli tomu, chceš riskovat den co den svůj život.“
„Ano, je to moje cesta. Chci dokázat, že žena dovede být stejně schopná a silná jako muž.“
„Ty si to snad nemyslíš, mami.“
„Myslím, ale víš jak to budeš mít těžké.“
„To je mi jedno. Zvládnu to, vím to, jsem přeci dcera legendární Tsunade, které se bojí každý muž.“
„To jsi zlatíčko a vidím, že jsi i stejně paličatá jako tvá mamka.“

„Vyprávěj děvko!“
„Ne!“
„Vyprávěj nebo zemřeš.“
„Držte hubu! To ani v pekle od vás nebudu mít klid?“
„HRAJ!“
„ZPÍVEJ!“
„VYPRÁVĚJ!“
„Dobře, ale naposledy.“
Hraje píseň tklivou, na flétnu z kostí vyřezanou. Bolestivá slova zpívá, z nich příběh skládá. Vypráví o boji s géniem s Konohy, jež se hrdě utkal s obry lidožrouty. Odolal síle jejich, do světa iluzí lapen byl písní démonky. Ku pomoci přispěchala paní větru s vějířem, nesoucím smrt.
„Krása, pokračuj a možná ti dnes kosti nezlámeme.“
„Nebudu už hrát. Konec. To raději chcípnu.“
„Probuď se Tayuyo, máme misi Orochimaru chce toho Uchihu, tak dělej, nemáme moc času.“